Josef Zušťák, nedalo mi to a našel jsem vám foto, nebo vytáhl jsem je ze starého videa na youtube (1992 TMB Liberec, tramvaje) kvalita nic moc ale snad potěší. (Jan Zavřel)

Na Perštýně vyroste obchodní dům

LIBEREC - Galerie Perštýn. Takový název ponese nové nákupní centrum v Liberci. Otevření se plánuje na rok 2009, už letos se však zahájí rozsáhlé zemní práce.

Investor stavby, německá společnost ECE, totiž splnila poslední podmínku nutnou k udělení stavebního povolení. Vyřešila otázku nadměrného dopravního zatížení, které hrozí v souvislosti s otevřením centra.

"V minulém týdnu nám firma dodala návrh konečného řešení křižovatky, který jsme odsouhlasili," uvedl náměstek primátora pro rozvoj a územní plánování Ivo Palouš.

Kruhový objezd nahradí křižovatka

Od terminálu Městské hromadné dopravy ve Fügnerově ulici tak v budoucnu zmizí pětiramenný kruhový objezd. Nahradí ho světelně značená křižovatka.

"Vypracovali jsme podrobnější model křižovatky a udělali studii jejího dopravního zatížení. Odbor dopravy s naším řešením souhlasil," uvedl jednatel společnosti ECE Josef Tobek. Celou výstavbu dopravního uzlu zaplatí firma. V současné době investor zpracovává dokumentaci nutnou k udělení územního rozhodnutí.

Nové obchodní centrum se bude podle Josefa Tobka podobat jedné z nejoceňovanějších nákupních galerií v České republice - brněnské Vaňkovce. Obchody se z velké části zaměří na textil s důrazem na sportovní oblečení. Firma má v současné době uzavřeny pevné nájemní smlouvy na 50 procentech celkové plochy.

"Galerii budeme koncipovat tak, aby její součástí bylo jakési náměstí, na kterém lze pořádat různé kulturní a společenské akce, výstavy nebo přehlídky," dodal Josef Tobek. (zdroj Liberecký deník.cz)

V Liberci zůstane další obří díra v zemi

Léta se nic nedělo, teď se tam začíná pracovat. Obří jáma na libereckém Perštýně ožívá

Místo ostudné díry byty a domov důchodců. Liberec kývl na novou čtvrť

2. listopadu 2017 11:40

Ohromnou díru na libereckém Perštýně by za pár let měla nahradit zcela nová čtvrť s byty, kancelářemi či domovem důchodců a velkým parkem. Liberečtí zastupitelé kývli na změnu územního plánu, která stavbu společnosti Liberecké inovační centrum odstartuje.

Dosud totiž plán počítal pouze s výstavbou obchodního centra a neumožňoval třeba výstavbu sportoviště ani serverového centra pro uložení počítačových dat.

"Čekali jsme na to necelý rok, protože ten proces je poměrně složitý. Do zastupitelstva to šlo třikrát, nejdříve jako podnět na změnu územního plánu, pak jako návrh a nakonec jako vydání změny. Je to administrativní mašinerie, nicméně jsme rádi, že ji máme za sebou. Je to pro nás důležitý krok. Po změně můžeme na Perštýně vybudovat novou moderní čtvrť dle schválené územní studie architektů Václava Dvořáka a Petra Šikoly," prohlásil Jiří Šolc, liberecký zastupitel, který se na přípravě projektu podílí.

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/ostudna-dira-liberec-nova-ctvrt-perstyn-domov-duchodcu-nova-ctvrt.A171102_103041_liberec-zpravy_jape?

Perštýnský medvídek

Toto je všeobecně tradovaný omyl - tzv. perštýnský medvídek nikdy v ZOO nebyl, po demolici perštýnských domů byl zachráněn a přestěhoval se rovnou do soukromé zahrady . Perštýnský medvídek má zcela jinou pozici tlapek a liší se i jinými detaily - je ale možné že byl kdysi vytvořen stejným člověkem. (autor článku Hans Oldskull)

