Povídky a Miroslav Nevrlý

06.11.2021
Stammelova smrt Kříž
Stammelova smrt Kříž

Anna Zenknerová, manželka Augustina Zenknera (pytlák Stammel), žila v Čechách na úpatí vysokých hor. Když viděla děti sousedů, jak začínají navlékat korálky, jakmile jsou schopné udržet jehlu ve svých rukou, rozhodla se odejít do Ameriky, kde by její tři děti, Austin, Anton a Annie, měly lepší možnosti. Její rozhodnutí se prohlubovalo, když se na horách nad jejich domovem kupily mraky a údery hromu otřásaly domem. Její ustrašená dcerka Annie zalézalapod peřinu. O málo starší syn Anton vybíhal před dům a pěstičkou hrozil bouři: "Ty jeden hrome, strašíš moji Annie."Anna Zenknerová učinila veškeré přípravy na cestu do Ameriky, když tu byl zabit její muž. Na nějaký čas musely jít její plány stranou. O tři roky později si vzala Josepha Schimka a po narození dvou dětí, Antonie a Adolpha, zvaného Oddie, opět doufala v možný odchod do Ameriky.

Zdroj: Ročenka 2007Jizersko-ještědský horský spolek

Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor

Kousek pod patou hráze údolní přehrady na Černé Nise se v lese skrývá asi nejslavnější jizerskohorský pomníček, nazývaný "Stammelův kříž", nebo také "Stammelova smrt." Stammel byl slavný jizerský pytlák, který po mnoho let lovil v panských lesích a nikdy nebyl dopaden. Byl zdejší legendou.
Augustin Zenkner, narozený 12. září 1825 v Janově n. N. čp. 13, byl známý spíše pod přezdívkou "Stammel" - to prý proto, že jeden z jeho předků koktal. Již před nástupem vojenské služby byl známý svojí posedlostí - pytlačením v panských lesích. Lidé ho měli velmi rádi, byl dobrosrdečný a laskavý a mimoto spolehlivý, neboť vždy dokázal opatřit zvěřinu na stůl. Mnoho "bohatších" rodin v oblasti Luhu, Hejnic a Bílého Potoka tenkrát prý objednávalo zvěřinu pro oslavy narozenin, křtů a svateb právě tímto způsobem. Lesnický personál ho proto stíhal, kde se dalo a zároveň se jej obával. Na vojně údajně sloužil v Uhrách u císařských kyrysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě Clam-Gallas, majitel revíru v Jizerských horách, v nichž Stammel před vojnou pytlačil. Clam-Gallas, který prý o této skutečnosti věděl, nabídl po vojně Stammelovi místo hajného v Jizerských horách. Stammel prý tehdy laskavou nabídku odmítl. Po návratu z osmileté vojenské služby v roce 1860 se usadil v Hejnicích, v domku, který si koupil. Začal hospodařit, ale také intenzivně pytlačit. Ženu si přivedl z ciziny - snad z Maďarska
Stammel byl člověk statné postavy a neobyčejné tělesné síly. Stokrát na něj naléhala žena a přátele ho varovali, že to nemůže dobře dopadnout. Sám Stammel byl natolik chytrý, že si uvědomoval skutečnost, že dojde-li někdy ke střetu mezi ním a lesníky - vrátí se z lesa jako vrah, nebo tam zůstane jako oběť. Dodnes se traduje věta pronesená jím prý vůči lesníkovi z Nové louky:
"Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě náhodou někdy zahlíd v lese. Pro jednoho srnce se to nezblázní - běhá jich tam přece dost."
Nakonec se i s rodinou rozhodl odjet podobně jako řada dalších lidí z Jizerských hor do Ameriky Před odjezdem ale přichází se svým posledním osudovým přáním: ještě jednou, naposledy si zapytlačit ve svých milovaných jizerskohorských lesích. Všem bylo jasné, že se chystá ze svého posledního jelena vystrojit hostinu na rozloučenou s přáteli - než odjede za moře.
V úterý 6. října 1863, okolo sedmé hodiny ranní, na sebe narazili hajní Anton Mieth a adjunkt Franz Neuwinger z Nové louky a Stammel, který se ve svahu nad Nisou skláněl nad uloveným jelenem. Pytlák bleskurychle zvedl pušku, zalícil a vystřelil. Hajný Anton Mieth, který se nestihl ukrýt za stromem, vykřikl a zhroutil se, zasažen do stehna. Neuwinger střelbu opětoval. Přestože byl Stammel adjunktem Neuwingerem zasažen, dokázal z místa zmizet.
Teprve po dvou dnech, tedy 8. října 1863, když se Stammel nevrátil z lesa, vydali se jej do místa přestřelky hledat: Byl nalezen mrtvý zhruba čtvrt hodiny od místa střetu. Zemřel na vykrvácení z ran, které utržil. Bylo mu osmatřicet let. Ležel v hustém lese tak, jak jej lidé občas vídali chodit na lov. Měl na sobě vestu ze světlešedého cvilinku, vysloužileckou čepici omotanou červeným šátkem a vysoké boty z červené juchty. Jeho hlava, s nezbytným falešným plnovousem z koňských žíní, spočívala na mechovém polštáři, který si umírající pytlák z posledních sil natrhal
Všeobecně se říkalo, že pytlák mířil schválně nízko, aby se nestal vrahem. Jinak by totiž (při jeho střeleckém umění) hajný Mieth již nežil. Stammel byl převezen na soudní pitvu do Liberce a 12. října 1863 se konal na starém hřbitově v Hejnicích za účasti příbuzných, široké veřejnosti i lesnického personálu pohřeb
Dochovala se slova pronesená nad jeho rakví jedním z přítomných hajných: "Jemu je blaze a nám je lépe."
Zpráva o tom, že Stammel je mrtev, vzrušila celé Jizerské hory. Vdova po Stammelovi, Anna Zenknerová se odstěhovala i s jeho třemi dětmi do Ameriky. Ovšem až v roce 1873, protože ještě předtím se vdala v Janově za pekaře Josefa Šimka, s nímž měla další dvě dětí. Oba Stammelovi synové byli i v Americe vášnivými lovci.
Franz Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby snad náhodou nedošel v lesích Jizerských hor újmy na zdraví.
Paroží posledního Stammelova jelena viselo dlouhá léta v hájovně na Nové Louce. Hajný Anton Mieth se uzdravil a dožil se věku třiasedmdesáti let. Jeho rodina postavila na místě neštěstí kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přestože kříž nese název "Stammelova smrt," není lokalizace pomníčku identická s místem, kde Stammel skonal.
Kniha o Jizerských horách, Miloslav Nevrlý

