Historie Liberce, dveřní portály, rodáci a pro Liberec významné osobnosti a osudové roky (1938 - 1945, 1968 - 1969, 1989)

01.01.2022
archiv K.Vlach
archiv K.Vlach
archiv  O.Musil
archiv O.Musil
21.4.1737
21.4.1737

V dubnu roku 1757 vtrhla znovu do Čech vojska pruského krále Fridricha do Čech.
Armáda maršála Beverna v síle 20 000 mužů překročila hranici v prostoru dnešního Trojzemí a po stezce údolím Nisy postupovala přes Hrádek k jihu.
Rakouské vojsko však pruský vpád očekavalo a v prostoru kolem Liberce se rozmisťovalo 16 000 mužů polního podmaršálka Konnisegga.
Postavení táhnoucí se od Karlinek přes Keilův vrch po dnešní kostel U Obrázku bylo poměrně silné, jednak ho chránilo několik toků, které musela útočící armáda překročit a navíc se zde nacházelo několik vrcholů, na něž Konnisegg nechal rozmístit svá děla a tím bylo možné zasypat Prusy palbou dělových koulí a granátů.
Dalších 10 000 mužů v rakouských uniformách stálo na Ještědském hřebeni a to tak, aby ve správný čas mohli postoupit k Chrastavě a odříznout Prusům ústupovou cestu k hranici.
Bevernovy jednotky tedy měly být sevřeny do kleští mezi dva rakouské sbory a tak zlikvidovány.
Prusové však měli jiné plány.
20. dubna 1757 byla překročena hranice. Prusové se valili rychlým pochodem podél Nisy. Byl obsazen Hrádek, Grabštejn a stejný osud potkal i Chrastavu a předsunuté skupiny se v podvečer objevily u Horní Suché.
Právě tam byla následujícího dne zahájena bitva.
Pruským průzkumníkům se podařilo objevit dva brody přes Ostašovský potok, díky nimž bylo možné překonat tuto přirozenou obrannou linii rakouské obrany.
Druhý den v brzkých ranních hodinách zahájili Prusové přechod potoka. Rakouská kavalerie se pokusila tuto akci zastavit, ale pruský protivník se ukázal být příliš silným a útok se záhy změnil ve velmi chvatný ústup k Františkovu.
Právě v tomto okamžiku se dopustili chyby pruští kavaleristé. Bezhlavě se hnali za ustupujícím nepřítelem a tak se příliš vzdálili od svých pěších spolubojovníků, kteří nemohli s rychlým postupem jezdců udržet krok.
Z lesů na Ještědském hřebeni vystoupily zformované rojnice rakouských pěšáků a donutila pruskou jízdu k obratu zpět.
Díky tomu mohly být rakouské linie opět zformovány a s podporou dělostřelecké palby na Keilově vrchu, v sevřených řadách si vybírala vysokou daň.
Pruskou linii se ale nepodařilo prolomit, naopak dorazily jízdní posily. Bevernova jízda svedla se svým protějškem další bitvu a opět vítěznou.
Tím bylo rozhodnuto.
A když byl pokus o útok na Chrastavu pruskými týlovými jednotkami odražen, tak poraženým Rakušanům kolem 11 hodiny dopolední nezbylo nic jiného než začít ustupovat k Rochlici a dále k Praze.
Na pláních kolem Liberce zůstalo 874 padlých a raněných Rakušanů a 655 padlých a zraněných Prusů.
Řada raněných ovšem nežila příliš dlouho. Špatná hygiena a nedostečná zdravotní péče si vybraly svou daň.
Desítky mužů tak v hrozných bolestech umíraly na sepsi a tyfus a přestože byli narychlo pohřbeni do hromadného hrobu na dnešním Nerudově náměstí, tak se tyfus rozšířil mezi liberecké měšťany.
Pro Liberec to však nebyl jediný důsledek bitvy a následné do léta trvající pruské okupace.
Clam - gallasovský zámek, proměnný ve vojenský lazaret, byl vydrancován a co nepadlo za oběť kořistění, to posloužilo jako podpalový materiál.
Do měšťanských domů se nakvartýrovali zdraví a přeživší vojáci, o něž museli měšťané pečovat a navíc od nich snášet všeliké ústrky, především krádeže a násilí vůči ženám. (autor Vojta Fojt Miler)

Myslím, že tahle montáž tu ještě nebyla. A co je na ní obzvlášť cenné, je ta konkrétní datace: 1870. Takhle přesně určený rok, to se tak často nevidí a na první skouknutí se mi zdá, že se tomu datu dá věřit. Má někdo představu, kde hledat tu hospodu "Stadt Wien", co je dole v rohu?  Zdroj: Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereine für das Jeschken- und Isergebirge, Band IX., 1899, str, 72
Myslím, že tahle montáž tu ještě nebyla. A co je na ní obzvlášť cenné, je ta konkrétní datace: 1870. Takhle přesně určený rok, to se tak často nevidí a na první skouknutí se mi zdá, že se tomu datu dá věřit. Má někdo představu, kde hledat tu hospodu "Stadt Wien", co je dole v rohu? Zdroj: Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereine für das Jeschken- und Isergebirge, Band IX., 1899, str, 72

HISTORIE LIBERCE

Na počátku byla kolonizace


Příchod šlechtických rodů Donínů na Hrádecko (1277) a Biberštejnů na Frýdlantsko (1278) se projevil od osmdesátých let 13. století novou kolonizační aktivitou, během níž se do poloviny 14. století dotvořila základní sídelní struktura Liberecka. Doba vzniku Liberce není přesně známa, rámcově se vymezuje lety 1278 - 1352.Běžně se udává, že Liberec byl založen někdy kolem roku 1300. Liberec jako sídlo farnosti pravděpodobně existoval již před rokem 1316, kdy byla ve sporu o diecézní příslušnost sousedního frýdlantského děkanátu stanovena v této části hranice mezi pražským a míšeňským biskupstvím. Do míst založeného Liberce přišla německá osidlovací vlna s největší pravděpodobností z Frýdlantska přes Oldřichov v Hájích a Stráž nad Nisou. Na jihu se tato kolonizační vlna střetla s aktivitami johanitské komendy v Českém Dubu, jejímž výsledkem byl národnostně smíšený charakter Rochlice a Vratislavic.

Liberec. Místo bohaté na kopce

Německý název Liberce, Reichenberg, se vysvětluje buď jako označení osady umístěné na bohatém vrchu, nebo jako přací jméno jeho zakladatelů, aby tato osada byla bohatá.

Při pojmenovávání hrál významnou roli odlišující, zvláštní znak. Vznik jména pro Liberec by se dal vysvětlit i jako označení pro polohu místa, pro nějž je charakteristický velmi kopcovitý a svažitý terén, tedy jako místo bohaté na kopce. Hory a lesy si němečtí kolonisté obzvlášť oblíbili a pojmenování těchto prostorů znali ze své původní vlasti.

Založení a jeho podoba

Vraťme se ale o 700 let nazpět a pokusme si udělat představu, jak mohlo proběhnout založení a jaká byla podoba Liberce v předhusitském období (do roku 1419). Lokátor, budoucí rychtář, dostal od Biberštejnů příkaz k vysazení nové vsi na dosud neosídlené lesní půdě. Novým osídlencům byla vyměřena půda a rozčleněna na lány, souvislé pásy, které se táhly kolmo od hlavní komunikace severovýchodním a východním směrem až k okraji hranic zakládaného sídliště. Lán obsahoval nejen ornou půdu vzniklou vyklučením, ale i kus lesa na konci záhumenicového pásu, dále louku, pastvinu a u samotného stavení i zahradu. Snahou zakladatele bylo vytyčit pokud možno parcelní pruhy stejné šířky, v paralelní linii a souvislé řadě. Příkré svahy omezily osidlovací možnosti a přinutily k založení celkově malého katastru obce. Liberec byl vzhledem k terénní situaci tzv. jednořadovou lánovou vsí a směr hlavní komunikace ovlivnil i jeho půdorys. Ten se však spolu s rozsahem osídlené plochy i celkového katastru během historického vývoje Liberce měnil.

Při pokusu o zpětnou rekonstrukci středověkého vyměřovacího schématu Liberce je nutno si uvědomit, že nově vysazená ves obdržela i méně kvalitní půdu, obecní pozemky (tzv. občinu), využívané jako louky a pastviny k chovu dobytka. Kromě toho i obecní les, důležitý zdroj stavebního materiálu a paliva. Zbývající les si ponechala vrchnost, která jej později zahrnula do svého poplužního dvora, který byl založen ve 30. letech 16. století a dnes zahrnuje zhruba území městské čtvrti Liberec V Kristiánov.

Jak vznikaly části města

Před rokem 1612 činil rozsah katastru Liberce včetně vrchnostenského poplužního dvora kolem 521 ha. (Původně od založení Liberce až do roku 1612 tvořil jeho hranici s Růžodolem tok Nisy.)

Po zániku sousedního panského dvora v Růžodole z něho liberečtí měšťané toho roku získali část pozemků ležících jihozápadně na levém břehu Nisy (později nazývanou "Jeřáb"). Plocha Liberce se tím zvětšila o cca 95 ha na 616 ha (do roku 1939).

Nejstarší stavení se nacházela v místech patřících pozdějším právovárečným domům na severní a východní straně dnešního náměstí dr. E. Beneše (dnes zhruba z míst radnice až k čp. 11/IV na rohu Moskevské a Felberovy ulice), od nichž se táhly lánové plužiny severovýchodním a východním směrem.

U severního konce procházející komunikace poblíž kostela stála zřejmě dědičná rychta s nejstarší libereckou hospodou, k níž patřily dva lány pozemků. Tento prostor doznal v průběhu doby velkých změn. Teprve v pohusitském období byl Liberec v souvislosti s povýšením na městečko (mezi lety 1440-1454) druhotně doplněn o čtvercové náměstí.

Na konci této řady domů stál na vyvýšeném místě dřevěný farní kostel, patrně jednolodní stavba vybudovaná ihned při založení Liberce, nebo krátce poté.Kostel se stal dominantou nové vesnice a z jeho věže bylo možno ze severu sledovat dění na přístupové frýdlantské cestě. Spolu s ohrazeným hřbitovem (dnes Sokolské náměstí) sousední rychtou mohl plnit i obranou funkci.

Hřbitovní ohrazení tímto směrem uzavíralo Liberec až do založení Nového města v letech 1631-1633. Nedílnou součástí vesnice se možná již v tomto období stal mlýn poháněný náhonem z Nisy.

Po založení vsi byla vymezena limitovaná pravomoc místní samosprávy. V čele stál dědičný rychtář, který jako vrchnostenský úředník vybíral poddanské dávky, spolupůsobil při vybírání zemské berně pro panovníka a zastupoval vrchnost při nižším soudnictví.

Vrchnost jmenovala k rychtáři zřejmě ještě dva přísežné, kteří pod jeho předsednictvím soudili. Rychta spojená s krčmou byla jedním z prvních objektů postavených v Liberci. Poblíž ní a kostela se v nové vsi odehrával veškerý veřejný život.

Liberec byl nejprve na několik let osvobozen od placení poddanských dávek. Během první poloviny 14. století se stal v rámci biberštejnského dominia součástí samosprávného obvodu hamrštejnského hradu pod vrchním dohledem frýdlantského purkrabího. Hrazení poddanských platů vyžadovalo kontakt s místním trhem odebírajícím zemědělskou produkci. Liberečané nejspíše navštěvovali místní trhy v blízkém Frýdlantě a Chrastavě, ale také výroční trhy ve vzdálenějším Zhořelci.Počet obyvatel Liberce v předhusitském období můžeme odhadovat na 50 osob při úvaze osmi usedlostí a průměrném počtu šesti až sedmi osob na poddanskou rodinu. Kromě zemědělství se živili pastevectvím a prací v lese.Liberec byl v předhusitském období centrem rozsáhlé farnosti a toto jeho ústřední postavení se stalo jedním z předpokladů pro pozdější vzestup v městské středisko libereckého panství a významně tak ovlivnilo jeho další vývoj.

Záhada zvaná Habersdorf.

Liberec nebo Havlova Ves?Dřívější názory na založení Liberce ovlivňovaly domněnky o jeho druhém pojmenování "Habersdorf", považovaném za jeho předchůdce. U samotného Liberce se také uvažovalo, že byl již od svého založení městem. V sedmdesátých letech 20. století se objevila zcela nová hypotéza, která identifikovala v názvu Habersdorf a pomístním označení Hablau dokonce slovanskou ves Havlov ze 12. století. Podle tohoto tvrzení údajně splynula s později založeným Libercem v jednu ves. Šlo o umělý konstrukt, jenž měl posloužit myšlence o prvotnosti slovanského osídlení Liberce.

První zmínka

Jak je to tedy s tím záhadným slovním spojením "in Rychemberg alias in Habersdorf", které je dodnes příčinou mnoha nejasností a různých výkladů o počátcích Liberce. Protože se jedná o zápis v písemnostech církevní provenience a souvisí s vývojem farní správy na Liberecku, musíme jej zasadit do širších církevně-správních souvislostí. První zmínka o existenci liberecké farnosti a současně Liberce ("Reichinberch") je v seznamu farností žitavského děkanátu v rejstříku papežského desátku z roku 1352 .

V roce 1411 Jan III. z Biberštejna (+ 1424) daroval patronátní právo (tj. právo navrhovat faráře) k libereckému farnímu kostelu augustiniánům-eremitům z kláštera od sv. Tomáše v Praze, kteří se těšili jeho přízni. V souvislosti s nabytím tohoto práva bylo vydáno šest listin, které jsou opsány v klášterním kopiáři tzv. Codex Thomeus. Pouze jedna z nich se dochovala v originále, v němž je však na rozdíl od chybně v kopiáři opsaného "Habersdorf" správně napsáno "Haberndorf".

Z důkladného rozboru textu těchto písemností vyplývá, že se v nich vyskytující slovní spojení "ius patronatus ecclesie in Rychemberg alias in Habersdorf (tedy správně Haberndorf) " nelze překládat jako "patronátní právo ke kostelu v Rychembergu (Liberci) jinak zvaném Habersdorf (Haberndorf). Český překlad má správně znít: " patronátní právo ke kostelu v Rychembergu (Liberci) a na jiném místě, jinde (patronátní právo ke kostelu) v Habersdorfu (Haberndorfu)".

Jedná se o patronátní právo k farnímu kostelu v Liberci a jeho filiálnímu kostelu ve Stráži nad Nisou (německy Habendorf). Protože strážská farnost není v rejstříku papežského desátku uvedena, muselo již před rokem 1352 dojít ke sloučení této chudé farnosti s libereckou v jednu farnost. Strážský kostel se pak stal pouze filiálním, vedlejším kostelem v rámci liberecké farnosti. Stráž nad Nisou je proto ve skutečnosti onou dosud "tajemnou" vesnicí Habersdorf a rok 1411 je zároveň první písemnou zmínkou o ní. Libereckou farnost tvořily vsi Liberec, Růžodol a Pavlovice a filialní obvod strážského kostela s vesnicemi Stráž nad Nisou, Radčice, Svárov a Krásná Studánka.

Udělení městského znaku

Pokles ceny stříbra na přelomu patnáctého a šestnáctého století způsobil výrazně menší používání zemské stezky do Lužice a tím i pokles významu Liberce. Šlechta a řemeslníci byli nuceni zvýšit výrobu a kvalitu produktů, v té době se jednalo hlavně o látky - plátno. V rámci boje šlechty o privilegia získalo město v roce 1560 právo vařit pivo a 11. dubna 1577 i vlastní městský znak.

16.století

V druhé polovině 16. století se díky zásahům hejtmana Ulricha začal měnit vzhled města. Byly založeny ulice Mlýnská (nyní Pražská), Žitavská, Česká (nyní Moskevská) a další. V letech 1579 - 1581 byla postavena první zděná stavba , kterou se stal farní chrám sv. Antonína. Kolem roku 1583 byl Rederny založen panský dvůr a vedle něho později postaven zámek. V letech 1599 až 1603 byla postavena první radnice v pozdně renesančním slohu. Její někdejší poloha je "vydlážděna" v prostoru před nynější radnicí.

17. a 18. století

Po bitvě na Bílé hoře musí Redernové opustit svá panství a Liberec se tak stává majetkem Albrechta z Valdštejna. V té době měl Liberec asi 1700 obyvatel. Albrecht dal založit špitál, ale hlavně Nové Město (okolo nynějšího Sokolovského náměstí), protože potřeboval ubytovat nově příchozí soukeníky. Z Liberce se stalo centrum výroby plátna pro potřeby jeho vojska. Albrecht nechal postavit nový vodovod, který používal vodu z ruprechtických pramenů. Původní redernovský využíval prameny pod Libereckou výšinou. Při výstavbě města se použilo typizovaného domu, který se opakoval jen s menšími obměnami. Dům byl nejdříve postaven a teprve poté prodán zájemci za 400 dukátů. Po smrti vévody, vydání obnoveného zřízení zemského, začátku protireformace a začátku působení jezuitů uteklo mnoho obyvatel do Saska, v Liberci zůstalo asi 1160 obyvatel, v Růžodole jen 96 z 304. Začaly vznikat první velkovýrobny látek - manufaktury. Upadá plátenictví a zlepšuje se situace soukenického cechu, protože bavlněné látky vytlačují plátno. Na počátku 18. století má Liberec asi 370 domů a 3000 obyvatel. Bohatí měšťané si mohou dovolit postavit si nové honosné domy, které se většinou zachovaly dodnes. Založeno bylo Filipovo města (kolem Nerudova náměstí) a Kristiánovo město (kolem ulice 8. března). Napoleonské války znamenaly blokádu Anglie a větší potřebu látek, což znamenalo rozvoj soukenictví.

19.století

V roce 1801 je v Liberci 858 soukenických mistrů. V roce 1850 měl Liberec 18 854 obyvatel, avšak přírůstek obyvatel byl neekvivalentní stavební činnosti a tak chyběla ubytovací kapacita. Proto muselo být mnoho domů adaptováno přestavbami a přístavky. Mnoho domů se tak změnilo z dřevěných - valdštejnského typu, na čistě zděné. V roce 1859 dosáhlo spojení přes Pardubice s Vídní a přes Žitavu s Berlínem. To znamenalo nebývalý rozmach a Liberec se stal druhým největším městem v Čechách. Byly zde 3 konzuláty, 50 textilních továren, 60 továren zaměřených na kovoprůmysl, mimo jiné i na výrobu automobilů RAF.

Doprava

Trať z Pardubic do Liberce, dlouhá 160 km, byla vystavěna za pouhých 28 měsíců. Na stavbě v letech 1856 - 1859 pracovalo 17 000 dělníků. Po dlouhých jednáních bylo rozhodnuto o umístění nádraží Na jeřábu, kde bylo možno propojit pardubickou a žitavskou trať. Trať do Žitavy byla dokončena o několik měsíců dříve než trať do Pardubic. V roce 1875 byla dostavěna trať zhořelecká (směr Frýdlant), v roce 1888 trať do Jablonce n/N a v roce 1903 trať českolipská.

Stavební činnost v 19.stol. a začátku 20.století

V roce 1851 byla v Liberci založena Obchodní a živnostenská komora, která si postavila svoje sídlo v letech 1899 - 1901 na dnešní Masarykově třídě (naproti Severočeskému muzeu). V letech 1888 - 1891 byla postavena budova spořitelny ve Felberově ulici. V roce 1877 vznikl objekt soudu na Keilově vrchu. Spolek Severočeského muzea si postavil svůj palác na pozemcích bývalé botanické zahrady v roce 1898. Jedna z věží muzea je kopií věže staré radnice. V této době vzniklo velké množství objektů, jako další významné uvádím: městské lázně, chorobinec - dnes Dům dětí a mládeže, dům J. Liebiga - dnes Oblastní galerie, restaurace Lidové sady a Městský lesík, zoologická zahrada - informace ve vlastním odstavci. Zakládány byly i školy: reálka na Novoměstském (Sokolovském) náměstí v roce 1837, tkalcovská škola tamtéž v roce 1852, průmyslová škola na třídě císaře Josefa (Masarykova) v letech 1882 - 1885 a byla vystavěna budova ZŠ v Šamánkově ulici, která původně sloužila jako starobinec. Naproti ní, vedle Rudolfovy školy z roku 1879, vznikla v roce 1887 Vyšší škola tkalcovská, jejíž budova slouží od roku 1911 jako Obchodní akademie. Se vzrůstajícím počtem obyvatel vznikaly i základní školy rozmístěné po celém Liberci. Dále bylo přestavěno dolní centrum města kolem nynějšího Soukenného náměstí, kde stávala oblíbená restaurace Německý dům (dnes tam stojí Dunaj). V roce 1879 vyhořelo staré cechovní divadlo a proto bylo postaveno nové divadlo v letech 1881-1883 a bylo otevřeno 15.září 1883 Schillerovým dramatem Wilém Tell. Stará radnice přestala vyhovovat kvůli svému stáří a nedostatečné prostornosti. Nová radnice byla postavena v letech 1888 - 1893. Její dominantou je 65 metrů vysoká věž. První plynárnu v Liberci postavil Johann Liebig ve své továrně kolem roku 1844. Veřejná plynárna byla postavena v roce 1859. Městská elektrárna byla zřízena v roce 1897 pro potřeby elektrické pouliční dráhy. V roce 1914 byla spuštěna parní elektrárna v Andělské hoře. Katastrofální povodeň uspíšila stavby retenčních nádrží a tak byla v roce 1904 postavena přehrada na Harcovském potoce. Již zmíněný vodovod byl po dlouhých studiích nahrazen novým, který jímal vodu z pramenů pod ještědským hřebenem, v roce 1902. Samozřejmě, že vzniklo mnoho dalších budov jak světského tak i církevního charakteru o kterých se zde nebudu zmiňovat.

Statistika

V roce 1880 bylo v Liberci 1524 domů, 6375 bytů a 28 090 obyvatel. O 10 let později již 1799 domů, 7443 bytů a 30 890 obyvatel. Město se začínalo jevit jako organický celek. V roce 1900 měl samotný Liberec 34 099 obyvatel a 10 let později již 36 350. Pokud však připočteme Rochlici, Horní Růžodol, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice a Starý Harcov dojdeme k 66 000 obyvatel.

1.světová válka

Znamenala stagnaci až úplné zastavení výstavby města. Snad kromě krematoria, které bylo postaveno v roce 1917 a stalo se tak prvním na území již umírající monarchie.

Mezi válkami

Po roce 1918 si sudetští Němci, kteří žili v Liberci uvědomili, že by měli patřit do státu, kterému budou v jejich městě vládnout menšinoví Češi. Proto rychle vyhlásili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen (Německé Čechy), stát ve státě s vlastními bankovkami, zemskou vládou a s hlavním městem Liberec. Nejdříve se chtěli připojit k Německu, pak k Rakousku a nakonec je obsadila československá armáda a provincie byla zrušena. V Liberci tehdy pracovalo 32% vlnařských stavů v republice. Liberečtí průmyslníci se snažili o navázání spojení se světovými trhy, z tohoto důvodu byly v roce 1919 založeny liberecké veletrhy, jako první v ČSR. První veletrhy v roce 1920 ukázaly svůj velký hospodářský význam pro Liberec. Pro ubytování stále většího počtu návštěvníků, kteří sem přijížděli, byl v roce 1930 vybudován hotel Imperial.

