Stavba tramvajové tratě v roce  2011.

fotoarchiv Jaroslav Eliasek a Bedřich Kopejska

Křižovatka U lomu

Strossova vila

Tuto honosnou vilu si nechal postavit obchodník s textilem Franz Stross. Dům patří k nejvýraznějším privátním architekturám, jaké kdy byly realizovány v převážně historizující zástavbě Liberce. Projekt je v českém prostředí natolik výjimečný, že se může směle měřit i s ikonickými vilami moderní architektury, jako je Müllerova vila v Praze nebo vila Tugendhat v Brně. Franz Stross už první rok v Liberci pojal plán postavit sídlo. Původně počítal spíše s "venkovským domem", tzv. "Landhausem". Po zakoupení velkého pozemku (40 tis. m2 ) oslovil nejdříve známého libereckého architekta Maxe Kühna. Ten vyprojektoval stavbu na půdorysu zalomeného obdélníku. Této dispozice se držel i pozdější realizační projekt. Zásadními se ukázaly být kontakty v německé Geře, kde se Stross setkal s architektem Thilo Schoderem a továrníkem Schulenburgem. Pravděpodobně Schulenburgův dům - významná stavba belgického architekta Henry van de Veldeho, učitele Thilo Schodera, přesvědčila Strosse o velkoryse pojaté vizi domu jako kompletního uměleckého díla. Nejběžněji tradovaná doměnka o vile je, že její "lodní", nautický charakter byl přáním Strossovy ženy, která si chtěla připomínat milované výletní plavby po Nilu.

Ojedinělá stavba, která vyrostla za pouhé dva roky v Liberci pod vedením známého stavitele Adolfa Bürgera, je neobvyklou syntézou mnoha dobových architektonických proudů. V interiéru rozvinul Schoder program místností v rámci Veldeho tzv. reformní architektury centrální vícepatrové haly, která spojuje ze všech stran místnosti a je srdcem domu rozvinutého v tzv. "buněčnou strukturu", kde jsou místnosti propojené několika dveřmi s okolními místnostmi. Stavba jako dýchající živý organismus. Schoder do opulentní budovy zanesl i tvarosloví a ideje dalšího velikána světové architektury, F. L. Wrighta. To se projevilo v táhlé horizontalitě stavby, v určitém terasovitém uspořádání stlačených pater, výraznými římsami, souvislými pásy oken a nízkou střechou a také dodnes nedochovaným krbem v centrální hale. Ve vile byly použité luxusní materiály, které dodal obchodník Stross - exotická dřeva, mramory, opálová skla, apod. Technické řešení bylo velmi progresivní, od zavěšených monolitických stropů na ocelových táhlech, odvětrávání dveřmi, po centrálně vytápěný skleník, který byl jedním z nejvýraznějších prvků vily v pohledu od zahrady. Celá stavba stála Strosse 6, 5 milionu Kč. Vilu užívala čtyřčlenná rodina pouhých osm let, kdy byla údajně z finančních důvodů nucena stavbu opustit a pro svůj židovský původ v roce 1938 opustit i zemi. V roce 2000 byla Strossova vila, kde dnes sídlí hygienická stanice, nákladně restaurována a poměrně citlivě upravena ke stávajícímu administrativnímu využití (arch. Pavel Janoušek) .

Strossovou vilou běžně provádí skvělý Luděk Lukuvka ze Severočeského muzea.

