O skalním hradu

Jedna ze stezek, Záhvozdská (Záhošťská), vedla od pevného pomezního hradu Frýdlantu temným pralesem do úzkého a hlubokého sedla Jizerských hor mezi Špičákem a Stržovým, z lužických rovin a z údolí Smědé horami do údolí Nisy a dále k Jizeře do Čech.

Nebyla cesta po ní jistá. Jak zmizel za návrším, uzavírajícím hluboké údolí Smědé, frýdlantský hrad s mohutnou věží, vyvstal kupcům vstříc lesnatý val hodiny cesty dlouhý, nekonečný, než se zase objevilo v plné kráse slunce volné bezlesé krajiny. Na zšeřelé stezce, klikatě se vinoucí na hřeben hor a sestupující k Liberci, ztichly vždy hlasy kupců i doprovodné čeledi, stejně tak jako podkovy koní a rachot kol hrubých nákladních vozů.

Kupci před vjezdem do pralesa vytahovali hromové klíny, svěcené škapulíře i suché býlí od potulných šejdířů, které je měly chránit od všeho zlého, pečlivě až na holé tělo připínali opasky, v nichž měli ukryty stržené peníze.

Bylo také proč se mít na pozoru. Cesta nevlídnými ztemnělými lesy byla nejistá. V lesních tišinách mezi skalami pod samým sedlem strahovala loupežná chasa ze Skalního hradu.

Nad vrcholky letitých buků a jedlí vyrůstaly tmavé, hrubě zrnité žulové skaliny, příkře do hloubky spadající, na nichž stál nerozlehlý, ale pevný dřevěný hrádek.

Z frýdlantské roviny nebyl k spatření, přístup k němu zmolami a třasovisky byl znám jen jeho obyvatelům. I sám vstup do hrádku úzkou skalní šíjí po sporých stupech v žule vysekaných, dovolující průchod jen jedné osobě, který shůry se dal hájit proti přesile i jedním člověkem, zvyšoval naprostou bezpečnost loupežnického hnízda.

Proto se tu cítila jistě společnost drsných, otrlých, denního světla a poctivé práce se štítících chlapů.

Hlídka lapků, vysunutá v kraji lesa na osamělé skále, spolehlivě z cesty viditelným znamením hlásila posádce hrádku procházející kupce i to, zda jdou sami, nebo s doprovodem stráží posádky frýdlantského hradu. V tom případě cesta lesy byla bezpečná, protože lotříci se neodvažovali proti karavaně po zuby ozbrojené. Běda však, nemohl-li frýdlantský pán dát doprovod!

Jednou, bylo to v létě, dlouhé dny, z frýdlantského podhradí směřovala k horám nevelká obchodní výprava až od Baltického moře. Její vůdce, který poprvé konal cestu, dobře se vyptal na hradě na směr pouti a byl rád, když slyšel, že v lesích je ticho a bezpečno, protože již dlouho nebylo slyšet o přepadu. Doufal, že ještě za dne dojdou do Liberce.

Z frýdlantského hradu je vyprovázelo přání dobré a úspěšné cesty.

Po krátké cestě mezi létem vyprahlými poli vjeli se svými soumary do milého stínu lesa. Jejich oči zbystřely, neklidně pozorovaly každé hnutí snítek stromů. Ale opravdu, jejich obavy byly zbytečné. Les byl klidný, letním polednem vydechoval mdlou vůni zetlelého listí i vysychajících močálovitých tůní po stranách stezky.

Ta, v rovině měkce travnatá, zdrsněla, jak přecházela do svahu hor. Soumaři i lidé v parnu zvolnili kroky, které hluše zvonily na stoupající kamenité cestě. Přeslechli i výstražný křik jestřába, útočícího na bezbranné srnče.

A i kdyby nepřeslechli, málo bylo platné. Skřek byl signálem hlídky k činu. Od skal, ze stínu lesa, odzadu zaskočili lapkové kupce. Než se vzpamatovali, byli spoutáni. Mezi nimi i sličná paní, choť náčelníka kupecké družiny.

Bohatá byla kořist loupežnická, protože kupci do Prahy vezli vzácný a drahý jantar, vyrvaný vlnám Baltického moře.

Ve skalním hnízdě bylo veselo. Z toho, že přepad se nad očekávání podařil, a z toho, že kupci byli cizinci neznalí domácí řeči. Nebylo naděje na výkupné, a proto je všechny v lotrovské peleši utratili.

Jen sličnou paní, která se zalíbila hradnímu hejtmanovi, ušetřili. Stala se nedobrovolným vězněm ve Skalním hradu i nedobrovolným pomocníkem. Když se po dlouhých týdnech naučila jejich řeči, když byla oprávněná domněnka, že ve Frýdlantě dávno zapomněli na kupeckou výpravu s jantarem, na její osud, posílali ji lupiči do města na nákupy. Nebylo obav, že by ji někdo, přestrojenou za měšťku, poznal. Věřili, zejména sám hejtman, že na ni je ve všem spolehnutí, protože nikdy nereptala, ať jí byl svěřen sebenamáhavější úkol. Jela-li do Frýdlantu za nákupem tajnou stezkou daleko od obecné obchodní, jen jim známou, vyváděl ji k okraji lesa jeden z lapků a čekával na ni, když se vracela.

Opravdu, byla členem tlupy, smířila se se svým osudem.