Poválečná historie

Historie po roce 1945 byla stejně dramatická jako před ním. Protože se Liberec nachází v oblasti Sudet a většinovými obyvateli byli Němci. Ti museli odejít a na jejich místo přišlo mnoho nových českých "osadníků". Bohužel po roce 1948 se město rozvíjí socialistickým přístupem. Místo honosných vil se stavějí paneláková sídliště jednotného vzhledu. V té době nevzniklo mnoho architektonických skvostů. Byl však postaven symbol města a kraje. Horský hotel a televizní vysílač Ještěd. Byla započata přestavba města v oblasti Soukenného náměstí, kdy vznikl Obchodní dům Ještěd a Dům kultury. V roce 1968, kdy k nám provedla invazi spřátelená vojska, ztratil Liberec 9 svých občanů, kteří byli zabiti naprosto zbytečně. Po roce 1989 se Liberec znovu stává důležitým centrem. Byli opraveny staré budovy a postaveno mnoho nových staveb např. Stavba smíření: Severočeská knihovna Liberec. Liberec se stal největším městem nově založeného Euroregionu Nisa a získal titul krajského města.

Historie Libereckých čtvrtí

Rochlice (Liberec VI)

Jedná se o jednu z nejstarších obcí na území dnešního Liberce. Poprvé se Rochlice uvádí v roce 1360 v Libri confirmationum pražského arcibiskupství jako Rochlicz nebo také Rokytnic. Vývoj obce urychlila až stavba pražské silnice v roce 1825 a stavba železnice do Jablonce nad Nisou v roce 1888. První továrna zde byla založena v roce 1830. V roce 1903 byla povýšena na městečko a roku 1908 dokonce na město. V roce 1939 se stala součástí Liberce v té době měla přes 6000 obyvatel.

Horní Růžodol (Liberec VII)

Do roku 1850 měl společnou správu s Růžodolem I. Obec Růžodol je připomínána již v roce 1542. Stavba železnice sice rozdělila katastr obce na dvě části, ale zároveň podporovala rychlý růst Horního Růžodolu. Růst podpořila i silnice Praha - Liberec. Roku 1930 zde žilo 6 557 obyvatel z toho přes 50% Čechů. V roce 1905 byl H. Růžodol povýšen na městečko a roku 1925 na město. Ve městě stály četné cihelny a dvě vápenky, které se staly zdrojem stavebního materiálu i pro okolní obce. Částí Liberce se Horní Růžodol stal v roce 1939.

Dolní Hanychov (Liberec VIII)

Dolní Hanychov vznikl v roce 1589 prodáním části dvora hanychovského panského dvora jeho správci Tomáši Arnoldovi a dalším zájemcům. K osamostatnění však došlo až v roce 1886, kdy vznikly samostatné obce Dolní Hanychov, Horní Hanychov a Karlinky. V roce 1912 zlepšila spojení s Libercem tramvajová linka. Do Liberce byl Dolní Hanychov zařazen v roce 1939.

Janův Důl (Liberec IX)

Je jednou z nejmladších obcí. V roce 1704 - 1705 zde bylo postaveno celkem 62 domků. Obec byla vždy malá a velmi málo industrializovaná. Ke sloučení s Libercem došlo překvapivě v roce 1939.

Františkov (Liberec X)

Základ Františkova tvořilo 31 domů postavených v roce 1657. Obec byla nazvána podle tehdejšího majitele panství hraběte Františka Gallase. Osídlení se soustřeďovalo podél cesty do Ostašova (dnešní Švermova ulice). V roce 1910 měla obec 2304 obyvatel. V katastru obce byla roku 1883 zřízena slévárna, která se později stala základem továrny na výrobu automobilů RAF, ještě donedávna známé jako LIAZ. Obec byla připojena v roce 1939.

Růžodol I (Liberec XI)

V roce 1850, kdy se osamostatnil měl 550 obyvatel. Do první světové války vzrostl počet obyvatel šestkrát. V 19. stol. vyrostlo na území obce 15 převážně textilních podniků. Dopravní spojení s Libercem se zlepšilo v letech 1842-1844, kdy byla postavena silnice Liberec - Žitava a v roce 1904, kdy byla postavena tramvajová linka do Liberce. Na katastru obce vzniklo letiště, které zahájilo svůj provoz v roce 1937. Do Liberce byla tato čtvrť včleněna v roce 1939.

Staré Pavlovice (Liberec XII)

Pavlovice jsou poprvé uváděny roku 1550. Stavbou 20 samostatných domů vznikají Nové Pavlovice, a zbytek obce se tak stal Starými Pavlovicemi. Rozdělení proběhlo roku 1893. Do počátku 19.stol. je vývoj obce zvolný. Poté s přílivem nových obyvatel dochází ke stavebnímu "boomu". V době připojení k Liberci, v roce 1939, má obec 1869 obyvatel.

Nové Pavlovice (Liberec XIII)

Roku 1870 zde došlo k parcelaci půdy a k jejímu prodeji jako stavební pozemky. V Liberci již cena pozemků dosahovala vysoké úrovně a tak se zde logicky začali lidé usídlovat. Páteří zastavění se stala ulice Borový vrch. Největším objektem je zde Koloseum postavené v roce 1877 na místě vyhořelé krčmy Luční výšina. Přírůstek obyvatel však nakonec nebyl tak rapidní a v roce 1939 mají Nové Pavlovice 2212 obyvatel. Ve stejném roce se staly třináctou částí Liberce.

Ruprechtice (Liberec XIV)

Vznikly při staré cestě do Frýdlantu a poprvé jsou uváděny roku 1545 jako Ruprštorf. Během 19.stol. byly na Černé Nise zřízeny mnohé podniky, celkem jich bylo 27, a jejich dělníci se ubytovali právě v Ruprechticích. Od roku 1907 dominuje Ruprechticím secesní kostelík U obrázku. V roce, kdy byly připojeny k Liberci, rok 1939, měly 4511 obyvatel.

Starý Harcov (Liberec XV)

Obec je poprvé uváděna jako Hartmannsdorf již roku 1522. Na katastru obce byla založena textilní továrna firmy Liebieg (dnes Textilana). První domy byly postaveny podél údolní komunikace do Lukášova a Jablonce. Druhou tepnou St. Harcova se stala silnice po úpatí hřebene do Rudolfova a Bedřichova. Právě tato oblast se stala oblíbeným místem pro stavbu luxusních vil libereckých boháčů. Ke Starému Harcovu patří část čtvrti Králův Háj, kde byly stavěny převážně rodinné a nájemní domy typizovaného vzhledu. V roce 1788 byla při Staré cestě vedoucí do Jablonce postavena hospoda a okolo ní potom vzniklo několik dalších stavení. Toto místo bylo pojmenováno Aloisina výšina. Dominantou Harcova, ale i okolních čtvrtí, je rozhledna postavená na kopci Kovářův kámen. Ta je dnes součástí bohužel nefungující restaurace Liberecká výšina, kterou nechal postavit Jindřich Liebieg v podobě středověkého hradu v letech 1900 - 1901. Roku 1850 byly Starý a Nový Harcov spojeny a v roce 1930 zde žilo 4 035 obyvatel. Připojení k Liberci bylo provedeno v roce 1939.

Nový Harcov (Liberec XVI)

Poprvé se uvádí v roce 1682, kdy byla část pozemků Harcova poskytnuta pro výstavbu 23 domů. Průmysl zde nebyl téměř zastoupen a tak zde bydleli dělníci, kteří docházeli za prací do sousedního St. Harcova. Za zmínku stojí jen vznik rašelinových lázní v roce 1929.

Kateřinky (Liberec XVII)

Byly založeny z příkazu majitelky panství Kateřiny z Redernů v roce 1609. Obec byla závislá na rozvoji podniků na Černé Nise, stejně jako Ruprechtice. Podle sčítání z roku 1902 zde bylo 63 výrobních podniků, ale již v třicátých letech se mnoho z těchto továren stalo pouze sklady. Odloučenost obce způsobila, že Kateřinky byly připojeny k Liberci až v roce 1954.

Karlinky (Liberec XVIII)

Byly založeny v roce 1770 na pozemcích bývalého panského dvora a pojmenovány po Karolíně Clam-Gallasové. Roku 1880 zde žilo 565 obyvatel, ale neexistence průmyslu způsobila odliv obyvatel. Obec byla připojena v roce 1954.

Horní Hanychov (Liberec XIX)

Poprvé je připomínán v roce 1560 a za svůj rozvoj vděčí ještědské rekreační oblasti a silnici do Českého Dubu. Vzrůst také podpořila stavba rozhledny na Ještědu (samostatný odstavec), sáňkařské dráhy v roce 1909 a lanovky v roce 1933. V roce 1900 zde bydlelo 1130 osob, ale před připojením k Liberci v roce 1954 zde žilo jen 731 obyvatel.

Rudolfov (Liberec XXI)

Počátkem 17.stol. zde vznikla osada Buschdorf. K ní vedla vozová cesta z Kateřinek. V roce 1657 zde byla založena nová obec nazvaná podle Rudolfa Gallase. Rudolfov je nejvýše položenou částí Liberce a také proto zde průmysl nenašel své místo. Jen v dolní části obce byla postavena vodní nádrž a menší elektrárna. Z Rudofova se stala převážně rekreační oblast a před připojením k Liberci v roce 1963 tak měl pouhých 166 stálých obyvatel.

Ostašov (Liberec XX)

Pod tímto názvem je znám od roku 1545. Jeho osídlení navazuje na Horní Suchou, původně zvanou Horní Ostašov. Obě obce dělí Ostašovský potok, který dříve tvořil hranici mezi libereckým a chrastavským okresem. Výstavbou železnice do České Lípy se sice obec rozdělila na dvě části, ale získala dobré spojení s Libercem. Za první světové války zde byl vybudován zajatecký tábor pro 50 000 zajatců hlavně ruského původu. Součástí Liberce se Ostašov stal v roce 1963.

Horní Suchá (Liberec XXII)

S Ostašovem tvořila dlouho jednu obec. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla v roce 1880, kdy zde bydlelo 734 osob. S Libercem byla sloučena v roce 1976.

Doubí (Liberec XXIII)

Roku 1412 prodal zeman Petr Tysta Vesec, Doubí a část Vratislavic klášteru v Českém Dubu. Tato obec ležela na zemské cestě a později na císařské silnici z Liberce do Turnova. První osídlení vzniklo podél této cesty. Vývoji obce přispěl vznik parostrojní cihelny patřící lékaři V. Šamánkovi. Nepříznivý vliv měla stavba železnice do Pardubic, která oddělila část obce, která se potom nazývala Malé Doubí. Nakonec se tato část připojila k Hanychovům. Dalším zásahem byla stavba rychlostní dálkové silnice do Turnova. Při sčítání v roce 1970 mělo Doubí 1356 obyvatel a o 6 let později bylo připojeno k Liberci.

Pilínkov (Liberec XXIV)

Byl založen pravděpodobně v 16. stol. a jeho první název byl Heinersdorf. Poprvé byl jmenován v roce 1544. Trať rozdělila obec v roce 1859.

Hluboká (Liberec XXVIII)

První zmínka o obci je z roku 1584. Obyvatelé se zabývali zemědělstvím. Osada byla spravována z Pilínkova a v roce 1962 byl Pilínkov , Hluboká a Doubí sloučeny v jeden celek. Ten se spojil s Libercem v roce 1976.

Vesec (Liberec XXV)

Patří k nejstarším českým obcím na území Liberce. Poprvé je uváděna roku 1412. Vesec a některé další obce patřili k zvláštnímu lennímu statku, který získal Jakub von Heistern, protože však zde nebyl žádný panský dvůr bylo roku 1651 povoleno poddaným vykoupit se z robot. To přispělo k znovuosídlení obcí. Původní osídlení bylo řídké a soustředilo se hlavně kolem Nisy. V obci bylo založeno několik továren a největšího počtu obyvatel dosáhl Vesec roku 1909, kdy zde žilo 4150 osob. Ve stejný rok byl povýšen na městečko. Vesec byl připojen v roce 1976.

Stráž nad Nisou (ex Liberec XXVI)

Poprvé se uvádí roku 1469 za válek Jiřího z Poděbrad. Středem obce se stal panský dvůr. Další výstavba se soustředila v okolí kostela a cesty z Liberce do Mníšku. Další ulice začaly vznikat chaoticky. Na počátku 20. stol. zde působilo 136 různých závodů. V roce 1970 zde žilo 1561 obyvatel. V roce 1976 byla Stráž připojena k Liberci, ale po sametové revoluci se k 1.9.1990 znovu osamostatnila.

Svárov (Liberec XXVII)

Zmiňován je již roku 1444 a vždy byl jednou z nejmenších obcí. Připojen byl roku 1976.

Kunratice (Liberec XXIX)

Jedna z nejmenších obcí Liberecka vznikla pravděpodobně v druhé polovině 15. století, ale písemně je připomínána až v roce 1542. Její německé jméno je Konradisdorf a v roce 1624 měla 115 obyvatel. Nynější hlavní silnice, která prochází obcí až do Jablonce byla postavena v letech 1847 - 1848. Dlouhý čas využívali zdejší obyvatelé zázemí Vratislavic. Vlastní školu dostali až v roce 1898. Kunratice byly připojeny 1.7.1980.

Vratislavice nad Nisou (Liberec XXX)

Jsou zmiňovány již v 60 letech 14. století. Obec byla řekou rozdělena na dvě. Českou a německou část. Německá část vznikla až v 16.stol. a dostala jméno Maffersdorf. Česká část se již od počátku jmenovala Wratislawicz. Ke sloučení došlo až v roce 1901. V roce 1903 byly povýšeny na městečko a dostaly svůj 1.znak. Po druhé světové válce a odchodu Němců se natrvalo ustálilo jméno Vratislavice. Roku 1970 dostaly Vratislavice znak nový. Na území obce stojí přes 125 let starý pivovar a sodovkárna, která využívá kvalitní minerální vodu, která se zde nachází. Přes Vratislavice vede železniční a tramvajová trať do Jablonce nad Nisou. Vratislavice jsou samostatným městským obvodem, což dává právo městu Liberec mít místo starosty primátora a další výhody. Mezi rodáky Vratislavic patří automobilový technik století * Ferdinand Porsche a bohužel i Konrad Henlein. K Liberci byly přiřazeny k 1.7.1980 * tento titul mu byl udělen v soutěži COTC (Car of the Century)

Krásná Studánka (Liberec XXXI)

Své jméno dostala podle studánky, kterou používali uhlíři pálící milíře v okolních lesích. Vesnice vznikla ve 14.století a je tak jednou z nejstarších na Liberecku. Od osmdesátých let 19. století tudy vede císařská cesta na Frýdlant a od roku 1875 železniční trať tamtéž. V roce 1960 k ní byly připojeny Radčice a 1.7.1980 byl tento celek spojen s Libercem.

Radčice (Liberec XXXII)

První zmínka o obci je z roku 1444. V roce 1550 zde žilo 10 sedláků a 4 zahradníci. Radčice se změnily v rekreační oblast a počátkem 70. let 20. stol. byla otevřena populární restaurace Dračí sluj. Připojeny byly 1.7.1980.

Machnín (Liberec XXXIII)

Obec byla pravděpodobně založena koncem 14. století pány z Donína. Její historie úzce souvisí s nedalekým hradem Hamrštejnem. Obyvatelé se živili zemědělstvím, lesními pracemi a rudným dolováním. Roku 1850 byly k Machnínu přičleněny obce Bedřichovka a Karlov. V roce 1991 zde žilo 926 obyvatel. Machnín je součástí Liberce od roku 1980.

Bedřichovka (Liberec XXXIV)

Osada byla založena v roce 1782. V roce 1880 měla nejvíce obyvatel a to 246. Připojena s Machnínem v roce 1980.

Karlov pod Ještědem (Liberec XXXV)

Osada byla založena na pozemcích machnínského dvora v roce 1787. V roce 1991 zjištěno jen 55 obyvatel. Připojen k Liberci k 1.7.1980.

Historie významných institucí a staveb

Historie Technické univerzity v Liberci

Technická univerzita v Liberci se od roku 1989 stala z řadové vysoké školy s ryze technickým zaměřením a dvěma fakultami uznávanou vysokou školou s respektem doma i v zahraničí, školou, která má dnes šest fakult a propojuje vzdělávání technické se vzděláváním humanitním. Technická univerzita v Liberci navazuje na první vysokou školu, která byla v Liberci založena v roce 1953 - na Vysokou školu strojní (VŠS). Ta se od počátku ve své činnosti vzdělávací a vědecké orientovala na pěstování oborů typických pro průmyslovou výrobu v severních Čechách: strojírenskou technologii, konstrukci strojů a zařízení se zaměřením na textilní, oděvní, sklářské, keramické a další stroje a na textilní technologii. Jedinečnost spojení vysokého školství a tradice textilního průmyslu v širokém okolí spolupůsobily v tom, že v roce 1960 byla škola rozdělena na fakultu strojní a fakultu textilní a původní název Vysoká škola strojní na Vysoká škola strojní a textilní v Liberci (VŠST). Po roce 1989 byly na naší univerzitě v letech 1990 až 1995 zřízeny a akreditovány postupně další čtyři fakulty. Tyto skutečnosti spolu s nabízenými studijními programy ve vysokoškolském bakalářském, magisterském a doktorském studiu a spolu s vědeckovýzkumnou činností a spoluprací se zahraničím přispěly k tomu, že od 1. ledna 1995 byl škole zákonným ustanovením změněn název na Technická univerzita v Liberci (TUL). Technická univerzita v Liberci má dnes šest fakult: Fakultu strojní Fakultu textilní Fakultu pedagogickou Hospodářskou fakultu Fakultu architektury Fakultu mechatroniky a mezioborových inženýrských studií

Historie rozhleden na vrcholu Ještědu

Už v roce 1876 a to přesně 7.května se na 1012 m.n.m. otevírá první rozhledna. Tato věž je dřevěná, odkrytá a 5 m vysoká a stává se jedním z hlavních cílů turistů z celého okolí. To samozřejmě způsobilo brzké opotřebení dřevěné konstrukce a věž musela být roku 1889 stržena. Druhá věž, již 8 m vysoká, byla též dřevěná, a na plošinu ve tvaru šestibokého hranolu se vešlo 20 osob. Byla otevřena jen několik týdnů po zániku první věže. Vydržela však také velmi krátkou dobu a roku 1903 musela být též stržena. Liberecký horský spolek se však nevzdával a ještě před stržením druhé věže existoval projekt na vybudování horského hotelu. Projekt vypracoval a stavbu vedl liberecký stavitel Schäfer, a na tomto vrcholu vyrostla konečně reprezentativní stavba, kterou viděli obyvatelé i vzdálenějšího okolí. Byl to horský hotel s 23m vysokou rozhlednou a slavnostní otevření se konalo 13.1.1907. To odstartovalo závody ve výstupech na Ještěd a hotel měl o návštěvnost postaráno. Jedné ženě se podařilo na tento vrchol vystoupat během jediného roku 709x . V roce 1933 byla mezi Ještědem a Horním Hanychovem zbudována lanovka a celý horský hotel se stal majetkem ČSD . Hotel stále fungoval bez problémů až do osudného dne 31.1.1963 , kdy při rozmrazování potrubí celá stavba do základů shořela. Tak skončila historie rozhleden na tomto vrcholu. 21.9.1973 je zde otevřena originální stavba ve tvaru rotačního hyperboloidu, jedná se o dílo arch. Karla Hubáčka, který za něj dostal prestižní Perretovou cenu. Zahrnuje restauraci, hotel a vrchní část je využívána k televizním a telekomunikačním účelům.

Vznik Zoologické zahrady v Liberci

Psal se právě rok 1904, když se poprvé rozezněly městským parkem nezvyklé ptačí hlasy. To místní Ornitologický spolek pro Severní Čechy obsadil velkou ptačí voliéru exotickými ptáky. Členové spolku nezůstali jen při voliéře, postavené v blízkosti restaurace Lidové sady. Již předtím byly jejich péčí udržovány na nedalekém jezírku labutě. V údolí za jezírkem se objevily v malé obůrce srnci. Když v roce 1906 utichlo u liberecké přehrady výstaviště, přijal spolek nabídku stavitele Hübnera, přemístit odtud do údolí dřevěný domek zvaný "Čapí hnízdo". Již rok poté, v říjnu 1907, píší liberecké deníky, že byl učiněn první krok ke zřízení malé zoologické zahrady. Počet zvířat kolem čapího hnízda vzrůstal, objevil se tu i medvěd přivezený vojáky ze Srbska, ale v předvečer první světové války pokus o otevření zoologické zahrady v Liberci skončil bez úspěchu. Válečná léta Liberci neublížila. Severní Čechy se stávají součástí Československé republiky, která se zde konstituuje v historických hranicích. Svou činnost obnovuje i Ornitologický spolek. Výstavka zvířat v údolí opět ožívá a na podzim 1919 se stává sen členů spolku skutečností. Malá zoologická zahrada v Liberci, tedy první a jediná na území Československa je otevřena. V roce 1939 zde již našlo svůj domov 134 druhů zvěře v celkovém počtu 500 kusů. Počátkem 60. let 20. století vznikl Kruh přátel ZOO a za jeho výrazného přispění se zahrada dále rozvíjí.

Historie Botanické zahrady Liberec

Roku 1893 liberecký "Spolek přátel přírody" zakoupil pozemek a začalo budování botanické zahrady. Dne 5. září 1895 byla botanická zahrada veřejně převzata v užívání, avšak měla v převážné míře charakter zahradnictví pro zásobování města zelení. Roku 1930 byl zprovozněn první expoziční skleník v historii zahrady, zakoupený městem Liberec v České Kamenici. Za II. světové války úpadek, částečně zelinářské zahradnictví a 2 malé pěstitelské skleníčky. Zakládající "Spolek přátel přírody" již od roku 1938 neexistuje. Roku 1954 město Liberec ustanovilo zdecimovaný pozůstatek jako "Severočeskou botanickou zahradu", jež se stala samostatným vědeckým a kulturně výchovným zařízením, hospodařícím již na nynější ploše rozšířené na 2 ha. V letech 1956-1980 postupně zprovozněny nové skleníky, celkem 11 expozičních a 7 pěstitelských. Vytápění zprvu koksem, později v kombinaci se systémem elektrickým akumulačním. V letech 1990-1995 byly učiněny generální úpravy a modernizace skleníkových expozic, přestavba velkého alpina do nynějšího stylu, změna dispozice celé parkové části. Roku 1995 vydána aktuální tzv. zřizovací listina, podle níž oficiální název zní "Botanická zahrada Liberec". V letech 1995-2000 proběhla postupná demontáž zastaralých skleníků nacházejících se již v havarijním stavu, výstavba nynějšího komplexu 9 skleníkových pavilonů a 9 pěstitelských skleníků. Topení je plynové, udržování mikroklimatu skleníků je automatizováno.

Historie MHD

Počátky provozu

V roce 1894 schválila městská rada návrh na zřízení elektrické tramvaje a ještě téhož roku firma EAG předložila projekt tramvajové trati od nádraží do Lidových sadů. Koncese byla udělena 5. října 1896 a stavba byla započata 17. května 1897. Stavba probíhala velmi rychle a proto mohl být provoz slavnostně zahájen dne 25. srpna 1897. Dopravu provozovala EAG na náklady města, teprve roku 1898 byla založena Reichenberger Strassenbahn - Gesellschaft, která provoz převzala. Trať původně končila v dnešní zastávce Botanická zahrada. Koncem roku pak byl zprovozněn úsek na dnešní konečnou Lidové Sady. V roce 1899 byla postavena trať ze Soukenného náměstí do Rochlice, provoz byl zahájen 14. září. V květnu 1904 byla zahájena stavba trati od Radnice do Růžodolu I, zde byl provoz zahájen 9. listopadu 1904. Ještě v tomtéž roce došlo ke sloučení těchto tratí v linku Rochlice - Růžodol I. V roce 1906 byla postavena provizorní trať ke vchodu na Německo - českou výstavu k dnešní škole v Husově ulici. Další rozvoj sítě MHD nastal v roce 1912, kdy byla vystavěna trať Soukenné nám. - Horní Hanychov. Provoz byl zahájen 16. října 1912.