Dneska mám ale klíče od Krajské hygienické stanice já. A tak nahlédneme i do kuchyně či ložnice. A bude to bez povídání . (Petr Ruprecht)

(zdroj: Innendekoration - Mein Heim, mein Stolz, 1927)

Pro srovnání:

https://l.facebook.com/l.php?u=https%3A%2F%2Fphotos.app.goo.gl%2FeaoEzJ1DdfdDFGHq8%3Ffbclid%3DIwAR2Cf0Q7ejN9V9aZuLBuQpsaKh_r8Hk09pzgxG0Jc5D9YabVNsF7GiWO89g&h=AT1TkTjPlXC38ZpbFsh9hn12KPyAbhXl4NxkhFy-hVQ79N7sJrS5Vh8e6RWY0PGTzqSwGVT1xEMU51lTiqnPiWvinTMuKlFZaF9gw-vospfesnE2bsW4CyYiXxApgqG7r5eG&__tn__=-UK-R&c[0]=AT2ucVqMCWez45lBXET5vutm_NFrI4D6h3vvHWvUWnYr8zeuYGA5VCHzNNaZy9TYd4F76rhYVrce9yyZHbJt7X-bBGsWiVbVn_sKdPoKGTXje4L6Dh2qgQTySM_c-adNBT4fKG5dzTfg22mODwmIIg-6

Liebiegova vila ve Fučíkově ulici (1992)

Jedním z exponátů výstavy 1906, které na místě i po skončení akce, je vila továrníka Theodora Liebiegova (čp. 128 - V), postavená R. Wojatschek podle návrhu J.Schmeissnera. Je typickou ukázkou bytové výstavby bohatých vrstev z období secese. Dvougenerační dům, s halovým schodištěm je přízemní, se zvýšeným suterénem a podkrovím, opatřeným na východní straně lodžií pulkruhového půdorysu. Při zmíněné výstavě ji poctil návštěvou i sám císař. Po druhé světové válce se vila změnila na obytný dům se třemi byty, z verandy na jižní straně vznikl skleník.
Secesní architektura se uplatnila i na dalších objektech zachycených na snímku. Vlevo od Liebiegovy vily je činžovní dům (čp. 130 - V) postavený také pro výstavu 1906 podle návrhu libereckého architekta Ernsta Mohra, vila na pravém okraji snímku (čp. 132 - V) je z roku 1912 a byla postavena pro inženýra Pšeničného podle projektu architekta Oskara Rösslera, autora nedalekých pozdně secesních školních budov na Husově třídě textilní školy v Tyršově ulici.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Přehrada Starý Harcov

