Kateřina Redernová a její panská

Bibrštejnskému to nevadilo. On byl pánem, nikdo mu neměl právo rozkazovat.

Nejslastnější chvíle trávíval ve dnech, kdy mu jeho manové a úředníci odváděli různé poplatky a dávky, v jejichž vymýšlení byl pravým mistrem. Pak se zavíral dlouho do noci sám ve své komnatě na hradě, do sloupků rovnal zvlášť zlaté, zvlášť stříbrné peníze, na kopy je počítal, a aby se nepomísily, ukládal je do hlubokých přihrádek železné truhlice, pro větší bezpečnost přepásané trojitým silným pásem.

Když byl hotov s počítáním pokladu, zavřel důmyslně řezanými klíči pokladnici, dal ji uložit v bezpečí termnice za svou komnatu a spokojeně si oddechl. Mohl se opět věnovat sobě, své zábavě.

Pan Bedřich byl tvor společenský. Rád zvával k sobě okolní pány, a když těch nebylo, posílal sluhu pod hrad do městečka, aby mu společníky byli bohatí měšťané.

Byl pro ně připraven v jeho komnatě těžký dubový stůl, na něm poháry na víno, uprostřed pak cínová nádoba s kostkami. Ke stolu na čalouněná křesla zasedala s hradním pánem urozená i neurozená společnost. Dobré víno z hlubokých hradních sklepů brzy přivolalo bujarou náladu a ochotu ke hře. Na stole se objevily hromádky peněz, zazvonily kostky a stříbrné groše, pak, jak noci přibývalo a víno dodávalo odvahy, i zlaté dukáty měnily co chvíli majitele.

Hráči, v čele s panem Bedřichem, zapomněli na své okolí, na teplé lože, které je čekalo doma. Nevšimli si ani, jak se do úvalu Smědé od západu stahovala černá mračna, přinášená prudkým vichrem, jehož nárazy rozehrály v olově zasazené okenní tabulky, ani toho, jak občas zhluboka zahřmělo a déšť smíšený s kroupami jak zvonil o sklo.

Uprostřed hry vstoupil do svícemi ozářené komnaty sloužící se vzkazem branného. Před zvoditým mostem u hradu stojí neznámý, podle šatu vznešený cizinec a dožaduje se pohostinství. Bylo ještě jedno křeslo u stolu prázdné, proto hradní pán dal pokyn k otevření hradu a k uvedení cizince.

Ten nenechal na sebe dlouho čekat. V komnatě odložil promočený černý plášť i baret se zvlhlým volavčím peřím. Hluboce se uklonil přítomným, nejhlouběji panu Bedřichovi, a temným hlasem požádal o přístřeší na tuto noc, v níž zbloudil v nepohodě.

Přátelsky mávl frýdlantský pán rukou, pobídl hosta ke stolu a kázal přinést pro občerstvení svařené víno. Přitom si neznámého pozorně prohlédl, zejména jeho zelený sametový šat, bohatě přizdobený zlatými šňůrami podle poslední módy. Však to také dal nahlas najevo:

"Podle obleku soudím, vzácný pane, žes cizinec, z daleka, řekl bych, až z vlašské země."

"Nemýlíš se, vzácný pane. Opravdu můj domov je ve slunné Itálii. Přicházím za obchodem do vaší krajiny a tvé přízni děkuji za dnešní milé přístřeší."

Venku zuřící bouře, s novou silou narážející na okna, dotvrzovala cizincova slova. "Jsi vítán. Posaď se a libo-li, zahraj si s námi. Zkrátíš si tak dlouhou noc, nejsi-li unaven cestou" pověděl pan Bedřich zvědavě.

Vlach mávl odmítavě rukou, ponořil ji do svého opasku a na stůl se vykutálely drobné červené dukáty. Znovu zazvonily kostky a hra, příchodem hosta na chvíli přerušená, pokračovala.

Zdálo se, že cizinec přinesl domácímu pánu štěstí. Peníze se před ním vršily po každém vržení kostek. Pak ale tok peněz slábl, v praméncích, potom celým proudem se stěhoval k hostu, závistivě sledován pohledy všech přítomných. Však to také dal hradní pán slovy najevo:

"sám ďábel by nemohl mít větší štěstí ve hře, než máš ty, milý hostí."

Ten se jen smál a černé uhlíky očí mu jen svítily. "Co záleží na prohraných penězích," pokračoval pan Bedřich.

"Jsem přece pánem na Frýdlantu, jsem vlastníkem desítek vesnic a měst, tisíců poddaných."

Cizinec uctivě pokyvoval hlavou a mlčel.

"A Frýdlant, urozený pane, není ledajaký hrad. Však ráno sám uvidíš. Málo i ve Vlaších takových. Má pevné zdi a skála, na níž stojí, je tak tvrdá, že sám ďábel by na ní zlomil svou sílu," dodal pyšně.

Cizinec naň dlouze pohlédl a zasmál se:

"Mýlíš se, pane. Pluhem, taženým jen párem koní, dokáži skalní stěnu, na níž stojí tvůj hrad, rozorat." Slovo padlé těžko je vzít zpět. "Když se ti to podaří, budu navždy tvým otrokem" odvětil Bibrštejnský. Cizinec vstal, napřáhl ruku k sázce: "Platí!"

"Platí!" stvrdil frýdlantský pán.

"A i kdybys ty sám ďábel byl, nepodaří se ti!"

V té chvíli rozťal noční tmu ostrý šíp blesku a děsivé zahřmění otřáslo zdmi hradu v samých základech. Okenní tabulky se vysypaly s rachotem do hloubky hradního příkopu a silný závan větru zhasil světla. Když po chvíli vstoupil do komnaty pánovy sluha s rozžatou smolnicí, naskytl se mu obraz spouště. Pán i jeho hosté leželi v bezvědomí na podlaze. Všichni, jen cizinec tu chyběl. Pomalu přicházeli k sobě, dívali se nechápavě na sebe, zatímco bouře venku zuřila s plnou silou dál a blesk stíhal blesk.

Pan Bedřich i jeho ustrašení spolubesedníci, vábeni náhlým výkřikem sloužícího, stojícího u rozbitého okna, přistoupili a pohleděli do černé tmy. Když ji prosvětlil nový zážeh blesku, viděli pod sebou černou hradní skálu a na ní pár vraných koní zapřažených v rádlo, jehož kleče třímal cizí host. Černá hmota čediče jako nejmastnější a nejúrodnější zem se obracela do výšky v pravidelných smolných brázdách.

Jen okamžik a děsivý obraz pohltila znovu noční tma. Pomalu se vytráceli hosté jeden za druhým z komnaty, v níž zůstal nakonec pan Bedřich sám. I sloužící jej opustil. Prohrál, cítil mrazení v zádech nad tím, jak lehkomyslně se ďáblu dal do rukou.

Když po letech zemřel a jeho tělo ukládali v cínové rakvi do rodinné hrobky ve frýdlantském kostele, vyprávěli si ti, kdo rakev nesli, že je lehká. Usoudili všichni, že pánovo tělo odnesl ďábel do své říše.

Dnešní návštěvníci hradu Frýdlantu se zastavují na hradním nádvoří mezi dolením a hořením hradem a zvědavě si prohlížejí strmou, sloupovitě rozpukanou hradní skálu. Průvodce jim vykládá, že vznikla tuhnutím čedičové vyvřeliny, ale oni vědí své: Jsou to brázdy ďáblovy orby, která Bedřicha z Bibrštejna stála věčné království.

Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978