V samostatné Československé republice

Bylo realizováno prodloužení trati z původní konečné v Růžodolu I. až do středu této čtvrti. Stavba byla započata v květnu 1929, provoz byl zahájen 22.12.1929 prodloužením linky z Rochlice označené již č.2. Další tratí byl krátký úsek spojující nádraží s tratí do Horního Hanychova u Viaduktu. Dne 4. července se začalo a již 1. listopadu sem byla přeložena linka do Horního Hanychova, mezitím označená jako č. 3. Původní trať Barvířskou a Orlí ulicí byla opuštěna a později demontována. Po odtržení Sudet od Československa a posléze jeho obsazení bylo uvažováno o značně rozsáhlém rozšíření sítě tramvaje (až do Chrastavy, Tanvaldu apod.).

Poválečné období

Po válce došlo k dlouho plánovanému a velmi očekávanému propojení elektrických drah v Liberci a Jablonci nad Nisou. Stavba začala svépomocí z jablonecké strany již v roce 1947, slavnostní zahájení provozu na celé trati proběhlo dne 1.1.1955. Linka dostala č. 11. Další akcí v padesátých letech bylo obnovení svršku na mnoha místech, což bylo v některých úsecích spojeno se zdvojkolejňováním. V roce 1960 byla zrušena trať Rochlice - Růžodol I. v rámci tehdejších názorů na budoucnost kolejové MHD. V centru města došlo v roce 1964 k přeložce trati od divadla do zdvojkolejněné ulice 5. května. Další změna v kolejové síti byla spojena s výstavbou obchodního domu Ještěd v dolním centru, kdy bylo postaveno nové napojení meziměstské trati přímo ze Soukenného náměstí. Vzhledem k zhoršujícímu se stavu meziměstské trati bylo nutno rozhodnout o jejím dalším osudu. I v této, pro kolejovou městskou dopravu nepříznivé době, se podařilo její existenci uhájit a byla započata její rekonstrukce korunovaná obnovením provozu dne 29.12.1976. Další významnou akcí byla výstavba přeložky mezi horním a dolním centrem, zahájená v roce 1983, provoz byl zahájen na konci roku 1984. Od té doby tramvaj nejezdí kolem radnice.

Ve znamení změny rozchodu

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo rozhodnuto o přestavbě městské trati na rozchod 1435 mm v první fázi formou splítky 1000/1435 mm. V Liberci bylo započato s přestavbou v srpnu 1990 od smyčky v Lidových sadech po ulici Šamánkovu. Provoz byl na obnoveném úseku zahájen 12. října 1992. Další úsek se začal rekonstruovat hned v následujícím roce, přestavba celého úseku k nové smyčce u Viaduktu byla dokončena v roce 1995, provoz byl zahájen 15. listopadu. Zde je nyní ukončen rozchod 1000 mm. V úseku Viadukt - Kubelíkova byla nejprve vystavěna provizorní trať po levé straně ulice a po té provedena výstavba pravé koleje o normálním rozchodu. Provoz na této jednokolejné trati byl zahájen 28.8.1998 za účasti ministra dopravy současně s nově vystavěnými normálněrozchodnými halami vozovny (haly 6, 7, 8). K tomuto datu byl oficiálně zahájen provoz na rozchodu 1435 mm v Liberci, na lince č.1 k Viaduktu však byly normálněrozchodné vozy nasazovány již od 14.8.1998. I stavba trati pokračuje dále, dne 29. 11. 1998 byl zahájen dvojkolejný provoz po stanici Vápenka a 13. 7. 1999 pak na celém úseku do Kubelíkovy ulice. V roce 2000 byla zahájena přestavba dalšího úseku po smyčku Dolní Hanychov. Od zastávky Viadukt byly postupně koleje vytrhávány a tudíž původní úzkorozchodná trať nebyla zachována. Viaduktem tedy končí, a je zde postavena úzkorozchodná i širokorozchodná točka. Ovšem zpět k úseku Kubelíkova - Dolní Hanychov. Zde bylo použito jiné techniky pokládání kolejnic. Místo velkoplošných panelů s bokovou kolejnicí jsou zde položeny betonové desky s odhlučněnou žlábkovou kolejnicí a asfaltovou zálivkou. Už 8. července 2001 se na tomto úseku proháněly normálněrozchodné vozy. Nedostatek financí pozdržel rekonstrukci do Horního Hanychova. K dokončení došlo až v roce 2005 a od 1. 8. 2005 je tedy zprovozněna celá trať, nyní dvoukolejná a s rozchodem 1435 mm, Lidové sady - Horní Hanychov. Plánuje se, že se trať prodlouží až k dolní stanici lanovky ČD na Ještěd. Ovšem tento nápad je zatím pouze předmětem studií.

Použitá literatura a zdroje

Kniha o Liberci - Roman Karpaš a široký autorský kolektiv
Liberec minulosti a současnosti - Svatopluk Technik a Vladimír Ruda
Kniha o Jizerských horách - Miloslav Nevrlý
Adressbuch der Gauhauptstadt Reichenberg a některé další.
Internet - www.liberec.cz, www.dpml.cz a další.
Czech Trams
Jiří Bock

Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970.  Liberec léta Páně 1609. (archiv L.Janků)
Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970. Liberec léta Páně 1609. (archiv L.Janků)
Reichenberg v roce 1600. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg v roce 1600. Pohlednice prošlá poštou v roce 1899. (archiv Kamil Syrovátka)
Pohled na Liberec okolo roku 1763 - z fondu KVK Liberec, mědiryt od I. Arnolda, který je součástí kroniky Liberce a Frýdlantu od P. Johanna Karla Rohna z roku 1963. (archiv Jany Zahurancové)
Pohled na Liberec okolo roku 1763 - z fondu KVK Liberec, mědiryt od I. Arnolda, který je součástí kroniky Liberce a Frýdlantu od P. Johanna Karla Rohna z roku 1963. (archiv Jany Zahurancové)
phlednice z roku 1903 (https://www.ebay.com)
phlednice z roku 1903 (https://www.ebay.com)
Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970.  Liberec léta Páně 1760. (archiv L.Janků)
Z knihy Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970. Liberec léta Páně 1760. (archiv L.Janků)
Trošku větší přiblížení Liberce pro povzbuzení fantazie budoucích spisovatelů... Tip: Klepnout obrázek, maximalizovat nástrojem Facebooku a ještě dát F11. (Petr Ruprecht)
Trošku větší přiblížení Liberce pro povzbuzení fantazie budoucích spisovatelů... Tip: Klepnout obrázek, maximalizovat nástrojem Facebooku a ještě dát F11. (Petr Ruprecht)
současnost 2021 (archiv P.Ruprecht)
současnost 2021 (archiv P.Ruprecht)
Tohle jsou chalupy z jizerskohorsko-krkonošského pomezí; ten kopec mi přijde jako BUchberg a na něm Štěpánka... (komentář M.Řeháček, archiv P.Ruprecht, foto Richard Hiller)
Tohle jsou chalupy z jizerskohorsko-krkonošského pomezí; ten kopec mi přijde jako BUchberg a na něm Štěpánka... (komentář M.Řeháček, archiv P.Ruprecht, foto Richard Hiller)
domek by se měl nacházet v Liberci - vyfotografováno v roce 1945 (zdroj: https://www.portafontium.eu )
domek by se měl nacházet v Liberci - vyfotografováno v roce 1945 (zdroj: https://www.portafontium.eu )
Kontakt arrchivare Liberce. radnice Liberec  21 . zari 1904.
Kontakt arrchivare Liberce. radnice Liberec 21 . zari 1904.
Hostinec u Slunce (archiv Tomáše Macháčka)
Hostinec u Slunce (archiv Tomáše Macháčka)
Odpolední siesta (archiv Fandíme Liberci)
Odpolední siesta (archiv Fandíme Liberci)
poslední provazník z Liberce
poslední provazník z Liberce
Tohle namaloval praděda a je to z první republiky. V Liberci se narodil. (archiv Gabriela Fialová)
Tohle namaloval praděda a je to z první republiky. V Liberci se narodil. (archiv Gabriela Fialová)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
1900 (archiv Gerold Joe Leukert )
1900 (archiv Gerold Joe Leukert )
Jaro 1977 v pozadí dědova stovka (archiv Lukáš Kverka)
Jaro 1977 v pozadí dědova stovka (archiv Lukáš Kverka)
archiv Daniela Mocová
archiv Daniela Mocová
studentský průkaz (archiv M.Gergelčík)
studentský průkaz (archiv M.Gergelčík)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela.  Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
Pohled na Liberec od "nového hřbitova" (fotograf asi stál někde v místech střešního parkoviště dnešního Alberta . V popředí Tržní náměstí . Vlevo věže radnice, synagogy a kostela. Zdroj: Friedrich Maschek, Reichenberg und der Jeschken-Isergau, 1893. (archiv Tomáš Cvrček)
 Mapa Liberce z roku 1858 (publikovaná 1863)!  S barevně vyznačenými městskými částmi!  1863 - to ještě:  - neexistuje ani Rumunská, ani Ludmilina ulice  - nestojí ani stará Turnhalle (tělocvična)  - na náměstí Českých bratří je zatím park  - Pražská se ještě jmenuje Pražská a Moskevská Česká  - liberecké divadlo stojí na dnešním Sokoláku  - budova soudu je zakreslená jako nesmělý projekt do budoucna  Snad se bude publiku zamlouvat i rozlišení (soubor má 40 MB).....archiv Tomáš Cvrček)
Mapa Liberce z roku 1858 (publikovaná 1863)! S barevně vyznačenými městskými částmi! 1863 - to ještě: - neexistuje ani Rumunská, ani Ludmilina ulice - nestojí ani stará Turnhalle (tělocvična) - na náměstí Českých bratří je zatím park - Pražská se ještě jmenuje Pražská a Moskevská Česká - liberecké divadlo stojí na dnešním Sokoláku - budova soudu je zakreslená jako nesmělý projekt do budoucna Snad se bude publiku zamlouvat i rozlišení (soubor má 40 MB).....archiv Tomáš Cvrček)
Mapa Liberce z roku 1893, kdy ještě: - nestálo Muzeum - nestály ani Lázně a Obchodní a živnostenská komora - Vítězná ulice neměla jméno a končila pod kopcem - Průmyslovka neměla boční křídlo - přes ulici od Divadla místo kavárny Pošta stála stara tělocvična - Hotel Zlatý lev byl v budove na Panské ulici, vedoucí k zámečku. (archiv Tomáš Cvrček)
Mapa Liberce z roku 1893, kdy ještě: - nestálo Muzeum - nestály ani Lázně a Obchodní a živnostenská komora - Vítězná ulice neměla jméno a končila pod kopcem - Průmyslovka neměla boční křídlo - přes ulici od Divadla místo kavárny Pošta stála stara tělocvična - Hotel Zlatý lev byl v budove na Panské ulici, vedoucí k zámečku. (archiv Tomáš Cvrček)
https://www.europa1900.eu
https://www.europa1900.eu
podrobná mapa Liberce z roku 1900
podrobná mapa Liberce z roku 1900
Mapa z roku 1930 (zdroj Wikipedie)
Mapa z roku 1930 (zdroj Wikipedie)
archiv Luboš Janků
archiv Luboš Janků
Když stojíš na "vrchole Ještěda", ale nemáš digitální foťák, co umí 360º panorama, protože je terpve rok 1909, a tak ti nezbejvá než si to nakreslit...  (Výkres v původní publikaci sahal přes šest dvou stran velké obrázkové knihy, a tenhle 3.5 MB JPEG je to nejlepší, co se mi podařilo stáhnout. Tak mrkněte, jestli se vám to stahuje v dobrým rozlišení.)  Zdroj: Kafka, Josef. Lužické hory a Ještěd, Praha: Grégr a syn, 1909. (autor článku Tomáš Cvrček)
Když stojíš na "vrchole Ještěda", ale nemáš digitální foťák, co umí 360º panorama, protože je terpve rok 1909, a tak ti nezbejvá než si to nakreslit... (Výkres v původní publikaci sahal přes šest dvou stran velké obrázkové knihy, a tenhle 3.5 MB JPEG je to nejlepší, co se mi podařilo stáhnout. Tak mrkněte, jestli se vám to stahuje v dobrým rozlišení.) Zdroj: Kafka, Josef. Lužické hory a Ještěd, Praha: Grégr a syn, 1909. (autor článku Tomáš Cvrček)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
Liberecké motivy jsou na známkách velmi vzácné (archiv Leoš Kobr)
Liberecké motivy jsou na známkách velmi vzácné (archiv Leoš Kobr)

Jak probíhaly staré obchodní stezky do Žitavy, resp. do Horní Lužice.

Překonal jsem svou lenost a naskenoval jsem mapu z jedné knihy.*Zdroj: *Auf der Spur alter Handelswege: Der Böhmische Steig (Entdeckungen in der Oberlausitz) (autor příspěvku Adalbert Hoferik )

V bitvě u Liberce 1757

zahynulo nebo bylo zraněno 25 rakouských a 30 pruských důstojníků, 849 rakouských a 625 pruských vojínů. Pruští ranění byli ošetřování na libereckém zámku a okolních budovách. Těla prostých vojáků byla pohřbena v hromadných hrobech na úbočí Ještědu, důstojníci v Liberci.

Pruská vojska se po svém vítězství přesunula k Praze, kterou oblehla a z Čech byla přinucena se stáhnout až po bitvě u Kolína (18.6.). Prostor bitvy je dnes zastavěn, střet připomíná název ulice Na Bojišti. Někdejší pomník u kostela v Janově Dole se do dnešních dní nezachoval.(autor příspěvku Karel Krenk)
Heleďte, já teda nevím, ale nepřehánějí to už ty švédský turisti trochu? No dobře, popisek říká: V roce 1645 vzali radnici útokem Švédi.
Heleďte, já teda nevím, ale nepřehánějí to už ty švédský turisti trochu? No dobře, popisek říká: V roce 1645 vzali radnici útokem Švédi.
Cililink, cililink, půjde Franz ven? Bylo mu tehdy 6 let.
Cililink, cililink, půjde Franz ven? Bylo mu tehdy 6 let.

Josef Gottfried Herrmann - Historie města Reichenberg se zvláštní pozorností na průmyslový rozvoj, 1860

autor příspěvku Petr Ruprecht.
Novoměstské náměstí (dnešní Sokolovské) roku 1861, Kaple božího hrobu ani Brownův mariánský (morový) sloup ještě nejsou v zahradě Kostela Nalezení sv. Kříže, a arciděkanský kostel teprve čeká na špičatou čepici. Navíc je vpravo Veverkova kašna. Modely domů vlevo najdete v Severočeském muzeu.
Novoměstské náměstí (dnešní Sokolovské) roku 1861, Kaple božího hrobu ani Brownův mariánský (morový) sloup ještě nejsou v zahradě Kostela Nalezení sv. Kříže, a arciděkanský kostel teprve čeká na špičatou čepici. Navíc je vpravo Veverkova kašna. Modely domů vlevo najdete v Severočeském muzeu.
Staroměstské náměstí roku 1861, původní radnice s kašnou.
Staroměstské náměstí roku 1861, původní radnice s kašnou.
V knize z roku 1860: Liberec před 100 lety...
V knize z roku 1860: Liberec před 100 lety...

Zásobování vodou - vodovody, vodojemy, náhony

První zmínka o zásobování Liberce pitnou vodou pochází již z roku 1559. Jednalo se o otevřenou studnu na dnešním nám. Dr. E. Beneše. První veřejné vedení vody bylo vedení ke studni v dnešní Felberově ulici. Bylo napojeno na již existující panský vodovod, který však do té doby zásoboval pouze panský dvůr a dům. Další fází pokroku bylo postavení "redernovského vodovodu" v roce 1613. Třetí vodovod dal postavit Albrecht z Valdštejna při zakládání Nového Města, kdy se do nové části města přiváděla voda ze starší podzemní nádrže pod studnou na nám. Dr. E. Beneše. (autor příspěvku Petr Bláha)

V rámci našeho putování po historii vodovodů v severních Čechách nemůžeme minout město Liberec.

Nejstarší zpráva o dřevěném vodovodu pro Liberec s přívodem vody z nádrže na náměstí je z roku 1566. Roku 1587 byl spolu s výstavbou libereckého zámku vybudován přívod vody z Vysokého vrchu. Postupem času přibylo sedm městských vodovodních kašen v roce 1662, sedm kašen v roce 1810 a přes dvacet kašen v roce 1822. Přesto to nepokrývalo rostoucí poptávku po vodě, kterou posílila i nákaza tyfem v roce 1866 po prusko-rakouské válce. Složité jednání a hledání dokonalého návrhu se točily v bludném kruhu. Můžeme zmínit například úsilí teplické firmy Rumpel a Niklas z roku 1889 a její návrh na vybudování přehrady k zachycení Kamenice a Blatného potoka, přibližně v místě dnešní přehrady Josefův Důl z roku 1988. (zdroj: https://www.facebook.com/severoceskavoda/photos/a.107402350648182/632785051443240/?type=3

 )
Zlatý lev
Zlatý lev
Říšský dvůr
Říšský dvůr
U Zeleného stromu
U Zeleného stromu
National
National
Imperiál
Imperiál
hotel Praha a interier
hotel Praha a interier
interier Kavárny Pošta
interier Kavárny Pošta
U Jezírka
U Jezírka
Lidové sady
Lidové sady
Liberecká výšina
Liberecká výšina

POHOSTINSKÁ ZAŘÍZENÍ V 30.LETECH


Obchodní, kulturní a společenský život a rozvíjející se cestovní ruch si nelze představit bez služeb stravovacích, ubytovacích a zábavních. Liberec byl po Praze a Karlových Varech nejnavštěvovanějším městem. V roce 1934 se sem podívalo 64 777 osob (z toho 9331 cizinců), kteří zde strávili 104 216 nocí a použili 2281 lůžek. Služby cestovního ruchu obstarávaly kanceláře Anker, Čedok a Uro. O návštěvníky se staralo na 200 restauračních podniků, mezi nimi 37 hotelů a hostinců s 982 lůžky. Z nejvýznačnějších to byly Zlatý lev, Říšský dvůr (Reichshof) pod mostem v Sokolské ulici, U Zeleného stromu , National, Imperial, Terminus, Schienhof (dnes Praha) a pak kavárny, na předním místě Pošta , ale i řada dalších kavárniček, vináren, cukráren, výčepů vína a lihovin. Zvláště oblíbené bylo posezení s možností občerstvení pod stromy, jaké skýtala například restaurace hotelu U Jezírka, Lidové sady nebo velké množství výletních restaurací, z nichž uveďme alespoň Libereckou výšinu nebo dodnes oblíbený Mojžíšův pramen nad Vratislavicemi. Čilý společenský ruch s řadou zábavních podniků měl i stinné stránky - Liberec měl na 120 podniků s dámskou obsluhou. V roce 1934 bylo při policejních raziích zadrženo 386 prostitutek, z toho 172 pohlavně nemocných, které nakazily 68 osob. Skutečné číslo bylo určitě vyšší, neboť ne každý svůj malér přiznal.

Ne náhodou se stal Liberec sídlem ústřední organizace restauračních podniků Říšského svazu německých hostinských společností. O dobrou úroveň poskytovaných služeb dbala i Společnost hostinských a výčepních v Liberci, podporující i odbornou školu. Na všech společenských místech a u nejrůznějších atrakcí bylo možno slyšet českou i německou řeč, setkávali se zde občané obou národností, i když existovala místa, která navštěvovali především Němci (kavárny Winkler a Pošta, Radniční sklep, Zlatý lev) a společenská a sportovní střediska, jež byla zase doménou Čechů. Typickou českou restaurací bývala mj. Česká beseda, Lidový dům nebo růžodolská restaurace U Votočků .

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Mojžíšův pramen
Mojžíšův pramen
Lidový dům a interiér
Lidový dům a interiér
kavárna Winkler
kavárna Winkler
U Džbánů
U Džbánů
kavárna Radio
kavárna Radio
U Votočků
U Votočků
Naděje (U Severů)
Naděje (U Severů)
restaurace na rohu Řeznické a Sokolské ulice
restaurace na rohu Řeznické a Sokolské ulice
Mým černým koněm byl evangelický kostel na nám. Českých bratří. V číslech nedopadl úplně dobře, nicméně mezi kostely v centru města jsou rozdíly skutečně minimální, a možná by v jiných tabulkách skončil na vyšších příčkách. Co se týče staré liberecké synagogy, žebříčkům nevládne ani zdaleka (samozřejmě historicky na tom byla lépe). Když se podíváme na mapu ČÚZK, od křižovatky Husova - Fibichova - Veleslavínova nacházíme kótu 414 m n. m. a více. Směrem k Hanychovu je tato nadmořská výška překročena zhruba v místech ulic Ještědské a Lounské. Pro zajímavost - výškové kóty budov na vlakovém nádraží se pohybují okolo 375 m n. m., po sídlištích to jde vzestupně od Králova Háje, přes Broumovskou až na Kunratickou (kóta budovy 450 m. n.). U hokejky v Ruprechticích se mi nepodařilo zjistit její výšku, nicméně hodnota u budovy na křižovatce Vrchlického a Hlávkovi udává slabších 408 m n. m.). Zatím nevím ani výšku rektorátu TUL na Univerzitním náměstí. Aktualizováno: Doplněny letopočty.

Která budova se tyčí nejvýš?

Při prohlídce Stavby smíření bylo v rámci Dnů evropského dědictví řečeno, že původní liberecká synagoga se tyčila nejvýše v centru města do doby, než byla postavena stávající radnice. Trochu jsem zapátral, pokusil se dohledat výšku i již zbořených budov, a patřičnou nadmořskou výšku. Doplnil jsem pro srovnání i vzdálenější stavby. Údaje berte jako orientační a amatérsky podané.  (autor příspěvku Petr Ruprecht)

Ať si kdo chce co chce říká, ať si geometři slzy utírají, u mě výškově zvítězil v centru města evangelický kostel.
Ať si kdo chce co chce říká, ať si geometři slzy utírají, u mě výškově zvítězil v centru města evangelický kostel.

Přeloženo přímo googlem ze stránky Hornorakouské novinky | OÖN | Nachrichten.at

a já to sem dal hlavně pro zažrané liberečáky, většinou tvrdící, jak to za němců stálo naprd a pak ještě pro zažrané komunisty z podobných důvodů. Takhle nás nyní vnímají rakušané.............

