Stará a nová spolková hala

(konec 19.století, 1933)

Všechny tři budovy na druhém snímku (zleva čp. 347, 346 a 348 - V), z nichž dnes stojí jen ta nejvzdálenější, jsou úzce spojeny s dělnických hnutím. Ještě v polovině 19.století tudy vedla pouhá polní cesta do Jizerských hor a Harcova. Brzy po výstavbě nemocnice (1848) se rozhodla podniková Rozina Klosová postavit na protější straně cesty dva obytné domy v popředí a současně s ní podal žádost o povolení stavby třetího domu J. Farník.
Levý dům byl od začátku patrový a v roce 1890 dostal přístavbu, v níž bylo umístěno vetešnictví. Tím jeho proměny skončily. Prostřední dům, jenž zůstal přízemní, koupil J. Jung, roku 1854 v něm otevřel hospodu U Polního zámečku (Zum Feldschlöschen) a současně si podal žádost o povolení přístavby kuželníku. Dům napravo vlastnil stavitel Hans Miksch. Všechny objekty stály tehdy za městem, odděleny od něj zahradami a poli.
Hostinec Polní zámeček prosperoval a stal se brzy oblíbeným místem schůzek soukenických tovaryšů a později také různých spolků nejen dělnických ale i České Besedy, Dobročinu ad. Oblíbenosti místa se snažila využít i Anna Simonova, která koupila od stavitele Miksche sousední dům a zřídila v něm konkurenční restauraci. Když k ní přístavěla sál těsně u hranic s vedlejším pozemkem, dostali se oba sousedé do sporu. Toho využil Průmyslový vzdělávací spolek, dům získal a otevřel v něm spolkovou místnost (tzv. Vereinshalle) s čítárnou (4.7.1869) a roku 1871 přistavěl další sál, který vidíme na prvním obrázku.
V době příprav Německo - české výstavy v roce 1906 musely dostat všechny budovy podél hlavní přístupové trasy vhodnou úpravu. Zatímco Vereinshalle zvyšuje svůj objekt o jedno podlaží a obnovuje celou přední fasádu (1905), nařizuje magistrát majitelce Polního zámečku ještě před výstavou, aby urychleně opravila omítku průčelí.
Polní zámeček pak dál rok od roku chátral. Bývalý kuželník se změnil v provizorní ubytovny. Když dům roku 1932 koupili manželé Portigovi, zdálo se, že mu nastávající lepší časy, protože měl být přestavěn na třípodlažní výstavní budovu. Starý dům byl zbourán, ale přestavba se už neuskutečnila. Štenýře lešení, jež vidíme na snímku, dokládají začátek demoličních prací. Z polního zámečku zůstaly pouze zbytky kuželníku, kde stále bydlelo několik chudáků. To už měla sousední Vereinshalle za sebou přestavbu do podoby zachycené na snímku, kterou prošla v roce 1921.převzalo ji Všeobecně prospěšné stavební družstvo a schůzovní místnosti využívaly pak různé, po nejvíce dělnické spolky.
Budova pak vyměnila několikrát majitele, kteří ji marně nabízeli městu pro rozšíření nemocnice. Teprve roku 1942 ji konečně magistrát v konkurzu koupil, aby zde mohla být zřízena škola pro ošetřovatelky. K plánované adaptaci však bohužel nedošlo. Po osvobození byla upravena pro potřeby kožního oddělení nemocnice. Přitom byly odbourány staré objekty u Baarovy ulice i na pozemku bývalého Polního zámečku. Po několika dalších rekonstrukcích slouží stále nemocnici a v současnosti je zde umístěno plicní oddělení.
Počátky dělnického hnutí připomínala pamětní deska od Jiřího Seiferta (1961), která byla roku 1986 nahrazena novou od libereckého sochaře Jiřího Gdovína. Po vybudování parkoviště (1995) byl vyvrácený pomník znovu osazen, ale už bez desky.

(zdroj Kniha o Liberci)

Historie českého anarchismu (1880 - 1939)

O založení Všeobecného vzdělávacího spolku Omladina pro Liberec a okolí usiloval Jan Konrád spolu s Janem Špalkem (oba dva obuvníci) od května roku 1892, kdy předložili pražskému místodržitelství stanovy ke schválení. Místodržitelství je však uznalo až 23. července o rok později.

Ustavující valná hromada nově vzniklého spolku se konala 4. září 1893 v místnosti Vereinshalle v malém sále. V čele spolku stanul Jan Konrád a jeho náměstkem se stal tkalcovský dělník Jan Trejbal. Spolek měl na počátku 149 členů (mimo jiné Josefa Buriana a Josefa Peštu), z toho bylo dokonce 34 žen! Během zasedání valné hromady, které začalo ve tři hodiny odpoledne, se projednávaly body týkající se účelu spolku, přijímání členů, voleb, spolkových záležitostí a nakonec zbyl čas na volné návrhy. Bylo sděleno, že J. Konrád byl zvolen 99 hlasy a J. Trejbal 94 hlasy. Do desetičlenného výboru se dále dostali Hynek Mužík, Václav Riegr, Jan Špalek, Josef Burian Josef Ducháč, Karel Jaroš a dokonce dvě ženy Anna Konrádová a Františka Deutschová. Náhradníky byli Štěpán Hejda a Anna Valášková a revizory se stali Josef Pešta a František Erlebach. Také byl učiněn dotaz ohledně spolkové místnosti. František Erlebach navrhoval místnost v hostinci U Velryby, ale tato záležitost byla přenechána výboru. Schůze byla po třech hodinách ukončena provoláním "Na zdar" a po schůzi se ještě zpívala Píseň práce.
V devět hodin večer, ten samý den, se sešel výbor spolku, aby projednal volbu funkcionářů, odebírání časopisů a spolkovou místnost. Bylo dohodnuto, že pozici jednatele spolku bude vykonávat Hynek Mužák, pokladníkem se stane Josef Ducháč, účetním Karel Jaroš a domácím správcem se stal Štěpán Hejsa. Dále bylo ujednáno, že se budou odebírat časopisy Omladina, Rozhledy, Dělnické listy, Ženský list, Sociální demokrat, Červánky a Rašple. O spolkové místnosti stále nebylo jasno, členové se však dohodli, že požádají hostince U Města Norimberka a U Kanónu. Schůze byla zakončena v půl jedenácté večer schválením návrhu na pokladničku, do které by se mohly odkládat dobrovolné příspěvky.
Druhá spolková schůze se odehrála 18. září ve Vereinshalle, tentokrát ve velkém sále. Schůzi zahájil její předseda Jan Konrád za přítomnosti policejního komisaře Nečáska, jenž byl přítomen každé schůzi. Hlavní náplní schůze byla přednáška Josefa Škáby, tou dobou studenta práv v Praze, o "Mravním a společenském významu práce." Škába "uváděl poměry mezi tak zvanými "dobrými" a "špatnými" dělníky, jak se na ně pohlíží, jak bývají odměňováni, o ceně práce, o rozdílu kapitálu, o významu strojů, o dělbě práce, o našich povinnostech a právech." Po přednášce "napomínal přítomné, by se jich domáhali cestami nám přiměřenými."
Na programu schůzí obecně se objevovala přednáška. Mimo Josefa Škáby přednášel v Liberci v lednu 1894 také Karel Rosák, častěji se však na schůzích objevovalo předčítání. Oblíbenými byly texty z edice Epištoly svobody, vydávané K. S. Sokolem nebo různé přílohy novin Sociální demokrat. Spolek se rozhodl pro zakoupení knih (a také písní) z knihkupectví F. Bačkovského. Další knihy spolek"zdědil" po spolku Svornost. Také se často odpovídalo na dotazy z otázní skříně. Na schůzi konané 16. dubna 1893 se řešilo několik otázek týkajících se aktuálních problémů: "Co je ještě vlastně význam prvního máje?", "Mohou se proletáři celého světa spojit? Kdy? Nemohou se spojiti u nás v jednom městě?" nebo "Čím by nám bylo hlasovací právo, kdybychom ho měli?" ale i čistě zájmových: "Proč se nevyučuje ve zpěvu zároveň také notám?"
Spolek byl přes svou vzdělávací náplň přístupný i klasickým zábavám dělnického života. Na schůzích bylo například projednáváno, aby se do spolkové místnosti zakoupila hra "Dáma", která byla i v jiných spolcích, dělníci chtěli pořádat věneček, který však nakonec výbor neschválil, či chtěli pořádat pěveckou tabuli spojenou s domácí zábavou, což bylo na schůzi konané 23. října 1893 jednohlasně přijato. Dělníci také velmi rádi hráli karty, což liberecký dopisovatel listu Sociální demokrat okomentoval slovy: "Zdejší dělnictvo, povětšině české, velmi holduje hrám v karty, což mu zajisté ke cti neslouží."
Dne 20. dubna roku 1893 se na schůzi řešilo odebírání nového časopisu. Josef Pešta navrhoval, aby spolek nechal předplatit časopis Neodvislost, což bylo přijato všemi členy výboru. Zároveň bylo usneseno doplatit dluh čtyři zlaté za odebírání časopisu Nové proudy. Josef Ducháč také doporučil, aby bylo zrušeno odebírání časopisu Sociální demokrat, návrh byl však zamítnut.
V lednu roku 1893 bylo zažádáno o úpravu stanov za účelem umožnění vytvářet místní odbory. V květnu místodržitelství nové znění stanov schválilo a od 18. června 1893, kdy se konala nová ustavující hromada, neslo sdružení název Vzdělávací spolek Omladina pro Čechy. Pro členství ve spolku byla stanovena dolní hranice věku 16 let. Členem se stával ten, kdo zaplatil 10 zlatých, přispěvatelé byli povinni složit 2 zlaté ročně. Po změně názvu se vyměnilo i předsednictvo spolku a novým předsedou se stal Ondřej Hašek. Další funkce byly rozděleny následovně: místopředsedou byl Jan Trejbal, prvním jednatelem byl František Militký, druhým Kubich, pokladníkem František Slavík, knihovníkem Burian a zapisovatelem Jaroš.
Důležitou součástí spolkové činnosti byl zpěv. Revoluční písně byly rozšiřovány s texty přeloženými do češtiny a staly se první záminkou k úřednímu zákroku proti členům spolku. Došlo k němu v listopadu roku 1893, kdy v Liberci vládla napjatá atmosféra. Dne 14. října téhož roku byl hrabětem Thunem odvolán liberecký starosta Carl Schücker se zastupitelstvem a do města byl dosazen vládní komisař. Členové Omladiny byli ve spolkové místnosti v restauraci U kanónu, kde se bavili sborovým zpěvem. Při zásahu komisaře bylo u přítomných zabaveno šest exemplářů zpěvníků v češtině. Další vyšetřování a soudní řízení libereckého krajského soudu bylo sice v lednu roku 1893 zastaveno, spolek byl však ostře sledován.
První polovina roku 1893 byla pro Omladinu v Liberci obdobím vzestupu. Uvádí se, že k 20. březnu téhož roku má celkem 248 členů. Spolek rozvíjel spolupráci se skupinami v okolních městech a obcích. Obrat nastal koncem roku 1893 a na počátku roku následujícího, kdy se v Praze připravoval proces s tzv. tajným spolkem Omladina. Všechny spolky nesoucí tento název byly ostře sledovány policií. V lednu 1894, kdy byl na schůzi Omladiny přizván Karel Rosák, byla jeho přednáška neustále přerušována inspektorem Nečáskem, který schůzi také rozpustil. Členové spolku na další schůzi vypracovali stížnost na inspektorovo jednání a zaslali ji místodržitelství i poslanci říšské rady hraběti Kounicovi. V těchto dnech byli nejen členové Omladiny z popudu městské rady podrobeni domovním prohlídkám, a s některými probíhalo i trestní řízení. Avšak dne 17. března 1894 pak byla liberecká Omladina úředně rozpuštěna.
Při soupisu majetku spolku vyšlo najevo, že Omladina pro Čechy se sídlem v Liberci vlastnila spolkovou skříň, pokladničku pro peníze při zábavách, hlavní členskou knihu, pokladní, účetní a jednatelskou knihu, inventář, časopisy, držátka na časopisy, dva obrazy se sklem a rámem (Bohyni svobody), dvoje desky pro písně, 16 kusů žertovných výstupů pro mužský hlas a jiné zpěvníky, merendy, 30 knih papíru, 700 kusů stanov, 18 mašliček pro pořadatele zábav, fotografie spolku Svornost, spolkové odznaky a cestovní legitimace a 98 svazků knih dílem poučné a dílem zábavné.244 Většina tohoto majetku připadla dalšímu spolku, který členové bývalé Omladiny založili. Na konci září tak vzniklo další nepolitické vzdělávací sdružení, a to Dělnická jednota pro severní Čechy. (zdroj Historie českého anarchismu)

