Liberec VIII + XIX - Hanychov a Ještěd
HORNÍ A DOLNÍ HANYCHOV (VIII, XIX)
Hanychov patří k nejstarším obcím Liberecka. Původ jeho jména není jasný (1556: Henichen, 1560 Heynichen, 1648: Heunichen), Domníváme se, že pojmenování bylo odvozeno od německého slo" va Hain (háj) nebo jeho zdrobněliny (Hainchen). Obec byla založena už za Bibrštejnů, patrně někdy v druhé polovině 15. století. Nejstarší část představovaly domy mezi otočkou tramvají a Hraběcí cestou v místě zvaném Heun, což by také mohl být základ jména obce. První písemná zpráva z roku 1556 uvádí, že Henichen měl kromě správce (šolce) 16 zemědělců a 4 chalupníky. O několik let později zde nechal panský správce Joachim Ulrich z Rosenfeldu postavit panský dvůr (na souběhu ulic Irkutské a Erbenovy).
Dolní Hanychov vznikl z panského dvora, jehož správce Thomas Arnold koupil 22, srpna 1589 od Kryštofa Rederna část pozemku na stavbu svého obydlí. Do května 1591 tak učinili ještě čtyři další osadníci. Po Krvštofově smrti prodala vdova Alžběta dalších osm parcel a jeho bratr Melchior jeden díl (1592) kolem dnešního kostela. Na nich vzniklo prvních sedm domů tvořících základ Dolního Hanvchova (dodnes existuje čp. 1, 3, 10 a 11), k nimž přibyly do roku 1654 jen tři další domy. Neměly tehdy ještě zvláštní označení a spadaly pod pravomoc hanychovského správce. Snahy o osamostatnění Dolního Hanychova začínají až za Františka Ferdinanda Gallase. Listina z 9. září 1082, podepsaná hejtmanem Bernhardem Flickem. hovoří o jedenácti usedlících s grunty (čp. 2333) v místech dnešního LIAZu. Později bylo prodáno pět výše stojících domů s pozemky (1687, čp. 18-22) a pět zahrad nad dnešní Kubelíkovou ulicí (1692, čp. 34-38). Obec tehdy tvořilo 28 domů s asi 140 obvvateli. V kupních smlouvách (26. 8. 1691 a 1.1.1693) je tato část osídlení poprvé označena jako Nový Hanychov, ale později se opět objevuje starý společný název Hanychov.
Kdvž majitel panství zjistil velký schodek v platbách a nedostatky v soudním řízení, rozhodl se pro novější část obce ustanovit samostatného správce (1694). Tuto funkci vykonával zpočátku majitel největšího gruntu, bydlící v čp. 15. V letech 1850-86 tvořily oba Hanychovy a Karlinky jeden správní celek. Osamostatnění těchto tří obcí povolilo místodržitelství výnosem ze 14. února 1886. Za více než padesátiletou historii samosprávného Dolního Hanychova zvolili občané devět představených obce. Při posledních obecních volbách 1936 postavili místní Češi poprvé vlastní kandidátku. Budova obecního úřadu (čp. 185) byla postavena teprve roku 1935 v rámci nouzových prací pro postižené krizí, Umístění zde našla 1 pošta, veřejné lázně a policejní služebna. Od počátku května 1939, kdy se obec stala osmou libereckou čtvrtí, sloužila jako úřadovna hlavního župního města. Po válce měl Dolní Hanychov obvodní radu ÚNV společnou s Horním Růžodolem, Správní reformou v roce 1948 zanikl i tento poslední pozůstatek někdejší samostatnosti. Horní Hanychov byl k Liberci připojen jako XIX, čtvrť až při dalším rozšiřování města 22. 5, 1954, Větší rozvoj zaznamenal Hanychov na přelomu 17. a 18. století, po úplném rozdělení pozemků panského dvora (1792 a 1801) a jejich rozprodeji za poměrné nízkou cenu. To přilákalo mnoho osadníků a počet obwatel Dolního Hanychova stoupl během necelých dvaceti let ze dvou set na trojnásobek a počet domů se zvýšil ze 39 (1783) na 806 (1801). Roku 1792 tak vznikla místní část zvaná Rosengassel (okolí Táborské ulice) a o devět let později tzv. Aleegasse (Erbenova ulice).
Obyvatelé
se původně živili především zemědělstvím, lesními pracemi, prodejem
dřeva a dobytka. Lesy ještědského hřebene, kde žili 1 vlci a medvědi,
sahaly až k usedlostem. Neobyčejně velký medvěd byl uloven 16. května
1679. Dalším zaměstnáním bylo plátenictví. Jeden nebo i několik
tkalcovských stavů bylo téměř v každé domácnosti. Podle tereziánského
katastru (1722) pracovalo v Dolním Hanychově 15 tkalců, pekař (čp.1) a
lazebník (čp. 11).
Dopravní
páteř tvoří okresní silnice spojující Liberec s Podještédím - Ještědská
třída, vybudovaná v letech 1864-66. Z ní odbočují okresky do Pilínkova
(1889-91, Puškinova), Rochlice (1902, Ceské mládeže) a Janova Dolu
(1906, Kubelíkova). V roce 1930 byla
silnice před hostincem U Dubu rozšířena a byl zakryt mlýnský náhon. V
jejím rozšiřování a dláždění se pokračovalo v roce 1935, Výrazné
zlepšení spojení s Libercem přineslo zřízení tramvajové linky, s jejíž
výstavbou se v Dolním Hanychově se začalo 25. dubna 1912. Už 12.září
tudy projel první zkušební vůz a o čtyři dny později byla trať
slavnostně otevřena. S příslušnými úpravami slouží dodnes. Obousměrné
vozy (tramvaj se neotáčela a řízení bylo na obou koncích) projely
Hanychovem naposledy 30. dubna 1960 a od té doby jezdí jednosměrné
tramvaje. Vybudování smyčky před hostincem U Dubu umožnilo prodloužit od
počátku roku 1964 linku č.4. končící dosud na Vápence. Pro zlepšené
napájení troleje byla v Dolním Hanychově postavena měnírna (1967).
Počátkem října 1981 bvly mezi zastávkami Kostel a Spáleniště položeny
koleje do betonových panelů. Následující září bylo panelové uložení
prodlouženo k ulici České mládeže a po roce až k hostinci U Dubu. První
spřažené vozy dojely na otočku v Dolním Hanychově 4. července 1979 a od
5. listopadu 1982 jezdí až pod lanovku.
Od
třcátých let projíždějí obcí také autobusy, směřující přes Ještěd do
Českého Dubu a Hamru na Jezeře. Pošta byla otevřena L 11. 1904 v domě
čp. 102, pozdějším hostinci U Pošty. Sloužila 1 Hornímu Hanychovu, který
vlastní poštu nemá dosud. Několikrát se stěhovala (1908: čp. 92, 1913:
čp. 105), než našla definitivní umístění v obecním domě (1. 10. 1933,
čp. 185), kde sídlí dodnes. V nových prostorách byla zároveň veřejná
telefonní stanice.
Hanvchovské děti musely původně chodit do školy v Rochlici, ale jen v letních měsících, dokud byla schůdná cesta. Půlroční vyučování však zůstalo, i když obec pronajala dům čp.9, kam docházel rochlický podučitel (1792). Teprve když litoměřická konzistoř nařídila celoroční vzdělávání (1821), začal rochlický učitelský pomocník vyučovat i v zimě. Každodenní cesty tam a zpět za jakéhokoliv počasí skončily, když se vyučující Josef Dressler přestěhoval v lednu 1839 do Dolního Hanychova. Po několika měsících provedl hodkovický biskupský vikář inspekci této filiální (výpomocné) školy a nařídil ihned zřídit stálou expozituru. Dressler se stal prvním stálým podučitelem a od října 1841 pronajala obec pro vyučování vhodnější prostory v domě čp. II. V březnu 1849 koupil sám Dressler ve veřejné dražbě dům čp.83 a zřídil v něm jednu třídu. Obec totiž neměla dostatek prostředků, a tak dům získala až po devíti letech. Teprve pak povolilo místodržitelství (22. 6. 1858) zřízení samostatné školy pro oba Hanychovy a přilehlé čásu Doubí a Rochlice. Docházely sem 1 dět z Pilínkova. Takovému náporu nemohla původní budova stačit, a proto byla rozšířena (1861). Od roku 1869 byla přeměněna na dvoutřídní veřejnou obecnou školu a počet tříd stoupal, až dosáhl čísla šest (1894). Josef Dressler, který se mezitím stal řídícím učitelem, byl za svou sedmapadesátiletou činnost jmenován prvním čestným občanem Dolního Hanychova (1891), Od roku 1928 byla škola pětitřídní, Následující léto nařídil školní inspektorát zřízení české obecné školy. Ta dostala přidělenu jednu třídu, ale později byla přeložena do dnešní Bezručovy ulice (1931: čp. 128, 1934: čp. 148). O jejich těžkých začátcích se dovídáme z protektorátní vlastivědy, kde se píše o protestech Němců proti uvolnění místnosti v hlavní budově i o tom, že první rok sehnal legionář, agitující dům od domu, jen osm zájemců o české vyučování. Při obou obecných školách byly také mateřské školy. K velkému rozvoji školských zařízení došlo teprve v nedávné době. V letech 1973-75 byla vybudována dvaadvaceutřídní pavilonová škola (čp. 354) spectalizovaná na výuku sportovně talentované mládeže, které sloužila atleucká dráha, bazén a dvě tělocvičny. Sídlila zde také Střední pedagogická škola pro učitelky mateřských škol (1975-86). Mateřským školám slouží budova původní německé obecné školy a nově vybudované objekty v Bezručově (čp. 200) a Strakonické ulici (čp. 211). V sousedství základní školy si postavil liberecký Stavokombinát moderní učiliště s internátem a stravovnou (čp. 358, 1976 -78). Učňům strojírenských oborů slouží bývalá dílna LVŽ ve Strakonické ulici (čp. 130).
Stará
škola původně využívala i naproti postavenou tělocvičnu německého
Turnvereinu (čp. 131, otevřena 1910), jehož členové v ní vedli hodiny
tělesné výchovy. Spolek dobrovolných hasičů vznikl v obci roku 1902.
Kromě něho existovalo několik dalších vzdělávacích, pěveckých a jiných
spolků. Neúnavným organizátorem kulturního a společenského života v
Dolním Hanychově byl Stefan Wenzel, který založil nebo stál u zrodu
většiny místních organizací. Patřil k nejvlivnějším představitelům
obecního zastupitelstva a zasloužil se mj. o to, že Textilana nepřešla
pod správu Horního Růžodolu. Byl dlouhá léta přísedícím u libereckého
krajského soudu a jako člen okresního zastupitelstva (od 1888) měl např.
velký podíl na zřízení domova důchodců na Nové Rudě.
S růstem obce se zlepšovalo její vybavení. V červnu 1913 byl vztyčen první elektrický stožár a následovala stavba transformátoru vedle hostince U Dubu. Po položení 5 kV kabelu byli v září napojení na síť první uživatelé. Pro zásobování vodou byla po dlouhých diskusích využita prameniště U Tří studní a Jüsselova louka na úpatí Ještědu. Práce na skupinovém vodovodu pro oba Hanychovy, Doubí, Pilínkov a Janův Důl začaly v říjnu 1925. Na jaře 1930 bylo na dolnohanychovském vodojemu instalováno dálkové vodoměrné zařízení. Pro odběr byla nejprve stanovena jednotná roční cena. Vodoměry byly odběratelům namontovány až v roce 1939. Ještědské prameny s vodojemy v Horním a Dolním Hanychově (po 1000 m²) jsou stále součástí vodovodního systému města. Ačkoliv obě části vždy vytvářely jeden celek se společným vybavením, měla jejich poloha vliv na rozdílný vývoj i po druhé světové válce. Nepočítáme-li rozložitý kravín při Puškinově ulici, vznikl v Horním Hanychově nový výrobní objekt až v roce 1995. Tehdy si ve Světelské ulici (čp. 263) vybudovala v rekordní době osmi týdnů skladové haly s administrativní budovou stavební firma Syner Tato část Liberce těží 1 nadále z přitažlivosti Ještědu, jehož vrchol leží na jejím katastru, zejména pak z turistického ruchu a zimních sportovních zařízení. Počet obyvatel od poloviny 19. století pozvolna klesá. Naproti tomu v Dolním Hanychově vznikl významný průmyslový podnik LIAZ a počet obyvatel stále roste. Jen novodobá bytová výstavba už nerespektuje katastrální hranice a přechází plynule vzhůru po ještědských svazích od sídlišť na pomezí s Horním Růžodolem přes kolonii finských domků a soubor řadových rodinných objektů pod Irkutskou ulicí až k rozptýlené individuální zástavbě pod lesem. Větší skupina rodinných domů vyrostla pro restauraci Růžový palouček a kolem Charbinské, Erbenovy, Strakonické a Bezručovy ulice. Proti kostelu postavila Jednota samoobsluhu. Starou požární zbrojnici u výhybny tramvaje nahradila nová (1980). Po roce 1989 se zde začaly objevovat provozovny různých menších firem.
PRŮMYSLOVÉ PODNIKY
využívaly sílu Ještědského (někdy také Mlýnského) potoka nebo dlouhého mlýnského náhonu, zbudovaného podél dnešních ulic Malodoubské, Ještědské a Táborské, ktery přiváděl jeho vody k janovodolskému mlýnu. Skelná huť, založená údajně Kateřinou 7 Redernu, zůstane asi navždy ve sféře nepravděpodobných dohadů, a tak nejstarším známým podnikem zůstává mlýn, postavený někdy v první polovině 17. století. Jednalo se pravděpodobně o dům čp. 42 pod otočkou tramvaje, zvaný později Keilmůhle. Pod ním vznikla později pila (čp. 31) a druhý mlýn (čp. 24). Vysoko nad nimi pod Bucharkou pracovala další pila s přádelnou bavlny (čp. 50), která roku 1878 vyhořela. Zanikla 1 jiná přádelna odpadové bavlny (čp. 130). Na hranici s Hlubokou se v Michlerové lomu (viz kapitolu o nerostných surovinách) těžil vápenec. Za první republiky pracovaly už jen dvě malé pily a drátovna s dřevařskou výrobou Ladislava Hejduka (čp. 151) z roku 1905, kde se vyráběly mj. žehličky, železa na chytání zvěře, pasti na myši, prádelní svorky atd. Tento podnik dnes patří Dřevozpracujícím závodům Frýdlant. stával tzv. Papiermůhle (čp. 62), který zbudoval roku 1792 frýdlantský papírnik Wenzel Knirsch. Proti tomu protestovali u mladoboleslavského krajského soudu papírníci z Rádla, Frýdlantu i odjinud. Protest byl zamítnut, neboť Anirsch se zavázal dodávat pro liberecké soukeníky dosud zdaleka dovážené speciální holandské papíry (tzv. Tuchspannen) "v pravé kvalitě a slušné ceně" Kdvž se po letech do Knirschovy rodiny přiženil pilínkovský obchodník přízí Stefan Wenzel, přeměnil papírnu v níťárnu a přádelnu o tisíci vřetenech (1882). Po sedmi letech zboural i starý Papiermůhle a na jeho místě postavil patrovou budovu. Vodní kolo vystřídal nejprve benzinový motor (1898) a pak "sací plvnový motor" (20 HP, 1901). Tehdy už dostal podnik elektrické osvětlení, ale na libereckou elektrárnu byl napojen až roku 1915.