Radnice Liberec / Reichenberg - postavena podle vídeňského vzoru. Maxi Böhm a mnoho dalších skvělých herců odstartovalo svou kariéru ve městě.
Bild: Liberec
Vzpomínku na "Vídeň severu", která se dnes jmenuje Liberec, udržel herec a kabaretiér Maxi Böhm. Severočeské město stále nese mnoho stop starého Rakouska.
Málokdo v Rakousku - kromě potomků bývalých německy mluvících obyvatel - by ještě znal severočeské město Reichenberg, kdyby Maxi Böhm, herec, kabaretiér a "prezident vtipů", který zemřel v roce 1982, znal ne zpopularizovat formuli "Tady v Reichenbergu" v 70. letech 20. století. V televizním seriálu "Hallo - Hotel Sacher ... Portier!" Bohm toho použil, aby představil své podivné a podivné poznámky, když mluvil s hlavním vrátným, kterého hraje autor série Fritz Eckhardt.
Město nedaleko německo-polské hranice je dnes známé pod českým názvem Liberec a žije v něm něco málo přes 100 000 obyvatel. Historické centrum města bylo od konce komunismu v roce 1989 rekonstruováno. V roce 2005 se zánikem textilky Textilana, která již nemohla obstát v nízkonákladové asijské konkurenci, skončila stoletá tradice soukenictví. Nyní mají ještě Škodovku LIAZ a slaví stále větší úspěchy s cestovním ruchem.
Důležitá část atrakcí města má co do činění s Rakouskem, přesněji řečeno: Rakousko-Uherskem. Reichenberg / Liberec patřil do roku 1918 podunajské monarchii. Zatímco sklářský a bižuterní průmysl se soustředil v okolí, například v nedalekém Gablonzu, Reichenberg se stal v 19. století centrem textilního průmyslu. Textilní závody podnikatelské rodiny Liebiegů z Braunau byly největší v monarchii. Liebiegové byli také sociálními průkopníky, kteří zdarma poskytli staveniště pro 150 dělnických domů. Obytnou kolonii a řadu honosných vil lze dodnes vidět jako svědky rozmachu.
Urození statkáři a bohatí měšťané umožnili, že se brzy druhé největší město v Čechách stalo "Vídní severu". Vídeňský architekt Franz von Neumann nechal naplánovat radnici s 65 metrů vysokou hlavní věží, která vypadá jako menší kopie vídeňské radnice a uvnitř ukazuje řemeslnou zručnost regionu: umělecky zpracovaná okna z olovnatého skla, honosné stropní a nástěnné malby . Další dva špičkoví vídeňští architekti, dvojice Fellner & Helmer, nechali postavit městské divadlo, které tak trochu připomíná Vídeňskou státní operu. Malíř Gustav Klimt a jeho bratr navrhli hlavní oponu.
A to nás přivádí zpět k Maxi Böhmovi a jeho profesionálním kolegům. Protože Böhm čerpal svou legendu o Reichenbergovi z vlastní zkušenosti. V letech 1938 a 1939 zde byl angažován jako mladý herec. Své první krůčky zde i v jiných českých divadlech podniklo mnoho divadelních a filmových velikánů. Hans Moser měl své první angažmá v Reichenbergu v roce 1897, Paul Hörbiger debutoval v roce 1919 jako "Zwirn" v "Lumpazivagabundus". Jeho bratr Attila ho následoval. Vystoupila zde i operní hvězda Leo Slezak.
Německé město do roku 1945
Na konci války mluvil Reichenberg z 90 procent německy. V době nacistické okupace Československa bylo město, které bylo nadprůměrně loajální k Hitlerovi, součástí Německé říše. Benešovým dekretem 108 začalo v květnu 1945 vyvlastňování a vyhnání, z nichž některé se zvrhly ve vražedné excesy. Češi z chudých nebo bombardovaných oblastí byli přesídleni. Od roku 1989 Liberec usiloval o smíření (i prostřednictvím partnerství).
Dnes je Liberec známý nejen svým starým městem, ale také 1000 metrů vysokými Jizerskými a Jeschkenskými horami, které nabízejí ideální podmínky pro cyklistické a pěší túry, pro sjezdové lyžování a běžky - za příznivé ceny. Na vrcholu Jeschken stojí horský hotel, který je pravděpodobně unikátní svou futuristickou formou a je také televizní stanicí. (autor příspěvku Jaroslav Vondra)

Vstupní portály


Ve třetím čísle sešitu Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbe-museums z roku 1903 se Gustav E. Pazaurek věnoval některým libereckým domům a jejich vstupním portálům. O 118 let později (včera) jsem se po vybraných vydal pátrat i já... (autor příspěvku Petr Ruprecht)


Se štěstím jsem na jeden zachovalý portál domu narazil na ulici Na Kopečku hned vedle Nerudova náměstí (Töpfer Platz, Hrnčířské), naproti restauraci Neptun...
Se štěstím jsem na jeden zachovalý portál domu narazil na ulici Na Kopečku hned vedle Nerudova náměstí (Töpfer Platz, Hrnčířské), naproti restauraci Neptun...
Dům s uvedeným vchodem dnes již nestojí. Býval zkraje ulice 8. března. Nicméně (a schválně neuvedu snímek), za shlédnutí stojí zbytek portálu a vrata jazykové školy Stamina vedle.
Dům s uvedeným vchodem dnes již nestojí. Býval zkraje ulice 8. března. Nicméně (a schválně neuvedu snímek), za shlédnutí stojí zbytek portálu a vrata jazykové školy Stamina vedle.
Ulice Skalní (Felsengasse) a Hvězdná (Sterngasse) se dnes kroutí směrem k ulici Oblačné už malinko jinak. Podstatné je, že ani jeden dům dnes nestojí...
Ulice Skalní (Felsengasse) a Hvězdná (Sterngasse) se dnes kroutí směrem k ulici Oblačné už malinko jinak. Podstatné je, že ani jeden dům dnes nestojí...
Drogerie, mléčný bar, papírnictví... Nic z toho tady ještě nebylo, i dům byl jiný. Roh 5. května a Liliové ulice.
Drogerie, mléčný bar, papírnictví... Nic z toho tady ještě nebylo, i dům byl jiný. Roh 5. května a Liliové ulice.
Ulice s názvem Giselagasse (mapa je starší, ale místo odpovídá) byla v podstatě prodlouženou ulicí Revoluční (také Hablau Gasse) na Soukenné náměstí (Tuchplatz). Daný portál byl podle všeho součástí domu známého jako Zum schwarzen Hund.
Ulice s názvem Giselagasse (mapa je starší, ale místo odpovídá) byla v podstatě prodlouženou ulicí Revoluční (také Hablau Gasse) na Soukenné náměstí (Tuchplatz). Daný portál byl podle všeho součástí domu známého jako Zum schwarzen Hund.
Jsme v ulici Na Ladech (dům nestojí) a na Rámovém vršku. Sem jsem se moc těšil, bohužel i přes snahu majitele je výsledek rekonstrukce portálu dosti svérázný, a bílé dveře jak ... na oko. Snad se dočkají ještě nějakých úprav. Komentář J.Bláha : dnešní stav je oproti té staré fotce návrat k cca původnímu stavu - ty schody před dveřmi byly někdy v 19. století zrušené kvůli uvolnění ulice, to se dělalo docela hodně, a dveře byly kvůli tomu posunuté dolů (+ přibyl ten vlastně druhý nadsvětlík nad nimi). Schody se pak "přesunuly" dovnitř, kde je podlaha v síni jinak výš. Současný majitel dveře "vrátil" do původní výšky (stejně tak podlahu vevnitř) a o ty schody venku kvůli tomu musel dost bojovat.
Jsme v ulici Na Ladech (dům nestojí) a na Rámovém vršku. Sem jsem se moc těšil, bohužel i přes snahu majitele je výsledek rekonstrukce portálu dosti svérázný, a bílé dveře jak ... na oko. Snad se dočkají ještě nějakých úprav. Komentář J.Bláha : dnešní stav je oproti té staré fotce návrat k cca původnímu stavu - ty schody před dveřmi byly někdy v 19. století zrušené kvůli uvolnění ulice, to se dělalo docela hodně, a dveře byly kvůli tomu posunuté dolů (+ přibyl ten vlastně druhý nadsvětlík nad nimi). Schody se pak "přesunuly" dovnitř, kde je podlaha v síni jinak výš. Současný majitel dveře "vrátil" do původní výšky (stejně tak podlahu vevnitř) a o ty schody venku kvůli tomu musel dost bojovat.
Lindenplatz? Aha, náměstí Českých bratří... Ten dům by stát mohl, ne? Ano i ne. Dvojicí snímků před a po přestavbě dokládá následující snímek divoké skutečnosti.
Lindenplatz? Aha, náměstí Českých bratří... Ten dům by stát mohl, ne? Ano i ne. Dvojicí snímků před a po přestavbě dokládá následující snímek divoké skutečnosti.
A ten dům vypadá takhle. Můj ty architekte kolenatej...
A ten dům vypadá takhle. Můj ty architekte kolenatej...
Jsme na náměstí Dr. E. Beneše pod podloubím, dnešní číslo 8. Bohužel vstupy do domů č. 8 a 9 se dočkaly prosklených portálů. Ale, ve hře bylo ještě číslo 10 níže v Moskevské ulici...
Jsme na náměstí Dr. E. Beneše pod podloubím, dnešní číslo 8. Bohužel vstupy do domů č. 8 a 9 se dočkaly prosklených portálů. Ale, ve hře bylo ještě číslo 10 níže v Moskevské ulici...
Jsme v Moskevské ulici (je to tak, před Vídeňskou ulice Česká). A sláva, máme tu jedny zachované dveře v prodlouženém podloubí z náměstí Dr. E. Beneše.
Jsme v Moskevské ulici (je to tak, před Vídeňskou ulice Česká). A sláva, máme tu jedny zachované dveře v prodlouženém podloubí z náměstí Dr. E. Beneše.
Hurá na roh Pražské a Jezdecké ulice, dnešní prodejny O2 (kam jsme chodili spíš mlsat). Takhle ale vchod do prodejny operátora nevypadá, že ne?
Hurá na roh Pražské a Jezdecké ulice, dnešní prodejny O2 (kam jsme chodili spíš mlsat). Takhle ale vchod do prodejny operátora nevypadá, že ne?
Breite Gasse. Ano, Široká ulice. Vchod se nezachoval.
Breite Gasse. Ano, Široká ulice. Vchod se nezachoval.
No jéje, Dům U Zeleného stromu. Se štěstím přežil socialismus. Portál ještě v 90. letech vypadal jak původní.
No jéje, Dům U Zeleného stromu. Se štěstím přežil socialismus. Portál ještě v 90. letech vypadal jak původní.
Další perlička z (malé) Moskevské. V místě, kde stával Möllerův dům (severní konec terminálu ve Fügnerově ulici).
Další perlička z (malé) Moskevské. V místě, kde stával Möllerův dům (severní konec terminálu ve Fügnerově ulici).
Tady už dnes můžeme spatřit pouze křídlo OC Fórum a kulturní dům. Nacházíme se totiž v Jánské ulici.
Tady už dnes můžeme spatřit pouze křídlo OC Fórum a kulturní dům. Nacházíme se totiž v Jánské ulici.

Albrecht Václav Eusebius z WALDSTEINA

25. února 1634 byl v Chebu zavražděn Albrecht Václav Eusebius z WALDSTEINA

Generalissimus císařského vojska, jedna z nejvlivnějších osobností své doby, které císař dlužil v době vraždy 3 miliony zlatých.Byl vévodou Frýdlantským, Meklenburským, poté Hlohovským, knížetem Zaháňským. Na liberecko povolal soukeníky a tak vznikl "Manchester severu Čech".

(autor příspěvku Svatopluk Holata)

Kateřina z Redernu
Kateřina z Redernu
František Clam-Gallas
František Clam-Gallas
František Josef I.
František Josef I.
Johann von Liebieg
Johann von Liebieg
Heinrich von Liebieg
Heinrich von Liebieg
Václav Šamánek
Václav Šamánek
Ferdinand Porsche
Ferdinand Porsche
Vlasta Burian
Vlasta Burian
František Peterka
František Peterka
Karel Vacek
Karel Vacek
Václav Helšus
Václav Helšus
Miloslav Nevrlý
Miloslav Nevrlý
Miloš Zapletal
Miloš Zapletal
Karel Hubáček
Karel Hubáček
Petr Nedvěd
Petr Nedvěd
Pamatuji si ten pár /bratr a sestra?/. Byli to slepci. Ale pohybovali se po Liberci úplně jistě. Dokonce jsem je zažil koupat se na přehradě.👍(komentář Ivo Staněk, foto archiv Bernard Jankura)
Pamatuji si ten pár /bratr a sestra?/. Byli to slepci. Ale pohybovali se po Liberci úplně jistě. Dokonce jsem je zažil koupat se na přehradě.👍(komentář Ivo Staněk, foto archiv Bernard Jankura)

Liberec v lidech

Dále uvedené historické údaje berte prosím jako "s nejlepším svědomím pravdivé", a přesto možná mylné. Týkají se lidí, kteří se nějak zapsali do historie Liberce. Čtěte, ale nesuďte.


Petr Ruprecht, Liberec, 2020


Redernové

Kateřina z Redernu (* pravděpodobně 1564, † 1617), manželka Melchiora z Redernu, po jeho smrti regentka panství Frýdlant, Liberec a Zawidów. Mimo jiné se zasloužila o rozvoj libereckého zámku, založila obec Kateřinky, financovala městský špitál v Liberci, nechala vystavět rodinné mauzoleum v kostele Nalezení sv. Kříže.


Kryštof II. z Redernu (*1591, † 1641), syn Kateřiny z Redernu, za podporu stavovského povstání poslán do exilu, zkonfiskovaný majetek získal Albrecht z Valdštejna.


František Clam-Gallas

František hrabě Clam-Gallas (* 26. 7. 1854 Liberec, † 20. 1. 1930 Frýdlant) byl český šlechtic, velkostatkář a v rodové tradici majitel panství Liberec, Frýdlant, Grabštejn a Lemberk, majitel Clam-Gallasovského paláce v Praze a ve Vídni. Byl poslední mužský příslušník rodu Clam-Gallasů (otec sedmi dcer). Miloval přírodu a dbal o ochranu historických památek. K jeho zálibám patřil golf, automobily, koně nebo tenis.


Liebiegové (Liebigové)


Johann von Liebieg (* 7. 6. 1802 Broumov, † 16. 7. 1870 Smiřice) přišel do Liberce roku 1818. První přádelnu provozoval již v roce 1826. Zasloužil se o vystavění plynárny, a byl hlavním iniciátorem při výstavbě železnice z Pardubic do Liberce. V roce 1867 získal na světové výstavě v Paříži zlatou medaili za nejlepší zboží. Po jeho smrti převzali řízení firmy synové a zeť. Po Heinrichu von Liebiegovi (* 29. 4. 1839 Liberec, † 4. 4. 1904 Frankfurt nad Mohanem, Německo) nám zůstala vzpomínka ve formě Liberecké výšiny (tj. Heinrichswarte, Hohenhabsburg, Liebiegwarte), jíž odkázal po své smrti městu.


Theodor von Liebieg (* 15. 6. 1872 Liberec, † 23. 5. 1939 Liberec) přivezl do Liberce první automobil a dál rozvíjel textilní průmysl.

V továrnách Liebiegů panovaly tvrdé poměry. Známá je tzv. Svárovská stávka proti snížení mezd (31. března 1870 ve Svárově přišlo o život 7 lidí). Na straně druhé Liebiegové stavěli pro své dělníky byty...


František Josef I. (* 18. 8. 1830 Vídeň, † 21. 11. 1916 Vídeň)
Roku 1891 navštívil císař liberecký arciděkanský kostel, divadlo, novou budovu spořitelny, stavbu nové radnice, tkalcovskou školu v Šamánkově ulici a Státní průmyslovou školu.
Ve dnech 21.-24. 6. 1906 dorazil František Josef I. zvláštním vlakem a byl ubytován na zámku Clam-Gallasů. Navštívil radnici, kde se potkal i s Václavem Šamánkem, zástupcem české menšiny. Kromě samotné výstavy navštívil libereckém muzeum, Obchodní a živnostenskou komoru, městské lázně, klášter voršilek, liberecká kasárna a Liebigovu továrnu. Stavil se také ve Stráži nad Nisou a při cestě do Jablonce učinil zastávku ve Vratislavicích nad Nisou.
Pozn. Doktor všeobecného lékařství Václav Šamánek (* 23. 10. 1846 Milotice u Kyjova, † 9. 5. 1916 Liberec) výrazně podporoval českou kulturu na Liberecku. Za základ svého snažení považoval rozvoj českojazyčného školství. Stal se předsedou České besedy i místního odboru Ústřední matice školské. Velkou oporu měl ve své manželce - Němce Haně Neradtové, která uměla česky a stala se předsedkyní ženského spolku Karoliny Světlé.

Liberec v období válek


Občas slýchávám, jak Napoleon Bonaparte spal v hostinci U zeleného stromu... Napoleon podle všeho přijel ze Žitavy jen na pár hodin do Jablonného v Podještědí, a to 19. srpna 1813, kdy prakticky současně jeho jednotky vpadly do severních Čech (18. až 23. srpna obsadily území od Frýdlantu až po Českou Lípu, Liberec nevyjímaje). Jablonné a jeho přítomnost zde měly sloužit jako vějička. Schwarzenberg (lépe řečeno Karel I. Filip ze Schwarzenbergu) ovšem neskočil na špek, a poslal armádu do Drážďan. Tam se sice ještě Napoleonovi podařilo zvítězit a zahnat nepřítele až k Chlumci, nicméně to byla výhra poslední. Vše směřovalo k velkému finále a Bitvě národů 19. října 1813 u německého Lipska, kde Napoleon utrpěl definitivní porážku.
Na seznam osob, kteří podstatně ovlivnili dění na Liberecku, musíme zařadit jméno Konráda Henleina (* 6. 5 1898 Vratislavice nad Nisou, † 10. 5. 1945 Plzeň). Připomeneme si ho jen v datech.
1916 - maturita na jablonecké obchodní akademii, přihláška do armády
listopad 1917 - padá do zajetí na italské frontě, je raněn
srpen 1919 - vrací se k rodičům do Rychnova nad Kněžnou, kde nastupuje jako bankovní úředník
podzim 1919 - cvičitel Deutscher Turnverband (DTV, tělovýchovná organizace)
1923 - nejvyšší funkce tehdejší ještědsko-jizerské turnerské župy
říjen 1925 - náčelník DTV v Aši
léto 1926 - svatba s Emmy Geyerovou
1926 - člen spolku Kameradschaftsbund (KB), příznivci tzv. spannismu
1931 - celostátní vedoucí DTV
říjen 1933 - po "námluvách" zakázaných německých organizací Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a Deutsche Nationalpartei (DNP) zakládá Sudetendeutsche Heimatfront (SHF)
duben 1935 - přejmenování na Sudetendeutsche Partei (SdP)
květen 1935 - úspěch ve volbách, SdP druhá nejsilnější politická strana
listopad 1937 - otevřené přihlášení se k národnímu socialismu (rozuměj nacismu) a podpora Hitlerovi
březen 1938 - setkání s Hitlerem, taktika nesplnitelných požadavků
září 1938 - neúspěšný pokus o puč, zákaz SdP, útěk do Německa, vytváří Sudetendeutsches Freikorps, vrací se po Mnichovská dohodě o podstoupení pohraničních oblastí Německu
říjen 1938 - místodržící Říšské župy Sudety, vstupuje do SS
listopad 1938 - SdP splývá s NSDAP
červen 1943 - funkce SS-Obergruppenführer
květen 1945 - vydává se se americkým vojákům v Plzni, neúspěšný pokus vyjednávat končí sebevraždou
Konrád Henlein byl otcem pěti dětí: Gudrun (1927), Ingrid (1930), Horst (1934), dvojčata Gerhild a Ortrud (1939).
Někdo další?
Sotva pár čísel od rodného domu Konráda Henleina, jen o několik let dříve, se narodil Ferdinand Porsche (* 3. 9. 1875 Vratislavice nad Nisou, † 30. 1. 1951 Stuttgart). Pro jeho budoucnost se staly klíčové kurzy elektrotechniky na průmyslové škole v Liberci a pozdější učení a studia ve Vídni. Jeho pozornost se ubírala k elektromotorům. Konstrukce "Lohner-Porsche" získala na Světové výstavě v Paříži v roce 1900 zlatou medaili. Budoucnost však patřila spalovacím motorům. K těm se musel dopracovat i Porsche, a po propadáku hybridních motorů prorazil s čistě spalovacím motorem v roce 1910 (je úsměvné sledovat dnešní opačný trend a nástup elektromobilů). V červnu roku 1934 uzavřela Porscheho firma smlouvu na výrobu lidového vozu ("Volks Wagen") s Říšským svazem automobilového průmyslu, nicméně válka jej donutila navrhovat třeba i obrněné vozy. Ferdinand Porsche byl členem NSDAP (1937) a dosáhl i vysoké hodnosti u jednotek SS. Po skončení války byl souzen, ale tribunál jej shledal nevinným.


Dělnické hnutí

Ať se nám to líbí nebo ne, Liberec je často zmiňován jako místo spojené s dělnickým hnutím. Není proto divu, že ho opakovaně navštívil Klement Gottwald (19. 3. 1933 na tzv. Hladovém kongresu v liberecké tělocvičně na Jablonecké ulici, 21. 11. 1936 promluvil v Koloseu o boji proti fašismu, 2. a 26. 6. 1938 vystoupil proti válce na Střelnici a Králově háji, 29. 9 1949 už jako předseda vlády hlásal z balkonu liberecké radnice). Soukenné náměstí bylo ostatně 4. 10. 1946 přejmenováno na Gottwaldovo. Neoficiálně se v Liberci Klement Gottwald objevoval již dříve, kdy tu v Purkyňově ulici bydlela jeho žena.
Další už jen výčtem:
Marie Majerová (březen 1921, květen a listopad 1954) Stanislav Kostka Neumann (březen 1921) Edvard Beneš (1936) Zdeněk Nejedlý (krátce po válce) Václav Kopecký (krátce po válce) Ivan Olbracht (květen 1946, Svátek práce)
Antonín Zápotocký (září 1946, krajský sjezd ROH) Ludvík Svoboda (březen 1946, duben 1951, leden 1958, březen a květen 1962, červenec a září 1969) Erich Honnecker (březen 1951, konference mládeže) Alexandrovovův soubor Rudého praporu (červen 1951, amfiteátr Lidových sadů) Antonín Novotný (srpen 1957, srpen 1959, LVT, březen 1961, červenec 1965, srpen 1966) Ivan Stěpanovič Koněv (listopad 1963, Skloexport) Viktorija Petrovna Brežněvová, manželka Leonida Iljiče Brežněva (červen 1965) Lubomír Štrougal (březen 1968, okresní konference KSČ v tělocvičně TJ Lokomotiva) Gustav Husák (červenec 1970, LVT)
Co k tomu říct pozitivního? Takový Ludvík Svoboda mohl být prima chlap. Koneckonců pár lidí s ním má společnou fotku na chatě u Janova nad Nisou. Jako voják ctil legionářské tradice. A ačkoliv nejsem historik, dle mého názoru si zachoval tvář i po roce 1968. Ostatně jeho podobizna visela v době srpnových událostí na liberecké radnici. S Liberečáky tehdy sdíleli ve městě krušné chvíle Václav Havel a herec Jan Tříska. Nahrávka jejich vysílání z rozhlasového studia se našla v roce 2013.


Jako zajímavost ještě uvádím úryvek ze zápisků Bedřicha Rungeho (někdejší šéfredaktor pražské redakce levicově orientovaného francouzského týdeníku Parallèle 50), který po IV. kongresu v roce 1922 měl možnost mluvit s Leninem.
"Když Lenin uslyšel, že jsem z Liberce a že jsem pracoval ve "Vorwärtsu" jako redaktor, začal se hned zajímat o tamější dělnické hnutí i o "Vorwärts" a poznamenal, že ten list zná. Lenin věděl, že Liberec byl centrem textilního průmyslu, a překvapil mě s dotazem na dělníky z Liebigovy textilky." (z knihy Hovořili s Leninem, Praha, 1960)


Návštěvy z vesmíru


Do Liberce se podívali i kosmonauté:
Jurij Gagarin (červenec 1966, LVT) Vladimír Remek (od roku 1978 opakovaně)
Poznámka bokem: Ačkoliv vím, že bych si měl ze školních let pamatovat setkání s Vladimírem Remkem z pozdější doby, není tomu tak, omlouvám se. Pro mě byl asi větší zážitek držet v rukou na přednášce v centru iQLANDIA českého krtečka, který se podíval do vesmíru v roce 2011. O to se postaral americký astronaut Andrew Feustel, jehož manželka Indira Devi Bhatnagarová má české a indické kořeny. O dva roky dříve bral na raketoplán Atlantis Písně kosmické od Jana Nerudy.


