Historie Liberce a osudové roky (1938 - 1945, 1968 - 1969, 1989)

05.01.2020
21.4.1737
21.4.1737
Myslím, že tahle montáž tu ještě nebyla. A co je na ní obzvlášť cenné, je ta konkrétní datace: 1870. Takhle přesně určený rok, to se tak často nevidí a na první skouknutí se mi zdá, že se tomu datu dá věřit. Má někdo představu, kde hledat tu hospodu "Stadt Wien", co je dole v rohu?  Zdroj: Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereine für das Jeschken- und Isergebirge, Band IX., 1899, str, 72
Myslím, že tahle montáž tu ještě nebyla. A co je na ní obzvlášť cenné, je ta konkrétní datace: 1870. Takhle přesně určený rok, to se tak často nevidí a na první skouknutí se mi zdá, že se tomu datu dá věřit. Má někdo představu, kde hledat tu hospodu "Stadt Wien", co je dole v rohu? Zdroj: Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereine für das Jeschken- und Isergebirge, Band IX., 1899, str, 72
1929
1929

HISTORIE LIBERCE

Na počátku byla kolonizace


Příchod šlechtických rodů Donínů na Hrádecko (1277) a Biberštejnů na Frýdlantsko (1278) se projevil od osmdesátých let 13. století novou kolonizační aktivitou, během níž se do poloviny 14. století dotvořila základní sídelní struktura Liberecka. Doba vzniku Liberce není přesně známa, rámcově se vymezuje lety 1278 - 1352.Běžně se udává, že Liberec byl založen někdy kolem roku 1300. Liberec jako sídlo farnosti pravděpodobně existoval již před rokem 1316, kdy byla ve sporu o diecézní příslušnost sousedního frýdlantského děkanátu stanovena v této části hranice mezi pražským a míšeňským biskupstvím. Do míst založeného Liberce přišla německá osidlovací vlna s největší pravděpodobností z Frýdlantska přes Oldřichov v Hájích a Stráž nad Nisou. Na jihu se tato kolonizační vlna střetla s aktivitami johanitské komendy v Českém Dubu, jejímž výsledkem byl národnostně smíšený charakter Rochlice a Vratislavic.

Liberec. Místo bohaté na kopce

Německý název Liberce, Reichenberg, se vysvětluje buď jako označení osady umístěné na bohatém vrchu, nebo jako přací jméno jeho zakladatelů, aby tato osada byla bohatá.

Při pojmenovávání hrál významnou roli odlišující, zvláštní znak. Vznik jména pro Liberec by se dal vysvětlit i jako označení pro polohu místa, pro nějž je charakteristický velmi kopcovitý a svažitý terén, tedy jako místo bohaté na kopce. Hory a lesy si němečtí kolonisté obzvlášť oblíbili a pojmenování těchto prostorů znali ze své původní vlasti.

Založení a jeho podoba

Vraťme se ale o 700 let nazpět a pokusme si udělat představu, jak mohlo proběhnout založení a jaká byla podoba Liberce v předhusitském období (do roku 1419). Lokátor, budoucí rychtář, dostal od Biberštejnů příkaz k vysazení nové vsi na dosud neosídlené lesní půdě. Novým osídlencům byla vyměřena půda a rozčleněna na lány, souvislé pásy, které se táhly kolmo od hlavní komunikace severovýchodním a východním směrem až k okraji hranic zakládaného sídliště. Lán obsahoval nejen ornou půdu vzniklou vyklučením, ale i kus lesa na konci záhumenicového pásu, dále louku, pastvinu a u samotného stavení i zahradu. Snahou zakladatele bylo vytyčit pokud možno parcelní pruhy stejné šířky, v paralelní linii a souvislé řadě. Příkré svahy omezily osidlovací možnosti a přinutily k založení celkově malého katastru obce. Liberec byl vzhledem k terénní situaci tzv. jednořadovou lánovou vsí a směr hlavní komunikace ovlivnil i jeho půdorys. Ten se však spolu s rozsahem osídlené plochy i celkového katastru během historického vývoje Liberce měnil.

Při pokusu o zpětnou rekonstrukci středověkého vyměřovacího schématu Liberce je nutno si uvědomit, že nově vysazená ves obdržela i méně kvalitní půdu, obecní pozemky (tzv. občinu), využívané jako louky a pastviny k chovu dobytka. Kromě toho i obecní les, důležitý zdroj stavebního materiálu a paliva. Zbývající les si ponechala vrchnost, která jej později zahrnula do svého poplužního dvora, který byl založen ve 30. letech 16. století a dnes zahrnuje zhruba území městské čtvrti Liberec V Kristiánov.

Jak vznikaly části města

Před rokem 1612 činil rozsah katastru Liberce včetně vrchnostenského poplužního dvora kolem 521 ha. (Původně od založení Liberce až do roku 1612 tvořil jeho hranici s Růžodolem tok Nisy.)

Po zániku sousedního panského dvora v Růžodole z něho liberečtí měšťané toho roku získali část pozemků ležících jihozápadně na levém břehu Nisy (později nazývanou "Jeřáb"). Plocha Liberce se tím zvětšila o cca 95 ha na 616 ha (do roku 1939).

Nejstarší stavení se nacházela v místech patřících pozdějším právovárečným domům na severní a východní straně dnešního náměstí dr. E. Beneše (dnes zhruba z míst radnice až k čp. 11/IV na rohu Moskevské a Felberovy ulice), od nichž se táhly lánové plužiny severovýchodním a východním směrem.

U severního konce procházející komunikace poblíž kostela stála zřejmě dědičná rychta s nejstarší libereckou hospodou, k níž patřily dva lány pozemků. Tento prostor doznal v průběhu doby velkých změn. Teprve v pohusitském období byl Liberec v souvislosti s povýšením na městečko (mezi lety 1440-1454) druhotně doplněn o čtvercové náměstí.

Na konci této řady domů stál na vyvýšeném místě dřevěný farní kostel, patrně jednolodní stavba vybudovaná ihned při založení Liberce, nebo krátce poté.Kostel se stal dominantou nové vesnice a z jeho věže bylo možno ze severu sledovat dění na přístupové frýdlantské cestě. Spolu s ohrazeným hřbitovem (dnes Sokolské náměstí) sousední rychtou mohl plnit i obranou funkci.

Hřbitovní ohrazení tímto směrem uzavíralo Liberec až do založení Nového města v letech 1631-1633. Nedílnou součástí vesnice se možná již v tomto období stal mlýn poháněný náhonem z Nisy.

Po založení vsi byla vymezena limitovaná pravomoc místní samosprávy. V čele stál dědičný rychtář, který jako vrchnostenský úředník vybíral poddanské dávky, spolupůsobil při vybírání zemské berně pro panovníka a zastupoval vrchnost při nižším soudnictví.

Vrchnost jmenovala k rychtáři zřejmě ještě dva přísežné, kteří pod jeho předsednictvím soudili. Rychta spojená s krčmou byla jedním z prvních objektů postavených v Liberci. Poblíž ní a kostela se v nové vsi odehrával veškerý veřejný život.

Liberec byl nejprve na několik let osvobozen od placení poddanských dávek. Během první poloviny 14. století se stal v rámci biberštejnského dominia součástí samosprávného obvodu hamrštejnského hradu pod vrchním dohledem frýdlantského purkrabího. Hrazení poddanských platů vyžadovalo kontakt s místním trhem odebírajícím zemědělskou produkci. Liberečané nejspíše navštěvovali místní trhy v blízkém Frýdlantě a Chrastavě, ale také výroční trhy ve vzdálenějším Zhořelci.Počet obyvatel Liberce v předhusitském období můžeme odhadovat na 50 osob při úvaze osmi usedlostí a průměrném počtu šesti až sedmi osob na poddanskou rodinu. Kromě zemědělství se živili pastevectvím a prací v lese.Liberec byl v předhusitském období centrem rozsáhlé farnosti a toto jeho ústřední postavení se stalo jedním z předpokladů pro pozdější vzestup v městské středisko libereckého panství a významně tak ovlivnilo jeho další vývoj.

Záhada zvaná Habersdorf.

Liberec nebo Havlova Ves?Dřívější názory na založení Liberce ovlivňovaly domněnky o jeho druhém pojmenování "Habersdorf", považovaném za jeho předchůdce. U samotného Liberce se také uvažovalo, že byl již od svého založení městem. V sedmdesátých letech 20. století se objevila zcela nová hypotéza, která identifikovala v názvu Habersdorf a pomístním označení Hablau dokonce slovanskou ves Havlov ze 12. století. Podle tohoto tvrzení údajně splynula s později založeným Libercem v jednu ves. Šlo o umělý konstrukt, jenž měl posloužit myšlence o prvotnosti slovanského osídlení Liberce.

První zmínka

Jak je to tedy s tím záhadným slovním spojením "in Rychemberg alias in Habersdorf", které je dodnes příčinou mnoha nejasností a různých výkladů o počátcích Liberce. Protože se jedná o zápis v písemnostech církevní provenience a souvisí s vývojem farní správy na Liberecku, musíme jej zasadit do širších církevně-správních souvislostí. První zmínka o existenci liberecké farnosti a současně Liberce ("Reichinberch") je v seznamu farností žitavského děkanátu v rejstříku papežského desátku z roku 1352 .

V roce 1411 Jan III. z Biberštejna (+ 1424) daroval patronátní právo (tj. právo navrhovat faráře) k libereckému farnímu kostelu augustiniánům-eremitům z kláštera od sv. Tomáše v Praze, kteří se těšili jeho přízni. V souvislosti s nabytím tohoto práva bylo vydáno šest listin, které jsou opsány v klášterním kopiáři tzv. Codex Thomeus. Pouze jedna z nich se dochovala v originále, v němž je však na rozdíl od chybně v kopiáři opsaného "Habersdorf" správně napsáno "Haberndorf".

Z důkladného rozboru textu těchto písemností vyplývá, že se v nich vyskytující slovní spojení "ius patronatus ecclesie in Rychemberg alias in Habersdorf (tedy správně Haberndorf) " nelze překládat jako "patronátní právo ke kostelu v Rychembergu (Liberci) jinak zvaném Habersdorf (Haberndorf). Český překlad má správně znít: " patronátní právo ke kostelu v Rychembergu (Liberci) a na jiném místě, jinde (patronátní právo ke kostelu) v Habersdorfu (Haberndorfu)".

Jedná se o patronátní právo k farnímu kostelu v Liberci a jeho filiálnímu kostelu ve Stráži nad Nisou (německy Habendorf). Protože strážská farnost není v rejstříku papežského desátku uvedena, muselo již před rokem 1352 dojít ke sloučení této chudé farnosti s libereckou v jednu farnost. Strážský kostel se pak stal pouze filiálním, vedlejším kostelem v rámci liberecké farnosti. Stráž nad Nisou je proto ve skutečnosti onou dosud "tajemnou" vesnicí Habersdorf a rok 1411 je zároveň první písemnou zmínkou o ní. Libereckou farnost tvořily vsi Liberec, Růžodol a Pavlovice a filialní obvod strážského kostela s vesnicemi Stráž nad Nisou, Radčice, Svárov a Krásná Studánka.

Udělení městského znaku

Pokles ceny stříbra na přelomu patnáctého a šestnáctého století způsobil výrazně menší používání zemské stezky do Lužice a tím i pokles významu Liberce. Šlechta a řemeslníci byli nuceni zvýšit výrobu a kvalitu produktů, v té době se jednalo hlavně o látky - plátno. V rámci boje šlechty o privilegia získalo město v roce 1560 právo vařit pivo a 11. dubna 1577 i vlastní městský znak.

16.století

V druhé polovině 16. století se díky zásahům hejtmana Ulricha začal měnit vzhled města. Byly založeny ulice Mlýnská (nyní Pražská), Žitavská, Česká (nyní Moskevská) a další. V letech 1579 - 1581 byla postavena první zděná stavba , kterou se stal farní chrám sv. Antonína. Kolem roku 1583 byl Rederny založen panský dvůr a vedle něho později postaven zámek. V letech 1599 až 1603 byla postavena první radnice v pozdně renesančním slohu. Její někdejší poloha je "vydlážděna" v prostoru před nynější radnicí.

17. a 18. století

Po bitvě na Bílé hoře musí Redernové opustit svá panství a Liberec se tak stává majetkem Albrechta z Valdštejna. V té době měl Liberec asi 1700 obyvatel. Albrecht dal založit špitál, ale hlavně Nové Město (okolo nynějšího Sokolovského náměstí), protože potřeboval ubytovat nově příchozí soukeníky. Z Liberce se stalo centrum výroby plátna pro potřeby jeho vojska. Albrecht nechal postavit nový vodovod, který používal vodu z ruprechtických pramenů. Původní redernovský využíval prameny pod Libereckou výšinou. Při výstavbě města se použilo typizovaného domu, který se opakoval jen s menšími obměnami. Dům byl nejdříve postaven a teprve poté prodán zájemci za 400 dukátů. Po smrti vévody, vydání obnoveného zřízení zemského, začátku protireformace a začátku působení jezuitů uteklo mnoho obyvatel do Saska, v Liberci zůstalo asi 1160 obyvatel, v Růžodole jen 96 z 304. Začaly vznikat první velkovýrobny látek - manufaktury. Upadá plátenictví a zlepšuje se situace soukenického cechu, protože bavlněné látky vytlačují plátno. Na počátku 18. století má Liberec asi 370 domů a 3000 obyvatel. Bohatí měšťané si mohou dovolit postavit si nové honosné domy, které se většinou zachovaly dodnes. Založeno bylo Filipovo města (kolem Nerudova náměstí) a Kristiánovo město (kolem ulice 8. března). Napoleonské války znamenaly blokádu Anglie a větší potřebu látek, což znamenalo rozvoj soukenictví.

19.století

V roce 1801 je v Liberci 858 soukenických mistrů. V roce 1850 měl Liberec 18 854 obyvatel, avšak přírůstek obyvatel byl neekvivalentní stavební činnosti a tak chyběla ubytovací kapacita. Proto muselo být mnoho domů adaptováno přestavbami a přístavky. Mnoho domů se tak změnilo z dřevěných - valdštejnského typu, na čistě zděné. V roce 1859 dosáhlo spojení přes Pardubice s Vídní a přes Žitavu s Berlínem. To znamenalo nebývalý rozmach a Liberec se stal druhým největším městem v Čechách. Byly zde 3 konzuláty, 50 textilních továren, 60 továren zaměřených na kovoprůmysl, mimo jiné i na výrobu automobilů RAF.

Doprava

Trať z Pardubic do Liberce, dlouhá 160 km, byla vystavěna za pouhých 28 měsíců. Na stavbě v letech 1856 - 1859 pracovalo 17 000 dělníků. Po dlouhých jednáních bylo rozhodnuto o umístění nádraží Na jeřábu, kde bylo možno propojit pardubickou a žitavskou trať. Trať do Žitavy byla dokončena o několik měsíců dříve než trať do Pardubic. V roce 1875 byla dostavěna trať zhořelecká (směr Frýdlant), v roce 1888 trať do Jablonce n/N a v roce 1903 trať českolipská.

Stavební činnost v 19.stol. a začátku 20.století

V roce 1851 byla v Liberci založena Obchodní a živnostenská komora, která si postavila svoje sídlo v letech 1899 - 1901 na dnešní Masarykově třídě (naproti Severočeskému muzeu). V letech 1888 - 1891 byla postavena budova spořitelny ve Felberově ulici. V roce 1877 vznikl objekt soudu na Keilově vrchu. Spolek Severočeského muzea si postavil svůj palác na pozemcích bývalé botanické zahrady v roce 1898. Jedna z věží muzea je kopií věže staré radnice. V této době vzniklo velké množství objektů, jako další významné uvádím: městské lázně, chorobinec - dnes Dům dětí a mládeže, dům J. Liebiga - dnes Oblastní galerie, restaurace Lidové sady a Městský lesík, zoologická zahrada - informace ve vlastním odstavci. Zakládány byly i školy: reálka na Novoměstském (Sokolovském) náměstí v roce 1837, tkalcovská škola tamtéž v roce 1852, průmyslová škola na třídě císaře Josefa (Masarykova) v letech 1882 - 1885 a byla vystavěna budova ZŠ v Šamánkově ulici, která původně sloužila jako starobinec. Naproti ní, vedle Rudolfovy školy z roku 1879, vznikla v roce 1887 Vyšší škola tkalcovská, jejíž budova slouží od roku 1911 jako Obchodní akademie. Se vzrůstajícím počtem obyvatel vznikaly i základní školy rozmístěné po celém Liberci. Dále bylo přestavěno dolní centrum města kolem nynějšího Soukenného náměstí, kde stávala oblíbená restaurace Německý dům (dnes tam stojí Dunaj). V roce 1879 vyhořelo staré cechovní divadlo a proto bylo postaveno nové divadlo v letech 1881-1883 a bylo otevřeno 15.září 1883 Schillerovým dramatem Wilém Tell. Stará radnice přestala vyhovovat kvůli svému stáří a nedostatečné prostornosti. Nová radnice byla postavena v letech 1888 - 1893. Její dominantou je 65 metrů vysoká věž. První plynárnu v Liberci postavil Johann Liebig ve své továrně kolem roku 1844. Veřejná plynárna byla postavena v roce 1859. Městská elektrárna byla zřízena v roce 1897 pro potřeby elektrické pouliční dráhy. V roce 1914 byla spuštěna parní elektrárna v Andělské hoře. Katastrofální povodeň uspíšila stavby retenčních nádrží a tak byla v roce 1904 postavena přehrada na Harcovském potoce. Již zmíněný vodovod byl po dlouhých studiích nahrazen novým, který jímal vodu z pramenů pod ještědským hřebenem, v roce 1902. Samozřejmě, že vzniklo mnoho dalších budov jak světského tak i církevního charakteru o kterých se zde nebudu zmiňovat.

Statistika

V roce 1880 bylo v Liberci 1524 domů, 6375 bytů a 28 090 obyvatel. O 10 let později již 1799 domů, 7443 bytů a 30 890 obyvatel. Město se začínalo jevit jako organický celek. V roce 1900 měl samotný Liberec 34 099 obyvatel a 10 let později již 36 350. Pokud však připočteme Rochlici, Horní Růžodol, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice a Starý Harcov dojdeme k 66 000 obyvatel.

1.světová válka

Znamenala stagnaci až úplné zastavení výstavby města. Snad kromě krematoria, které bylo postaveno v roce 1917 a stalo se tak prvním na území již umírající monarchie.

Mezi válkami

Po roce 1918 si sudetští Němci, kteří žili v Liberci uvědomili, že by měli patřit do státu, kterému budou v jejich městě vládnout menšinoví Češi. Proto rychle vyhlásili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen (Německé Čechy), stát ve státě s vlastními bankovkami, zemskou vládou a s hlavním městem Liberec. Nejdříve se chtěli připojit k Německu, pak k Rakousku a nakonec je obsadila československá armáda a provincie byla zrušena. V Liberci tehdy pracovalo 32% vlnařských stavů v republice. Liberečtí průmyslníci se snažili o navázání spojení se světovými trhy, z tohoto důvodu byly v roce 1919 založeny liberecké veletrhy, jako první v ČSR. První veletrhy v roce 1920 ukázaly svůj velký hospodářský význam pro Liberec. Pro ubytování stále většího počtu návštěvníků, kteří sem přijížděli, byl v roce 1930 vybudován hotel Imperial.

Poválečná historie

Historie po roce 1945 byla stejně dramatická jako před ním. Protože se Liberec nachází v oblasti Sudet a většinovými obyvateli byli Němci. Ti museli odejít a na jejich místo přišlo mnoho nových českých "osadníků". Bohužel po roce 1948 se město rozvíjí socialistickým přístupem. Místo honosných vil se stavějí paneláková sídliště jednotného vzhledu. V té době nevzniklo mnoho architektonických skvostů. Byl však postaven symbol města a kraje. Horský hotel a televizní vysílač Ještěd. Byla započata přestavba města v oblasti Soukenného náměstí, kdy vznikl Obchodní dům Ještěd a Dům kultury. V roce 1968, kdy k nám provedla invazi spřátelená vojska, ztratil Liberec 9 svých občanů, kteří byli zabiti naprosto zbytečně. Po roce 1989 se Liberec znovu stává důležitým centrem. Byli opraveny staré budovy a postaveno mnoho nových staveb např. Stavba smíření: Severočeská knihovna Liberec. Liberec se stal největším městem nově založeného Euroregionu Nisa a získal titul krajského města.

Historie Libereckých čtvrtí

Rochlice (Liberec VI)

Jedná se o jednu z nejstarších obcí na území dnešního Liberce. Poprvé se Rochlice uvádí v roce 1360 v Libri confirmationum pražského arcibiskupství jako Rochlicz nebo také Rokytnic. Vývoj obce urychlila až stavba pražské silnice v roce 1825 a stavba železnice do Jablonce nad Nisou v roce 1888. První továrna zde byla založena v roce 1830. V roce 1903 byla povýšena na městečko a roku 1908 dokonce na město. V roce 1939 se stala součástí Liberce v té době měla přes 6000 obyvatel.

Horní Růžodol (Liberec VII)

Do roku 1850 měl společnou správu s Růžodolem I. Obec Růžodol je připomínána již v roce 1542. Stavba železnice sice rozdělila katastr obce na dvě části, ale zároveň podporovala rychlý růst Horního Růžodolu. Růst podpořila i silnice Praha - Liberec. Roku 1930 zde žilo 6 557 obyvatel z toho přes 50% Čechů. V roce 1905 byl H. Růžodol povýšen na městečko a roku 1925 na město. Ve městě stály četné cihelny a dvě vápenky, které se staly zdrojem stavebního materiálu i pro okolní obce. Částí Liberce se Horní Růžodol stal v roce 1939.

Dolní Hanychov (Liberec VIII)

Dolní Hanychov vznikl v roce 1589 prodáním části dvora hanychovského panského dvora jeho správci Tomáši Arnoldovi a dalším zájemcům. K osamostatnění však došlo až v roce 1886, kdy vznikly samostatné obce Dolní Hanychov, Horní Hanychov a Karlinky. V roce 1912 zlepšila spojení s Libercem tramvajová linka. Do Liberce byl Dolní Hanychov zařazen v roce 1939.

Janův Důl (Liberec IX)

Je jednou z nejmladších obcí. V roce 1704 - 1705 zde bylo postaveno celkem 62 domků. Obec byla vždy malá a velmi málo industrializovaná. Ke sloučení s Libercem došlo překvapivě v roce 1939.