Liberecké krematorium

Stavbu libereckého krematoria, prvního v monarchii, zdržovaly zastaralé rakouské předpisy, podle nichž nebylo spalování mrtvol povoleno. A tak od podání žádosti do první kremace uběhlo neuvěřitelných sedmnáct let (31.10.1918). Liberečtí radní dostali kauzu před Nejvyšší soud, který rozhodl, že proti stavbě samotné budovy nemůže být námitek, ale pohřby žehem jsou zakázány. Přesto byl v květnu 1915 položen základní kámen ke stavbě krematoria v důvěře, že do jejího dokončení se nesmyslné zákony změní. Do otevření 23.8. 1918 se tak nestalo a provoz zařízení umožnil až státní převrat. O prvenství v českých zemích ale krematorium nepřišlo. Kremační pec byla den před prvním obřadem údajně vyzkoušena zpopelněním uhynulého koně. Budovu navrhl Rudolf Bitzan z Drážďan, rodák ze Stráže pod Ralskem (*1872), urnový háj vyprojektoval v roce 1921 liberecký architekt Karl Karl. Krematorium prošlo několika rekonstrukcemi.

(Zdroj. Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Dětská opatrovna (1913)

Budova ústavu (čp. 444 - IV), postavená městem roku 1913 původně jako domov pro opuštěné děti, je hlavním vstupem obrácena do tehdy nově založené ulice U opatrovny. Vchod zdobí kamenný reliéf se znakem města. Stavbu projektoval a řídil liberecký stavitel Albert Hübner. Poměrně střízlivá architektura nese ještě znaky pozdní secese
Pozoruhodné je vtipné využití složité konfigurace terénu. Objekt je obklopen rozlehlou, terasovitě upravenou zahradou. Slouží dnes jako Dětský diagnostický ústav. Naproti existovaly za první republiky městské jesle (čp. 299 - IV).

(zdroj Kniha o Liberci)

LIBEREČTÍ STŘELCI

Vznik střeleckých spolků je úzce svázán s vývojem feudální společnosti. Ještě ve 14. a 15. století bylo nošení zbraní výlučným právem šlechty a jejich družin. Situace se změnila se vznikem měst a městeček, která vytvářela na ochranu svého majetku i obyvatel oddíly střelců, vyzbrojené nejprve luky a kušemi, později palnými zbranémi - puškami.

První zmínka o libereckých střelcích je z roku 1517, kdy se jich několik zúčastnilo soutěže ve střelbě "ku ptáku" pořádané v Zitavě. Tato střelba, nazývaná také královská, se rozšířila na území Čech ve 13. a 14. století ze západní Evropy. Střílelo se na atrapu ptáka, upevněnou na vysoké tyči. Soutěž měla pevně stanovená pravidla a "králem střelců" se na dobu jednoho roku stal ten, kdo ustřelil poslední část terče. Obvvklou cenou pro vítěze byl cínový pohár nebo mísa. Soutěže se zřejmě konaly už před uvedeným datem a zmínky o nich nalézáme i v dalších letech.

Existenci skupiny ozbrojených měšťanů, kteří měli v případě nebezpečí ochraňovat město, potvrzují 1 zápisy v libereckých městských účtech ze druhé poloviny 16. století, podle nichž kupovala městská rada pušky a střelný prach. V době třicetileté války, kdy docházelo k častým loupežným přepadením obcí, hlídali liberečtí střelci na rozkaz Matvá áše Gallase všechny přístupové cesty k městu.

K oficiálnímu uznání střeleckého spolku došlo 30. 8. 1670, kdy Franušek Ferdinand Gallas podepsal privilegium, které ve dvaceti článcích přesně stanovilo práva a povinnosti členů. Tuto listinu pak 23. 9.1700 potvrdil i jeho syn Jan Václav Gallas. Základní podmínkou členství byla bezúhonnost. Stanovena byla 1 pravidla každoročních svatodušních střeleckých soutěží o titul krále střelců. V den závodu (květen-červen) se dostavili členové spolku v jednotných pláštích, vyzbrojeni puškami, k držiteli titulu krále střelců, aby ho doprovodili na střelnici. Ten byl ozdoben královským řetězem se stříbrným štítkem. Po slavnostním zahájení vystřelil na terč první ránu majitel panství nebo jeho zástupce, druhou král střelců, třetí jejich velitel a čtvrtou starosta města. Pak stříleli ostatní podle hodností a společenského postavení. Nový král obdržel cínovou konvici, právo obhospodařovat část přidělené louky a byl na jeden rok osvobozen od daní a robot. Později k tomu přibvlo právo těžby dřeva v určené části lesa (Králův háj) a právo nechat si vykrmit dvě prasata v městské palírně kořalky. Povinností nového krále bylo pohoštění všech, kteří ho po soutěži doprovodili domů, rovněž musel darovat stříbrný štítek na královský řetěz.