Hudba, divadlo a film


Říká vám něco jméno Karla Vacka (* 21. 3. 1902 Liberec, Perlová ulice č. 12, † 18. 8. 1982 Praha)? Mělo by, je autorem písní jako Cikánka, Nikdy se nevrátí pohádka mládí, Čtyři páry bílejch koní aj.
V Liberci a jeho hotelu Imperial svého času hrával Jiří Schelinger (* 6. 3. 1951 Bousov, † 13. 4. 1981 Bratislava), který tu poznal svou první ženu a chvíli bydlel údajně ve Studničné ulici.
Od roku 1992 tu máme také skupinu Těla. Jejich písničky se naplno začaly hrát v libereckých rádiích RCL a Euro K, v jabloneckém Trianglu, na Frekvenci 1 a v Českém rozhlase v roce 1994.
Řada zpěváků navštívila Liberec v rámci vystoupení na výstavních trzích. Své ví zdi Zlatého lva, své kupříkladu Olga Blechová (* 2. 10. 1948 Turnov), která v roce 1963 coby čtrnáctiletá poznala na LVT budoucího manžela Waldemara Matušku (brali se až v jejích 28 letech).
A možná jste to netušili, ale i zpěvačka, herečka a automobilová závodnice Olga Lounová (* 7. 3. 1981 Liberec) má kořeny za kopcem v Osečné a v Liberci absolvovala Pedagogickou fakultu. V Liberci si poprvé "zakřičela" také Hana Ulrychová (* 31. 3. 1949 Liberec), česká zpěvačka, sestra hudebníka Petra Ulrycha.
Vraťme ovšem čas o notný kus zpět, kdy do Liberce přijíždí Bedřich Smetana.
Sedmý den po příjezdu do Českého Dubu odcestoval Smetana do Liberce - patrně s úmyslem navštívit Proksche. Do Liberce ho doprovázel strýc: vyšli časně ráno pěšky do Hodkovic a tam nasedli do vlaku (železniční trať do Liberce byla uvedena do provozu krátce předtím 1. května). V Liberci, kde se právě slavilo Boží tělo, ubytovali se v hotelu Zlatý lev. Po obědě se Smetana vypravil za Prokschem, kterého však nezastihl doma. Zašel si tedy poslechnout produkci místní kapely do sálu hostince Na Střelnici - koncert jej však příliš ne-nadchl. Poznamenal si o tom lapidárně: "Na Střelnici byla špatná hudba." Při zmíněném koncertě se mu udělalo špatně, takže se musel odebrat do hotelu a ulehnout. Ve svém deníku jde do podrobností: "Prudce jsem zvracel," stojí zde věcně a výstižně. Dojmy z jednodenní návštěvy Liberce tedy nebyly nijak příznivé. Následujícího dne si Smetana do svého deníku zapsal toto: "O Liberci lze jen říci, že je to město velmi ošklivé, jeho poloha je ale rozkošná. Dnes jsme byli již v šest hodin ráno opět v Dubě, jelikož jsme jeli do Hodkovic vlakem a pak koleskou továrníka Schmidta." Nepříliš vydařenou návštěvou dne 26. června 1859 Smetanův bezprostřední styk s Libercem definitivně skončil. V Českém Dubě však Smetana pobyl ještě celý další týden. (Bedřich Smetana a Podještědí, Světlá pod Ještědem, 1984)
Zmíněný Josef Proksch (* 4. srpna 1794 Liberec, † 20. 12 1864, Praha) byl slepý hudebník a skladatel, v letech 1844-1847 do jeho pražské školy chodil právě Bedřich Smetana. Vyučoval jej hudební teorii a kompozici.
Osmého srpna 1814 přenocoval u Zlatého beránka německý hudební skladatel a dirigent Carl Maria von Weber na cestě do lázní Libverda, který už rok věděl o své osudné diagnóze - tuberkulóze. Jeho Čarostřelec se objevil v libereckém divadle kupříkladu v roce 2012, náhled na představení nabízí i film Pět holek na krku. Taková opera v Liberci zažívala první úspěchy v druhé polovině 19. století v Soukenickém divadle na Tovaryšském vrchu, kdy poprvé operní pěvkyně obdržela po vystoupení květiny. Barvy divadelního umění ovšem v tomto městě nehájí jen divadlo literárního kritika F. X. Šaldy (* 22. 12. 1867 Liberec, † 4. 4. 1937 Praha). Táhne se k němu niť od loutkové scény přes Naivní divadlo a studio Ypsilon (1963). Jana Schmida, Miroslava Kořínka nebo Václava Helšuse není třeba připomínat. V Ypsilonce se přitom vystřídalo snad na devadesát herců - Jana Synková, Jiří Lábus, Oldřich
Kaiser (* 16. 5. 1955 Liberec), Martin Dejdar, Marek Eben, Petr Vacek, Jan Jiráň, Bronislav Poloczek, Ondřej Havelka, Luděk Sobota, Lenka Termerová, Jiří Štědroň, Miroslav Vladyka, Arnošt Goldflam, Ladislav Gerendáš, Jiří Schmitzer, Lilian Malkina, Jaroslava Kretschmerová a další.
Mezi liberecké rodáky patří také herec Pavel Liška (* 29. 1. 1972 Liberec) a Karel Zima (* 13. 12. 1971 Liberec).
Do Liberce se pochopitelně i několikrát podíval Spejbl s Hurvínkem.
Je Spejbl Spejblovič vinen? (premiéra 18. 9. 1934 Liberec, Josef Skupa):
Bývalý velitel carské gardy Sergej Ivánovič, emigrant, žijící v Praze, naléhavě potřebuje, aby někdo střežil vzácný rodinný démant, který prodal a který musí odeslat americkému milionáři do USA. A protože v současné složité době může být poctivým hlídačem takového bohatství jen kapitální hlupák, jeho volba padne na Spejbla. Spejbl tedy jede do Ameriky, na luxusní lodi Columbia se mu však démant ztratí. Je sledován detektivem bohatého Američana Mr. Flocka. Není totiž vyloučeno, že po jeho stopách jde lupičská banda. Složitá hra náznaků a nedorozumění, v níž se najde prostor i pro Spejblovu návštěvu varieté a tím i prostor pro varietní produkci osvědčených Trnkových loutek (původně plánované vystoupení Indiánů bylo ze hry vypuštěno a zařazeno do jiné komedie o dva roky později), vrcholí domnělým únosem Flockovy dcery Mérynky-Máničky, která se tu, už na americké půdě, seznamuje s Hurvínkem (v posloupnosti her S + H již potřetí), a happyendem ve všech směrech. Najde se Mánička, která se s Hurvínkem sama schovala, aby Spejblovi pomohla z vězení, kapitán parníku se žení s českou vychovatelkou a Mánička se s ní vrací k české tetičce. Najde se pochopitelně i ztracený démant. Potají si ho vypůjčil Hurvínek, aby s ním hrál kuličky... (zdroj: Klauni v dřevácích - nedokončená komedie o jedenácti obrazech, Praha, 1988)
Po válce dorazil s představením do Liberce Josef Skupa ještě 23. října 1946. Žezlo po něm převzal Miloš Kirschner v roce 1956. A v Liberci měl i několik premiér.
Velegrandteátr Spejbl (premiéra 13. 9. 1959 Liberec) Neuvěřitelné dobrodružství Spejbla a Hurvínka (26. 8. 1962 Liberec)
Od divadla už to není daleko k filmu. Co si budeme povídat, k Liberci patří František Peterka (* 17. 3. 1922 Praha, † 24. 11. 2016 Liberec), báječný chlap jak hora (filmově i doslovně), večerníčkový Krakonoš i Fantomas z Arabely. Prvních deset let svého života tu strávil i král komiků Vlasta Burian (* 9. 4. 1891 Liberec, Lucemburská 34/2, † 31. 1. 1962 Praha).
Pár filmů, ve kterých filmové štáby poctily Liberec
Ošklivá slečna, 1959 Blbec z Xeenemünde, 1962 Pět holek na krku, 1967 Křehké vztahy, 1979 My všichni školou povinní, 1984 Prima sezóna, 1994 Maigret a ministrant, 1997 Grandhotel, 2006 Poslední cyklista, 2014 Svět pod hlavou, 2017
Carnival Row, 2018, 2020 Spider-Man: Daleko od domova, 2019
Co k filmům říct? Průvodcem po Liberci v padesátých letech nám v Ošklivé slečně byli Dana Medřická a Karel Höger. Měli jsme možnost vidět prostor od nádraží až po Soukenné náměstí, Masarykovu třídu nebo starý Ještěd. Blbec z Xeenemünde se podepsal na vztazích i dalších rolích Václavu Sloupovi, který se ve filmu potkal se Slávkou Budínovou či Rudolfem Hrušínským. Zavítal sem tehdy i herec Jan Pivec. Vidět jsme ve filmu mohli Alšovu ulici, Sokolskou pod mostem a v neposlední řadě ulici Na Ladech. Film děsí svým koncem (jehož mírnější podobu bez účasti kamer si tehdy vynutil právě Jan Pivec), a je nepřímo s Libercem svázán i existencí raket V-1 Reichenberg. Markéta Zinnerová část scén i postav svého seriálu My všichni školou povinní zařadila do Liberce a jeho okolí pravděpodobně proto, že sama zde roku 1959 odmaturovala a řadu postav zažila (vybavíte si labilní učitelku Hajskou v podání Gabriely Vránové?). Točení Maigreta na Vápence pamatují především obyvatelé Hanychova. Pro účely filmování jezdila po Liberci i zelená tramvaj. Grandhotel je pro mě osobně zajímavý spíš scénami Liberce než dějem. Marek Taclík a Klára Issová nehrají špatně, jen mě tento film Davida Ondříčka zkrátka neoslovil. Stejně tak Křehké vztahy Juraje Herze jsem projel jen kvůli záběrům Liberce (přestože na ČSFD nemá špatné hodnocení). Pro jeden díl Světa pod hlavou se výborně hodil liberecký (socialistický) kulturák. Posledního cyklistu jsem popravdě řečeno neviděl. Lunapark si mohli Liberečané užít, když se stavěl před radnicí v rámci natáčení dalšího dílu Spider-Mana. Ruské kolo se ostatně na náměstí objevilo znovu před vánočními svátky 2019. Záběry z Liberce se spolu s dalšími destinacemi objeví v první a druhé sérii seriálu Carnival Row s Orlandem Bloomem. A pořád to ještě není všechno. Ve výčtu chybí seriály o Albertu Einsteinovi, Miladě Horákové či Sigmundu Freudovi, 12 opic, Zrádci či severský Atlantic Crossing.
Nejen v regionálních médiích, ale i v České televizi a dalších má Liberec své zastoupení. A to třeba v podobě Marcely Augustové (* 19. srpna 1965 Hořice) - historický pořad Pionýrská vlaštovka, Události aj., která dlouhodobě pobývala v Liberci a ani dnes to do něj nemá z Hodkovic daleko. Zmínit můžeme i Romanu Proškovou (* 17. 8. 1973 Liberec) - Genus TV, TV Nova, FTV Prima, nebo mediálně známou Miss Severní Čechy Nikol Lenertovou (* 26. 11. 1974 Liberec) - TV Nova.
Do kulturního dění Liberecka se rovněž nesmazatelně zapsal jeden pár - manželé Jan a Jana Koškovi († 20. 12. 2019), kteří učili tančit několik generací. Taneční kurzy pořádali v Liberci, ale třeba i v Hrádku, Jablonci a Tanvaldu přes třicet let.
Až při psaní těchto řádků jsem narazil na jméno Karla Hájka († 28. 5. 2020). Neuvěřitelných 60 let doprovázel hrou na varhany v obřadní síni liberecké radnice svatby, vítání občánků a další slavnostní obřady. Velkou měrou se zasloužil o to, že se varhany v obřadní síni vůbec objevily. Dožil se krásných 90 let.


Architektura


K libereckým stavbám neodmyslitelně patří architekt Karel Hubáček (* 23. 2. 1924 Praha, † 23. 10. 2011 Liberec). Do Liberce se dostal v roce 1951, hotel a televizní vysílač na Ještědu (výstavba 30. 7. 1966 - 21. 9. 1973) navrhl už
v roce 1963, i když tehdy nerespektoval zadání dvou budov, hotelu a vysílače. Nakonec za něj dostal v roce 1969 Perretovu cenu, nicméně slavnostního otevření se zúčastnit nesměl a ani převzít cenu. V souvislosti se stavbou nutno zmínit i statika Zdeňka Patrmana, jenž se podílel na kyvadle tlumícím kmitání věže. A byl to Karel Hubáček, kdo se také podepsal spolu s Miroslavem Masákem na podobě libereckého obchodního domu Ještěd (korektně řečeno projektu sdružení architektů SIAL). O jeho potřebě vědělo město už v roce 1961, nicméně na realizaci pavilonů A, B a C došlo až v letech 1970-1979 (srovnány se zemí v roce 2009). Názory na tuto stavbu, stejně jako její demolici, se různí. Oranžové dlaždičky a na pohled rezavý plášť (ve skutečnosti patinující ocel Atmofix s řízenou korozí) každému nesedli. Do Liberce ovšem obchodní dům patřil, stejně jako heslo "Ještě jdu do Ještědu". S městem a architekturou je spojeno v poválečném období také jméno architekta Svatopluka Technika (* 7. 3. 1913 Rašovka, † 2. 2 2010 Liberec). Ten se účastnil úprav středu Liberce a také libereckého výstaviště (1946 přehlídka pod názvem "Budujeme osvobozené kraje"). Pod jeho rukama vzniklo sídliště na Králově Háji či atriové domky na Aloisině výšině. Účastnil se podobně jako Hubáček soutěže o návrh hotelu a vysílače na Ještědu.


Umění


A co umění? V tomto oboru - přiznám se - propadám. Nejsem s to posoudit díla z výstavy Socha a město Liberec 1969, znovu umístěné figury Olbrama Zoubka (* 21. 4. 1926 Praha, † 15. 6. 2017 Praha, je autorem třeba i postav a Pomníku obětem komunismu na Petříně), ani Bránů snů jeho manželky Evy Kmentové či Motýlí křídla Jiřího Nováka stojící naproti muzeu před bývalým Bytexem. Spousta soch byla zničena, poškozena časem či vandaly, nebo opakovaně přemístěna. Taková Žena s holubicí Josefa Pekárka se stala i terčem řady vtipů. Dnes je k vidění v parku Budyšínská.


Literatura


Božena Němcová (* pravděpodobně 4. 2. 1820 Vídeň, † 21. 1. 1862 Praha) se se svým manželem - finančním komisařem - stěhovala do Liberce po jeho přeložení v únoru 1850 (jiné zdroje uvádí jako datum stěhování prosinec 1849). Panovala tu tehdy krutá zima. Pobývali tu společně necelý rok. Z prvního bydlení je vyhnal požár, za druhé je považován dům na náměstí Českých bratří. Přesně to ale nevíme. Z města nadšená rozhodně nebyla. Přátelé ji příliš nenavštěvovali, navíc ji v červnu zemřel otec. Navíc se nesetkala se vstřícností českých obyvatel za Ještědem, nejčastěji kvůli zaměstnání jejího muže. V tomto ohledu měli místní lidé mnohem blíž ke Karolině Světlé (* 24. 2. 1830 Praha, † 7. 9. 1899 Praha). Tak, ačkoliv se narodila i zemřela v Praze, přes léto pobývala v dnešní Světlé pod Ještědem, rodišti manžela Petra Mužáka. Její dílo a život ostatně ovlivnilo i přátelství právě s Boženou Němcovou. Karolina Světlá podává o návštěvách Boženy Němcové zprávu:
Jsouc jak obyčejně o prázdninách návštěvou u Mužáků, ptala se jednou sousedek: "Proč vše to, co mi teď vykládáte, jste nevypravovali oné krásné paní, kteráž schválně přišla až z Liberce, chtějíc o vás tak pěkné věci napsati, jaké napsala o venkovanech v krajinách jiných?" "Však jsem jim dal výstrahu, aby nevykládaly nic jiného, než ňákou tu hloupou pohádku," přiznával se tchán. "A proč?" podivila jsem se. "Vždyť to byla paní úřednická, a její muž byl jeden z takových komisarů, kteří vyměřují lidem platy a pokuty," objasňoval mi tehdejší situaci. "Jak snadno mohly naše
ženštiny něco prošplechtnout, čím by uvalily na nás nové přirážky. K čemu by sem byla vážila tu obtížnou cestu, než že ji sem poslal muž na zvědy? Však nejsme dnešní a víme, jak nám tihle páni přejí."
K oněm spisovatelkám patří do trojlístku ještě jedno jméno - Jan Neruda (* 9. 7. 1834 Praha, † 22. 8. 1891 Praha). Mezi ním a Světlou se dokonce mluví o (platonickém) vztahu. Nerudovo hodnocení Liberce si nebere servítky. Město navštívil v září 1865 a popsal jej ve svém fejetonu "Liberec" (sbírka Menší povídky):
I.
Nepříjemný je Liberec jak málo které město! Kdyby chtěli realisté poesii umrtvit, nechť ji internují do Liberce: za čtrnáct dní bude na ní místo pele sukno a její růžové tváře budou obarveny do špinavého modra. Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny, Kamenice má v řečišti svém místo vody rozpuštěnou šmolku, - člověka to mrzí, že alespoň nebe není zde zelené nebo červené, aby přece nějaká byla změna! Modro a nic jiného než modro, sukno a nic jiného než sukno! V zahradách rostou rámce na rozvěšení sukna, lidé shýbají se bud pod soukennými balíky až k zemi, bud mluví místo myšlenek samou bavlnu, ano i umění je zde soukenické, divadlo patří soukeníkům a jediný nápis na něm svědčí, že je mimo chrámem umění také ještě "tuchknappenherberge". Člověk má na své duši sukna pro několik zim dost, když vyjde zas z Liberce, této "zweite landeshauptstadt, erste deutsche stadt Böhmens"!
Historie povídá, že má Liberec své jméno od jakés Liberky, opevněné hospody; pověst dí, že od jakéhos Slovana Libora; Němci ale nevěří ani historii ani pověsti a jmenují město Reichenberg a nevědí proč. Liberec má zcela ráz města od včerejška. Kdosi vylíčil, že Liberec vypadá, jako by byl někdo dal pyšné paláce a mizerné chatrče do jednoho pytle a pak vše vysypal, ať to padne kam padne. Pravda, chatrčí je tu dost, ale pravých paláců jsem neviděl! A ostatní domy jsou zas jen továrnami jeden jako druhý, všechny pod břidlicí a všechny s bleskosvodem; několik set stejných modelů a dohromady jmenuje se to Liberec.
Ač má Liberec pět čtvrtí jako Praha a o tucet pahorků víc než Řím, má přece pro svou roztroušenost a nepravidelnost zcela jen ráz venkovského a sice pohorského městečka. Právě tak jak pohorské vesnice roztrušují budovky své po stráních zcela bez pravidel, stavěli liberečtí továrníci po nížinách, jak je napadlo. Proto také má Liberec ku podivu velký objem a knihkupectví liberecká prodávají plány, které sterými názvy ulic imponují. Ovšem do většiny ulic sotva vejdeš a vlastně jsi již zase z ní vyšel. Továrny potřebují světla, nepřilehají rády k budovám jiným a každou stranu továrny poctili Liberčané hned jménem ulice.
Chodil jsem po Liberci s plánem v ruce a musil do něho nahlédnout každý desátý krok. Svrchní části pahrbků jsou obyčejné neobydleny, zorané na nich lihy dodávají městu ještě venkovštější ráz. Krásným nebude Liberec nejspíš již nikdy, pravidelná Plzeň na př. je proti němu hotovou Florencí. Celistvý obraz nynějšího Liberce musil by se z některého okna nebes kreslit a pak ještě by vypadal Liberec jako konglomerát v mineralogické sbírce, vždy kus hlíny a pak teprv pecka lepšího kamene.
Hrbolalost půdy je tak velká, že se tážeš mimovolně po účeli, zarachotí-li někde jednotlivý kočár; mezkové by tu byli nepoměrně lip na svém místě než jsou koně. Do některých ulic dívá se cizinec zrovna nedůvěřivě vzhůru, kdo nemá obrovské plíce, nemůže v Liberci ani procházkou chodit. Jednu z těch krkolomných ulic nazývají "Wolkengasse"; mohli by toho jména užit pro všechny ulice a rozeznat je jenom dle čísel, "Wolkengasse nro I., nro II. atd."
Jak vysoko zde stojí industrie a povzneslo-li se právě tak, jako je zde umění soukenické, zase soukenictví na umění, neodvážím se rozhodovat. Rovněž těžko určit, je-li Liberec nyní opravdu bohat, poslední doba všeobecných továrnických úpadků dosti mnoho mu as ublížila. Tolik je ale jisto, že jsem nikde neviděl takové množství otrhaných dětí jako v Liberci. Jsou to ovšem jen děti dělníků, pan továrník může k vůli těm hadrům dosti peněz míti! Kde je nepoměrná nadvláda továrnického průmyslu, kde jsou peníze nejvyšším účelem života, brávají se často peníze za totožný se vzdělaností. Materialismus spokojuje se zevnějším leskem a demoralisuje často v každém ohledu. Abych libereckým pánům továrníkům neublížil v ohledu nijakém, cituju, že co hlavní svou duševní v astnost s pyšným úsměvem uvádějí: "Ja das ist wahr, der Reichenberger ist grob, sehr grob!" A to hrubstvi není snad jen polovičalé, ne snad jen pověstná ostatně dosti vídeňská "gemuethlichkeit", nýbrž plné, opravdové, prahrubé hrubství! Něžné pohlaví nezdá se co do vzdělanosti také nad turnovské falešné drahokamy povznášet.
Jeden z mých sousedů při obědě v elegantním hostinci Frankovu (přál, že je "l'homme des lettres"), obdržev právě od nějaké dámy list, sázel se na znamení vzdělanosti dámy té, že v dopisu jejím nebude ani jedna pravopisná chyba. Pak jich napočítali jenom několik.
Však to bude také v Liberci brzy lip. Na škole mají nápis "aussaat fuer tugend und weisheit" a po městě mají sílu kožešníků, kteří šijou i pro nemluvňata buršácké čepice. Liberec se honosí čistě německou kulturou a bude snad již za málo desítiletí umět také německý pravopis. Prozatím musí arci i veřejná oznámení vyčkat pravopisně blaženější doby!
II.
Školám libereckým ubývá. Na reálku přichází vždy méně českých žáků a německá vzdělanost a německý obchod mají tolik životní síly zde do sebe, že obchodní škola také jižjiž dechu ztrácí. Podivné to důkazy vzdělanosti! A skrovné vzdělanosti obecné rovná se důstojně nevzdělanost politická. Jako se protivy všude stýkají, tak také zde jedna a sice větší část německého občanstva indiferentně mlčí jako hrob a druhá zase křičí jako blázen. "Deutsch, deutsch, deutsch" je u těchto každý šindel a každý šindelák, a kdekoliv se v jedné místnosti prodává svorně "pivo, kořalka a rum", napíšou hned na firmu "zur deutschen einheit". Podobným politickým výrazům učí se nyní hlavně z "Neue freie Presse", nečtouce mimo ni skoro nic více. Poněvadž nejsou dosti vzděláni na čtení českých časopisů, jsou náhledy jejich velmi jednostranné: za půl tuctu dlaždiček z Hirschgrabenu ve Frankfurtu dají sebe i celé Rakousko, - neboť o tom nemají ani nejmenší pochybnosti, že Liberec je hlavní věc a ostatní Rakousko že na Liberci jen tak visí. "Těžiště Rakouska je přec jen v Německu," tvrdil jakýs politisující panáček vedle mne k sousedu protějšímu, rodilému to Prušáku. - "Toť je věc zázračná," divil se tento uštěpačně, "já posud neseznal ani jedinou věc, která by měla těžiště své mimo sebe!" Ovšem, Prušáci jsou objektivní, protože se jich naše záležitosti netýkají, a náš soused při
table l'hóte nemohl na př. také pochopit, jak k tomu přijdou Němci, že v Itálii se stále volá "morte ai Tedeschi", kdežto přece Německo nemá již po dvě století v Itálii co dělat.
Liberec má také svůj lokální, několika továrníky subvencionovaný lístek. Jmenují jej "Reichenberger Zeitung" a mimo Liberec jej tuším ani neprodávají z příčin ovšem velmi jasných. Co do obsahu živí se odjinud, co do formy je prý nyní hrubý, byl prý ale vyhlazenější, pokud jistá, arci že zas jen v Liberci uznávaná kapacita od redakce neodstoupla. Bývají morální firmy tak dobře akreditované, že každé slovo od nich vycházející má se vždy za rozhodně rozumné; "Reichenberger Zeitung" toho štěstí nemá. Za to má prý v Liberci nezvratnou pověst co nepřítelkyně Čechů. Ukazovali mně jakožto pravý zázrak v ní jeden feuilleton z Prahy (otisk z "National-Ztgu."), ve kterém se nám nenadávalo. Pisateli feuilletonu toho líbila se Praha tak, že ho naplnila "unsagbare wehmuth" nad jejím elegickým rázem, a poněvadž jeho bolest byla "unsagbar", plácal na celých třech sloupcích o tom, že ten "čilý, nadaný, náruživý" lid český musí se přec jen poněmčit. A to prý se stane velmi brzy, jen co Čechy - budou v celním spolku s Německem! Přísahám, že jsem to skutečně četl tištěné! Jakoby se bylo posud na českých hranicích platilo z němčiny clo! Nesnášenlivost Liberčanů má již svou historii a obdržela již svůj monument - viz "Slovník naučný". Tak zle, vlastně tak hloupé arci již není, jako bylo, když v hostinci zapovídali Francouzům zde mluvit - francouzsky, nebo když běhal ulicemi libereckými po lovecku vycvičený řezník, fackující každého, kdo mluvil česky.
S Libercem je spjat také Miloš Zapletal (* 13. ledna 1930 Prostějov), skaut, spisovatel považovaný za pokračovatele Jaroslava Foglara, překladatel E. T. Setona, autor Velkých encyklopedií her atd., Ten se do Liberce přistěhoval ke konci 50. let.
Vybavíte si zfilmovanou knihu Vekslák? Jejím autorem je liberecký rodák Pavel Frýbort, vlastním jménem Pavel Hříšný (* 20. 5. 1946 Liberec, † 27. 3. 2007).