Františkov (Liberec X)

Základ Františkova tvořilo 31 domů postavených v roce 1657. Obec byla nazvána podle tehdejšího majitele panství hraběte Františka Gallase. Osídlení se soustřeďovalo podél cesty do Ostašova (dnešní Švermova ulice). V roce 1910 měla obec 2304 obyvatel. V katastru obce byla roku 1883 zřízena slévárna, která se později stala základem továrny na výrobu automobilů RAF, ještě donedávna známé jako LIAZ. Obec byla připojena v roce 1939.

Růžodol I (Liberec XI)

V roce 1850, kdy se osamostatnil měl 550 obyvatel. Do první světové války vzrostl počet obyvatel šestkrát. V 19. stol. vyrostlo na území obce 15 převážně textilních podniků. Dopravní spojení s Libercem se zlepšilo v letech 1842-1844, kdy byla postavena silnice Liberec - Žitava a v roce 1904, kdy byla postavena tramvajová linka do Liberce. Na katastru obce vzniklo letiště, které zahájilo svůj provoz v roce 1937. Do Liberce byla tato čtvrť včleněna v roce 1939.

Staré Pavlovice (Liberec XII)

Pavlovice jsou poprvé uváděny roku 1550. Stavbou 20 samostatných domů vznikají Nové Pavlovice, a zbytek obce se tak stal Starými Pavlovicemi. Rozdělení proběhlo roku 1893. Do počátku 19.stol. je vývoj obce zvolný. Poté s přílivem nových obyvatel dochází ke stavebnímu "boomu". V době připojení k Liberci, v roce 1939, má obec 1869 obyvatel.

Nové Pavlovice (Liberec XIII)

Roku 1870 zde došlo k parcelaci půdy a k jejímu prodeji jako stavební pozemky. V Liberci již cena pozemků dosahovala vysoké úrovně a tak se zde logicky začali lidé usídlovat. Páteří zastavění se stala ulice Borový vrch. Největším objektem je zde Koloseum postavené v roce 1877 na místě vyhořelé krčmy Luční výšina. Přírůstek obyvatel však nakonec nebyl tak rapidní a v roce 1939 mají Nové Pavlovice 2212 obyvatel. Ve stejném roce se staly třináctou částí Liberce.

Ruprechtice (Liberec XIV)

Vznikly při staré cestě do Frýdlantu a poprvé jsou uváděny roku 1545 jako Ruprštorf. Během 19.stol. byly na Černé Nise zřízeny mnohé podniky, celkem jich bylo 27, a jejich dělníci se ubytovali právě v Ruprechticích. Od roku 1907 dominuje Ruprechticím secesní kostelík U obrázku. V roce, kdy byly připojeny k Liberci, rok 1939, měly 4511 obyvatel.

Starý Harcov (Liberec XV)

Obec je poprvé uváděna jako Hartmannsdorf již roku 1522. Na katastru obce byla založena textilní továrna firmy Liebieg (dnes Textilana). První domy byly postaveny podél údolní komunikace do Lukášova a Jablonce. Druhou tepnou St. Harcova se stala silnice po úpatí hřebene do Rudolfova a Bedřichova. Právě tato oblast se stala oblíbeným místem pro stavbu luxusních vil libereckých boháčů. Ke Starému Harcovu patří část čtvrti Králův Háj, kde byly stavěny převážně rodinné a nájemní domy typizovaného vzhledu. V roce 1788 byla při Staré cestě vedoucí do Jablonce postavena hospoda a okolo ní potom vzniklo několik dalších stavení. Toto místo bylo pojmenováno Aloisina výšina. Dominantou Harcova, ale i okolních čtvrtí, je rozhledna postavená na kopci Kovářův kámen. Ta je dnes součástí bohužel nefungující restaurace Liberecká výšina, kterou nechal postavit Jindřich Liebieg v podobě středověkého hradu v letech 1900 - 1901. Roku 1850 byly Starý a Nový Harcov spojeny a v roce 1930 zde žilo 4 035 obyvatel. Připojení k Liberci bylo provedeno v roce 1939.

Nový Harcov (Liberec XVI)

Poprvé se uvádí v roce 1682, kdy byla část pozemků Harcova poskytnuta pro výstavbu 23 domů. Průmysl zde nebyl téměř zastoupen a tak zde bydleli dělníci, kteří docházeli za prací do sousedního St. Harcova. Za zmínku stojí jen vznik rašelinových lázní v roce 1929.

Kateřinky (Liberec XVII)

Byly založeny z příkazu majitelky panství Kateřiny z Redernů v roce 1609. Obec byla závislá na rozvoji podniků na Černé Nise, stejně jako Ruprechtice. Podle sčítání z roku 1902 zde bylo 63 výrobních podniků, ale již v třicátých letech se mnoho z těchto továren stalo pouze sklady. Odloučenost obce způsobila, že Kateřinky byly připojeny k Liberci až v roce 1954.

Karlinky (Liberec XVIII)

Byly založeny v roce 1770 na pozemcích bývalého panského dvora a pojmenovány po Karolíně Clam-Gallasové. Roku 1880 zde žilo 565 obyvatel, ale neexistence průmyslu způsobila odliv obyvatel. Obec byla připojena v roce 1954.

Horní Hanychov (Liberec XIX)

Poprvé je připomínán v roce 1560 a za svůj rozvoj vděčí ještědské rekreační oblasti a silnici do Českého Dubu. Vzrůst také podpořila stavba rozhledny na Ještědu (samostatný odstavec), sáňkařské dráhy v roce 1909 a lanovky v roce 1933. V roce 1900 zde bydlelo 1130 osob, ale před připojením k Liberci v roce 1954 zde žilo jen 731 obyvatel.

Rudolfov (Liberec XXI)

Počátkem 17.stol. zde vznikla osada Buschdorf. K ní vedla vozová cesta z Kateřinek. V roce 1657 zde byla založena nová obec nazvaná podle Rudolfa Gallase. Rudolfov je nejvýše položenou částí Liberce a také proto zde průmysl nenašel své místo. Jen v dolní části obce byla postavena vodní nádrž a menší elektrárna. Z Rudofova se stala převážně rekreační oblast a před připojením k Liberci v roce 1963 tak měl pouhých 166 stálých obyvatel.

Ostašov (Liberec XX)

Pod tímto názvem je znám od roku 1545. Jeho osídlení navazuje na Horní Suchou, původně zvanou Horní Ostašov. Obě obce dělí Ostašovský potok, který dříve tvořil hranici mezi libereckým a chrastavským okresem. Výstavbou železnice do České Lípy se sice obec rozdělila na dvě části, ale získala dobré spojení s Libercem. Za první světové války zde byl vybudován zajatecký tábor pro 50 000 zajatců hlavně ruského původu. Součástí Liberce se Ostašov stal v roce 1963.

Horní Suchá (Liberec XXII)

S Ostašovem tvořila dlouho jednu obec. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla v roce 1880, kdy zde bydlelo 734 osob. S Libercem byla sloučena v roce 1976.

Doubí (Liberec XXIII)

Roku 1412 prodal zeman Petr Tysta Vesec, Doubí a část Vratislavic klášteru v Českém Dubu. Tato obec ležela na zemské cestě a později na císařské silnici z Liberce do Turnova. První osídlení vzniklo podél této cesty. Vývoji obce přispěl vznik parostrojní cihelny patřící lékaři V. Šamánkovi. Nepříznivý vliv měla stavba železnice do Pardubic, která oddělila část obce, která se potom nazývala Malé Doubí. Nakonec se tato část připojila k Hanychovům. Dalším zásahem byla stavba rychlostní dálkové silnice do Turnova. Při sčítání v roce 1970 mělo Doubí 1356 obyvatel a o 6 let později bylo připojeno k Liberci.

Pilínkov (Liberec XXIV)

Byl založen pravděpodobně v 16. stol. a jeho první název byl Heinersdorf. Poprvé byl jmenován v roce 1544. Trať rozdělila obec v roce 1859.

Hluboká (Liberec XXVIII)

První zmínka o obci je z roku 1584. Obyvatelé se zabývali zemědělstvím. Osada byla spravována z Pilínkova a v roce 1962 byl Pilínkov , Hluboká a Doubí sloučeny v jeden celek. Ten se spojil s Libercem v roce 1976.

Vesec (Liberec XXV)

Patří k nejstarším českým obcím na území Liberce. Poprvé je uváděna roku 1412. Vesec a některé další obce patřili k zvláštnímu lennímu statku, který získal Jakub von Heistern, protože však zde nebyl žádný panský dvůr bylo roku 1651 povoleno poddaným vykoupit se z robot. To přispělo k znovuosídlení obcí. Původní osídlení bylo řídké a soustředilo se hlavně kolem Nisy. V obci bylo založeno několik továren a největšího počtu obyvatel dosáhl Vesec roku 1909, kdy zde žilo 4150 osob. Ve stejný rok byl povýšen na městečko. Vesec byl připojen v roce 1976.

Stráž nad Nisou (ex Liberec XXVI)

Poprvé se uvádí roku 1469 za válek Jiřího z Poděbrad. Středem obce se stal panský dvůr. Další výstavba se soustředila v okolí kostela a cesty z Liberce do Mníšku. Další ulice začaly vznikat chaoticky. Na počátku 20. stol. zde působilo 136 různých závodů. V roce 1970 zde žilo 1561 obyvatel. V roce 1976 byla Stráž připojena k Liberci, ale po sametové revoluci se k 1.9.1990 znovu osamostatnila.

Svárov (Liberec XXVII)

Zmiňován je již roku 1444 a vždy byl jednou z nejmenších obcí. Připojen byl roku 1976.

Kunratice (Liberec XXIX)

Jedna z nejmenších obcí Liberecka vznikla pravděpodobně v druhé polovině 15. století, ale písemně je připomínána až v roce 1542. Její německé jméno je Konradisdorf a v roce 1624 měla 115 obyvatel. Nynější hlavní silnice, která prochází obcí až do Jablonce byla postavena v letech 1847 - 1848. Dlouhý čas využívali zdejší obyvatelé zázemí Vratislavic. Vlastní školu dostali až v roce 1898. Kunratice byly připojeny 1.7.1980.

Vratislavice nad Nisou (Liberec XXX)

Jsou zmiňovány již v 60 letech 14. století. Obec byla řekou rozdělena na dvě. Českou a německou část. Německá část vznikla až v 16.stol. a dostala jméno Maffersdorf. Česká část se již od počátku jmenovala Wratislawicz. Ke sloučení došlo až v roce 1901. V roce 1903 byly povýšeny na městečko a dostaly svůj 1.znak. Po druhé světové válce a odchodu Němců se natrvalo ustálilo jméno Vratislavice. Roku 1970 dostaly Vratislavice znak nový. Na území obce stojí přes 125 let starý pivovar a sodovkárna, která využívá kvalitní minerální vodu, která se zde nachází. Přes Vratislavice vede železniční a tramvajová trať do Jablonce nad Nisou. Vratislavice jsou samostatným městským obvodem, což dává právo městu Liberec mít místo starosty primátora a další výhody. Mezi rodáky Vratislavic patří automobilový technik století * Ferdinand Porsche a bohužel i Konrad Henlein. K Liberci byly přiřazeny k 1.7.1980 * tento titul mu byl udělen v soutěži COTC (Car of the Century)

Krásná Studánka (Liberec XXXI)

Své jméno dostala podle studánky, kterou používali uhlíři pálící milíře v okolních lesích. Vesnice vznikla ve 14.století a je tak jednou z nejstarších na Liberecku. Od osmdesátých let 19. století tudy vede císařská cesta na Frýdlant a od roku 1875 železniční trať tamtéž. V roce 1960 k ní byly připojeny Radčice a 1.7.1980 byl tento celek spojen s Libercem.

Radčice (Liberec XXXII)

První zmínka o obci je z roku 1444. V roce 1550 zde žilo 10 sedláků a 4 zahradníci. Radčice se změnily v rekreační oblast a počátkem 70. let 20. stol. byla otevřena populární restaurace Dračí sluj. Připojeny byly 1.7.1980.

Machnín (Liberec XXXIII)

Obec byla pravděpodobně založena koncem 14. století pány z Donína. Její historie úzce souvisí s nedalekým hradem Hamrštejnem. Obyvatelé se živili zemědělstvím, lesními pracemi a rudným dolováním. Roku 1850 byly k Machnínu přičleněny obce Bedřichovka a Karlov. V roce 1991 zde žilo 926 obyvatel. Machnín je součástí Liberce od roku 1980.

Bedřichovka (Liberec XXXIV)

Osada byla založena v roce 1782. V roce 1880 měla nejvíce obyvatel a to 246. Připojena s Machnínem v roce 1980.

Karlov pod Ještědem (Liberec XXXV)

Osada byla založena na pozemcích machnínského dvora v roce 1787. V roce 1991 zjištěno jen 55 obyvatel. Připojen k Liberci k 1.7.1980.

Historie významných institucí a staveb

Historie Technické univerzity v Liberci

Technická univerzita v Liberci se od roku 1989 stala z řadové vysoké školy s ryze technickým zaměřením a dvěma fakultami uznávanou vysokou školou s respektem doma i v zahraničí, školou, která má dnes šest fakult a propojuje vzdělávání technické se vzděláváním humanitním. Technická univerzita v Liberci navazuje na první vysokou školu, která byla v Liberci založena v roce 1953 - na Vysokou školu strojní (VŠS). Ta se od počátku ve své činnosti vzdělávací a vědecké orientovala na pěstování oborů typických pro průmyslovou výrobu v severních Čechách: strojírenskou technologii, konstrukci strojů a zařízení se zaměřením na textilní, oděvní, sklářské, keramické a další stroje a na textilní technologii. Jedinečnost spojení vysokého školství a tradice textilního průmyslu v širokém okolí spolupůsobily v tom, že v roce 1960 byla škola rozdělena na fakultu strojní a fakultu textilní a původní název Vysoká škola strojní na Vysoká škola strojní a textilní v Liberci (VŠST). Po roce 1989 byly na naší univerzitě v letech 1990 až 1995 zřízeny a akreditovány postupně další čtyři fakulty. Tyto skutečnosti spolu s nabízenými studijními programy ve vysokoškolském bakalářském, magisterském a doktorském studiu a spolu s vědeckovýzkumnou činností a spoluprací se zahraničím přispěly k tomu, že od 1. ledna 1995 byl škole zákonným ustanovením změněn název na Technická univerzita v Liberci (TUL). Technická univerzita v Liberci má dnes šest fakult: Fakultu strojní Fakultu textilní Fakultu pedagogickou Hospodářskou fakultu Fakultu architektury Fakultu mechatroniky a mezioborových inženýrských studií

Historie rozhleden na vrcholu Ještědu

Už v roce 1876 a to přesně 7.května se na 1012 m.n.m. otevírá první rozhledna. Tato věž je dřevěná, odkrytá a 5 m vysoká a stává se jedním z hlavních cílů turistů z celého okolí. To samozřejmě způsobilo brzké opotřebení dřevěné konstrukce a věž musela být roku 1889 stržena. Druhá věž, již 8 m vysoká, byla též dřevěná, a na plošinu ve tvaru šestibokého hranolu se vešlo 20 osob. Byla otevřena jen několik týdnů po zániku první věže. Vydržela však také velmi krátkou dobu a roku 1903 musela být též stržena. Liberecký horský spolek se však nevzdával a ještě před stržením druhé věže existoval projekt na vybudování horského hotelu. Projekt vypracoval a stavbu vedl liberecký stavitel Schäfer, a na tomto vrcholu vyrostla konečně reprezentativní stavba, kterou viděli obyvatelé i vzdálenějšího okolí. Byl to horský hotel s 23m vysokou rozhlednou a slavnostní otevření se konalo 13.1.1907. To odstartovalo závody ve výstupech na Ještěd a hotel měl o návštěvnost postaráno. Jedné ženě se podařilo na tento vrchol vystoupat během jediného roku 709x . V roce 1933 byla mezi Ještědem a Horním Hanychovem zbudována lanovka a celý horský hotel se stal majetkem ČSD . Hotel stále fungoval bez problémů až do osudného dne 31.1.1963 , kdy při rozmrazování potrubí celá stavba do základů shořela. Tak skončila historie rozhleden na tomto vrcholu. 21.9.1973 je zde otevřena originální stavba ve tvaru rotačního hyperboloidu, jedná se o dílo arch. Karla Hubáčka, který za něj dostal prestižní Perretovou cenu. Zahrnuje restauraci, hotel a vrchní část je využívána k televizním a telekomunikačním účelům.

Vznik Zoologické zahrady v Liberci

Psal se právě rok 1904, když se poprvé rozezněly městským parkem nezvyklé ptačí hlasy. To místní Ornitologický spolek pro Severní Čechy obsadil velkou ptačí voliéru exotickými ptáky. Členové spolku nezůstali jen při voliéře, postavené v blízkosti restaurace Lidové sady. Již předtím byly jejich péčí udržovány na nedalekém jezírku labutě. V údolí za jezírkem se objevily v malé obůrce srnci. Když v roce 1906 utichlo u liberecké přehrady výstaviště, přijal spolek nabídku stavitele Hübnera, přemístit odtud do údolí dřevěný domek zvaný "Čapí hnízdo". Již rok poté, v říjnu 1907, píší liberecké deníky, že byl učiněn první krok ke zřízení malé zoologické zahrady. Počet zvířat kolem čapího hnízda vzrůstal, objevil se tu i medvěd přivezený vojáky ze Srbska, ale v předvečer první světové války pokus o otevření zoologické zahrady v Liberci skončil bez úspěchu. Válečná léta Liberci neublížila. Severní Čechy se stávají součástí Československé republiky, která se zde konstituuje v historických hranicích. Svou činnost obnovuje i Ornitologický spolek. Výstavka zvířat v údolí opět ožívá a na podzim 1919 se stává sen členů spolku skutečností. Malá zoologická zahrada v Liberci, tedy první a jediná na území Československa je otevřena. V roce 1939 zde již našlo svůj domov 134 druhů zvěře v celkovém počtu 500 kusů. Počátkem 60. let 20. století vznikl Kruh přátel ZOO a za jeho výrazného přispění se zahrada dále rozvíjí.

Historie Botanické zahrady Liberec

Roku 1893 liberecký "Spolek přátel přírody" zakoupil pozemek a začalo budování botanické zahrady. Dne 5. září 1895 byla botanická zahrada veřejně převzata v užívání, avšak měla v převážné míře charakter zahradnictví pro zásobování města zelení. Roku 1930 byl zprovozněn první expoziční skleník v historii zahrady, zakoupený městem Liberec v České Kamenici. Za II. světové války úpadek, částečně zelinářské zahradnictví a 2 malé pěstitelské skleníčky. Zakládající "Spolek přátel přírody" již od roku 1938 neexistuje. Roku 1954 město Liberec ustanovilo zdecimovaný pozůstatek jako "Severočeskou botanickou zahradu", jež se stala samostatným vědeckým a kulturně výchovným zařízením, hospodařícím již na nynější ploše rozšířené na 2 ha. V letech 1956-1980 postupně zprovozněny nové skleníky, celkem 11 expozičních a 7 pěstitelských. Vytápění zprvu koksem, později v kombinaci se systémem elektrickým akumulačním. V letech 1990-1995 byly učiněny generální úpravy a modernizace skleníkových expozic, přestavba velkého alpina do nynějšího stylu, změna dispozice celé parkové části. Roku 1995 vydána aktuální tzv. zřizovací listina, podle níž oficiální název zní "Botanická zahrada Liberec". V letech 1995-2000 proběhla postupná demontáž zastaralých skleníků nacházejících se již v havarijním stavu, výstavba nynějšího komplexu 9 skleníkových pavilonů a 9 pěstitelských skleníků. Topení je plynové, udržování mikroklimatu skleníků je automatizováno.

Historie MHD

Počátky provozu

V roce 1894 schválila městská rada návrh na zřízení elektrické tramvaje a ještě téhož roku firma EAG předložila projekt tramvajové trati od nádraží do Lidových sadů. Koncese byla udělena 5. října 1896 a stavba byla započata 17. května 1897. Stavba probíhala velmi rychle a proto mohl být provoz slavnostně zahájen dne 25. srpna 1897. Dopravu provozovala EAG na náklady města, teprve roku 1898 byla založena Reichenberger Strassenbahn - Gesellschaft, která provoz převzala. Trať původně končila v dnešní zastávce Botanická zahrada. Koncem roku pak byl zprovozněn úsek na dnešní konečnou Lidové Sady. V roce 1899 byla postavena trať ze Soukenného náměstí do Rochlice, provoz byl zahájen 14. září. V květnu 1904 byla zahájena stavba trati od Radnice do Růžodolu I, zde byl provoz zahájen 9. listopadu 1904. Ještě v tomtéž roce došlo ke sloučení těchto tratí v linku Rochlice - Růžodol I. V roce 1906 byla postavena provizorní trať ke vchodu na Německo - českou výstavu k dnešní škole v Husově ulici. Další rozvoj sítě MHD nastal v roce 1912, kdy byla vystavěna trať Soukenné nám. - Horní Hanychov. Provoz byl zahájen 16. října 1912.

V samostatné Československé republice

Bylo realizováno prodloužení trati z původní konečné v Růžodolu I. až do středu této čtvrti. Stavba byla započata v květnu 1929, provoz byl zahájen 22.12.1929 prodloužením linky z Rochlice označené již č.2. Další tratí byl krátký úsek spojující nádraží s tratí do Horního Hanychova u Viaduktu. Dne 4. července se začalo a již 1. listopadu sem byla přeložena linka do Horního Hanychova, mezitím označená jako č. 3. Původní trať Barvířskou a Orlí ulicí byla opuštěna a později demontována. Po odtržení Sudet od Československa a posléze jeho obsazení bylo uvažováno o značně rozsáhlém rozšíření sítě tramvaje (až do Chrastavy, Tanvaldu apod.).

Poválečné období

Po válce došlo k dlouho plánovanému a velmi očekávanému propojení elektrických drah v Liberci a Jablonci nad Nisou. Stavba začala svépomocí z jablonecké strany již v roce 1947, slavnostní zahájení provozu na celé trati proběhlo dne 1.1.1955. Linka dostala č. 11. Další akcí v padesátých letech bylo obnovení svršku na mnoha místech, což bylo v některých úsecích spojeno se zdvojkolejňováním. V roce 1960 byla zrušena trať Rochlice - Růžodol I. v rámci tehdejších názorů na budoucnost kolejové MHD. V centru města došlo v roce 1964 k přeložce trati od divadla do zdvojkolejněné ulice 5. května. Další změna v kolejové síti byla spojena s výstavbou obchodního domu Ještěd v dolním centru, kdy bylo postaveno nové napojení meziměstské trati přímo ze Soukenného náměstí. Vzhledem k zhoršujícímu se stavu meziměstské trati bylo nutno rozhodnout o jejím dalším osudu. I v této, pro kolejovou městskou dopravu nepříznivé době, se podařilo její existenci uhájit a byla započata její rekonstrukce korunovaná obnovením provozu dne 29.12.1976. Další významnou akcí byla výstavba přeložky mezi horním a dolním centrem, zahájená v roce 1983, provoz byl zahájen na konci roku 1984. Od té doby tramvaj nejezdí kolem radnice.

