Kateřina Redernová a její panská

07.01.2023

KATEŘINA REDERNOVÁ A JEJÍ PANSKÁ

Svobodná paní Kateřina z Redernů, vdova po říšském maršálu Melicharu z Redernů, slavném vítězi nad Turky, zavítala náhle ze svého vdovského sídla na Nové Vsi u Chrastavy na frýdlantský hrad. Plna neklidu pročetla pergamen doručený jízdním poslem - z Prahy.

Frýdlantští rebelové si postavili znovu hlavu proti vrchnosti a obrátili se prosebným a žalobným listem ke králi Matyáši, aby jim byla přiznána městská práva. Tu leží na ebenové desce stolu dekret dvorské kanceláře, který jí přísně nařizuje a vyzývá ji, aby všechna bezpráví, kterých se proti Frýdlantským dopustila, byla ihned odstraněna. Ano, ve zlořečené listině s přivěšenou rudou pečetí to stojí černé na bílém, že se musí s měšťany dohodnout.

Ona, rozená hraběnka Šliková, zatočí s hadrářskými soukeníky a pláteníky. Možná, že změknou v temných sklepeních frýdlantského hradu. Vztekle dupe paní Kateřina, zlý oheň jí svítí v očích, a s tvrdým úsměvem si říká, že uvidí státní kavalíři v Praze, nově do panského stavu povýšení, jak se dovede bránit násilí. Vtom vstoupila do komnaty panská, aby své paní prostřela snídaní. Otevřeným oknem z nádvoří šumí vodotrysk a kolem myslivce se ozývá štěkot neklidné lovecké smečky. Jim na vysokém starém jilmu přizvukuje straka. Hraběnka odešla do vedlejšího pokoje, odkud ostrým hlasem volá pokojskou. Ta spěchá rychle k ní. "Kde je můj tyrkysový prsten, děvče? Položila jsem ho včera sem na okno."

Panská hledá ztracený prsten na okně, na podlaze. "Nemohu jej nalézt" naříká. Znovu vše pečlivě prohlíží, nakonec jde i ke stolu a ustrašeně přehrabuje listy nešťastného pergamenu z dvorské kanceláře. "Chceš se snad hrabat v mých listinách ?" zaječí paní Kateřina prchlivě se zlou vráskou kolem úst. "Ať je tu okamžitě prsten, jinak do hodiny visíš ve věži Tam můžeš podle chuti obracet své všetečné oči, zlodějko'" Jako by ji bičem šlehl, strnula nebohá. Křídou jí zbělaly líce. Slzy jako hrachy kanuly z očí. "Sloužím vám celý život poctivě, paní hraběnko," říká potupená tichým hlasem. Prsten musí být nalezen. Znovu prohlíží pokoje, chodby. Ale po prstenu ani památky. Jako hromádka neštěstí klesá na kolena a objímá v pláči nohy své paní. Pyšná paní Kateřina odkopne nebohou a odchází z komnaty, kde na stole leží neblahý pergamen.

Takovou hořkost musí ještě zakusit! Nestačí vzdor Frýdlantských? Císařský rada Job ze Salzy jí nepřeje, Žitavští jí činí násilí, sám císař jí hrozí. A ještě taková bídná zlotřilá panská jí ve vlastních komnatách lže. Znovu ji zachvátí zlost nad ztrátou prstenu, který zmizel tajemně před jejíma očima. Oknem volá hradního hejtmana. Když s úklonou vkročí do komnaty, nařizuje mu, aby prolhanou a prohnanou zlodějku dal do věže, odkud není návratu. Pak se jí odlehčí. Chladným zrakem klidně přihlíží, jak naříkající dívku uchopí žoldnéř, jak ji jeho železné pěsti donutí k pokleku před vrchností, jak ji táhne chodbou.

Rozkaz byl vykonán. Křik nebohé zanikl...

