Okolí Liberecké přehrady a Liberec XV - Starý Harcov ( Přehrada, Králův háj, Liberecká výšina)
Stavba tramvajové tratě v roce 2011.
fotoarchiv Jaroslav Eliasek a Bedřich Kopejska
Křižovatka U lomu
Vila Luize Holdinghausenové
Husova čp.184 - V
Vila vyprojektovaná renomovanou drážďanskou architektonickou kanceláří Lossow & Kühne v letech 1924 - 1925 pro Luize Holdinghausenovou vychází ze zdomácnělé barokizující moderny a soudobého neoklasicismu, navazujícího na silné místní stavební tradice. V jejich řešení je patrný vliv anglického halového domu, zprostředkovaný střední Evropě mimořádně vlivnou knihou Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen,Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum od propagátora anglické architektury, Hermanna Muthesia. Symetrické hlavní průčelí, vykazuje řadu styčných prvků se zbořenou budovou drážďanské obchodní komory od týchž tvůrců. Význam vily dokládá i fakt, že byla publikována ve výpravné monografii Architekten Lossow & Kühne Dresden, vydané roku 1930 v prestižní edici Neue Werkkunst, ke které napsal úvodní studii význačný historik umění Werner Hegemann.(pozn. na dalších fotografiích je rodinný archiv Thomase Christensena, který je přímý potomek rodiny Holdinghausenů, žijící v Dánsku).
(Zdroj https://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/35-vila-luize-holdinghausenove?fbclid=IwAR1TyBCQnsJEPax8f3lB9nuj05Z29_kNDNTf8EzUfA5pBLeyJ29_uAbVxGg )
Strossova vila
Tuto honosnou vilu si nechal postavit obchodník s textilem Franz Stross. Dům patří k nejvýraznějším privátním architekturám, jaké kdy byly realizovány v převážně historizující zástavbě Liberce. Projekt je v českém prostředí natolik výjimečný, že se může směle měřit i s ikonickými vilami moderní architektury, jako je Müllerova vila v Praze nebo vila Tugendhat v Brně. Franz Stross už první rok v Liberci pojal plán postavit sídlo. Původně počítal spíše s "venkovským domem", tzv. "Landhausem". Po zakoupení velkého pozemku (40 tis. m2 ) oslovil nejdříve známého libereckého architekta Maxe Kühna. Ten vyprojektoval stavbu na půdorysu zalomeného obdélníku. Této dispozice se držel i pozdější realizační projekt. Zásadními se ukázaly být kontakty v německé Geře, kde se Stross setkal s architektem Thilo Schoderem a továrníkem Schulenburgem. Pravděpodobně Schulenburgův dům - významná stavba belgického architekta Henry van de Veldeho, učitele Thilo Schodera, přesvědčila Strosse o velkoryse pojaté vizi domu jako kompletního uměleckého díla. Nejběžněji tradovaná doměnka o vile je, že její "lodní", nautický charakter byl přáním Strossovy ženy, která si chtěla připomínat milované výletní plavby po Nilu.
Ojedinělá stavba, která vyrostla za pouhé dva roky v Liberci pod vedením známého stavitele Adolfa Bürgera, je neobvyklou syntézou mnoha dobových architektonických proudů. V interiéru rozvinul Schoder program místností v rámci Veldeho tzv. reformní architektury centrální vícepatrové haly, která spojuje ze všech stran místnosti a je srdcem domu rozvinutého v tzv. "buněčnou strukturu", kde jsou místnosti propojené několika dveřmi s okolními místnostmi. Stavba jako dýchající živý organismus. Schoder do opulentní budovy zanesl i tvarosloví a ideje dalšího velikána světové architektury, F. L. Wrighta. To se projevilo v táhlé horizontalitě stavby, v určitém terasovitém uspořádání stlačených pater, výraznými římsami, souvislými pásy oken a nízkou střechou a také dodnes nedochovaným krbem v centrální hale. Ve vile byly použité luxusní materiály, které dodal obchodník Stross - exotická dřeva, mramory, opálová skla, apod. Technické řešení bylo velmi progresivní, od zavěšených monolitických stropů na ocelových táhlech, odvětrávání dveřmi, po centrálně vytápěný skleník, který byl jedním z nejvýraznějších prvků vily v pohledu od zahrady. Celá stavba stála Strosse 6, 5 milionu Kč. Vilu užívala čtyřčlenná rodina pouhých osm let, kdy byla údajně z finančních důvodů nucena stavbu opustit a pro svůj židovský původ v roce 1938 opustit i zemi. V roce 2000 byla Strossova vila, kde dnes sídlí hygienická stanice, nákladně restaurována a poměrně citlivě upravena ke stávajícímu administrativnímu využití (arch. Pavel Janoušek) .
Strossovou vilou běžně provádí skvělý Luděk Lukuvka ze Severočeského muzea.