Liberecká přehrada

Ve dnech 30.-31. 7. 1897 došlo na Liberecku ke katastrofální povodni, která překonala veškerá ochranná opatření. Nisa se svými přítoky způsobila škody za 3,5 milionu rakouských korun na straně české a dalších 10 milionů marek na straně slezské (Harcovským potokem se tehdy valilo 20 metrů krychlových vody za sekundu), zničila Liebiegovu továrnu (pozdější Textilanu) a napáchala značné škody i ve středu města na soutoku Harcovského potoka a Nisy. Na ochranu města a oblasti před takovými záplavami bylo 25. září 1899 založeno v Liberci Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. Jeho členy byli postižení průmyslníci a jiné významné osobnosti regionu (mimo jiné také hrabě František Clam-Gallas a Rýnovický sklář Leopold Riedel) a do jeho čela byl zvolen továrník Karl Zimmermann ze Stráže nad Nisou. Kromě přehrady v Liberci samotném měla být postavena ještě další pětice hrází. Jejich vyprojektováním byl pověřen nejlepší evropský přehradář své doby - Otto Intze z Cách, na zpracování projektu přidělilo rakouské ministerstvo zemědělství částku 6000 korun. Ten představil své plány 13. ledna 1901. Mělo jít o první tížné, zděné přehradní hráze ve střední Evropě, což také vzbuzovalo obavy. Plány byly schváleny 4. března 1901 a první hráz, která měla být postavena, byla právě ta Harcovská. Ta se tak stala první údolní nádrží v Čechách. Dne 24. listopadu 1902 přijal zemský sněm zákon č. 89, díky kterému získalo družstvo podporu ve formě nenávratných příspěvků ve výši 40% předpokládaných nákladů (odhadovaných na 6 600 000 K pro celou soustavu) a dalších 20% ve formě bezúročných půjček.
Geologický průzkum odhalil pevné žulové podloží již v hloubce 4,5 metru, stavebníci se rozhodli vyhloubit lože pro základy ještě o 3,5 metru hlubší. Zemní práce začaly již v listopadu 1902. Stavba byla tehdy zadána firmám W. Streitzig a spol. z Liberce a H. Rella a synovec z Vídně za částku 450 000 korun rakouských. Při výkopu se však objevila v podloží řada průsaků, které byly svedeny drenáží o světlosti 100 až 150 mm. Po pozdějším vyzdění hráze byla voda z drenáže vyčerpána a drenáž byla zalita cementovým mlékem.
Základní kámen hráze byl položen 27. června 1903 a její výstavba trvala zhruba půl roku. Pro návodní líc hráze byly vybírány ty největší a nejkvalitnější kameny, pro vzdušní líc kameny vhodné pro zdění. Veškeré kameny byly získány ve trojici lomů v zátopové ploše. Při levém boku údolí bylo vyzděno pět otvorů bezpečnostního přelivu o šířce 5 m, na které navazuje odpadní žlab s osmistupňovou kaskádou. Po dokončení hráze a obou věží bylo do původních příčných štol převádějících vodu přes staveniště uloženo potrubí spodní výpusti o průměru 800 mm. Toto potrubí bylo nakonec obezděno cihlovou zátkou dlouhou asi 3,5 m. Stavba tak byla dokončena na jaře roku 1904 a 29. dubna téhož roku řádně zkolaudována. Celková cena tohoto vodního díla se vyšplhala na částku 789 111 rakouských korun. Již v listopadu roku 1904 zadržela přehrada povodeň o objemu 230 000m³, čímž prokázala svou užitečnost.
Po dokončení díla byla po pravém břehu nádrže zřízena promenádní cesta a městská plovárna s řadou vodních atrakcí. Nádrž se stala důležitou částí Německo-české výstavy (Deutschböhmische Austellung) roku 1906, kdy na jejím břehu byla řada výstavních pavilonů a na její hladině byly sváděny "námořní bitvy". Ve 30. letech byla postavena levobřežní silnice III. třídy. 750 m dlouhá opěrná zeď chránící pravý břeh před erozí pochází z roku 1954. Roku 1990 bylo na odbočce z levé spodní výpusti osazeno malé turbosoustrojí s Bánkiho turbínou (170 l/s, spád 9,5 m) o maximálním výkonu 11 kW.
Dnes přehradu provozuje společnost Povodí Labe a.s. Za více než sto let její existence nebylo nutné provést žádná technická opatření k zajištění jejího dobrého technického stavu. Jen v roce 1986 byla nádrž vypuštěna a z jejího dna vytěženy sedimenty o objemu 12 500 m³ a v levém úbočí vystavěna kanalizační štola odvádějící splašky.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Sídliště Králův Háj na konci 50.let.

V první etapě bylo vybudováno tradičním způsobem 11 bloků, na něž navázala počátkem šedesátých let panelová výstavba.

(zdroj Kniha o Liberci)

1964-1965 stavba panelového domu ul. Na Výšinách č.p. 443-444

Tak Vám sem dám něco málo z Králova Háje( dům č.p.557)

Ve věžáku za sámoškou jsem prožil své dětství,tak přidávám své fotky,jak se dům stavěl.Fotky jsou po mém tátovi,který se na stavbě podílel.

Harcov v roce 1939 a 11.7.2000

Harcov v roce 1915 a 11.7.2000

V Harcově, nad údolím stejnojmenného potoka, vyniká stavba pozdně empírového filiálního kostela Navštívení Panny Marie z let 1858 až 1860. Dne 25. listopadu 1860 byl slavnostně vysvěcen za přítomnosti hraběte Eduarda Clam-Gallase a jeho choti Klotildy. Rudolfovský kameník Josef Gahler zhotovil mariánskou sochu umístěnou nad vchodem a byl také tvůrcem figurálního sousoší na blízkém návrší, zvaném Kalvárie.