Ve znamení změny rozchodu

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo rozhodnuto o přestavbě městské trati na rozchod 1435 mm v první fázi formou splítky 1000/1435 mm. V Liberci bylo započato s přestavbou v srpnu 1990 od smyčky v Lidových sadech po ulici Šamánkovu. Provoz byl na obnoveném úseku zahájen 12. října 1992. Další úsek se začal rekonstruovat hned v následujícím roce, přestavba celého úseku k nové smyčce u Viaduktu byla dokončena v roce 1995, provoz byl zahájen 15. listopadu. Zde je nyní ukončen rozchod 1000 mm. V úseku Viadukt - Kubelíkova byla nejprve vystavěna provizorní trať po levé straně ulice a po té provedena výstavba pravé koleje o normálním rozchodu. Provoz na této jednokolejné trati byl zahájen 28.8.1998 za účasti ministra dopravy současně s nově vystavěnými normálněrozchodnými halami vozovny (haly 6, 7, 8). K tomuto datu byl oficiálně zahájen provoz na rozchodu 1435 mm v Liberci, na lince č.1 k Viaduktu však byly normálněrozchodné vozy nasazovány již od 14.8.1998. I stavba trati pokračuje dále, dne 29. 11. 1998 byl zahájen dvojkolejný provoz po stanici Vápenka a 13. 7. 1999 pak na celém úseku do Kubelíkovy ulice. V roce 2000 byla zahájena přestavba dalšího úseku po smyčku Dolní Hanychov. Od zastávky Viadukt byly postupně koleje vytrhávány a tudíž původní úzkorozchodná trať nebyla zachována. Viaduktem tedy končí, a je zde postavena úzkorozchodná i širokorozchodná točka. Ovšem zpět k úseku Kubelíkova - Dolní Hanychov. Zde bylo použito jiné techniky pokládání kolejnic. Místo velkoplošných panelů s bokovou kolejnicí jsou zde položeny betonové desky s odhlučněnou žlábkovou kolejnicí a asfaltovou zálivkou. Už 8. července 2001 se na tomto úseku proháněly normálněrozchodné vozy. Nedostatek financí pozdržel rekonstrukci do Horního Hanychova. K dokončení došlo až v roce 2005 a od 1. 8. 2005 je tedy zprovozněna celá trať, nyní dvoukolejná a s rozchodem 1435 mm, Lidové sady - Horní Hanychov. Plánuje se, že se trať prodlouží až k dolní stanici lanovky ČD na Ještěd. Ovšem tento nápad je zatím pouze předmětem studií.

Použitá literatura a zdroje

Kniha o Liberci - Roman Karpaš a široký autorský kolektiv
Liberec minulosti a současnosti - Svatopluk Technik a Vladimír Ruda
Kniha o Jizerských horách - Miloslav Nevrlý
Adressbuch der Gauhauptstadt Reichenberg a některé další.
Internet - www.liberec.cz, www.dpml.cz a další.
Czech Trams
Jiří Bock

Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970.  Liberec léta Páně 1609. (archiv L.Janků)
Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970. Liberec léta Páně 1609. (archiv L.Janků)
Reichenberg v roce 1600. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg v roce 1600. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899. (archiv Kamil Syrovátka)
Pohled na Liberec okolo roku 1763 - z fondu KVK Liberec, mědiryt od I. Arnolda, který je součástí kroniky Liberce a Frýdlantu od P. Johanna Karla Rohna z roku 1963. (archiv Jany Zahurancové)
Pohled na Liberec okolo roku 1763 - z fondu KVK Liberec, mědiryt od I. Arnolda, který je součástí kroniky Liberce a Frýdlantu od P. Johanna Karla Rohna z roku 1963. (archiv Jany Zahurancové)
Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970.  Liberec léta Páně 1760. (archiv L.Janků)
Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970. Liberec léta Páně 1760. (archiv L.Janků)
Hostinec u Slunce (archiv Tomáše Macháčka)
Hostinec u Slunce (archiv Tomáše Macháčka)
Odpolední siesta (archiv Fandíme Liberci)
Odpolední siesta (archiv Fandíme Liberci)
archiv p.Odrážkové
archiv p.Odrážkové
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela.  Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela. Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
 Mapa Liberce z roku 1858 (publikovaná 1863)!  S barevně vyznačenými městskými částmi!  1863 - to ještě:  - neexistuje ani Rumunská, ani Ludmilina ulice  - nestojí ani stará Turnhalle (tělocvična)  - na náměstí Českých bratří je zatím park  - Pražská se ještě jmenuje Pražská a Moskevská Česká  - liberecké divadlo stojí na dnešním Sokoláku  - budova soudu je zakreslená jako nesmělý projekt do budoucna  Snad se bude publiku zamlouvat i rozlišení (soubor má 40 MB).....archiv Tomáš Cvrček)
Mapa Liberce z roku 1858 (publikovaná 1863)! S barevně vyznačenými městskými částmi! 1863 - to ještě: - neexistuje ani Rumunská, ani Ludmilina ulice - nestojí ani stará Turnhalle (tělocvična) - na náměstí Českých bratří je zatím park - Pražská se ještě jmenuje Pražská a Moskevská Česká - liberecké divadlo stojí na dnešním Sokoláku - budova soudu je zakreslená jako nesmělý projekt do budoucna Snad se bude publiku zamlouvat i rozlišení (soubor má 40 MB).....archiv Tomáš Cvrček)
Mapa Liberce z roku 1893, kdy ještě: - nestálo Muzeum - nestály ani Lázně a Obchodní a živnostenská komora - Vítězná ulice neměla jméno a končila pod kopcem - Průmyslovka neměla boční křídlo - přes ulici od Divadla místo kavárny Pošta stála stara tělocvična - Hotel Zlatý lev byl v budove na Panské ulici, vedoucí k zámečku. (archiv Tomáš Cvrček)
Mapa Liberce z roku 1893, kdy ještě: - nestálo Muzeum - nestály ani Lázně a Obchodní a živnostenská komora - Vítězná ulice neměla jméno a končila pod kopcem - Průmyslovka neměla boční křídlo - přes ulici od Divadla místo kavárny Pošta stála stara tělocvična - Hotel Zlatý lev byl v budove na Panské ulici, vedoucí k zámečku. (archiv Tomáš Cvrček)
podrobná mapa Liberce z roku 1900
podrobná mapa Liberce z roku 1900
Mapa z roku 1930 (zdroj Wikipedie)
Mapa z roku 1930 (zdroj Wikipedie)
archiv Luboš Janků
archiv Luboš Janků
Když stojíš na "vrchole Ještěda", ale nemáš digitální foťák, co umí 360º panorama, protože je terpve rok 1909, a tak ti nezbejvá než si to nakreslit...  (Výkres v původní publikaci sahal přes šest dvou stran velké obrázkové knihy, a tenhle 3.5 MB JPEG je to nejlepší, co se mi podařilo stáhnout. Tak mrkněte, jestli se vám to stahuje v dobrým rozlišení.)  Zdroj: Kafka, Josef. Lužické hory a Ještěd, Praha: Grégr a syn, 1909. (autor článku Tomáš Cvrček)
Když stojíš na "vrchole Ještěda", ale nemáš digitální foťák, co umí 360º panorama, protože je terpve rok 1909, a tak ti nezbejvá než si to nakreslit... (Výkres v původní publikaci sahal přes šest dvou stran velké obrázkové knihy, a tenhle 3.5 MB JPEG je to nejlepší, co se mi podařilo stáhnout. Tak mrkněte, jestli se vám to stahuje v dobrým rozlišení.) Zdroj: Kafka, Josef. Lužické hory a Ještěd, Praha: Grégr a syn, 1909. (autor článku Tomáš Cvrček)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Kateřina z Redernu
Kateřina z Redernu
František Clam-Gallas
František Clam-Gallas
František Josef I.
František Josef I.
Johann von Liebieg
Johann von Liebieg
Heinrich von Liebieg
Heinrich von Liebieg
Václav Šamánek
Václav Šamánek
Ferdinand Porsche
Ferdinand Porsche
Vlasta Burian
Vlasta Burian
František Peterka
František Peterka
Karel Vacek
Karel Vacek
Václav Helšus
Václav Helšus
Miloslav Nevrlý
Miloslav Nevrlý
Miloš Zapletal
Miloš Zapletal
Karel Hubáček
Karel Hubáček
Petr Nedvěd
Petr Nedvěd

Liberec v lidech

Dále uvedené historické údaje berte prosím jako "s nejlepším svědomím pravdivé", a přesto možná mylné. Týkají se lidí, kteří se nějak zapsali do historie Liberce. Čtěte, ale nesuďte.


Petr Ruprecht, Liberec, 2020


Redernové

Kateřina z Redernu (* pravděpodobně 1564, † 1617), manželka Melchiora z Redernu, po jeho smrti regentka panství Frýdlant, Liberec a Zawidów. Mimo jiné se zasloužila o rozvoj libereckého zámku, založila obec Kateřinky, financovala městský špitál v Liberci, nechala vystavět rodinné mauzoleum v kostele Nalezení sv. Kříže.


Kryštof II. z Redernu (*1591, † 1641), syn Kateřiny z Redernu, za podporu stavovského povstání poslán do exilu, zkonfiskovaný majetek získal Albrecht z Valdštejna.


František Clam-Gallas

František hrabě Clam-Gallas (* 26. 7. 1854 Liberec, † 20. 1. 1930 Frýdlant) byl český šlechtic, velkostatkář a v rodové tradici majitel panství Liberec, Frýdlant, Grabštejn a Lemberk, majitel Clam-Gallasovského paláce v Praze a ve Vídni. Byl poslední mužský příslušník rodu Clam-Gallasů (otec sedmi dcer). Miloval přírodu a dbal o ochranu historických památek. K jeho zálibám patřil golf, automobily, koně nebo tenis.


Liebiegové (Liebigové)


Johann von Liebieg (* 7. 6. 1802 Broumov, † 16. 7. 1870 Smiřice) přišel do Liberce roku 1818. První přádelnu provozoval již v roce 1826. Zasloužil se o vystavění plynárny, a byl hlavním iniciátorem při výstavbě železnice z Pardubic do Liberce. V roce 1867 získal na světové výstavě v Paříži zlatou medaili za nejlepší zboží. Po jeho smrti převzali řízení firmy synové a zeť. Po Heinrichu von Liebiegovi (* 29. 4. 1839 Liberec, † 4. 4. 1904 Frankfurt nad Mohanem, Německo) nám zůstala vzpomínka ve formě Liberecké výšiny (tj. Heinrichswarte, Hohenhabsburg, Liebiegwarte), jíž odkázal po své smrti městu.


Theodor von Liebieg (* 15. 6. 1872 Liberec, † 23. 5. 1939 Liberec) přivezl do Liberce první automobil a dál rozvíjel textilní průmysl.

V továrnách Liebiegů panovaly tvrdé poměry. Známá je tzv. Svárovská stávka proti snížení mezd (31. března 1870 ve Svárově přišlo o život 7 lidí). Na straně druhé Liebiegové stavěli pro své dělníky byty...


František Josef I. (* 18. 8. 1830 Vídeň, † 21. 11. 1916 Vídeň)
Roku 1891 navštívil císař liberecký arciděkanský kostel, divadlo, novou budovu spořitelny, stavbu nové radnice, tkalcovskou školu v Šamánkově ulici a Státní průmyslovou školu.
Ve dnech 21.-24. 6. 1906 dorazil František Josef I. zvláštním vlakem a byl ubytován na zámku Clam-Gallasů. Navštívil radnici, kde se potkal i s Václavem Šamánkem, zástupcem české menšiny. Kromě samotné výstavy navštívil libereckém muzeum, Obchodní a živnostenskou komoru, městské lázně, klášter voršilek, liberecká kasárna a Liebigovu továrnu. Stavil se také ve Stráži nad Nisou a při cestě do Jablonce učinil zastávku ve Vratislavicích nad Nisou.
Pozn. Doktor všeobecného lékařství Václav Šamánek (* 23. 10. 1846 Milotice u Kyjova, † 9. 5. 1916 Liberec) výrazně podporoval českou kulturu na Liberecku. Za základ svého snažení považoval rozvoj českojazyčného školství. Stal se předsedou České besedy i místního odboru Ústřední matice školské. Velkou oporu měl ve své manželce - Němce Haně Neradtové, která uměla česky a stala se předsedkyní ženského spolku Karoliny Světlé.

Liberec v období válek


Občas slýchávám, jak Napoleon Bonaparte spal v hostinci U zeleného stromu... Napoleon podle všeho přijel ze Žitavy jen na pár hodin do Jablonného v Podještědí, a to 19. srpna 1813, kdy prakticky současně jeho jednotky vpadly do severních Čech (18. až 23. srpna obsadily území od Frýdlantu až po Českou Lípu, Liberec nevyjímaje). Jablonné a jeho přítomnost zde měly sloužit jako vějička. Schwarzenberg (lépe řečeno Karel I. Filip ze Schwarzenbergu) ovšem neskočil na špek, a poslal armádu do Drážďan. Tam se sice ještě Napoleonovi podařilo zvítězit a zahnat nepřítele až k Chlumci, nicméně to byla výhra poslední. Vše směřovalo k velkému finále a Bitvě národů 19. října 1813 u německého Lipska, kde Napoleon utrpěl definitivní porážku.
Na seznam osob, kteří podstatně ovlivnili dění na Liberecku, musíme zařadit jméno Konráda Henleina (* 6. 5 1898 Vratislavice nad Nisou, † 10. 5. 1945 Plzeň). Připomeneme si ho jen v datech.
1916 - maturita na jablonecké obchodní akademii, přihláška do armády
listopad 1917 - padá do zajetí na italské frontě, je raněn
srpen 1919 - vrací se k rodičům do Rychnova nad Kněžnou, kde nastupuje jako bankovní úředník
podzim 1919 - cvičitel Deutscher Turnverband (DTV, tělovýchovná organizace)
1923 - nejvyšší funkce tehdejší ještědsko-jizerské turnerské župy
říjen 1925 - náčelník DTV v Aši
léto 1926 - svatba s Emmy Geyerovou
1926 - člen spolku Kameradschaftsbund (KB), příznivci tzv. spannismu
1931 - celostátní vedoucí DTV
říjen 1933 - po "námluvách" zakázaných německých organizací Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a Deutsche Nationalpartei (DNP) zakládá Sudetendeutsche Heimatfront (SHF)
duben 1935 - přejmenování na Sudetendeutsche Partei (SdP)
květen 1935 - úspěch ve volbách, SdP druhá nejsilnější politická strana
listopad 1937 - otevřené přihlášení se k národnímu socialismu (rozuměj nacismu) a podpora Hitlerovi
březen 1938 - setkání s Hitlerem, taktika nesplnitelných požadavků
září 1938 - neúspěšný pokus o puč, zákaz SdP, útěk do Německa, vytváří Sudetendeutsches Freikorps, vrací se po Mnichovská dohodě o podstoupení pohraničních oblastí Německu
říjen 1938 - místodržící Říšské župy Sudety, vstupuje do SS
listopad 1938 - SdP splývá s NSDAP
červen 1943 - funkce SS-Obergruppenführer
květen 1945 - vydává se se americkým vojákům v Plzni, neúspěšný pokus vyjednávat končí sebevraždou
Konrád Henlein byl otcem pěti dětí: Gudrun (1927), Ingrid (1930), Horst (1934), dvojčata Gerhild a Ortrud (1939).
Někdo další?
Sotva pár čísel od rodného domu Konráda Henleina, jen o několik let dříve, se narodil Ferdinand Porsche (* 3. 9. 1875 Vratislavice nad Nisou, † 30. 1. 1951 Stuttgart). Pro jeho budoucnost se staly klíčové kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci a pozdější učení a studia ve Vídni. Jeho pozornost se ubírala k elektromotorům. Konstrukce "Lohner-Porsche" získala na Světové výstavě v Paříži v roce 1900 zlatou medaili. Budoucnost však patřila spalovacím motorům. K těm se musel dopracovat i Porsche, a po propadáku hybridních motorů prorazil s čistě spalovacím motorem v roce 1910 (je úsměvné sledovat dnešní opačný trend a nástup elektromobilů). V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu lidového vozu ("Volks Wagen") s Říšským svazem automobilového průmyslu, nicméně válka jej donutila navrhovat třeba i obrněné vozy. Ferdinand Porsche byl členem NSDAP (1937) a dosáhl i vysoké hodnosti u jednotek SS. Po skončení války byl souzen, ale tribunál jej shledal nevinným.


Dělnické hnutí

Ať se nám to líbí nebo ne, Liberec je často zmiňován jako místo spojené s dělnickým hnutím. Není proto divu, že ho opakovaně navštívil Klement Gottwald (19. 3. 1933 na tzv. Hladovém kongresu v liberecké tělocvičně na Jablonecké ulici, 21. 11. 1936 promluvil v Koloseu o boji proti fašismu, 2. a 26. 6. 1938 vystoupil proti válce na Střelnici a Králově háji, 29. 9 1949 už jako předseda vlády hlásal z balkonu liberecké radnice). Soukenné náměstí bylo ostatně 4. 10. 1946 přejmenováno na Gottwaldovo. Neoficiálně se v Liberci Klement Gottwald objevoval již dříve, kdy tu v Purkyňově ulici bydlela jeho žena.
Další už jen výčtem:
Marie Majerová (březen 1921, květen a listopad 1954) Stanislav Kostka Neumann (březen 1921) Edvard Beneš (1936) Zdeněk Nejedlý (krátce po válce) Václav Kopecký (krátce po válce) Ivan Olbracht (květen 1946, Svátek práce)
Antonín Zápotocký (září 1946, krajský sjezd ROH) Ludvík Svoboda (březen 1946, duben 1951, leden 1958, březen a květen 1962, červenec a září 1969) Erich Honnecker (březen 1951, konference mládeže) Alexandrovovův soubor Rudého praporu (červen 1951, amfiteátr Lidových sadů) Antonín Novotný (srpen 1957, srpen 1959, LVT, březen 1961, červenec 1965, srpen 1966) Ivan Stěpanovič Koněv (listopad 1963, Skloexport) Viktorija Petrovna Brežněvová, manželka Leonida Iljiče Brežněva (červen 1965) Lubomír Štrougal (březen 1968, okresní konference KSČ v tělocvičně TJ Lokomotiva) Gustav Husák (červenec 1970, LVT)
Co k tomu říct pozitivního? Takový Ludvík Svoboda mohl být prima chlap. Koneckonců pár lidí s ním má společnou fotku na chatě u Janova nad Nisou. Jako voják ctil legionářské tradice. A ačkoliv nejsem historik, dle mého názoru si zachoval tvář i po roce 1968. Ostatně jeho podobizna visela v době srpnových událostí na liberecké radnici. S Liberečáky tehdy sdíleli ve městě krušné chvíle Václav Havel a herec Jan Tříska. Nahrávka jejich vysílání z rozhlasového studia se našla v roce 2013.


Jako zajímavost ještě uvádím úryvek ze zápisků Bedřicha Rungeho (někdejší šéfredaktor pražské redakce levicově orientovaného francouzského týdeníku Parallèle 50), který po IV. kongresu v roce 1922 měl možnost mluvit s Leninem.
"Když Lenin uslyšel, že jsem z Liberce a že jsem pracoval ve "Vorwärtsu" jako redaktor, začal se hned zajímat o tamější dělnické hnutí i o "Vorwärts" a poznamenal, že ten list zná. Lenin věděl, že Liberec byl centrem textilního průmyslu, a překvapil mě s dotazem na dělníky z Liebigovy textilky." (z knihy Hovořili s Leninem, Praha, 1960)


Návštěvy z vesmíru


Do Liberce se podívali i kosmonauté:
Jurij Gagarin (červenec 1966, LVT) Vladimír Remek (od roku 1978 opakovaně)
Poznámka bokem: Ačkoliv vím, že bych si měl ze školních let pamatovat setkání s Vladimírem Remkem z pozdější doby, není tomu tak, omlouvám se. Pro mě byl asi větší zážitek držet v rukou na přednášce v centru iQLANDIA českého krtečka, který se podíval do vesmíru v roce 2011. O to se postaral americký astronaut Andrew Feustel, jehož manželka Indira Devi Bhatnagarová má české a indické kořeny. O dva roky dříve bral na raketoplán Atlantis Písně kosmické od Jana Nerudy.