Stará liberecká spořitelna

v dnešní Felberově ul., založená v 19.12.1853, činnost zahájila v 24.4. 1854 v tomto domě postaveném r.1807 panským justiciárem Antonem Ludwigem. Ten ho v roce 1816 prodal továrníkovi Josefu Müllerovi a jeho potomci jej pak přenechali v roce 1871 Spořitelně. Kvůli rozšiřujícímu se provozu (16.11.1868 zřízena mj. zastavárna) bylo nejprve zadaptováno podkroví, později bylo rozhodnuto postavit zde dnešní budovu. (zdroj Kniha o Liberci)

Interiér zámecké kaple

Za historií libereckého zámku se musíme ohlédnout do roku 1538, kdy Jáchym z Bibrštejna koupil od libereckého měšťana Antona Plischkeho rodinnou usedlost. Z té se po dostavění panského domu pro správce stal základ dnešního zámku. Za skutečnou přeměnu této usedlosti však vděčíme bratřím Kryštofu a Melchioru Redernům, kteří roku 1583 začali nedaleko správcova domu budovat renesanční zámek. Dokončen byl po čtyřech letech. Jednalo se patrně o jednoduchou, pozdně renesanční dvoupodlažní stavbou se sedlovou střechou.
Když v roce 1591 Kryštof zemřel, přešel majetek na Melchiora a po jeho smrti o devět let později se stala správkyní rodového majetku jeho manželka Kateřina - hraběnka Šliková. Ta se v roce 1604 rozhodla vystavět na severní straně libereckého zámku kapli. Postavena byla také věž na severním nádvoří. Ta sloužila jako zvonice i bašta a je jedinou zachovanou do současnosti. Dále následovala výstavba druhého, tzv. nosticovského křídla.
V roce 1615 zničil požár celé redernské křídlo kromě hradní kaple.
Nové křídlo zámku zvané Nový zámek nechal ke stávajícímu areálu přistavět hrabě Kristián Filip Clam-Gallase. Navrhl a postavil jej clam-gallasovský stavitel Johann Josef Kunze. Křídlo má podobu dvoupodlažní klasicistní budovy, zdobené černým štukem s vchodem směřujícím do parku. Do této klasicistní podoby bylo v letech 1785-86 přestavěno také původní redernské křídlo, které tím bylo obohaceno o mansardovou lomenou valbovou střechu. Z obranných prvků po přestavbě zůstala pouze severní bašta.
Následovala přestavba v letech 1852-54 a to ve stylu romantismu. Tuto novou podobu navrhl vídeňský architekt Friedrich von Stache a realizoval Heinrich Ferstel. V rámci této přestavby byla vybudována nová čtyřboká věž propojující Nový zámek a nosticovské křídlo. V této době však zámek již nesloužil jako šlechtické sídlo. Od poloviny 19. století byl do redernského křídla umístěn okresní soud a Nový zámek od roku 1927 sloužil jako ubytovna zámecké správy.
Po pozemkové reformě v roce 1933 přešel zámek do vlastnictví státu a stává se sídlem ředitelství Státních lesů a statků. Za druhé světové války zde sídlilo posádkové velitelství a Německá pracovní služba. V padesátých letech převzala redernské křídlo Vysoká škola strojní. V sedmdesátých letech převzal Nosticovské křídlo a Nový zámek Skloexport, který v roce 1986 získal také křídlo redernské. Podnik plánoval v zámku zřídit stálou expozici skla, z tohoto důvodu byla provedena nákladná rekonstrukce celého areálu a objekty byly upraveny jako reprezentativní prostory pro potřeby Skloexportu. Rekonstrukce skončila v roce 1990. Po krachu Skloexportu je však v současné době zámecký komplex nepřístupný, a tak můžete obdivovat pouze jeho exteriér v samém srdci města Liberce. (zdroj Kniha o Liberci)

Römheldův dům

(konec 60.let 19.století)

Když v roce 1792 přišel z Prahy do Liberce průkopník textilní průmyslové výroby Johann Georg Berger, přivedl s sebou zdatného společníka Ferdinanda Römhelda. Römheld se těšil zvláštní přízni majitele panství hraběte Clam-Gallase, který mu jako doklad "ocenění a blahovůle" daroval v roce 1813 stavební pozemek přímo v sousedství zámku. Na něm si Römheld postavil klasicistní dům. Po levé straně měl vjezd do dvora, vedle něhož stál přízemní domek služebnictva. Po Römheldově odchodu z Liberce (1819) měnil dům své majitele, až ho koupil Johann Liebieg mladší a v letech 1871-1872 dal objekt přestavět do podoby, jak ji známe coby budovu dnes už bývalé Oblastní galerie.(zdroj Kniha o Liberci)

dnešní ulice 8.března před rokem 1914

 a stavba nakladatelství bratří Stiepelů Reichenberger Zeitung

Předchůdcem tiskárny byl podnik H. T. Stiepela z roku 1857, který byl na dnešním Benešově náměstí. Stiepel později zakoupil dům v ulici 8. března a s pomocí bratra a následně syna rozjel tiskařské impérium, které patřilo svého času k největším v Rakousku-Uhersku a následně Československu. V době největší slávy tam pracovalo přes 700 lidí. V období mezi válkami vyráběl podnik i úřední knihy a kufry, za nacistů produkoval potravinové lístky. Ještě 28. 4. 1945 se tu tiskly dvacetimarkovky pro německou armádu. Po únoru 1948 vznikl národní podnik Severočeské tiskárny s učilištěm. Mimo knih a učebnic produkovala tiskárna i umělecké tisky nebo formuláře řidičských průkazů. Konec jí přivodila nepodařená privatizace.

Liberecké tiskárny jsou od 90. let nevyužívaný areál bývalé Severografie. Budovy jsou ve stylu art - deco z let 1925 - 1928. Do 90. let se v podniku vyrábělo. Areál původních prvorepublikových průmyslových objektů leží v jižní části historického jádra Liberce. Kvalita je tedy na 1. pohled jasná. Areál má výbornou obslužnost ve všech směrech a přitom leží v klidné lokalitě zástavby rodinných domů a parku, který se stal důležitým spojovacím bodem. (zdroj Kniha o Liberci)

Známá Zapomenutá

Bergerova manufaktura. Není publikace o dějinách Liberce, aby se nepsalo o "první liberecké továrně". Stále se však o mluví a píše o domu, továrna je jaksi upozaděna. Jak to tedy bylo? Dům čp. 15/V stojí na ulici 8. března a v roce 1791 ho postavil Johann Josef Kunze pro Georga Bergera. Dům byl postaven na tehdejší Panské ulici, honosné třídě plné klasicistních staveb. Reliéf s bohyní vítězství ve vysoko položené atice byl předzvěstí vítězství Bergera nad cechy, konkrétně nad cechem barvířů, fakticky pak nad cechovním systémem. V roce 1793 zakázal cech barvířů barvit cizí sukna bez výslovného souhlasu v cechovních barvírnách. Později dokonce odmítli barvit sukna prvním podnikatelům - Bergerovi a Römheldovi. Berger podal na postup cechu stížnost a nakonec bylo nařízeno, že může za poplatek používat s Römheldem i cechovní barvírnu. Berger se však nespokojil pouze s touto výhrou a prosadil si stavbu vlastní barvírny. To gubernium potvrdilo listem z června 1796. Podnikatel a továrník tak spustil lavinový efekt, který změnil na další století vzhled Liberce. To je symbolika Bergerova domu. Tovární realitu představuje zadní trakt domu. Na konci 18. století bylo prostě příliš brzy, aby se továrna v malém Liberci obracela do ulice a ukazovala na odiv technologie a stroje, jako tomu bylo v dalších desetiletích. Téměř nenápadně se tak v zadním traktu Bergerova domu rozjela v roce 1798 první liberecká továrna. Dnes bychom o dostavbě a jejím rozsahu mluvili s největší pravděpodobností jako o dílně, ale významem převýšila Bergerova továrna vše, co bylo tehdy v Liberci k vidění. Dům se však opravdovou továrnou stal až o mnoho později, v roce 1866, kdy bratři Stiepelové koupili dům od Josefa Herziga a v zadním traktu vybudovali tiskárnu. To však už Berger dávno podnikal v údolí Černé Nisy, kde z bělidla a plátenické valchy vyrostla továrna čp. 1 známá později jako Zimmermannova. Například v roce 1808 staví v údolí Černé Nisy strojní přádelnu. Revoluce v technice způsobila revoluci v úředním světě. Tedy Bergrův dům - továrnu koupili v roce 1866 bratři Stiepelové. Instalovali do budovy tiskařské stroje. Plány mírných úprav, ale i vestavby parního stroje zpracoval Gustav Sachers. Stiepelové dále koupili jeden dům za druhým až jim patřila celá řada s čísly popisnými 13 až 17. Ve 20. století, v roce 1925 dostávají tiskárny současnou podobu. V roce 1925 firma E. A. Stroner staví šestipodlažní železobetonovou budovu ve stylu art deco. Celý blok slouží výrobě, ze strany ulice 8. března se ale pořád jedná o řadu klasicistních domů a v bývalých dvorech je situace stejná. První liberecká továrna je dodnes schovaná v bloku objektu tiskáren i s pozdější přístavbou kotelny a strojovny. To podstatné však je, že část první liberecké továrny stále stojí. Na jihovýchodní roh Bergerova domu dodnes navazuje část továrny v původní mase. Úzký trakt s mansardovou střechou. Továrna Známá a Zapomenutá. (autor Ivan Rous 2013)

Panská ulice

 před rokem 1919

Dnešní ulice 8.března, zvaná postupně Nová, Zánecká, Kristiánova a od roku 1796 Panská, vznikla roku 1787 jako součást klasicistního sídliště Kristiánov. Jednalo se vlastně o široké ulicové náměstí s jednotně řešeným oboustranným zsstavěním, orientovaným z větší části panským stavitelem Johannem Josefem Kunzem. Pohled směrem k vjezdu do zámku, z něhož je vidět nosticovské křídlo a čtyřboká Ferstelova věž, ukazuje levou (západní) stranu ulice už po přestavbě provedené převážně během 19.století.
Posledního pamětníka původních klasicistních stavení na této straně ulice, postaveného roku 1796 (čp.18-V), z něhož vidíme úplně vlevo jen roh, nahradil roku 1979 obytný dům družstva Sever.
Jeho souseda (čp.19-V) nechal vystavět panský správce Anton Rücker (1792).Po šesti letech ho koupil průkopník manufakturní textilní výroby na Liberecku Johann Georg Berger a ve dvoře zřídil zimní sušárnu sukna. Roku 1806 objekt získal hostinský Kajetán Špička z Hodkovic, který si tu otevřel restauraci spojenou s ubytovnou a pojmenoval ji Zlatý Lev po zrušené hospodě na Staroměstském náměstí. Po špičkově smrti vedla vdova živnost dál, pak se znovu vdala za Franka. Ten dům roku 1844 úplně přestavěl a rozšířil do dnešní podoby. Nad průjezdem nechal umístit symbol podniku, plastiku lví hlavy. Mezi hosty hotelu byl také Bedřich Smetana (1859) a pravděpodobně i Jan Neruda (1865). Pravidelně se zde ubytovával doprovod císaře pŕi návštěvách Liberce. Provozování hostince bylo zrušeno roku 1905,kdy se jeho tehdejší majitel Raimund Haschka nahospodařil takové jmění, že se rozhodl pro stavbu dnešního grandhotelu stejného jména.