Dneska mám ale klíče od Krajské hygienické stanice já. A tak nahlédneme i do kuchyně či ložnice. A bude to bez povídání . (Petr Ruprecht)
(zdroj: Innendekoration - Mein Heim, mein Stolz, 1927)
Pro srovnání:
https://l.facebook.com/l.php?u=https%3A%2F%2Fphotos.app.goo.gl%2FeaoEzJ1DdfdDFGHq8%3Ffbclid%3DIwAR2Cf0Q7ejN9V9aZuLBuQpsaKh_r8Hk09pzgxG0Jc5D9YabVNsF7GiWO89g&h=AT1TkTjPlXC38ZpbFsh9hn12KPyAbhXl4NxkhFy-hVQ79N7sJrS5Vh8e6RWY0PGTzqSwGVT1xEMU51lTiqnPiWvinTMuKlFZaF9gw-vospfesnE2bsW4CyYiXxApgqG7r5eG&__tn__=-UK-R&c[0]=AT2ucVqMCWez45lBXET5vutm_NFrI4D6h3vvHWvUWnYr8zeuYGA5VCHzNNaZy9TYd4F76rhYVrce9yyZHbJt7X-bBGsWiVbVn_sKdPoKGTXje4L6Dh2qgQTySM_c-adNBT4fKG5dzTfg22mODwmIIg-6
Dobrodružství kriminalistiky - rekonstrukce
První fotka je z "anglického města" kde se natáčelo dobrodružství kriminalistiky!!!!
Druhá je z Liberce
(Veleslavínova ulice (z Husovy ulice dolu k Harcovu)(archiv David Drapák)
Liebiegova vila ve Fučíkově ulici (1992)
Jedním z exponátů
výstavy 1906, které na místě i po skončení akce, je vila továrníka
Theodora Liebiegova (čp. 128 - V), postavená R. Wojatschek podle návrhu
J.Schmeissnera. Je typickou ukázkou bytové výstavby bohatých vrstev z
období secese. Dvougenerační dům, s halovým schodištěm je přízemní, se
zvýšeným suterénem a podkrovím, opatřeným na východní straně lodžií
pulkruhového půdorysu. Při zmíněné výstavě ji poctil návštěvou i sám císař. Po druhé světové válce se vila změnila na obytný dům se třemi byty, z verandy na jižní straně vznikl skleník.
Secesní architektura se uplatnila i na dalších objektech zachycených na
snímku. Vlevo od Liebiegovy vily je činžovní dům (čp. 130 - V)
postavený také pro výstavu 1906 podle návrhu libereckého architekta
Ernsta Mohra, vila na pravém okraji snímku (čp. 132 - V) je z roku 1912
a byla postavena pro inženýra Pšeničného podle projektu architekta
Oskara Rösslera, autora nedalekých pozdně secesních školních budov na
Husově třídě textilní školy v Tyršově ulici.
(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Zástavba nad přehradou
Přehrada Starý Harcov
Liberecká přehrada
Ve dnech 30.-31. 7. 1897 došlo na Liberecku ke katastrofální povodni,
která překonala veškerá ochranná opatření. Nisa se svými přítoky
způsobila škody za 3,5 milionu rakouských korun na straně české a
dalších 10 milionů marek na straně slezské (Harcovským potokem se tehdy
valilo 20 metrů krychlových vody za sekundu), zničila Liebiegovu továrnu
(pozdější Textilanu) a napáchala značné škody i ve středu města na
soutoku Harcovského potoka a Nisy. Na ochranu města a oblasti před
takovými záplavami bylo 25. září 1899 založeno v Liberci Vodní družstvo k
regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy.
Jeho členy byli postižení průmyslníci a jiné významné osobnosti regionu
(mimo jiné také hrabě František Clam-Gallas a Rýnovický sklář Leopold
Riedel) a do jeho čela byl zvolen továrník Karl Zimmermann ze Stráže nad
Nisou. Kromě přehrady v Liberci samotném měla být postavena ještě další
pětice hrází. Jejich vyprojektováním byl pověřen nejlepší evropský
přehradář své doby - Otto Intze z Cách, na zpracování projektu přidělilo
rakouské ministerstvo zemědělství částku 6000 korun. Ten představil své
plány 13. ledna 1901. Mělo jít o první tížné, zděné přehradní hráze ve
střední Evropě, což také vzbuzovalo obavy. Plány byly schváleny 4.
března 1901 a první hráz, která měla být postavena, byla právě ta
Harcovská. Ta se tak stala první údolní nádrží v Čechách. Dne 24.
listopadu 1902 přijal zemský sněm zákon č. 89, díky kterému získalo
družstvo podporu ve formě nenávratných příspěvků ve výši 40%
předpokládaných nákladů (odhadovaných na 6 600 000 K pro celou soustavu)
a dalších 20% ve formě bezúročných půjček.
Geologický průzkum
odhalil pevné žulové podloží již v hloubce 4,5 metru, stavebníci se
rozhodli vyhloubit lože pro základy ještě o 3,5 metru hlubší. Zemní
práce začaly již v listopadu 1902. Stavba byla tehdy zadána firmám W.
Streitzig a spol. z Liberce a H. Rella a synovec z Vídně za částku 450
000 korun rakouských. Při výkopu se však objevila v podloží řada
průsaků, které byly svedeny drenáží o světlosti 100 až 150 mm. Po
pozdějším vyzdění hráze byla voda z drenáže vyčerpána a drenáž byla
zalita cementovým mlékem.
Základní kámen hráze byl položen 27.
června 1903 a její výstavba trvala zhruba půl roku. Pro návodní líc
hráze byly vybírány ty největší a nejkvalitnější kameny, pro vzdušní líc
kameny vhodné pro zdění. Veškeré kameny byly získány ve trojici lomů v
zátopové ploše. Při levém boku údolí bylo vyzděno pět otvorů
bezpečnostního přelivu o šířce 5 m, na které navazuje odpadní žlab s
osmistupňovou kaskádou. Po dokončení hráze a obou věží bylo do původních
příčných štol převádějících vodu přes staveniště uloženo potrubí spodní
výpusti o průměru 800 mm. Toto potrubí bylo nakonec obezděno cihlovou
zátkou dlouhou asi 3,5 m. Stavba tak byla dokončena na jaře roku 1904 a
29. dubna téhož roku řádně zkolaudována. Celková cena tohoto vodního
díla se vyšplhala na částku 789 111 rakouských korun. Již v listopadu
roku 1904 zadržela přehrada povodeň o objemu 230 000m³, čímž prokázala
svou užitečnost.