Paní Kateřina zůstala celý den doma, sama. Nikoho nepřijala. Zachvátil ji neznámý strach. Temné síly ji proti její vůli nutily, aby se co chvíli podívala na starou část bibrštejnského hradu, kde ve věži děvče nalezlo smrt. Strachovala se hněvu nebes, která se v parném letním dnu pokryla temnými mrač ny? O čem přemýšlela pyšná paní večer a v noci, když okolo zámecké věže zuřila bouře, když biče blesků s duněním hromů bily do hradu? Jako mořský příliv řvaly vztekle rozpoutané živly, vichřice s přívaly vod. Prudké závany vichru rozhoupaly zvony ve věži, srážely větve staletých stromů a vrhaly je na střechy, do oken, z nichž se sypaly tabulky skla. Zámek se otřásal v základech a zdálo se, jako by na zdech sálu ožily postavy předků, kolem nichž v zásvitu blesků poletovali vystrašení netopýři. Noc přešla. Zářivé jitro se rozklenulo nad Jizerskými horami a nad celým Frýdlantem. Deštěm ubité květiny zvedly své kalichy, ptáci radostně vítali nový den.

Redernovský zámek byl dosud tichý. Jen na nádvoří začínal ustrašeně život všedního dne. Ozvala se psí smečka a zbrojnoši tiše vyklouzli hradní branou. Po nich se objevila 1 služebná děvčata, doplétající si copy.


I ona šla k bráně. Vyšel i tlustý kuchař na křivých nohou a také vrávoral k bráně. Všichni spěchali z hradu. "Co je?" ozvala se ze zámeckého okna pobledlá paní Kateřina, která chvíli pozorovala neklid čeledi. : "Hra-hraběcí mi-milosti," zakoktal starý nedostrojený zbrojíř, "na starém jilmu v příkopě ..." Ztratil dech. Když nalapal vzduch, vyrazil ze sebe: "Bouře ho srazila!"

I on se vytratil z hradu. Paní Kateřina poznala, že něco zatajoval, že cosi nevysvětlitelného číhalo v jeho řeči. Co se stalo? Vyšla z komnaty, seběhla schodištěm. Ve strachu přešla nádvoří, přehlédla němý pozdrav branného a spěchala temnou klenbou brány. Před ní, za padajícím mostem, shluk čeledi. U vyvráceného stromu. Paní Kateřinou třese mráz, třeští oči. Vzpřímená postava s odvážně zdviženým čelem jí kráčí vstříc. Lidé se rozestupují. Paní Kateřina odhání z očí zlou mlhu. Jsou u sebe a hledí si do tváře. Před paní Kateřinou stojí její panská, zdraví ji předepsanou poklonou. I ostatní sklánějí hlavy, až na jednoho, který vzdorovitě stojí zpříma a ukazuJe hraběnce na zničený strom. Na jeho nalomené větví je nepořádné stračí hnízdo. Vněm se v slunci cosi leskne zlatem. Co nutí paní Kateřinu, aby váhavým krokem sešla k vývratu a z hnízda vzala prsten, včera ztracený klenot s modrošedým slezským tyrkysem? Hradní hejtman byl přesvědčen o nevině děvčete. Vyvedl je večer z hradu. Ale hrdé děvče se po bouři vrátilo.


Jistě včera, když paní donesla snídani, zahlédlo, jak z komnaty odlétá otevřeným oknem straka do svého hnízda na staletý jilm. Pozdě přišlo na to, co se stalo. Ráno našlo strom vyvrácený bouří, stračí hnízdo a v něm prsten, který straka ukradla. Sama nebesa děvčeti pomohla! A paní Kateřina? Polepšila se? Zdá se, že ano. Frýdlantským vrátila jejich výsady, v Nové Vsi, ve Stráži i v Liberci na ni vzpomínají v dobrém. Také jí děkují za založení Nové Město pod Smrkem, Vysoký, Kateřinky. Sama se již nedočkala chudoby, ale její syn Kryštof po Bílé hoře byl zbaven všeho majetku a musel uprchnout do ciziny.


Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978


Ďáblovy brázdy

Pan Bedřich z Bibrštejna, seděním na Frýdlantě, byl mocný pán. Mocný, bohatý, lakomý. Pozemské statky rád měnil na stříbrňáky, a ještě raději na zlaťáky. Nejen ty, které vydřel ze svých poddaných rozsáhlého panství, zabírajícího celý frýdlantský výběžek i valně pozemků v Lužici, ale i ty, které získal šalbou, úskokem nebo docela sprostou krádeží. Bylo mu lhostejno, komu bral. Neměl úctu ani před duchovním majetkem církve a samé kapitule budišínské odehnal stádo krav, aby rozmnožil počet svého dobytka. Však si také kněží naň stěžovali až u samého římského papeže.

Bibrštejnskému to nevadilo. On byl pánem, nikdo mu neměl právo rozkazovat.

Nejslastnější chvíle trávíval ve dnech, kdy mu jeho manové a úředníci odváděli různé poplatky a dávky, v jejichž vymýšlení byl pravým mistrem. Pak se zavíral dlouho do noci sám ve své komnatě na hradě, do sloupků rovnal zvlášť zlaté, zvlášť stříbrné peníze, na kopy je počítal, a aby se nepomísily, ukládal je do hlubokých přihrádek železné truhlice, pro větší bezpečnost přepásané trojitým silným pásem.

Když byl hotov s počítáním pokladu, zavřel důmyslně řezanými klíči pokladnici, dal ji uložit v bezpečí termnice za svou komnatu a spokojeně si oddechl. Mohl se opět věnovat sobě, své zábavě.

Pan Bedřich byl tvor společenský. Rád zvával k sobě okolní pány, a když těch nebylo, posílal sluhu pod hrad do městečka, aby mu společníky byli bohatí měšťané.

Byl pro ně připraven v jeho komnatě těžký dubový stůl, na něm poháry na víno, uprostřed pak cínová nádoba s kostkami. Ke stolu na čalouněná křesla zasedala s hradním pánem urozená i neurozená společnost. Dobré víno z hlubokých hradních sklepů brzy přivolalo bujarou náladu a ochotu ke hře. Na stole se objevily hromádky peněz, zazvonily kostky a stříbrné groše, pak, jak noci přibývalo a víno dodávalo odvahy, i zlaté dukáty měnily co chvíli majitele.

Hráči, v čele s panem Bedřichem, zapomněli na své okolí, na teplé lože, které je čekalo doma. Nevšimli si ani, jak se do úvalu Smědé od západu stahovala černá mračna, přinášená prudkým vichrem, jehož nárazy rozehrály v olově zasazené okenní tabulky, ani toho, jak občas zhluboka zahřmělo a déšť smíšený s kroupami jak zvonil o sklo.

Uprostřed hry vstoupil do svícemi ozářené komnaty sloužící se vzkazem branného. Před zvoditým mostem u hradu stojí neznámý, podle šatu vznešený cizinec a dožaduje se pohostinství. Bylo ještě jedno křeslo u stolu prázdné, proto hradní pán dal pokyn k otevření hradu a k uvedení cizince.

Ten nenechal na sebe dlouho čekat. V komnatě odložil promočený černý plášť i baret se zvlhlým volavčím peřím. Hluboce se uklonil přítomným, nejhlouběji panu Bedřichovi, a temným hlasem požádal o přístřeší na tuto noc, v níž zbloudil v nepohodě.

Přátelsky mávl frýdlantský pán rukou, pobídl hosta ke stolu a kázal přinést pro občerstvení svařené víno. Přitom si neznámého pozorně prohlédl, zejména jeho zelený sametový šat, bohatě přizdobený zlatými šňůrami podle poslední módy. Však to také dal nahlas najevo:

"Podle obleku soudím, vzácný pane, žes cizinec, z daleka, řekl bych, až z vlašské země."

"Nemýlíš se, vzácný pane. Opravdu můj domov je ve slunné Itálii. Přicházím za obchodem do vaší krajiny a tvé přízni děkuji za dnešní milé přístřeší."

Venku zuřící bouře, s novou silou narážející na okna, dotvrzovala cizincova slova. "Jsi vítán. Posaď se a libo-li, zahraj si s námi. Zkrátíš si tak dlouhou noc, nejsi-li unaven cestou" pověděl pan Bedřich zvědavě.