Další dům (čp.20-V) postavil roku 1792 zkušený a přísežný chirurg Franz Franke. Poté co se bohatě oženil, začalo se mu jevit místo městského lékaře málo výnosné, a proto je (1788) opustil .Když byla císařským dekretem zavedena poštovní linka přes Liberec, stal se prvním zdejším poštmistrem (1791). Po jeho smrti převzal úřad Jogann Winzig a od roku 1862 se stal majitelem objektu továrník Filip Schmidt. Ten na jeho místě postavil nový dům, výškově navazující na sousední hotel Zlatý lev, s průčelým, na němž dodnes vyniká bohaté zdobený arkýř a plochý trojůhelníkovitý štít ve střeše. V roce 1881 přešel do vlastnictví Ludwiga Liebiega, od něhož ho získal roku 1921 liberecký spolek stavitelů, který několik let po válce vystřídala Inženýrská organizace pro investiční výstavbu. Od padesátých let zde sídlila v zadním traktu redakce městského vysílání rozhlasu po drátě.

Další dům čp. 21 postavil roku 1793 obchodník Anton Franke a v jeho dvoře zřídil prádelnu (1811). S ním a s pražským Karlem Settlem se spojil majitel panství Kristián Kryštof Clam-Gallas a společně založili firmu zabívající se barvením látek. Roku 1806 si postavili novou barevnu u Harcovského potoka, jež se stala základem budoucí Textilany. Když přišla celá společnost na mizinu, koupil dům v Pánské ulici v dražbě továrník Franz Schmidt a přestavěl ho do dnešní podoby. Přední průčelí, kde je nad vstupem umístěn pod segmentovitě prohnutou římsou reliéf znázorňující páva, připomíná některé pražské paláce. V přední budově byly byty a kancelář, ve dvou nádvorních objektech třídírna vlny, nopovna a další provozy. Za prusko-rakouské války zde přebýval kancléř Otto Bismarck.
Další domy (22, 23-V) vznikly společným úsilím dvou spřátelených rodin Jakoba Hölzela a Johanna Gaspara Brosche. Už při prodeji pozemků požadovala vrchnost, aby vzhledu obou těchto domů, mezi nimiž procházela ulice k Panskému pivovaru, byla věnována zvláštní pozornost. Podle projektu Johanna Josefa Kunze zde skutečně vznikly znamenité stavba. Roku 1899 získala dům čp.22-V Liberecká banka, přikoupila k němu sousední čp.44 a 45-V a na jejich místě vybudovala novorenesanční palác využívaný později Komerčni bankou.
Protější nárožní dům čp. 23-V předali Hölzer a Brosch svým dětem, které uzavřely manželský svazek. Roku 1921 ho koupil továrník Heinrich Karrer ze Stráže nad Nisou, jemuž místo něho postavil stavitel Alfred Hübner o osm let později stávající celkem fádní budovu, kterou ozvláštňuje jen vstup zdobený reliéfy s motivy znamení zvěrokruhu. Sídlila tu pobočka pražské pojišťovací společnosti Securitas.

Dále byl už jenom parčík, kde vyrostl v letech 1883 - 1884 novorenesanční dům obchodníka
Heinricha Wildnera, který vidíme jako poslední budovu vzadu po levé straně.

Z původního poklidného obytného prostoru Pánské ulice, tvořícího důstojný příjezd k zámku, se během doby stala frekventovaná spojka, kterou se dodnes nepodařilo zklidnit.
Již v roce 1864 bylo všech 49 stromů dvouřadé lipové aleje nemilosrdně vykáceno a nové stromořadí bylo vysázeno teprve roku 1909, ovšem v poněkud skromnější podobě, jak je patrné ze snímku.
Po zdařilé rekonstrukci areálu zámku by bylo vhodné provést i úpravu kolem ulice 8. března (zdroj Kniha o Liberci)

pohled na centrum v roce 1950

Hotel Zlatý lev

Do provozu hotel slavnostně uvedl samotný rakousko-uherský císař František Josef I. k příležitosti česko-německé výstavy v roce 1906.

Od roku 2007 hotel provozuje hotelová skupina CPI Hotels, a.s., která hotel zařadila pod mezinárodní značku Clarion Hotels. Hotel je nyní znám pod názvem Clarion Grandhotel Zlatý Lev.

Nejstarší předchůdce hotelu, hostinec U Zlatého lva, stával v místech dnešní radnice již v 16. století.

Z roku 1682, kdy hostinec po třicetileté válce přešel do majetku obce, máme tento stručný popis. Dům byl stavěný ze dřeva, v přízemí byla hostinská světnice se dvěma stoly a lavicemi, zelenými kachlovými kamny. Hosté byli ubytováni ve dvou místnostech v prvním patře a hostinci patřily i stáje. Koncem 18.stol. byl hostinec přestavěn a postupně rozšiřován. V přistavěném sále účinkoval roku 1799 herec Václav Thám se svou skupinou cestujících herců.

Další pokračování Hotelu Zlatý Lev bylo v domě (čp.19-V) v dnešní ulici 8.března. Ten nechal vystavět panský správce Anton Rücker (1792).Po šesti letech ho koupil průkopník manufakturní textilní výroby na Liberecku Johann Georg Berger a ve dvoře zřídil zimní sušárnu sukna. Roku 1806 objekt získal hostinský Kajetán Špička z Hodkovic, který si tu otevřel restauraci spojenou s ubytovnou a pojmenoval ji Zlatý Lev po zrušené hospodě na Staroměstském náměstí. Po špičkově smrti vedla vdova živnost dál, pak se znovu vdala za Franka. Ten dům roku 1844 úplně přestavěl a rozšířil do dnešní podoby. Nad průjezdem nechal umístit symbol podniku, plastiku lví hlavy. Mezi hosty hotelu byl také Bedřich Smetana (1859). Pravidelně se zde ubytovával doprovod císaře pŕi návštěvách Liberce. V roce 1853 se ve Zlatém lvu ubytoval se svým průvodem i samotný císař Ferdinand I.
Roku 1865 navštívil Liberec známý český novinář a básník Jan Neruda, který se ve svém fejetonu zmiňuje o elegantním prostředí Zlatého lva.

Při příležitosti nadcházející liberecké výstavy v roce 1906, majitel hotelu Raimund Haschke, vědom si že hotel již nestačí držet krok s rozrůstajícím se městem, postavil v krásném prostředí zámeckého parku v Gutenbergově ulici nový hotel, který byl považován v době svého vzniku za jeden z nejlépe zařízených v celém státě. Byla tak vybudována krásná secesní čtyřpatrová budova, ve které bylo 100 pokojů pro hosty, mezi nimi i několik přepychově vybavených apartmá. V přízemí hotelu byly vedle haly písárna i čítárna, jídelna, restaurace, šatny, společenské místnosti a restaurační terasa. Kuchyně byla tehdy vybavena všemi možnými novinkami, např. elektrickou myčkou nádobí nebo lednicí. Hotel měl nejen elektrický výtah, ale i několik koupelen, temnou komoru, holírnu a telefonní hovornu. Společenské místnosti byly vybaveny elektrickými ventilátory a plynovým světlem. Pokoje měly již teplou vodu, elektrické světlo a koberce, které byly čištěny americkým vysavačem prachu. Ve dvoře byly kromě stájí pro koně vybudovány i garáže pro tehdy moderní automobily. V letech 1956-1959 proběhla velká renovace, při které byla přistavěna nová hotelová kavárna, všechny pokoje byly napojeny na teplou i studenou vodu, telefony a rozhlas. V dalších několika desetiletích byl Grandhotel Zlatý Lev považován za jeden z nejlepších podniků svého charakteru u nás a patřil také do sítě tehdejších Interhotelů. V průběhu let se tak potkávala historie a noblesa s moderními prvky a očekáváními hostů 4* hotelu. Výsledek jejich snoubení dnes znamená zachování jednoho z krásných klenotů města Liberce s úrovní 4* standardu značky Clarion.

(zdroj Karel Čtveráček / Jan Mohr - Liberec mezi vzpomínkou a přítomností, Kniha o Liberci a Clarion Grandhotel Zlatý lev)

LETNÍ KINO

Liberec míval své letní kino, vždycky se ale říkalo, že v těchto klimatických podmínkách nemůže fungovat. A tak se z něj před více než dvaceti lety stal park. Jablonec sice svůj fungující leťák má, ale co už. Pojďme si ale ten náš připomenout. Srpnová data totiž byla pro místní letní kino celkem významná.

Pro ty, co netuší, že tu vůbec letní kino bylo a kde, nejprve malá vsuvka. Znáte park v Komenského ulici? Ten mezi budovou P Technické univerzity, bývalou galerií a zámkem? Tak přesně tam letní kino bývalo. Pokud vejdete do parku a podíváte se směrem k zámku, tak tak se před lety dívali návštěvníci kina. Vchod byl od hotelu Zlatý Lev.
Kino v zámeckém parku tak bylo postaveno v roce 1950 pro Filmový festival pracujících. První projekce? 14. srpna a promítal se sovětský snímek Spiknutí odsouzených. Tehdejší novinku na ČSFD nehledejte, díky Knize o Liberci ale víme, že film "odhaloval bez ostychu ty, kdož se snaží rozpoutat novou válečnou vřavu, jen aby se jejich kapsy plnily zlatem." Filmový festival se pak v kině konal každoročně, z 28. srpna je fotka u tohoto článku.
O deset let později, tedy v roce 1962, proběhla velká rekonstrukce a modernizace kina. Jako jedno z prvních v republice bylo vybaveno 70mm formátem, plocha hlediště byla vyasfaltována a lidé seděli na laminátových lavičkách. Diváků se sem vešlo na 2100 a sledovali plátno o rozměrech 9x25 metrů.
A první představení v novém leťáku přineslo fenomenální úspěch. Promítal se Felliniho Sladký život a zájem byl tak velký, že se o půlnoci muselo promítat znovu.