Po dokončení díla byla po pravém břehu nádrže
zřízena promenádní cesta a městská plovárna s řadou vodních atrakcí.
Nádrž se stala důležitou částí Německo-české výstavy (Deutschböhmische
Austellung) roku 1906, kdy na jejím břehu byla řada výstavních pavilonů a
na její hladině byly sváděny "námořní bitvy". Ve 30. letech byla
postavena levobřežní silnice III. třídy. 750 m dlouhá opěrná zeď
chránící pravý břeh před erozí pochází z roku 1954. Roku 1990 bylo na
odbočce z levé spodní výpusti osazeno malé turbosoustrojí s Bánkiho
turbínou (170 l/s, spád 9,5 m) o maximálním výkonu 11 kW.
Dnes
přehradu provozuje společnost Povodí Labe a.s. Za více než sto let její
existence nebylo nutné provést žádná technická opatření k zajištění
jejího dobrého technického stavu. Jen v roce 1986 byla nádrž vypuštěna a
z jejího dna vytěženy sedimenty o objemu 12 500 m³ a v levém úbočí
vystavěna kanalizační štola odvádějící splašky.
(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)
Jan Zavrel 2018
Pavlína Punčochářová 18.7.2021 6:55
Králův Háj
Sídliště Králův Háj na konci 50.let.
V první etapě bylo vybudováno tradičním způsobem 11 bloků, na něž navázala počátkem šedesátých let panelová výstavba.
(zdroj Kniha o Liberci)
1964-1965 stavba panelového domu ul. Na Výšinách č.p. 443-444
(archiv Tomáš Pustka)
Tak Vám sem dám něco málo z Králova Háje( dům č.p.557)
Ve věžáku za sámoškou jsem prožil své dětství,tak přidávám své fotky,jak se dům stavěl.Fotky jsou po mém tátovi,který se na stavbě podílel.
(autor příspěvku Luboš Mencl)
Zastávka u lomu .Lom Králův háj.
Lesík v pozadí bez paneláků (archiv Jiří Jan Kolner)
Liberec XV - Starý Harcov
Harcov
byl založen někdy v 15. století. Písemně je poprvé připomínán ve frýdlantské městské knize pod jménem "Hartmanstorff bey Reichenbergk" (1522). Stejný název uvádí zápis v nejstarší liberecké městské knize (1550) a urbáři (1560). Později se vyskytovaly také názvy: Harttelstorff (1561-94), Hartsdorff (1563) a Hartzdorff (1575). Německý název Harzdorf se užíval až do roku 1945, český ekvivalent Harcov oficiálně od roku 1918.
Uspořádání
obce jakou dvouřadé lesní lánové vsi ukazuje na německé založení. Na
pravé letní straně údolí se rozkládalo deset lánů a na opačné zimní
straně čtyři, z nichž ale dva náležely rychtáři a ještě jednomu
hospodáři z protějšího břehu. Vedle těchto dvanácti sedláků zde dále
žilo osm zahradníků a šest domkářů. Rychtář sídlil poblíž rozcestí ulic
Na Výběžku a Lukášovské v čp.57. Podle urbáře z roku 1591 zde už bylo 24
usedlostí. Nejvýchodnější lán získal 26. 1. 1586 Kryštof Redern a
založil zde panský dvůr pro chov telat a ovcí, který byl později
rozšířen i o sousední grunt (9. 8. 1619). Počátkem června 1623 přikoupil
panský hejtman ke dvoru část kunratických luk a pastvin a následujícího
roku byl rychtáři a dvěma sedlákům odtržen od jejich gruntů kus
"volných niv" Protože ani pak panský dvůr nedosahoval očekávaných
výnosů, byly na sedmnácti dílech postaveny domy, které panský hejtman
začal předávat počátkem roku 1681 novým osídlencům. Ti byli na tři roky
osvobozeni od robotních povinností a dědických daní a dostalo se jim i
dalších úlev. Parcelování pokračovalo i v následujících šesti letech, a
tak vznikla osada s 54 domy a asi 350 obyvateli, jež dostala název Nový
Harcov (Neuharzdorf). Toto jméno se poprvé objevuje v kupní smlouvě
datované 12. dubna 1682, zatímco označení Starý Harcov (Altharzdorf) je
zapsáno v liberecké kostelní matrice až 15. července 1683. Více než dvě
století zůstal Harcov po Vratislavicích druhou nejlidnatější obcí na
Liberecku.
Obyvatelé
byli především zemědělci zabývající se chovem dobytka, dále
dřevorubectvím, pálením milířů a domáckým tkalcováním. V Novém Harcově
bylo rozšířeno punčochářství. Příznivé podmínky pro hospodářský rozvoj
se projevily v přílivu osadníků, takže za sto let (do prvního číslování
obou Harcovů v roce 1775) přibylo 61 domů. Nová sídelní skupina vznikla
na návrší při staré cestě do Jablonce. Dostala jméno Aloisina výšina, na
počest hraběnky Aloisie z Clamu. Do roku 1869 vzniklo 40 novostaveb
kolem ulice Svobody a prvních 6 domů u Jizerské ulice.