Náhon využívaly 1 dva podniky postavené libereckým soukeníkem Christophem Ginzlem. Jako první vznikla přádelna (1830, čp. 90), která pak měnila majitele, až ji koupil raspenavský Wilhelm Ressel (1894), jehož jméno nesla až do druhé světové války. Po dvou letech sice vyhořela, ale byla znovu postavena. Od roku 1930 zde sídlila i továrna na počítací stroje Mira, komanditní společnost Petr Kovanic a spol. Druhým, o devět let mladším Ginzelovým podnikem, postaveným hned v sousedství, byla soukenka, přeměněná roku 1899 na obytný dům, v němž byla po čtyřech letech umístěna četnická stanice (čp. 92, zbořeno). Pokrok v industrializaci a přechod k velkovýrobě umožnila teprve nezávislost na vodní síle. Rozhodující úlohu měl tradičně textilní průmysl. Roku 1886 vznikla firma Feigl a Widrich, která st postavila mechanickou tkalcovnu (1893, čp. 114). Ta dostala už po třech letech vysokou přístavbu, později sklad (1900), strojovnu s kotelnou (1903) a další budovy. V rozšiřování a přestavbách se pokračovalo i za nové majitelky Mathildy Resselové, která podnik koupila roku 1912. Ještě před válkou vznikla vrátnice s jídelnou, šatnami a sklady. Situace dosud prosperující továrny se za války natolik zhoršila, že se roku 192] přeměnila na akciovou společnost Textilna. Těsně před hospodářskou krizí byl dokončen další objekt a sklad. V roce 1951 převzal objekty Textilany LIAZ, závod 03 .
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci, 1996)
Liberec VIII - Dolní Hanychov
Kubelíkova čp. 36 / 58 v roce 1942
Kubelíkova čp. 37/52
Moji
rodiče to od Bečkových koupili v roce 1978, žili jsme tam... pak mi
maminka zemřela, dům i s pozemkem jsme s otcem v roce 1996 prodali firmě
GALVANOPLAST FISCHER, s.r.o., kteří tvrdili, že si zde udělají zázemí
pro vznikající firmu (u Plastimatu). Bohužel se tak nestalo... ani dům,
ani pozemek neužívali, vše nechali zchátrat a postupně zbourat. Je mi
velmi smutno, když někdy jedu okolo. Naši se tam hodně nadřeli. (autor příspěvku Jana Zahurancová)
Barča. Jak se vyráběla mladoboleslavská legenda pohledem Viléma Heckela.Konstruktér Oldřich Meduna za války usiloval o dotažení projektu Škody 706. Vývoj prototypů však byl nacisty zakázán a zkoušky nešlo utajit. Meduna proto podle serveru veteran.cz vyrazil za velícím esesákem se slovy: "Náklaďáky máme zrekvírované, není čím vozit materiál, ale v dílně stojí téměř dokončené prototypy. Můžeme je použít?" Tímto způsobem dostal zelenou typ 706 R, tedy rekonstruovaný model. (autor článku Mirek Endrle)
(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)
Výstavba 35 finských domků o 140 bytových jednotkách a prádelny v Liberci-Dolním Hanychově v ulicích Zemědělská, Ještědská, Brigádnická a Kubelíkova byla určena pro zaměstnance nedalekého n. p. Plastimat. Autorem urbanistické koncepce na principu zahradního města byl ing. arch. Miroslav Ulmann (6. 12. 1929 Turnov- 1. 11. 2009 Liberec) ze Stavoprojektu Liberec. Dřevěné montované domy typ OK 316 dodala finská firma Puutalo (Dřevěný dům) z Helsinek, přičemž každý dům se skládal ze 4 bytových jednotek o velikosti 2+1. Montované domy tvořily ve 40. - 60. letech 20. století jeden z nejvýznamnějších finských exportních artiklů, přičemž k největším odběratelům patřil tehdejší Sovětský svaz. Na našem území se lze s těmito domy setkat prakticky v každém kraji. Jejich popularita pramenila zejména z jejich variability, nízkých nákladů a nenáročné kompletace, která umožnila rychlé řešení poválečné bytové krize. Domky se vyznačují typickou severskou jednoduchostí a uměřenou elegancí. Kryje je sedlová střecha o mírném sklonu z vláknocementových šablon. "Hlavní" průčelí je otevřeno do zahrady většími okny a lodžiemi v přízemí a v patře. Vstupní část s verandou je situována u štítové stěny. Okenní rámy a dveře mají převážně barvu bílou, dřevěný obklad fasády vytvářejí svisle skládané latě s tmavě hnědým nátěrem. Navzdory svým skromným rozměrům poskytovaly "Finské domky" komfortní bydlení, což se odrazilo nejen v jejich značné oblibě, ale i faktu, že třebaže se počítalo s životností 30. let, svému účelu slouží dodnes.
Finské domky (60.léta)
Pro urychlení bytové výstavby bylo z Finska získáno 35 dřevěných montovaných dvoudomků se 140 byty, určenými hlavně pro pracovníky Skloexportu. V letech 1961 - 1963 byly rozmístěny podle zastavovacího plánu Stavoprojektu (Miroslav Ulmann) v Dolním Hanychově).
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
No
jo..... "herna" Starý horizont nejlepší!!!!! Zlatá 90tá....... Tahle
doba je šílená....Myslím si,že kdyby nebyly facebooky atd. tak by to
mohlo být lepší. Lidé by se více scházeli. (komentář David Drapák)
Restaurace Horizont, 1994.
Z venku i zevnitř. (archiv Petr Kolín)
Od roku 1965 bylo slíbeno vybudování "obchodního domu v malém" na rohu Kubelíkovy ulice (potraviny, maso,
zelenina, mlékárna, galanterie, obuv). Středisko obchodu a služeb Horizont (n. p. Pozemní stavby Liberec) bylo ovšem
otevřeno až v květnu 1985 (drogerie, prádelna, kadeřnictví, ovoce a zelenina, provozovna Textilkombinátu a Obnovy).
Restaurace (s bufetem a cukrárnou) a potraviny (taktéž prodejna masa a rybárna) byly v provozu 3. června 1985.
Pamatujete mlýnek na kávu v prodejně potravin? Od září 1985 měl v Horizontu prostory Klub Parku kultury a oddechu
(kapacita 100 osob, kurzy jazyků, šití, besedy, promítání filmů), a přibyla pedikúra a kosmetika.
V únoru 1986 se zde
v krytu otevřela i pobočka Vědecké knihovny Václava Kopeckého. (autor komentáře Petr Ruprecht)
9. 8. 1999.
Krásný trojúhelník Kubelíkova a druhá fotka
s vystupující řidičkou... Fotek mám víc, ale fotka s řidičkou je mi
nejmilejší. Řidičce je ovšem o 18 let více... Notoricky známá souprava
21+20. (Jiří Vobecký )
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Podle novinového článku ze soboty 25.4.1964
se budovala tramvajová smyčka v Dolním Hanychově, podle snímku Erwina Cettinea bychom ale místo obtížně lokalizovali.
24.3.2021 foto Petr Ruprecht
ZŠ Ještědská
S myšlenkou třináctitřídní školy v Hanychově přišel Severočeský krajský národní výbor už zkraje roku 1968. V dubnu 1972 měly podle novin Vpřed začít práce na výstavbě čtyř pavilónů. Generální dodavatel stavby - podnik Družba Liberec však neplnil úkoly, a tak už v září 1972 převzal výstavbu Stavokombinát Liberec. Ke konci roku 1973 se chystal předat první část k užívání... Hezký novoroční dárek pracujících libereckého Stavokombinátu (týdeník Vpřed, 8. 1. 1974)
Nejen drobné opravy
Hned v úvodu je třeba říci, že jsme byli překvapeni rozsahem akce, o níž bude řeč. Nejen my, ale jistě i ostatní občané
mají stále utkvělou představu, že podnik ONV Stavokombinát se zabývá pouze údržbou a drobnými opravami. Pravdou
je, že tyto úkoly tvoří značnou část náplně podniku, ale kromě toho, a o tom svědčí i námi "ostře sledovaná stavba",
zajištuje Stavokombinát i několikamiliónové novostavby pro rozvoj našeho okresu. A sem bezesporu v současné době
především patří výstavba nové moderní školy v Hanychově, jejíž hodnota bude po dokončení 17 miliónů korun.
Neslavný začátek stavby
Ano neslavný začátek stavby, který však nepatří na vrub Stavokombinátu, ale na svědomí ho mají liberecké stavebněmontážní družstvo Družba a Konstruktiva Teplice. Tyto dvě organizace začaly před třemi lety s výstavbou. Slovo
výstavba uvádíme jen velmi váhavě, protože práce byly zahájeny zcela nelogicky od nejjednodušších pavilónů. Proč
nelogicky? Inu proto, že kotelna a ostatní komunikační a jiná zařízení měla být umístěna právě v nejsložitějším pavilónu,
který si však Družba a Konstruktiva schovávaly až nakonec. Důsledek - i když by třeba byly dostavěny ony jednoduché
pavilóny, nebylo by možné v nich vyučovat. Je však možné, že si odpovědní pracovníci z jmenovaných stavebních
organizaci jen potřebovali co nejrychleji "ulehčit" od investic s vědomím, že stavbu stejně nedokončí, a že si za ně bude
muset lámat hlavu někdo jiný. Bohužel, jejich úvahy byly správné. Jak Družba, tak Konstruktiva daly po několika
měsících "ručičky pryč", a téměř půl roku nebylo na stavbě vidět živáčka. A přitom děti z vedlejší staré školy, jejíž stav
byl vrcholně havarijní, zoufale čekaly na novou budovu. Jejich znepokojení bylo zcela na místě, protože vzhledem
k neudržitelnému stavu staré školy, musejí nyní jezdit do okolních škol a učit se na směny.
Začal kolotoč
Začal doslova kolotoč. Hledal se dodavatel, hledaly se volné kapacity. Nakonec přišlo direktivní rozhodnutí: stavbu
převezme Stavokombinát. To bylo v květnu 1972. Liberecké stavbaře nečekal lehký úkol. Rovnýma nohama padli do
"guláše", který uvařily Družba a Konstruktiva, a teď si měli poradit i s tíživým termínem, který zněl: dokončit v srpnu
1975. Díky odpovědnému přístupu pracovníků Stavokomblnátu se celý kolotoč zastavil a co víc: rozhodli se předat dva
pavilóny do užívání do konce roku 1973 včetně zatím nouzového vytápění, vedení vody apod. tak, aby se už od prvního
čtvrtletí 1974 mohlo 640 žáků učit v novém prostředí. K tomuto tak trochu troufalému rozhodnutí však zdaleka
nestačilo sepsat "nějaký" závazek. Bylo třeba mnoha a mnoha dřiny a někdy až nadlidského úsilí všech, kteří na stavbě
pracovali. Snad nejhorší to bylo loni v zimě, kdy bylo nutné sníh nesníh, mráz nemráz, stavět a stavět. Taková oběť se
podle slov výrobního náměstka Stavokombinátu Miloslava Sejkory a stavbyvedoucího na hanychovské škole Josefa
Urbana snad ani nedá věrně popsat a stoprocentně ohodnotit.
Lidé však dřeli, hodně pomohli i důchodci. A výsledek? Dva pavilóny byly předány investorovi 28. prosince 1973 včetně nutných inženýrských sítí. Když jsme stavbu navštívili, stěhoval se do nových tříd nábytek, všude bylo teplo, a určitě nebudeme přehánět, když napíšeme, že hanychovská škola bude po dokončení patřit k nejmodernějším školám v Liberci. Za několik dní - 15. ledna - proběhne ve dvou dokončených pavilónech kolaudace a když všechno dobře dopadne, zasednou žáci do lavic už 21. ledna. Určitě ale nezasednou pracovníci Stavokombinátu. Čeká je další náročná a odpovědná práce na zbylých dvou pavilónech. V posledních měsících loňského roku si na těchto dvou objektech doslova "mákli", aby se dalo uvnitř pracovat i v zimě, a nedošlo tak ke zdržení. Obzvláště ten pavilón, kterému zde všichni říkají "složitý", si jistě vyžádá mnoho a mnoho práce. Ale potom to bude stát za to! Bude zde kuchyň s jídelnou, tělocvična s galerií pro diváky, bazén, kotelna, a celá rada dalších zařízení, nezbytných pro kvalitní chod školy. V prostorách tělocvičny se ještě před několika dny "proháněl" buldozer, ale už to nebude dlouho trvat, a budou zde parkety. A pak už sem ten buldozer těžko někdo pustí. Dětí se asi nejvíc těší na bazén. Zatím v něm stojí spodní voda, ale až tam bude ta "normální", bude to určitě prima. Škola bude mít po dokončeni 24 tříd, 8 speciálních učeben, 4 1 bytovou jednotku a zařízeni, které bude uloženo ve "složitém" pavilónu. Celkově tady bude každý den trávit školní léta téměř 1000 žáků. Věříme, že všichni pracovníci Stavokombinátu, ať už stavbyvedoucí Josef Urban, mistři, řemeslníci i dělnici, udělají všechno pro to, aby stavba hanychovské školy "odsýpala" aspoň jako dosud. Za odevzdanou práci jim patří dík a do další činnosti jim přejeme moc a moc úspěchů. (J. Honzík, foto autor a Chlubný)
Nová škola v Liberci
(týdeník Průboj, 16. 1. 1974)
Včera se v Liberci - Hanychově konala úřední kolaudace 2 pavilónů školy typu Brno-Lesná. Díky úsilí mnoha lidí, jednak
pracovníků Stavokombinátu, jednak závodu Liaz, který ze svých zdrojů páry objekty vytápí, ale i řady subdodavatelů,
mohou zasednout do lavic moderních tříd žáci hanychovské devítiletky již v pondělí 21. ledna. Je to dvacet měsíců před
plánovaným termínem dokončení areálu školy, která má být předána investorovi v srpnu 1975. Nejmodernější škola
na Liberecku bude mít dvacet čtyři třídy, osm speciálních učeben, kuchyň se školní jídelnou, tělocvičnu a galerii pro
diváky, bazén a vlastní zdroj tepla. Prostory nové hanychovské školy, na jejíž zbudování se vynakládá asi dvacet tři
milióny korun, bude od podzimu roku 1975 naplňovat kolem tisíce žáků.