Cvičení i soutěže se konaly na střelnicích, které se poměrně často stěhovaly. Nejstarší z nich byla až za městem, v mistech dnešního Tržního náměstí. Sem však bvla přemístěna městská rasovna, což donutilo střelce, aby se roku 1702 přestěhovali do dnešní ulice U Lomu. Zde závodili jen čtyři roky a potom museli ustoupit městské zástavbě. Do roku 1743 byla V provozu střelnice Na Bídě, potom v prostoru dnešního Nerudova náměstí, kde se přešlo od střelby "ku ptáku" k terčům. V roce 1781 byla střelnice opět zrušena a jako upomínka na ni zůstal jen název Střelecká ulice (dnes 9. května). Dalším působištěm bvl již zděný dům v Myslivecké ulici, kde střelci setrvali až do vystavění nové budovy na kopci nedaleko dnešního krematoria (1831).

V roce 1792 měl střelecký spolek 140 členů a pro členy byla poprvé zavedena uniforma. Tvořil ji zelený kabát se šosy, červená nebo žlutá vesta, černý límec a výložky, černé kalhoty, bílé punčochy, černé vysoké boty a třírohý černý klobouk s chocholem ze zeleného peří. Předtím nosili střelci jednotný plášť pouze ke slavnostním příležitostem. Došlo i ke změně v označení hodností zavedením obvyklých vojenských termínů. V čele spolku stál nyní hejtman.

V době napoleonských válek se z libereckých střelců přihlásilo třináct k obraně Čech. Spolek měl v roce 1813 pouze třicet členů a jeho činnost v tomto období upadala. K oživení došlo roku 1815, kdy spolek dostal název Střelecká společnost města Liberce. Početní stav se zvýšil na 103 muže, Kristián Clam-Gallas schválil a podepsal nové stanovy, určující přesné podmínky členství, udělování hodností a vedení společnosti. Členové byli povinni účastnit se městských slavností, zajišťovat vrchnosti a významným návštěvám doprovod městem, pečovat o mládež, která měla zájem o terčovou střelbu. Přestože společnost neměla statut vojenského spolku, musela se zavázat k pomoci při obraně města a zajišťování pořádku při mimořádných událostech. Tento úkol střelci plnili již v roce 1794, kdy zasáhli proti vzbouřeným soukenickým tovaryšům. Později v roce 1844 zastavili na mosté přes Nisu v Růžodole vzbouřené dělníky.

V roce 1848 vznikla v Liberci národní garda, se kterou byli liberečtí střelci spojení do roku 1851, Pak byla garda císařským patentem rozpuštěna a střelci se opět osamostatnili. V roce 1867 přišla do města stálá vojenská posádka, která převzala všechny branné povinnosti, jež předtím vykonávali střelci. Opět byly upraveny stanovy a spolek se stal vysloveně společenskou organizací. Změnu zaznamenala i uniforma. Vzorem pro novou se stalo oblečení tyrolských horských myslivců: šedý kabát se zeleným límcem, klopami a manžetami, tmavě šedé kalhoty, černé boty a šedý klobouk se zeleným chocholem a černožlutou šňůrou.

Po mobilizaci v roce 1914 narukovala do války asi polovina členů, ostatní byli nasazení ke strážní službě na nádražích, křižovatkách apod. Budova střelnice se stala vojenskou ubytovnou, později vojenskou nemocnicí. Spolek se dostal do těžké finanční situace, takže musely být prodány některé předměty z inventáře. Po skončení války byla jeho Činnost obnovena, ale již v roce 1926 se spolek zřekl vojenského výcviku a Činnost omezil jen na podporu zchudJých členů a jejich pozůstalých, na udržování kamarádství a starých zvvků. Důvodem byly požadavky československé vlády na zavedení českých povelů, vlajky ve státních barvách, složení vojenské přísahy a členství ve Svazu ozbrojených jednot ČSR, podléhajících Ministerstvu národní obrany. Přesto však v roce 1930 dostali členové spolku právo nosit uniformu, důstojníci šavle a mužstvo poboční zbraň. V roce 1939 byli liberečtí střelci zapojeni do N. S. Reichsbund Leibesůbungen Schůtzenverband Sudetenland a byli podřízeni nejvyššímu velení SA. Po roce 1945 nebyla již činnost spolku obnovena. V posledních letech se několik libereckých nadšenců pokouší starou tradici opět vzkřísit.