Kostela
se Harcovští dočkali poměrně pozdě. Dlouho jim sloužil jenom zvonek
(1784), který připomíná název ulice Na Zvonku. V roce 1841 vznikla při
Kadlické cestě kaple, ale základní kámen ke stavbě kostela byl položen
až 7. června 1858. Plány i jejich realizace jsou dílem jabloneckého
stavitele a harcovského rodáka Josefa Schwarzbacha. Dne 25. listopadu
1860 vikář Franz Moysel kostel vysvětil. Nad hlavním vchodem je umístěna
socha Immaculaty od libereckého sochaře Josefa Gahlera, který je i
autorem dnes téměř zničené kalvárie na lesním návrší opodál (1861).
Hlavní oltář pozdně empírového svatostánku s obrazem Navštívení P. Marie
libereckého rodáka Eduarda Appelta sem byl přenesen ze zrušené špitální
kaple v Liberci. Obraz Narození Páně (1861) od
libereckého profesora Rudolfa Müllera věnoval J. Liebieg. Původní
varhany dovezené ze Závidova poprvé rozezvučel Anton Proksch (1862).
Později byly vyměněny za nástroj z krnovské dílny bratří Riegrů (1890).
Dvakrát zavěšené zvony (1887, 1922) padly pokaždé za oběť válce.
Instalace věžních hodin (1898) si vyžádala zvýšení věže o půldruhého
metru. Filiální kostel donedávna sloužil jako archiv správy liberecké
nemocnice.
Hřbitov vznikl po cholerové epidemii na strání mezi kostelem a hasičskou zbrojnicí (1835). V roce 1881 byl nad kostelem zřízen nový hřbitov, u něhož byl později založen urnový háj (1939). Z religiózních památek připomeňme kříže v ulicích Lukášovské (u čp. 46 -snad 1790, a u čp. 27-1871), Kadlické (u čp. 70-1864), Kunratické (u čp. 233) a ulici Svobody (u čp. 423 - kolem 1890).
V
roce 1850 se Starý a Nový Harcov sloučil v jednu obec. Tehdy k němu
byly přičleněny pozemky mezi dnešní Riegrovou a Fibi chovou ulicí, zvané
Sedmidomky, které mají zajímavou histori. Roku 1700 je prodal liberecký
měšťan Kneschke vrchnosti a od ní si je začali v říjnu 1791 kupovat
ruprechtičtí občané, kteří zde vystavěli první dřevěné boudy. Brzy jich
bylo sedm a odlehlá kolonie dostala přechodně i jméno Nové Ruprechtice.
Tehdy ji ještě Liberec odmítl připojit k městu, protože měla lepší
spojení s Harcovem a od srpna 1876 dostala také harcovská čísla. Po
druhé světové válce byla tato část připojena k Liberci.
Rekreačním
a ozdravným účelům slouží již celé století západní část Harcova,
zasahující do Lidových sadů . Za první republiky vyrostla pod Wolkerovým
sanatoriem během deseti let ucelená skupina asi čtyřiceti vilek
zámožných Liberečanů . Také na Aloisině výšině se počet domů do druhé
světové války zvýšil na padesát. Výstavbu nezastavila ani hospodářská
krize. Vždyť v třicátých letech přibylo v Harcově 55 domů.
Harcov míval kdysi také rašelinné lázně se zajímavou historií. Jednu z budov bývalého panského dvora (čp. 1) přestavěl Georg Pilz na mlýn (1705), který pozdější majitel Josef Wóhl přeměnil na prosperující pletárnu punčoch a přibudoval valchu. Roku 1906 mlýn vyhořel a za dva roky lehly popelem i nádvorní budovy. Na spáleništi pak vyrostla brusírna skla Brosche - Schóller - Simm. Protože podnik nepřinášel užitek, byl roku 1928 přeměněn na vanové, sprchové a teplovzdušné lázně, doplněné od léta následujícího roku rašelinnými koupelemi. August Moller je později dále rozšířil a vylepšil a léčil zde revmatismus, dnu a různá neuralgická onemocnění. Po druhé světové válce byly bývalé lázně pronajaty sportovnímu klubu (1948). Později byla budova součástí Lesostaveb a bývalé využití připomíná jen jméno ulice Ve Slatinách. Za první republiky byly nad Jizerskou ulicí také sluneční lázně (čp. 127).
Výletníkům
hledajícím osvěžení na překrásných jižních svazích Jizerských hor
sloužilo celkem 23 hostinců (1936). Nejznámějším zůstala dodnes oblíbená
vyhlídková restaurace Liberecká výšina a nedávno zavřená studentská
hospoda Březová alej (čp. 192) na konci Husovy ulice. Největší hostinec
Nový svět s prostorným sálem v Cidlinské ulici (čp. 208) převzala po
smrti majitele (1925) firma Franz J. Schmitzer, výroba pestrobarevných
papírů a stínidel na lampy. Podobný osud čekal po druhé světové válce i
další velkou restauraci Deutsches Haus (čp.57) pod kostelem, která byla
přeměněna v provozovnu 03, opravy chladicích zařízení, Montážních
závodů.