Hudba, divadlo a film


Říká vám něco jméno Karla Vacka (* 21. 3. 1902 Liberec, Perlová ulice č. 12, † 18. 8. 1982 Praha)? Mělo by, je autorem písní jako Cikánka, Nikdy se nevrátí pohádka mládí, Čtyři páry bílejch koní aj.
V Liberci a jeho hotelu Imperial svého času hrával Jiří Schelinger (* 6. 3. 1951 Bousov, † 13. 4. 1981 Bratislava), který tu poznal svou první ženu a chvíli bydlel údajně ve Studničné ulici.
Od roku 1992 tu máme také skupinu Těla. Jejich písničky se naplno začaly hrát v libereckých rádiích RCL a Euro K, v jabloneckém Trianglu, na Frekvenci 1 a v Českém rozhlase v roce 1994.
Řada zpěváků navštívila Liberec v rámci vystoupení na výstavních trzích. Své ví zdi Zlatého lva, své kupříkladu Olga Blechová (* 2. 10. 1948 Turnov), která v roce 1963 coby čtrnáctiletá poznala na LVT budoucího manžela Waldemara Matušku (brali se až v jejích 28 letech).
A možná jste to netušili, ale i zpěvačka, herečka a automobilová závodnice Olga Lounová (* 7. 3. 1981 Liberec) má kořeny za kopcem v Osečné a v Liberci absolvovala Pedagogickou fakultu. V Liberci si poprvé "zakřičela" také Hana Ulrychová (* 31. 3. 1949 Liberec), česká zpěvačka, sestra hudebníka Petra Ulrycha.
Vraťme ovšem čas o notný kus zpět, kdy do Liberce přijíždí Bedřich Smetana.
Sedmý den po příjezdu do Českého Dubu odcestoval Smetana do Liberce - patrně s úmyslem navštívit Proksche. Do Liberce ho doprovázel strýc: vyšli časně ráno pěšky do Hodkovic a tam nasedli do vlaku (železniční trať do Liberce byla uvedena do provozu krátce předtím 1. května). V Liberci, kde se právě slavilo Boží tělo, ubytovali se v hotelu Zlatý lev. Po obědě se Smetana vypravil za Prokschem, kterého však nezastihl doma. Zašel si tedy poslechnout produkci místní kapely do sálu hostince Na Střelnici - koncert jej však příliš ne-nadchl. Poznamenal si o tom lapidárně: "Na Střelnici byla špatná hudba." Při zmíněném koncertě se mu udělalo špatně, takže se musel odebrat do hotelu a ulehnout. Ve svém deníku jde do podrobností: "Prudce jsem zvracel," stojí zde věcně a výstižně. Dojmy z jednodenní návštěvy Liberce tedy nebyly nijak příznivé. Následujícího dne si Smetana do svého deníku zapsal toto: "O Liberci lze jen říci, že je to město velmi ošklivé, jeho poloha je ale rozkošná. Dnes jsme byli již v šest hodin ráno opět v Dubě, jelikož jsme jeli do Hodkovic vlakem a pak koleskou továrníka Schmidta." Nepříliš vydařenou návštěvou dne 26. června 1859 Smetanův bezprostřední styk s Libercem definitivně skončil. V Českém Dubě však Smetana pobyl ještě celý další týden. (Bedřich Smetana a Podještědí, Světlá pod Ještědem, 1984)
Zmíněný Josef Proksch (* 4. srpna 1794 Liberec, † 20. 12 1864, Praha) byl slepý hudebník a skladatel, v letech 1844-1847 do jeho pražské školy chodil právě Bedřich Smetana. Vyučoval jej hudební teorii a kompozici.
Osmého srpna 1814 přenocoval u Zlatého beránka německý hudební skladatel a dirigent Carl Maria von Weber na cestě do lázní Libverda, který už rok věděl o své osudné diagnóze - tuberkulóze. Jeho Čarostřelec se objevil v libereckém divadle kupříkladu v roce 2012, náhled na představení nabízí i film Pět holek na krku. Taková opera v Liberci zažívala první úspěchy v druhé polovině 19. století v Soukenickém divadle na Tovaryšském vrchu, kdy poprvé operní pěvkyně obdržela po vystoupení květiny. Barvy divadelního umění ovšem v tomto městě nehájí jen divadlo literárního kritika F. X. Šaldy (* 22. 12. 1867 Liberec, † 4. 4. 1937 Praha). Táhne se k němu niť od loutkové scény přes Naivní divadlo a studio Ypsilon (1963). Jana Schmida, Miroslava Kořínka nebo Václava Helšuse není třeba připomínat. V Ypsilonce se přitom vystřídalo snad na devadesát herců - Jana Synková, Jiří Lábus, Oldřich
Kaiser (* 16. 5. 1955 Liberec), Martin Dejdar, Marek Eben, Petr Vacek, Jan Jiráň, Bronislav Poloczek, Ondřej Havelka, Luděk Sobota, Lenka Termerová, Jiří Štědroň, Miroslav Vladyka, Arnošt Goldflam, Ladislav Gerendáš, Jiří Schmitzer, Lilian Malkina, Jaroslava Kretschmerová a další.
Mezi liberecké rodáky patří také herec Pavel Liška (* 29. 1. 1972 Liberec) a Karel Zima (* 13. 12. 1971 Liberec).
Do Liberce se pochopitelně i několikrát podíval Spejbl s Hurvínkem.
Je Spejbl Spejblovič vinen? (premiéra 18. 9. 1934 Liberec, Josef Skupa):
Bývalý velitel carské gardy Sergej Ivánovič, emigrant, žijící v Praze, naléhavě potřebuje, aby někdo střežil vzácný rodinný démant, který prodal a který musí odeslat americkému milionáři do USA. A protože v současné složité době může být poctivým hlídačem takového bohatství jen kapitální hlupák, jeho volba padne na Spejbla. Spejbl tedy jede do Ameriky, na luxusní lodi Columbia se mu však démant ztratí. Je sledován detektivem bohatého Američana Mr. Flocka. Není totiž vyloučeno, že po jeho stopách jde lupičská banda. Složitá hra náznaků a nedorozumění, v níž se najde prostor i pro Spejblovu návštěvu varieté a tím i prostor pro varietní produkci osvědčených Trnkových loutek (původně plánované vystoupení Indiánů bylo ze hry vypuštěno a zařazeno do jiné komedie o dva roky později), vrcholí domnělým únosem Flockovy dcery Mérynky-Máničky, která se tu, už na americké půdě, seznamuje s Hurvínkem (v posloupnosti her S + H již potřetí), a happyendem ve všech směrech. Najde se Mánička, která se s Hurvínkem sama schovala, aby Spejblovi pomohla z vězení, kapitán parníku se žení s českou vychovatelkou a Mánička se s ní vrací k české tetičce. Najde se pochopitelně i ztracený démant. Potají si ho vypůjčil Hurvínek, aby s ním hrál kuličky... (zdroj: Klauni v dřevácích - nedokončená komedie o jedenácti obrazech, Praha, 1988)
Po válce dorazil s představením do Liberce Josef Skupa ještě 23. října 1946. Žezlo po něm převzal Miloš Kirschner v roce 1956. A v Liberci měl i několik premiér.
Velegrandteátr Spejbl (premiéra 13. 9. 1959 Liberec) Neuvěřitelné dobrodružství Spejbla a Hurvínka (26. 8. 1962 Liberec)
Od divadla už to není daleko k filmu. Co si budeme povídat, k Liberci patří František Peterka (* 17. 3. 1933 Praha, † 24. 11. 2016 Liberec), báječný chlap jak hora (filmově i doslovně), večerníčkový Krakonoš i Fantomas z Arabely. Prvních deset let svého života tu strávil i král komiků Vlasta Burian (* 9. 4. 1891 Liberec, Lucemburská 34/2, † 31. 1. 1962 Praha).
Pár filmů, ve kterých filmové štáby poctily Liberec
Ošklivá slečna, 1959 Blbec z Xeenemünde, 1962 Pět holek na krku, 1967 Křehké vztahy, 1979 My všichni školou povinní, 1984 Prima sezóna, 1994 Maigret a ministrant, 1997 Grandhotel, 2006 Poslední cyklista, 2014 Svět pod hlavou, 2017
Carnival Row, 2018, 2020 Spider-Man: Daleko od domova, 2019
Co k filmům říct? Průvodcem po Liberci v padesátých letech nám v Ošklivé slečně byli Dana Medřická a Karel Höger. Měli jsme možnost vidět prostor od nádraží až po Soukenné náměstí, Masarykovu třídu nebo starý Ještěd. Blbec z Xeenemünde se podepsal na vztazích i dalších rolích Václavu Sloupovi, který se ve filmu potkal se Slávkou Budínovou či Rudolfem Hrušínským. Zavítal sem tehdy i herec Jan Pivec. Vidět jsme ve filmu mohli Alšovu ulici, Sokolskou pod mostem a v neposlední řadě ulici Na Ladech. Film děsí svým koncem (jehož mírnější podobu bez účasti kamer si tehdy vynutil právě Jan Pivec), a je nepřímo s Libercem svázán i existencí raket V-1 Reichenberg. Markéta Zinnerová část scén i postav svého seriálu My všichni školou povinní zařadila do Liberce a jeho okolí pravděpodobně proto, že sama zde roku 1959 odmaturovala a řadu postav zažila (vybavíte si labilní učitelku Hajskou v podání Gabriely Vránové?). Točení Maigreta na Vápence pamatují především obyvatelé Hanychova. Pro účely filmování jezdila po Liberci i zelená tramvaj. Grandhotel je pro mě osobně zajímavý spíš scénami Liberce než dějem. Marek Taclík a Klára Issová nehrají špatně, jen mě tento film Davida Ondříčka zkrátka neoslovil. Stejně tak Křehké vztahy Juraje Herze jsem projel jen kvůli záběrům Liberce (přestože na ČSFD nemá špatné hodnocení). Pro jeden díl Světa pod hlavou se výborně hodil liberecký (socialistický) kulturák. Posledního cyklistu jsem popravdě řečeno neviděl. Lunapark si mohli Liberečané užít, když se stavěl před radnicí v rámci natáčení dalšího dílu Spider-Mana. Ruské kolo se ostatně na náměstí objevilo znovu před vánočními svátky 2019. Záběry z Liberce se spolu s dalšími destinacemi objeví v první a druhé sérii seriálu Carnival Row s Orlandem Bloomem. A pořád to ještě není všechno. Ve výčtu chybí seriály o Albertu Einsteinovi, Miladě Horákové či Sigmundu Freudovi, 12 opic, Zrádci či severský Atlantic Crossing.
Nejen v regionálních médiích, ale i v České televizi a dalších má Liberec své zastoupení. A to třeba v podobě Marcely Augustové (* 19. srpna 1965 Hořice) - historický pořad Pionýrská vlaštovka, Události aj., která dlouhodobě pobývala v Liberci a ani dnes to do něj nemá z Hodkovic daleko. Zmínit můžeme i Romanu Proškovou (* 17. 8. 1973 Liberec) - Genus TV, TV Nova, FTV Prima, nebo mediálně známou Miss Severní Čechy Nikol Lenertovou (* 26. 11. 1974 Liberec) - TV Nova.
Do kulturního dění Liberecka se rovněž nesmazatelně zapsal jeden pár - manželé Jan a Jana Koškovi († 20. 12. 2019), kteří učili tančit několik generací. Taneční kurzy pořádali v Liberci, ale třeba i v Hrádku, Jablonci a Tanvaldu přes třicet let.
Až při psaní těchto řádků jsem narazil na jméno Karla Hájka († 28. 5. 2020). Neuvěřitelných 60 let doprovázel hrou na varhany v obřadní síni liberecké radnice svatby, vítání občánků a další slavnostní obřady. Velkou měrou se zasloužil o to, že se varhany v obřadní síni vůbec objevily. Dožil se krásných 90 let.


Architektura


K libereckým stavbám neodmyslitelně patří architekt Karel Hubáček (* 23. 2. 1924 Praha, † 23. 10. 2011 Liberec). Do Liberce se dostal v roce 1951, hotel a televizní vysílač na Ještědu (výstavba 30. 7. 1966 - 21. 9. 1973) navrhl už
v roce 1963, i když tehdy nerespektoval zadání dvou budov, hotelu a vysílače. Nakonec za něj dostal v roce 1969 Perretovu cenu, nicméně slavnostního otevření se zúčastnit nesměl a ani převzít cenu. V souvislosti se stavbou nutno zmínit i statika Zdeňka Patrmana, jenž se podílel na kyvadle tlumícím kmitání věže. A byl to Karel Hubáček, kdo se také podepsal spolu s Miroslavem Masákem na podobě libereckého obchodního domu Ještěd (korektně řečeno projektu sdružení architektů SIAL). O jeho potřebě vědělo město už v roce 1961, nicméně na realizaci pavilonů A, B a C došlo až v letech 1970-1979 (srovnány se zemí v roce 2009). Názory na tuto stavbu, stejně jako její demolici, se různí. Oranžové dlaždičky a na pohled rezavý plášť (ve skutečnosti patinující ocel Atmofix s řízenou korozí) každému nesedli. Do Liberce ovšem obchodní dům patřil, stejně jako heslo "Ještě jdu do Ještědu". S městem a architekturou je spojeno v poválečném období také jméno architekta Svatopluka Technika (* 7. 3. 1913 Rašovka, † 2. 2 2010 Liberec). Ten se účastnil úprav středu Liberce a také libereckého výstaviště (1946 přehlídka pod názvem "Budujeme osvobozené kraje"). Pod jeho rukama vzniklo sídliště na Králově Háji či atriové domky na Aloisině výšině. Účastnil se podobně jako Hubáček soutěže o návrh hotelu a vysílače na Ještědu.


Umění


A co umění? V tomto oboru - přiznám se - propadám. Nejsem s to posoudit díla z výstavy Socha a město Liberec 1969, znovu umístěné figury Olbrama Zoubka (* 21. 4. 1926 Praha, † 15. 6. 2017 Praha, je autorem třeba i postav a Pomníku obětem komunismu na Petříně), ani Bránů snů jeho manželky Evy Kmentové či Motýlí křídla Jiřího Nováka stojící naproti muzeu před bývalým Bytexem. Spousta soch byla zničena, poškozena časem či vandaly, nebo opakovaně přemístěna. Taková Žena s holubicí Josefa Pekárka se stala i terčem řady vtipů. Dnes je k vidění v parku Budyšínská.


Literatura


Božena Němcová (* pravděpodobně 4. 2. 1820 Vídeň, † 21. 1. 1862 Praha) se se svým manželem - finančním komisařem - stěhovala do Liberce po jeho přeložení v únoru 1850 (jiné zdroje uvádí jako datum stěhování prosinec 1849). Panovala tu tehdy krutá zima. Pobývali tu společně necelý rok. Z prvního bydlení je vyhnal požár, za druhé je považován dům na náměstí Českých bratří. Přesně to ale nevíme. Z města nadšená rozhodně nebyla. Přátelé ji příliš nenavštěvovali, navíc ji v červnu zemřel otec. Navíc se nesetkala se vstřícností českých obyvatel za Ještědem, nejčastěji kvůli zaměstnání jejího muže. V tomto ohledu měli místní lidé mnohem blíž ke Karolině Světlé (* 24. 2. 1830 Praha, † 7. 9. 1899 Praha). Tak, ačkoliv se narodila i zemřela v Praze, přes léto pobývala v dnešní Světlé pod Ještědem, rodišti manžela Petra Mužáka. Její dílo a život ostatně ovlivnilo i přátelství právě s Boženou Němcovou. Karolina Světlá podává o návštěvách Boženy Němcové zprávu:
Jsouc jak obyčejně o prázdninách návštěvou u Mužáků, ptala se jednou sousedek: "Proč vše to, co mi teď vykládáte, jste nevypravovali oné krásné paní, kteráž schválně přišla až z Liberce, chtějíc o vás tak pěkné věci napsati, jaké napsala o venkovanech v krajinách jiných?" "Však jsem jim dal výstrahu, aby nevykládaly nic jiného, než ňákou tu hloupou pohádku," přiznával se tchán. "A proč?" podivila jsem se. "Vždyť to byla paní úřednická, a její muž byl jeden z takových komisarů, kteří vyměřují lidem platy a pokuty," objasňoval mi tehdejší situaci. "Jak snadno mohly naše
ženštiny něco prošplechtnout, čím by uvalily na nás nové přirážky. K čemu by sem byla vážila tu obtížnou cestu, než že ji sem poslal muž na zvědy? Však nejsme dnešní a víme, jak nám tihle páni přejí."
K oněm spisovatelkám patří do trojlístku ještě jedno jméno - Jan Neruda (* 9. 7. 1834 Praha, † 22. 8. 1891 Praha). Mezi ním a Světlou se dokonce mluví o (platonickém) vztahu. Nerudovo hodnocení Liberce si nebere servítky. Město navštívil v září 1865 a popsal jej ve svém fejetonu "Liberec" (sbírka Menší povídky):
I.
Nepříjemný je Liberec jak málo které město! Kdyby chtěli realisté poesii umrtvit, nechť ji internují do Liberce: za čtrnáct dní bude na ní místo pele sukno a její růžové tváře budou obarveny do špinavého modra. Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny, Kamenice má v řečišti svém místo vody rozpuštěnou šmolku, - člověka to mrzí, že alespoň nebe není zde zelené nebo červené, aby přece nějaká byla změna! Modro a nic jiného než modro, sukno a nic jiného než sukno! V zahradách rostou rámce na rozvěšení sukna, lidé shýbají se bud pod soukennými balíky až k zemi, bud mluví místo myšlenek samou bavlnu, ano i umění je zde soukenické, divadlo patří soukeníkům a jediný nápis na něm svědčí, že je mimo chrámem umění také ještě "tuchknappenherberge". Člověk má na své duši sukna pro několik zim dost, když vyjde zas z Liberce, této "zweite landeshauptstadt, erste deutsche stadt Böhmens"!
Historie povídá, že má Liberec své jméno od jakés Liberky, opevněné hospody; pověst dí, že od jakéhos Slovana Libora; Němci ale nevěří ani historii ani pověsti a jmenují město Reichenberg a nevědí proč. Liberec má zcela ráz města od včerejška. Kdosi vylíčil, že Liberec vypadá, jako by byl někdo dal pyšné paláce a mizerné chatrče do jednoho pytle a pak vše vysypal, ať to padne kam padne. Pravda, chatrčí je tu dost, ale pravých paláců jsem neviděl! A ostatní domy jsou zas jen továrnami jeden jako druhý, všechny pod břidlicí a všechny s bleskosvodem; několik set stejných modelů a dohromady jmenuje se to Liberec.
Ač má Liberec pět čtvrtí jako Praha a o tucet pahorků víc než Řím, má přece pro svou roztroušenost a nepravidelnost zcela jen ráz venkovského a sice pohorského městečka. Právě tak jak pohorské vesnice roztrušují budovky své po stráních zcela bez pravidel, stavěli liberečtí továrníci po nížinách, jak je napadlo. Proto také má Liberec ku podivu velký objem a knihkupectví liberecká prodávají plány, které sterými názvy ulic imponují. Ovšem do většiny ulic sotva vejdeš a vlastně jsi již zase z ní vyšel. Továrny potřebují světla, nepřilehají rády k budovám jiným a každou stranu továrny poctili Liberčané hned jménem ulice.
Chodil jsem po Liberci s plánem v ruce a musil do něho nahlédnout každý desátý krok. Svrchní části pahrbků jsou obyčejné neobydleny, zorané na nich lihy dodávají městu ještě venkovštější ráz. Krásným nebude Liberec nejspíš již nikdy, pravidelná Plzeň na př. je proti němu hotovou Florencí. Celistvý obraz nynějšího Liberce musil by se z některého okna nebes kreslit a pak ještě by vypadal Liberec jako konglomerát v mineralogické sbírce, vždy kus hlíny a pak teprv pecka lepšího kamene.
Hrbolalost půdy je tak velká, že se tážeš mimovolně po účeli, zarachotí-li někde jednotlivý kočár; mezkové by tu byli nepoměrně lip na svém místě než jsou koně. Do některých ulic dívá se cizinec zrovna nedůvěřivě vzhůru, kdo nemá obrovské plíce, nemůže v Liberci ani procházkou chodit. Jednu z těch krkolomných ulic nazývají "Wolkengasse"; mohli by toho jména užit pro všechny ulice a rozeznat je jenom dle čísel, "Wolkengasse nro I., nro II. atd."
Jak vysoko zde stojí industrie a povzneslo-li se právě tak, jako je zde umění soukenické, zase soukenictví na umění, neodvážím se rozhodovat. Rovněž těžko určit, je-li Liberec nyní opravdu bohat, poslední doba všeobecných továrnických úpadků dosti mnoho mu as ublížila. Tolik je ale jisto, že jsem nikde neviděl takové množství otrhaných dětí jako v Liberci. Jsou to ovšem jen děti dělníků, pan továrník může k vůli těm hadrům dosti peněz míti! Kde je nepoměrná nadvláda továrnického průmyslu, kde jsou peníze nejvyšším účelem života, brávají se často peníze za totožný se vzdělaností. Materialismus spokojuje se zevnějším leskem a demoralisuje často v každém ohledu. Abych libereckým pánům továrníkům neublížil v ohledu nijakém, cituju, že co hlavní svou duševní v astnost s pyšným úsměvem uvádějí: "Ja das ist wahr, der Reichenberger ist grob, sehr grob!" A to hrubstvi není snad jen polovičalé, ne snad jen pověstná ostatně dosti vídeňská "gemuethlichkeit", nýbrž plné, opravdové, prahrubé hrubství! Něžné pohlaví nezdá se co do vzdělanosti také nad turnovské falešné drahokamy povznášet.
Jeden z mých sousedů při obědě v elegantním hostinci Frankovu (přál, že je "l'homme des lettres"), obdržev právě od nějaké dámy list, sázel se na znamení vzdělanosti dámy té, že v dopisu jejím nebude ani jedna pravopisná chyba. Pak jich napočítali jenom několik.
Však to bude také v Liberci brzy lip. Na škole mají nápis "aussaat fuer tugend und weisheit" a po městě mají sílu kožešníků, kteří šijou i pro nemluvňata buršácké čepice. Liberec se honosí čistě německou kulturou a bude snad již za málo desítiletí umět také německý pravopis. Prozatím musí arci i veřejná oznámení vyčkat pravopisně blaženější doby!
II.
Školám libereckým ubývá. Na reálku přichází vždy méně českých žáků a německá vzdělanost a německý obchod mají tolik životní síly zde do sebe, že obchodní škola také jižjiž dechu ztrácí. Podivné to důkazy vzdělanosti! A skrovné vzdělanosti obecné rovná se důstojně nevzdělanost politická. Jako se protivy všude stýkají, tak také zde jedna a sice větší část německého občanstva indiferentně mlčí jako hrob a druhá zase křičí jako blázen. "Deutsch, deutsch, deutsch" je u těchto každý šindel a každý šindelák, a kdekoliv se v jedné místnosti prodává svorně "pivo, kořalka a rum", napíšou hned na firmu "zur deutschen einheit". Podobným politickým výrazům učí se nyní hlavně z "Neue freie Presse", nečtouce mimo ni skoro nic více. Poněvadž nejsou dosti vzděláni na čtení českých časopisů, jsou náhledy jejich velmi jednostranné: za půl tuctu dlaždiček z Hirschgrabenu ve Frankfurtu dají sebe i celé Rakousko, - neboť o tom nemají ani nejmenší pochybnosti, že Liberec je hlavní věc a ostatní Rakousko že na Liberci jen tak visí. "Těžiště Rakouska je přec jen v Německu," tvrdil jakýs politisující panáček vedle mne k sousedu protějšímu, rodilému to Prušáku. - "Toť je věc zázračná," divil se tento uštěpačně, "já posud neseznal ani jedinou věc, která by měla těžiště své mimo sebe!" Ovšem, Prušáci jsou objektivní, protože se jich naše záležitosti netýkají, a náš soused při
table l'hóte nemohl na př. také pochopit, jak k tomu přijdou Němci, že v Itálii se stále volá "morte ai Tedeschi", kdežto přece Německo nemá již po dvě století v Itálii co dělat.
Liberec má také svůj lokální, několika továrníky subvencionovaný lístek. Jmenují jej "Reichenberger Zeitung" a mimo Liberec jej tuším ani neprodávají z příčin ovšem velmi jasných. Co do obsahu živí se odjinud, co do formy je prý nyní hrubý, byl prý ale vyhlazenější, pokud jistá, arci že zas jen v Liberci uznávaná kapacita od redakce neodstoupla. Bývají morální firmy tak dobře akreditované, že každé slovo od nich vycházející má se vždy za rozhodně rozumné; "Reichenberger Zeitung" toho štěstí nemá. Za to má prý v Liberci nezvratnou pověst co nepřítelkyně Čechů. Ukazovali mně jakožto pravý zázrak v ní jeden feuilleton z Prahy (otisk z "National-Ztgu."), ve kterém se nám nenadávalo. Pisateli feuilletonu toho líbila se Praha tak, že ho naplnila "unsagbare wehmuth" nad jejím elegickým rázem, a poněvadž jeho bolest byla "unsagbar", plácal na celých třech sloupcích o tom, že ten "čilý, nadaný, náruživý" lid český musí se přec jen poněmčit. A to prý se stane velmi brzy, jen co Čechy - budou v celním spolku s Německem! Přísahám, že jsem to skutečně četl tištěné! Jakoby se bylo posud na českých hranicích platilo z němčiny clo! Nesnášenlivost Liberčanů má již svou historii a obdržela již svůj monument - viz "Slovník naučný". Tak zle, vlastně tak hloupé arci již není, jako bylo, když v hostinci zapovídali Francouzům zde mluvit - francouzsky, nebo když běhal ulicemi libereckými po lovecku vycvičený řezník, fackující každého, kdo mluvil česky.
S Libercem je spjat také Miloš Zapletal (* 13. ledna 1930 Prostějov), skaut, spisovatel považovaný za pokračovatele Jaroslava Foglara, překladatel E. T. Setona, autor Velkých encyklopedií her atd., Ten se do Liberce přistěhoval ke konci 50. let.
Vybavíte si zfilmovanou knihu Vekslák? Jejím autorem je liberecký rodák Pavel Frýbort, vlastním jménem Pavel Hříšný (* 20. 5. 1946 Liberec, † 27. 3. 2007).
Liberec a příroda

Komu teď vzdát hold za liberecké hory, ať už lužické nebo jizerské? Rozhodně mezi ně patří Miloslav Nevrlý (* 29. 10. 1933 Praha). Jeho Kniha o Jizerských horách spatřila světlo světa už v roce 1976 a v roce 2007 došlo na její čtvrté vydání. Co k tomu dodat více. Jeskyňáři by určitě přidělili body Ivanou Rousovi ze Severočeského muzea, pomníčkáři by připomněli Gustava Ginzela (* 28. 2. 1932 Liberec, † 28. 11. 2008 Kempten, Německo). V neposlední řadě si čas od času připomínáme Expedici Peru 1970. V patnáctičlenné výpravě Lokomotivy Liberec se objevilo i jméno Ivana Bortela, patřícího tehdy k horolezecké špičce. Plánovaným cílem byla Aljaška a McKinley, nicméně po srpnových událostech 1968 bylo vše jinak, a výprava odcestovala v dubnu 1970 do peruánských And (zkraje roku 1970 skupina absolvovala Jizerskou padesátku). A jako by nestačilo, že na parník s rozkradenými zásobami čekali téměř dva týdny, první skutečné neštěstí potkalo expedici 18. května, kdy zahynul po pádu právě Ivan Bortel. Myšlenky na návrat změnilo nakonec rozhodnutí pokusit se vystoupat na Huascarán. Bohužel 31. května 1970 zastihlo Peru mohutné zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy stupnice, které smetlo více jak 250 měst a obcí a zpustošilo oblast o rozloze 83 500 km2, základní tábor výpravy nevyjímaje...