Liberec a příroda

Komu teď vzdát hold za liberecké hory, ať už lužické nebo jizerské? Rozhodně mezi ně patří Miloslav Nevrlý (* 29. 10. 1933 Praha). Jeho Kniha o Jizerských horách spatřila světlo světa už v roce 1976 a v roce 2007 došlo na její čtvrté vydání. Co k tomu dodat více. Jeskyňáři by určitě přidělili body Ivanou Rousovi ze Severočeského muzea, pomníčkáři by připomněli Gustava Ginzela (* 28. 2. 1932 Liberec, † 28. 11. 2008 Kempten, Německo). V neposlední řadě si čas od času připomínáme Expedici Peru 1970. V patnáctičlenné výpravě Lokomotivy Liberec se objevilo i jméno Ivana Bortela, patřícího tehdy k horolezecké špičce. Plánovaným cílem byla Aljaška a McKinley, nicméně po srpnových událostech 1968 bylo vše jinak, a výprava odcestovala v dubnu 1970 do peruánských And (zkraje roku 1970 skupina absolvovala Jizerskou padesátku). A jako by nestačilo, že na parník s rozkradenými zásobami čekali téměř dva týdny, první skutečné neštěstí potkalo expedici 18. května, kdy zahynul po pádu právě Ivan Bortel. Myšlenky na návrat změnilo nakonec rozhodnutí pokusit se vystoupat na Huascarán. Bohužel 31. května 1970 zastihlo Peru mohutné zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy stupnice, které smetlo více jak 250 měst a obcí a zpustošilo oblast o rozloze 83 500 km2, základní tábor výpravy nevyjímaje...


Členové expedice:


Ivan Bortel Arnošt Černík Milan Černý Vilém Heckel Jiří JechValerián Karoušek Jaroslav Krecbach Miloš Matras Ladislav Mejsnar Milan NáhlovskýBohumil Nejedlo Zdeněk Novotný Jiří Rasl Svatopluk Ulvr Václav Urban


Závěrem


Jsem si vědom toho, že tu ani zdaleka nejsou všechna jména, jména těch, kteří něco Liberci dali nebo tu zanechali anonymně, a že leckdy to nebylo a není o jednotlivcích. Patří k nim hokejisté (1934 SK Rapid Horní Růžodol, 2000 HC Bílí Tygři, 2002 postup do extraligy, 2016 mistrovský titul), fotbalisté (1899 Reichenberger Fussballklub, 1958 Slovan Liberec, 1993 postup do 1. ligy, 2002 první mistrovský titul), volejbalisté (1948 klub, 1969 VK DUKLA Liberec, 18 mistrovských titulů), nebo lidé, kteří stáli u zrodu (nejen) libereckého florbalu (2001 první ženský titul pro Crazy Girls Liberec). S hlavičkou Dukly Liberec (1956) jsou svázána jména jako Nikola Sudová, Martin Koukal, Kateřina Neumannová, Ester Ledecká, Eva Samková, Ondřej Bank nebo třeba Pavel Ploc. Za hokej zmíním alespoň jedno jméno - Petr Nedvěd (* 9. 12. 1971 Liberec). Stále málo? Dobře tak tedy - tenista Martin Damm (* 1. 8. 1972), závodník Formule 1 Tomáš Enge (* 11. 9. 1976 Liberec) a atletka Zuzana Hejnová (* 19. 12. 1986 Liberec).

Liberec má svůj Severáček (1958), město reprezentují školy i jiná uskupení. Město může být jistě pyšné i na profesionálního kouzelníka, opakovaně zapsaného v Guinnessově knize - Zdeňka Bradáče (* 27. února 1987 Liberec). A ... určitě jsem na někoho podstatného ještě zapomněl.


Kateřina z Redernu František Clam-Gallas František Josef I.
Johann von Liebieg Heinrich von Liebieg Václav Šamánek
Ferdinand Porsche Vlasta Burian František Peterka
Karel Vacek Václav Helšus Miloslav Nevrlý
Miloš Zapletal Karel Hubáček Petr Nedvěd
Expedice Peru 1970
Expedice Peru 1970
Expedice Peru 1970
 Johann Liebieg (1802–1870) se s textilkami v Liberci a okolí vypracoval mezi nejbohatší podnikatele v celé habsburské monarchii. Ve světě konkuroval tradičním britským vývozcům. autor: Wikimedia Commons - Adolf Dauthage (CC-PD)
Johann Liebieg (1802–1870) se s textilkami v Liberci a okolí vypracoval mezi nejbohatší podnikatele v celé habsburské monarchii. Ve světě konkuroval tradičním britským vývozcům. autor: Wikimedia Commons - Adolf Dauthage (CC-PD)

2,5 mil.
zlatých představoval roční obrat podniků Johanna Liebiega. Zaměstnával především na Liberecku více než osm tisíc lidí a patřil v polovině 19. století k největším evropským vývozcům textilu.

Johann Liebieg (Foto: Josef Kriehuber, Wikimedia Commons, CC0)
Johann Liebieg (Foto: Josef Kriehuber, Wikimedia Commons, CC0)
Rodina Jana Josefa Liebiega v altánu na zahradě u smiřického zámku v červnu 1880 | Foto: Fotoalbum Gabriely Liebiegové provd. hraběnky Radecké, uložené ve Státním okresním archivu v Liberci. Fotografoval Martin Kareš
Rodina Jana Josefa Liebiega v altánu na zahradě u smiřického zámku v červnu 1880 | Foto: Fotoalbum Gabriely Liebiegové provd. hraběnky Radecké, uložené ve Státním okresním archivu v Liberci. Fotografoval Martin Kareš

Johann Liebieg: Liberecký textilní magnát, který začínal jako pašerák

Budování kapitalismu v českých zemích bylo v 19. století zprvu v rukou aristokratů, židovských podnikatelů a německých továrníků. Ztělesněním posledně jmenovaných byl i liberecký textilní magnát Johann Liebieg. Šlo o selfmademana, který se z obchodního příručího vypracoval pílí a nevšední dravostí a zařadil se během několika let mezi nejzdatnější průmyslníky Habsburské monarchie. Zaměstnával tisíce lidí a vyvážel bavlněné látky do celého světa.

Skvrnou na jeho pověsti dodnes je krvavé potlačení stávky jeho dělníků v severočeském Svárově, při němž vojáci a četníci zastřelili sedm lidí.

Anglická zkušenost

Ačkoliv se Johann Liebieg narodil v rodině soukenického mistra, měl se na přání své matky stát knězem. Nakonec ale musel pomáhat živit početnou rodinu, a tak nastoupil do soukenické dílny.

V šestnácti letech vyměnil jednotvárnou práci za podomní prodej. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, šle, čepice nebo dýmky a tabák. Přivydělával si i pašováním zboží přes česko‑slezskou, respektive rakousko‑pruskou hranici. Přitom ho také chytili a odsoudili k pokutě.

I tak zakrátko shromáždil dostatek peněz, pomohlo i dědictví po rodičích, aby s bratrem Franzem mohl odejít do Liberce. V tomto textilním centru s desítkami manufaktur a továren si v roce 1822 otevřeli obchod s látkami a módou z Lipska. Vedle toho vykupovali plátno od okolních tkalců.

O tři roky později Johann vyrazil na studijní cestu do Francie a pak do tehdejší Mekky textilního průmyslu, do Anglie. Zjišťoval, jakých strojů se v tamních továrnách využívá a jaké látky se na nich nejvíce vyrábějí. Po návratu domů bratři najali soukenickou dílnu s 12 ručními stavy, kde vyráběli tibetové, saténové a merinové látky, tedy látky jemné a luxusní, které se i na náročném britském trhu objevily jen o málo let dříve.

Obchodní pobočky měl v Paříži a v Hamburku, ale také v Mexiku, Brazílii nebo Argentině. Látky vyvážel rovněž do Asie.

Za další dva roky koupili za 19,5 tisíce zlatých od pražského bankéře opuštěnou továrnu v Josefině údolí v Liberci. A k tomu i velký pozemek. Šlo už o nemalou investici, protože dělnický plat v té době představoval 200 zlatých ročně.

Patřilo jim několik budov s vodním kolem, ale později už také s parními stroji. Zprvu se v nich topilo rašelinou a hnědým uhlím, později uhlím černým. V roce 1833 tam již pracovalo 300 lidí na 213 stavech. Tyto stroje si Liebieg většinou dovezl z Anglie a při jejich nákupu mu pomohly peníze manželky. Přibyly i další tkalcovny, přádelny a barvírny, v Josefově Dole, Heralticích, Mildenavě, Železném Brodě a Rochlicích‑Vestci.

Vyráběly se především polovlněné tkaniny. Soukenictví zpracovávající domácí vlnu totiž i kolem poloviny 19. století zůstávalo v českých zemích nejvýznamnějším odvětvím textilního průmyslu. Kvetlo v Brně a právě v Liberci. Liebieg kopíroval anglické výrobky a s nimi rychle pronikl na trhy celé habsburské monarchie.

Anglickou konkurenci nakonec vyřadil zásah vídeňské vlády. Ta domácí textilní podniky vehementně podporovala, ačkoliv v případě nového bavlnářství zprvu váhala. Podnikatel měl i štěstí - jak rakouská, tak i nedaleká německá ekonomika procházely konjunkturou a po textilu byla velká poptávka.

(zdroj: https://ekonom.cz/c1-67082650-johann-liebieg-liberecky-textilni-magnat-ktery-zacinal-jako-paserak?utm_source=texty+&utm_id=facebook&fbclid=IwAR29Hq_EwtCFlpuoOp2bVrXZTuXWXgeEYnxppjc4EAjJKoCT1obkgRQLnKg  )

Fotografie - fenomén předávání informací má víc jak sto let

Dnes vám každý vyfotí na přání kdekoho. Úplně naopak tomu bylo za našich prababiček. Před sto lety nebylo babičky, aby si neschovávala kdesi v šupleti pár fotek na kartonu.

Těch tvrdých, co vydrží věky - vydržely a mám jich pěknou hromádku. Dívám se na ně, prohlížím, obracím je a čtu, kdo je vyfotil. Je to úžasně zábavné čtení.

Začalo to před víc než 150 lety. Později nebylo městečka a ve velkých městech ulice, kde nebyl fotografický ateliér a ten měl zákazníky úplně všude. Od posledního ševce, co neměl na zaplacení a za fotky platil opravami bot po knížete, či hraběnku, která bydlela za městem na kopci, na zámku a jejíž erb se objevoval na rubu všech příštích fotografií, fotografického ,,závodu", který této příležitosti využil a pasoval se na dvorního dodavatele fotek - jeho milosti. Slušná reklama, báječný pokus, jak se zviditelnit. A na věky.

Vedle jména fotografa máme na rubu vedle erbu - knížecího pláště z hermelínu ryze české jméno - Gustav Hawlitschek - Haida (dnes Nový Bor). Ulrich už byl na tom lépe. Zadní část jeho fotografií svědčila, že to byl už "pan fotograf". Řada ocenění, erbů a doprovodného textu hovoří o úspěšnosti. To samé můžeme říci o Karáskovi z Jablonce nad Nisou, který zákazníku oznamuje, že uchovává desky (negativy) k pozdějšímu přiobjednání fotografií. Ještě lépe na tom byli fotografové v Liberci jako například Hubert Ginzel, poskytující své služby "u císaře rakouského", Staroměstské náměstí 3-4. Ernst J. Miller, co do počtu medailí na rubu fotek asi tak stejně, ale sídlící na Novoměstském náměstí 261-1. Měl i pobočku svého závodu v Jablonci nad Nisou. A někdo z rodiny fotil zřejmě i v Hrádku nad Nisou. Franz J. Müller - hned vedle pošty.

V Hrádku nad Nisou bylo fotografů požehnaně. Heinrich Michler a mnozí z rodiny Gotšajnů hned pod nádražím. V Jablonném v Podještědí to byl na náměstí A. Hackel, v České Lípě H. Lindner, J. John v nedalekých Hradčanech č. 82, Šimon v Turnově, v Rochlicích a ve Vratislavicích A. Schar.

Popravdě je ten rub starých fotek často zajímavější, než jejich líc zachycující tváře našich předků urputně hledících do fotografického aparátu. O nich se na kartonech z druhé strany fotek nepíše. Není tam místo. To zaujímá reklama páně fotografa s vyjmenovanými úspěchy a adresa jeho závodu. Schází mi e-mailová adresa, telefon už někde uveden je. F. Müller z Liberce, dvorní fotograf velkovévody Karla Ferdinanda měl už číslo telefonu 351, Carl G. Springer rovněž z Liberce měl číslo telefonu 436. Naproti tomu v Jablonci nad Nisou a v Lípě telefony uvedeny nejsou, ale počet získaných výstavních medailí ano.

Svět propadl fotografování. Všichni se rádi fotografovali počínaje těmi ode dvora ve Vídni a v Praze, až po ty z poslední usedlosti naší vlasti. To bylo tak zhruba před sto lety. A abych nezapomněl, váš mobil prý umí fotit taky. Ten můj je starý už pár let, tudíž je předpotopní. Noe by mne s ním na archu nepustil. Svět se opravdu mění, ale fotka na kartonu přetrvá mne, vás i věky...

Egon Wiener

zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de

Fotografie z atelieru Ernsta J. Müllera

 Reichenberg, Neustädter Platz čp.16

Ernst J. Müller, podle počtu medailí na rubu fotek patřil mezi nejlepší fotografy v Liberci na konci 19 a začátku 20. století, svůj atelier měl na dnešním Sokolovském  náměstí čp. 261/1. Měl i pobočku svého závodu v Jablonci nad Nisou.

zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
https://www-zvab-com.translate.goog
https://www-zvab-com.translate.goog
zdroj: https://www.ebay.de
zdroj: https://www.ebay.de
fotografoval Ernst J. Müller, Reichenberg, Neustädter Platz 16 (archiv O.Musil)
fotografoval Ernst J. Müller, Reichenberg, Neustädter Platz 16 (archiv O.Musil)
Fotoateliér Ernst J. Müller, Reichenberg, kolem r. 1900 (archiv SM Liberec)
Fotoateliér Ernst J. Müller, Reichenberg, kolem r. 1900 (archiv SM Liberec)
Liberec - shromáždění radních  (zdroj: https://www.franz-josef.cz)
Liberec - shromáždění radních (zdroj: https://www.franz-josef.cz)
(zdroj: https://www.franz-josef.cz)
(zdroj: https://www.franz-josef.cz)
https://www.ansichtskartenversand.com/
https://www.ansichtskartenversand.com/
(zdroj: https://www.franz-josef.cz)
(zdroj: https://www.franz-josef.cz)
R. Ginzel Rybářská ulice – pohled na kostel sv. Kříže a louku, 3. 5. 1911,
R. Ginzel Rybářská ulice – pohled na kostel sv. Kříže a louku, 3. 5. 1911,
Ulička ze Široké do Pražské ulice v roce 1920 (foto R.Ginzel)
Ulička ze Široké do Pražské ulice v roce 1920 (foto R.Ginzel)
R. Ginzel- Rybářská ulice – noční snímek, 1908,
R. Ginzel- Rybářská ulice – noční snímek, 1908,
foto R.Ginzel - Heliova ulice
foto R.Ginzel - Heliova ulice

Snímky Rudolfa Ginzela dýchají nostalgií

Ačkoli byl Ginzel vlastně amatér (věnoval se výuce jazyků a překladům), jsou jeho práce na vysoké profesionální úrovni. A to především díky originalitě zobrazování a schopnosti vyhledávat nečekaná tajemství prostoru.

Ginzelovy fotografické scenérie zdobí především smysl pro romantizující a tajnosnubný popis běžné a každodenní skutečnosti. Co může být interesantního na železničním mostě přes řeku Nisu, zasněžené křivolaké uličce na periférii či modlící se ženě u barokního přírodního oltáře v Ruprechticích? Pro člověka chodícího tudy pravidelně zřejmě nic.

Ne tak pro objektiv Rudolfa Ginzela. Při detailním rozboru určité práce začíná pozorovatele obklopovat zvláštní mikrokosmos, do kterého je nemilosrdně vtažen. Cesta do Stráže nad Nisou najednou ubíhá tam někam za ztrácející se horizont. A stromy s kaplí uprostřed dostávají symboliku Svaté Trojice, cesta je plynoucí život, šumící obilné lány jdoucí k obzoru mají charakter nekonečna.

Kromě fotografování většinou přírodních či městských koutů bez přítomnosti lidské bytosti, ukázal svými fotografiemi také obraz z tehdejšího života. Momentky chlapců hrajících si na vojáky, lidí korzujících po náměstí nebo spěchajících za prací můžeme chápat jako detailní obrazový dokument dávno uplynulé doby. Stejně tak mají práce svou neocenitelnou hodnotu jako historická sonda do urbanizmu Liberce. Vždyť některá vyobrazená zákoutí pamatují stěží už jen nejstarší obyvatelé.

Fotografie Rudolfa Ginzela v sobě prolínají dva silné momenty. První je ten citový, kdy si povzdechneme, jaká to byla krásná doba, když byla zima opravdovou zimou a léto skutečným létem. Racionálnější pozorovatel má pak v sobě náznak smutku po starých zákoutích a místech.

(zdroj:https://www.novinky.cz/kultura/clanek/snimky-rudolfa-ginzela-dychaji-nostalgii-186243?fbclid=IwAR1IZ2DJEgrDg29KriuU5779iiBYjxFzmTMgIpYS8WNW1vwPLrnoht4SXp8 )

Na Ladech (původně z archivu Severočeského muzea)
Na Ladech (původně z archivu Severočeského muzea)

Fotografie Rudolfa Ginzela

Jméno svého německého rodáka Rudolfa Ginzela už Liberec téměř zapomněl. A to i přesto, že po sobě předválečný amatérský fotograf zanechal stovky snímků města a okolí. Snažil se zachytit dnes už často zaniklá zákoutí libereckých i sudetských vesnic.

"Jeho dílo bylo publikováno v renomovaných fotografických časopisech ještě před první světovou válkou, ve své době byl známý především jako pedagog," uvedl ředitel muzea Jiří Křížek. Před jeho hledáčkem ožívala stará architektura i rozpadající se lidová místa.

Jeho tvorba ukazuje i to, jak se předválečný Liberec změnil. Třeba na snímku z konce první světové války zachytil tehdejší novostavbu libereckého krematoria. Dnes údolí s továrními komíny nahradily stromy a siluety moderních budov. Poznat místa, kde Ginzel fotil, není díky jejich transformaci jednoduché. Kolikrát rozhoduje pouhé postavení domu vůči cestě.

PhDr. Rudolf Ginzel

(2. října 1872 Liberec - 14. srpna 1944 Liberec)

pocházel ze staré a rozvětvené liberecké tkalcovské rodiny, v níž se však objevily i významné osobnosti věnující se výtvarnému umění či fotografii. Rodinná tradice hovoří o spojení s osobou významného libereckého malíře a betlémáře Jakoba Ginzela (1792-1862), jehož syn z druhého manželství Hubert (1846-1880) se věnoval fotografii a měl okolo roku 1880 ateliér zaměřený na portrétní fotografii na tehdejším Staroměstském náměstí (nyní nám. Dr. Eduarda Beneše) v domě č. 3. O generaci mladší Rudolf byl v oblasti fotografické tvorby amatérem. Později se fotografování věnovali i jeho prasynovci Gustav (1931-2008) a Wolfgang (1933-2004), kteří darovali téměř pět set Ginzelových skleněných a listových negativů v roce 1967 Severočeskému muzeu.
Rudolf Ginzel se narodil jako nejmladší potomek soukeníka Josefa Antona (1834-1891) a Anny rozené Vincenz (1836-1905) v Urbanově ulici č. 6 (později Chrudimská). V tomto dnes již neexistujícím roubeném domku prožil většinu svého života. Měl čtyři starší sourozence - bratři Josef Wilhelm (nar. 1859) a Gustav Adolf (nar. 1863) pokračovali v rodinné soukenické tradici, další z bratrů Anton (nar. 1863) vystudoval medicínu a působil jako lékař a porodník v ulici Na rybníčku č. 8, čtvrtá ze sourozenců byla sestra Anna (nar. 1869).

Rudolfovým zájmem se staly jazyky. Po ukončení libereckého gymnázia studoval na univerzitách v Berlíně, Londýně a Vídni, kde dosáhl titulu doktora filosofie. Svou pedagogickou činnost zahájil ve školním roce 1898-1899 jako učitel moderních jazyků na státní reálné škole ve Vídni v VI. okrese, poté působil na reálném gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Na základě souhlasu vídeňského ministerstva pro kulturu a vzdělávání z 23. září 1902 se stal profesorem na Státní reálné škole v Liberci.

