Kateřina Redernová a její panská

07.01.2023

KATEŘINA REDERNOVÁ A JEJÍ PANSKÁ

Svobodná paní Kateřina z Redernů, vdova po říšském maršálu Melicharu z Redernů, slavném vítězi nad Turky, zavítala náhle ze svého vdovského sídla na Nové Vsi u Chrastavy na frýdlantský hrad. Plna neklidu pročetla pergamen doručený jízdním poslem - z Prahy.

Frýdlantští rebelové si postavili znovu hlavu proti vrchnosti a obrátili se prosebným a žalobným listem ke králi Matyáši, aby jim byla přiznána městská práva. Tu leží na ebenové desce stolu dekret dvorské kanceláře, který jí přísně nařizuje a vyzývá ji, aby všechna bezpráví, kterých se proti Frýdlantským dopustila, byla ihned odstraněna. Ano, ve zlořečené listině s přivěšenou rudou pečetí to stojí černé na bílém, že se musí s měšťany dohodnout.

Ona, rozená hraběnka Šliková, zatočí s hadrářskými soukeníky a pláteníky. Možná, že změknou v temných sklepeních frýdlantského hradu. Vztekle dupe paní Kateřina, zlý oheň jí svítí v očích, a s tvrdým úsměvem si říká, že uvidí státní kavalíři v Praze, nově do panského stavu povýšení, jak se dovede bránit násilí. Vtom vstoupila do komnaty panská, aby své paní prostřela snídaní. Otevřeným oknem z nádvoří šumí vodotrysk a kolem myslivce se ozývá štěkot neklidné lovecké smečky. Jim na vysokém starém jilmu přizvukuje straka. Hraběnka odešla do vedlejšího pokoje, odkud ostrým hlasem volá pokojskou. Ta spěchá rychle k ní. "Kde je můj tyrkysový prsten, děvče? Položila jsem ho včera sem na okno."

Panská hledá ztracený prsten na okně, na podlaze. "Nemohu jej nalézt" naříká. Znovu vše pečlivě prohlíží, nakonec jde i ke stolu a ustrašeně přehrabuje listy nešťastného pergamenu z dvorské kanceláře. "Chceš se snad hrabat v mých listinách ?" zaječí paní Kateřina prchlivě se zlou vráskou kolem úst. "Ať je tu okamžitě prsten, jinak do hodiny visíš ve věži Tam můžeš podle chuti obracet své všetečné oči, zlodějko'" Jako by ji bičem šlehl, strnula nebohá. Křídou jí zbělaly líce. Slzy jako hrachy kanuly z očí. "Sloužím vám celý život poctivě, paní hraběnko," říká potupená tichým hlasem. Prsten musí být nalezen. Znovu prohlíží pokoje, chodby. Ale po prstenu ani památky. Jako hromádka neštěstí klesá na kolena a objímá v pláči nohy své paní. Pyšná paní Kateřina odkopne nebohou a odchází z komnaty, kde na stole leží neblahý pergamen.

Takovou hořkost musí ještě zakusit! Nestačí vzdor Frýdlantských? Císařský rada Job ze Salzy jí nepřeje, Žitavští jí činí násilí, sám císař jí hrozí. A ještě taková bídná zlotřilá panská jí ve vlastních komnatách lže. Znovu ji zachvátí zlost nad ztrátou prstenu, který zmizel tajemně před jejíma očima. Oknem volá hradního hejtmana. Když s úklonou vkročí do komnaty, nařizuje mu, aby prolhanou a prohnanou zlodějku dal do věže, odkud není návratu. Pak se jí odlehčí. Chladným zrakem klidně přihlíží, jak naříkající dívku uchopí žoldnéř, jak ji jeho železné pěsti donutí k pokleku před vrchností, jak ji táhne chodbou.

Rozkaz byl vykonán. Křik nebohé zanikl...