Ale mýlili se. Jak mohla zapomenout na dalekou otčinu, na hrůzný obraz smrti svého manžela, zjevující se jí každé noci ve spánku, na všechna příkoří, která musela trpně snášet!

Jednoho dne, když byla opět ve Frýdlantě, dříve než ke krámům zamířily její kroky k pyšnému hradu. Na branného zahovořila cizí, jí rodnou řečí a dožadovala se rozmluvy se samým pánem. Byla vpuštěna a vrátila se po dlouhé chvíli, až ke zvoditému mostu jím vyprovázena.

Vzdouvající se kapsář její sukně napovídal, že cosi s sebou nese a před zvědavými zraky ukrývá. Když jako jindy opatřila potřebné zboží, vracela se k lesům do svého nedobrovolného vězení. Tu předala těžké, plné vaky čekajícímu průvodci a kráčela lesním šerem za ním. Ten neviděl, jak co chvíli se její ruka ponořila do hluboké kapsy a jak z ní vždy po několika krocích spadlo cosi do měkké lesní prsti To bylo v časném jaru, kdy i poslední sníh v lesních tišinách se rozplynul pod hřejivými paprsky slunce.

Jimi laskána, sedávala mladá žena teď častěji než jindy na skalnaté rovince před dřevěným stavením hrádku a dívala se k půlnoci, kde neznatelně ze stromoví v rovině se rýsovala ostrá věž frýdlantského hradu. Několikrát ji tam zastihl hejtman lupičů a vždy jeho zvědavou otázku odbyla němou prosbou v očích, aby jí odpustil, dobře ví, že tomu bude rok, co ztratila v lesích manžela. Hejtman pokrčil rameny, pomyslel si cosi o ženských vrtoších a beze slova útěchy, které by bylo jen přiléváním pelyňku do kalichu hořkých vzpomínek, ji ponechával o samotě. Netušil ani on, ani nikdo z jeho kumpánů, že paní v rovině vyhlíží svou spásu.

Ta se blížila, jakmile nachová lecha i jiné květiny zakvetly mezi mladou trávou lesního porostu.

Den za dnem míjely a paní odcházela na lůžko v úzké komůrce s obavami, zda vysvobození přijde. Až jednoho rána ji překvapil na hrádku nezvyklý ruch. Posádka chystala zbroj, ke skalní šíji, která byla jediným příchodem, stahovala mocné klády k zatarasení. Brzy se dověděla proč. Hláska na skále dala poplašné znamení a brzy přiběhl i sám strážný, že zahlédl od Frýdlantu blížící se valný houf ozbrojenců. Protože nebylo jisto, kam míří, přišel varovat. Hejtman ho pozorně vyslechl a znovu ho vrátil na skalní pozorovatelnu. Kdyby hrozilo nebezpečí, ať nečeká, ať rychle přijde se zprávou.

Než posel se nevrátil. Nebylo také proč. Jistě to byla jen lovecká výprava frýdlantského pána, protože z cesty odbočila k Hejnicím. To již strážný neviděl, jak při vstupu do lesa seskočili první zbrojnoši s koní, jak se pozorně dívají do trávy a jak jeden z nich radostně utrhl červený květ bobu a podává jej svému pánu.

Ten se spokojeně usmál, poručil zbrojnošům, ať jdou dále, ať je vedou, že jsou na dobré cestě. A byli. Co chvíli se shýbli, aby utrhli nový rudý květ. Jejich ohnivý svit značil tajemnou cestu k loupežnickému sídlu. Vyznačila ji nebohá vězněná paní na jaře, když z kapsy trousila nezvyklý pánův dar z hradní spíže.

Tiše jako stíny jeli mstitelé ke skalnímu hnízdu. Tam byli bez obav. Strážný byl spolehlivý, kdyby hrozilo nebezpečí, dávno by je byl zpravil. Oddali se proto lenošnému spánku.

Zatím frýdlantští, jak přijeli mezi skály, sesedli s koní a opěšalí pokračovali nehlučně v cestě, až před nimi vyvstaly šedé skalní stěny a na nich se zjevila dřevěná stavení Skalního hradu. Bylo v něm ticho, jen cvrček, který sem zabloudil, na skále svou písní velebil slunce.

Šíje mezi skalami byla volná a vybízela ke vstupu. S připravenou zbraní vnikli frýdlantští zbrojnoši do nádvoří hrádku, i do společné síně, v níž lotříci spokojeně odpočívali. Než poznali nebezpečí, bylo pozdě, do jednoho byli zjímání. Jen jejich hejtman chyběl. Ten v posledním okamžiku vyskočil oknem na skalní plošinu před stavením. Jaké bylo jeho překvapení, když tu viděl svou vězeňkyni v nádherném šatě, v tom, ve kterém ji před necelým rokem lapil při přepadu kupecké družiny. Pochopil, že ona zradila.

Bleskurychle k ní přiskočil, uchopil ji vzpírající a bránící se, zoufale o pomoc volající, v pase a vlekl ji k okraji skály.

Než mohli osvoboditelé nešťastné přispět k záchraně, vrhl ji s kletbou do hloubky a sám skočil za ní.

Loupežný hrádek lehl popelem. Jeho posádka zatížila svými těly silné větve staletých buků. Jen neznámou, která pomohla očistit kraj od zbojníků, frýdlantští v poctivosti pohřbil na hřbitově u kostela a z rozkazu pánova její hrob dlouho zdobili rudými květy bobů.

Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978