Miloslav Nevrlý (přezdívkou Náčelník)

je český zoolog, spisovatel, publicista, skaut, turista a milovník přírody. Narodil se 29. října 1933 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu Univerzity Karlovy (obor zoologie, promoce roku 1957, rigorózní zkouška a titul RNDr. roku 1969). Ještě před promocí získal místo zoologa v Severočeském muzeu v Liberci. Tam pracoval až do odchodu do penze v roce 2000, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení. V Liberci také pomáhal vést Miloši Zapletalovi skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu mnohokrát putoval po českých i zahraničních pohořích. Již od svých studentských let také psal a vydával odborné i populární články. Postupně vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováními a láskou k přírodě a skromnosti.

Krop-Seffův kříž
Krop-Seffův kříž

Krop - Seffův kříž
Pytlák Volatej Pepek

Nedělního podvečera 5. května 1878 tudy procházel syn majitele frýdlantského panství a velké části Jizerských hor, hrabě František Clam-Gallas s doprovodem lesníků. Vyšli si z loveckého zámečku na Nové louce na příslech tetřeva. Bylo kolem půl osmé a mladý hrabě kráčel s lesníkem Kluchem. Náhle se v lesní samotě objevil pes a v zápětí za ním neznámý muž s puškou připravenou k výstřelu. Kluch se vzpamatoval: Pytláci, pan hrabě nechť se kryje! (Tak skutečně zazněla ta věta.) Hrabě uskočil za mladý dvojitý buk. Strom jej nekryl úplně a pobuda cosi volal a při tom na hraběte stále mířil. Odmítl složit zbraň a Kluchovi nezbývalo než do pytláka vypálit obě hlavně tetřevími broky naládované pušky. Pytlák se bez hlesu zhroutil. Společnost se seběhla. Muž byl raněn do obličeje, a přestože jej křísili, nepromluvil ani slovo. Jeden z pánů se vrátil na Novou louku: bylo nutno přivést pomoc a dopravit raněného do liberecké nemocnice.

Pokračovala-li společnost v cestě za tetřevem, není známo. Jisté je jen, že lidé, kteří přispěchali z Nové louky, pytláka již nenašli. Na hory se snesla noc a po postřeleném muži jako by se země slehla. Vše nasvědčovalo tomu, že jej odtáhli jeho pomocníci ukrytí v lesích. Dosud nikdo a nikdy nemířil puškou na frýdlantské pány v jejich vlastních lesích, a tak byl opovážlivý případ předán četnictvu. Těm nedalo velkou práci vypátrat v jizerskohorských vesnicích a samotách, kde se všichni lidé navzájem znali, postřeleného pytláka. Byl jím Josef Pörner z Desné. Pytlák Pörner byl znám v Jizerských horách široko daleko pod přezdívkou Volatej Pepek, čili ve zdejším německém nářečí Krop-Seff. Vedl tehdy pětičlennou pytláckou bandu a liberecký soud jej odsoudil k patnácti měsícům těžké káznice. Pod dvojitým bukem, za kterým hledal onoho květnového večera ochranu, nechal hrabě Clam-Gallas postavit kříž.

Citace z knihy M. Nevrlého:
Kniha o Jizerských horách