Pozn. Srovnáváno pravděpodobně se Základní školou a Mateřskou školou Brno, Blažkova 9, www.zsblazkova.cz
Škola v Hanychově před dokončením (týdeník Průboj, 20. 2. 1975)
Nová škola v liberecké čtvrti Dolní Hanychov je před do končením. Děti ze samého podhůří Ještědského pohoří
v moderních objektech typu Brno-Lesná najdou vše, co potřebují pro pokrokovou výuku, pro tělovýchovu, sport, ale
i pro své mimoškolní zájmy. Ve škole se už vyučuje, zatímco v posledním, čtvrtém pavilónu, jsou dosud "pány" zedníci,
tesaři a instalatéři Stavokombinátu. Dokončují bazén, druhou největší tělocvičnu okresního města, saunu, sprchy, ale
i prostornou kuchyň a školní jídelnu společně s halou pro odkládání oděvů hostů školy při schůzkách rodičovského
sdružení či při sportovních akcích, o něž zde jistě nebude nouze. V objektech, které už slouží vyučování, je kromě tříd
i několik speciálních učeben: pro chemii, fyziku, pro brannou výchovu a výtvarné práce. Je zde však i ordinace zubního
lékaře pro šest okolních škol. V Hanychově je jedno z nejmodernějších zubolékařských školních zařízení. Připravena je
i místnost pro síň bojových tradic, která bude otevřeno letos při oslavách historických májových dní. Na dolním snímku
Františka Janků jsou žákyně devátého ročníku při výuce ve cvičné kuchyňce, kde se pod dohledem učitelky Aleny
Mrklasové (vlevo) učí připravovat jídla. Výuka začíná rozpočtem, nákupem potravin, uvařením a končí výukou
prostírání. Při stolováni děvčata ochutnají uvařené dobroty. (Miroslav Klaban, Liberec)
Moderní škola v Horním Hanychově (týdeník Vpřed, 28. 2. 1975)
Pro lepší výuku a život dětí
Ta nová škola v liberecké čtvrti Dolní Hanychov, postavena pro děti se samého podhůří ještědského pohoří, je stavbou vpravdě historickou. Už se v ní sice učí, ale zrovna v den naší návštěvy zde byla kolaudace pergoly - spojovací chodby do jednotlivých pavilonů - a v jednom objektu jsou ještě "pány" zedníci, truhláři, tesaři a instalatéři. Nemá to tedy ředitel školy František Jelínek spolu se svým zástupcem soudruhem Suchánkem nijak snadné. Kromě plánů výuky má po ruce i stavební plány - vždyť často je potřeba do nich nahlédnout se stavbyvedoucím libereckého Stavokombinátu Josefem Urbanem. Využili jsme přítomnosti stavbyvedoucího při kolaudaci pergoly a zeptali se, kdy vlastně bude škola úplně dokončena. "Máme smlouvu do 31. srpna letošního roku. Dnes už jsou hotovy tři pavilóny..." Jak to vlastně bylo s postupem na stavbě? "Původním dodavatelem byla Družba - ale ta svou kapacitou nestačila, práce vázly, postup výstavby byl pomalý. Po řadě jednání na okresním a na městském národním výboru bylo rozhodnuto, že stavbu převezme Stavokombinát. Při přejímce byl stav neutěšený, ale přesto se nám podařilo na podkladě socialistických závazků našich pracovníků polovinu objektů předat před termínem. A tak 18. ledna minulého roku se začalo učit ve dvou objektech a od září se vyučuje ve třetím pavilónu. V září letošního roku bude už v provozu celá škola." Při slovech stavbyvedoucího jsem si vzpomněl na tu dlouho rozkopanou pláň, kde se pak celé měsíce nic nedělo, a zdejší občané spolu s návštěvníky Ještědu jen kroutili hlavou, proč se nepokračuje, "že se zase něco rozdělalo a najednou nic ...". Teď tedy mají řemeslníci co dělat, aby dohnali zpoždění, a aby to za těch šest měsíců všechno stihli 7 - ale když splnili svůj závazek na zkrácení výstavby ti předešlých objektů, určitě dodrží i tento termín. Pod jejich rukama vzniká bazén, sauna, sprchy, druhá největší tělocvična Liberce, prostorná kuchyň a školní jídelna s halou na odkládaní oděvů při schůzích SRPŠ, případně při sportovních akcích, o které zde asi nebude nouze. A je dobře, že návštěvníci nemusí chodit přes chodby a prostory, které slouží pro výuku děti. Vždyť v těch vyučovacích objektech je to tak pěkné, že se člověk úplně boji "šlápnout". Světlé, prostorné třídy, učebny chemie, fyziky, výtvarných prací, učebny pro brannou výchovu, výuková kuchyňka pro žákyně devátých ročníků, ordinace zubního lékaře, školní knihovna, síň bojových tradic - připravená k otevření při slavných májových dnech... Při návštěvě hanychovské školy jsem si vzpomněl na své dětství. Tehdy jsme považovali za přepych několik sprch - a to tenkrát, před začátkem druhé světové války, byla naše škola jednou z nejmodernějších měšťanek; jinde neměli kromě ponurých tříd s kamny na uhlí a nepohodlných lavic nic jiného. O mléčných přesnídávkách, která nyní dětí dostávají, se nám ani nesnilo. Oč modernější a vybaveněji jsou nové školy libereckého okresu, v nichž se klade důraz na pokrokovou výuku, kde audiovizuální pomůcky jsou samozřejmostí, kde snad nechybí nic, kde má "zelenou" každá snaha naučit děti co nejvíce. I v tom spočívá přednost socialistického zřízení, které potřebuje každého člověka dokonale připraveného pro život. (M. Klaban)
Henychovi následovníci
(týdeník Vpřed, 22. 4. 1975) Henych, Beran, Šimon, Fajstavr - prakticky celá československá špička v běhu na lyžích - je soustředěna v Liberci. Ale již dnes je nutno myslet na ty, kteří jednou půjdou v jejich stopách. Jedním z významných kroků k rozvoji lyžařského sportu bude nepochybně otevřeni lyžařské sportovní třídy v ZDS v Dolním Hanychově v příštím školním roce. A protože trenéři i cvičitelé chtějí do této třídy soustředit opravdu ty největší lyžařské talenty, uspořádají ve dnech 23. a 30. dubna vždy v 16 hodin náborový sraz chlapců a děvčat ve věku 10-11 let u kapličky na Horské třídě v Ruprechticích. Zvou všechny chlapce a děvčata, kteří mají zájem o krásný sport - běh na lyžích.
Také v Hanychově slavnostní nálada (týdeník Vpřed, 5. 9. 1975)
Zahájení nového školního roku proběhlo v nové hanychovské škole o něco slavnostněji, než v jiných školách. Právě 1. září totiž předali pracující okresního stavebního podniku Stavokombinát do užívání poslední, nejnáročnější pavilón nové základní devítileté školy. Novou stavbu si se zájmem prohlédla celá řada hostů v čele s poslancem České národní rady a předsedou MěstNV v Liberci Františkem Holubem. Největší pozornosti se pochopitelně těšil bazén s ohřívanou vodou, tělocvična, pěkná sauna, dílny, ale i moderní kuchyň s jídelnou. Přešlo, že pro Stavokombinát byla výstavba hanychovské školy jednou z největších investičních akcí v historii podniku, vyrovnali se s ní stavbaři se ctí. Přitom problémy, které začaly už převzetím rozestavěného objektu, nebyly rozhodně malé. O to větší váhu mají pochvalná slova, která pronesl na adresu ředitele podniku soudruha Šulce, stavbyvedoucího soudruha Urbana i všech dalších pracujících Stavokombinátu, předseda městského národního výboru soudruh Holub, o to cennější je upřímná radost děti, kterou projevovaly při první prohlídce nového pavilonu, radost, jež byla odměnou i pro učitele a rodiče, kteří odpracovali stovky hodin na přípravě prostor před zahájením školního roku.
Doplňují architektonický záměr (týdeník Vpřed 21. 5. 1976)
Na mnohých budovách umístěných nejen v našem městě, ale i jinde v naší vlasti, můžeme spatřit umělecká výtvarná
díla, která nejenže vhodně doplňují architektonický záměr stavitelů, ale zároveň působí i na estetickou stránku budovy.
Vhodně skloubit architekturu s uměním a neopomenout přitom hlavně účelnost, to je jeden z požadavků, kladených
na naše architekty, urbanisty, výtvarníky a další. Na snímku - J. Dejdy - je zachycen basreliéf "Lipová kytice", který je
umístěn na budově ZDS v Horním Hanychově v Liberci. Autor tohoto díla - O. Novotný - tak ukázal, že i budova školy
může posloužit k estetické výchově dětí.
Hezký dárek školákům (týdeník Průboj, 29. 10. 1977)
Hanychovská devítiletka v Ještědské ulici v Liberci patří k nejmodernějším v našem kraji. Škola pavilónového typu má
na vysoké úrovni sportovní vybavení - prostornou tělocvičnu, plavecky bazén, a od nedávných dnů i nádherné
víceúčelově asfaltové hřiště. Na malé slavnosti, kdy bylo hřiště slavnostně předáváno do užívání, se sešli všichni, kteří
měli s výstavbou tohoto sportovního stánku hodně společného. At již to byli zástupci státních orgánů, občanských
výborů z blízkého okolí, sdružení rodičů a přátel školy nebo patronátního podniku Stavokombinát. Ředitel školy Milan
Zalabák poděkoval všem, kteří se na výstavbě hřiště podíleli, jehož hodnota představuje přes půl miliónu korun,
a vyjádřil přesvědčení, že nový stánek bude sloužit nejen žákům školy, ale i všem občanům z blízkého okolí. Zvláště
ocenil práci zaměstnanců Stavokombinátu, kteří i při náročných úkolech na významných stavbách v okrese dokonce
v Hanychově odpracovali navíc ještě 300 brigádnických hodin. Jeho dík patřil i občanům, kteří zde pracovali v rámci
plnění volebního programu, rodičům i žákům školy. Během roku vyrostlo u ZDŠ v Hanychově víceúčelové asfaltové
hřiště s možností Instalace dvou kurtů na odbíjenou, košíkovou nebo tenis, 280 m dlouhou tříproudovou dráhou se
110 m dlouhou rovinkou, dvě doskočiště, dva sektory pro vrh koulí a hod diskem, hřiště na kopanou 65 × 40 m,
překážková dráha pro branné sporty, posilovací zařízení, sprchový kout. Celý prostor je dokonale odvodněn, i po
sebeprudším lijáku je hřiště nejdéle do 12 hodin způsobilé provozu. Školáci ZDŠ v Ještědské ulici v Liberci, kde již třetím
rokem úspěšně pracují specializované sportovní lyžařské třídy, tak dostali takřka v předvečer vyvrcholení oslav
60. výročí velmi hodnotný dárek. (ktd)
Pozn. Věra a Miloslav Funtánovi se věnovali dětem v Hanychově v tehdejším pionýru už asi od roku 1964 do roku 1989.
Je to jejich tábor (týdeník Vpřed 21.7.1981)
Život u pionýrských táborech už pulsuje naplno a pionýři v nich prožívají dvě desítky dní plných zážitků, na něž budou
vzpomínat hodně dlouho. Ne všude však přijdou pionýři a jejich vedoucí k hotovému; leckde musí nejdříve pořádné
přiložit ruku k dílu a teprve potom mohou všichni užívat plodů své práce - jako je tomu pionýrském táboře základní
devítileté školy v Liberci-Dolním Hanychově. "My jsme museli poctivě odmakat čtyři tisíce dvě stě brigádnických hodin
od roku 1979, kdy jsme získali prostory pro zřízeni našeho tábora na břehu Mlýnského rybníka v Černousích,"
konstatuje vedoucí pionýrské skupiny této školy Jindřich Jehlička. "Na letošek jsme si určili odpracovat tisíc hodin.
Pomáhali především oddíloví vedoucí, ale i pionýři, rodiče a členové učitelského sboru, protože tábor se stal záležitostí
celé školy. A proto jsme také už v polovině května závazek překročili o šest set hodin." Tábor byl sice k užívání už v roce
1979, ale Hanychovští se nechtěli spokojit s nějakým provizóriem. Chtěli mít svou základnu skutečně pěknou, aby sem
bylo možno jezdit i mimo červenec a srpen (a taky sem jezdí), a proto není divu, že vedoucí oddílů u Černousích
odpracují v průměru sto až sto padesát hodin ročně. "Ale například oddílový vedoucí Václav Pokorný má na svém kontě
i tři sta hodin za rok," doplňuje Jindřich Jehlička. A pak jsem slyšel slova, která nemohou pronést v každé škole: "Máme
devětadvacet oddílů a nemáme pro ně nedostatek vedoucích. Většinou jsou to bývalí žáci školy, kteří nám zůstali věrni
a z pionýrů se vypracovali až na oddílové vedoucí. A například Vašek Pokorný, o němž jsem hovořil, pracuje nyní
u Pozemních stavbách a jeho odbornost nám při výstavbě tábora přijde velmi vhod." Věřím. A současně přemýšlím
o dobré politickovýchovné práci jak v pionýrské skupině, tak celého učitelského sboru v čele s ředitelem Milanem
Zalabákem, který rovněž fandí klukům i děvčatům při snaze vlastní prací "vyalabastrovat" jejich tábor. "Patronátní
závod LlAZ Hanychov nám pomáhá, dává k dispozici svůj autobus pro brigádníky, ale jinak všechny opravy a úpravy
financujeme sami ze sběru a brigád," vysvětluje ředitel školy. "Ročně máme za sběr a brigády osm až deset tisíc korun
a všechno jde na pionýrský tábor." Soudruh Jehlička hovořil i o pomoci učitelů při brigádnických pracích v Černousích.
Místopředsedkyně závodního výboru ROH Božena Holinová, která má "pod palcem" plnění socialistických závazků
členů základní organizace ROH, se jen podívala do přehledu o plnění a hned mohla říci, že k 30. květnu zde už učiteléodboráři odpracovali 415 hodin. Spolupráce všech vede k úspěšnému cíli. V dolnohanychovské devítiletce se nevyhýbá
pomoci nikdo - pomáhají při dobré věci pionýři, oddíloví vedoucí, učitelé i rodiče. A tak by nebylo divu, kdyby při
odjezdu se rodiče se svými ratolestmi neloučili slovy: "Tak tam buď hodný," ale spíše: "Koukej uchránit všechno
v pionýrském táboře!" Vždyť to všechno, co tam bylo za ty roky uděláno, je vlastně všech. (Miroslav Klaban)
V Černousích je veselo (týdeník Vpřed, 27. 7. 1982)
Krátce poté, co jsem opustil před branou pionýrského tábora v Černousích služební auto, jsem rovnýma nohama upadl
doprostřed sportovní olympiády, která zaměstnávala téměř všechny účastníky. Před správní budovou se mé ujal
vedoucí tábora Jindřich Jehlička, a místo dlouhého povídání jsme se vydali za děvčaty a chlapci do okolní přírody, neboť
tam pravé plnili jednotlivé disciplíny. Po malých družstvech pobíhali z místa na místo a u jejich zápisníku se hromadily
body za dosažené výkony. Kromě běhu šplhali na laně, skákali snožmo trojskoky, plavali k vytyčenému bodu a zpět,
překonávali "propast" zavěšeni na laně, na větvi stromu museli udělat několik shybů o podobně. Všude na ně čekali
oddíloví vedoucí a instruktoři, kteří dbali na jejich bezpečnost a také hodnotili sportovní úsilí. Teprve po prohlídce všech
stanovišť olympiády jsme si s Jindrou sedli a začali si povídat o prázdninovém pobytu pionýrů ze základní školy
Ještědská tady v Černousích. J. Jehlička: "Devatenáctidenní pobyt v táboře, jenž patří pionýrské skupině při ZS Ještědská
v Liberci, je opravdovým vyvrcholením celoroční práce s dětmi. Velkou výhodou je, že se všichni navzájem dobře známe
z mimoškolní činnosti, které se jako oddíloví vedoucí a instruktoři po celý rok věnujeme. Máme tady šedesát dětí od
třetí do sedmé třídy a patnáct dospělých. Náplň táborového života vychází zcela z plnění podmínek táborových
plamenů a cest, kdy dětí plní například průzkumnickou stezku, přírodovědnou stezku, stezku šikovných rukou, hygieny
a podobné. V programu nescházel ani turistický závod všestrannosti, noční orientační běh a samozřejmé právě
probíhající táborová olympiáda. Prováděli jsme i plavecký, kanoistický a střelecký výcvik. Z dřívějších zkušenosti víme,
že děti chtějí stále v něčem soutěžit, a tak jsme pro ně připravili soutěž "30", kde se boduje chování, pořádek ve
stanech, služba a další. Velké oblibě se těší "táborová rosnička" která spočívá v určování počasí na příští den, což většině
dětí zatím plně vychází. Kazdy večer pak máme u táboráku "Večerník", kdy jednak hodnotíme právě končící den,
vyprávíme si anekdoty a zpíváme. Během pobytu mezi nás také přišli požárníci z Liberce, kteří nám předvedli požární
techniku. Dnes čekáme další návštěvu, kterou budou příslušníci ostrahy státních hranic z Habartic. Ti nám předvedou 10
ukázky výcviku služebních psů. Myslím si, že děti tady mají všechny podmínky k sportovnímu i kulturnímu vyžití a domů
si přivezou spoustu dojmů a nově navázaných přátelství. No závěr bych chtěl poděkovat MNV ve Višňové a LSD Jednota,
kteří nám pomáhají zabezpečovat chod pionýrského tábora."