Členové expedice:


Ivan Bortel Arnošt Černík Milan Černý Vilém Heckel Jiří JechValerián Karoušek Jaroslav Krecbach Miloš Matras Ladislav Mejsnar Milan NáhlovskýBohumil Nejedlo Zdeněk Novotný Jiří Rasl Svatopluk Ulvr Václav Urban


Závěrem


Jsem si vědom toho, že tu ani zdaleka nejsou všechna jména, jména těch, kteří něco Liberci dali nebo tu zanechali anonymně, a že leckdy to nebylo a není o jednotlivcích. Patří k nim hokejisté (1934 SK Rapid Horní Růžodol, 2000 HC Bílí Tygři, 2002 postup do extraligy, 2016 mistrovský titul), fotbalisté (1899 Reichenberger Fussballklub, 1958 Slovan Liberec, 1993 postup do 1. ligy, 2002 první mistrovský titul), volejbalisté (1948 klub, 1969 VK DUKLA Liberec, 18 mistrovských titulů), nebo lidé, kteří stáli u zrodu (nejen) libereckého florbalu (2001 první ženský titul pro Crazy Girls Liberec). S hlavičkou Dukly Liberec (1956) jsou svázána jména jako Nikola Sudová, Martin Koukal, Kateřina Neumannová, Ester Ledecká, Eva Samková, Ondřej Bank nebo třeba Pavel Ploc. Za hokej zmíním alespoň jedno jméno - Petr Nedvěd (* 9. 12. 1971 Liberec). Stále málo? Dobře tak tedy - tenista Martin Damm (* 1. 8. 1972), závodník Formule 1 Tomáš Enge (* 11. 9. 1976 Liberec) a atletka Zuzana Hejnová (* 19. 12. 1986 Liberec).

Liberec má svůj Severáček (1958), město reprezentují školy i jiná uskupení. Město může být jistě pyšné i na profesionálního kouzelníka, opakovaně zapsaného v Guinnessově knize - Zdeňka Bradáče (* 27. února 1987 Liberec). A ... určitě jsem na někoho podstatného ještě zapomněl.


Kateřina z Redernu František Clam-Gallas František Josef I.
Johann von Liebieg Heinrich von Liebieg Václav Šamánek
Ferdinand Porsche Vlasta Burian František Peterka
Karel Vacek Václav Helšus Miloslav Nevrlý
Miloš Zapletal Karel Hubáček Petr Nedvěd
Expedice Peru 1970
Expedice Peru 1970
Expedice Peru 1970
...liberecký permoník 1979.. (foto Petr Šimr) Litr mléka, pár rohlíků a jel. Pracoval pro několik firem. Nikdo mu nestačil, co dokázal za den vykopat! Říkalo se mu i Krtek, jmenoval se pan Cerman, byl bohatý, na Gagarince měl údajně dceru Inku a ta od něho dostávala před revolucí bony!.Když seděl někde na pivu choval se prý slušně a když ho prý někdo zval na poměření sil tak nechtěl a když do něj někdo pořád ryl tak mu přej stačila jedna facka a ten druhý usnul na zemi...
...liberecký permoník 1979.. (foto Petr Šimr) Litr mléka, pár rohlíků a jel. Pracoval pro několik firem. Nikdo mu nestačil, co dokázal za den vykopat! Říkalo se mu i Krtek, jmenoval se pan Cerman, byl bohatý, na Gagarince měl údajně dceru Inku a ta od něho dostávala před revolucí bony!.Když seděl někde na pivu choval se prý slušně a když ho prý někdo zval na poměření sil tak nechtěl a když do něj někdo pořád ryl tak mu přej stačila jedna facka a ten druhý usnul na zemi...

Vlasta Burian

(archiv J.Hůlka)

Jindřich Jehlička

Čas od času se tu zmiňují lidé. A nemusí to být nutně historické postavy a továrníci sto let nazpět. Mně třeba (nejen tady) chybí výraznější připomínka paní Koškové, která s manželem a dalšími okolo "tanečně odkojila a společensky vychovala řadu z nás".Ale dnes já osobně připomenu někoho jiného, v souvislosti s před chvílí zmíněnou základní školou ZŠ Ještědská v Dolním Hanychově. Stačí říct v podstatě jen jméno - Kuba. Neodmyslitelný jezevčík, katamarán, kytara a jasně - pionýr. No a? Byl to fér človíček, od kterého jste mohli dostat pohlavek (a věděli jste za co), ale taky vás po letech sám od sebe pozdravil na ulici a pamatoval si. Takže to třeba berte jako měsíc připomínky učitelů, vychovatelů, těch, kteří vás něco naučili. A já od Kuby těch pár akordů, zvyk hodně nakrátko ostříhaných nehtů a vzpomínek mám. A že jsem taky za uši dostal - jednou. (autor příspěvku Petr Ruprecht)

Panu učiteli s láskou. Bývalí žáci poděkovali městu za Jindřicha Jehličku

Pan učitel Jindřich Jehlička byl pro mne vzorem a ovlivnil mé směřování na celý život. Takové vyznání napsalo několik bývalých žáků ZŠ Ještědská v Liberci vedení města. Primátorka učiteli jejich poděkování tento týden osobně tlumočila.

V někom z dětí zanechalo nesmazatelnou stopu zpívání ve sboru Kokrháček, někdo měl raději vodácký kroužek či hru na kytaru, jiný třeba francouzštinu. Všechny tyto zájmové kroužky vedl a dosud na ZŠ Ještědská v Liberci vede učitel Jindřich Jehlička.

Hned několik jeho bývalých žáků, dnes dospělých lidí, se písemně svěřilo primátorce města Martině Rosenbergové a náměstkovi pro školství a kulturu Kamilu Janu Svobodovi, jak hlubokou stopu v nich učitel Jehlička zanechal. Primátorka proto pozvala Jindřicha Jehličku tento týden na radnici, aby mu za jeho práci při výchově mladých lidí poděkovala, a vyřídila mu i vyznání jeho někdejších žáků.

"Málokdy nám píší lidé jen proto, aby někoho nebo něco pochválili. Proto mi udělalo velkou radost, když na radnici přišlo několik dopisů najednou s vyznáním panu učiteli Jehličkovi. Ráda jsem ho přivítala na radnici a poděkovala mu za jeho dlouholetou pedagogickou činnost, za jeho obdivuhodný výchovný vliv, který na děti má," řekla primátorka Martina Rosenbergová. Jak doplnila, bez podpory a zázemí školy by ovšem nemohl učitel v tolika různorodých kroužcích děti vést a rozvíjet v nich jejich schopnosti a talent.

"Perfektní zázemí učiteli Jehličkovi po celou dobu jeho působení vytvářely hlavně bývalé ředitelky Čeřovská a Medvedíková. Od nich se dočkal dlouholeté podpory a uznání," podotkla primátorka. "Vážím si toho, že jsem Jindřicha Jehličku poznala osobně. Tak velké srdce, a přitom tak obrovská skromnost, to už se dnes jen tak nevidí," dodala.

Na radnici napsali své poděkování lidé, kteří nastupovali do školy jako prvňáčci před bezmála čtvrt stoletím. Podrobně popisovali, co všechno jako svěřenci učitele Jehličky zažili, co se naučili a jak je kroužky formovaly. Jedna z bývalých žákyň napsala, jak se těší, až její malý syn nastoupí do stejné základní školy a že bude navštěvovat stejné kroužky jako kdysi ona sama. "V profesním i soukromém životě mi mockrát pomohl, proto si ho moc vážím. Je pro mě velkým vzorem," uvedla o svém učiteli mladá maminka.

O tom, jak učitel Jehlička před mnoha lety ovlivnil i výběr jejich profese, napsali například dva hudebníci orchestru Divadla F. X. Šaldy. "Hudba se stala mou životní volbou," zdůraznil fagotista orchestru.

Jeho kolegyně hobojistka doplnila, že Jindřich Jehlička jí byl vždy velkou motivací a oporou. "Díky mimovýukovým činnostem dostalo šanci mnoho nadaných, ale i obyčejných dětí, které v těchto činnostech nalezly směřování svého života a přátele na celý život," připomněla. Někteří z těch, které Jindřich Jehlička kdysi vedl ve svých kroužcích, se dnes sami věnují dětem jako pedagogové nebo instruktoři.

31.01.2013 Text: Zuzana Minstrová, foto: Jan Král

(zdroj: Hvězda československých paní a dívek, 1935)
(zdroj: Hvězda československých paní a dívek, 1935)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Čížková ulice 1937 (archiv J.Beneš)
Čížková ulice 1937 (archiv J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg(Petr Ruprecht)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg(Petr Ruprecht)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg (Petr Ruprecht)
Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg (Petr Ruprecht)
Z tehdy velmi vypjaté doby bych sem přeci jen dal jednu takovou úsměvnou fotografii z odkazu (jistě, musíme si odmyslet polštář SdP) (Petr Ruprecht)
Z tehdy velmi vypjaté doby bych sem přeci jen dal jednu takovou úsměvnou fotografii z odkazu (jistě, musíme si odmyslet polštář SdP) (Petr Ruprecht)

Liberec v roce 1938

Oslavy prvního máje byly zároveň měřením sil mezi demokraty a fašisty. Průvod českých a německých antifašistů prošel od nádraží na Sokolské náměstí, kde proběhla manifestace pod heslem Pro obranu demokracie a republiky, pro lepší život pracujícího lidu, pro přátelské soužití všech národností, za práci a chléb, mír a svobodu. Heileinovské oslavy na prostranství bývalého výstaviště byly mohutnější (účast asi 33 000 lidí). Heinlein se tehdy vyslovil pro odtržení pohraničí.

Jeden z mnoha průvodu Heinleinovy SdP, které zažil v létě LIBEREC. Na snímku v Pražské ulici.

Kde jinde než v Liberci - teď místodržitelském městě - mohla proběhnout slavnost vplynutí SdP do NSDAP. A tak 6.11. Předal Konrád Heinlein v hale libereckého výstaviště vlajku SdP Rudolfu Hessovi a tím symbolicky ukončil činnost své strany. Převod členstva už tak jednoduchý nebyl, neboť výměna legitimací neprobíhala automaticky - provázely ji jakési " stranické prověrky ".

Křišťálová noc z 10. na 11.11. a nacisty vypálená židovská synagoga

2.12. byla slavnostně osvícená radnice na počest příjezdu Adolfa Hitlera a uvítací špacír s pochodněmi . Führerovým příjezdem vyvrcholila řada návštěv nacistických pohlavárů v Liberci. (zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Triumfální jízda A. Hitlera z Berlína přes Reichenberg (Liberec) do Prahy, vykonaná 15. října 1938, byla obyvatelstvem přijata velmi vstřícně. Češi i Němci s ulehčením oslavovali dohody o smíření, protože hrozící válka byla odvrácena v poslední minutě do té doby nepříznivého vývoje. Spolupráce národů a pokojný život bez otřesů je pro prosté obyvatele vždy přijatelnější než jakákoliv válečná konfrontace. Oba vůdci proto byli oslavováni až nekriticky. V každém případě A. Hitlera již nikdy později obyvatelstvo našeho státu tak vřele neuvítalo.  Autor: Jiří Macoun, Technet.cz
Triumfální jízda A. Hitlera z Berlína přes Reichenberg (Liberec) do Prahy, vykonaná 15. října 1938, byla obyvatelstvem přijata velmi vstřícně. Češi i Němci s ulehčením oslavovali dohody o smíření, protože hrozící válka byla odvrácena v poslední minutě do té doby nepříznivého vývoje. Spolupráce národů a pokojný život bez otřesů je pro prosté obyvatele vždy přijatelnější než jakákoliv válečná konfrontace. Oba vůdci proto byli oslavováni až nekriticky. V každém případě A. Hitlera již nikdy později obyvatelstvo našeho státu tak vřele neuvítalo. Autor: Jiří Macoun, Technet.cz
eden z největších zločinců v dějinách lidstva Adolf Hitler si to kráčí 2.12.1938 před formací cti od vlakového nádraží Třídou 1. máje směrem k Rybníčku a dále asi až na radnici. (archiv Luboš Janků)
eden z největších zločinců v dějinách lidstva Adolf Hitler si to kráčí 2.12.1938 před formací cti od vlakového nádraží Třídou 1. máje směrem k Rybníčku a dále asi až na radnici. (archiv Luboš Janků)
2.12.1938 když Hitler navštívil v Liberci Henleina. Jinak nad Libercem létaly od roku 1930 LZ-127 Graf Zeppelin..na trase Berlín, Zhořelec, Žitava, Liberec, Jablonec, Turnov, Praha, Plzeň, Řezno
2.12.1938 když Hitler navštívil v Liberci Henleina. Jinak nad Libercem létaly od roku 1930 LZ-127 Graf Zeppelin..na trase Berlín, Zhořelec, Žitava, Liberec, Jablonec, Turnov, Praha, Plzeň, Řezno

                        Konrad Henlein

Konrad Henlein dodnes platí pro Čechy za přívržence německého nacionálního socialismu hned od počátku a za rozbíječe Československa, jeho spolupracovníci ho považovali za slabého a přáteli ovlivnitelného šéfa. Konrad Henlein, zakladatel Sudetoněmecké vlastenecké fronty, z níž se pak překvapivě stala silná Sudetoněmecká strana, po připojení československého území k Německu župní vedoucí v Říšské župě Sudety, mistr politického přežívání, britský špion, možná i homosexuál, působí dodnes dojmem jednoho z málo výrazných funkcionářů.

Čeští dějepisci jej považují od počátku za Hitlerova pochopa, zakukleného nacionálního socialistu, fanatického přívržence připojení pohraničních oblastí k Říši, vrcholného představitele německé páté kolony v ČSR, a zcela odmítají rozlišovat jednotlivá stadia jeho postoje vůči československému státu.

V roce 1970 vyšly deníky protivníka Hitlera, majora německého Abwehru (německé vojenské rozvědky a kontrarozvědky) Helmutha Groscurtha, a naznačily, že v tradičním jednorozměrném nazírání na Henleina cosi nesouhlasí. Z Groscurthových záznamů plyne, že Henlein nijak neusiloval o připojení Sudet k Říši, ba obával se Hitlerovy agresivní politiky.

To mezitím svým způsobem potvrdili i britští historikové, kteří našli v dokumentech z pozůstalosti britského plukovníka letectva Malcolma Christieho, bývalého nejlépe informovaného britského špiona v Berlíně, doklady o skryté spolupráci Henleina s britskou rozvědkou. Historik Donald Cameron z těchto dokumentů vyvodil, že Henleinovi ani v roce 1938 nešlo o rozbití Československa, nýbrž o možnost, stát se prvním německy hovořícím ministerským předsedou ČSR, který by vystupoval vůči Německu jako partner a nikoliv jako Hitlerův pochop vůči ČSR.

Při posledních československých parlamentních volbách v roce 1935 Henleinova Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vyhrála volby a stala se vůbec nejsilnější politickou stranou v celém Československu. Navzdory drtivému a jednoznačnému volebnímu výsledku jej prezident nemohl pověřit sestavením vlády, protože se nenašel nikdo z politických aktérů, který by se odvážil s ním spolupracovat a tím se vystavit nedozírným útokům české šovinistické veřejnosti.

Klišé o Henleinovi v posledních desetiletích značně narušily také rozsáhlé práce dvou německých historiků mladé generace Ralfa Gebela a Volkera Zimmermanna o sudetoněmecké regionální politice v období nacionálního socialismu.

Henleinův životopis je příběh německo-českého antihrdiny - matka Hedvika, rozená Dvořáčková, byla Češka. Konrad Henlein uměl česky na úrovni češtiny z domácnosti. Byl absolventem obchodní akademie, bankovním úředníkem, později vedoucím Německého tělovýchovného svazu (Deutscher Turnverband), v němž pěstoval nový druh kamarádství, trampství zkříženého se skautingem (Wandervogel) a sudetoněmecké vlastenecké uvědomění. Usiloval o autonomii sudetských Němců v rámci ČSR, nebyl velkoněmecký nacionalista. Pro postavení politického vůdce byl v mnohém směru nevhodný, ale měl charisma a byl dostatečně chytrý a obratný, aby přestál útoky vůči své osobě od řady protivníků ve straně, od Gestapa, Sicherheitsdienstu a SS, kteří jej chtěli za všech okolností odstranit.

Exkurs. Německá neuniformovaná Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei, Sipo) měla dvě složky: Kriminální policii (Kriminalpolizei, Kripo) a Tajnou státní policii (Geheime Staatspolizei, Gestapo). Uniformovaná policie byla nazývána Pořádkovou (Ordnungspolizei, Orpo). Sicherheitsdienst (SD, Bezpečnostní služba) měl za úkol politické zpravodajství, Abwehr byla špionážní a protišpionážní služba Wehrmachtu (podle názvu doslovně: Kontrarozvědka). Mezi SD a Abwehrem panovala řevnivost.

V době zákazu nacionalistických sudetoněmeckých stran, Německé nacionálně socialistické dělnické strany (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) a Německé nacionální (národní) strany (Deutsche Nationalpartei, DNP) na podzim roku 1933 vystoupil Henlein, tehdy už celostátní vedoucí Německého tělovýchovného svazu, byť mimo něj neznámý, a veřejnou výzvou založil novou organizaci, shora zmíněnou Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF). Leccos nasvědčuje tomu, že Henlein vystoupil ve smyslu usnesení odstupujících funkcionářů obou zakázaných stran. Ale Henlein tehdy prohlašoval, že tak učinil zcela na základě vlastního rozhodnutí, a spojení s oněmi funkcionáři popíral. S ním tak činilo celé vedení nové Fronty. Tehdejší německý vyslanec v Praze Walter Koch konstatoval, že Henlein "údajně z vlastní iniciativy, ve skutečnosti nastrčený Svazem kamarádství", založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, která "měla být sběrnou nádrží pro masy náležející k rozpuštěným stranám (tj. DNSAP, DNP)".

Vůdce DNSAP Hans Krebs, který se uchýlil do Říše, aby ušel dalšímu věznění, si příliš pozdě uvědomil, že svým souhlasem s ustavením Henleina do čela udělal kardinální chybu, protože Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), v roce 1935 přeměněná kvůli nadcházejícím volbám na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP), nehodlala sledovat říšskou politiku a dokonce prohloubila odstup vůči sudetoněmeckým nacistům uprchlým z ČSR do Říše. Henlein obratně využil zákonného tříletého zákazu pracovní činnosti funkcionářů zakázaných stran v ČSR k vyloučení nacistů z jakékoliv spolupráce s SdP. Na vedoucí posty v SdP prosadil své přátele a poradce ze Svazu kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání (Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung, KB), spolku pravicových intelektuálů, odmítajících nacionální socialismus a vyznávajících představu stavovského státu podle učení vídeňského profesora Othmara Spanna.

Spannovi přívrženci a žáci vyznávali kulturní nacionalismus, stavovský politický řád, organickou jednotu národního tělesa, ale zároveň autonomii jednotlivce, vůdčí úlohu německého národa, ale nikoliv jeho sjednocení v jedné říši, nýbrž zdůrazňovali význam a autonomii jednotlivých německých kmenů, z nichž jedním je i kmen sudetoněmecký, který si má v Československu vybudovat podmínky pro svůj život a rozkvět. Popírali tedy velkoněmeckou ideologii.