Hlavní dopravní tepnu sledující tok Harcovského potoka tvořila Harcovská třída, dnes ulice Svobody, a na ní směrem k Jablonci navazující Lukášovská ulice, upravená na okresní silnici v letech 1873-74 resp. 1888-89. Původní a dlouho jediná tzv. Stará cesta do Jablonce vedla po hřebeni přes Aloisinu výšinu a dnešní sídliště Kunratická. Později se od ní oddělila odbočka spadající do středu Harcova (Na Nivách), uvedená v městské knize roku 1550. Jizerská silnice do Rudolfova na opačné straně údolí byla vybudována v letech 1910-11. O jejím rozšíření na pět metrů a opatření chodníky se dlouho uvažovalo, ale záměr realizovali až francouzští zajatci v roce 1940. Po válce byly všechny silnice několikrát rekonstruovány a mnoho nezpevněných lesních cest dostalo živičný povrch (např. kolem bývalého penzionu Radium - 1986). Největší změnou bylo vybudování nové rychlostní komunikace, odbočující u sběrny léčivých bylin na sídliště Kunratická (1984).
Pravidelnou
autobusovou dopravu z Liberce do Jablonce přes Harcov zahájil 25.
května 1926 Ladislav Grund. Ve třicátých letech tudy projížděly soukromé
linky do Jablonce a Rudolfova, třetí měla konečnou stanici u kostela. V
polovině roku 1995 vedly Harcovem čtyři linky (č. 15, 19,27, 29).
Společná pošta pro Starý i Nový Harcov byla otevřena 1. listopadu 1892 a
po pěti letech byla rozšířena o telegrafní úřad. Stále sídlí na hlavní
ulici v domě čp. 178. (rok 1996)
Prvních
dvě stě metrů kanalizace začalo být budováno v roce 1926 a s výstavbou
se pokračovalo v roce 1933 a po válce. Na liberecký vodovod, prodloužený
roku 1934 od restaurace Březová alej asi o dvě stovky metrů do ulice Na
Hrázi, bylo napojeno jen pár okolních vil. Další zájemci se dočkali
přípojek až po válce a v nejvzdálenějších místech Nového Harcova jsou
obyvatelé dodnes odkázáni na vodu ze studní, Čtyři povodně během roku
1926 přiměly zastupitelstvo k rozhodnutí regulovat Harcovský potok.
Technická příprava a dohadování o vodním právu mezí majiteli pozemků
odsunulo zahájení prací až na červen 1930. Mezi novoharcovskými sousedy k
dohodě vůbec nedošlo, a tak se regulace zastavila na hranici Starého
Harcova. Zároveň byl přesunut starý most, jehož kameny nesly letopočty
1754 a 1838. Naposledy se rozsáhlé úpravy koryta potoka prováděly v
druhé polovině osmdesátých let. Tehdy byl také přebudován most na
začátku Rýnovické ulice (1987).
Vyučování probíhalo zpočátku po domech a až roku 1793 postavila obec pod hraběcí patronací u hlavní cesty školní budovu s jedinou třídou a bytem pro učitele. Ta brzy nestačila a musely se pronajmout jestě dvě místnosti v domě čp. 142, jemuž se dodnes říká stará škola. Dalších deset let trvalo, než se podařilo sehnat prostředky na novou školu (čp. 118), otevřenou v září 1886. Protože v důsledku války klesl počet dětí a také harcovští Češi se přihlásili o své právo na vzdělání v mateřském jazyce, počet tříd se za první republiky zmenšil. Pro české děti byla zřízena ve Franklinově ulici čp.5 státní obecná jednotřídka (1925) a brzy po ní mateřská škola. V letech 1929-31 si německý Turnverein (zal. 1885) postavil vedle hřiště tělocvičnu s restaurací (čp. 58). Ta se do paměti dnešních Liberečanů zapsala nezapomenutelnými mysliveckými bály.
Obecní
úřad, který původně sídlil v čp. 219, se roku 1933 přesunul do budovy
poštovního úřadu. V Harcově si dlouho udržovali silné pozice sociální
demokraté a teprve ve zvláštních obecních volbách 1936 i zde zvítězila
Henleinova SdP. Dne 1. května 1939 byly oba Harcovy připojeny k Liberci
jako XV. a XVI. městská čtvrť.
K
nejdynamičtějšímu rozvoji Starého Harcova došlo v sedmdesátých a hlavně
osmdesátých letech v souvislosti s výstavbou sídlišť Aloisina výšina ,
Kunratická a velkoryse pojatého vysokoškolského areálu . Pozadu
nezůstala ani individuální výstavba. Za Aloisinou výšinou a na Březovém
vrchu vznikla příjemná sídliště rodinných domků. Stavební firma Syner
připravuje výstavbu pěti bloků terasovitých domů. (1996)
Harcov s více než osmi tisíci obyvateli se znovu stal po Rochlici druhou nejlidnatější městskou čtvrtí. Opačná je situace v Novém Harcově, kde počet obyvatel od poloviny 19. století neustále klesá. Dá se předpokládat, že zde ani v dohledné době k větší výstavbě nedojde, a tak budoucnost tohoto romantického koutu přírody na okraji CHKO Jizerské hory náleží spíše rekreaci.
(zdroj: Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Harcov v roce 1939 a 11.7.2000
(zdroj :Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurti)
Harcov v roce 1915 a 11.7.2000
V Harcově, nad údolím stejnojmenného potoka, vyniká stavba pozdně empírového filiálního kostela Navštívení Panny Marie z let 1858 až 1860. Dne 25. listopadu 1860 byl slavnostně vysvěcen za přítomnosti hraběte Eduarda Clam-Gallase a jeho choti Klotildy. Rudolfovský kameník Josef Gahler zhotovil mariánskou sochu umístěnou nad vchodem a byl také tvůrcem figurálního sousoší na blízkém návrší, zvaném Kalvárie.