Reálka sídlila nejdříve v objektech gymnázia a staroměstské obecné školy na tehdejším Bismarckově náměstí (nyní Sokolovské nám.) a roku 1914 se přestěhovala do nové budovy (nynější základní škola na Husově třídě). Rudolf Ginzel vyučoval němčině, angličtině a francouzštině - zejména ve vyšších ročnících - a působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1932. Byl rovněž členem zkušební komise pro měšťanskou školu a pracoval jako soudní překladatel angličtiny. Vedle pedagogické činnosti se věnoval širokým badatelským aktivitám - jeho články se objevují v ročence reálky, dále publikoval své rodopisné výzkumy atd.

Fotografická tvorba Ginzelovi učarovala na celý život a zachované negativy z let 1906-1936 ukazují široký tematický záběr. Svým objektivem Ginzel zachycoval historické památky, zákoutí měst i přírodní motivy. Lákaly ho uličky starého Liberce stejně jako zajímavé motivy z oblasti Českolipska či Frýdlantska a Jizerských hor. První negativy z roku 1906 mají formát 9x12 cm, ale již následujícího roku začal souběžně používat formát 13x18 cm. Cenné jsou údaje, které často u svých negativů uváděl. Vzhledem ke komornímu charakteru výstavky byly pro nynější instalaci vybrány Ginzelovy snímky zachycující různá zákoutí starého Liberce i okolních obcí, tvořících dnešní město. Mnohá z nich již nenajdeme, zmizely i některé zde zachycené ulice. Cesty spojující město s okolními obcemi nahradily ulice procházející středem nových sídlištních celků.
Těžiště architektonické a krajinářské fotografie se v závěru 19. století postupně přesunulo z oblasti zájmu profesionálních fotografických ateliérů do sféry amatérské fotografie a počet fotografů zachycujících město a krajinu výrazně vzrostl. Pomohl tomu jak vývoj v oblasti fotografické techniky, tak i rozvoj činnosti různých turistických a horských spolků. Amatérští fotografové se od 90. let 19. století organizovali v klubech, na jejichž rozvoji se na českém území nemalou měrou podíleli právě čeští Němci, mezi prvními vznikl i klub liberecký.

Údaje o zapojení Rudolfa Ginzela do činnosti tohoto klubu nemáme, jeho fotografická tvorba však do tehdejšího směřování amatérských fotografů zapadá. V tomto hnutí - zejména ve Vídni či Praze - se prosazovala tzv. umělecká fotografie, dnes často označovaná jako piktorialismus. Volba motivů, při které Ginzel vyhledával zajímavá a romantická zákoutí s hrou světel a stínů, napovídá o sympatiích k tomuto fotografickému směru. V periodiku příznačně nazvaném Photographische Kunst byly v roce 1911 publikovány dvě Ginzelovy fotografie, díky nimž se jeho jméno objevuje v současných publikacích věnovaných vývoji amatérské fotografie v počátcích 20. století.

Nová instalace Kabinetu fotografie probíhala do konce dubna 2013. Na její realizaci se významně podílela také fotografka muzea Milada Dománková, a to jak po technické stránce při ošetření negativů, jejich skenování a výrobě pozitivů, tak i při sestavování vlastního výběru snímků. Předpokládáme, že ke Ginzelově tvorbě se ještě v budoucnosti vrátíme a představíme další tematické celky z jeho tvorby.

autor: Markéta Lhotová

zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/1014586-liberec-pred-sto-lety-fotograf-ginzel-ukazuje-nemilosrdnou-promenu , https://www.muzeumlb.eu/?page=ginzel )

pod Ještědem (foto Rudolf Ginzel)
pod Ještědem (foto Rudolf Ginzel)
Heliova a Rybářská ulice (původně z archivu Severočeského muzea)
Heliova a Rybářská ulice (původně z archivu Severočeského muzea)
Krematorium (původně z archivu Severočeského muzea)
Krematorium (původně z archivu Severočeského muzea)
(původně z archivu Severočeského muzea)
(původně z archivu Severočeského muzea)

85 let od úmrtí F. X. Šaldy

V Liberci vlastně nikdy pořádně nežil, byť se zde narodil. Přesto na nejznámějšího literárního a uměleckého kritika město pod Ještědem vzpomíná. Po Františku Xaveru Šaldovi jsou zde pojmenovány nejstarší české gymnázium, náměstí i místní divadlo.

Malý František Xaver se narodil 22. prosince 1867 do rodiny českého poštovního úředníka Františka Šaldy, která bydlela na dnešní Sokolské ulici v tehdy většinově německém Liberci. Dům stále stojí a je opatřen pamětní deskou. Když ale byly Františku Xaverovi čtyři roky, vzal jeho tatínek místo na poště v Čáslavi a celá rodina se stěhovala s ním.

Později Šalda sám vzpomínal, že důvodem mohly být národnostní třenice, které tehdejším Reichenbergem zmítaly, i doslovná šikana zdejší radnice vůči české menšině. Snad i tato raná rodinná zkušenost v něm posílil odpor k nacionalismu, tolik příznačný pro jeho pozdější dílo.

Z Čáslavi odjel studovat do Prahy. Nejprve gymnázium, později na chvíli práva, ale protože již od svých jinošských let tíhl k literatuře a umění a publikoval svou poezii a prózu, vedly jeho cesty za vzděláním přeci jen jiným směrem.

Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy studoval umění a historii a v roce 1919 se zde již habilitoval jako profesor románských literatur. Směrem k románským zemím a Západu vůbec se ale Šalda obracel i mimo svou akademickou kariéru.

Jako mladý autor se podílel na sepsání Manifestu české moderny v roce 1895, a přihlásil se tak k nové, pokrokové generaci českých umělců, která se rozcházela se světem nacionalismu a romantismu 19. století, a to nejen umělecky, ale i filosoficky, když objevila díla Friedricha Nietzscheho nebo Arthura Schopenhauera. V umění pro ni hrála hlavní roli síla individua, osobitý projev, a ne lpění na (velmi často údajných) národních tradicích a mýtech.

Politicky pak tato generace sympatizovala s dělnickým hnutím a rodící se levicovou politikou. Manifest české moderny vedle Šaldy podepsali například i Antonín Sova, Otokar Březina, Josef Svatopluk Machar nebo Vilém Mrštík.

Příklonnost k levici zůstala Šaldovi i po nástupu nové republiky v roce 1918. Když byl v druhé polovině dvacátých let minulého století cenzurován a zabavován komunistický tisk, předal například Šalda redakci svého, tehdy známého a respektovaného časopisu Tvorba mladému Juliu Fučíkovi z KSČ, se kterým ho pojilo přátelství.

Věhlasným se pak stalo vydávání Šaldova zápisníku. Za první republiky se jednalo o respektovaný a vyhledávaný titul, na jehož stránkách se F. X. Šalda vyjadřoval nejen k umění a literatuře, ale i k otázkám politickým a sociálním. Zejména ve 30. letech varoval před nástupem fašismu a hrozbou z jeho strany pro celou civilizaci.

Druhé světové války se Šalda ale již nedožil. Zemřel přesně před 85 lety, 4. dubna 1937. Bylo mu 69 let. Jak byl osud k Šaldovi štědrý co do jeho intelektu, nadání a talentu, nespravedlivě mu ubral na zdraví. Od mládí trpěl nervovou chorobou, bylo mu sotva třicet let, když částečně ochrnul. Snad proto, s vědomím těžkostí takového života, věnoval ve své závěti svůj dům a majetek Jedličkovu ústavu pro postižené děti.

(zdroj:  https://www.nasliberec.cz )

V minulých dnech jsem zde připomněl několik německých politiků z doby prvního československého státu, kteří vedli rozumnou a státotvornou politiku spolupráce obou našich národů v Čechách a Československu. K dalším z této řady byl i dlouholetý liberecký starosta Carl Kostka. Na rozdíl od svého předchůdce MUDr. Bayera, což byl prachsprostý německý nacionalista, vedl Kostka politiku spolupráce a byl rozhodným odpůrce nacismu. V letech 1929-1938 byl starostou Liberce, přičemž v roce 1936 pozval na návštěvu města i presidenta Edvarda Beneše. V dubnu 1938 z důvodu brutálního nátlaku sudetoněmeckých nacionalistů opustil post starosty Liberce. Přesídlil do Prahy a zůstal i nadále odpůrcem nacismu. Do poslední chvíle na místě libereckého starosty se zastával i židů. Kostka byl dlouhá léta i senátorem republiky Československé.Po okupaci byl pronásledován a v závěru války při transportu do Terezína byla zavražděna jeho manželka. On sám dožil v Praze a zemřel v roce 1957.Politiky, jako byl Carl Kostka bychom si měli připomínat. A proto se mi i velmi líbí, že mimo pamětní desky v Mimoni, jeho rodišti, má i před pár lety instalovanou bustu na liberecké radnici. (autor příspěvku Jaroslav Beneš)
Vlastní Kűhnova vila (Vrbova 796/4)
Vlastní Kűhnova vila (Vrbova 796/4)
vila na dobové fotografii
vila na dobové fotografii
Ústav pro zvelebování živností (Čížkova 3/1034)
Ústav pro zvelebování živností (Čížkova 3/1034)
Rakouský úvěrový ústav, spolu s H. Fantou (1. máje 18)
Rakouský úvěrový ústav, spolu s H. Fantou (1. máje 18)
Komplex budov pro firmu J. Liebieg & Co. - poslední stojící budova tzv. Blaupunkt, spolu s H. Fantou
Komplex budov pro firmu J. Liebieg & Co. - poslední stojící budova tzv. Blaupunkt, spolu s H. Fantou
Palác pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta s kinem (Rumunská 7 a Boženy Němcové 22)
Palác pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta s kinem (Rumunská 7 a Boženy Němcové 22)
Činžovní dům (Dobrovského 433/5)
Činžovní dům (Dobrovského 433/5)
Kostel sv. Máří Magdalény, spolu s H. Fantou
Kostel sv. Máří Magdalény, spolu s H. Fantou
Kostel sv. Antonína Paduánského, spolu s H. Fantou
Kostel sv. Antonína Paduánského, spolu s H. Fantou
Vila Ph. G. Vollerta (Husova 185/68)
Vila Ph. G. Vollerta (Husova 185/68)
Administrativní budova firmy Tefa (U Nisy 6/745)
Administrativní budova firmy Tefa (U Nisy 6/745)
Kostel U Obrázku, spolu s H. Fantou
Kostel U Obrázku, spolu s H. Fantou
Vila Dr. Emila Tauscheho, spolu s H. Fantou (Vrbova 851/6)
Vila Dr. Emila Tauscheho, spolu s H. Fantou (Vrbova 851/6)
Činžovní domy (Fučíkova 9a/174 a 9/175)
Činžovní domy (Fučíkova 9a/174 a 9/175)
Vila Dr. Konrada Perutze, spolu s Adolfem Hornem (Klostermannova 766/11)
Vila Dr. Konrada Perutze, spolu s Adolfem Hornem (Klostermannova 766/11)
Činžovní dům (Dobrovského 434/7)
Činžovní dům (Dobrovského 434/7)
Areál kapucínského hospice (u kostela sv. Máří Magdalény), spolu s H. Fantou
Areál kapucínského hospice (u kostela sv. Máří Magdalény), spolu s H. Fantou
Fara u kostela sv. Antonína Paduánského, spolu s H. Fantou
Fara u kostela sv. Antonína Paduánského, spolu s H. Fantou
Rodinný dům továrníka Lenharta (Bendlova 1133/19)
Rodinný dům továrníka Lenharta (Bendlova 1133/19)
Trutnovský rodák Max Kühn je považován za jednu z nejvýraznějších osobností liberecké architektury. Jeho stylově ze začátku čistě secesní tvorba, kterou později ovlivňovaly myšlenky vídeňského historismu, vyvrcholila pozdními návrhy v duchu meziválečné moderny. Mezi jedny z jeho nejlepších staveb patří i jeho vlastní liberecká vila.

Vila Maxe Kühna a jeho ženy Berty se nachází v horní části Vrbovy ulice, která je součástí městské zahradní čtvrti. Jde o podsklepenou přízemní vilu s obytným podkrovím v mansardové střeše, pro kterou je charakteristické hodně výrazné členění.

Fasády jsou řešeny v kontrastu dvou struktur. Zatímco hrubá omítka je užitá v ploše, hladké omítky se uplatňují u vystupujících nebo dekorativních prvků v podobě ozdobných orámování znaků se závěsy z listů a květinovými vázami.

Stavbu podle Kühnova návrhu postavil Alfred Hübner. Na stavbě samotné se podílela známá a úspěšná liberecká stavební firma bratří Gustava a Ferdinanda Mikschových.

Vila byla rozdělena podle podlaží na část technického zázemí ve sklepě, společenskou část v přízemí a soukromou část v podkroví. Ve sklepě byl kromě skladovacích prostor, prádelny a kotelny také pokoj správce.

V přízemí se třemi samostatnými vstupy se v jižní části půdorysu nacházela veranda a pánský pokoj. V severní části pak kuchyně se spíží, šatna a pokojík pro služebnou. Centrální prostor domu vyplňovala schodišťová hala a jídelna.

V podkroví schodišťovou halu od jihu podle směru hodinových ručiček obklopovala koupelna, ložnice se šatnou a tři další pokoje. V interiéru nechyběla řada uměleckořemeslných prvků např. na výzdobě schodiště, obložení stěn, v podobě vitráží apod.

Vila Maxe Kühna bývá řazena k jeho raným, ještě secesním stavbám. V podobě stavby a především v řešení fasád, které byly zřetelně inspirovány libereckými klasicistními domy, se ale už projevuje architektova pozdější záliba v historizujících prvcích.


Max Kühn, křtěný Maxmilián Josef (8. října 1877, Trutnov - 14. června 1944, Liberec) byl liberecký architekt a dlouholetý pedagog na liberecké průmyslové škole. Jeho otcem byl trutnovský stavitel Konrad Kühn.

Život

Ke studiu architektury nastoupil na Vysokou školu technickou ve Vídni roku 1894, ukončil je roku 1898 na katedře Starokřesťanského a středověkého stavitelství u profesora Maxe von Ferstela, v jehož ateliéru pak krátkou dobu pracoval se svým spolužákem, vídeňským rodákem Heinrichem Fantou. Po ukončení studia přišel roku 1903 do Liberce, kde se stal profesorem na Státní průmyslové škole (Staatsgewerbeschule) - a to nejprve na pozici řadového učitele stavebního oddělení a od roku 1921 jako jeho přednosta. Na stejnou školu nastoupil roku 1904 také Fanta, se kterým společně projektoval řadu staveb ve městě a okolí. Za první světové války se stal dělostřeleckým úředníkem, po ní pokračoval ve vyučování na průmyslové škole. Nepřednášel však pouze na ní, ale také pro různé spolky a instituce - např. Spolek německých inženýrů nebo Spolek stavbyvedoucích, dále se věnoval přednáškám o historii umění v Severočeském muzeu. Učitelskou kariéru ukončil na vlastní žádost roku 1927 ze zdravotních důvodů. Byl členem Rakouského ústředního sdružení architektů, Prezidia německé zemské komise na ochranu dětí a péče o mládež a poradcem na liberecké radnici. Zemřel 14. června 1944 v Liberci. Měl manželku a tři dcery.

(zdroj: Wikipedia,  Novinky.cz, fotografie z archivu Zdeny Iny Bergger)

Budova tělocvičny s lázněmi Na Jeřábu (Beskydská 779/1)
Budova tělocvičny s lázněmi Na Jeřábu (Beskydská 779/1)
Činžovní domy pro zaměstnance obchodní a živnostenské komory (Masarykova 7, U Obchodní komory 1192/2, 1193/4 a 1194/8, Gorkého 2)
Činžovní domy pro zaměstnance obchodní a živnostenské komory (Masarykova 7, U Obchodní komory 1192/2, 1193/4 a 1194/8, Gorkého 2)
Přístavba bočního křídla dílen k obecné škole a učilišti Na Jeřábu (Na Bojišti 759/15 a 772/15a)
Přístavba bočního křídla dílen k obecné škole a učilišti Na Jeřábu (Na Bojišti 759/15 a 772/15a)
Rodinný dům pro Libereckou banku (Humpolecká 159/5)
Rodinný dům pro Libereckou banku (Humpolecká 159/5)

Vlasta Burian

(archiv J.Hůlka)

Jedním z rodáků z našeho pohraničí, tedy jedním ze "sudeťáků", byl i král našich komiků, nezapomenutelný Vlasta Burian. Narodil se v roce 1891 v Liberci/Reichenberku, ale rodina se již v jeho 10 letech přestěhovala do Prahy. Kromě výborného komického herectví, se věnoval fotbalu, kde vynikal jako brankář, stejně tak se věnoval cyklistice a tenisu. Jeho herecký život snad netřeba příliš představovat.

Po příchodu Němců si zachoval tvář a nekolaboroval. Dodnes by mě zajímalo, zda ono slavné "Burianovo Cé" je jen legendou, či zda je to pravda. Odmítl třeba i participovat na mravně kompromitující Anketě proti židobolševismu, již vyhlásil Arijský boj. Burian se vykroutil a tvrdil, že neumí dobře německy. On, rodák z Liberce...

Na konci války ho Němci zavřeli, ale snad to nejhorší přišlo po skončení války. Udělali z něj kolaboranta. Byl vězněn a už si nikdy pořádně nezahrál. Byl prostě schopný a díky svým schopnostem i velmi bohatý a oblíbený. A to pouliční lůza a komunisté po válce neodpouštěli...

A k tomu Burianovu Cé: podle pamětníků vystoupil za okupace na jeviště s bičem a na něm měl přivázáno velké tiskací písmeno "C". A ptal se diváků: "Co mám v ruce"? A sám odpovídal. "To je bič na Něm_cé". Ano, v ruce měl bič na Němce okupanty a v srdci odvahu burcovat za svobodu národa... Za protektorátu za to hrozil trest vězení nebo dokonce smrti...Takový byl král našich komiků Vlasta Burian. (autor příspěvku Jaroslav Beneš)

archiv Kája Morčík
archiv Kája Morčík
Černý prapor (1957)
Černý prapor (1957)
Přežil jsem svou smrt (1960)
Přežil jsem svou smrt (1960)
Přežil jsem svou smrt (1960)
Přežil jsem svou smrt (1960)
Jáchyme, hoď ho do stroje (1974)
Jáchyme, hoď ho do stroje (1974)
Zítra to roztočíme, drahoušku (1976)
Zítra to roztočíme, drahoušku (1976)
Zítra to roztočíme, drahoušku (1976)
Zítra to roztočíme, drahoušku (1976)
Příště budeme chytřejší, staroušku (1982)
Příště budeme chytřejší, staroušku (1982)
Arabela (role Fantomase) (1980)
Arabela (role Fantomase) (1980)

František Peterka

(17. března 1922 Praha - 25. listopadu 2016 Liberec)

Od mládí rád sportoval a chtěl se stát učitelem tělocviku, vzpěračem a olympionikem. Po absolutoriu obchodní školy studoval herectví na Pražské konzervatoři.

Hercem, jak František Peterka přiznával, se stal jen nedopatřením. Na prvním místě byl u něj vždycky sport. Toužil být učitelem tělocviku, vzpěračem a olympionikem. Když byl mladý a nechal si od jedné věštkyně číst z ruky budoucnost, oznámila mu, že tento sen se mu nikdy nesplní, ale stane se úspěšným umělcem. Přestože se proti osudu vzpíral, nakonec se její věštba skutečně naplnila. Napomohla tomu tak trochu jeho sestra, která ho přihlásila na konzervatoř, aniž by s ním předtím cokoliv konzultovala. Studium mu vůbec nešlo a dokončil ho jen s velkým sebezapřením.

Po jejím dokončení pracoval jako úředník v pojišťovně a stále toužil po tom stát se úspěšným vzpěračem. Shodou příznivých náhod však získal své první divadelní angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde nakonec zakotvil na delší dobu.

"Začal jsem se pak živit jako telefonista v pojišťovně a po práci jsem každý den chodil vzpírat. Jednoho dne mi přišel dopis ze Slováckého divadla, že mě viděli hrát v absolventském představení konzervatoře a že jsem se jim tak líbil, že mě chtějí. Nakonec jsem do Uherského Hradiště odjel, ale to jen proto, že jsem potřeboval peníze na novou činku. A od té doby už se to se mnou vezlo," popisoval s úsměvem Peterka.Když mu začaly přicházet nabídky na filmování, vždycky si kladl jednu podmínku. "Musela se mnou jet i činka, jinak jsem odmítal natáčet. Tenkrát jsem cvičil každý den, nemohl jsem bez toho být, tak jsem alespoň posiloval v autě," vysvětloval herec.

Další jeho hereckou štací se stalo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.

Byl hercem s výrazným komediální talentem, který v českém filmu debutoval ve snímku Černý prapor z roku 1958, další hlavní roli si zahrál v nepříliš známém a úspěšném snímku Chlap jako hora z roku 1960.

Mezi jeho nejznámější filmové role patří série komedií Zítra to roztočíme, drahoušku...! a Co je doma, to se počítá, pánové..., kde hrál manžela Ivy Janžurové, po boku Karla Augusty a Heleny Růžičkové si zahrál ve filmu Příště budeme chytřejší, staroušku! (všechny snímky v režii Petra Schulhoffa).

Zaujaly i některé jeho repliky z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, kde ztvárnil trenéra juda Tulpacha.

Hrál také v televizním seriálu Arabela (seriál), kde vytvořil postavu českého Fantomase. Výrazná byla jeho postava Krakonoše v hrané večerníčkové sérii Krkonošské pohádky, kde vystupoval společně s Iljou Prachařem, Jaroslavem Satoranským, Zdeňkem Řehořem a Hanou Maciuchovou.

V roce 2001 ve věku 79 let utrpěl velmi vážný úraz, když ho srazil automobil. Po sérii několika desítek operací a třech letech pobytu v liberecké nemocnici jeho sportem trénované tělo přežilo i tuto nepříjemnost.

Zemřel hodinu před půlnocí 24. listopadu 2016 v hospici sv. Zdislavy v Liberci ve spánku ve věku 94 let. K poslednímu rozloučení došlo 1. prosince 2016 v obřadní síni libereckého krematoria.

V roce 1997 obdržel František Peterka Medaili města Liberce za občanské zásluhy.

V listopadu 2016 mu město Liberce udělilo Čestné občanství. Tehdejší primátor Tibor Batthyány udělení pocty navrhl pouhý den předtím, než Peterka zemřel.

V roce 2020 nechalo vyrobit město Liberec, na počest zesnulého herce, bronzovou bustu, která byla umístěna v prostorách liberecké radnice. Autorem busty je sochař a výtvarník Jiří Gdovín.

(zdroj: Wikipedia)

Krkonošské pohádky (1974)
Krkonošské pohádky (1974)
Krkonošské pohádky (1974)
Krkonošské pohádky (1974)
Krkonošské pohádky (1974)
Krkonošské pohádky (1974)
Krkonošské pohádky (1974)
Krkonošské pohádky (1974)
Zítra to roztočíme, drahoušku (1976)
Zítra to roztočíme, drahoušku (1976)
Příště budeme chytřejší, staroušku (1982)
Příště budeme chytřejší, staroušku (1982)
Arabela (role Fantomase) (1980)
Arabela (role Fantomase) (1980)
2013 (archiv Fandíme Liberci)
2013 (archiv Fandíme Liberci)
František Peterka má bustu ve druhém patře historické radnice
František Peterka má bustu ve druhém patře historické radnice

Oslava 85. narozeniny (foto Petr Šimr)

oslava 90.narozeniny (foto Petr Šimr)

foto Roman Máj - hřbitov v Ruprechticích
foto Roman Máj - hřbitov v Ruprechticích

Svatopluk Technik

∗ 7. 3. 1913 Rašovka - † 2. 2. 2010 Liberec

"Vlastenectví u mě nikdy nebylo pouhou frází."