Co do mozaiky ještě patří
1904 hostinec a obecní úřad (pošta) na křižovatce "U Dubu"
1919 dokončen Kostel sv. Bonifáce (stavba 1915-1919)
Historie Libereckých automobilových závodů (LIAZ) v Hanychově se začala psát v roce 1951, kdy sem byla převedena
část výroby nákladních automobilů a autobusů Škoda (výroba hlavních dílů a montáž motorů řady RT, a výroba náprav
řady MT). Samostatný podnik LIAZ vznikl 1. ledna 1953. V roce 1958 pod něj připadla i ostašovská slévárna.
1956 v provozu zimní stadion s umělým kluzištěm v Jeronýmově ulici
V srpnu roku 1960 se začal stavět Plastimat v Kubelíkově ulici. Provoz zahájil v roce 1963, kdy byla do Liberce přesunuta výroba z jabloneckého podniku. Tehdy ještě nebyla dokončena administrativní budova.
V roce 1961 započaly práce na montovaných finských domcích (v roce 1962 jich stálo 5 z plánovaných 35, dokončeny
v roce 1963). V dubnu 1964 byla pro obyvatele otevřena i prádelna. Ubytování bylo určeno především pro pracovníky
Skloexportu.
1967 dokončen skokanský můstek P-9011
1975 do konce roku (pětiletky) předal Plastimat do užívání 98 bytů na sídlišti mezi Kubelíkovou a Ještědskou ulicí
(panelové a řadové domky v ulicích Národní, Putimská)
1975 dokončena věž rozhodčích u skokanských můstků
1979 lyžařská škola Na Bucharce
Ke konci roku 1963 skončily v Dolním Hanychově práce na nové smyčce pro tramvajovou dopravu.
1981 nová požární zbrojnice na Ještědské ulici
V letech 1980-1983 budováno sídliště Gagarinova
(autor příspěvku P.Ruprecht)
ZŠ Ještědská
Škola nabízí:
kvalitní výuku zajištěnou kvalifikovanými pedagogyvýuku cizích jazyků (angličtiny, němčiny, ruštiny)
6 oddělení školní družiny, která je přednostně určena pro žáky prvního stupně základní školy
výuku druhého cizího jazyka od 7. ročníku a v rámci volitelných předmětů v 8. a 9. ročníku Zeměpisný seminář a Přírodopisný seminář, Digitální technologie
smysluplné trávení volného času ve Školním klubu a zájmových útvarech (pěvecký
sbor Kokrháček, vodácký kroužek Katamarán, Keramika,
Pohybové a sportovní hry, Cvičení z matematiky pro 9. ročník, Hip hop, hudební kroužky, ...)
dobře materiálně vybavené učebny, především odborné (počítačová, jazyková, fyzikální či přírodovědná
učebna, )
přeshraniční spolupráci s partnerskou školou v Německu (výměnné pobyty)
týdenní zájezd do Anglie pro žáky 9. ročníku
účast v mnoha projektech (Sazka Olympijský víceboj, Angličtina on-line, Hodina pohybu navíc, Rodiče vítáni, ad.)
další akce ve spolupráci se SRPŠ (Pochod na Pláně, Tajný výlet, Výlet za sběr,
maškarní ples pro děti i dospělé)
poradenské služby výchovného poradce, metodika prevence, školního speciálního pedagoga, školního psychologa a koordinátora inkluze
tělocvičnu, bazén, saunu
stravování v budově školy (soukromý subjekt)
(zdroj: https://www.zs-jestedska.cz/ )
budoucnost ZŠ Ještědské (vizualizace její modernizace)
Někdy jedeš jako drak a silnice je ti úzká. (léta devadesátá)(2x archiv P.Kolín)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Kostel svatého Bonifáce
v Liberci-Dolním Hanychově je sakrální stavbou postavenou v letech 1915-1919 varnsdorfským architektem a stavitelem Antonem Möllerem. Stylově se jedná o přechod mezi secesí a individuální modernou. Od 5. dubna 1994 je chráněn jako kulturní památka České republiky.
(zdroj textu Wikipedie)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Hospoda na třech hranicích v Puškinově ulici
směr Pilínkov a na hranicích
Horního Hanychova, Dolního Hanychova a Malého Doubí. Dnes jsou to
bytovky a bydlí tam Sršňovi - mladý je známý masér (slepý). Zavádějící
je místní název "Na třech hranicích" protože běžně se v Hanychově
používá tento název místu kde jsou hranice bývalých obcí - dnes čtvrtí
Horní Hanychov - Dolní Hanychov - a Doubí. To je tam, kde je křižovatka
Puškinova - Nezdarova. Hospoda "Na třech hranicích" má čp. 24 a býval
to údajně i mlýn, čemuž by odpovídal v blízkosti vedoucí Slunný potok a
památný strom "U mlýna". Bohužel pamětnické prameny mi vyschly protože
nejstarší pamětník v Hanychově - můj otec vloni ve věku 95 let zemřel. (komentář Jiří Halíř)
pozn. byl to mlýn, hospoda u Sršňů i ubytovna Plastimatu.
Liberec XIX - Horní Hanychov
.jpg?ph=32eba348a2)
HORNÍ HANYCHOV
začátkem minulého století
Na úpatí Ještědu leží obec Horní Hanychov připomínaná již v roce 1560. Výrazný rozvoj zaznamenala po vybudování silnice na Výpřež a dál do Českého Dubu v letech 1864-66. Do Velkého Liberce byl Horní Hanychov začleněn až v roce 1954 a dnes plynule ukončuje okraj města přechodem do lesních partií Ještedského hřebene. V pohlednicové tvorbě byly takřka všechny záběry Horního Hanychova rámovány siluetou Ještědu.
Na záběru (pohlednice č.4) dominuje 34 metrů vysoká věž kostela sv Bonifáce, postaveného v letech 1915-19 na horním okraji katastru Dolního Hanychova. Zcela vpravo stojí budova německé obecné školy a před ní na druhé straně Ještedské ulice je tělocvična. Škola byla založena pozoruhodným způsobem. Jelikož obec neměla dost peněz, koupil dům čp.83 sám učitel Dressler a teprve školní budova pod obecní správu. Není divu, že Dressler se stal prvním čestným občanem Dolního Hanychova.
Konečná tramvaje s pozdně secesní zastávkou. V archivu dopravního podniku se zachoval její nákres, opatřený razítkem jabloneckého dopravního stavitele Floriana Corazzy. Tramvaje sem jezdí od října 1912, otočka byla postavena v březnu 1957. Vlevo stojí známá hospoda Zum Heimatstahl, dnešní Domov.
Další pohlednice zachycuje serpentiny pod Bucharkou. Uprostřed vyčnívá ze zeleně hostinec Berlín .
Na posledním snímku je konečná zastávka v Horním Hanychově v roce 1918 a motorovy vůz č.28 z roku 1912
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Srpen 1939 a stavba takzvané Hitlerovy dálnice pod Ještědem.
Konkrétně jde o staveniště sjezdu do Liberce. Zatím asi nejkrásnější fotka stavby. Upozorněni jsme na ní byli přes sociální sítě a místní skupiny nadšenců a nakonec jsme ji zakoupili v německém antikvariátu. Překvapením byl velký formát, kvalita i perkfetní popis s dataci. (archiv Ivan Rous)
.jpg?ph=32eba348a2)
Restaurace Walhalla
před rokem 1904 a interiér v 30.letech
Mezi četnými výletními restauracemi, jako je např. Domov (Zum Heimatstal, čp. 149) nebo ve své době známá, ale dnes již zrušená Krásná vyhlídka (Zur schönen Aussicht, čp. 144), byla široko daleko největší Walhalla, s tanečním sálem v prvním patře. Dne 8.11.1942 od přetopených kamen vyhořela a nebyla již obnovena. Její místo připomíná název tramvajové zastávky Spáleniště. Vedlejší dům (čp. 142) dodnes stojí.
(zdroj Kniha o Liberci)
(doplněno o archiv Boveraclubu)
.jpg?ph=32eba348a2)
Tak k tomu hotelu několik drobností:
nejzajímavější byl v té hospodě
skleněný parket (viz. foto). Děda vždycky říkal - chodili jsme tam
koukat holkám tancujícím pod sukně. Né že by to bylo skrz sklo, ale
odrazem jako do zrcadla. Zbořeniště tam bylo celkem dlouho, až někdy do
50-tých let. Pamatuji, že jsme tam jako kluci lezli do sklepních
prostorů, které byly přístupný. Z cihel z té bouračky se potom stavěl v
akci "Z" Růžový Palouček. A mimochodem ten dům, co je vedle hotelu, ten
stojí dodnes a patří do našeho bydlení. (Jiří Halíř)
Růžový Palouček
Hanychov a Ještěd
Předkládám několik pohlednic a fotografií na horský hotel Ještěd z míst, která nebyla ohraná, a to i za cenu bídné kvality (Horní Hanychov, ale také Novina, Křižanské sedlo, ...).(zdroj: převážně abebooks.com)(Petr Ruprecht)
.jpg?ph=32eba348a2)
Restaurace Domov
Hoření foto pohled na hlavní vchod , foceno směrem k Ještědu. Spodní foto pořízeno zezadu hospody, včetně dřevěné verandy u hospody, které se VERANDA nikdy neříkalo. VERANDA jako taková hospoda vznikla jako samostatná stavba tanečního sálu zhruba v místech odkud je pořízeno foto. V pozdější době byla na tzv. VERANDĚ zřízena pouze výtočna piva. Dnes venkovní posezení.
(foto archiv M.Gergelčík, komentář Jiří Halíř)
.jpg?ph=32eba348a2)
Stavba nové smyčky v Horním Hanychově v roce 2004
(zdroj: https://www.k-report.net )
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
-6.JPG?ph=32eba348a2)
Restaurace pod Ještědem - Berlín,
sloužila léta pro návštěvníky Ještědské sjezdovkyPřestože restaurace Berlín fungovala ještě před druhou světovou válkou, největší slávu zažila v době rozkvětu lyžařského areálu na Ještědu, tedy mezi 50. až 80. lety. (autor příspěvku Jitka Krajicek)
Z cesty na Ještěd zmizí bývalý hostinec Berlín, vystřídají ho apartmány
12. března 2019 11:17
Cestou na Ještěd si ho nelze nevšimnout. Bývalý hostinec Berlín však ke stolu láká už jen myši a bezdomovce. Teď se jeho konec nachýlil. Liberečtí radní s majitelem řeší, co se zchátralou stavbou. Nejspíš půjde k zemi a na jejím místě vyrostou dva apartmánové domy.
Z cesty na Ještěd zmizí zdevastovaný hostinec Berlín "Vždycky mi vadilo, že když jedou cizinci na Ještěd, vidí šílenou ruinu. Nedejbože když to jsou Němci a přečtou si na ní nápis Berlín," říká náměstek libereckého primátora Jiří Němeček (ANO), který se jednání se zástupci majitele domu zúčastnil.
Souhlasí s ním i další náměstek Jiří Šolc (SLK), kterému rovněž vadí současná podoba Berlínu.
"Nápis Berlín na takové ruině je výsměchem Němcům a potomkům starousedlíků. Poprosili jsme proto o schůzku vlastníka," přibližuje Šolc.
Pozemek i s bývalým hostincem vlastní od roku 2008 Björn Hlawatsch. Předtím dům čtyři roky patřil městské akciové společnosti Sportovní areál Ještěd.
Současný majitel však žije ve Švédsku. Na schůzku s náměstky se tedy dostavila jeho zástupkyně s architektem.
"Nakonec jsme našli společnou řeč v tom, že by mohli Berlín zbourat a na jeho místě postavit nový dům. Měly by to být dva spojené apartmánové domy podobně vysoké jako stávající hostinec. Ty by tam mohly stát, protože nejsou v rozporu s územním plánem," míní Němeček a přiblížil plány, které chtěl v minulosti majitel uskutečnit.
"On koupil nejenom dům samotný, ale i pozemky za ním a chtěl na místě postavit rodinné domy. Už tehdy předpokládal, že by původní hostinec zboural. Podmínkou města tehdy bylo, aby to až nahoru k lesu propojil kvalitní asfaltovou cestou. Město mu ale výstavbu rodinných domků nakonec zatrhlo a povolilo pouze výstavbu chatiček, což by se mu vyplatilo daleko méně," řekl Němeček. Redakce MF DNES se na názor chtěla zeptat i zástupkyně majitele, ta však odmítla. Podle obou náměstků ale zatím nic není rozhodnuto. "Za dva tři týdny máme další schůzku. Uvidíme, s čím zástupci majitele přijdou," uzavírá Němeček.
Berlín těžil z rozkvětu lyžařského areálu
Přestože restaurace Berlín fungovala ještě před druhou světovou válkou, největší slávu zažila v době rozkvětu lyžařského areálu na Ještědu, tedy mezi 50. až 80. lety.
"Hodně se tam pořádaly podnikové schůze. Sloužilo to jako taková zašívárna, protože to bylo pořád ve městě, ale zároveň kousek dál," přibližuje znalec liberecké historie Marek Řeháček.
"Předtím to nebyla luxusní vyhlášená hospoda, která by inzerovala v dobovém tisku. Známější byl Heimstätte, tedy dnešní Domov. Ten všichni brali jako výchozí místo stovkařského závodu ve vystupování na Ještěd. Člověk opustil tramvaje a byl přímo u ní. Ale Berlín ležel trochu stranou, protože hlavní cesta na Ještěd vedla po modré značce, tedy až za ním. To se ale změnilo vznikem lyžařského areálu," dodává Řeháček.
A za pravdu mu dává i náměstek Šolc: "Já jsem tam ještě s babičkou a dědou chodil na žlutou limonádu, to mohl být rok 1984."
(autor článku Jan Pešek)
Zdroj: https://www.idnes.cz/.../liberec-jested-restaurace-berlin...?
Pod Ještědem začala demolice bývalého hostince Berlín, vyrostou tu apartmány
25. června 2021 14:14
Bývalý hostinec Berlín, který se tyčil v
jedné ze zatáček na silnici z Liberce na Ještěd, je minulostí. Bagr ho v
těchto dnech srovnává se zemí. Na jeho místě vyrostou apartmánové domy.
Demolici bývalého hostince, který dlouhá léta chátral, potvrdila česká zástupkyně ve Švédsku žijícího majitele Björna Hlawatsche, která si však nepřála uvést jméno, ale redakce ho zná.
"Majitel
odstraňuje havarijní stav objektu. Bylo na to vydáno demoliční
rozhodnutí z důvodu, že je objekt v degradovaném stavu a chodí tam různí
bezdomovci," řekla MF DNES.
Na parcelách po Berlínu a v jeho nejbližším okolí by se tak v budoucnu mělo začít stavět. "Investor připravuje projektovou dokumentaci a veškeré nutné legislativní úkony k povolení stavby pro apartmánové domy," zmínila zástupkyně. Termín výstavby tak v tuto chvíli závisí na získaní stavebních povolení.