Vlach mávl odmítavě rukou, ponořil ji do svého opasku a na stůl se vykutálely drobné červené dukáty. Znovu zazvonily kostky a hra, příchodem hosta na chvíli přerušená, pokračovala.

Zdálo se, že cizinec přinesl domácímu pánu štěstí. Peníze se před ním vršily po každém vržení kostek. Pak ale tok peněz slábl, v praméncích, potom celým proudem se stěhoval k hostu, závistivě sledován pohledy všech přítomných. Však to také dal hradní pán slovy najevo:

"sám ďábel by nemohl mít větší štěstí ve hře, než máš ty, milý hostí."

Ten se jen smál a černé uhlíky očí mu jen svítily. "Co záleží na prohraných penězích," pokračoval pan Bedřich.

"Jsem přece pánem na Frýdlantu, jsem vlastníkem desítek vesnic a měst, tisíců poddaných."

Cizinec uctivě pokyvoval hlavou a mlčel.

"A Frýdlant, urozený pane, není ledajaký hrad. Však ráno sám uvidíš. Málo i ve Vlaších takových. Má pevné zdi a skála, na níž stojí, je tak tvrdá, že sám ďábel by na ní zlomil svou sílu," dodal pyšně.

Cizinec naň dlouze pohlédl a zasmál se:

"Mýlíš se, pane. Pluhem, taženým jen párem koní, dokáži skalní stěnu, na níž stojí tvůj hrad, rozorat." Slovo padlé těžko je vzít zpět. "Když se ti to podaří, budu navždy tvým otrokem" odvětil Bibrštejnský. Cizinec vstal, napřáhl ruku k sázce: "Platí!"

"Platí!" stvrdil frýdlantský pán.

"A i kdybys ty sám ďábel byl, nepodaří se ti!"

V té chvíli rozťal noční tmu ostrý šíp blesku a děsivé zahřmění otřáslo zdmi hradu v samých základech. Okenní tabulky se vysypaly s rachotem do hloubky hradního příkopu a silný závan větru zhasil světla. Když po chvíli vstoupil do komnaty pánovy sluha s rozžatou smolnicí, naskytl se mu obraz spouště. Pán i jeho hosté leželi v bezvědomí na podlaze. Všichni, jen cizinec tu chyběl. Pomalu přicházeli k sobě, dívali se nechápavě na sebe, zatímco bouře venku zuřila s plnou silou dál a blesk stíhal blesk.

Pan Bedřich i jeho ustrašení spolubesedníci, vábeni náhlým výkřikem sloužícího, stojícího u rozbitého okna, přistoupili a pohleděli do černé tmy. Když ji prosvětlil nový zážeh blesku, viděli pod sebou černou hradní skálu a na ní pár vraných koní zapřažených v rádlo, jehož kleče třímal cizí host. Černá hmota čediče jako nejmastnější a nejúrodnější zem se obracela do výšky v pravidelných smolných brázdách.

Jen okamžik a děsivý obraz pohltila znovu noční tma. Pomalu se vytráceli hosté jeden za druhým z komnaty, v níž zůstal nakonec pan Bedřich sám. I sloužící jej opustil. Prohrál, cítil mrazení v zádech nad tím, jak lehkomyslně se ďáblu dal do rukou.

Když po letech zemřel a jeho tělo ukládali v cínové rakvi do rodinné hrobky ve frýdlantském kostele, vyprávěli si ti, kdo rakev nesli, že je lehká. Usoudili všichni, že pánovo tělo odnesl ďábel do své říše.

Dnešní návštěvníci hradu Frýdlantu se zastavují na hradním nádvoří mezi dolením a hořením hradem a zvědavě si prohlížejí strmou, sloupovitě rozpukanou hradní skálu. Průvodce jim vykládá, že vznikla tuhnutím čedičové vyvřeliny, ale oni vědí své: Jsou to brázdy ďáblovy orby, která Bedřicha z Bibrštejna stála věčné království.

Zdroj: František Patočka - Čerti na Ještědu - Pověsti z Liberecka, 1978