(zdroj :Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové. Otokar Simm. Petr Kurti)
Obchodní centrum Luna v roce 1992
Králův Háj a Aloisina výšina (1994, 1992, 1992)
V návaznosti na sídliště Králův Háj byla ve Franklinově ulici v sedmdesátých letech vybudována Svépomocným stavebním bytovým družstvem Sever skupina čtyř dvanáctipodlažních domů se zajímavou dispozicí i architekturou, dohromady se 147 byty, doplněná o prodejnu. Projektovali ji liberečtí architekti Vladimír Syrovátko a Jiří Hubka. Poslední snímek zachycuje tři objekty: čp. 571, 575 a 579 - XV.
(zdroj Kniha o Liberci)
Völkeltova strojírna
(litografie 1858)
V roce 1835 založili Friedrich Völkelt a Williams opravářskou dílnu, ve které později vyráběli i menší textilní stroje. Roku 1852 přesídlili do bývalé Thomasovy strojírny v Harcově (Cidlinská ulice čp.4 - XV). Za čtyři roky tu už zaměstnávali na 90 pracovníků, jejichž počet se po dalších čtyřech letech zvýšil na 280 osob. Firma Völkel a Strezig vyráběla vedle parních strojů také bavlnářské a vlnařské stavy (1858). Vodní kolo na svrchní vodu (7HP) a vertikální vysokotlaký parní stroj (12 HP) poháněly tato zařízení: dmychadla pro 7 kovářských výhní, 30 soustruhů, 7 vrtaček, 1 velkou samostatnou a 1 dlouhou děrovačku, 4 hoblice, frézu, 2 kovářské stroje na výrobu šroubů a jeden na výrobu matek, pásovku, v dílně na výrobu parních strojů velkou děrovačku s nůžkami na plech a ohýbačkou, ve slévárně, produkující ročně na 100 tun různých litinových odlitků, jeřáb a 2 lopatkovité ventilátory v kopuli a konečně v brusírně dvě kamenné brusky. Obsazení bylo v roce 1858 následující: ředitel, 2 dílovedoucí, 3 kreslíři, 2 účetní, 2 skladníci, 1 mistr slévač, 1 slévárenský písař, 7 kovářů s 8 pomocníky, 50 zámečníků, 26 soustružníků, 24 formířů, 12 truhlářů, 16 učňů a 56 pomocníků - dohromady 211 nepřetržitě zaměstnaných mužů nad 14 let. Podnik toho roku vyrobil 4 parní stroje, parní kotle, 3 hydraulické lisy, různá vodní kola, transmise, 15 mlýnských složení nového druhu, kalandry, dekatovací, mykací, spřádací stroje, dále bavlnářské a vlnařské stavy v celkové váze 6500 celních centů (325 t). Ve strojírně byla založena i podpůrná nemocenská pokladna. V letech 1871 - 1874 byl majitelem Moritz Vogelsang, kterého donutila krize vyhlásit počátkem roku 1874 úpadek, neboť pasiva firmy dosáhla výše 155 000 zlatých. Vogelsang ale byl při projednávání úpadku před soudem osvobozen a zahájil na krátký čas výrobu. Potom sloužily budovy jiným účelům. Majitel Andreas Frank je pronajal Otto Müllerovi, který zde vyráběl především tkalcovské stroje. Další majitel Wilhelm Hoese tu zřídil barvírnu a úpravnu látek a po něm převzala opuštěné budovy firma Liebieg & Comp. Dlouholetým nájemcem a pak i majitelem byl od jara 1908 Heinrich Scholze, který obnovil slévárnu železa a strojirnu. Přechodně se zde vyráběly i hlazené papíry. V září 1925 musel Scholze část budovy ubourat. Slévárna železa a hliníku byla přenesena do vedlejší budovy a změnila několikrát majitele. Od roku 1925 zde pracovala firma Gustava Wegnera (založena 1910), která se specializovala na výrobu razidel, řezných nástrojů a provozovala také pilu. Koncem třicátých let zaměstnávala 50 pracovníků, k pohonu sloužil dieselův motor (10 HP). Po válce byl podnik zahrnut do komplexu sousedního n.p. Obnova. V devadesátých letech se stal objekt součástí První regionální stavební s.r.o., jako ohýbárna betonářské oceli, prodeje stavebního materiálu a půjčovna lešení. Ze tří budov na snímku se zachovala zčásti jen prostřední, vedle níž se roku 1994 začal stavět nový objekt. .......(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Starý Harcov, kostel Navštívení Panny Marie
1940-1945
V rekonstrukci; mimo věž a přístavek má novou střechu, , dokončuje se
ještě pokládky krytiny na levé straně presbytáře. Pravá část průčelí,
pravá strana lodi a presbytář mají opravenou fasádu. Opravuje se fasáda
levé strany lodi. Zbytek průčelí a věž mají omítku mírně poškozenou. Má
opravená okna. Zavřený. Uvnitř je vestavěno umělé poschodí (po roce 1948
sloužil kostel jako archiv a poté jako sklad stavební firmy). Opravují
se i vnitřní omítky. Poškozeno dřevěné schodiště do věže. Zničeny
vnitřní rozvody elektřiny. - Kostel není prohlášen kulturní památkou. -
Největším zastáncem stavby kostela ve Starém Harcově byl liberecký