Spannova ideologie Henleinovi dobře vyhovovala, zdůvodňovala různorodost různých německých kmenů, tedy i Sudetoněmců, jejich existenci jako národního kmenu, který má tak opodstatnění stát se stavem, tedy jedním ze základních kamenů společnosti. Nebyla ani trochu nakloněna říšským cílům jednotného velkoněmeckého státu a jednotné společnosti. Vedení SHF, později Sudetoněmecké strany, sestávalo s výjimkou K. H. Franka coby národního socialisty z přívrženců Spannova učení; zasazovalo se o bohatou a na základě vnitřního kulturního, duchovního formování členěnou společnost, usilovalo o německou hegemonii v německých sídelních územích v ČSR, nikoliv o německou říši v celé střední Evropě. Podle Spannových teorií měla vyvstat vedoucí vrstva státu z "přísné volby a systematické výchovy".

Bylo-li na základě výše uvedeného Henleinovou maximou sudetoněmectví a nikoliv (velko)němectví, tak neměl logicky jinou možnost než hledat naplnění v rámci Československé republiky, včetně politických kompromisů s cílem tuto republiku přeformovat na demokratickém základě. Pro zajímavost: Henleinovo zemské vlastenectví se vztahovalo na Sudety, Frankovo na české země jako celek.

Je známa celá řada výroků, kde Henlein vystupuje jako rozhodný zastánce sudetoněmecké existence v Československé republice, ovšem v republice s jiným národnostním režimem. Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF) v roce 1934 proklamovala jako cíl autonomii Sudetoněmců v rámci Československa, schválila "překonání stranických rozporů, vytvoření sudetoněmecké národní pospolitosti a odstranění sociální bídy s použitím myšlenky stavovského členění a aktivního spoluutváření státu jako rovní mezi rovnými, po důkladné výchově národa k věcné, reálné politice."

Hlavní vedení SHF 24. 9. 1934 znovu jednoznačně potvrdilo autonomistické cíle, když pro nejbližší budoucnost stanovilo: "V návaznosti na programové prohlášení bude okamžitě zahájena školicí činnost a konání malých shromáždění, především školení funkcionářů. S konečnou platností skoncovat s velkoněmeckou idejí. Vymýtit představu, že by sudetoněmecké území mohlo být Hitlerem dobyto z Německa."

Henlein 6. 10. 1934 v rozhovoru s deníkem Večer tvrdě odsoudil fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků, a zasazoval se za jednotu československého státu: "Ten, kdo poruší loyalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organisací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen... jest nesmyslné mysleti si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného."

Na velkém shromáždění v České Lípě 21. 10. 1934 vystoupil Henlein s projevem, v němž se veřejně distancoval od nacionálního socialismu, zdůraznil svůj státotvorný postoj, kategoricky odmítl jakoukoli změnu rozsahu československého území, konstatoval nepřekonatelnou propast mezi svou stranou a nacionálními socialisty a prohlásil: "Navzdory zavržení liberalismu se nikdy nevzdáme liberality, to znamená bezvýhradného respektování práv osobnosti jako zásadního postoje při určování vztahů lidí obecně a vztahů mezi občany státu a úřady zvlášť. Ze všeho nejméně jsme ale ochotni zavrhnouti sebevědomé a zodpovědně jednající individuum jako konkrétního nositele společenského vývoje. Z tohoto konstatování vyplývají zásadní rozdíly, které nás odlišují od nacionálního socialismu." K. H. Frank jako jediný nacionální socialista z vedení SHF žádal onu pasáž distancující se od německého národního socialismu z Henleinova projevu vyškrtnout, ale neuspěl.

Vedoucí pozice ve straně zaujímali bývalí členové KB, ale v celé řadě místních skupin byli v čele bývalí řadoví členové DNSAP, na které se tříletý zákaz politické činnosti nevztahoval. Po volbách v roce 1935 se pokusil Henlein bývalé členy DNSAP v SdP neutralizovat jejich cíleným rozptýlením ve stranických strukturách. Záměr se mu nezdařil.

V prosinci 1935 přibyl Henlein jako host vysoce váženého Royal Institute of International Affairs (Královského institutu mezinárodních záležitostí) k přednášce o sudetoněmeckém problému do londýnského Chatam Housu. Jeho přednáška byla Brity posouzena jako skvělá. Kromě analýzy tehdejší situace v Československu v ní Henlein kritizoval německé velikášství, nedostatečné porozumění Němců vůči neněmeckým problémům a vyslovil se proti pangermanismu. Též zkritizoval Čechy za jejich chybné zacházení s národnostními menšinami, za jejich panslavistické tendence a postavil se záporně ke vzniku národních států v Evropě po první světové válce. Za svou londýnskou přednášku byl napaden říšskoněmeckým tiskem. Völkischer Beobachter po něm požadoval, aby se napříště nezabýval zahraniční politikou, především tehdy, týká-li se všeněmeckých záležitostí. Podle onoho listu vzbudil Henleinův postoj v Německu velkou nelibost, nejvíce prý říšské Němce pobouřil závěr jeho přednášky, kdy se explicitně distancoval od německého nacionálního socialismu.

Sudetoněmecká strana pak zřídila v Londýně své zastupitelství, do jehož čela se později postavil Walter Brand, který tak na čas unikl vnitrostranickému náporu nacistů v SdP. Staral se o publicitu sudetoněmeckých záležitostí nejen ve Velké Británii, nýbrž organizoval přednášky sudetoněmeckých politiků ve Francii, Švýcarsku, Švédsku a v Maďarsku. K dispozici měl publikace a materiály v místních jazycích.

Henleinovy výroky po připojení Sudet k Německé říši, odporující jeho dřívějším projevům, je nutno brát jako účelové, neboť byl v ohrožení ze strany Heydricha, SD a nacistů. Nejsou důkazem jeho příklonu k německému nacionálnímu socialismu v době předcházející jeho osudovému listu německému ministru zahraničí z listopadu 1937 a už vůbec ne jeho snahy o secesi Sudet od ČSR. Hitler totiž v té době nabízel ČSR dobré sousedské vztahy a v menšinové otázce, podobně jako v armádě či zahraniční politice, přenechával hlavní pozice tradičním konzervativcům, například Karlu Ernstovi Haushoferovi. Ten prosazoval pro ČSR model autonomie menšin a ještě na konci roku 1936 o ní tajně jednal s Benešem jeho syn Albrecht s Maxem Karlem von Trauttmansdorff z pověření samotného Hitlera. V roce 1937 Hitler ony umírněné aktivity zastavil a vydal se v otázce německé menšiny v ČSR radikálnější cestou.

Spannistické vedení SdP se 16.-19. 3. 1936 zúčastnilo utajené konference Svazu pro společenskovědní vzdělání a výchovu (Bund für gesellschaftswissenschaftliche Bildung und Erziehung) v Heilbrunnu u Solnohradu (Salzburg) s říšskoněmeckými a rakouskými tradicionalisty, tedy s konzervativními nacionalisty. Hlavním tématem bylo vybudování federativní střední Evropy mimo Německou říši, bez národně socialistické ideologie a myšlenky velkoněmectví, udržet rozdílnost německých národnostních skupin (kmenů), například německého rakušanství, sudetoněmectví, nesplynout s ideou velkoněmectví. Cílem bylo vytvoření opravdové říše (wirkliches nebo wahres Reich), která by snížila riziko, že "mateřský národ, to jest říšští Němci, se soustředí na ryze státně národnostní úlohy nebo na čistě imperialistická mocenská řešení říšských otázek." Spannismus byl jasně v opozici proti velkoněmecké ideologii a konference se důsledně vyvarovala kontaktu s nacionálními socialisty a s osobami jim blízko stojícími - proto byl pozván Hans Steinacher, ale už ne Hermann Raschhofer. Henlein byl pak během roku zvolen za vůdce Svazu německých národnostních skupin (Bund der deutschen Volksgruppen) a také s tímto pověřením začal svou propagandistickou činnost v cizině, zejména ve Velké Británii. Z českých historiků se o tomto zasedání zmiňuje pouze Václav Kural a mimoděk tím vyvrací dogma ostatních českých historiků, že Henlein byl od počátku stoupenec Hitlera.

Do roku 1935 přerostl počet členů SHF značně součet členů obou zrušených sudetoněmeckých nacionalistických stran. V dubnu 1935 byla SHF vládním výnosem přinucena stát se kvůli parlamentním volbám politickou stranou a přejmenovat se na Sudetoněmeckou stranu, SdP.

Po mimořádném volebním úspěchu v parlamentních volbách roku 1935 - SdP se stala absolutním vítězem v celé republice (sic) před stranou agrární - si Henlein bezpochyby představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících, ale také na jejím zahraničněpolitickém přeorientování, jímž měla opustit zaměření na Malou dohodu, západní spojence, zejména pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, a posílit vazby k Německu. Henlein ale nenašel mezi československými politickými stranami takovou, která by s ním o politické spolupráci jednala. U některých politiků takový zájem existoval, zejména u bankéře Jaroslava Preisse a agrárníka Rudolfa Berana, ale ani ti se rozhodujícího kroku neodvážili, protože tím by vyvolali nedozírný agresivní odpor českých nacionalistů a prakticky celé české společnosti, který by je hrozil přinejmenším politicky znemožnit. Báječný volební úspěch SdP byl tím vlastně zcela znehodnocen, zůstal bez praktických důsledků. Nacisté ve straně mohli z tohoto fiaska obviňovat stranické vedení, tedy Henleina a jeho Svaz kamarádství. Tím také zdůvodňovali svoje útoky a postupný převrat ve straně v letech 1936-1937, nicméně se v nejvyšším vedení SdP až do jejího zrušení v říjnu 1938 vyskytoval pouze jediný nacista - Karl Hermann Frank. V březnu 1937 začal Henlein požadovat autonomii pro sudetské Němce v rámci ČSR.

Dva faktory - odříznutí od jakéhokoliv vlivu v československé politice a vnitrostranický útok nacistů, který hrozil budoucím připojením k Říši - způsobily, že se československý autonomista Konrad Henlein z nutnosti vydal na cestu spolupráce s nacionálně socialistickou Třetí říší, spolupráce z jeho strany neupřímné. Kdyby tak neučinil, nemohl by hájit zájmy své vlasti, Sudet, které by po jeho odstranění z vedení SdP byly vydány na milost a nemilost Hitlerovi.

Čím více získávala SdP sudetoněmecké voličstvo, tím více běsnil Krebs a ostatní nacisté z vedení dřívější DNSAP v říšskoněmeckém exilu. Když Henlein začal jednat s Prahou a odmítal se podřídit nátlaku z Říše, projednali exulanti v Berlíně chování Henleina s SS, SD a Reinhardem Heydrichem a usnesli se, že je třeba Kohena - židovský kryptonym (sic) pro Konrada Henleina u SD, mimoděk dobře dokumentující vztah oněch obou říšských složek k němu - a jeho pomocníky z řad KB z politiky vyřadit. V květnu 1936 došel SD k závěru, že Spannovo učení, neslučitelné s nacionálním socialismem, a převaha KB v sudetoněmeckém táboře ohrožuje zahraničně politickou koncepci Říše, protože autonomistická orientace má za cíl pošvýcarštění Sudetoněmců (a Československa) a že vedení SdP z řad KB tedy odcizuje Sudetoněmce nacionálně socialistickému režimu a ideji velkoněmectví.

Volební propaganda SdP v parlamentních volbách v roce 1935 byla z větší části financována z Říše, na čemž se podílely Volksbund für das Deutschtum im Ausland (Národní svaz pro němectví v zahraničí), Auswärtiges Amt (německé ministerstvo zahraničí), Deutsche Arbeitsfront (Německá pracovní fronta) a Vierjahresplanbehörde (Úřad pro čtyřletý plán), čímž se via facti vytvořila závislost SdP na Německé říši. Ona finanční podpora se ale na veřejnosti nezdůrazňovala, říšské orgány se zatím nestaraly o ideologické otázky, domácí nacisté v SdP byli zatím zticha.

Na jaře 1936, když bylo jasné, že báječné volební vítězství SdP v parlamentních volbách v roce 1935 nevedlo ke zmírnění odnárodňovacího tlaku ze strany Čechů, přešli nacionální socialisté v SdP v čele s K. H. Frankem v tisku a na stranických schůzích do útoku proti spannistickému vedení. Situace se jevila, hlavně ve srovnání s účinností národně socialistického režimu v Německu, jako neúspěch stávajícího vedení SdP a jeho spannovské ideologie Svazu kamarádství.

V ideologické oblasti nacistům vadila spannistická představa národní pospolitosti coby "národního ducha" s vůdčí rolí "duševní elity", která jako "nejnacionalističtější skupina řídí stát", kdežto obyčejný člověk je méně kvalitní, tudíž "méně nacionalistický". Považovali tuto tezi za nebezpečné oslabení národní pospolitosti, ba za její podvracení uměle navozeným "třídním bojem shora". Za obzvlášť škodlivé měli, že "duševní elita" podrývá učení o rase coby podstatu němectví, rozděluje, štěpí a oslabuje německé (národní) hnutí, že Spannova koncepce "opravdového státu" je v protikladu k národně socialistické říši. Sicherheitsdienst (SD) pokládal spannismus za "stejně ohavný jako židovství" a vydal pro vlastní potřebu brožuru s názvem Der Spannkreis, Gefahren und Auswirkungen(Spannisté, nebezpečí a důsledky), v níž byl vyhodnocen a odsouzen vliv spannismu na Sudetoněmce. Zejména nebezpečnými podle oné brožury byly jejich ovlivnění "římským universalismem" (římským katolicismem) a jeho účinek spočívající v odcizování Sudetoněmců nacionálně socialistickému Německu. Proto má být veden "ostrý úder proti Svazu kamarádství (KB) a jeho předákům, kteří stranu (SdP) ovládli a vyřadili lidi z DNSAP (z československé Německé nacionálně socialistické dělnické strany)". O skutečnosti, že nacisté považovali spannisty, tj. celé nejvyšší vedení SdP s výjimkou K. H. Franka za své největší nepřátele hned po komunistech, necítí čeští historici potřebu se zmiňovat.

Zejména agilní v této věci byl okruh kolem časopisů Aufbruch, tzv. Aufbruchkreis (Aufbruch je v této souvislosti obtížně přeložitelný výraz, nejspíše jako "vyražení k akci", "vyražení do útoku"), Bereitschaft (Pohotovost) a deníku Rumburger Zeitung (Rumburské noviny). Ony Rumburské noviny přitom úzce spolupracovaly s říšským Sicherheitsdienstem (SD). Předmětem jejich útoku bylo celé nejvyšší vedení SdP, tedy všichni bývalí členové KB (kromě nacisty K. H. Franka), především Heinrich Rutha, Walter Brand a Konrad Henlein. Tato akce byla iniciována nebo schválena z Říše, ale současně vycházela z osobních přesvědčení a potřeb rebelujících, hlavně Franka, jehož přímo vášnivé zasazování se o nacionální socialismus je známo už z raných porad vedení SHF v roce 1933. Síla nacistů značně vzrostla tím, že vypršely tři roky zákazu veřejné činnosti funkcionářů obou rozpuštěných stran, DNSAP a DNP, čímž se mohli bývalí funkcionáři těchto stran zcela legálně ucházet o stranické funkce v SdP.

Na podzim 1936 zorganizovali nacisté první čistku v SdP, kterou se snažili vytlačit a vyřadit spannisty ze strany nebo alespoň ze stranických funkcí. Zároveň se stupňoval tlak na SdP z Německa, zejména prostřednictvím zmíněného Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland), který se dostal do podřízenosti SS, a Sudetoněmeckým dohledem (Sudetendeutsche Kontrollstelle) se sídlem v Drážďanech, který byl přímo orgánem Sicherheitsdienstu (SD).

V polovině září 1937 došlo k prvnímu skutečnému jednání s československou vládou, s premiérem Milanem Hodžou. Vypadalo to, že jednání by mohla vést ke strukturní proměně republiky. Henlein žádal ochranu a zajištění sudetské vlasti, včetně stanovení národnostních hranic, národnostní samosprávu a odčinění bezpráví utrpěného od počátku československé republiky. V říjnu 1937 měla jednání pokračovat s konkrétními výsledky.

Během roku 1937 proběhly další dvě vlny stranické očisty od spannistů, poslední z nich v říjnu. (Říšským nacistům to později ale nestačilo, po připojení Sudet k Říši nepřevzali automaticky členy SdP za členy NSDAP; tito museli o členství v NSDAP žádat a vyhověno bylo jen menší části.) Snaha nacistů dostat se do vedení SdP a vytlačit z něho bývalé členy KB způsobila Henleinovi velké nesnáze.

Československá policie v té době nevědomky velmi pomohla říšským snahám o ovládnutí SdP - v říjnu 1937 zatkla nejbližšího poradce Henleinova a zakladatele KB Heinricha Ruthu pro podezření z homosexuality (v ČSR mezi válkami trestná), aniž měla zdání, jak velice se to SD hodilo. Sicherheitsdienst ale zdání měl, a velké, neboť příslušné udání pocházelo od něho. Rutha si 5. 11. 1937 ve vyšetřovací vazbě v České Lípě vzal život.

Henlein se musel pod tlakem okolností vzdát i svého úzkého spolupracovníka z řad KB Waltera Branda, kterého poslal do Londýna vykonávat funkci sudetoněmeckého vyslance. K. H. Frank, důvěrník jak Abwehru, tak SD, se stal zástupcem Henleina v čele strany.

21. 10. 1937 se SS, zkratka ze Schutzstaffel, v němčině femininum, česky Ochranný oddíl, postarala o svržení Henleinova největšího přívržence a ochránce Hanse Steinachera, vedoucího Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland, VDA), poslala ho na nucenou dovolenou.

Do SdP během roku 1937 vstoupilo 126 077 nových členů, současně však vystoupilo nebo bylo vyloučeno z SdP 30 270 stávajících členů (i nacistů), což dokresluje intenzitu sporů. Henlein si dokázal spočítat, že asi dlouho nezůstane v čele SdP, pokud okamžitě nezačne jednat.

I další vnitrostátní události přispěly k následnému Henleinově osudovému kroku podstatným dílem. 17. 10. 1937 vyhlásil československý ministerský předseda Milan Hodža konání již vícekráte posunutých komunálních voleb na 22. 11. 1937, přičemž vláda zakázala předvolební veřejné akce. Týž den se Henleinův zástupce v SdP K. H. Frank obořil ve své řeči na krajském sjezdu SdP v Teplicích-Šanově (Teplitz-Schönau, dnes Teplice) na prezidenta Beneše, policie rozehnala účastníky sjezdu obušky a poslance československého Národního shromáždění K. H. Franka zbila. První rána pocházela od policisty. Henlein jen s námahou udržel spolustraníky na uzdě slibem, že předloží Benešovi ultimátum, ve kterém bude žádat, aby vyhlásil okamžitou autonomii pro sudetské Němce. Text ultimáta ale někdo poslal bez Henleinova vědomí do Německa, takže jeho text byl v Říši zveřejněn dříve, než jej Beneš četl. Vznikl mylný dojem, že Henlein spolupracuje s Německou říší proti Československu. Následkem toho s ním Beneš a Hodža odmítli jednat, chystané komunální volby byly odloženy.

19. 11. 1937 tedy Henlein zahájil taktiku "útěku vpřed", učinil krok, který seriózní historici považují za zlomový. Poslal rozsáhlý, desetistránkový dopis německému ministru zahraničí Konstantinu von Neurath. Podrobně v něm vylíčil problémy a nesnáze německy mluvícího obyvatelstva v ČSR, popsal metody čechizace německých sídelních území, české ničení ekonomické a sociální existenční základny Sudetoněmců od konce první světové války, důsledky české kulturní a školské politiky, pozemkové reformy a před rokem vydaného zákona na obranu státu. Nezapomněl zdůraznit, že on a jeho strana (SdP) získali v posledních parlamentních volbách 70 % hlasů německy hovořícího obyvatelstva, čímž se cítí oprávněn hovořit za německou menšinu v ČSR. Dále Henlein v dopise dovodil, že ze zákona na obranu republiky vyplývající vojenská správa a v podstatě neomezená vojenská a státní moc nad sudetskými územími znemožňuje reálně a smysluplně se zasazovat o autonomii. Dále v dopise Henlein popsal svůj osobní přerod ze sudetoněmeckého vlastence v národního socialistu, líčil, jak sudetoněmecké hnutí bylo od svého počátku nacionálně socialistické, což se muselo skrývat. Henleinovo osobní přihlášení se a sudetoněmeckého hnutí od samého počátku k nacionálnímu socialismu bylo vymyšlené, pravda to nebyla. Dopis končil prosbou o poskytnutí "zásadních konzultací" s říšským vedením a vedením německých národnostních skupin v zahraničí v otázkách politiky Sudetoněmecké strany a o předložení dopisu Hitlerovi. V dopise není ani zmínka o připojení Sudet k Říši ani náznak prosby o německou intervenci.

Navzdory Henleinovu dopisu německému ministru zahraničí sledovalo vedení SdP i nadále politiku odlišnou od říšské, nacionálně socialistické. Svědčí o tom událost z prosince 1937 a ledna 1938, kdy se SdP setkala s rakouskou vládou ve snaze domluvit vzájemnou spolupráci proti hrozícímu připojení k Říši. Vídeň navrhla konferenci o společné taktice v Tyrolsku, SdP s tím souhlasila, ale po zásahu z Berlína, kterému se to doneslo, z toho sešlo.

Po svém vydání se na pospas politice Říše dopisem Neurathovi, ve kterém se přihlásil k německému národnímu socialismu, se Henlein snažil kompenzovat nejhorší důsledky své porážky a to pomocí Velké Británie a jejích tajných služeb. Svůj autonomistický koncept pro německy hovořící obyvatelstvo neopustil, doufal stále v dohodu s Prahou, nic mu nenahánělo větší hrůzu než eventualita násilného Hitlerova řešení, které by devastovalo jeho vlast, Sudety, jako první.

Podruhé pozván odjel v červenci 1936 do Londýna, kde přednáškami šířil v britské politické veřejnosti pochopení pro sudetoněmecký problém a hledal kontakt k britským politikům. Dokonce zapřisáhlý odpůrce Němců a nepřítel Německa, hlavní poradce britské vlády sir Robert Vansittart nalezl zcela překvapivě v Henleinových názorech zalíbení a zprostředkoval setkání Henleina s plukovníkem letectva (group captain) Malcolmem Christiem, do jehož kompetence patřila špionáž proti Německu. Někteří zahraniční historici se domnívají, že to bylo opačně: Henlein byl britský špion pod řízením M. Christieho již předtím, než byl podruhé pozván do Londýna, a to způsobilo, že zarytý nepřítel Němectva R. Vansittart si jej oblíbil. Vansittartova přízeň vůči Henleinovi byla pro mnohé Angličany a československého vyslance v Londýně Jana Masaryka zcela nepochopitelná. O této okolnosti se z českých dějepisců zmiňuje pouze Antonín Klimek. Nicméně i on se snaží zlehčit závažnost Henleinovy špionáže ve prospěch Velké Británie.