(zdroj :Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurti)

Králův Háj a Aloisina výšina (1994, 1992, 1992)

V návaznosti na sídliště Králův Háj byla ve Franklinově ulici v sedmdesátých letech vybudována Svépomocným stavebním bytovým družstvem Sever skupina čtyř dvanáctipodlažních domů se zajímavou dispozicí i architekturou, dohromady se 147 byty, doplněná o prodejnu. Projektovali ji liberečtí architekti Vladimír Syrovátko a Jiří Hubka. Poslední snímek zachycuje tři objekty: čp. 571, 575 a 579 - XV.

(zdroj Kniha o Liberci)

Starý Harcov, kostel Navštívení Panny Marie

1940-1945

V rekonstrukci; mimo věž a přístavek má novou střechu, , dokončuje se ještě pokládky krytiny na levé straně presbytáře. Pravá část průčelí, pravá strana lodi a presbytář mají opravenou fasádu. Opravuje se fasáda levé strany lodi. Zbytek průčelí a věž mají omítku mírně poškozenou. Má opravená okna. Zavřený. Uvnitř je vestavěno umělé poschodí (po roce 1948 sloužil kostel jako archiv a poté jako sklad stavební firmy). Opravují se i vnitřní omítky. Poškozeno dřevěné schodiště do věže. Zničeny vnitřní rozvody elektřiny. - Kostel není prohlášen kulturní památkou. - Největším zastáncem stavby kostela ve Starém Harcově byl liberecký kaplan a katecheta harcovské školy Anton Henke. Společně s místním učitelem Antonem Neumannem sehnali peníze a 7.6.1858 položil základní kámen. Plány kostela pocházejí od harcovského rodáka a jabloneckého stavitele Josefa Schwarzbacha, který rovněž prováděl hlavní stavební práce. Již 1. 8.1858 ale došlo po dlouhotrvajících deštích k povodni a staveniště bylo značně poškozeno. Další překážkou výstavby kostela byla válka (1859). K vysvěcení kostela došlo 25. listopadu 1860. Vysvětil jej liberecký vikář Franz Moysel. Balkón s varhanami je podepřen štíhlými jónskými železnými sloupy. Původní varhany postavil v roce 1862 Karl Fröhlich ze Zawidówa. Prvním, kdo na tyto varhany hrál, byl liberecký varhaník Anton Proksch, bratr slepého učitele Bedřicha Smetany Josefa Proksche. Varhany, které jsou v kostele dnes, pocházejí z roku 1890 z dílny bratří Riegrů v Krnově. - Město Liberec prodalo kostel v roce 2009 do soukromého vlastnictví; podmínkou prodeje bylo zachování vnějšího vzhledu budovy kostela. - Kostel i pozemek pod ním jsou v soukromém vlastnictví (Robert Hes z Liberce); majitel chce kostel postupně opravit. (zdroj Zničené kostely)

Wolkerák

(kolem roku 1970)

Bytový dům při Wolkerově a Sosnové ulici od Jaromíra Vacka a statika Václava Vody patří mezi nejúspěšnější projekty tohoto typu. Územní plán lokality kolem Wolkerovy ulice vypracoval Karel Hubáček. Tato jedinečná lokalita zalesněného svahu na konečné stanici tramvaje, v rekreační části Liberce, v místech nad starší vilovou zástavbou z období první republiky a s kvalitní veřejnou obslužností, byla místem pro situování Wolkeráku. Díky segmentovému půdorysu a kónickému tvaru Wolkerova domu a plastickému řešení průčelí se podařilo citlivě zasadit do krajiny mohutný desetipodlažní monoblok. Kvalitou bydlení dům dosahoval úrovně moderní skandinávské bytové architektury, která byla Vackovi velice blízká. Příčný konstrukční systém člení dům do identických sekcí se schodištěm a se třemi byty v patře. Většinou jde o byty třípokojové a garsoniéry. Dispoziční řešení bytů Vacek navrhl tak, že střed vždy tvoří kuchyňský kout spojený půllodžií. Na opačnou stranu, směrem do svahu, jsou situované ložnice. Některé sekce měli vlastní krb v bytech a pochozí terasy. Jaromír Vacek se dokončení realizace nedočkal, předčasně zemřel ve Švýcarsku. Dokončení stavby převzal Bohuslav Lisal. (Stavba 1964 - 1972)