Zajímavým dokladem historie libereckého střeleckého spolku je soubor střeleckých štítů, uložený v Severočeském muzeu. Jde o cenný uměleckohistorický materiál, který tvoří součást městského lidového výtvarného projevu. Štíty byly vytvářeny k různým slavnostním příležitostem a pak byly většinou vystaveny ve spolkových prostorách střelnice. Předávaly se při slavnostech, které byly vždy velkolepou podívanou pro celé město. Zobrazované náměty byly velmi rozmanité - mytologické a alegorické výjevy, historické události, epizody 7 vojenského života a válek, veduty, zánší, nejrůznější žánrové obrázky t humorné výjevy. Autory byli většinou lidé neškolení, a proto jim musíme prominout různé nedostatky v perspektivě, proporcích apod. Jejich citové zaujetí a chuť namalovat to, čím žili, co je zajímalo a co důvěrně znali, však dodává jejich obrazům nenapodobitelné kouzlo.

Na Libereckých střeleckých štítech nacházíme signatury dvou autorů - Josefa Elsnera a Antona Kóhlera. Oba byli řemeslničtí mistři a členové střeleckého spolku. Proto 1 Jimi vytvořené štíty zobrazují většinou různé spolkové slavnosti a významné události ve městě, jichž se střelecký spolek zúčastnil. Zároveň zachycují 1 městskou zástavbu a významné budovy v první polovině 19. století, dobové oblečení i další zajímavost o městě, které bychom jinde marné hledali.
(Zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Restaurace Střelnice v roce 1907

Empírová stavba Střelnice z roku 1831 patřila ve své době k nejreprezentativnějším budovám ve městě, a proto se zde odehrávala značná část společenského života.
K přitažlivosti místa přispíval i pěkný výhled na Liberec, který se nám zachoval ns několika starých grafikách.
V současnosti je objekt v dosti zchátralé stavu a utopen v zeleni a okolní výškové zástavbě.

Výzdoba tanečního sálu k velmi oblíbeným a frekventovaným "námornickým" bálům.
Sedací nábytek v sále je stejný na pohlednici (rok 1932) jako na reklamní pohlednici z roku 1897, což svědčí o kvalitě židlí z ohýbaného dřeva, jak je vyráběly níže zmíněné firmy.

Reklamní pohlednice restaurace Střelnice z roku 1897 inzeruje nejen služby, ale láká návštěvníky i zmíněným výhledem na Liberec.
Pohled do velkého sálu ukazuje historizující úpravu interiéru z konce padesátých let s mladším vybavením, nejspíše Thonetovým nebo Fischelovým nábytkem.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Stará barevna v Mlýnské ulici

(kolem roku 1909)

Dům čp. 236 - IV spadající boční stěnou do Harcovského potoka si postavil roku 1680 kovář Gottfried Sachers, v roce 1744 V něm bydlel barvíř látek na černo Kristian Wiederholz. Přestavbu staré chalupy do podoby zachycené na snímku provedl další barvíř Altmann (1826). V sedmdesátých letech zde provozoval mandl Leopold Posselt, s jehož jménem jsou spojeny i počátky jezdeckého sportu v Liberci.

Posselt vlastnil dva koně, s nimiž rád vyjížděl do přírody, a měl proto pochopení pro zálibu mladých v jezdectví. Ochotně jim poskytoval koně i základní školení přímo ve své živnosti. Později si pořídil další zvířata, složil příslušné zkoušky, opatřil si v Praze koncesí učitele a otevřel si v Nádražní ulici jezdeckou školu, přestěhovanou později k hostinci U města Norimberka. Od roku 1874 si otevřel veřejnou jízdárnu se stájemi pro 6 koní nad dnešním náměstím Českých bratří, ve dvoře v současné době zbořeného domu čp. 43 - V. Se žáky podnikal vyjížďky do okolí i delší túry do Libverdy, Žitavy, Tanvaldu a dalších míst. Posseltovy služby zpočátku využívali i členové nově ustanoveného jezdeckého klubu (2.10.1879).
V roce 1909 zakoupili mezitím značně zchátralý mandl stavitelé Josef Möldner a Josef Michler a na jeho místě vybudovali dnešní třípodlažní zděný obytný dům.
Další majitel docílil roku 1936 toho, že byla zaklenuta přilehlá část Harcovského potoka.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996, fotografie z archivu Jany Ducháčkové)