kaplan a katecheta harcovské školy Anton Henke. Společně s místním
učitelem Antonem Neumannem sehnali peníze a 7.6.1858 položil základní
kámen. Plány kostela pocházejí od harcovského rodáka a jabloneckého
stavitele Josefa Schwarzbacha, který rovněž prováděl hlavní stavební
práce. Již 1. 8.1858 ale došlo po dlouhotrvajících deštích k povodni a
staveniště bylo značně poškozeno. Další překážkou výstavby kostela byla
válka (1859). K vysvěcení kostela došlo 25. listopadu 1860. Vysvětil jej
liberecký vikář Franz Moysel. Balkón s varhanami je podepřen štíhlými
jónskými železnými sloupy. Původní varhany postavil v roce 1862 Karl
Fröhlich ze Zawidówa. Prvním, kdo na tyto varhany hrál, byl liberecký
varhaník Anton Proksch, bratr slepého učitele Bedřicha Smetany Josefa
Proksche. Varhany, které jsou v kostele dnes, pocházejí z roku 1890 z
dílny bratří Riegrů v Krnově. - Město Liberec prodalo kostel v roce 2009
do soukromého vlastnictví; podmínkou prodeje bylo zachování vnějšího
vzhledu budovy kostela. - Kostel i pozemek pod ním jsou v soukromém
vlastnictví (Robert Hes z Liberce); majitel chce kostel postupně
opravit. (zdroj Zničené kostely)
Harcovská střelnice (archiv Vítek Kvítek)
Vozová skříň motorového vozu typu 6MT, výrobce vagonka Česká Lípa 1952-53. (foto achiv Boveraclubu, text Liberec Starý Harcov- Reichenberg Alt Harzdorf)
Budování harcovských VŠ kolejí
1992
Dokončení hlavní části areálu VŠ kolejí technické
univerzity, budovaných od roku 1977. Moderní městečko,postavené návrhu
Pavla Švancera, tvoří šest obytných bloků, menza, dvě tělocvičny (včetně
umělé horolezecké stěny), a další nezbytné hospodářské budovy. (zdroj Kniha o Liberci)
Restaurace Březová alej - otevřeno od r. 1874 do 28. 3. 2021
Elgerova vila -
dobře utajené a neobjevené místo vysílání Československého rozhlasu v srpnu 1968
(foto Zdena Ina Bergger )
Soňa Vavrušková: Já tam chodila za mámou, bylo tam také nakladelství. Vydalo prezidentův vězeň a také tam byl Václav Havel po roce 68. Pak nakladalstvi zrušili.
Wolkerák
(kolem roku 1970)
Bytový dům při Wolkerově a Sosnové ulici od Jaromíra Vacka a statika Václava Vody patří mezi nejúspěšnější projekty tohoto typu. Územní plán lokality kolem Wolkerovy ulice vypracoval Karel Hubáček. Tato jedinečná lokalita zalesněného svahu na konečné stanici tramvaje, v rekreační části Liberce, v místech nad starší vilovou zástavbou z období první republiky a s kvalitní veřejnou obslužností, byla místem pro situování Wolkeráku. Díky segmentovému půdorysu a kónickému tvaru Wolkerova domu a plastickému řešení průčelí se podařilo citlivě zasadit do krajiny mohutný desetipodlažní monoblok. Kvalitou bydlení dům dosahoval úrovně moderní skandinávské bytové architektury, která byla Vackovi velice blízká. Příčný konstrukční systém člení dům do identických sekcí se schodištěm a se třemi byty v patře. Většinou jde o byty třípokojové a garsoniéry. Dispoziční řešení bytů Vacek navrhl tak, že střed vždy tvoří kuchyňský kout spojený půllodžií. Na opačnou stranu, směrem do svahu, jsou situované ložnice. Některé sekce měli vlastní krb v bytech a pochozí terasy. Jaromír Vacek se dokončení realizace nedočkal, předčasně zemřel ve Švýcarsku. Dokončení stavby převzal Bohuslav Lisal. (Stavba 1964 - 1972)
Domy v Lidových sadech (polovina 80.let, 70.léta)
Do svažitého
terénu pod Libereckou výšinou se podařilo znamenitě umístit
osmipodlažní objekt s 283 byty, jehož segmentovitě zahnutý půdorys
sleduje vrstevníci. Stavebníkem bylo bytové družstvo Nisa, realizace je
dílem Pozemních staveb (1967 - 69, stavbyvedoucí Antonín Urban) podle
plánů Stavoprojektu (Jaromír Vacek).
Dům stojí v krátké odbočce z Wolkerovy ulice, podle níž dostal pracovní a nakonec i lidové označení Wolkerák. Pod
rozsáhlou terasu, z níž je nádherný výhled na město, se nachází domovní
vybavení a garáže. Objekt je vytápěn lehkými topnými oleji, nádrže jsou
umístěny na severní straně domu. Vchod na terasu zdobí žulová plastika
Sluneční hodiny libereckého sochaře Oldřicha Novotného.
Současně
vznikla v sousedství zajímavá skupina terasivitých domů využívajících
příkrého terénu a projektovaná stejným architektem. Jsou řazeny
stupňovitě za sebou, takže část střechy níže položených objektů slouží
za zahrádku před obývacím pokojem hořejšího bytu.
(zdroj Kniha o Liberci, 1996)
fotky z roku 1974.