O konkrétnější informace se podělil architekt Petr Janoš, který před pěti lety připravoval územní studii místa. "V severní části pozemku mají být rodinné domy a na zbylé části pozemky menší rekreační objekty. Konkrétně v místě, kde stál Berlín, by měly být apartmánové domy," popsal Janoš.
Toho mrzí, že se kdysi populární Berlín nepodařilo zachránit. "Objekt byl už tehdy v dost dezolátním stavu. Z hlediska urbanismu jsem upozorňoval na to, že má svou hodnotu a že by bylo vhodné ho zachovat, ale investičně a ekonomicky to nebylo úplně udržitelné. Investor měl jiné plány, na základě kterých byla zpracována územní studie," dodal architekt.
zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/hsotinec-berlin-jested-demolice-bagr-apartmanove-domy.A210625_132837_liberec-zpravy_jape?
.jpg?ph=32eba348a2)
 a.jpg?ph=32eba348a2)
 3.jpg?ph=32eba348a2)
Od Tomáše Janků jsem
získal inspiraci ke staré mědirytině Ještědu. Má svoji historii - v roce 1831 vyšla v drážďanském díle BILDERCHRONIK DES SÄCHSISCHEN KUNSTVEREINS čili Obrazová kronika saského uměleckého spolku. Autorem je malíř Carl Justus Ludwig Pescheck (1803-1847). Tento Pescheck byl potomkem českých exulantů, kteří přišli na Žitavsko po Bílé hoře, snad z okolí Hradce Králové. Carl Justus Pescheck se narodil již v Žitavě v rodině lékaře Augusta Peschecka a později působil v Drážďanech jako jeden z nejvýznamnějších mědirytců svého věku. Hodně se zabývám myšlenkou, odkud Pescheck Ještěd vlastně uviděl a někdy okolo roku 1830 takto zvěčnil. Po dlouhém uvažování myslím, že to je pohled od severozápadu, od Horních Křižan. Vede mne k tomu to, že výběžek vpravo by mohl být Červený kámen (kdysi někdy zvaný i Malý Ještěd) a trojzubá skála uprostřed by mohly být Důlní skály čili Kukštejn, opředené pověstmi o vlašských hledačích drahokamů. A ta chalupa se skálou? Ta musela stát někde u staré cesty v Horních Křižanech, ta stále existuje a končí Na Výpřeži u obrázku Panny Marie Bolestné. Dnešní Ještědská silnice v té době ještě neexistovala, stejně jako nebyly na Ještědu žádné stavby; jen kříž, ale ten ovšem stál na liberecké straně vrcholu a odsud nebyl vidět. Pescheck to sem neměl ze Žitavy daleko, asi přišel pěšky přes Kryštofovo Údolí. Dráha tu tehdy ještě nevedla... (Marek Řeháček)
![Reichenberg : Druck und Verlag von Heinrich T. Stiepel, [1859?]](https://d6scj24zvfbbo.cloudfront.net/b2478adc5e5cc22274c76363082b5ac2/200008064-8b3cc8b3d0/200/Obrozeni_5_D_93_003-4.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
2.jpg?ph=32eba348a2)
Ještěd
Jistě, nepletete se. Žádná Čomolunga, či něco, co tu ještě nebylo. Obyčejný kopec o tisíci metrech nahoře s hotelem a televizní věží. Nic víc, než lanovkou nahoru a dolů, pohled do kraje tak bratru do osmdesáti kilometrů. Kdysi hranice panství šlechticů z Frýdlantu v Čechách a Rohanů ze Sychrova. Neprůchodný relikt v cestě k Liberci a pořád dál do Saska k Žitavě a podél Nisy k Baltu. Dědové horu obešli buď zprava po hřebenu z Hodkovic, Záskalím pěkným stoupáním nebo obloukem přes Kuřivody k Jablonnému, Lemberku a rovnou k Žitavě... Tudy a nikudy jinudy, nařídil sám pan král a ostatní ostrouhali.
Až někdy, něco víc než před sto lety, se Ještěd silničkou překlopil pro babky ze Světlé, z Rozstání a z Dubu, co nosily do Liberce na prodej "králici", máslo, vajíčka, to vše v krosně na zádech, pro nespokojené dělníky, co pracovali v textilkách v Liberci, pro dřevaře a vápeníky, kteří hoře brali její poklady. Chodili sí sem zastřílet vojácí, myslivci, houbaři na houby. Pašeráci ten kopec mnohokrát zdolali. V Kryštofově Údolí měli i svou hospodu. A potom přišli turisti, na pláních Ještědu se scházeli nespokojení dělníci. Z Ještědu se stala turistická celebrita. Češi a místní Němci si z hory udělali cíl nedělních výletů.
Rostou tam í houby. Na Výpřeži, kde se kdysi přepřahalo a odpočívalo a kde bylo temeno cesty na cestě tam í zpátky, se dnes nechává auto na parkovišti, Odtud chodí davy do lesa, jak sami říkají na Ještěd na houby. I já tam chodím se střídavým štěstím. Spíš víc než často nenajdu nic, ale je tu legrace, když vídím ostatní, kteří jako lovečtí ohaři jeden druhého předbíhají a snaží se najít o houbičku víc. Oči jim při tom poletují jak na špejlích. Je tu spousta borůvčí a shozených větví a drží se tu všude voda v kalužích.
Ještěd a jeho okolí je jako nočník Evropy, kde prší a je mlhavo téměř pořád. Kácí tu stromy, samé jehličí a nešetrně je vláčí lesem. Houby se tím pádem zastraší, co že se to v lese na Ještědu děje a nechce se jim ven, na světlo boží. A ty ještědské přitom mimořádně dobře chutnají. Lidé zklamaní tou neúrodou jsou naštvaní. Přijdou domů a hádají se s manželkou, tlučou děti a jdou do hospody nadávat na poměry, na korupci na radnici. Co na to všechno říci? Ony houby všeobecně málo rostou a je to dáno, aspoň si to, myslím, počasím. Až porostou, uvidíte je v košících lidí, co pojedou z Hanychova dolů do města tramvají. Někteří tu úrodu zakrývají, nevím proč, houby patří do našeho jídelníčku, co pamatuji...
(Zdroj: Brouzdání kolem Chrastavy - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice Egona Wienera, 2013)
JEŠTĚD SYMBOL LIBERECKA
Ještěd byl vždy dominantou severních Čech a symbolem kraje pod ním.
První kříž na vrcholu byl vztyčen údajně již v roce 1737, byl kamenný a
vydržel až do roku 1812, kdy byl povalen. Přesto však tradice křížů na
vrcholu pokračovala dál, i když po roce 1834 už jen kříži dřevěnými.
Roku 1838 byl na vrcholu postaven obelisk na památku návštěvy Adély
Rohanové, zvaný dodnes Rohanský kámen(Rohanstein). Tento kamenný objekt
stojí na někdejší hranici mezi Rohanským a Clam-Gallasovským panstvím.
Zájem turistů o vrchol se probudil až v polovině 19. století. Turisté
však netoužili jen po nádherném výhledu po okolí, ale přáli si také na
vrcholu načerpat síly. V tom jim vyšli vstříc manželé Florian a Barbara
Haslerovi z Horního Hanychova, kteří zde o letních nedělích roku 1844
zřídili prodej občerstvení z přinesených zásob. O tři roky později
nabízel podobnou službu také rohanský lesník Hebelt. Roku 1850 zbudovali
Haslerovi na Ještědu vlastní chatu, kterou v následujících letech
vylepšovali a návštěvníkům nenabízeli jen občerstvení, ale také nocleh.
Stará chata dosloužila roku 1868, byla však záhy nahrazena chatou novou,
částečně kamennou, finančně podpořenou i mnoha předními libereckými
občany. K této Rohanově chatě byla roku 1885 přistavěna Německým horským
spolkem terasa pro 200 lidí. V květnu 1876 byla na vrcholu postavena
dřevěná věž. Tato 5 m vysoká vyhlídková věž byla první rozhlednou této
části Čech a vydržela až do konce července 1889. Ještě v témže roce však
byla postavena rozhledna nová - vysoká 8 metrů. Zároveň s tím se ovšem
začalo uvažovat o stavbě honosnější. Liberecká firma Gustav Sachers a
synové navrhla kamennou stavbu v podobě středověkého hradu, horský
spolek však na takto velkolepou stavbu neměl dostatek prostředků a
souhlas s ní nedal ani majitel panství - hrabě Clam-Gallas.
Na přelomu století zařízení na vrcholu již nevyhovovala a sílily hlasy podporující stavbu nového hotelu s vyšší kapacitou i úrovní služeb.
Nový horský hotel vznikl podle plánů libereckého stavitele Schäfera.
Základní kámen byl položen 27. 6. 1906 a již za půl roku - 13. 1. 1907 -
byl hotel slavnostně otevřen. V jeho přízemí byla velká společenská
místnost pro víc než 100 hostů, hotel měl 23 pokojů a noclehárnu, terasu
pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednu. Horský spolek zaplatil za
stavbu 161 000 K, pozemek pod hotelem však nevlastnil, ale měl jej na 50
let pronajatý od hraběte. Atraktivita Ještědu se ještě zvýšila, když
zde byla v letech 1909-1911 postavena tříkilometrová sáňkařská dráha, na
níž se v roce 1914 konalo první mistrovství Evropy. Dráha byla koncem
třicátých let poškozena polomem, v 60. letech byla v jejích místech
postavena nová, kratší, jejíž torzo je na místě dodnes. Skutečnou ranou
pro Horský spolek však bylo postavení lanovky roku 1933 - to sice
znamenalo příliv návštěvníků, ale zároveň se dle tehdejšího výnosu stal
vrchol hory majetkem provozovatele lanové dráhy (ČSD) a tak vlastně
přešel do majetku státu.
Roku 1945 se hotel stal majetkem Klubu
českých turistů, později přešel pod hotelový a restaurační podnik. Od
roku 1959 sloužil kromě turistiky také televiznímu vysílání. Hotel i
původní Rohanova chata (přejmenovaná na Chatu brigádníků) byly do roku
1962 rekonstruovány podle návrhu libereckého architekta Karla Wintera.
31. ledna roku 1963 však při neopatrném rozmrazování potrubí vznikl v
budově hotelu požár, kterému celá stavba podlehla. Stejný osud v
následujícím roce potkal i Rohanovu chatu - jen důvod byl jiný:
rozmrazování oděvů.
Přesto však vrchol neměl zůstat pustý. Nová
budova byla od počátku navrhována jako hotel i televizní vysílač.
Projekt vypracoval architekt Karel Hubáček z ateliéru SIALLiberec a
základní kámen byl položen 30. 7. 1966. Během stavby byla jako ubytovna
dělníků Pozemních staveb roku 1966postavena v sedle Černého vrchu horská
chata Ještědka. Nový hotel a vysílač ve tvaru rotačního hyperboloidu
byl slavnostně otevřen 21. září 1973.
Ještěd je také významným
telekomunikačním uzlem. Proto když původní chata vyhořela, bylo nutné
postavit vedle horní stanice lanovky provizorní vysílací stanici. Právě z
té vysílalo ve dnech 25.-27. srpna 1968Svobodné studio Sever
provozované dvěma techniky a rozhlasovým redaktorem Miroslavem Hladíkem,
kteří používali vybavení Libereckých výstavních trhů. Sedmadvacátého
srpna v něm živě vystoupil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav
Havel. Tuto událost dnes připomíná pamětní tabulka na posledním ze
zbytku základů bývalé vysílací stanice
Tradiční dřevěný kříž, odstraněný v osmdesátých letech, se na vrchol hory vrátil roku 1990.
První pohlednice patří do skupiny vzácných dopisnic s personifikací hory. V okénkách je rohanský pamětní kámen a stejnojmenná chata.
Na čtvrté pohlednici je zachycena první rozhledna postavené v roce 1876 a stará Rohanská chata s veranandou z roku 1885
Na dalších dvou pohlednicích je rozhledna z roku 1889.
Pro velký zájem návštěvníků přestavět Horský spolek v roce 1885 k chatě manželů Haslerových prostornou verandu pro takřka 200 osob zachycenou na další pohlednici.
Nepominutelnou památkou je rohanský pamětní kámen obeliskového tvaru, který byl vztyčen na počest návštěvy knížete Rohana v roce 1828.
Další pohlednice ukazuje romantický návrh od liberecké firmy Sachers a synové na vzhled hotelu ve stylu středověkého hradu, který naštěstí nebyl realizován.
Na
další pohlednici je ideální model schválené stavby s upraveným okolím i
informacemi pro turisty. Na vrcholu se nacházely i další drobné stavby.
Nejstarší historii mají kříže. Již zmíněný kamenný z roku 1737 zničil
blesk sám v roce 1787 ho nahradil nový, podřízený lesním radou Lorenzem.
Bouře nebo vandalové ho několikrát zničili, ale vždy byl obnoven.
Novější kříž z akátového dřeva byl vztyčen v roce 1935, soudobý pochází z roku 1990.
Nejčastější a nejžádanější byly pohlednice se záběrem budovy nového hotelu v letní i zimní náladě,pořízené z různých stran, vzdáleností a v různém provedení. Zůstávají také jedním z mála dokumentů připomínající bohatou historii této jedinečné stavby, která byla tragicky ukončena požárem 31.ledna 1963.
K zimní idylce patřila i saňkařská, podle původního názvu "rohačková dráha ".
Na pohlednici vidíme, jak přemostěním křižuje cestu na vrchol. Byla
vybudována v roce 1910 a ve své době patřila k nejlepším v Evropě.
Měřila 3,3 km s převýšením 400 metrů a měla šířku 4 metry. Třináct
klopených zatáček bylo opatřeno 3 až 5 metrů vysokými zabránami,
chránícími závodníky před opuštěním dráhy.
Na ostatních záběrech je lanovka ,která je na Ještěd v provozu od roku 1933.
Stala se hned od svého vzniku velkým magnetem a do jisté míry zastínila samotný ještědský hotel ..
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
.jpg?ph=32eba348a2)
Když u nás prší
První kapky deště ani nevnímáte, to jenom po obočí a po tvářích vám stéká trocha vody, a těch pár kapek nestojí za to otevřít deštník. V nejhorším se schováte pod strom, pod římsu v Pražské ulici, nebo vstoupíte někam do obchodu, nastoupíte, rychleji než jindy, do tramvaje, do autobusu. Zatím se vedle vás na asfaltu vytvořila kaluž, a kdosi neopatrný vás šťouchnul deštníkem do zad. Pokud jste si ho vy sami doma zapomněli, věřte, že neutečete svému osudu.
Déšť v Liberci nebo v Jablonci je o rychlé vodě těžkých černých mraků, o řekách Nise, Smědé, Jeřici, Ploučnici. Tak, jako umí odpočívat voda, správný déšť umí přicházet rychle. Zprvu, jak říkám, je to spíš něco, jako že na paloučku padá rosa, maminčino láskyplné pohlazení. Pak přijde tátovo šťouchnutí, jako když jinde zahřmí. To začnou padat z nebe šňůrky vody a to vás přitlačí ke zdi. Tiskneme se a mačkáme se jeden na druhého...
Voda z nebe padá po vědrech. Lije jako z konve, a co je prapodivné, po chvíli, když už nemá, kam by tekla, tlačí se vzhůru kanály, To je mela! Ulice náhle vypadá jako řeka a zastávka autobusu, dole na Tržním, je ostrůvek v moři. Voda je všude. Auta se tlačí u chodníků a město je plné zkřehlých vodníků. Ulice jsou plné mokrých triček s výraznou křivkou mokrých prsou přitahující pohled kdekterého muže.