Mlýnská ulice

(30.léta)

Roku 1931 vybudovali stavitelé Gustav Ferdinand Miksch a Eduard Beckert na místě několika starých domků a v prostoru bývalého žulového lomu celý blok čtyřpodlažních a pětipodlažních nájemných obytných domů, seskupených kolem čočkovitého nádvoří.
Ve dvorním traktu byla zřízena i veřejná očistná lázeň Okresního stavebního společenství (ve dvoře domu čp. 534 - IV). Na snímku vidíme průčelí centrální budovy (čp. 223 -IV) s balkony a průjezdem do nádvoří. K dalším větším stavebním změnám v okolí ulic Na Bídě a Mlýnské došlo teprve v padesátých letech.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Ulice Na Bídě a Kristiánov

v roce 1906 a kolem roku 1920.

Na konci uličky sbíhající od budovy v Oblačné ulici byl v nárožním domku (čp.183-IV, na první fotografií za mostkem) zbudován roku 1907 útulek pro bezdomovce, přenesený později do bývalých kasáren v Blažkově ulici (1921), odkud byl po šesti letech přestěhován do bývalé Linserovy továrny)

(Zdroj Kniha o Liberci)

Bývalý Plischkeho hostinec kdysi a dnes. .

Bývalá mateřská škola Textilany v Klicperově ulici

Liebiegovo městečko

Půvabné liberecké sídliště vzniklo pro potřeby největší textilky v severních Čechách Johann Liebieg a Co. v Liberci. Podle návrhu architekta Jacoba Schmeissnera bylo vybudováno v údolí za továrnou v letech 1911 - 1912 celkem 80 zaměstnaneckých domků a během let 1922 - 1923 dalších třicet. Prostředkem se vine dnešní Klicperova ulice, zakončená na horizontu náměstím Pod Branou, kde se soustřeďovaly služby. Romanticky pojatý komplex je dodnes nepřekonaným příkladem hromadné bytové výstavby.

Ústředním prostorem celé čtvrti se stalo Theodorovo náměstí (dnes náměstí Pod Branou), pojmenované po stavebníkovi Theodoru Liebiegovi. Název hostince U Města Broumova má zase vztah k zakladateli firmy Johannu Liebiegovi, který odtud pocházel.

Většina domů v nové čtvrti byla koncipovaná jako činžovní vily o několika bytech. Architekt Schmrißner využil člennitého terénu k vytvoření intimity jednotlivých domů a komunikace se též přizpůsobily prostředí v duchu koncepce územního plánu Liberce zpracované vídeňským architektem C.Sittem.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Horní část Liebiegova městečka
(pohlednice 20.léta 20.století)

Když odbočíme z Mlýnské ulice před Textilanou (v současné době jen zbytky Textilany) doprava, jako bychom se rázem ocitli v jiném světě. Stoupáme Klicperovou ulicí, vinoucí se údolím a tvořící páteř romantického vilového sídliště, které dodnes patří k nejkrásnějším koutům Liberce. Bohužel při další výstavbě v sedmdesátých letech, kdy v bezprostředním sousedství vznikalo sídliště Broumovská, se mezi nimi nepodařilo vytvořit vyhovující urbanistický přechod, takže příliš blízko situovaný panelový dům necitelně narušil panorama Liebiegova městečka. Nepříznivý dojem ještě zvyšují roury parovodu, vedené naprosto bez ohledu ke kultivovanému prostředí. Dojem z této novodobé výstavby je v kontrastu s romantickým Bitzanovým pojetím opravdu zdrcující. Náměstí, zvané původně Theodorovo - po zakladateli městečka Theodoru Liebiegovi (český Bohdanovo) - uzavírá na nejvyšší straně zajímavý rozložitý dům s branou (čp. 440 - IV), po jejíž pravé straně je umístěn pískovcový reliéf zobrazující sv. Jiří. Nad střechou se zvedá secesně tvarovaná věžička, vytvářející v dálkových pohledech dominantu celého sídliště. Na náměstí se nacházely různé obchody a hostinec U města Broumova. K intimnosti prostoru přispívají dílčí loubí po obou stranách.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Pozn. Liebiegové pocházeli z města Broumova a tak vznikl název hostince, brány a nakonec i sídliště

Liebiegovo městečko podruhé...