Malcolm Christie předával Vansittartovi o Hitlerových plánech nejpreciznější informace - o několik tříd přesnější, než měla Británie kdykoliv předtím. Jejich dodavatelem byl Henlein. O této Henleinově činnosti se dověděl (nebo byl jejím iniciátorem, která možnost je pravdivá, dodnes nevíme) šéf Abwehru Říšského ministerstva války (Reichskriegsministerium) a organizátor tajného odboje ve vedení Wehrmachtu, anglofil, admirál Wilhelm Canaris, Henleinův přítel již z doby, kdy Henlein s Abwehrem spolupracoval jako nasazený provokatér. Canaris, skrytý odpůrce národně socialistického režimu, jej v Berlíně chránil, neboť Henlein platil pro svůj autonomistický koncept Sudet za nepřítele nacionálně socialistické Německé říše. Henleina a jeho kontakt k britské tajné službě potřeboval kvůli skupině protiválečně naladěných vojáků a diplomatů, která zoufale hledala možnost, jak Hitlera v jeho expanzivním úsilí hrozícím válkou zastavit. Canarisův intimus, vedoucí oddělení Abwehru major Helmuth Groscurth, dostal pokyn nespouštět z Henleina oči a držet ho v požadovaném kursu.

Henlein správně zvětřil změnu situace a v polovině září 1938 za kritické vnitrostátní situace z Československa uprchl, aby 1. 10. 1938 s německými jednotkami a Führerem A. Hitlerem vjel do "osvobozených" Sudet. Přitom nezapomněl spálit mosty za svou kamarádsky svazáckou minulostí v Kameradschaftsbundu s výjimkou spojení s Canarisem, které mu i nadále poskytovalo ochranu Wehrmachtu v mocenském boji.

Po připojení Sudet k Říši se také vrátili všichni političtí exulanti z Říše, kovaní a spolehliví sudetští nacisté z DNSAP a DNP, aby se pokusili si s Henleinem vyrovnat účty, tedy odstranit ho a získat zase politickou moc. Podařilo se jim to jen zčásti, neboť Hitler si Henleina jako symbolickou postavu sudetských Němců vysoce cenil a jmenoval jej župním vedoucím nové Říšské župy Sudety. Zdálo se, že Henlein je nenapadnutelný. K enormnímu posílení jeho moci přispěla náhoda. Reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a státním aparátem ve staré Říši, si zvolili Sudety pro svůj experiment s novou říšskou reformou a soustředili do rukou Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické, s výjimkou policie.

Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí (Gauleiter). Dokonce ji používal proti všemu, co přicházelo z říšského centra. Ale to mu nemohlo dlouho procházet, sudetské nacistické politické špičky čekaly na svou příležitost. Mělo ho varovat, že Führer nepřipustil samostatnou existenci SdP vedle NSDAP, nýbrž SdP do říšské NSDAP vtělil. Síť intrik kolem Henleina se začala stahovat. Především Heydrich, o kterém se Henlein podle svědectví jemu přiděleného důstojníka Abwehru Helmutha Groscurtha vyjadřoval v soukromí jako o zločinci, nechával SD shromažďovat přitěžující materiál proti němu a jeho spolupracovníkům z řad KB, který by ho zasáhl na nejcitlivějším místě, v oblasti, ve které byl již vyšetřován československou policií - v jeho kontaktech s bývalými členy KB označenými za homosexuály. Heydrich byl ve svých intrikách proti Henleinovi a řadě jeho spolupracovníků důsledný. Trvale se pokoušel stavět je za pomoci zpráv SD do nepříznivého světla, a tím ovlivňovat mimo jiné Himmlera.

V lednu 1939 začala velká čistka Sicherheitsdienstu mezi bývalými členy Kameradschaftsbundu (Svazu kamarádství, KB) vedená Heydrichem. 31 osob, většinou Henleinových přátel z KB, se přiznalo k homosexualitě. Výslechy byly vedeny tak, aby se dalo z homosexuality obvinit co nejvíce osob z bývalých členů KB. Vše vyvrcholilo v tzv. drážďanských procesech, kde kolem tří stovek členů SdP v NSDAP a v Hitlerjugend (HJ), hlavně bývalých členů KB, bylo obviněno z homosexuality, odsouzeno k trestům na svobodě nebo veřejně znemožněno. Všem účastníkům drážďanských procesů, i členům NSDAP, a to nejen obžalovaným, bylo již tehdy jasné, že v procesech nejde o trestný čin homosexuality, nýbrž o politické cíle, o jejich vyloučení z politického života. Heydrich se postaral o velkou publicitu těchto afér, včetně vynesených vysokých trestů. Byla to nepřímá obžaloba Henleina, poselství, že příštím cílem stranické čistky bude on.

Heydrichův útok v roce 1939 směřoval zejména proti nejbližším spolupracovníkům Henleina Walteru Brandovi, Wilhelmu Sebekovskému a Walteru Becherovi. Walter Brand se mu pokusil vyhnout dobrovolným přihlášením se do armády, ale 1. 7. 1939 byl i tam zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Drážďanech a pak odsouzen ve výše zmíněném zmanipulovaném procesu pro údajnou homosexualitu k 14 měsícům vězení nepodmíněně. V červenci 1940 byl předčasně propuštěn z vězení a ihned zavřen do koncentráku; pak v různých koncentračních táborech strávil coby vězeň celou válku. Druzí dva učinili stejně, ale odsouzeni a zavřeni nebyli, strávili válku na frontě.

Heydrich byl nejzarputilejší a nejaktivnější odpůrce Svazu kamarádství, o čemž svědčí i jeho slova ze 4. 2. 1942: "Jak víte, jsem tím nejrozhodnějším odpůrcem stavovského systému v Říši. Jsem nejrozhodnějším odpůrcem Spannových teorií, celého stavovského členění: neboť stavovská idea Othmara Spanna, kterou právě v sudetském prostoru velmi výrazně zastával a propagoval Kameradschaftsbund, tahle idea stavovského členění má stále za cíl odpolitizovat německého člověka anebo člověka vůbec, a tudíž dát pak církvi možnost, aby tomuto nepolitickému člověku, stavovsky žijícímu jen pro svůj obor, pro své povolání, dala na církevní půdě volný průchod jeho činnosti podle jeho vlastních sklonů i všem věcem zaměstnávajícím jeho mysl. V důsledku toho jsem za všechen německý element úhlavním nepřítelem stavovského členění podle Othmara Spanna."

Henlein se pokusil alespoň některých svých přátel u Hitlera zastat, ale vzdor tomu, že Hitler prakticky ve všem Henleina podporoval, zůstal v otázce obvinění z homosexuality neoblomný. Od tohoto okamžiku se Henlein začal čím dál více podřizovat vůli stranického vedení, později dokonce bez příčiny vyhodil i své osvědčené spolupracovníky. (Na rozdíl od K. H. Franka, který svůj odpor proti vedení NSDAP stupňoval - viz příslušná kapitola.) Přesto měl Henlein ještě přátele a pomocníky, kteří byli k němu loajálnější než on k nim. Snažili se ho vypiplat, dosáhli jistých úspěchů proti protivníkům, ale triumf se nedostavil - Henlein byl již zlomený muž, pouze už přežíval. Bez vůle se upnul k nacistickému systému a oportunisticky přispíval k jeho zločinům i pošetilým, naprosto nerealistickým plánům obrany v posledních dnech války, a skončil sebevraždou v zajateckém americkém táboře v Plzni v květnu 1945, podřezav si žíly skly z brýlí.  (autor článku T omáš Krystlík)

https://www.historieblog.cz/

Další z historie Liberce... vyhnání Čechů a antifašistů v roce 1938
Další z historie Liberce... vyhnání Čechů a antifašistů v roce 1938
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla

Příchod německé armády do Liberce (8.10.1938)


(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Současný stav baráků u rochlického lomu. (FOTO: repro Tábory a válečná výroba)
Současný stav baráků u rochlického lomu. (FOTO: repro Tábory a válečná výroba)
lustrační foto .. koncentračni tábor pod Královým hájem. Odtud pocházelo i 7 rómských chlapců, jejichž památce je věnováno 7 křížů v zatáčce U lomu
lustrační foto .. koncentračni tábor pod Královým hájem. Odtud pocházelo i 7 rómských chlapců, jejichž památce je věnováno 7 křížů v zatáčce U lomu

Nacisté měli přímo v Liberci lágry pro Romy, zjistili historici.

V Liberci existovala čtyři zařízení, které lze označit jako romské tábory, i když se v dobové úřední korespondenci až na výjimky nazývají "ubytování Cikánů".

První tábor souvisel s využíváním práce Romů firmou J. W. Roth při stavbě sídliště Domov na Králově háji a pravděpodobně se jednalo o dva dřevěné baráky u Kunratické ulice v areálu současného lomu. Zařízení bylo používáno pravděpodobně jen na podzim 1939.

Druhým táborem byla budova firmy Textilana A. G. čp. 120 v Nádražní ulici, kde byli Romové umístěni od konce roku 1939 až do dostavby baráku v zatáčce Kunratické ulice. Ubytováno zde bylo kolem osmdesáti osob.

Třetí tábor se nacházel v nám neznámém "soukromém domě" v Horním Růžodole.

Čtvrté táborové zařízení, o kterém se píše i jako o koncentračním táboře, tvořil barák postavený speciálně pro účely internace Romů. Nacházel se v zatáčce Kunratické ulice nedaleko lomu. 130 Romů zde bylo mezi létem 1941 a jarem 1943. Později za války sloužil pro ubytování Francouzů a v roce 1962 je na katastrálním plánku zakresleno už jen zbořeniště.

Až na drobné střípky nám není znám všední život v libereckých romských táborech. Dále zatím nebyl objeven soupis deportovaných osob z Liberce do koncentračních táborů. Vzhledem k svědeckým výpovědím je možné předpokládat, že naprostá většina Romů nepřežila internaci v koncentračních táborech. Téměř čistě technický popis staveb určených k internaci Romů zároveň může sloužit jako upozornění na nenápadné úřední kroky, které vedly od civilně znějícího "ubytování Cikánů" k masovým vraždám v plynových komorách Osvětimi. (autor článku Ivan Rous)

Odsun Němců

(archiv Jaroslav Hůlka)
Oblastní středisko pro odsun Němců v Liberci na Husově třídě (v místech dnešního areálu Technické univerzity) ,vzniklo přebudováním válečného lazaretu (ROK 1946) /Zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)
Oblastní středisko pro odsun Němců v Liberci na Husově třídě (v místech dnešního areálu Technické univerzity) ,vzniklo přebudováním válečného lazaretu (ROK 1946) /Zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)
Zborovského ulice (léto 1945, archiv Hans Oldfskull)
Zborovského ulice (léto 1945, archiv Hans Oldfskull)
2019
2019
Ještě jednou Zborovská ulice. Místo se od roku 1945 trochu změnilo a nebýt  laskavé pomoci & bystrého oka Jana Doškářová  v mém jiném příspěvku, týkajícího se stejného místa foceného pravděpodobně ve stejný den, vůbec bych jej nepoznal... Hans Oldskull
Ještě jednou Zborovská ulice. Místo se od roku 1945 trochu změnilo a nebýt laskavé pomoci & bystrého oka Jana Doškářová v mém jiném příspěvku, týkajícího se stejného místa foceného pravděpodobně ve stejný den, vůbec bych jej nepoznal... Hans Oldskull
Moc fotografií vztahujících se k 25. únoru 1948 v #Liberec není, tak alespoň tyto dvě z přehlídky před radnicí (archiv Starý Liberec)
17.března 1953 - tryzna za Klementa Gottwalda v Liberci
17.března 1953 - tryzna za Klementa Gottwalda v Liberci

Jak umíral Gottwald: Na syfilis, kvůli Stalinově pohřbu a dusném ovzduší strachu


V úterý 10. března 1953 se v Moskvě konal velký pohřeb sovětského "hospodáře", jinak nemilosrdného diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina. Ten zemřel 5. března a už 8. března přicestovala do Moskvy československá delegace, vedená prezidentem Klementem Gottwaldem. Pouhý den po pohřbu se zase vrátila do Prahy. V té době už bylo zřejmé, že pro prvního dělnického prezidenta a oddaného Stalinova žáka Gottwalda neskončí tato cesta bez následků.


V lednu 1945 se u Gottwalda při jeho pobytu v Moskvě objevila hemiplegie, obrna poloviny těla. Lékaři ho podrobili takzvanému Wassermannovu testu s pozitivním nálezem příjice neboli syfilisu. Léčba vyžadovala nasazení antibiotik a trvalé sledování nemocného, jemuž se ale tehdy osmačtyřicetiletý Gottwald bránil. Pro lékaře to nebyla jednoduchá situace, protože se ocitli i pod osobním Stalinovým tlakem, jemuž na uzdravení jeho předního emisara ve střední Evropě mimořádně záleželo.

Gottwald měl navíc v té době za sebou už dva infarkty. Podle spisovatele Karla Kaplana, autora knihy "Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský" jej první lehký infarkt zasáhl v polovině roku 1942, druhý, vážnější ve druhé polovině září 1944. Na "Klémově" stavu se navíc mohl nepříznivě podílet i alkohol, jemuž si budoucí československý prezident zvykl holdovat, čímž si přivodil ke stávajícím problémům i silné poškození jater.

Stalin informoval o Gottwaldově nemoci Rudolfa Slánského, v němž v té době ještě viděl možného Gottwaldova nástupce. Na Slánského popud se pak ještě v pětačtyřicátém roce stal novým osobním Gottwaldovým lékařem komunista doktor Ladislav "Leo" Haas, který získal praxi se syfilitiky na psychiatrické klinice v Londýně během druhé světové války. Gottwaldovo léčení se na Slánského požadavek ujal, ale už v září 1946 byl funkce zbaven. V roce 1947 pak zemřel doktor Richard Smělý, jenž působil jako Gottwaldův internista. Ten si všiml, že u tehdejšího předsedy vlády a pozdějšího prezidenta vznikla v důsledku syfilitidy patologická výduť neboli aneurysma srdeční aorty.

Po smrti Smělého nastoupil na místo osobního Gottwaldova lékaře neurolog Vladimír Haškovec, žák I. P. Pavlova a stejně jako Haas člen komunistické strany. O jeho povolání do prezidentových služeb se zasloužila údajně Marta Gottwaldová, která se strachovala o zdraví svého manžela a přála si, aby o něj pečovala kapacita s rudou knížkou. Haškovec už dřív za Haase zaskakoval a pravidelně informoval o Gottwaldově zdravotním stavu Slánského.

Jak Haasovi, tak Haškovcovi se nakonec stala péče o Gottwalda osudná, na čemž se mohl podílet i jejich židovský původ. V roce 1954 byl s oběma uspořádán proces, v němž byli obviněni ze zanedbání péče o prezidenta. V té době už neexistoval ani Rudolf Slánský, odsouzený na sovětský nátlak ve známém politickém procesu v roce 1952 a spolu s dalšími předními činiteli komunistické strany popravený. Všechny rozsudky smrti, stejně jako předtím rozsudek smrti pro Miladu Horákovou, Gottwald podepsal. Podle vzpomínek tehdejšího náměstka ministra zahraničního obchodu Evžena Löbla, jenž patřil mezi obžalované, byl v roce 1952 zatčen i Haškovec.

Lékař tak byl zatčen ještě za Gottwaldova života, pravděpodobně rovněž na příkaz Rusů. Ani jeho se prezident nijak nezastal. Podle vzpomínek Haškovcova syna Ilji, zveřejněných před 15 lety Českým rozhlasem, se mu prý sice otec jednou zmínil, že prezident nosil jeho zatykač asi čtrnáct dnů v kapse, ale když už se zatčení nedalo odvrátit, tak prostě jen vykřikl: "Tak si ho vemte!"

Od roku 1952 až do procesu v roce 1954 zůstal Haškovec ve vyšetřovací vazbě. Nakonec byl odsouzen na šest let do vězení za trestný čin "spolčení se s Rudolfem Slánským s úmyslem ublížení na zdraví ústavnímu činiteli". Podle Löbla byl Haškovec obviněn, že nechal vymalovat Gottwaldovu ložnici olovnatými barvami, aby prezidenta pozvolna otrávil. Haškovec šel do vězení, už v roce 1955 byl ale podle vzpomínek svého syna Ilji propuštěn. Vězení ho však "poučilo". K příčinám Gottwaldovy smrti se po celý svůj zbylý život nikdy nevyjádřil a žádný doklad, který by potvrzoval Gottwaldovu syfilitickou diagnózu, se v jeho pozůstalosti nenašel.

"Nelétejte, jeďte vlakem" Protože v době cesty na Stalinův pohřeb už nebyl žádný z někdejších osobních Gottwaldových lékařů k dispozici, letěl s ním jako osobní lékař doktor Jindřich Karpíšek, který byl kvůli cestě odvolán během vizity ze svého pracoviště. Gottwald se už ten den necítil dobře, a Karpíšek mu proto poradil, ať jede do Moskvy raději vlakem. Gottwald však jeho návrh údajně "velmi hrubě odmítl".

Moskevský obřad provázelo studené počasí, prezident prochladl a otekly mu nohy, podle jeho vlastních slov "z dvouhodinového stání". Také se mu spustila rýma. V úterý odpoledne jej ruští lékaři podrobili tříhodinovému vyšetření v nemocnici, ale Karpíškovi, k němuž se Gottwald nadále choval dost arogantně, nesdělili, k jakému došli výsledku. Chtěli však prezidenta nechat v delším léčení, ten to odmítl. Tak ho, stejně jako Karpíšek před cestou do Moskvy, vyzvali, aby domů jel radši vlakem. Gottwald ale znovu nesouhlasil. Nakonec dostal do letadla větší dávku penicilinu a většinu letu prospal. Pravděpodobně během zpátečního letu aneurysma, jímž trpěl, prasklo. Dokumentární záběry naznačují, že vystupování z vládního letadla dělalo Gottwaldovi problémy, po přistání si navíc stěžoval na bolest v levé ruce, kterou ale sám přikládal nepohodlnému cestování. Večer se nicméně u jeho lůžka sešlo konzilium pěti lékařů, které prý Gottwald konečně uvítal bez arogance a v dobré náladě. "Vítal mne s úsměvem a humorem, rozhodně protestoval proti pobytu na lůžku, chtěl chodit do koupelny i na toaletu," uvedl jeden z členů tohoto lékařského týmu, doktor Josef Charvát ve své vzpomínkové knize "Můj labyrint světa: Vzpomínky, zápisky z deníků".

Prezidentův stav se ale brzy zhoršil. Protože k sobě nechtěl povolávat další lékaře, vyšetřil ho následujícího dne odborník na plicní a srdeční onemocnění Jaroslav Procházka, který měl v péči Gottwaldova vnoučata. Zjistil, že prezidenta bolí hlava i nohy, těžce dýchá a má problémy se posadit. Během dne pak vypravila Ludmila Köhlerová (manželka "šedé eminence" KSČ Bruna Köhlera, organizátora několika politických procesů a pravděpodobného agenta sovětské tajné služby NKVD) vůz ještě pro několik dalších lékařů, neboť Gottwaldův stav se nelepšil.

Zde se ale projevila komunistická mánie vše utajovat - žádný z povolaných lékařů nikdy dřív Gottwalda neléčil, neznal jeho zdravotní stav a k žádnému z nich se nedostaly ani prezidentovy lékařské záznamy. Lékaři tak měli jen velmi omezené možnosti, jak stanovit správnou diagnózu. Naordinovali proto nemocnému pouze odpočinek, neboť doufali, že nejde o nic vážného. O sifylisu provázeném výdutí aorty (v té době už prasklé) nic nevěděli. Po jedenácté večer se Gottwaldův stav znovu zhoršil. Lékaři, kteří mezitím odešli, byli přivoláni nazpět a našli prezidenta s nehmatným pulsem, s namodralým zbarvením kůže a pokrytého potem. Dali mu analeptika a zaměřili se na jeho plíce. Druhý den ráno pak konečně Gottwaldův zeť, ministr obrany Alexej Čepička otevřel trezor a přinesl starší Gottwaldovy lékařské zprávy. Teprve teď se ošetřující lékaři dozvěděli o výduti aorty. Její existenci jim ještě téhož dne potvrdili ruští specialisté, kteří léčili prezidenta dřív a byli narychlo povoláni z Moskvy.Mezi Čechy a Rusy nastal následně spor, protože Rusové doporučovali aneurysma okamžitě operovat, zatímco čeští lékaři trvali na tom, že v Gottwaldově stavu je operace nemožná. Na operaci trvali i ruský velvyslanec Bogomolov a Gottwaldův zeť Čepička, nakonec ale ustoupili, protože argumentaci Čechů uznal i ruský hrudní chirurg, který měl operaci provést. České doktory pak čekal ještě v noci výslech na politbyru. To nakonec souhlasilo s vydáním zprávy o Gottwaldově zdravotním stavu, kterou však po komunistickém zvyku zfalšovalo: protože nesmělo vyjít najevo, že prezidentovo onemocnění mohlo nějak souviset s návštěvou Moskvy, objevily se podle zprávy první příznaky onemocnění až dva dny po návratu, přičemž mělo jít o chřipku. Doktoři museli mlčet. Další den dostal Gottwald ráno na uklidnění injekci morfia, poté si řekl o sklenku piva, talíř vývaru a jablečné pyré. Nikdo v tu chvíli netušil, že jde o jeho poslední přání. Lékaři u něj zavedli "střídání stráží", ale už po dvou hodinách nastala krize. Gottwaldovi zapadl jazyk, objevily se křeče končetin. Všechny pokusy prezidenta zachránit se v této fázi ukázaly už jako marné. Přesně v jedenáct hodin dopoledne mu sundali z obličeje kyslíkovou masku, což byla poslední věc, která ho udržovala při životě. Všichni přítomní lékaři konstatovali smrt.