Paní Kateřina zůstala celý den doma, sama. Nikoho nepřijala. Zachvátil ji neznámý strach. Temné síly ji proti její vůli nutily, aby se co chvíli podívala na starou část bibrštejnského hradu, kde ve věži děvče nalezlo smrt. Strachovala se hněvu nebes, která se v parném letním dnu pokryla temnými mrač ny? O čem přemýšlela pyšná paní večer a v noci, když okolo zámecké věže zuřila bouře, když biče blesků s duněním hromů bily do hradu? Jako mořský příliv řvaly vztekle rozpoutané živly, vichřice s přívaly vod. Prudké závany vichru rozhoupaly zvony ve věži, srážely větve staletých stromů a vrhaly je na střechy, do oken, z nichž se sypaly tabulky skla. Zámek se otřásal v základech a zdálo se, jako by na zdech sálu ožily postavy předků, kolem nichž v zásvitu blesků poletovali vystrašení netopýři. Noc přešla. Zářivé jitro se rozklenulo nad Jizerskými horami a nad celým Frýdlantem. Deštěm ubité květiny zvedly své kalichy, ptáci radostně vítali nový den.

Redernovský zámek byl dosud tichý. Jen na nádvoří začínal ustrašeně život všedního dne. Ozvala se psí smečka a zbrojnoši tiše vyklouzli hradní branou. Po nich se objevila 1 služebná děvčata, doplétající si copy.


I ona šla k bráně. Vyšel i tlustý kuchař na křivých nohou a také vrávoral k bráně. Všichni spěchali z hradu. "Co je?" ozvala se ze zámeckého okna pobledlá paní Kateřina, která chvíli pozorovala neklid čeledi. : "Hra-hraběcí mi-milosti," zakoktal starý nedostrojený zbrojíř, "na starém jilmu v příkopě ..." Ztratil dech. Když nalapal vzduch, vyrazil ze sebe: "Bouře ho srazila!"

I on se vytratil z hradu. Paní Kateřina poznala, že něco zatajoval, že cosi nevysvětlitelného číhalo v jeho řeči. Co se stalo? Vyšla z komnaty, seběhla schodištěm. Ve strachu přešla nádvoří, přehlédla němý pozdrav branného a spěchala temnou klenbou brány. Před ní, za padajícím mostem, shluk čeledi. U vyvráceného stromu. Paní Kateřinou třese mráz, třeští oči. Vzpřímená postava s odvážně zdviženým čelem jí kráčí vstříc. Lidé se rozestupují. Paní Kateřina odhání z očí zlou mlhu. Jsou u sebe a hledí si do tváře. Před paní Kateřinou stojí její panská, zdraví ji předepsanou poklonou. I ostatní sklánějí hlavy, až na jednoho, který vzdorovitě stojí zpříma a ukazuJe hraběnce na zničený strom. Na jeho nalomené větví je nepořádné stračí hnízdo. Vněm se v slunci cosi leskne zlatem. Co nutí paní Kateřinu, aby váhavým krokem sešla k vývratu a z hnízda vzala prsten, včera ztracený klenot s modrošedým slezským tyrkysem? Hradní hejtman byl přesvědčen o nevině děvčete. Vyvedl je večer z hradu. Ale hrdé děvče se po bouři vrátilo.


Jistě včera, když paní donesla snídani, zahlédlo, jak z komnaty odlétá otevřeným oknem straka do svého hnízda na staletý jilm. Pozdě přišlo na to, co se stalo. Ráno našlo strom vyvrácený bouří, stračí hnízdo a v něm prsten, který straka ukradla. Sama nebesa děvčeti pomohla! A paní Kateřina? Polepšila se? Zdá se, že ano. Frýdlantským vrátila jejich výsady, v Nové Vsi, ve Stráži i v Liberci na ni vzpomínají v dobrém. Také jí děkují za založení Nové Město pod Smrkem, Vysoký, Kateřinky. Sama se již nedočkala chudoby, ale její syn Kryštof po Bílé hoře byl zbaven všeho majetku a musel uprchnout do ciziny.


Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978