Dnes tu fotku ještě doplňuji o pár dalších z téhož sousedství z ročenky německých horalů (též z roku 1913). Ke dvěma jsem přidal screenshoty z Googlemaps pro lepší orientaci (i když regulérní srovnávačku to bohužel nenahradí). (autor článku Tomáš Cvrček)

Liebiegovo městečko potřetí

Náměstí Pod bránou

Pamatuje někdo? 90' Star Club,

nám. Pod branou 455/8

(archiv Vladimír Kraemer)

U Domoviny - Energetiků - U Černého dolu

Výstavba sídliště nazvaného Domovina, určeného pro válečné vysloužilce a invalidy z Liebiegovy továrny, prvního svého druhu v tehdejším Rakousko-Uhersku začalo v roce 1916. Iniciátorem stavby byl Theodor Liebieg, jenž vypracováním plánů a celkové koncepce pověřil stejně jako v případě Liebiegova městečka architekta Jakoba Schmeissnera. Realizaci kolonie provedl stavitel Richard Wojatschek. Původní Schmeissnerův plán počítal s 30 objekty, realizováno jich bylo jen 27. S plány jednotlivých domů pomáhal Jakobu Schmeissnerovi architekt Heinz Schmeissner, zřejmě Schmeissnerův syn a na realizaci dohlížel vedoucí stavebního odboru magistrátu, Rudolf Simon. Po dokončení v roce 1921 předal Thedor Liebieg kolonii městu a to ji následně převzalo do své správy. Sídliště je situováno na jižním svahu Monstrančního vrchu a je ohraničeno dnešními ulicemi U Domoviny, U Černého dolu a Energetiků, které jím prochází. Urbanistická osnova kolonie je zpracována ve stylu Liebiegova městečka, kdy jsou objekty seskupeny podél křivolakých komunikací sledujících průběh vrstevnic. Širší obvodová komunikace obepíná celé sídliště, užší uličky zajišťují přístup k jednotlivým domkům. V některých partiích kolonie domy svou štítovou orientací ke komunikaci evokují téměř vesnicky rostlou zástavbu. Oproti Liebiegovu městečku obsahuje typizované rodinné domky, buď izolované, nebo sdružené do dvojdomů či trojdomů. Jednotlivé domy jsou přízemní, podsklepené a s využitým podkrovím. Kryté jsou sedlovou střechou s taškovou krytinou, ve štítech se uplatňuje falešné hrázdění, bednění, ba dokonce lomenice. Každý dům byl vybaven zahradou, kůlnou a chlévem. Ve vnitřní dispozici byla typizace ještě markantnější. V každém domě se v přízemí nacházela hlavní obytná místnost, kuchyně a prádelna s koupelnou, v patře pak ložnice a malá půda. Formální řešení většiny domů vychází z regionální lidové architektury, ta se projevuje u lomenic, okenic s kvazilidovou ornamentikou a v dispozičním uspořádání některých objektů s vchodem situovaným na podélné straně domu, příp. v přistavěné dřevěné předsíňce. Patrný je ale i vliv liberecké klasicistní architektury. Každý z nájemníků měl domek zprvu poskytnut na rok, přičemž se musel zavázat, že se ve vlastní režii postará o nutné opravy a údržbu. Pakliže tuto podmínku splnil, mohl zde zůstat natrvalo. Zázemí kolonie obstarával objekt čp. 491-IV v ulici U Domoviny, určený k poskytování nezbytných služeb a jenž sloužil k ubytování vysloužilců, kteří tyto služby provozovali. V přízemí byly umístěny lázně, holičství, dále pak prodejny tabáku a smíšeného zboží. V patře se nacházely byty holiče, lazebníka a krejčího se ševcem, kteří zde měli také své dílny.