Kino pak fungovalo až do roku 1993, v sezoně 1994 už se nepromítalo a v roce 1995 se z kina stal park. Od té doby jezdí Liberečáci na filmy pod širým nebem do Jablonce a Turnova (zdroj Liberecká drbna)

Filmový festival v letním kině 28.8. 1952

Kino v zámeckém parku bylo dobudováno pro Filmový festival pracujících (FFP), zahájený 14.8.1950 sovětským filmem Spiknutí odsouzených, který "odhadoval bez ostychu ty, kdož se snaží rozpoutat novou válečnou vřavu, jen aby se jejich kapsy plnily zlatem. " Při úpravách v roce 1962 byla plocha hlediště vyasfaltována, instalovány laminátové lavičky pro 2100 diváků a kino vybaveno jako jedno z prvních v republice 70 mm formátem. Plátno mělo rozměr 9 x 25 m.
Na zahajovací představení byl takový nával, že se musela uspořádat půlnoční repríza. Vedle FFP a politických shromáždění běžel přes krátké liberecké léto i normální filmový provoz. Areál vznikl díky obětavé práci stovek brigádníků i organizátorů, ale nebýt politického zájmu mít ve středu města vhodný prostor pro masové akce, neměl by za nepříznivých podmínek celý projekt opodstatnění. Také FFP se později přestěhoval pod střechu ostatních libereckých kin. Promítání v letním kině skončilo definitivně v roce 1993.

(zdroj Kniha o Liberci)

Nová budova obecné a měšťanské školy v Komenského ulici z let 1934 - 35

byla vybudovaná z iniciativy inspektorátu státních menšinových škol a Národní jednoty severočeské. Projekt se již od počátků potýkal s řadou komplikací, přičemž výtky se týkaly především zvolené parcely, kterou město odmítalo uvolnit s poukazem, že se jedná o veřejný park a stavební povolení bylo vydáno teprve po zásahu Ministerstva veřejných prací. Pro zdejší českou menšinu představovalo založení školy mimořádnou událost a tak není divu, že o slavnostním položení základního kamene dne 3. června 1934 referovaly o dva dny později i Národní listy pod emotivním titulkem Svátek českého Liberce. Stavbu provedla pražská firma Václav Nekvasil a ke slavnostnímu otevření došlo ve dnech 27. a 28. října 1935. Mohutná, tradicionalisticky orientovaná budova na půdorysu písmene E, zastřešená valbovou střechou má hlavní průčelí orientované do Komenského ulice. Horizontálně komponovanou hlavní fasádu rytmizuje pravidelný rastr rozměrných čtvercových oken a po stranách jsou situovány vstupy do budovy. Dvorní průčelí, obrácené do někdejší zámecké zahrady ukončují krátká boční křídla, svírající nádvoří s hřištěm a střední symetrický rizalit, v přízemí s tělocvičnou a v patře s kreslírnou. Racionálně řešená dispozice byla podřízena funkční náplni novostavby, nicméně vedle obligátních učeben se zde nalézala rovněž herna s opatrovnou určená pro děti předškolního věku, situovaná v nižším, předsazeném rizalitu, asymetricky přisazeném k hlavnímu průčelí a nechyběl ani byt školníka. (zdroj Kniha o Liberci)

Secesní vila v Jablonecké ulici

v roce 1991

Rodinná vila továrníka Otto Goltze (čp.7-V), postavená roku 1912 na pozemcích bývalého panského dvora, je pozoruhodnou ukázkou pozdně secesní architektury. Autorem projektu je drážďanský architekt Rudolf Bitzan. V roce 1963 byla provedena adaptace na mateřskou školu. V zadním montovaném traktu našel umístění denní stacionář pro děti s kombinovanými vadami nadace Alvalida.

(zdroj Kniha o Liberci)

V roce 1910 získala textilní škola v Liberci novou,

v pořadí už druhou budovu,tentokrát v Tyršově ulici. Stavba tealizovaná podle návrhu libereckého architekta Oskara Rösslera je ukázkou pozdně secesní architektury přecházející až do moderny. Hlavní průčelí je zdobeno sochami H.K.Scholze z Vídně. Odborná škola, jež se může pochlubit nejstarší tradicí republice (Tak.1852),zde sídlí dodnes (zdroj Kniha o Liberci)

Liebiegův zámeček

v Jablonecké ulici v roce 1900

Stavba rodinného sídla zahájil na místě dvou starších domů baron Theodor Liebieg v roce 1897. Na jeho přání zde Adolf Bürger postavil, ovlivněn zřejmě i tvorbou anglických architektů, romanticky pojatou jednopatrovou budovu s polygonálním nárožním ankýřem a napodobeninou hrázděného zdiva v patře (na snímku vlevo).
Roku 1900 následovala přístavba další, už honosnější části, projektovaná vídeňským architektem W.Moldheimem. Má podobu jakéhosi zámku s dominantou věže dlátovitého tvaru a také ona je zajímavou ukázkou romantického pojetí architektury konce 19.století.
Třetí část celého komplexu sleduje citlivě terén a obrací se vysokým trojstupňovým štítem do parku, na nějž se změnila přilehlá část údolí Harcovského potoka, takže není na snímku vidět. Je dílem norimberského architekta Jakoba Schmeissnera a postavil ji roku 1904 liberecký stavitel Richard Wojatschek. I když se na tomto křídle projevuje snaha navázat na předchozí etapy, nese již mnohé znaky severního slohu.
Po úpravách v roce 1976 byla v zámečku umístěna závodní mateřská škola a jesle podniku Textilana. V letech 1991-92 se bývalé Liebiegovo sídlo proměnilo na ředitelství akciové společnosti Textilana Liberec...........

(zdroj Kniha o Liberci. rok 1996)

Pohled z centra Liberce k Jizerským horám.

Zbořený kostel na náměstí Českých bratří

První jednání libereckých evangelíků o stavbě vlastního kostela proběhla v roce 1858. Snahy o jeho vybudování posílilo v následujících letech dokončení saské železnice z Žitavy do Liberce a s ním i příliv dalších protestantů, zákon o zrovnoprávnění církve katolické a ostatních /Protestantský patent/ z r. 1861 a ustavení samostatné evangelické obce v Liberci ve stejném roce.V roce 1862, kdy měla evangelická obec v Liberci už 700 členů, požádala o pomoc a podporu při stavbě kostela německý spolek Gustav-Adolf-Verein; finančně přispěl rovněž liberecký magistrát i katolíci Johann Liebieg a hrabě Eduard Clam-Gallas s chotí Clotilde. Ten také v následujícím roce prodal evangelické obci svůj pozemek pro stavbu kostela. 19. října 1864 byl položen základní kámen a do roka byla hotova hrubá stavba. 20. října 1868 byl kostel, vystavěný nákladem 90.000 zlatých, slavnostně otevřen. Šlo o výraznou novorománskou stavbu s vysokou, zdaleka viditelnou věží.V dalším období si mohli liberečtí evangelíci v kostele připomenout 100. výročí vydání Tolerančního patentu Josefa II. /1881/ i oslavit 400. výročí narození významného protestantského teologa Martina Luthera /1883/.Větší oprava kostela proběhla po třicetiletém provozu v r. 1899. K liberecké evangelické obci patřily tehdy sbory ve Frýdlantu, Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Chrastavě, Rochlici a Hrádku nad Nisou.Po 2. světové válce, kdy bylo německé obyvatelstvo odsunuto a politické i společenské poměry se zcela změnily, nebyl kostel řádně udržován a chátral. Byl postupně využíván jen v letním období, v zimě sloužil jako sklad papíru nedaleké tiskárny Severografia.Ve výpisu z pozemkové knihy, číslo knihovní vložky 2036, katastrální území Liberec jsou pod nadpisem Evangelický kostel a pod údajem o parcelním čísle pouze dva záznamy: "Na základě šetření stran založení nových pozemkových knih pro katastrální obec Liberec ve smyslu zemského zákona ze dne 5. 12. 1874 č. 92 a protokolu ze dne 12. 3. 1883 str. 92, svazek V. odst. 60, vloženo právo vlastnické pro: E v a n g e l i s c h e K i r c h e." Další zápis v pozemkové knize následuje až dne 4. 11. 1958: "Podle rozhodnutí ministerstva školství a kultury ze dne 16. 4. č. 62825/57/IX a podle potvrzení synodní rady Českobratrské církve evangelické ze dne 17. 9. 1958 č. 1744/58, vloženo právo vlastnické pro: Farní sbor českobratrské církve evangelické v Liberci."Z prostředků tohoto sboru nebylo možné budovu udržovat. Nepomohl ani stát, přestože možnost takové pomoci byla upravena vládním nařízením č. 221/1949 o hospodářském zabezpečení evangelických církví státem. Sbor se tak ocitl ve vyslovené tísni a důsledkem bylo bezplatné odevzdání nemovitostí do vlastnictví státu v březnu 1973. Představitelé evangelického sboru byli tehdy ujištěni, že kostel bude po přechodu na stát adaptován na koncertní síň. K tomu však nikdy nedošlo a kostel byl zničen - odstřelen 29. května 1976.II.Varhany do kostela - rozsáhlý, třímanuálový, téměř osmdesátirejstříkový nástroj - vyrobila firma Schuster + Sohn z Žitavy. Podle vzpomínek pamětníků byly některé píšťaly bezmála šestimetrové. Z dnešního varhanářského pohledu by tyto varhany byly unikátem. Ve věži kostela zůstaly tři zvony, váha největšího je odhadována na 6 tun. Vzpomíná se také na krásné věžní hodiny, kazetový strop a křtitelnici. Pravděpodobně z 20. let 20.století pocházel oltářní obraz znázorňující postavu Ježíše Krista /žehnajícího?/. V libereckém evangelickém sboru dosud žije řada těch, kteří byli v 50.a 60. letech 20. století v kostele konfirmováni; na své konfirmační slavnosti vzpomínají stále živě a s dojetím. Kostelní budova s dobrou akustikou sloužila též, dokud to bylo technicky možné, k pořádání koncertů.III.Počátkem roku 2010 se shodou okolností dostalo do rukou členky libereckého evangelického sboru zcela zničené torzo oltářního obrazu Ježíše Krista. Akademický malíř Jaroslav Švihla z Liberce se ochotně ujal jeho obnovy. Provedl tzv. rentoaláž, tedy nalepení starého fragmentu na nové plátno a obraz z větší části znovu namaloval. Poté bylo plátno zarámováno v libereckém podniku pana Karla Pellone a takto vytvořené dílo bylo slavnostně umístěno v modlitebně Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Liberci na Masarykově tř.Použité materiály: přednáška PhDr. Milana Svobody při Noci kostelů dne 23. 5. 2014, "Vzpomínky na liberecký sbor 1957 - 1962" sepsané Janem Bartuškem při příležitosti oslav 70. výročí FS ČCE v Liberci, archiv autorky /výpis z pozemkové knihy, nabídka bezplatného odevzdání nemovitostí do vlastnictví čsl.státu/, Wikipedia

(zdroj: https://liberec.evangnet.cz/ )

Evangelický kostel

Evangelický kostel

v Liberci (něm. Evangelische Kirche in Reichenberg) byl luterským kostelem, postaveným v historizujícím stylu; nacházel se v Liberci-Kristiánově na náměstí Českých bratří.Základní kámen ke kostelu byl položen 19. října 1864. Dokončený kostel byl posvěcen dne 21. října 1868. Vyhořelý a zanedbaný kostel byl roku 1976 odstřelen.Autorem architektonického plánu byl Gustav Sachers. Novorománská trojlodní hala s polygonálním závěrem měla štíhlou osmibokou věž na západním průčelí. Uvnitř kostela se nad hlavním vstupem nacházela polygonální varhanní empora a po stranách bočních lodí byly umístěny galerie. Na svou dobu poměrně progresivní bylo konstrukční řešení, kdy se namísto klenby uplatnil plochý strop, nesený litinovými sloupy, a dvoupatrové uspořádání, ovlivněné svažitým terénem náměstí. Do spodního podlaží vedl vstup v ose presbytáře. (zdroj: Wikipedie)

Evangelický kostel na náměstí Českých bratří připomíná pamětní deska od 21.10.2018

Klášter Voršilek kolem roku 1900

Ke komplexu patřil původně také rozsáhlý park, z něhož se zachovala jen barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1768. Na okraji parku vznikla dnešní Klášterní ulice.