V den pohřbu 17. března se pak přesně v jednu hodinu zastavila v celé zemi veškerá lidská činnost. Nikde se nepracovalo, stála doprava a na pět minut se rozezvučely závodní sirény. Houkaly i vlaky a lodě. Gottwalda vynesli vojáci ve zpola odkryté rakvi ze Španělského sálu na Pražském hradu k Matyášově bráně, kde jej položili na lafetu děla, taženého třemi páry vraných koní. Od Hradu zamířil pohřební průvod přes Prašný most do Letenských sadů, kde měla na prezidentovu počest proběhnout vojenská přehlídka. Kvůli pohřbu zde byla postavena tribuna, před níž se shromáždily tisíce lidí. Tribunu lemovaly československé a sovětské vlajky spolu s Gottwaldovým a Stalinovým smutečním portrétem. Po přehlídce pokračoval smuteční vůz přes Třídu Obránců míru, Bělského ulici, Nábřeží kpt. Jaroše, Švermův most, Revoluční třídu a ulici Na Příkopě na Václavské náměstí. Jeho trasu lemovalo pět tisíc vojáků a desetitisíce obyvatel z příslušných obvodů. Každý dům, který průvod míjel, musel vyvěsit československou a sovětskou vlajku na půl žerdi, případně doplněné černou stuhou. Do výloh obchodů museli jejich majitelé instalovat povinně Gottwaldův obraz, s černou páskou a v černém rámu. Kapely rozmístěné 300 metrů od sebe vyhrávaly Pochod padlých revolucionářů a pět minut po jedné se rozzářila světla pouličního osvětlení. Průvod skončil u Národního muzea, kde stála další velká černá tribuna se zlatými iniciály "KG". Po smutečních projevech jej ukončila salva dvaceti čtyř ran spolu s československou a sovětskou hymnou. Tělo pak bylo převezeno z Václavského náměstí do Národního památníku na Vítkově, kde bylo s dalšími obřady uloženo do mramorového sarkofágu. Až nadlidská monumentálnost a přísná organizovanost celého pohřbu měla dokázat, že věc socialismu, jakkoli utrpěla Gottwaldovou smrtí těžkou ránu, je v Československu nadále živá a hlásí se k ní všechny vrstvy obyvatel. Těžko popsatelná masová atmosféra dané chvíle i následujících dnů pak měla výrazný dopad i na rozhodnutí ÚV KSČ nechat prvního dělnického prezidenta balzamovat, "aby budoucím pokolením byla zachována tvář soudruha Gottwalda".

"Balzamované tělo bude v brzké době veřejně vystaveno. Tuto zprávu vám sdělujeme proto, abychom upokojili ty pracující, kteří nemohou nyní zhlédnout soudruha Gottwalda, ani se zúčastnit jeho pohřbu," napsal ještě v den pohřbu vedoucím představitelů komunistické strany tajemník ÚV KSČ Bruno Köhler. První nabalzamování Gottwaldovy mrtvoly proběhlo od března do října 1953 a měli ho na starost sovětští experti. Ti ale měli jen dočasná víza, proto jejich práci převzali v roce 1955 čeští odborníci. Nabalzamovaný Gottwald byl umístěn v mauzoleu na Vítkově a pravidelně kontrolován, navzdory tomu se ale začal po pár letech "rozpadat". V roce 1959 kontrolující lékaři zjistili, že zhrubnul reliéf na vnitřní ploše jeho pravého ukazováku a že se postupně rozkládají i vnitřní části těla a jemné kontury v obličejové části.

Dne 20. března 1962 pak padlo definitivní rozhodnutí o tom, že výstava Gottwaldova těla končí, a v září 1962 nechalo politbyro uložit urnu s Gottwaldovým popelem při neveřejném pietním aktu. K 1. dubnu 1962 bylo Mauzoleum Klementa Gottwalda definitivně uzavřeno. Po roce 1989 pak spočinuly Gottwaldovy ostatky na Olšanských hřbitovech ve společném hrobě s dalšími "zasloužilými" komunisty. (autor Jaroslav Krupka)

21.8.1968 v Liberci

archiv Jan Bartoš
archiv Jan Bartoš
archiv Jan Cichý
archiv Jan Cichý
archiv Jan Bartoš
archiv Jan Bartoš
v roce 1968 (archiv Jany Zahurancové)
v roce 1968 (archiv Jany Zahurancové)
 v roce 1968 (archiv Jany Zahurancové)
v roce 1968 (archiv Jany Zahurancové)
dobový snímek
dobový snímek

Jan Bartoš (* 1944 )

S minulostí jsme se nevypořádali a podle toho to vypadá

Vášnivý fotograf, jenž v důsledku politických událostí musel velkou část pracovního života strávit v pohřebních službách, se narodil 2. května 1944 v Pardubicích, většinu života má však spojenou s Libercem. Právě tam byl jeho otec hned po válce přeložen jako národní správce elektrárny a Dopravních podniků, jež převzal od odsunutých Němců. Z dětství si Jan Bartoš vzpomíná na libovůli policistů, s nimiž se jeho otec potýkal. Toho "chodil až do roku 1953 kontrolovat příslušník SNB, zda ještě nemá pistoli, kterou si po válce v pohraničí koupil a již prodal. Táta z toho pak měl trochu pocuchané nervy," vzpomíná pan Bartoš.

Liberec pak na dva roky opustil v rámci plnění vojenské služby, na niž narukoval do Českých Budějovic. Silné zážitky má však spojeny s působením na Slovensku, kam byl na rok poslán do školy specialistů. "Na podzim 1963 došlo ve Štrbě k železničnímu neštěstí, kdy vlak narazil do dalšího s uranovou rudou, a jakožto voják z nedalekého Popradu jsem pomáhal spolu s ostatními vysypanou rudu nakládat zpátky do vagonu," popisuje pamětník situaci ohrožující zdravotní stav vojáků. Vlaky s uranem jezdily kolem nich do Ruska údajně každý den.

Srpen 68 v Liberci

Po návratu z vojny v roce 1965 nastoupil do závodů na výrobu vzduchotechnických zařízení, přejmenovaných později na Liberecké vzduchotechnické závody (LVZ). Odtud po dvou letech odešel do montážních závodů jako projektant. Ve svém novém působišti se však zdržel ještě méně, neboť do jeho pracovního života osudově zasáhly události roku 1968 a zejména 1969. Ráno 21. srpna mu otec oznámil, že zemi obsazují Rusové, avšak Jan Bartoš této informaci nepřikládal váhu a šel do práce. "Po několika minutách jsem odešel se spolupracovníkem Jindřichem Kulišem a dalšími směr Mírové náměstí. Stavil jsem se ještě doma pro svačinu, vzal foťák a cestou přes Ludmilinu ulici mě lidé běžící dolů varovali, abych na náměstí nechodil, protože se tam střílí. Vydal jsem se tam tedy, až střelba přestala, a u bočních dveří radnice, kde stál předtím Jindra, byla krev a květiny."1 Později se dozvěděl, že kamaráda postřelili do plic a srdce a v nemocnici zemřel. "Zapůsobilo na mě, když jsem viděl vystavenou jeho rozstřílenou občanku," naznačuje pan Bartoš, že v tomto případě zdaleka nešlo jen o zbloudilou střelu.

Neplánovaně fotografem

Jan Bartoš v této chvíli využil alespoň svůj fotoaparát a pořídil velmi cenné fotografie zachycují průjezd tanků s bílým pruhem ulicí Moskevskou a za Divadlem F. X. Šaldy. Atmosféru těch dní zachycují také fotografie černého praporu na radnici, lidové plakáty se "seznamy zrádců" či velký obraz prezidenta Ludvíka Svobody visící na věži radnice s přiloženým nápisem: "Rusové, jděte domů!" Symbolem invaze se v Liberci zřejmě stalo rozbořené podloubí u radnice, jehož trosky pomáhal pan Bartoš odklízet. "V Dopravních podnicích zapínali a vypínali proud, a když jely tanky a dotkly se troleje pro tramvaj, tak jim to dělalo problémy. Jeden tank se na Mírovém náměstí smeknul a podrazil tři sloupy," dozvídáme se z vyprávění o příčinách neštěstí. Na pamětníkových fotkách můžeme vidět ještě kouř prachu.

Mezi osmi dalšími osobami, jejichž život v Liberci náhle ukončil příjezd cizích vojsk, je na pamětní desce radnice napsáno také jméno Zdeňka Dragouna. "S tím jsem byl předtím v restauraci Kasino na večeři, sestřelili jej z lešení na radnici. Trubky tam měly z jedné strany čistý průstřel a z druhé byly rozervané, z čehož usuzuji, že střely způsobovaly těžká zranění." Za velké účasti občanů se pak konal u krematoria pohřeb, na němž byly rakve s nebožtíky oděny do státní vlajky.

Do roka a do dne

Se situací v Československu však Jan Bartoš nebyl spokojen a rozhodl se emigrovat. "Koncem června 1969 mi díky zvacímu dopisu bylo uděleno vízum do Jugoslávie a pokusil jsem se emigrovat do Rakouska. Češi, kteří tam pracovali, mi poskytli informace, že to tam není tak růžové, jak to vypadá. Po zvážení, co by čekalo rodiče a bratra, přestože s emigrací počítali, a dalších věcí jsem se rozhodl, že budu případně bojovat za demokracii dál tady."

Cítil tedy povinnost zapojit se do demonstrace 21. srpna 1969, jež měla za cíl upozornit na nespokojenost s "dočasným" pobytem okupačních vojsk - na ní však již proti aktivistům stáli čeští policisté. "Večer byl střed města obklíčen armádou, vojáci mě pustili domů, ale jiné nechali třeba dva měsíce na Pastýřské. Sebrali i bratra kamaráda, který šel z práce."2 Samotná demonstrace se v Liberci neobešla bez nepokojů. "Byl jsem u toho, když někdo rozbil výlohu u Bati a policisté si tam brali boty," vzpomíná pamětník na kuriózní situaci.

Účast na demonstraci však měla pro pana Bartoše dalekosáhlé následky v podobě trvalé ztráty předchozího zaměstnání. "Počátkem září jsem dostal zaměstnání v Komunále, kde jsem dělal šéfa pohřební služby. Prvním úkolem bylo dohlížet, aby na pomníček Zdeňka Dragouna jeho příbuzní nelepili českou vlaječku a nezvýrazňovali nápis ,Nedej zapomenoutʻ. Domluvil jsem se ale s jeho bratrem Arnoštem Dragounem, aby tam vlaječku přilepil. Každopádně mě překvapilo, že takové maličkosti komunistům vadily." Tuto práci pak vykonával po celou dobu normalizace. Možnost, jak se tomu vyhnout, existovala, ale pamětník na ni nepřistoupil. "Po návratu z Jugoslávie mě vyšetřovala StB za pozdní návrat. Lákali mě ke spolupráci s tím, že se tak vyhnu problémům s pozdním návratem," líčí Jan Bartoš, jak snadné bylo přijít do styku se Státní bezpečností.

Když se pan Bartoš dívá na současnou situaci, neubrání se hodnocení. Svého času působil v regionální politické straně, a tak se vyjadřuje zejména k volebním preferencím komunistické strany, jež považuje za ostudně vysoké. "Nedávno jsem se dozvěděl, že jedna paní řekla mému kamarádovi, který byl v roce 1968 postřelen a poté už nebyl schopen se nadále věnovat judu, že se v Liberci nestřílelo. Nepoučili jsme se totiž z historie, a proto to u nás tak vypadá."

(zdroj Paměť národa na cestách)

archiv fotočas Mirek
archiv fotočas Mirek

MŮJ PŘÍBĚH /21.8.1968

Den, který se nedá už nikdy zapomenout.

Jsem jablonečák, a do Liberce jsme s Otou Pečenkou, mým kamarádem tenkrát jeli stopem, protože v Jablonci jsme stáli na čáře před Jizerou, čekali na kolony ruských tanků a furt se nic nedělo. Někdo v davu řekl, že to jezdí všechno přes Liberec, tak jsme neváhali a jeli, Stopem proto, protože ten den se nikam nedalo tradičními spoji rychle dostat.

Když jsme tam dorazili, tak jsme chvíli stáli dole na Fugnerce u tramvají a koukali na tanky jak se valí seshora po dnešní Lipové ulici od radnice a řekli jsme si že jdeme na náměstí, že tam bude živo. Když jsme tam došli, bylo plné náměstí lidí a samozřejmě nejvíce jich bylo před hotelem Radnice, kudy to všechno odleva od Sokolské kolem divadla a Radnice - a pak dolů do Moskevské valilo...tank za tankem !!

No a jak jsme se taky prodrali dopředu,abychom toho viděli tak jsme uviděli jako na objednávku. Prostě správné místo ve správný čas a hlavně NÁHODA. Vše se událosnad během 10 minut co jsme na náměstí k Radnici dorazili.

Tank v koloně v rozestupu asi 30 metrů normálně jel, lidi kolem řvali a hrozili, a co si pamatuju, jakoby dostal najednou smyk na kolejíchn nebo čert ví zdali úmyslně, což si myslím že ne, se stočil prudce vlevo a v jízdě zajel do podloubí, kde stáli bohužel i lidi.

To se ještě nic tak moc nědělo, ti co tam stáli asi stačili uskočit jen úlek, ale my a celé náměstí začalo řvát a "pěstičkami" hrozit. Tank chvíli stál na místě, podpěrné sloupy byly pryč, jinak vše drželo zatím docela pohromadě a pak začal pomalu couvat, vyjíždět.

No a jak odcouval, najednou se celá přední stěna až po druhé patro sesunula k zemi a zasypala plno lidí kteří furt stáli pod podloubím i u domu vedle....hlavně mladé kluky kteří chtěli být hodně blízko, tenkrát se jim říkalo také chuligáni..!

Poklop se po zastavení stroje otevřel a vylezl, tedy vykoukl tankista a čuměl na to, co to provedl a co se vlastně stalo. V tu ránu ale dostal cihlou do hlavy (do tankistické kukly)od někoho z davu a radši rychle zapadl zase do díry pod poklop. Když vylezl, což bylo asi za 15 vteřin, měl v ruce samopal. Celé náměstí jsme v tu chvíli hledali úkryt na zemi a za autama na přilehlém parkovišti. My jsme taky, pamatuju skočili za nějakého Moskviče a lehli na zem. Slyšeli jsme dávky ze samopalu, a když jsme jen očkem a mezírkou vykoukli skrze okna auta viděli jsme jak má samopal nad hlavou a střílí, ale do vzduchu.. někdo pak tvrdil že do lidí, ale to není pravda. To jsme tedy ani neviděli ani to nikdo později netvrdil...

No a zavřel se poklop, asi tak po minutě, tank zaburácel trhnul sebou, popadaly z něj zbytky cihel a zdiva a odfrčel Moskevskou podle Fotografie pryč, zřejmě na Prahu za ostatními.. Moc dlouho se nezdržel, a to co natropil, ho vůbec nezajímalo. Kolona tanků prostě jezdila dál...

--------------

Já myslím dodnes, a pak se i povídalo že ruský kluci kteří v podstatě museli jen poslouchat v tanku byli unaveni, jeli celou noc odkudsi z Německa a prostě nepozorností, únavou mikrospánkem, nebo nevím proč se to stalo, se to prostě stalo. Podle mne a tenkrát po vystřízlivění i podle většiny to nebylo úmyslné. Byly tam velké, kluzké dlaždice, koleje, i mezi šoféry tanků prý byli nováčci kteří toho moc ještě neuměli, k tomu okolnosti a vypětí se stresem udělaly své.

Další věc je ještě potom ty sanitky a zranění pod podloubím i mrtví, viděli jsme to na vlastní oči jak je hlavně ti tkzv. grázlové a chuligáni jako jediní, nebojácně vyhrabávali a nosili zpřelámaný a v krvi do sanitek, jak hadrové panáky. 😞

Taky v té době, v tom dni zastřelili na Radnici toho zedníka na lešení, co hodil seshora na kolonu prkno, a z gaziku za tankem jeli nějaký oficíři a jeden z nich ho viděl a z auta ho na lešení zastřelil. (to jsme ale neviděli). Dlouho, možná ještě dnes tam furt byla kytka na zdi...

Mirek Fotočas. - to bylo tenkrát, když nám bylo už měsíc 18/ let !!

1969 v Liberci

archiv Fotočas Mirek

projekt Martina Škrabálka

A když bylo, tuším, čtyřicáté výročí srpnových událostí, objevila se u radnice historická vozidla s bílými pruhy. Mladší na ně koukali docela nezúčastněně, ale ti starší si to fakt znovu připomněli se slzami v očích. (autor příspěvku Jirka Hanousek)
z knihy Nejdřív tanky, potom pendreky,autor Luboš Příhoda. (archiv Ing. Rudolf Kittler)
Leoš Kobr: Šalďáček, vypuštěný bazén vodotrysků. Úplně vpravo podchod na Mírák (podle reklamy na Komunální služby města Liberce). Celestýn vyhořel.
Leoš Kobr: Šalďáček, vypuštěný bazén vodotrysků. Úplně vpravo podchod na Mírák (podle reklamy na Komunální služby města Liberce). Celestýn vyhořel.
Věra Kočová : Na Šaldově nám., tam kde dnes stojí Plaza. Na rohu byly polotovary. Chodili jsme tam velmi často, velký výběr a cenově také dobré. Jaroslav Hůlka:  Ano souhlasím. Jsou tam polotovary. Kupoval jsem tam čevabčiči. Výborné mňamka
Věra Kočová : Na Šaldově nám., tam kde dnes stojí Plaza. Na rohu byly polotovary. Chodili jsme tam velmi často, velký výběr a cenově také dobré. Jaroslav Hůlka: Ano souhlasím. Jsou tam polotovary. Kupoval jsem tam čevabčiči. Výborné mňamka

Něžná revoluce v Liberci

(archiv Martina Plešingera)

Václav Havel v Liberci v roce 1990
Václav Havel v Liberci v roce 1990
28.11.1989 (archiv K.Odrážkové)
28.11.1989 (archiv K.Odrážkové)
Dlouho dopředu ohlášená ekologická manifestace se zvrtla v demonstraci na podporu studentů.
Dlouho dopředu ohlášená ekologická manifestace se zvrtla v demonstraci na podporu studentů.
Názory občanů na výkladních skříních.
Názory občanů na výkladních skříních.
Když padá hvězda - demontáž hvězdy na střeše školy U soudu v Liberci.
Když padá hvězda - demontáž hvězdy na střeše školy U soudu v Liberci.
Šíření informací v době předinternetové : Před dnes již zbouraným OD Ještěd rozdávali lidé z Občanského Fóra zprávy namnožené na tzv. cyklostylu.
Šíření informací v době předinternetové : Před dnes již zbouraným OD Ještěd rozdávali lidé z Občanského Fóra zprávy namnožené na tzv. cyklostylu.
Shromáždění studentů vysoké školy před menzou na Studentském náměstí.
Shromáždění studentů vysoké školy před menzou na Studentském náměstí.
Pražská ulice.
Pražská ulice.
Před Okresním výborem KSČ první hloučky protestujících četly první prohlášení listopadové revoluce v Liberci.
Před Okresním výborem KSČ první hloučky protestujících četly první prohlášení listopadové revoluce v Liberci.
Studenti SPŠS sledují z okna průvod svých vrstevníků ze "stavárny", aby se vzápětí přidali.
Studenti SPŠS sledují z okna průvod svých vrstevníků ze "stavárny", aby se vzápětí přidali.
Liberec před listopadem 1989 - všudypřítomná ideologická masáž před kulturním domem v Liberci, kterému se přezdívá rakev.
Liberec před listopadem 1989 - všudypřítomná ideologická masáž před kulturním domem v Liberci, kterému se přezdívá rakev.
Pódium stálo při prvních demonstracích před lékárnou na druhé straně náměstí.
Pódium stálo při prvních demonstracích před lékárnou na druhé straně náměstí.
Cestou od nádraží, přes Rybníček, až na náměstí.
Cestou od nádraží, přes Rybníček, až na náměstí.
Mítinky před radnicí se v týdnu po 17.listopadu konaly denně a zároveň rostl počet jejich účastníků. První manifestace se uskutečnila v odpoledních hodinách 20.listopadu.
Mítinky před radnicí se v týdnu po 17.listopadu konaly denně a zároveň rostl počet jejich účastníků. První manifestace se uskutečnila v odpoledních hodinách 20.listopadu.
Legendární pasáž OD Ještěd se brzy stala nástěnnými novinami vysokoškoláků.
Legendární pasáž OD Ještěd se brzy stala nástěnnými novinami vysokoškoláků.
Manifestace dne 4.12.1989, na které občané Liberce dali najevo nespokojenost s rekonstruovanou federální vládou, v níž bylo 15 členů KSČ.
Manifestace dne 4.12.1989, na které občané Liberce dali najevo nespokojenost s rekonstruovanou federální vládou, v níž bylo 15 členů KSČ.
Plnící se ulice města.
Plnící se ulice města.
Průvod středoškoláků na někdejší Leninově třídě míří na VŠST.
Průvod středoškoláků na někdejší Leninově třídě míří na VŠST.
Nejen budovu montážních závodů na Rybníčku uklízeli od komunistického smetí vysokoškoláci.
Nejen budovu montážních závodů na Rybníčku uklízeli od komunistického smetí vysokoškoláci.
(archiv Fandíme Liberci)
Generální stávka 27.11.1989 - před radnici a do přilehlých ulic přišlo v poledne na 25 tisíc lidí.
Generální stávka 27.11.1989 - před radnici a do přilehlých ulic přišlo v poledne na 25 tisíc lidí.

VRAHA STŘÍDÁ JEHO OBĚŤ (26.6.2020)

Město Liberec se dnes s hrdostí může aspoň dílčím způsobem vyrovnat s částí své minulosti. Jak vidíte na přiloženém archivním snímku, v březnu 1953 byl v rámci národní tryzny zavěšen na historickou radnici velký portrét zemřelého Klementa Gottwalda. Dnes od ranních hodin prakticky stejné místo zaujímá fotografie dr. Milady Horákové z procesu s tzv. "záškodnickým spiknutím" před Státním soudem v Praze (1950). Komunistický režim v čele s Gottwaldem, který rozsudek smrti nad Miladou Horákovou přes protesty významných osobností z celého světa podepsal, poslal na šibenici zcela vědomě nevinnou ženu a matku. Byl to ten nejodpornější zločin, jehož se komunistický režim za 40 let své existence dopustil. Zločin, který ze sebe nemůže smýt ani dnešní stranická nástupkyně tehdejší KSČ. V sobotu v 5.35 ráno od popravy statečné ženy uplyne přesně 70 let.

Po část dnešního dne navíc bude na náměstí před radnicí z reproduktoru symbolicky zaznívat zvuková koláž ze soudního líčení s Miladou Horákovou, kterou také poskytlo sdružení @dekomunizace. Tříminutovou smyčku kolemjdoucí uslyší v každou 35. minutu z hodiny, a to od 8.35 do 14.35. V hlavních rolích v pořadí, jak následují hlasy: Ludmila Brožová-Polednová (dělnická prokurátorka), Josef Urválek (prokurátor), Milada Horáková (obžalovaná), Karel Trudák (předseda soudu), Taťjana Medvecká (jako Milada Horáková).

Pietní shromáždění k uctění památky nejen popravené Milady Horákové se pak u památníku obětem komunismu (známé zrcadlo) uskuteční od 17 hodin. (autor příspěvku Ivan Langr)