Mokří jsou všichni i stromy, větve, listy a poklopy kanalizací jen tlučou o asfalt. Voda kolem se snad vaří. Mokré jsou zdi domů, okapy nestačí, kdo nestačil zavřít okna, ten se domů ani netěší. Kam se schovali ptáci, vůbec netuším. Město se zastavilo a jakoby se zatajeným dechem poslouchalo. Co když nepřestane pršet?
Potoky vody a silnice, jak řeka Nisa, už tlačí před sebou, co jinde vzala ze zahrádky, za ploty, nebo pod okny. Rychlá liberecko-jablonecká voda je jako zlodějovy ruce. Nestačí, že si už vzala vaše boty, ponožky, nohavice od kalhot, které už za nic nestojí. Voda je bubeník, velikánské trouby hlas. Kde zůstalo šumění deště, šustot listí, kam padly první kapky? Teď jde o život.
Živel se rozzuřil, jako pes, co trhá řetězem, uvázaný u boudy. Voda padá kolmo. Je jako stěna, která nás dělí od ostatního světa, kde neprší, kde se slunce na obloze normálně směje a hřeje. Každý, kdo tohle letní vodní drama zažil, má na co vzpomínat. Můžete stát uprostřed města a město doslova hoří - odpařuje se všude kolem vás voda a pára z tisíců kapek stoupá k Ještědu a mizí v oblacích. Déšť pomalu končí. Končí hrůza, doslova apokalypsa. Diváci, užaslí a ještě celý zkoprnělí, se pomalu rozcházejí. To bylo něco uprostřed Evropy.
Městská doprava, osobní auta, lidé se pomalu vzpamatovávají. Všechno se vrací do starých kolejí, ptáci do korun stromů, do koryt potoků a řek ryby s potkany, prádlo na šňůry. Děti se těší do zoo, lidé pootevírají okna, aby se dalo opět doma dýchat. Obchody se plní lidmi. Je po dešti.
(zdroj: Brouzdání kolem Chrastavy - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice Egona Wienera)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Od 13.1. 1907 totiž stál na vrcholu tkzv. Ještědský dům , krerý nechal postavit Německý horský spolek v roce 1906 . Stavba podle projektu Ernsta Schafera trvala jen 6 měsíců - Hubáčkův Ještěd se stavěl cca 7 let ) Byla to relativně jednoduchá , napůl dřevěná stavba. A kamenná věž jako rozhledna měla 28 metrů ( pro srovnání rozhledna Císařský kamen má 21 m, královka 23,5 metru ) . Chata byla otevřená celý rok. Kapacitu měla 400 osob, 23 pokojů, turistickou ubytovnu. Zpočátku měl dům v nájmu Ladislav Grund , bývalý šéf hotelu Zlatý Lev . Návštěvníci byli hlavně čeští Němci ,Češi chodili na Pláně, Proseče a na Rašovku . Dům stál na vrcholu až do 31.1. 1963 kdy vyhořel při rozmarazováni topení . (autor příspěvku Karel Krenk)
JEŠTĚD
Mohutný křemencový suk byl až do čtyřicátých let
19.století lidmi téměř nedotčený. Odedávna byly na vrcholu vztyčovány
jen kříže. Zpočátku zde stávaly kříže dřevěné, v letech 1737 až 1812
dva kříže kamenné a potom opět jen kříže ze dřeva. Poslední, šest metrů
vysoký byl slavnostně vztyčen nad Libercem 1.června 1990.
V roce
1844 začali manželé Florián a Barbara Haslerovi z Hanychova vynášet na
ještědský vrchol jídlo a pití, protože Ještěd tehdy navštěvovali vojáci,
kteří byli do Liberce dočasně
převeleni, aby dbali o bezpečnost v době nepokojů zdejších textilních
dělníků. O tři roky později postavil lesník Hebelt na Ještědu dřevěný
srub, který si Haslerovi pronajali. Chata brzy vyhořela, ale vytrvalá
paní Haslerová vybudovala v roce 1850 u skalního výklenku pro
návštěvníky nový přístřešek, většinou sestavený jen z okolních balvanů.
Návštěv začalo viditelně přibývat až když v letech 1863 - 1867 byla
dokončena silnice z Liberce do Podještědí. Tehdy se Haslerovi rozhodni
postavit na vrcholu Ještědu bytelnější chatu i s možností ubytování
turistů.
Dokončili ji v roce 1868, ale podzimní vítr rozmetal
nedbale sroubený krov, a tak chata své první návštěvníky až o rok
později. Chatu koupil roku 1909 Horský spolek pro Ještědské a Jizerské
hory, ale již roku 1885 k ní na svoje náklady nechal přistavět verandu
pro 200 osob. Rohanova chata sloužila (po četných úpravách) až do požáru v roce 1964.
Návštěvnost Ještědu stoupala natolik, že Horský spolek se
rozhodl vybudovat na vrcholu hory mohutnou chatu, spíš horský hotel.
Roku 1906 stavitel Schäfer předložil vlastní plán a v červnu toho roku
začal se stavbou.
Dokončil ji za pouhých šest měsíců a nová chata
byla otevřena 13.ledna 1907. Byly v ní, kromě velké noclehárny i 23
hostinské pokoje. Společenský sál pojmul 200 osob, veranda pak dalších
padesát. Chata měla i vysokou věž. Touto nezaměnitelnou dominantou se
Ještěd chlubil na tisících pohlednic a snímku až do 31.ledna 1963. Té
noci ještědský hotel vyhořel. Stalo se tak při neopatrném rozmrazování
vodního potrubí. Jen i rok později podlehla stejnému živlu i stará
chata. Ta tehdy sloužila již jako nouzové ubytování pro dělníky, kteří
likvidovali následky požáru hotelu. Během pouhého roku tak oheň zničil
staré dějiny Ještědu. Po několika letech rozvažování byl na vrcholu
Ještědu položen základní kámen dalšího hotelu, který krášlí horu nad
Libercem dodnes. Jeho stavba trvala ale o něco déle než stavba hotelu
stavitele Schäfera. Teprve v roce 1973 byl dokončen pozoruhodný, do té
doby v Čechách nevídaný stříbrný kužel.
K historii Ještědu patří i
jeho dvě dřevěné rozhledny. Ta starší stála na vrcholu v letech 1876 -
1889. Byla jen 7,6 m vysoká, ale protože horu pokrýval jen nizoučký
porost, postačovala. Druhá ještědská rozhledna zdobila vrchol hory v
letech 1889 - 1903. O čtyři roky později se již mohli návštěvníci
Ještědu rozhlížet dodaleka z mohutné věže ještědského hotelu.
(zdroj Jiří Jiroutek - Fenomén Ještěd)
Tato nejstarší rozhledna byla dřevěná a drsným klimatickým podmínkám na vrcholu Ještědu vzdorovala zhruba 13 let.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Výhled na 4 světové strany z Ještědu v roce 1884.
(archiv Zdenek Holý)
Motiv Rohanského kamene
na Ještědu vytvořil malíř Heinrich Hönich (1873-1957), který sice pocházel z Dolního Hanychova, ale v době vzniku obrazu působil v bavorském Mnichově. Kámen byl před dvěma lety obnoven díky vytrvalosti kamaráda Kuby Šreka a jeho spolupracovníků a podpoře hotelu Ještěd. V té době jsme řešili i ne úplně jasnou historii kamene. Až letos jsem k ní našel zásadní zmínku. Prokurista Stiepelových tiskáren v Liberci Karl Borda v roce 1925 vzpomínal: "Důvody pro zřízení tohoto pamětního kamene byly pro rohanskou panskou a lesní správu pravděpodobně hned trojí. Předně šlo o památku návštěvy samotného majitele panství (Camill Rohan coby 66let starý muž měl na Ještěd vystoupit v roce 1866); poté šlo i o mimořádné zvýraznění nejvyššího bodu Rohanova panství a zatřetí je třeba jej vnímat jako jasně rozeznatelný a pevný hraniční kámen mezi hranicemi dvou panství. Podle informací paní Marie Vaterové, manželky obchodníka Adolfa Vatera z Liberce, pochází žulový blok z lomu v Dobré Vodě u Jablonce. Dne 8. září 1866 jej otec paní Vaterové, obchodník a stavitel mlýnů Franz Preißler z Rychnova přivezl s kočím Hütterem na povoze taženém dvěma koňmi k lesníkovi do Horního Hanychova. Zde byly připřáhnuty navíc ještě 2 páry koní a těchto 6 koní tento kamenný blok pak vytáhlo na řetězech téměř nesjízdnou strmou cestou až na vrchol Ještědu." (autor příspěvku Marek Řeháček)
Humorná koláž z roku1905
Ještěd jako sopka
Další z pohlednic, díky nimž se nám podařilo vyvrátit některé zatvrzelé omyly.
Navzdory všem báchorkám učených geologů, že Ještěd nikdy nebyl sopkou, máme konečně důkaz opaku.
Nezbývá než se ptát, co se za tím vším skrývá, proč se veřejnost nemůže dozvědět pravdu!?
Přes intenzivní pátrání se nám zatím ještě nepodařilo nalézt žádného z hasičů,
kteří při svém odvážném letu možná nahlédli pod pokličku tajemství.
Jakmile se nám to podaří zjistit , přineseme neprodleně zprávu.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Rodiče byli na dovolené,
navštívili Ještěd a odtud poslali pohledy svým synům sloužící ve
wehrmachtu . Záhadou mi je , jak se oba pohledy opět setkaly. Dlužno
poznamenat, že právě probíhala druhá heydrichiáda a v sousedním
Protektorátu bylo vyhlášeno stanné právo . Lidé se svými osudy jsou jen
hříčkou dějin. (autor příspěvku Karel Krenk)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Horský hotel
vznikl podle plánů libereckého stavitele Schäfera. Základní kámen byl položen 27. 6. 1906 a již za půl roku - 13. 1. 1907 - byl hotel slavnostně otevřen. V jeho přízemí byla velká společenská místnost pro víc než 100 hostů, hotel měl 23 pokojů a noclehárnu, terasu pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednu. Horský spolek zaplatil za stavbu 161 000 K, pozemek pod hotelem však nevlastnil, ale měl jej na 50 let pronajatý od hraběte. Atraktivita Ještědu se ještě zvýšila, když zde byla v letech 1909-1911 postavena tříkilometrová sáňkařská dráha, na níž se v roce 1914 konalo první mistrovství Evropy. Dráha byla koncem třicátých let poškozena polomem, v 60. letech byla v jejích místech postavena nová, kratší, jejíž torzo je na místě dodnes. Skutečnou ranou pro Horský spolek však bylo postavení lanovky roku 1933 - to sice znamenalo příliv návštěvníků, ale zároveň se dle tehdejšího výnosu stal vrchol hory[zdroj?] majetkem provozovatele lanové dráhy (ČSD) a tak vlastně přešel do majetku státu.
Roku 1945 se hotel stal majetkem Klubu českých turistů, později přešel pod hotelový a restaurační podnik. Od roku 1959 sloužil kromě turistiky také televiznímu vysílání. Hotel i původní Rohanova chata (přejmenovaná na Chatu brigádníků) byly do roku 1962 rekonstruovány podle návrhu libereckého architekta Karla Wintera.
31. ledna roku 1963 však při neopatrném rozmrazování potrubí vznikl v
budově hotelu požár, kterému celá stavba podlehla. Stejný osud v
následujícím roce potkal i Rohanovu chatu - jen důvod byl jiný:
rozmrazování oděvů.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
.jpg?ph=32eba348a2)
Horský hotel JEŠTĚD
(Color Fotočas)
Nový horský hotel vznikl podle plánů libereckého stavitele Schäfera. Základní kámen byl položen 27. 6. 1906 a již za půl roku - 13. 1. 1907 - byl hotel slavnostně otevřen. V jeho přízemí byla velká společenská místnost pro víc než 100 hostů, hotel měl 23 pokojů a noclehárnu, terasu pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednu. Horský spolek zaplatil za stavbu 161 000 K, pozemek pod hotelem však nevlastnil, ale měl jej na 50 let pronajatý od hraběte. Atraktivita Ještědu se ještě zvýšila, když zde byla v letech 1909-1911 postavena tříkilometrová sáňkařská dráha, na níž se v roce 1914 konalo první mistrovství Evropy. Dráha byla koncem třicátých let poškozena polomem, v 60. letech byla v jejích místech postavena nová, kratší, jejíž torzo je na místě dodnes. Skutečnou ranou pro Horský spolek však bylo postavení lanovky roku 1933 - to sice znamenalo příliv návštěvníků, ale zároveň se dle tehdejšího výnosu stal vrchol hory majetkem provozovatele lanové dráhy (ČSD) a tak vlastně přešel do majetku státu.31. ledna 1963 vyhořela horská chata, která vrchol Ještědu zdobila před známým vysílačem. 31. ledna roku 1963 však při neopatrném rozmrazování potrubí vznikl v budově hotelu požár, kterému celá stavba podlehla. Stejný osud v následujícím roce potkal i Rohanovu chatu - jen důvod byl jiný: rozmrazování oděvů.Foto na color- úpravu mi poslal Jarda Svasta - díky Jarko
Ještěd v dramatickém osvětlení ve 40.letech minulého století
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
 1.jpg?ph=32eba348a2)
 3.jpg?ph=32eba348a2)
, 1929.jpg?ph=32eba348a2)
Starý hotel Ještěd
Několik fotografií dokumentujících stavbu a fungování toho starého Jeschkenhausu, který tu vystavěl Deutsche Gebirgsverein (neboli německý horalský spolek) a který fungoval od 13. ledna 1907 do 31. ledna 1963 (kdy vyhořel).
Fotky pocházejí ze dvou ročenek zmíněného Gebirgsvereinu. Ta z roku 1907 slavnostně představovala nově postavený Jeschkenhaus svým členům, takže fotodokumentace v ní ukazuje jeho interiéry zářící novotou. Ta z roku 1932 obsahovala pětadvacetiletou retrospektivu a z ní pocházejí fotky ze stavby a jeden interiér.
(autor příspěvku Tomáš Cvrček). Kdo rozluští nápis na traverzách, má u mě pusu na čelíčko..jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Starý Ještěd ještě s veřejnosti přístupnou terasou
nad horní stanicí lanovky a
stará, ještě původní, kabinová lanovka z filmu Ošklivá slečna z roku
1959 s koncertem hereckých es Dany Medřické a Karla Högera.(archiv Luboš Janků )
JEŠTĚD A LANOVKA
Česko má hned několik lanovek, které jsou v některém ohledu nejstarší. Lanovka, která jezdí na Ještěd, k nim patří - je nejstarší dosud jezdící kabinovou lanovkou. Vznikla na počátku 30. let minulého století a v provozu je od 27. června 1933. V té době však první svého druhu nebyla. Již o pět let dříve vznikla lanovka na krkonošskou Černou horu, která však dnes již jezdí jako kabinková v jiné trase.
Záměr vybudovat zde lanovku předložil už roku 1924 Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který byl majitelem hotelu na Ještědu. Návrh vypracoval ing. Roman Wienberger, zástupce firmy Adolf Bleichert a spol. z Lipska.
Později však byl projekt i samotná realizace na náklady ČSD zadána známé chrudimské strojírně František Wiesner. Byla to druhá lanová dráha v tehdejším Československu. Měla šikmou délku tratě 1183 m s převýšením 400 m a na trase dvě podpěry s výškou 20 a 26 m.