Poslední fotografie je z interiéru tehdejšího kláštera

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Klášter Voršilek s kostelem Božského srdce Páně

• Autorem projektu i zhotovitelem stavby byl liberecký stavitel Adolf Bürger. Jako první budova byl mezi lety 1894-96 postaven konventní kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, budovy konventu a klášterní školy byly postaveny v letech 1897-8.
• V roce 1906 si konvent při své návštěvě města prohlédl císař František Josef I.
• Voršilky působily ve městě do roku 1945. Poté se klášter stal sídlem polikliniky, kostel sloužil jako skladiště. Jeho zařízení zaniklo. Po roce 1990, kdy byl areál v restitucích voršilkám vrácen, se využití kláštera nezměnilo, kostel byl roku 1996 na 99 let zapůjčen pravoslavné církvi. Protože zdravotní péče není v souladu se vzdělávací náplní řádu a obnova řeholní komunity nebyla možná, rozhodly se voršilky areál prodat. V roce 2015 jej odkoupila zdravotnická skupina Eurolinicum.

Clam - Gallasova barvírna (počátek 19.století) v Josefinině údolí

Dům čp. 46 - V ve spodní části dnešní Jablonecké ulice, součást manufaktury firmy Clam - Gallas, Frankie a spol. zaregistrované 7.října 1806. Dvě hlavní budovy (čp. 47 - V) ale stály před ní více vlevo, už mimo obrázek. V pozadí vidíme komplex pánského dvora.

Tuto barvírnu příze vybudoval hrabě Kristián Kryštof Clamm - Gallas a po dvou letech ji prodal pražskému bankéři Karlu Ballabenovi, od něhož přešla na Johanna Liebiega a ten z ní vybudoval proslulý vlnařský podnik. Hraběcím společníkem v podnikání byl Anton Franke, který poblíž zámku v dnešní ulici 8.března zřídil vlastní přádelnu vlny o 5 strojích se 702 vřeteny (1811)

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Josefinino údolí

(olej na dřevě, 1833)

Vlevo v pozadí jsou dvě původní budovy bývalé Clam - Gallasovy manufakrury (čp. 47 - V), které koupili 28.3.1828 bratří Liebiegové za 18500 zlatých, z nichž zaplatili hotově jen 8000 a zbytek museli splácet. Vpravo od nich je téměř zakryt stromy další dům včleněný do Liebiegova podniku (čp.46) a kousek blíž vystupuje ze zeleně střecha hraběcího domu čp.48), oddělený cestou od rozložitého, rovněž bíle natřeného objektu, clam-gallasovské vinopalny (čp.11).

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)

Mlynská ulice a Liebiegovy závody (30.léta)

Mlynská ulice procházelo původně přímo středem závodu, jenž se postupně rozrostl po obou jejích stranách. Proto se už před rokem 1900 snažili majitelé továrny docílit její přeložení. Tuto finančně i stavebně náročnou akci se ale podařilo realizovat teprve v roce 1953, kdy byla Mlynská ulice v souvislosti s budováním tramvajové linky z Jablonce do Liberce přemístěna na okraj továrního areálu, až za vysoký objekt vystupující vlevo. Vpředu vidíme závodní mateřskou školu v Klicperově ulici.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci)

Na dlouhé cestě 19. stoletím potkáváme za pouhý jeden kalendářní rok nesrovnatelně více lidiček, lidí, ba i osobností, než jsme jich měli tu čest míjet za celá desetiletí, možná i za jedno století.

I když - abychom pravdu děli - ne všechny postavy, kolem nichž procházíme, jsou jednoznačně příkladné. V tom případě, když si jimi nejsme tak zcela jisti, říkáme jim "kontroverzní;" tím pádem mohou být: takové... anebo makové. Patří k nim i syn soukeníka Johann neboli Jan. Příjmením Liebig.

"Jeho předkové se přistěhovali na sever Čech na počátku 18. století ze Slezska. Město Broumov tehdy bylo kvetoucím textilním střediskem. Adam Liebig byl soukenickým mistrem a chtěl, aby se jedno z jeho dětí věnovalo duchovní dráze. Měl to být právě Jan, který přišel v Broumově na svět 7. června roku 1802. Jenže všechno dopadlo jinak, protože živitel rodiny zemřel na tuberkulózu. To bylo Janovi teprve dvanáct let. Musel se rozloučit se studii a pomáhal matce živit početnou rodinu." Do děje i do Janova života nás uvedl autor knihyTvůrci českého zázraku .

Janovi nezbylo než zůstat u plátenictví. Když se vyučil a v šestnácti letech složil tovaryšskou zkoušku a v šestnácti letech nastoupil do soukenické dílny. U mistra Laubnera se naučil hlavní zásadě, podle níž se později řídil: "Zboží musí chodit za zákazníkem, ne naopak." Po krátké době toto zaměstnání však opustil. Začal se živit hauzírováním - jako podomní obchodník. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, čepice, šle, dýmky, galanterní doplňky a další věci. Zájem zákazníků byl značný, takže si už ve svých dvaceti letech mohl otevřít obchod na libereckém náměstí. Načež vyrazil na zkušenou do světa. Což znamenalo, že prošel Rychnovem nad Kněžnou, Jihlavou, Cvikovem, Vídní, Lincem, a přes Brno a Prahu se dostal až do Liberce. Do Broumova se nevrátil. Byla to tam chudá existence. Raději zůstal s bratrem Františkem v Liberci, který se stal po zbytek jeho života druhým domovem. Založil tu na náměstí obchod se střižním zbožím a módními ozdobami.

Oba kluci Liebigové (a také jejich sestra Pavlína), tedy všichni tito sourozenci byli velice podnikaví. Jan ještě o něco podnikavější. Jezdil po trzích, obstarával zboží a sem tam něco pašoval přes slezsko-českou hranici. Když sourozenci nashromáždili dostatečné finanční prostředky, zřídili si sklad a svou podnikatelskou činnost rozšířili o překupnictví textilního zboží (což znamená, že plátno od tkalců vykupovali). Jenomže Janovi, který byl o něco podnikavější než bratr František, jak jsme už slyšeli, záhy došlo, že ještě lepší by bylo zboží pro obchod ve vlastní režii vyrábět. Ne však nějaké lecjaké. Originální. Proto absolvoval vzdělávací cestu po západní Evropě, do Anglie a Francie. Ona byla možná nejenom vzdělávací, ale tak i trochu "průmyslově-špionážní." V krátké době jednoho roku tam zvládl nejenom oba jazyky, ale zmocnil se i tajemství výroby speciálních šatovek - tibetu, saténu a merina. Když se vrátil domů, založili Liebigové přádelnu s dvanácti stavy a začal se šatovkami podnikat. Firma rychle rostla, o čemž svědčí, že zakoupila v Josefově Dole továrnu, do níž byly instalovány moderní stroje (většinou dovezené z Anglie). Začali podnikat ve velkém.

Když uplynula tři léta, zaměstnávali tam už tři sta dělníků. V této době se sestra Pavlína se provdala a bratři se rozešli. Údajně pro zdravotní potíže, kterými trpěl František Liebig, ale mnohem pravděpodobnější je, že se mu nelíbil dravý podnikatelský duch a praxe jeho bratra. Jan Liebig se totiž s konkurencí nemazlil, přetahoval zkušené odborníky a dělníky, prováděl průmyslovou špionáž. V té gründerské době sázeli někteří podnikatelé na nedodržování smluv, zneužívání obchodních informací a bankovní machinace. Jan Liebig se těchto metod rozhodně nestranil. Dokonce byl obviněn z podloudnictví při obchodu s bavlnou, toto nařčení však úspěšně ustál. Všechny důkazy se "záhadně" ztratily při železniční přepravě. (Na tuto - a podobnou - praxi jsme pak navázali a tvořivě ji ještě rozvinuli a obohatili o nové prvky koncem následujícího století.)

S novým sortimentem slavil Jan Liebig obrovský úspěch. Brzy začal vyvážet téměř do celé monarchie. Ve 40. letech 19. století se stal největším podnikatelem v textilním průmyslu v Čechách. Jen v předcházejícím desetiletí pracovalo v jeho provozech na 200 moderních stavů; pak koupil první a po něm i další parní stroj (topilo se v něm hnědým uhlím a rašelinou, později černým uhlím), v polovině 19. století zaměstnával už sedm až osm tisíc dělníků (a mnohonásobek domáckých tkalců), v jeho provozech pracovalo 800 mechanických stavů, měl velkosklad v Mödlingu u Vídně a agentury v Hamburku, Paříži, ale i v Mexiku, Rio de Janeiru, Buenos Aires. Jeho továrna vyráběla ročně 50 000 kusů neboli štuků čili balíků vlněných látek. "Liebigovým největším problémem v té době byla distribuce zboží,"píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. "Proto se rozhodl spojit Liberec se světem pomocí železnice. Projekty tratí do Prahy, Pardubic a do Žitavy (odkud bylo spojení na Berlín) se staly i jeho (neobyčejně výnosnou) obchodní spekulací. Skoupil totiž převážnou většinu pozemků, kudy měly železnice vést, a výhodně je pak zpeněžil." (Což praktikují některé úřednice - a úředníci - i v dnešní době - akorát že kromě jich samých už z těchto čachrů nikdo jiný užitek nemá.)

Když byl roku 1859 zahájen do Liberce železniční provoz, znamenalo to pro dosud provinciální město vstup do moderní historie. Liebig položil základy rozkvětu města a celé oblasti. Liberec se stal politickým centrem českých Němců; později, v období první republiky, v něm pracovalo několik cizích konzulátů. Vedle vlastních továrních budov postavil Liebig sklady zboží a surovin, kanceláře pro správu a dokonce první plynárnu v monarchii, která sloužila k osvětlování továrny. Založil také přádelnu a tkalcovnu bavlny ve Svárově. Energii zajišťovaly dvě vodní turbíny a parní stroj. Pro tuto továrnu byl vybudován i pobočný závod - přádelna v nedalekých Haraticích. Poté přešla do vlastnictví firmy tkalcovna a přádelna vlny v Mildenavě a v dalším desetiletí začala stavba rozsáhlé továrny v Železném Brodě.

Podnikatelské aktivity rodiny Liebigů se však neomezovaly jen na textil. Pan továrník dal postavit mezi Svárovem a Haraticemi parní mlýn, na který navazovalo pekařství, hostinec a sklad mouky. Tím zajistil pro své zaměstnance levný a kvalitní chléb a pečivo, které dodával do vybraných prodejen. Koupil břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, ve kterých vybudoval tři vápenné pece. Získal měděnou huť v Rokytnici nad Jizerou. Byl také majitelem statků ve Smiřicích a Dašicích, kde budoval pivovary, cukrovary a v jejich okolí restaurace. Vzhledem k tomu, že jako jeden z hlavních investorů liberecké železnice věděl o plánech na vedení trati právě těmito místy, byla koupě statků velmi výnosným krokem.