Bude to pomalu 50 let, kdy jsme zvědavě prohlíželi Liberec.(archiv Jaroslav Dostál)
Pohled na Alšovu ulici z věže restaurace Lidové Sady před rokem 1904
Na začátku 20 . století se začalo se stavbou výstavních patrových vil ,
jakýchsi lázeňských soukromých penzionů. Pět z nich (čp.265-267, 272,
280) věnoval roku 1922 při příležitosti padesátých narozenin Theodor
Liebieg Německé zemské komisi péče o dítě (Deutsche Landeskommission for
Kinderschutz und Jugendfürsorge) k vytvoření tzv. Kleinkinderlandu pro
německé sirotky. Budovy, napodobující architekturou lidové stavby,
obklopoval přírodní park s hřišti. Od září 1946 zde byl otevřen Domov
pracující mládeže a potom objekty sloužily různým účelům: Stanici
mladých techniků, mateřské škole, lesní správě aj. (zdroj Kniha o Liberci)
Starý Harcov
Pohled z Králova háje směrem k Žulovému vrchu (743 m.n.m.). Na konci před ním vystupuje věž Liberecké výšiny s Wolkerovým sanatoriem. V popředí dnešní ulice Na Bohdanci.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci,1996)
Dnes
majetek společnosti Iberus, která skrývá své skutečné vlastníky v
daňových rájích, ale je spojená se členy liberecké ODS. Např i těmi,
kteří figurují v kauze kostela sv.Máří Magdalény ( i ten firmě Iberus
patří), za který ve prospěch Metrostavu loboval hejtman Půta, který také
stojí před soudem. (komentář 2021 Jaroslav Tauchman )
Lesní vila (1926)
Pod Libereckou výšinou si Heinrich Liebieg postavil v letech 1901 - 1903 Waldvillu (čp. 253 - XV). Už v roce 1904 ji předal městu na sociální účely. Projekt secesní stavby vypracoval norimberský architekt Jakob Schmeissner. Do roku 1935 tu sídlila ozdravovna okresní nemocenské pojišťovny, pak Liberecký léčebný ústav a od roku 1938 župní školící středisko NSDAP. Po osvobození zde nemocnice zřídila Wolkerovo plicní sanatorium (28.8.1945) přeměněné od října 1964 na dětskou psychiatrickou léčebnu. Ta se v září 1993 přestěhovala na Králův háj.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
fotografie z archivu Pav Karla
Chata ORION, ulice Bedřichovská čp.65
hotel, restaurace. Po válce Poštovní dům.
Liberecká výšina v roce 1906 a 13.1.2001
Na svahu Kovářova kamene (557 m.n.m), dříve zvaného Hradní vrch dal v letech 1900 a 1901 liberecký velkoprůmyslník baron Heinrich von Liebieg jen kousek za městem postavit romantickou Libereckou výšinu. Představy zámožného muže dokázal realizovat norimberský architekt Josef Schmitz, který vyprojektoval bránu, hrady se střílnami i hradní věž v tradiční formě německých romantických hradů. Stylové restaurační zařízení s rozhlednou bylo nazváno na počest panovnického domu Hohenhabsburg. Úpravy provedené v letech 1960 až 1969 však značně narušily původní koncepci. Žalostný stav na fotografii z roku 2001 je naštěstí minulostí, neboť Liberecká Výšina prošla rekonstrukcí.Výhled si můžete vychutnat z 25 metrů vysoké pětiboké věže, která je zhotovena podle hlásné strážní věže starého hradu v Norimberku. Jako u starého rytířského hradu přichází se při návštěvě Liebiegovy věže přes hradní most, skrze hradní věž do hradního nádvoří. Hradní dvůr je samozřejmě obklopen zdmi, ve kterých jsou pozorovatelny a střílny. Rovněž zde nechybí 13m hluboká studna s rumpálem a hradní zvonek.
V přízemí se nalézá klenbová předsíň s kuchyní a pod ní ve věži sklep na zásoby. V prvním patře naleznete Věžový pokoj, chodbu se zbrojí a lovecký pokoj, vše tak jak to bývalo dříve ve středověkých rytířských hradech. Existuje ještě horní věžní patro, z něhož lze v létě i v zimě získat úchvatný panoramatický výhled do dálky. K budově připomínající středověký hrad přiléhá umělý vodní příkop, most i obnovené jezírko.
Občerstvit se můžete v restauraci, která nabízí také pořádání firemních akcí, večírků, školení, svateb, rodinných oslav v malé lovecké restauraci, velkém sálu i Liebigově salónku. Nově lze využít také nabídky ubytování s celkovou kapacitou 16 osob a wellness služby v 1. nadzemním podlaží s výhledem do lesa směrem na kámen "Kovadlina", v nabídce nechybí ani sauna nebo masáž.
(zdroj: Jan a Šimon Pikousové, Otokar Simm, František Mrva a Petr Kutin - Jizerské hory včera a dnes, Kudy z nudy)
Přírodovědné pozorování z kamene Kovadlina (střelecký terč, olej na dřevě 1852)
Kovadlina (někdy též Kovářský kámen) je vrcholová skála stejnojmenného
vrchu (547 m.n.m), vzdálená asi 250 m severovýchodně od Liberecké
výšiny. Je přístupná tesanými schůdky a kdysi byla opatřena i železným
zábradlím. Dokud nebyl okolní terén zalesněn, poskytovala překrásnou
vyhlídku do údolí Harcovského potoka a celé liberecké kotliny. V
lidových pověstech bývá spojována s Jezdcem: Tamní loupežník Jíra prý
chodíval pro nečisté rady k čarodějnici, která zde přebývala. Dnes obě
lokality spojuje žlutě značená turistická cesta. (zdroj Kniha o Liberci)