Kabinová lanovka s kyvadlovým provozem dosahovala maximální rychlosti 5 m/s, hodinová kapacita činila 330 osob. Její provoz běžel bez závad i během temné nacistické okupace. Až koncem roku 1971 musela být lanovka odstavena pro krajní opotřebení. Byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce
Po
zásadní rekonstrukci, zahájené v prvních měsících roku 1972 a ukončené
r. 1975, zbyla z původního zařízení jen nepatrná část konstrukce v dolní
a horní stanici. Liberecká dráha je však dnes označována za nejstarší
provozní kabinovou lanovku v Česku. Starší lanovka v krkonošských
Janských Lázních byla totiž zrušena a nahrazena na jiném místě odlišnou
konstrukcí.
Trať byla rekonstruována jako dvoulanová. Původní
podpěry byly nahrazeny jedinou o výšce 30 m. Nové kabiny mají nosnost 35
osob. Šikmá délka tratě je nyní 1188 m, převýšení 401,7 m, přepravní
rychlost 10 m/s. Lanovka přepraví až 525 osob za hodinu.
V říjnu 2000 byla při pravidelné kontrole po letní sezoně vyměněna celá jedna kabina, která prošla generální opravou.
Zájem turistů se zvyšoval a v červenci 2001 svezla lanovka za jediný měsíc více než 50 000. To si vyžádalo úpravu jízdního řádu z hodinových intervalů na půlhodinové. V některých dnech začala lanovka jezdit bez přestávek.
V současné době vyveze lanovka v průměru ročně přes 250 tisíc turistů. Když jí bylo v roce 2003 (na snímku) 70 let, svezlo se na ní během celé její historie na 19 milionů lidí.
Lanovka slouží i k zásobování horského hotelu na Ještědu. Za celou dobu provozu lanovky nedošlo k žádné větší závadě ani k ohrožení cestujících.
Horní stanice na Ještědu stojí ve výšce rovných 1000 m. n. m.
Dolní stanice Horní Hanychov je ve výšce 600 m n. m. (zdroj ČT24)
31. 10. 2021
Na Ještědu spadla jedna kabina lanovky. Na místě neštěstí je jeden mrtvý, lidé z druhé kabiny jsou bez zranění.
Článek K pádu jedné z kabin došlo v neděli kolem půl druhé odpoledne. Kabina spadla u prvního pilíře lanovky a je zcela zdemolovaná. Uvnitř byl v tu chvíli pouze průvodčí, který při pádu přišel o život. "Průvodčí lanovku neřídí, ta se řídí mimo prostor kabin ze spodní stanice. Průvodčí může se stanicí jen komunikovat vysílačkou," vysvětluje Lukáš Kubát, mluvčí Českých drah, které lanovku na Ještěd provozují.
"V souvislosti s událostí na lanové dráze jsme už zahájili úkony trestního řízení pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti. Zároveň žádáme dosud nevyslechnuté svědky pádu kabiny, aby se nám ozvali na linku 158," uvedla na Twitteru policie. Vyšetřování příčin nehody může trvat několik měsíců. "Příčina neštěstí bude předmětem vyšetřování Drážní inspekce.
Jediné, co je teď zřejmé, je, že došlo k destrukci tažného lana," řekl ředitel Odboru provozu osobní dopravy Českých drah Tomáš Mohr. Upozornil také, že lanovka procházela pravidelnými testy, které neodhalily žádný hrozící defekt. "I proto teď nelze určit, co a proč se přesně stalo," dodal Mohr.
Druhá kabina, ve které se v době neštěstí nacházelo 14 lidí, zůstala viset na laně. Hasiči všechny cestující i druhého průvodčího evakuovali pomocí záchranné techniky z výšky zhruba 15 metrů.
 a.jpg?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
Restaurace na Ještědu před 45 lety v roce 1975.
Soutěžní návrhy hotelu a televizního vysílače na Ještědu od jedenácti renomovaných architektů z roku 1963.
Karel Hubáček "porušil " zadání a funkci obou budov sloučil do jedné věže, antény pro rozhlasové a televizní vysílání skryl za laminátovou stěnu, neboť kovový plášť nepropouští rádiový signál. Návrhy byly vystaveny k posouzení veřejnosti v budově České spořitelny, veřejnost přijímala návrhy rozporuplně - zápis jako "obecný kopec" od obyvatel Liberce, kteří byli zvyklí na romantickou stavbu chaty před požárem. (zdroj Jiří Jiroutek ' Fenomén Ještěd)
Karel Hubáček a jeho Ještěd
(zdroj Jiří Jiroutek - Fenomén Ještěd )
Čtvrt století uplynulo od pořízení snímků (1995).
(archiv Jaroslav Dostál)
Montáž nástavce - listopad 1996
(foto Petr Šimr)
Antény 2009
Foto Petr Šimr
Historie Ještědu
Na vrcholu Ještědu vznikla nová horská chata
13.ledna 1907 byla slavnostně otevřena nová horská chata na Ještědu, o
kterou se léta snažil Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské
hory. Stavba trvala pouhých šest měsíců. Kamenná budova s dvaceti osmi
metry vysokou vyhlídkovou věží zahrnovala hostinské pokoje, noclehárnu,
společenskou místnost a šenkovnu. Záhy se stala novou siluetou hory
Ještěd a oblíbeným místem nespočetných návštěvníků vrcholu nad Libercem.
Tragický požár
Ve čtvrtek 31.ledna 1963 horská chata při neopatrném rozmrazování
zamrzlého potrubí vyhořela. Mnoho lidí z okolí mohlo jen smutně
sledovat, jak se na nočním nebi odráží požár budovy, viditelný ze
širokého okolí.
Liberečtí projektanti okamžitě začali s plány
Hned druhý den po požáru se na vrchol Ještědu vydali liberečtí
projektanti, aby zhodnotili, zda je možné vyhořelou chatu opravit. Na
první pohled bylo jasné, že požár chatu zničil úplně. Byla proto
vyhlášena architektonická soutěž na novou podobu vysílače a hotelu s
restaurací. Jen pár měsíců po požáru vybrala komise vítězný návrh
architekta Karla Hubáčka, který jako jediný umístil vysílač i hotel s
restaurací do jedné stavby. (únor 1963 )
Započala stavba unikátní budovy
Základní kámen nového hotelu a vysílače na Ještědu byl položen
30.července 1966. Samotná stavba však nakonec trvala 10 let. K velkému
zpomalení došlo zejména po roce 1968, kdy byla téměř zastavena. Na
stavbě je použito několik - v té době - zcela nových technologií i
materiálů. Mnoho ze zvolených technických řešení bylo v budoucnu použito
na dalších stavbách u nás i ve světě. (červenec 1966)
Ještěd získal prestižní ocenění
Za projekt Ještědu byl architekt Karel Hubáček oceněn Mezinárodní unií
architektů a získal prestižní Cenu Augusta Perreta. Ještěd je jediná
stavba v zemi s tímto nejvyšším odborným oceněním. K předání mělo dojít
v Buenos Aires v Argentině a kolegové Karla Hubáčka vzpomínají na to,
jak se na cestu chystal. Měl připravený předepsaný frak i krátkou řeč.
Státní režim mu však na poslední chvíli vycestovat zakázal. Se smutkem i
humorem na to vzpomínají tehdejší kolegové Karla Hubáčka v publikaci
Vzpomínky na Ještěd. (leden 1969)
Nová stavba na Ještědu je konečně hotová
V létě 1973 byla stavba na Ještědu dokončena a v září byla předána
veřejnosti. I když si lidé z počátku těžko zvykali na novou siluetu nad
Libercem, záhy po svém otevření se Ještěd stal novou atrakcí a oblíbeným
místem výletů. (červen 1973)
Začíná výměna soukromých vlastníků
Po Sametové revoluci se Ještěd stal předmětem privatizace a přešel do
soukromých rukou. V té době také došlo k obměně vnitřního vybavení
Ještědu a původní mobiliář, vyrobený v 70. letech na míru pro Ještěd, se
levně rozprodával zájemcům nebo likvidoval. (prosinec 1989)
Ještěd v konkurzu
Firma vlastnící Ještěd se dostala do problémů a byl na ni uvalen
konkurz. Restaurace i hotel byly uzavřeny a lidé mířící na vrchol
Ještědu našly jen zavřené dveře. To chtěl změnit tehdejší správce
konkurzní podstaty, který oslovil nové provozovatele, aby restauraci i
hotel znovu otevřeli. V září 1996 tak na Ještědu začíná působit
společnost Ještěd spol. s r.o., která hotel i restauraci provozuje v
nájmu do dnes. Na vyřešení vlastnických vztahů si však unikátní stavba
musela ještě čtyři roky počkat. (leden 1996)
Ještěd zapsán mezi kulturní památky
Ministerstvo kultury ČR zapsalo Ještěd mezi nemovité kulturní památky 26. března 1998.
Ještěd konečně našel stálého majitele
V roce 2000 objekt kupují České radiokomunikace a.s. a zahajují jeho
nutnou údržbu. Restauraci i hotel pronajímají stejnému nájemci,
společnosti Ještěd spol. s r.o.. (leden 2000)
Ještěd Stavbou století
Ve stejném roce zvolila odborná i laická veřejnost Ještěd Stavbou století v české architektuře. (duben 2000)
Stavba prohlášena národní kulturní památkou
Od 1. ledna 2006 je vládním unesením Ještěd prohlášen za národní kulturní památku České republiky. (leden 2006)
Nová naděje pro Ještěd
V létě 2012 vzniklo občanské sdružení Ještěd 73. Číslovka odkazuje na
rok 1973, kdy byl Ještěd dokončen a otevřen. Cílem sdružení je vrátit
Ještědu jeho dřívější lesk a přitom zachovat jeho původní tvář. Sdružení
také chtělo rozhýbat další instituce a pomoci ke vzniku podkladů pro
potřebnou rekonstrukci Ještědu. (květen 2012)
Salónek má repliky původního nábytku
Sdružení Ještěd 73 představilo v září nově vybavený salónek na Ještědu,
pro který nechalo z peněz veřejnosti a sponzorů vyrobit repliky
původního nábytku dle technických výkresů arch. Otakara Binara. V
dalších letech pokračovalo sdružení, transformovaného mezitím na spolek,
v obnově dalších částí interiérů. Vždy za přispění Hotelu Ještěd,
Libereckého kraje a Českých Radikokomunikací. Na každé akci se významnou
měrou podíleli i lidé, kteří přispívali do veřejné sbírky. (září 2013)
Startují přípravy na rekonstrukci Ještědu
V létě 2015 vstupují do spolku Ještěd 73 jako členové Liberecký kraj,
České Radiokomunikace a Hotel Ještěd. Všichni vkládají díl peněz, ze
kterých se platí studie potřebné pro zpracování projektové dokumentace.
Začíná postupná práce, která není na první pohled vidět, ale je po
letech reálnou nadějí pro unikátní stavbu, která nutně potřebuje
celkovou rekonstrukci. (červen 2015)
(zdroj: https://www.jested.cz/cs/historie )
archiv Karel Vlach
Inverze 1999
(archiv Petr Šimr)
.jpg?ph=32eba348a2)
-4.JPG?ph=32eba348a2)
-3.JPG?ph=32eba348a2)
-0.JPG?ph=32eba348a2)
-6.JPG?ph=32eba348a2)
-0.JPG?ph=32eba348a2)
-1.JPG?ph=32eba348a2)
-0.JPG?ph=32eba348a2)
-7.JPG?ph=32eba348a2)
-0.JPG?ph=32eba348a2)
-5.JPG?ph=32eba348a2)
-8.JPG?ph=32eba348a2)
-6.JPG?ph=32eba348a2)
-0.JPG?ph=32eba348a2)
-2.JPG?ph=32eba348a2)
-4.JPG?ph=32eba348a2)
-4.JPG?ph=32eba348a2)
-2.JPG?ph=32eba348a2)
-1.JPG?ph=32eba348a2)
-9.JPG?ph=32eba348a2)
-4.JPG?ph=32eba348a2)
-6.JPG?ph=32eba348a2)
-2.JPG?ph=32eba348a2)
 6.jpg?ph=32eba348a2)
 a.jpg?ph=32eba348a2)
-0.JPG?ph=32eba348a2)
-6.JPG?ph=32eba348a2)
-4.JPG?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
 (archiv L. Janků).jpg?ph=32eba348a2)
Taková hezká zima a tady je uzavřeno.
foto Petr Mareš - únor 2021
Ještědu se vrátí podoba ze 70. let, oprava za půl miliardy přinese i UFO
Hotel a vysílač na Ještědu u Liberce se vrátí do 70. let minulého století. Plánovaná rozsáhlá rekonstrukce za půl miliardy počítá nejen s opravami samotné stavby, ale obměnou projdou i interiéry.
Hotelová restaurace, foyer i pokoje by měly vypadat jako v roce 1973, kdy se Ještěd otevřel. A to možná i s charakteristickými vajíčkovými telefonními budkami a popelníky.
"Největší zásahy se ale odehrají v technologických částech, do kterých nemá veřejnost přístup," vysvětlil architekt Jiří Krejčík z ARN STUDIA z Hradce Králové, který na projektu pracoval se synem Michalem.
Velkou renovací projde betonová konstrukce ve spodní části stavby, která je podle architekta v některých místech výrazně narušena.
"Čtyřicet let jejího užívání a kyselé deště směrem od Polska a Německa udělaly své. Severozápadní strana je natolik poškozena klimatem, že bude nutné některé části rozebrat a nahradit replikami. Místy už se beton sype," upozornil Krejčík.
Stávající zimní vstup zmizí
Z pozice návštěvníka projde nejviditelnější proměnou zimní vstup, který se stane bezbariérovým. Navážou na něj výstavní prostory, kde bude expozice ke stavbě Ještědu.
V návrhu je také nové prosklení vyhlídkového okruhu. "Rádi bychom, kdyby bylo provedeno velkoformátovými skly s antireflexní úpravou. Dosáhne se tak maximální průhlednosti," vysvětlil Krejčík.
Rekonstrukce zahrnuje i úpravy hotelového patra. Kromě běžných pokojů se autoři věnovali i apartmánu, kterému by rádi vrátili původní historizující styl Ludvíka XIV. Ten byl zamýšlen jako kontrast k jinak modernímu ladění interiérů hotelu.
"Chceme vytipovat sadu nábytku přímo ve Versailles. Oskenovat 3D skenerem a pak vybrousit vybavení z průhledného polykarbonu," nastínil mladší z dvojice architektů.
Na terase přistane UFO
Změny naplánovali architekti i na obou terasách. Na západní by si mohli návštěvníci koupit občerstvení v netradičně pojatém kiosku ve tvaru blyštivé koule. "Je to takové UFO, které by dopovědělo příběh Malého Marťana," připomněl Krejčík sochu Jaroslava Róny.
Ještě výraznějšího prvku se dočká východní vyhlídka, kde tvůrci počítají s velkou terasou směrem na Liberec. Vznikla by na střeše stanice lanovky a pokrytá by byla dřevěnými paletami. "Bylo by vhodná i k pořádání akcí," dodali architekti.
V průběhu zpracování studie spolupracovali autoři s odborníky na tuto stavbu architektem Otakarem Binarem, který navrhl interiér, a profesory Miroslavem Masákem a Jiřím Suchomelem. K projektu přistoupili podle Krejčíka pietně, ovšem se zřetelem na současné požadavky.
"Na Ještědu je nejzajímavější, že je opatřen nejvyšším stupněm ochrany památek, ale zároveň je to funkční stavba, která musí splňovat současné hygienické a provozní parametry i standard, který vyžadují návštěvníci," vysvětlil Michal Krejčík.