Firma Liebig přitom čile podnikala také ve Vídni. Tam jí patřilo několik domů, závod na barvení látek, a dokonce i vlastní banka. Postavení firmy bylo tak silné, že v roce 1866 (tehdy válčilo, jak si dozajista pamatujeme, Rakousko s Pruskem u Hradce Králové), kdy mnoho továren v Čechách ohlašovalo úpadek a zejména na Liberecku byla likvidována jedna textilní továrna za druhou, Liebiegové nejenže práci nezastavili, ale ještě svoje podniky rozšiřují. Kromě textilu začal Liebig podnikat také v hornictví - vlastnil lomy, měděné doly a sklárnu v rumunském Varadíně.

Byl to tvrdý, cílevědomý a často bezohledný podnikatel. Dlužno však mu přiznat, že vůči svým zaměstnancům zachovával sociální cítění. V dobách, kdy prakticky neexistovala žádná státní sociální politika, kdy se pracovalo nejprve třináct, pak čtrnáct, patnáct hodin denně, a dětská práce se považovala za samozřejmou, kdy se každý zaměstnanec sám staral o své stravování a neexistovaly podnikové kantýny a podobná zařízení, rozdával Liebig svým zaměstnancům poukázky pro vybrané prodejny na nákup základních potravin za zlevněné ceny. (Alkohol se na ně kupovat ovšem nesměl.) Založil podnikové pojištění pro případ nemoci a úrazu. Stavěl dělnické kolonie, školky pro děti svých dělnic, financoval stavby škol. Zasloužil se o to, že byla postavena nemocnice v Liberci, zřídil řadu sociálních ústavů, kupříkladu v Kartouzích, kde trávily podzim života staré textilácké dělnice.

V Rakousku patřil k uznávaným osobnostem. Zúčastnil se frankfurtského sněmu v roce 1848. V 60. letech se stal poslancem Říšského i českého zemského sněmu, byl presidentem Obchodní komory v Čechách, císař pán mu udělil svůj Řád, tedy Franze Josefa, vzápětí i Řád Železné koruny 3. řádu, a zároveň byl povýšen do rytířského stavu. O rok později už zdobil jeho mužnou hruď Řád Železné koruny 2. řádu. (Nikterak přitom nevadilo, že Jan Liebig byl kdysi stíhán za podloudnictví s bavlnou - možná se to dokonce bralo jako zásluha, poněvadž už v následujícím roce dostává Liebig baronství.) Do zbrusu nového erbu si dal pan novopečený baron heslo "Per laborem ad honorem," tedy "Prací ke slávě." I dnes použitelný slogan. (I když - jak pro koho, že.) Zkrátka zdálo se, že nad panstvím tohoto severočeského velkopodnikatele nemůže (podobně jako nad jedním impériem) slunce zapadnout. Leč zapadlo. Ten den, který rázem na mnoho desítek let změnil doposud kladná znamínka u jména Jan Liebig na veskrze záporná, i když (jak se ukázalo) poněkud nespravedlivě, ten den nese datum posledního března roku 1870.

"Svárovskou stávku vyvolal ředitel Liebigova závodu ve Svárově a v Haraticích Václav Palme," říká v knize Tvůrci českého zázraku její autor Miroslav Hlaváč. "Ten se pokusil 15. ledna 1870 své špatné hospodaření a podvody vyřešit desetiprocentním snížením mezd zaměstnanců." Jeden zajímavý detail: Václav Palme byl před léta oním železničním úředníkem, který zašantročil úřední spisy, dokazující Liebigovo podezřelé jednání při obchodech s bavlnou. Byl tenkrát propuštěn ze státních služeb pro nedbalost, leč Liebig se o něj postaral. Strach z odhalení hříchů z mládí, které by Liebiga zcela jistě ve společnosti zdiskreditovaly, ten strach ho vyděsil k smrti. Nepochybně mu obavy, že by při vyšetřování mohl Palme promluvit, zkrátily život.

Stalo se to dva roky před svárovskými událostmi ve Smiřicích. Jen poznámka na okraj: celé smiřické panství (které bylo značně zadlužené) koupil Liebig i se zámkem ve veřejné dražbě za 2 miliony 600 tisíc zlatých. "23. ledna 1868 o polednách seděl pan továrník Jan Liebig u stolu a obědval. V té chvíli mu přinesl listonoš psaní s neočekávanou zprávou: obchod jeho zetě v Paříži zaznamenal úpadek. Bankrot. V tom okamžení jej ranila mrtvice na pravé straně celého těla, ano také i na jazyku. Povolán vyhlášený doktor profesor Jackson, který jej odvezl do Vídně. Gruntovní pán pak dále bydlel ve druhém poschodí smiřického zámku; aby však ve svém ochrnutí na čerstvém vzduchu v parku osvěžit se mohl, povolal z Liberce svého stavitele Sačkera, který během 14 dní pohodlné spouštědlo aneb výtah do parku zřídil."

Když vedení závodu dalo vyhlásit snížení mezd, odpovědělo 1200 svárovských dělníků stávkou. Stávkující vyslali k řediteli Palmemu delegaci, jenže ten na nějaká vyjednávání neslyšel, a uvedl do pohybu státní mašinérii. V telegramu do Jablonce okresnímu hejtmanovi žádal okamžité posily četnictva a vojenskou asistenci. Píše se v něm doslovně: "K ochraně majetku a osobní bezpečnosti." Okresní hejtman v Jablonci telegrafuje zase dál, především na vojenské pevnostní velitelství do Josefova, odkud žádá o okamžité vyslání dvou setnin vojska. Pak informuje místodržitelství o svárovských událostech. Místodržitelství odpovídá obratem: nabízí 20 až 30 četníků z Prahy, kteří mají s potlačením stávky vypomoci. Dále okresní hejtman žádá telegraficky o četnickou posilu do Semil a sám posílá všechny momentálně volné četníky z Jablonce do Svárova. 180 mužů (tedy dvě setniny pěšího pluku) přibylo 31. března (před druhou hodinou ranní) do Svárova. Byli ubytováni v objektech svárovské továrny a na účet vedení závodu hoštěni.

"Posledního březnového dne roku 1870 se během odpoledne před svárovskou továrnou shromáždilo na dva tisíce dělníků, kteří žádali, aby byly přijaty jejich požadavky. Demonstrace to byla poklidná, přesto ji začalo vojsko a četnictvo rozhánět. Tehdy došlo k prvním srážkám dělníků s ozbrojenou mocí, vojsko postupovalo proti stávkujícím s nasazenými bajonety. První dělníci jsou zraněni, dochází k prvnímu zatýkání." Generální vojenské velitelství v Praze odvelelo do Svárova další čtyři setniny vojska (asi 360 mužů), místodržitelství posílá 22 četníky z Prahy. Mezitím se vedení firmy rozhodlo uzavřít továrnu nejméně na deset dní, propustit všechny dělníky, termín znovuotevření továrny a mzdové požadavky, to vše bylo podmíněno "rozhodnutím domu Liebigů." "Po tak mnohých výtržnostech jsme ještě vůči dělníkům shovívaví. Je nutné příkladné potrestání, dělníci nouzí musejí být k rozumu přivedeni." Když se to stávkující dozvěděli, celá masa se odebrala ihned do Tanvaldu a Smržovky, aby informovala dělníky v tamějších továrnách. V Tanvaldě zastavilo práci na tisíc dělníků Mayerovy textilky. Také pracující v Pribschově přádelně bavlny v počtu čtyř set zastavili práci. Jenomže ono se nikoli pouze stávkovalo, ono se začalo pochodovat. Do centra událostí se vydaly víc než tři tisíce dělníků. Když se domáhali toho, aby jejich zástupci byli vpuštěni do továrny a tam mohli vyjednávat s vedením závodu, byla přenechána iniciativa vojenskému veliteli.

A hejtman Wolter dal s vojáckou řízností příkaz k "čištění terénu." Kteréžto "čištění" spočívalo v tom, že vojáci spolu s četnictvem postupovali s nasazenými bodáky proti stávkujícím. Už při prvním útoku byl jeden dělník - František Bartel z Popelnice, pracující svárovské továrny - probodnut četnickým bajonetem. Zůstal na místě mrtev. Poněvadž se - podle názoru vojenského velitele - nedávali dělníci dosti rychle na ústup a dokonce se prý proti vojsku bránili tím, že házeli kameny a hole, byl dán rozkaz ke střelbě. Později se někteří úřední činitelé snažili svalit vinu na prosté vojáky, bylo však soudně zjištěno, že rozkaz ke střelbě byl dán ústy jednoho z velících důstojníků, nadporučíka Karla Trinkera. Názorně o tom svědčí výpověď jednoho vojáka asistenčního oddílu, který napsal:"Lid dal se na útěk. Hned nato byli jsme komandováni, abychom do lidu stříleli, a to byl ten největší nesmysl, neboť oni proti nám nic neměli a jenom křičeli: Nazdar, ať žijou čeští vojínové! Ale jak se chudáci v nás zklamali, když musili jsme do nich bodat bajonety a střílet doopravdy. To bylo potom pláče a nářků a proklínání... něco hrozného, až mně vlasy hrůzou vstávaly."

Bez výstrahy, bez varování bylo vypáleno několik desítek ran přímo do stávkujících, kteří v té době už byli na ústupu. Kromě mnoha raněných, z nichž nejméně deset bylo zraněno těžce, byl na místě zabit další dělník, Josef Linhart ze Smržovky. Mimoto byl zastřelen devítiletý chlapec, který vůbec mezi dělníky nebyl: střela, která prolétla oknem, ho zasáhla v domě jeho rodičů. Zranění podlehla druhého dne šestnáctiletá tovární dělnice Pavlína Linková a zanedlouho na zranění zemřeli Jáchym Fišerz Dolního Hamru, Josef Pavlata z Horních Hamrů a František Duňka z Držkova. Tomuto krveprolití se nepodařilo zlomit odpor a pobouření dělníků. Pozoruhodný je v této souvislosti postoj žen při srážce s ozbrojenou mocí. Okresní hejtman Schusternapsal v hlášení pražskému místodržitelství:"Ještě po střelbě stavěly se zejména ženy vojákům s velkým rozhořčením a nadávkami na odpor." Rozhořčení však dostoupilo vrcholu, když nakonec (poté, co dělníci byli rozptýleni) zůstali ranění ležet bez pomoci a ostatním dělníkům bylo přímo zakázáno, aby jim pomohli. Zastřelení byli uloženi do dvou narychlo sbitých beden a v těch odvezeni do Držkova, kde byla většina obětí pohřbena. V příštích dnech už k žádnému krveprolití nedochází. Mezitím do Svárova dorazil celý prapor vojska z Josefova, pod vedenímmajora Cibulky.