Domy v Lidových sadech (polovina 80.let, 70.léta)

Do svažitého terénu pod Libereckou výšinou se podařilo znamenitě umístit osmipodlažní objekt s 283 byty, jehož segmentovitě zahnutý půdorys sleduje vrstevníci. Stavebníkem bylo bytové družstvo Nisa, realizace je dílem Pozemních staveb (1967 - 69, stavbyvedoucí Antonín Urban) podle plánů Stavoprojektu (Jaromír Vacek).
Dům stojí v krátké odbočce z Wolkerovy ulice, podle níž dostal pracovní a nakonec i lidové označení Wolkerák. Pod rozsáhlou terasu, z níž je nádherný výhled na město, se nachází domovní vybavení a garáže. Objekt je vytápěn lehkými topnými oleji, nádrže jsou umístěny na severní straně domu. Vchod na terasu zdobí žulová plastika Sluneční hodiny libereckého sochaře Oldřicha Novotného.
Současně vznikla v sousedství zajímavá skupina terasivitých domů využívajících příkrého terénu a projektovaná stejným architektem. Jsou řazeny stupňovitě za sebou, takže část střechy níže položených objektů slouží za zahrádku před obývacím pokojem hořejšího bytu.

(zdroj Kniha o Liberci, 1996)

Pohled na Alšovu ulici z věže restaurace Lidové Sady před rokem 1904

Na začátku 20 . století se začalo se stavbou výstavních patrových vil , jakýchsi lázeňských soukromých penzionů. Pět z nich (čp.265-267, 272, 280) věnoval roku 1922 při příležitosti padesátých narozenin Theodor Liebieg Německé zemské komisi péče o dítě (Deutsche Landeskommission for Kinderschutz und Jugendfürsorge) k vytvoření tzv. Kleinkinderlandu pro německé sirotky. Budovy, napodobující architekturou lidové stavby, obklopoval přírodní park s hřišti. Od září 1946 zde byl otevřen Domov pracující mládeže a potom objekty sloužily různým účelům: Stanici mladých techniků, mateřské škole, lesní správě aj. (zdroj Kniha o Liberci)

Dnes majetek společnosti Iberus, která skrývá své skutečné vlastníky v daňových rájích, ale je spojená se členy liberecké ODS. Např i těmi, kteří figurují v kauze kostela sv.Máří Magdalény ( i ten firmě Iberus patří), za který ve prospěch Metrostavu loboval hejtman Půta, který také stojí před soudem. (komentář 2021 Jaroslav Tauchman )

fotografie z archivu Pav Karla

Liberecká výšina v roce 1906 a 13.1.2001

Přírodovědné pozorování z kamene Kovadlina (střelecký terč, olej na dřevě 1852)

Kovadlina (někdy též Kovářský kámen) je vrcholová skála stejnojmenného vrchu (547 m.n.m), vzdálená asi 250 m severovýchodně od Liberecké výšiny. Je přístupná tesanými schůdky a kdysi byla opatřena i železným zábradlím. Dokud nebyl okolní terén zalesněn, poskytovala překrásnou vyhlídku do údolí Harcovského potoka a celé liberecké kotliny. V lidových pověstech bývá spojována s Jezdcem: Tamní loupežník Jíra prý chodíval pro nečisté rady k čarodějnici, která zde přebývala. Dnes obě lokality spojuje žlutě značená turistická cesta. (zdroj Kniha o Liberci)