Podle něj jde o unikátní projekt, který by jednou mohl posloužit jako manuál pro přípravu rekonstrukcí podobných staveb. "Není moc referencí na opravy památek z dvacátého století," poznamenal.
Dva roky papírování
Soutěž na architektonickou studii obnovy Ještědu vypsal spolek Ješted 73. Své zástupce v něm má mimo jiné Liberecký kraj, provozovatel hotelu Ještěd, i České Radiokomunikace (CRA), které jsou od roku 2000 vlastníkem objektu.
Ředitel CRA Vít Vážan předpokládá, že další dva až tři roky se bude pracovat na vytvoření projektové dokumentace pro stavební povolení, která by měla i přesně zmapovat, co vše je potřeba udělat.
"Jakmile ji budeme mít, tak budeme vědět přesně, o co se jedná, a můžeme v dalším kroku začít pracovat na získávání financí na stavbu," sdělil Vážan.
Podle něj už radiokomunikace do hotelu a vysílače investovaly 60 milionů. "Uvědomujeme si význam Ještědu jako památky," dodal.
Architektonickou
studii přijal i Národní památkový ústav, se kterým spolek Ještěd 73 od
počátku spolupracoval, a kladné stanovisko vydal i Krajský úřad
Libereckého kraje.
Autor: Gabriela Volná Garbová
Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/jested-nova-podoba-oprava-vizualizace.A200604_121451_liberec-zpravy_jape?
Tohle bylo v Kecskemétu v Uhrách,
byla tam vazba na pěší pluk z Liberce (archiv Jaroslav Hůlka, komentář Marek Řeháček)
Začátky zimních sportů na Ještědu
a.JPG?ph=32eba348a2)
.jpg?ph=32eba348a2)
zdroj : Josef Slavík - Naše skokanské můstky ,2003
V zimním středisku Ještěd
byly z iniciativy a pod vedením zasloužilého mistra sportu Miloslava Bělonožníka svépomocí libereckých sportovců, mládeže i armády vybudovány přírodní lyžařské skokanské můstky 90 m a 70 m. Na mistrovství republiky ve skocích na lyžích jezdí se sem podívat až 20 000 diváků.
(foto i text Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)
Krásný zimní den jak k lyžování dělaný (60.léta)
Ještěd 2007 - úpravy před MS
(archiv Zdenek Holý)
Fotografové na lyžařském šampionátě v Liberci 2009 a jejich fota.
(archiv Jany Zahurancové)
Rudolf Burkert
Československý lyžař, skokan a sdruženář německé národnosti
Jaký byl závodník z pomezí Jizerských hor a Krkonoš, z klubu, který měl zvláštní poetické pojmenování SC Windsbraut Polaun?
Lyžaři z Polubného, korporace založené v roce 1907, byli pod vedením předsedy Josefa Lauera čipernou cháskou. Počtem členů šlo spíše o menší společenství mezi 33 skikluby kraje Jeschken und Isergebirge.
Překlad názvu Windsbraut - větrná nevěsta - vystihuje klima Polubného. Na hřebínku mezi Štěpánkou a Bukovcem, kde se porůznu objevují chalupy polubenských hospodářů, sklářů, tkalců a dřevařů, si vskutku užívají větru ve všech ročních obdobích.
A čtyřicítka údů místního Skiklubu Větrná nevěsta Polubný má ve svém středu bratry Burkertovy, Josefa a Rudolfa. Běžce, skokany, sdruženáře a nakonec i sjezdaře. Extra specializace se v době začátků závodního sjezdaření nevedla ve velkých klubech, natož v horských vískách. Větrný Polubný, stejně jako Vysoké nad Jizerou v počátcích skokanského sportu, neměl stálý skokanský můstek. Proto Ruda Burkert hobloval dopady můstků v sousedních střediscích. Blízko měl na Štěpánku, tam se skákalo na Stefansruh 30 metrů; zkraje zimy byl sníh nad Smědavou. To bylo trošku z ruky, ale těch 12 km tam a zase zpátky byla dobrá průprava pro běh. Můstek to byl ale také menší. Poměrně blízko byla Teichschanze nad lázněmi v Kořenově. Tu nechal postavit v Burkertových dorosteneckých letech Walter Riedel, pozdější skokanův zaměstnavatel a mecenáš top lyžařů z HDW. Kořenovská šance dovolovala skoky do 40 m. Pak tu byly můstky v Josefově Dole a v Harrachově Ptačinec a Čerťák.
Skokačky polubenských kluků je prověřovaly opakovaně a do úmoru. Rudolfovi, který se narodil v roce 1904, zpočátku tolik nevoněly. Díky abnormálním dynamickým odrazovým vlastnostem vynikal ve škole a při cvičení v turnerském spolku v gymnastice při akrobacii a přeskocích. Švédský stůl a koně nadél ovládal s takovou bravurou, že zatímco ostatní spolucvičenci používali při skocích půlmetrový pérový můstek, žák Burkert skákal bez něj. Při vzpomínkách žertem glosoval, že pokud by šel přes pérák, odřel by nohama malbu na stropě.
Se závodní činností začal poměrně pozdě, s největší pravděpodobností až v roce 1925. Prožil nelehké životní peripetie, a to nejenom jako sportovec-lyžař. Jeho a bratrovu jménu náhodně změnili souhlásku na začátku příjmení. Jestli to bylo v počátcích Rudolfova závodění, kdy se na nemistrovské soutěže lyžaři přihlašovali před startem ústně, už dnes nikdo nedoloží. Jistý je pouze fakt, že dobový československý tisk, měsíčník Zimní sport a jeho obdoba, německý Der Winter, jakož i Skichronik, uvádějí skokana z Windsbraut Polaun jako Purkerta. Se stejnou chybou je zapsal do monumentálních publikací z historie československého lyžování jejich autor O. Kulhánek. R. Purkert se objevuje jak v Malé encyklopedii lyžování, tak ve Zlaté knize lyžování. Správně jako Burkerta ho vedou soukmenovci v ročenkách HDW. Alfabetická chyba ho pochopitelně mrzela, leč provázela ho ve většině tuzemských výsledkových listin. I ve výsledcích FIS závodů to bylo jednou tak a podruhé onak.
Přesto jeho doménu skok a jeho provedení uznávali a obdivovali přední švédští a norští skokani, tvořící v té době světovou extratřídu. Obzvláště jim imponovala razance a nádherná technika vlastního letu. Burkertovu lyžařskou suverenitu a osobnost popisuje Günter Krusche příběhem z Orlických hor. Když obhajoval jeden ze skokanských titulů na Hindenburgově můstku ve slezských Dušníkách, vzal svoji nevěstu a pozdější manželku do náruče a na skokanských lyžích svým přirozeně jistým sjezdařským postojem ujížděl. Sjel dopad můstku a mírnými stráněmi pod můstkem, lemovanými však terénními skoky, odvážel své sladké břímě až ke kostelním vratům místního svatostánku
Tím svým přihlížejícím příznivcům naznačil na trase skokanský můstek-kostel svou další životní pouť. Jeho fandové a obdivovatelé tehdejších lyžařských ikon takovéto kousky milovali
Bohužel jiný takový majstrštyk ukončil zářivou kariéru úžasného skokana. Při jedné velice odvážné jízdě skrz rokli nad Hrádkem nad Nisou si zlomil nohu a bylo po velkolepém lyžování. Vážné zranění ho na druhé straně ochránilo před nástupem na frontu; 2. světová vojna ho tak minula.
X. mistrovství světa v lyžování bylo pro československou výpravu veleúspěšné. Bartoň druhý ve sdruženém závodě, běžecká štafeta v sestavě Šimůnek, Novák, Bartoň a Musil na 4×10 km také stříbrná. Úspěch Čechoslováků v Innsbrucku dovršil Rudolf Burkert druhým místem ve skoku. Dolétl tehdy na 68 a 70 m. Od té doby ho s vysockým Tondou Bartoněm pojilo přátelství, psali si o závodech, přípravě, novinkách ve výzbroji. Rudla, jak ho Bartoň tituloval, se mu nejednou chlubil, jak si při slalomových jízdách do údolí Dolního Polubného do Riedlovy sklárny, kde pracoval jako řidič náklaďáku, testuje lyžařské mazání. Toužil po receptu lyžařského vševosku, jakéhosi univerzálu. Takový, který by byl vhodný ke sjezdu i vzestupu na všech druzích sněhu, jak psal kamarádu Bartoňovi. Generace bývalých i současných lyžařů ví, že jde o čirou teorii a utopii. Burkert to však bral vážně a receptury dával všem, kteří s ním z Horního do Dolního Polubného denně jezdili do práce. I své kolegy z Winsbrautu potěšil čas od času nějakou špulkou extravosku. Mezi jeho zvláštní substance patřila šelaková politura s příměsí rozpuštěných gramofonových desek, vepřové sádlo a dehet z březového dříví.
Burkert překvapil činovníky HDW i Svazu už třetím rokem své závodní kariéry. V roce 1927 na mistrovství světa v italské Cortině se stal mistrem světa mezi sdruženáři, tedy nekorunovaným lyžařským králem. O rok později při II. ZOH ve Svatém Mořici šokoval odborníky ziskem bronzové medaile ve skoku. (Takový kousek se podařil dalšímu "neseveřanovi" až o osmadvacet let později, kdy si Němec Harry Glas v Cortině na olympiádě také doskočil pro 3. místo.)
Měl své zázemí a postavení v Riedlově gardě, kam tehdy patřil i bratr Josef, Anton a Franz Lauerovi a také Alois Horn. Cen a medailí si Burkert z lyžařských klání přivážel nepočítaně. V roce 1927 to byla Španielova cena při mistrovství republiky v Harrachově, 3× byl mistrem HDW - na Klínovci, v Harrachově a v Rýmařově. Byl i držitelem titulu mistr Karpat. K jeho vítězství v Rýmařově: ve statistické části ročenky jsou umístění borců z HDW při republikovém mistrovství v Harrachově. To se konalo týden po rýmařovských závodech a strohá ročenka uvádí u 12. místa v běhu na 18 km: "Burkert po svém těžkém pádu v Rýmařově nebyl zdravotně v pořádku, přesto se značným sebezapřením nastoupil k běhu." Pozoruhodný je i jeho start na 1. sudetoněmeckém mistrovství v lyžování v Harrachově (přihlížel mu Konrád Henlein), kde vybojoval stříbrnou medaili ve sjezdu ve své kategorii. Přestože mu vítězný Otto Berauer nadělil 20 s, byl zisk druhého místa důkazem osobní vitality, kterou nezlomil ani vážný úraz při vzpomenutém sjezdu v Hrádku
Po válce bydlel Rudolf Burkert v Jiřetíně pod Bukovou. Před důchodem pracoval jako vlekař na Tanvaldsku. V novém bydlišti v Jiřetíně si středně rostlého, možná spíš pomenšího snědého chlapíka s plnými rty prohlíželi noví osídlenci s trochou despektu, což v poválečné době bylo běžné. Z původních německých obyvatel jich v pohraničí moc nezůstalo a Burkertovi říkali hanlivě Germán
Podle očitých svědků mu to pod nos moc nešlo. Možná, že i tato přezdívka byla jedním z důvodů, proč se v šedesátých letech přestěhoval do SRN, kde také v roce 1985 ve věku osmdesáti let vydechl naposledy
Aleš Suk, Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Zdroj: https://1url.cz/@KRNAPburkert
A jaký byl osud první olympijské československé
a zároveň jizerskohorské medaile?
Dlouhá léta se myslelo, že je uložena v archívu Českého olympijského výboru nebo v Národním muzeu. Tam skutečně medaili ze Svatého Mořice ve svých sbírkách objevili. Ta však byla zlatá a nikoliv bronzová, takže Burkertovi stoprocentně nepatřila. A dodnes se neví, komu vlastně patří...
Ta pravá medaile se v roce 2013 dostala do vlastnictví jabloneckého senátora Jaroslava Zemana, kterému se ji společně s dalšími Burkertovými medailemi a archiváliemi podařilo získat z pozůstalosti po Burkertových potomcích.
- (zdroj: Protržená přehrada)
Pláně pod Ještědem
Jsou vzdálené 2,5 km od vrcholu, mají bohatou turistickou tradici.
Chaty, horské samoty a křížovatka cest daly tomuto vyhledávanému místu věhlas, který již bohužel odvál čas.
Byly zde tři chaty poskytující turistům potřebné služby.
Nejstarší je připomínána již v 19.století a po přestavbě se nazývala Gregorova bouda.
Dvakrát vyhořela, nejprve v roce 1930 a pak roku 1938, ale to již nebyla obnovena.
Majitelé dalších dvou chat, Klub českých turistů a pražský Spolek pro
zimní sporty, vytvořily z tohoto místa nejvýznamnější centrum české
turistiky.
První pohlednice zachycuje tři chalupy pod dodnes existující restaurací.
Úplně vpravo je Gregorova bouda.
Na další ukázce je pohled na chatu KČT.
Německý nápis ve štítě se objevil po záboru pohraničí v roce 1938.
Třetí pohlednice s perspektivním pohledem na turistickou chatu ukazuje velkorysé, ale nerealizované představy KČT.
Tyto lístky z roku 1934 byly používány s předtistěným textem na adresní
steane5i jako pozvánky na schůze členů liberecké sekce KČT.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Bývalý hostinec u Šámalů.
Již v roce 1864 zde provozoval majitel Antonín Šámal restauraci.
Horská samota nesla od roku 1918 název Hostinec u Šámalů v Proseči, což
dokazuje i tato patrně vlastním nákladem vydaná pohlednice. Později se
zde vystřídalo několik nájemců, třebaže je objekt zachován, neslouží již
od padesátých let původnímu účelu
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Hostinec s dlouhou tradicí
Historie
hostince začíná v roce 1870, kdy jej založil tehdejší majitel Karel
Prokop při původní formanské cestě přes Ještědský hřeben. Již v té době
se objevilo jméno Gasthaus zum Semmering.
Do roku 1940 se zde
vystřídalo 11 majitelů, kteří hostinec rozšiřovali a upravovali. Během
těchto let tak přibylo 7 pokojů, řeznický krám, jatka, maštal a chlévy,
kryté verandy, taneční sál a vodní nádrž, která sloužila jako napajedlo
pro koně, které zde přepřahali. Vodní nádrž později sloužila jako
koupaliště pro návštěvníky hostince.
Mezi lety 1940 - 1945 vlastnil a
provozoval hostinec Leopold Keller, kterému byla nemovitost včetně
pozemků vyvlastněna a on sám odsunut jako Sudetský Němec. Hostinec tak
přešel do vlastnictví Fondu národní obnovy, odkud byl převeden pod Sokol
I. Smíchov a stal se tak místem pro letní i zimní tábory a rekreační
členskou základnu.
V letech od r. 1950 do r. 1990 vlastnila
nemovitost TJ Naftové motory Smíchov, která zde provozovala turnusové
rekreace členů a pracovníků. V roce 1990 se majitelem opět stal Sokol I.
Smíchov, který nemovitost v roce 2006 prodal do soukromých rukou a do
roku 2013 nemovitost bez využití chátrala.
V říjnu 2013 byl hostinec
zakoupen současnými majiteli, kteří zde 4. dubna 2015 po 70 letech
obnovili provoz hostince s tradičním názvem Zájezdní hostinec Semering. V
současné době je v provozu výčep, kuchyně, hostinské pokoje, pastviny s
hospodářskými zvířaty a vodní nádrž, která poslouží ke koupání či
rybolovu.
( Přiložená vzácna pohlednice z roku 1897 s podobiznou prvního majitele se dražila na eBay a vydražila se za 42 Euro )
(autor příspěvku: Karel Krenk)