Celkem tedy na pět set mužů vojska a četnictva je povoláno "k ochraně majetku a osobní bezpečnosti" ředitele Václava Palmeho, potažmo barona Liebiga. Ani to však nestačí, a ještě 1. dubna telegrafuje okresní hejtman Schuster se souhlasem velitele vojska žádost o přidělení jedné čety jezdectva, "aby byla zajištěna služba zpravodajská a strážní." Brány Liebigovy továrny zůstávají uzavřeny. Státní moc se obávala, že "dělníci demoralizovaní hladem a nouzí budou vedeni k výtržnostem a krádežím, nebo přinejmenším se vytvoří nadměrné žebrácké tlupy jako pravá zemská pohroma." Teprve 7. dubna může okresní hejtman s ulehčením hlásit místodržitelství:"Dnes se společným úsilím obou okresních hejtmanů, vojenského velitele i majitelů okolních továren podařilo přimět barona Liebiga, aby se zavázal otevřít svárovskou a haratickou továrnu, a to příští pondělí, to jest 11. dubna, všem dělníkům, kteří o to požádají, zcela přesně za týchž podmínek, které si dělníci sami smluvili."
domain, Smiřice

Baron Jan Liebig zemřel na svém zámku ve Smiřicích za čtyři a půl měsíce po svárovské stávce ve věku osmašedesáti let. Jeho potomci firmu úspěšně rozvíjeli. Na počátku 20. století založili v Liberci automobilku, Vlastnili podíly nejenom v českých a německých firmách na našem území, ale i v zahraničí. V meziválečném období byl vnuk Jana Liebiga Theodor místopředsedou Čs. svazu průmyslníků. Po druhé světové válce byl podnik znárodněn, pod značkou Textilana Liberec vydržel do roku 2005, kdy továrna definitivně zmizela z mapy Liberce. (zdroj Český rozhlas dvojka)

Textilana Liberec

byl průmyslový podnik založený ve druhé polovině 19. století průmyslníkem Johannem Liebiegem. Postupně se vypracoval na největší textilní podnik v severních částech Čech. Jeho areál, který čítal asi sto objektů, zakoupil v roce 2006 investor z Nizozemí. Ještě před prodejem ale průmyslové objekty v letech 2003 a 2004 srovnaly bagry se zemí. Zůstal stát jediný objekt, pětipodlažní budova od architektů Maxe Kühna a Heinricha Fantyz roku 1908, jež představuje první železobetonovou industriální stavbu ve městě Liberci. Roku 2018 přestala mít nizozemská společnost o pozemky zájem, neb se sama ocitla ve finančních nesnázích a chtěla se parcel zbavit.

Textilana zaměstnávala v dobách své největší slávy osm tisíc lidí, v roce 2001, v době prohlášení konkurzu, tam už bylo jen 700 zaměstnanců a o tři roky později výroba vlněných látek s touto značkou zcela zmizela.

Dnes již zaniklý podnik Textilana v Liberci, který ve městě fungoval již od Rakousko-Uherska, i když tehdy pod názvem Johann Liebieg Comp. proslavil město Liberec a byl světoznámý výrobou textilií, které vyvážel do celého světa. (zdroj Wikipedie)

Zbytek  komína v roce 2020 (Luboš Janků)

Tvar křižovatky a nepřirozenost rozlehlé prázdné plochy uprostřed města napovídají, že zde kdysi stálo něco velkého. Právě tady, přímo u Harcovského potoka, založil v první polovině 19. století Johann Liebieg slavnou textilní továrnu, která měla lví podíl na tom, že se Liberec stal z maloměsta regionálním centrem. Liebiegova kapitalistická velkotovárna se později přeměnila v socialistický státní podnik Textilana. Pro Liberec je příznačné, že má ke své historii přezíravý vztah a o svou paměť se příliš nestará. Jak jinak si vysvětlit, že z továrny, které město vděčí za svůj současný význam, nezbylo v podstatě nic?

Před 48 lety přišla Textilana na trh československé republiky se zcela novým výrobkem. Počátkem roku 1971 to byla mimo jiné zcelá nová dámská šatovka z čisté střižní vlny ,polyesterového vlákna a tvarovaného polyesterového hedvábí Slotera. Velmi odbrých vlastností klasických a syntetických vláken použitých poprvé v této zcela nové kombinaci se přenesly i na vlastní tkaninu ,která se vyznačovala vynikající stálostí tvaru s velkou odolností proti pomačkání ,dokonalou splývavostí a prodyšností ,příjemným vlněným omakem.

A co je důležité dnes ,jako před 48 lety -jen s nepatrými nároky na ošetření a čictění. Araxa -ona půvabná textilie (dnes by byla již šestatřicátnice) byla stálá v oděru a odolná proti žmolkování. Dala se snadno prát a po vyprání rychle schla. Textilana v Liberci ji vyráběla v šíři 140 cm a ve velké škále módních barev ,které se všechny vyznačovaly vysokou stálostí na světle a i v potu. Dámská šatovka Araxa byla oceněna medailí LVT 71 a na základě posudků státní zkušebny č. 219 v Praze, Výzkumného ústavu vlnařského v Brně a Ústřední technické kontroly jakosti,byla šatovka Araxa uznána rozhodnutím ministerstva výstavby a tehniky za Technicky pokrokový výrobek.

Co víc dodat. 3 zkušebny a jedno ministerstvo před 48 lety potvrdilo vynikajíí kvalitu libereckého výrobku. Výrobku ,nak kterém se podílela řada občanů našeho města. Výrobku ,který svou kvalitou by převálcoval vše ,co dnes obchod nabízí v tomto sortimentu a to ještě pod hlavičkou dovozu Made in China. (zdroj Textilana - zmizelé město)

Textilana

(archiv Josefa Zušťáka)

Začátek výstavby obřího centra se stále zpožďuje

LIBEREC - Komplikace s vykoupením soukromého pozemku, který brání výstavbě přeložky tramvajové trati, stále zdržuje začátek výstavby obchodního a nákupního centra Promenáda Liberec, jež má výrůst na území bývalé Textilany.

Přeložka tramvajové trati je přitom nutnou podmínkou začátku výstavby.

"Díky přeložce je všechno komplikovanější. Stále tak čekáme na vyřízení potřebných stavebních povolení. Začít se stavbou bychom chtěli nejpozději na začátku října," uvedl generální ředitel koinvestorské společnosti Labyrint Real Estate, Vladimír Bihary.

Zahájení výstavby se prodlouží o další dva měsíce. Hlavním problémem zůstává soukromý pozemek stojící v místě plánované tramvajové trati v Mlýnské ulici.

"Podle posledních zpráv je jednání na dobré cestě. Soukromý majitel obdržel nabídku, ke které se vyjádřil velmi pozitivně," konstatoval Vladimír Bihary.

Průtahy v udělování stavebních povolení potvrzuje i stavební úřad.

"Už jsou to tři roky od prvního územního rozhodnutí a stavba stále ještě nezačala," potvrdil Václav Řezáč z oddělení územního řízení libereckého magistrátu.

Investorovi se podařilo vyřídit alespoň jeden problém, týkající se dvou potoků v zadní části budoucího centra.

"Povolení od vodoprávního úřadu k vybudování přeložek těchto potoků jsme již obdrželi," doplnil Vladimír Bihary.

Zábavní komplex Promenáda bude mít tři nadzemní patra a vyroste na ploše 32 tisíc metrů čtverečních. V jeho areálu bude moci parkovat až 1500 vozidel.

Součástí centra bude hypermarket, multikino, fitness centrum, několik restaurací, kaváren a mnoho dalších, převážně kulturních prostor.

(zdroj archiv Libereckého deníku)

Stavba bytového městečka začne do roka

Strossova vila

Tuto honosnou vilu si nechal postavit obchodník s textilem Franz Stross. Dům patří k nejvýraznějším privátním architekturám, jaké kdy byly realizovány v převážně historizující zástavbě Liberce. Projekt je v českém prostředí natolik výjimečný, že se může směle měřit i s ikonickými vilami moderní architektury, jako je Müllerova vila v Praze nebo vila Tugendhat v Brně. Franz Stross už první rok v Liberci pojal plán postavit sídlo. Původně počítal spíše s "venkovským domem", tzv. "Landhausem". Po zakoupení velkého pozemku (40 tis. m2 ) oslovil nejdříve známého libereckého architekta Maxe Kühna. Ten vyprojektoval stavbu na půdorysu zalomeného obdélníku. Této dispozice se držel i pozdější realizační projekt. Zásadními se ukázaly být kontakty v německé Geře, kde se Stross setkal s architektem Thilo Schoderem a továrníkem Schulenburgem. Pravděpodobně Schulenburgův dům - významná stavba belgického architekta Henry van de Veldeho, učitele Thilo Schodera, přesvědčila Strosse o velkoryse pojaté vizi domu jako kompletního uměleckého díla. Nejběžněji tradovaná doměnka o vile je, že její "lodní", nautický charakter byl přáním Strossovy ženy, která si chtěla připomínat milované výletní plavby po Nilu.

Ojedinělá stavba, která vyrostla za pouhé dva roky v Liberci pod vedením známého stavitele Adolfa Bürgera, je neobvyklou syntézou mnoha dobových architektonických proudů. V interiéru rozvinul Schoder program místností v rámci Veldeho tzv. reformní architektury centrální vícepatrové haly, která spojuje ze všech stran místnosti a je srdcem domu rozvinutého v tzv. "buněčnou strukturu", kde jsou místnosti propojené několika dveřmi s okolními místnostmi. Stavba jako dýchající živý organismus. Schoder do opulentní budovy zanesl i tvarosloví a ideje dalšího velikána světové architektury, F. L. Wrighta. To se projevilo v táhlé horizontalitě stavby, v určitém terasovitém uspořádání stlačených pater, výraznými římsami, souvislými pásy oken a nízkou střechou a také dodnes nedochovaným krbem v centrální hale. Ve vile byly použité luxusní materiály, které dodal obchodník Stross - exotická dřeva, mramory, opálová skla, apod. Technické řešení bylo velmi progresivní, od zavěšených monolitických stropů na ocelových táhlech, odvětrávání dveřmi, po centrálně vytápěný skleník, který byl jedním z nejvýraznějších prvků vily v pohledu od zahrady. Celá stavba stála Strosse 6, 5 milionu Kč. Vilu užívala čtyřčlenná rodina pouhých osm let, kdy byla údajně z finančních důvodů nucena stavbu opustit a pro svůj židovský původ v roce 1938 opustit i zemi. V roce 2000 byla Strossova vila, kde dnes sídlí hygienická stanice, nákladně restaurována a poměrně citlivě upravena ke stávajícímu administrativnímu využití (arch. Pavel Janoušek) .

Liebiegova vila ve Fučíkově ulici (1992)

Jedním z exponátů výstavy 1906, které na místě i po skončení akce, je vila továrníka Theodora Liebiegova (čp. 128 - V), postavená R. Wojatschek podle návrhu J.Schmeissnera. Je typickou ukázkou bytové výstavby bohatých vrstev z období secese. Dvougenerační dům, s halovým schodištěm je přízemní, se zvýšeným suterénem a podkrovím, opatřeným na východní straně lodžií pulkruhového půdorysu. Při zmíněné výstavě ji poctil návštěvou i sám císař. Po druhé světové válce se vila změnila na obytný dům se třemi byty, z verandy na jižní straně vznikl skleník.
Secesní architektura se uplatnila i na dalších objektech zachycených na snímku. Vlevo od Liebiegovy vily je činžovní dům (čp. 130 - V) postavený také pro výstavu 1906 podle návrhu libereckého architekta Ernsta Mohra, vila na pravém okraji snímku (čp. 132 - V) je z roku 1912 a byla postavena pro inženýra Pšeničného podle projektu architekta Oskara Rösslera, autora nedalekých pozdně secesních školních budov na Husově třídě textilní školy v Tyršově ulici.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Přehrada Starý Harcov

Liberecká přehrada

Ve dnech 30.-31. 7. 1897 došlo na Liberecku ke katastrofální povodni, která překonala veškerá ochranná opatření. Nisa se svými přítoky způsobila škody za 3,5 milionu rakouských korun na straně české a dalších 10 milionů marek na straně slezské (Harcovským potokem se tehdy valilo 20 metrů krychlových vody za sekundu), zničila Liebiegovu továrnu (pozdější Textilanu) a napáchala značné škody i ve středu města na soutoku Harcovského potoka a Nisy. Na ochranu města a oblasti před takovými záplavami bylo 25. září 1899 založeno v Liberci Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. Jeho členy byli postižení průmyslníci a jiné významné osobnosti regionu (mimo jiné také hrabě František Clam-Gallas a Rýnovický sklář Leopold Riedel) a do jeho čela byl zvolen továrník Karl Zimmermann ze Stráže nad Nisou. Kromě přehrady v Liberci samotném měla být postavena ještě další pětice hrází. Jejich vyprojektováním byl pověřen nejlepší evropský přehradář své doby - Otto Intze z Cách, na zpracování projektu přidělilo rakouské ministerstvo zemědělství částku 6000 korun. Ten představil své plány 13. ledna 1901. Mělo jít o první tížné, zděné přehradní hráze ve střední Evropě, což také vzbuzovalo obavy. Plány byly schváleny 4. března 1901 a první hráz, která měla být postavena, byla právě ta Harcovská. Ta se tak stala první údolní nádrží v Čechách. Dne 24. listopadu 1902 přijal zemský sněm zákon č. 89, díky kterému získalo družstvo podporu ve formě nenávratných příspěvků ve výši 40% předpokládaných nákladů (odhadovaných na 6 600 000 K pro celou soustavu) a dalších 20% ve formě bezúročných půjček.
Geologický průzkum odhalil pevné žulové podloží již v hloubce 4,5 metru, stavebníci se rozhodli vyhloubit lože pro základy ještě o 3,5 metru hlubší. Zemní práce začaly již v listopadu 1902. Stavba byla tehdy zadána firmám W. Streitzig a spol. z Liberce a H. Rella a synovec z Vídně za částku 450 000 korun rakouských. Při výkopu se však objevila v podloží řada průsaků, které byly svedeny drenáží o světlosti 100 až 150 mm. Po pozdějším vyzdění hráze byla voda z drenáže vyčerpána a drenáž byla zalita cementovým mlékem.
Základní kámen hráze byl položen 27. června 1903 a její výstavba trvala zhruba půl roku. Pro návodní líc hráze byly vybírány ty největší a nejkvalitnější kameny, pro vzdušní líc kameny vhodné pro zdění. Veškeré kameny byly získány ve trojici lomů v zátopové ploše. Při levém boku údolí bylo vyzděno pět otvorů bezpečnostního přelivu o šířce 5 m, na které navazuje odpadní žlab s osmistupňovou kaskádou. Po dokončení hráze a obou věží bylo do původních příčných štol převádějících vodu přes staveniště uloženo potrubí spodní výpusti o průměru 800 mm. Toto potrubí bylo nakonec obezděno cihlovou zátkou dlouhou asi 3,5 m. Stavba tak byla dokončena na jaře roku 1904 a 29. dubna téhož roku řádně zkolaudována. Celková cena tohoto vodního díla se vyšplhala na částku 789 111 rakouských korun. Již v listopadu roku 1904 zadržela přehrada povodeň o objemu 230 000m³, čímž prokázala svou užitečnost.
Po dokončení díla byla po pravém břehu nádrže zřízena promenádní cesta a městská plovárna s řadou vodních atrakcí. Nádrž se stala důležitou částí Německo-české výstavy (Deutschböhmische Austellung) roku 1906, kdy na jejím břehu byla řada výstavních pavilonů a na její hladině byly sváděny "námořní bitvy". Ve 30. letech byla postavena levobřežní silnice III. třídy. 750 m dlouhá opěrná zeď chránící pravý břeh před erozí pochází z roku 1954. Roku 1990 bylo na odbočce z levé spodní výpusti osazeno malé turbosoustrojí s Bánkiho turbínou (170 l/s, spád 9,5 m) o maximálním výkonu 11 kW.
Dnes přehradu provozuje společnost Povodí Labe a.s. Za více než sto let její existence nebylo nutné provést žádná technická opatření k zajištění jejího dobrého technického stavu. Jen v roce 1986 byla nádrž vypuštěna a z jejího dna vytěženy sedimenty o objemu 12 500 m³ a v levém úbočí vystavěna kanalizační štola odvádějící splašky.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Sídliště Králův Háj na konci 50.let.

V první etapě bylo vybudováno tradičním způsobem 11 bloků, na něž navázala počátkem šedesátých let panelová výstavba.

(zdroj Kniha o Liberci)

Tak Vám sem dám něco málo z Králova Háje( dům č.p.557)

Ve věžáku za sámoškou jsem prožil své dětství,tak přidávám své fotky,jak se dům stavěl.Fotky jsou po mém tátovi,který se na stavbě podílel.

Králův Háj a Aloisina výšina (1994, 1992, 1992)

V návaznosti na sídliště Králův Háj byla ve Franklinově ulici v sedmdesátých letech vybudována Svépomocným stavebním bytovým družstvem Sever skupina čtyř dvanáctipodlažních domů se zajímavou dispozicí i architekturou, dohromady se 147 byty, doplněná o prodejnu. Projektovali ji liberečtí architekti Vladimír Syrovátko a Jiří Hubka. Poslední snímek zachycuje tři objekty: čp. 571, 575 a 579 - XV.

(zdroj Kniha o Liberci)

Starý Harcov, kostel Navštívení Panny Marie

1940-1945

V rekonstrukci; mimo věž a přístavek má novou střechu, , dokončuje se ještě pokládky krytiny na levé straně presbytáře. Pravá část průčelí, pravá strana lodi a presbytář mají opravenou fasádu. Opravuje se fasáda levé strany lodi. Zbytek průčelí a věž mají omítku mírně poškozenou. Má opravená okna. Zavřený. Uvnitř je vestavěno umělé poschodí (po roce 1948 sloužil kostel jako archiv a poté jako sklad stavební firmy). Opravují se i vnitřní omítky. Poškozeno dřevěné schodiště do věže. Zničeny vnitřní rozvody elektřiny. - Kostel není prohlášen kulturní památkou. - Největším zastáncem stavby kostela ve Starém Harcově byl liberecký kaplan a katecheta harcovské školy Anton Henke. Společně s místním učitelem Antonem Neumannem sehnali peníze a 7.6.1858 položil základní kámen. Plány kostela pocházejí od harcovského rodáka a jabloneckého stavitele Josefa Schwarzbacha, který rovněž prováděl hlavní stavební práce. Již 1. 8.1858 ale došlo po dlouhotrvajících deštích k povodni a staveniště bylo značně poškozeno. Další překážkou výstavby kostela byla válka (1859). K vysvěcení kostela došlo 25. listopadu 1860. Vysvětil jej liberecký vikář Franz Moysel. Balkón s varhanami je podepřen štíhlými jónskými železnými sloupy. Původní varhany postavil v roce 1862 Karl Fröhlich ze Zawidówa. Prvním, kdo na tyto varhany hrál, byl liberecký varhaník Anton Proksch, bratr slepého učitele Bedřicha Smetany Josefa Proksche. Varhany, které jsou v kostele dnes, pocházejí z roku 1890 z dílny bratří Riegrů v Krnově. - Město Liberec prodalo kostel v roce 2009 do soukromého vlastnictví; podmínkou prodeje bylo zachování vnějšího vzhledu budovy kostela. - Kostel i pozemek pod ním jsou v soukromém vlastnictví (Robert Hes z Liberce); majitel chce kostel postupně opravit. (zdroj Zničené kostely)

Wolkerák

(kolem roku 1970)

Bytový dům při Wolkerově a Sosnové ulici od Jaromíra Vacka a statika Václava Vody patří mezi nejúspěšnější projekty tohoto typu. Územní plán lokality kolem Wolkerovy ulice vypracoval Karel Hubáček. Tato jedinečná lokalita zalesněného svahu na konečné stanici tramvaje, v rekreační části Liberce, v místech nad starší vilovou zástavbou z období první republiky a s kvalitní veřejnou obslužností, byla místem pro situování Wolkeráku. Díky segmentovému půdorysu a kónickému tvaru Wolkerova domu a plastickému řešení průčelí se podařilo citlivě zasadit do krajiny mohutný desetipodlažní monoblok. Kvalitou bydlení dům dosahoval úrovně moderní skandinávské bytové architektury, která byla Vackovi velice blízká. Příčný konstrukční systém člení dům do identických sekcí se schodištěm a se třemi byty v patře. Většinou jde o byty třípokojové a garsoniéry. Dispoziční řešení bytů Vacek navrhl tak, že střed vždy tvoří kuchyňský kout spojený půllodžií. Na opačnou stranu, směrem do svahu, jsou situované ložnice. Některé sekce měli vlastní krb v bytech a pochozí terasy. Jaromír Vacek se dokončení realizace nedočkal, předčasně zemřel ve Švýcarsku. Dokončení stavby převzal Bohuslav Lisal. (Stavba 1964 - 1972)

Domy v Lidových sadech (polovina 80.let, 70.léta)

Do svažitého terénu pod Libereckou výšinou se podařilo znamenitě umístit osmipodlažní objekt s 283 byty, jehož segmentovitě zahnutý půdorys sleduje vrstevníci. Stavebníkem bylo bytové družstvo Nisa, realizace je dílem Pozemních staveb (1967 - 69, stavbyvedoucí Antonín Urban) podle plánů Stavoprojektu (Jaromír Vacek).
Dům stojí v krátké odbočce z Wolkerovy ulice, podle níž dostal pracovní a nakonec i lidové označení Wolkerák. Pod rozsáhlou terasu, z níž je nádherný výhled na město, se nachází domovní vybavení a garáže. Objekt je vytápěn lehkými topnými oleji, nádrže jsou umístěny na severní straně domu. Vchod na terasu zdobí žulová plastika Sluneční hodiny libereckého sochaře Oldřicha Novotného.
Současně vznikla v sousedství zajímavá skupina terasivitých domů využívajících příkrého terénu a projektovaná stejným architektem. Jsou řazeny stupňovitě za sebou, takže část střechy níže položených objektů slouží za zahrádku před obývacím pokojem hořejšího bytu.

(zdroj Kniha o Liberci, 1996)

Pohled na Alšovu ulici z věže restaurace Lidové Sady před rokem 1904

Na začátku 20 . století se začalo se stavbou výstavních patrových vil , jakýchsi lázeňských soukromých penzionů. Pět z nich (čp.265-267, 272, 280) věnoval roku 1922 při příležitosti padesátých narozenin Theodor Liebieg Německé zemské komisi péče o dítě (Deutsche Landeskommission for Kinderschutz und Jugendfürsorge) k vytvoření tzv. Kleinkinderlandu pro německé sirotky. Budovy, napodobující architekturou lidové stavby, obklopoval přírodní park s hřišti. Od září 1946 zde byl otevřen Domov pracující mládeže a potom objekty sloužily různým účelům: Stanici mladých techniků, mateřské škole, lesní správě aj. (zdroj Kniha o Liberci)