Svatopluk Technik se narodil 7. března 1913 v obci Rašovka do rodiny řídícího učitele. Otec Josef Technik pocházel z Půchova u Hradce Králové a v Rašovce vedl obecnou školu. Matka Lidmila se narodila v nedaleké Proseči pod Ještědem do rodiny textilního dělníka. Již před Svatoplukem přibyli do mladé rodiny synové Vladivoj a Miloš. Všichni tři bratři nejprve vychodili obecnou školu a poté studovali na libereckém českém gymnáziu. Po složení maturitní zkoušky v roce 1932, kdy rodina žila již v Pilínkově, odešel Svatopluk Technik studovat na Fakultu architektury Českého vysokého učení v Praze. V roce 1937 obdržel titul inženýra a odejel na stáž do Paříže ke slavnému architektu Augustu Perretovi. Po návratu z Francie nastoupil na povinnou presenční službu v československé armádě. Stal se telegrafistou a absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Na podzim roku 1938 sloužil na Slovensku, kde pomáhal s obranou proti maďarským záškodníkům.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava nastoupil ke stavební firmě Hrabě a Losovský. V roce 1942 se dostal v rámci zaměstnání na Slovensko, kde projektoval do roku 1944, než odešel do projekční kanceláře na ministerstvu dopravy. V srpnu 1944 odejel do Bánské Bystrice a stal se příslušníkem 1. československé armády na Slovensku. V boji proti hitlerovským vojskům vytrval coby spojař až do oficiálního rozpuštění armády. Poté se několik měsíců skrýval u přátel, než byl v lednu 1945 zatčen gestapem a dva měsíce vězněn. V březnu 1945 se dočkal osvobození v Bánské Bystrici. Po konci války odešel zpět na sever Čech, kde v Liberci vyučoval na Průmyslové škole stavební a provozoval soukromou projekční kancelář. Po roce 1948 musel živnost ukončit. Na místo toho pak působil ve Stavoprojektu a v letech 1958-1960 u Pozemních staveb Liberec. Poté se navrátil na průmyslovou školu, kde vyučoval až do roku 1988. Po celé meziválečné období se věnoval tématům urbanismu a záchraně nemovitých památek. Projektoval například sídliště na Králově Háji, vstup do libereckého výstaviště a nebo atriové domy na Aloisině Výšině. Rovněž publikoval desítky odborných a populárně naučných knih a několik set studií a článků. V roce 1995 mu město Liberec udělilo Čestné občanství. O patnáct let později obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje. Zemřel 2. února 2010 v Liberci. (autor článku Jan Hnělička)

(zdroj:  https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:28355?fbclid=IwAR2uKt9dz4M79fqPQEoFXrmZ0W7-BoNUF8dFUaUf54piyltCCgvkP1gQdyA   )

Ladislav Bareš

Ladislav Bareš s manželkou. Z rodinného archivu, repro foto | Foto: Lucie Fürstová, Český rozhlas Liberec
Ladislav Bareš s manželkou. Z rodinného archivu, repro foto | Foto: Lucie Fürstová, Český rozhlas Liberec

Další laureát Pocty hejtmana Libereckého kraje? In memoriam získal cenu za celoživotní přínos v oblasti kultury rodák z Hradce Králové Ladislav Bareš. Se svou kapelou reprezentoval kraj po celé České republice, ale i v zahraničí.

"Táta byl hodně pracovně vytížený. Co jsem slyšel od jeho kolegů, byl hodně pracovitý a lidi dovedl nadchnout. Když měl v kapele někdo nějaký problém, táta se o něj postaral, jako kdyby byl z rodiny," vypráví Ladislav Bareš mladší.

Hokej hrál v Hradci

Ladislav Bareš oceněný In memoriam měl velmi široký záběr svých činností, nevěnoval se jen hudbě. "Byl i sportovec, hrál fotbal a hokej v Hradci," říká jeho syn a pokračuje: "Když přijel Matuška po revoluci, vyžádal si tátu, hráli v Lucerně a po republice koncertovali."

Jak vzpomíná Ladislav Bareš mladší, jeho tatínek se přátelil taky s Karlem Štědrým. "Parta Štědrý, Neckář a ti všichni na LVT, to bylo něco." Orchestr Ladislava Bareše měl úspěch i v Rakousku. "Za poctu hejtmana by byl tatínek určitě rád," dodává syn hudebníka.

(zdroj: https://liberec.rozhlas.cz/s-matuskou-a-stedrym-hral-na-lvt-ladislav-bares-byl-i-hokejistou-6388970 )

Bareš byl všestranně hudebně nadaný. Hrál na tahací harmoniku a třeba i na trumpetu. Z rodinného archivu, repro foto|foto: Lucie Fürstová,Český rozhlas Liberec
Bareš byl všestranně hudebně nadaný. Hrál na tahací harmoniku a třeba i na trumpetu. Z rodinného archivu, repro foto|foto: Lucie Fürstová,Český rozhlas Liberec
Zítra to bude 104 let od narození Ladislava Bareše, zakladatele a kapelníka legendárního orchestru. Rádi vzpomínáme na plesy, taneční, LVT a další akce, na kterých hrál. Byl prostě všude, uměl zahrát cokoliv a s kýmkoliv. Ne nadarmo jej Karel Vlach nazval králem severu. (archiv Všichni Čermáci)
Zítra to bude 104 let od narození Ladislava Bareše, zakladatele a kapelníka legendárního orchestru. Rádi vzpomínáme na plesy, taneční, LVT a další akce, na kterých hrál. Byl prostě všude, uměl zahrát cokoliv a s kýmkoliv. Ne nadarmo jej Karel Vlach nazval králem severu. (archiv Všichni Čermáci)
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
s Karlem Vlachem (archiv Slávek Trávníček)
s Karlem Vlachem (archiv Slávek Trávníček)

Bareš, Ladislav, vedoucí tanečního orchestru, trumpetista a organizátor, narozen 22. 4. 1918, Hradec Králové, zemřel 1. 7. 2000, Liberec.

Od roku 1940 hrál na trubku v Orchestru Gustava Broma v Brně. Působil i v tanečních orchestrech v Polsku a v Německu. V Hradci Králové řídil od roku 1945 taneční orchestr swingového typu, jenž vystupoval pod jmény Alfa a Orchestr Ládi B. ZK ČSD. V roce 1946 se přestěhoval do Liberce, kde pokračoval ve vedení orchestru, s nímž vedle účinkování v místním rozhlasu absolvoval četné zájezdy na Slovensko, do Německé demokratické republiky a Polska. Stal se opakovaně vítězem krajského kola v kategorii tanečních orchestrů. Se svým orchestrem vystupoval především na tanečních soutěžích, čajích a tanečních kurzech.
V roce 1960 Bareš spolupracoval s Karlem Hájkem na realizaci hry se zpěvy a baletem na Aristofanovu předlohu Únos bohyně aneb o vinařově vině. V letech 1965-90 s orchestrem účinkoval na libereckých kulturních a zábavných pořadech v rámci Libereckých výstavních trhů. Jako hosté se zde objevili populární zpěvačky a zpěváci Melánie Oláryová, Virginia kvarteto (z Německé demokratické republiky), Milan Chladil, Waldemar Matuška, Eva Pilarová či Karel Štědrý.
Na sklonku padesátých let vedl Bareš nahrávací studio v prostorách podniku Supraphon. V polovině šedesátých let stál u zrodu rockového souboru Atlantic, který se stal trvale spolupracujícím tělesem s jeho orchestrem, jenž v této době vystupoval již pod současným jménem Orchestr Ladislava Bareše. Na konci šedesátých let Bareš spolupořádal koncerty francouzského rockera Johna Hollidaye či jazzového varhaníka Lou Benneta. Po úspěšných představeních jeho orchestru v Praze mu byla nabídnuta řada koncertů v západní Evropě. Na počátku sedmdesátých let přizpůsobil sestavu svého orchestru rostoucí oblíbenosti rockové hudby. Svou iniciativou se zasloužil o angažmá svého orchestru v německém Stuttgartu v letech 1974-78. V osmdesátých letech absolvoval s orchestrem řadu vystoupení v Německu a na tanečních soutěžích a koncertech spolu s hostujícím Karlem Černochem.
S nástupem normalizace se Bareš stal vedoucím programového oddělení Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, poté jeho technickým pracovníkem. V roce 1990 absolvoval se svým orchestrem velké turné s Waldemarem Matuškou po Československu. Několikrát účinkoval také na světovém poháru standardních tanců ve Vídni. V devadesátých letech odehrál s orchestrem benefiční plesy v Curychu, účinkoval v Bratislavě a v rakouském Klosterneuburgu. V roce 2002 vedl orchestr při vystoupeních v rakouských městech Salzburg, Linec, St. Pölten, Ried a Wiener Neustadt. Po svých pětasedmdesátých narozeninách a několika mozkových příhodách již Bareš nemohl absolvovat zájezdy a ukončil kariéru vedoucího Orchestru Ladislava Bareše. V souladu s jeho souhlasem nese orchestr i nadále jeho jméno.

(zdroj:  https://www.ceskyhudebnislovnik.cz )

Ladislav Bareš - kapelník, 1993. (foto Petr Šimr)
Ladislav Bareš - kapelník, 1993. (foto Petr Šimr)
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
archiv Slávek Trávníček
Na fotografii s panem Barešem je po jeho levici pan Lad.Koudelka...kytarista orchestru a posléze ředitel PKO a po pravici Gustav Brom
Na fotografii s panem Barešem je po jeho levici pan Lad.Koudelka...kytarista orchestru a posléze ředitel PKO a po pravici Gustav Brom
Milan Chladil
Milan Chladil

Otto Vávra

Otto Vávra se narodil 22. 9. 1921 v Jiřetíně pod Bukovou v okrese Jablonec nad Nisou. Do Liberce přišel v roce 1932. Započal studovat na reálném gymnáziu, ale po zakončení kvinty se dal na učení. V roce 1940 se vyučil jako drogista a fotoobchodník u Emila Fischera v drogerii Černý pes na Soukenném náměstí v Liberci, kde pracoval do roku 1945. Od 1. 12. 1945 až do roku 1948 fotografoval pod národním správcem Evaldem Kelnarem ve Fotocentrále. Po roce 1948 nastoupil jako fotograf do Poslužného kombinátu města Liberce, později přejmenovaného na Komunální služby Liberec. Do svého důchodu pracoval zde v oddělení Reklamní tvorby. Otto Vávra zemřel v Liberci 29. 5. 1994.

Vybrané fotografie Liberce a turistického okolí Otty Vávry pochází z objeveného archivu. Ačkoli jde o pouhý zlomek jeho tvorby, celá práce se nezachovala, jedná se o skvělý materiál pro archivační, badatelské a studijní účely. Při výběru záběrů pro výstavu byl kladen důraz zejména na centrum města. Fotografie vznikaly v období šedesátých let až do začátku let sedmdesátých. Jsou zhotoveny na velkoformátový film. Pro autenticitu byly ponechány i okraje filmu a jeho poškození. Výsledné obrazy mají tedy logickou patinu nálezu archivu.

Za laskavé svolení k uveřejnění snímků děkujeme Ottovi Vávrovi mladšímu.
Šimon Pikous, lektor Liberecké školy foto/grafické V Liberci 26. 4. 2022
zdroj: výstava v Technickém muzeu.

(foto Martin Štefanov)
(foto Martin Štefanov)
Na fotografii je Zleva: Tomáš Krebs, Šimon Pikous, Otto Vávra mladší a Jiří Jiroutek
Na fotografii je Zleva: Tomáš Krebs, Šimon Pikous, Otto Vávra mladší a Jiří Jiroutek

Miroslav Masák (* 1932 )


foto ve studiu
foto ve studiu
Miroslav Masák, 10 let
Miroslav Masák, 10 let
Miroslav Masák se sestrou Jarmilou Masákovou, 1935
Miroslav Masák se sestrou Jarmilou Masákovou, 1935
Miroslav Masák na skautském táboře, 1946
Miroslav Masák na skautském táboře, 1946
Miroslav Masák (stojící první zleva) jako kapitán družstva házené Sokol Úvaly, 1950
Miroslav Masák (stojící první zleva) jako kapitán družstva házené Sokol Úvaly, 1950
Miroslav Masák na atletickém tréninku, 1950
Miroslav Masák na atletickém tréninku, 1950
Zleva Miroslav Masák, Milan Krejčí a Luboš Kos, 1957
Zleva Miroslav Masák, Milan Krejčí a Luboš Kos, 1957
Miroslav Masák - kresba v plenéru, 1954
Miroslav Masák - kresba v plenéru, 1954
Miroslav Masák (první zprava) na zaměřování památky, zámek Opočno, 1956
Miroslav Masák (první zprava) na zaměřování památky, zámek Opočno, 1956
Při plánování realizace obchodního domu Máj, zleva Johny Eisler, investor, Miroslav Masák a Ole Norlin, Praha, 1974
Při plánování realizace obchodního domu Máj, zleva Johny Eisler, investor, Miroslav Masák a Ole Norlin, Praha, 1974
Uvedení divadelní hry Asanace v Malém divadle v Liberci, zleva Miroslav Masák a Ladislav Lis, Liberec, 1990.
Uvedení divadelní hry Asanace v Malém divadle v Liberci, zleva Miroslav Masák a Ladislav Lis, Liberec, 1990.
V ateliéru Richarda Meiera, zleva Miroslav Masák, Václav Havel, Richard Meier, New York, 1991
V ateliéru Richarda Meiera, zleva Miroslav Masák, Václav Havel, Richard Meier, New York, 1991
Zleva Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský, Karel Schwarzenberg, Miroslav Masák, Karolinum, 1998
Zleva Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský, Karel Schwarzenberg, Miroslav Masák, Karolinum, 1998
Oslava padesátin Miroslava Masáka s životní kamarádkou Věrou Čáslavskou, Míčovna Pražského hradu, 1992
Oslava padesátin Miroslava Masáka s životní kamarádkou Věrou Čáslavskou, Míčovna Pražského hradu, 1992
Václav Havel a Miroslav Masák, 1990
Václav Havel a Miroslav Masák, 1990
Cestou do hospody na Národní třídě - Václav Havel a Miroslav Masák, 2011
Cestou do hospody na Národní třídě - Václav Havel a Miroslav Masák, 2011
Zleva Jan Ruml, Věněk Šilhán, ??, Miroslav Masák, Jiří Kantůrek, Jiří Křižan, Praha, listopad 1989
Zleva Jan Ruml, Věněk Šilhán, ??, Miroslav Masák, Jiří Kantůrek, Jiří Křižan, Praha, listopad 1989
Oslava padesátých narozenin Miroslava Masáka s gratulantem Václavem Havlem, Praha, 23. 5. 1992
Oslava padesátých narozenin Miroslava Masáka s gratulantem Václavem Havlem, Praha, 23. 5. 1992
Manželka Eva Benadová-Masáková, Miroslav Masák, dcera Anna Masáková, vnuk Petr Tajčman, 1995
Manželka Eva Benadová-Masáková, Miroslav Masák, dcera Anna Masáková, vnuk Petr Tajčman, 1995
Členové SIALu
Členové SIALu
Podoba vnitřních prostor Školky
Podoba vnitřních prostor Školky

Život je náhoda

  • narozen 23. května 1932 v Úvalech

  • zažil uzavření gymnázia v Českém Brodě

  • svědkem zavraždění občanů Úval ustupujícími jednotkami SS na konci války

  • účastnil se skautského jamboree v Poděbradech

  • v roce 1948 účastníkem XI. všesokolského sletu

  • celoživotním sportovcem - ligovým házenkářem, atletem, lyžařem

  • vystudoval architekturu a stal se jedním z nejuznávanějších českých architektů

  • spoluzakladatelem světoznámého libereckého ateliéru SIAL a ateliéru postgraduálních studentů Školka

  • mezi jeho nejznámější realizace patří obchodní domy Máj a Ještěd, obytný celek Šanov v Teplicích

  • od šedesátých let se přátelil s Václavem Havlem

  • po 21. srpnu 1968 se podílel na nenásilném odporu proti sovětské okupaci v Liberci

  • po prověrkách v době normalizace nemohl cestovat, přišel o různé veřejné i pracovní funkce

  • pravidelně se účastnil disidentských setkání a večírků i koncertů na Hrádečku u Václava Havla

  • byl neustále v hledáčku Státní bezpečnosti a podmíněně odsouzen

  • v listopadu 1989 členem Koordinačního centra Občanského fóra

  • po sametové revoluci několik let poradcem prezidenta Václava Havla

  • podílel se na architektonických úpravách Pražského hradu a jeho otevření veřejnosti

Miroslav Masák se narodil 23. května 1932. Procestoval svět a jeho stavební návrhy i realizace jsou součástí většiny dobrých učebnic architektury. Přesto se nejlépe cítí v rodných Úvalech. Domovem mu je starobylá vila po předcích, vlastně jen pár metrů čtverečních jednoho pokoje. "Moje máma to nestihla do porodnice, a tak mám dnes pracovní stůl metr od místa, kde jsem přišel na svět."

Na útěku

Pamětník se v Úvalech nejenom narodil, ale hloubkou kořenů svých předků byl předurčen opečovávat dál rodinný strom. Alois Procházka, děda z matčiny strany, byl velitelem úvalských hasičů. Josef Masák, děda z otcovy strany, byl sice pražským finančníkem, ale také náčelníkem úvalského Sokola, nadšeným zpěvákem sboru Smetana a hercem v úvalském ochotnickém spolku. Jeden ze strýců v Úvalech zakládal skauting. Přesto první vzpomínky na dětství z domku matčiných rodičů nepocházely. "Táta kvůli svatbě nedokončil Karlovu univerzitu", a tak pro obživu nastoupil na celní úřad, kde jej v roce 1934 přesunuli do České Lípy. Zde také při zabírání Sudet prožil první ozvěny blížící se války. "Poslední dny, než jsme se vrátili do Úval, jsme spali s okny vyplněnými matracemi, protože chodily party henleinovců a pokřikovaly: 'Adolf Hitler macht unfrei in die Tschechoslowakei.'" Když jej maminka 1. září 1939 vedla do druhé třídy, poslouchali již z úvalských tlampačů o propuknuvší válce.

Druhou světovou válku příliš tísnivě nevnímal, ale rozhodně ji neprožíval jako procházku růžovým sadem. "Naše rodina byla přes babičky vzdáleně příbuzná s Edvardem Benešem a za války byl strach, jestli se to provalí." Díky úřednickému místu navíc trávil otec mnoho času mimo domov, což nakonec vedlo po válce i k rozluce pamětníkových rodičů. Většinu dospívání tak byl se svou o tři roky starší sestrou vychováván jen matkou. V půli války přešel studovat na gymnázium do Českého Brodu. Studia však byla koncem roku 1944 přerušena. "Nad tratí Praha - Kolín začali létat 'hloubkaři' a navíc si budovu gymnázia vzal do správy ustupující wehrmacht." Místo do školy "jsme si chodili pro úkoly do hospody", dodává pamětník s úsměvem. Konec války v Úvalech žel už vůbec veselý nebyl. V květnových dnech stavěli občané proti ustupujícímu wehrmachtu barikády, ale z boku je napadly jednotky SS, mnoho občanů Úval zajaly a následně nedaleko umučily.

Na popud maminky, která doufala, že si v Praze napraví prospěch, přestoupil do reálného chlapeckého gymnázia v Truhlářské ulici. Nejvíce z té doby ale vzpomíná na vrcholící půtky mezi národními socialisty a komunisty, kteří měli nedaleko školy hlavní sídla. "Když už to vypadalo na facky, tak jeden ze sekretariátů pustil hymnu. Takže za den jsme si asi čtyřikrát zazpívali českou hymnu." Prospěch si moc nezlepšil, ale o to více se věnoval jiným činnostem. Po vzoru předků cvičil v Sokole a ještě v roce 1948 se účastnil všesokolského sletu. Věnoval se skautingu i jako vedoucí vlčat a v roce 1946 se účastnil českého jamboree v Poděbradech.

Architektem nedopatřením

"My jsme dělali všechno možné, ale ze všeho nejvíce jsme byli sportovci." Po roce 1948 gymnázium v Truhlářské ulici zrušili a pamětník se ocitl na gymnáziu v Karlíně. Vlivem třídní učitelky Hany Ledererové měl najednou vyznamenání, ale oblíbený měl stále jen tělocvik. Jako výborný atlet a ligový házenkář chtěl jít po maturitě na fakultu tělovýchovy. Ale jak bylo v té době obvyklé, seděli u maturity vedle učitelů i zástupci komunistické strany a SSM. "Některé věty si člověk pamatuje celý život. Ten zástupce komunistické strany řekl: 'Nepůjdeš se flákat na tělocvik.'" Třídní učitelka proto Miroslavu Masákovi doporučila architekturu, a tak se se svým celoživotním přítelem Vorlíčkem, se kterým chtěli jít na tělovýchovu, ocitli u přijímaček na ČVUT. A oba uspěli.

První léta byla krušná, ale nakonec v oboru našel zalíbení, až mu úplně propadl. Po úspěšné obhajobě diplomové práce na téma funkcionalistických lázní v Praze-Podolí u prof. Josefa Kittricha dostal jako jediný z ročníku umístěnku do slovenského Prešova. Díky kamarádům ze sportu se mu však nakonec podařilo se této pozici vyhnout a získal práci na přestavbě Strahova u Viktora Formáčka. "V Československu ale bylo zakázáno přijímání do všech profesí kromě těch dělnických. Měl jsem na papíře napsáno, že jsem přijat, ale fakticky jsem nemohl nastoupit." Nakonec skončil v Karlových Varech, avšak práce neodpovídala svou náplní pozici architekta hotelových restaurací a jídelen, ale spíše pozici stavbyvedoucího.

Stavoprojekt Liberec, SIAL, Školka

Náhoda tomu opětovně chtěla, že se na jedné svatbě přátel potkal s Karlem Hubáčkem. Slovo dalo slovo a od června 1959 nastoupil jako architekt do libereckého Stavoprojektu, kde následně strávil třicet let. Bylo to lidsky i profesně šťastné shledání. "Šli jsme od úspěchu k úspěchu." Areál Libereckých výstavních trhů, tribuna stadionu Slovan Liberec, obchodní domy i nákupní střediska a nespočet domů, interiérů či venkovních úprav. Paradoxně jej minul hotel a televizní vysílač Ještěd, protože v té době dohlížel na realizaci obytného celku Šanov v Teplicích. Pro ten také v průběhu výstavby navrhl projekt relaxačních lázní, se kterým později vyhrál ceny na bienále v Paříži či v Mexiku. Tento úspěch nezůstal osamocen a v následujících letech získával ceny v architektonických soutěžích pravidelně. Konečně úspěchu, dá-li se to tak říci, dosáhl i v osobním životě. V roce 1965 se oženil se sportovkyní a též oborovou souputnicí Evou Benadovou a ještě téhož roku se jim narodila dcera Anna.

Není se čemu divit, že v této euforii, a zvláště v době politického uvolňování druhé poloviny šedesátých let, se tři nejvýraznější osobnosti libereckého Stavoprojektu rozhodly zřídit vlastní ateliér. Tzv. SIAL - Sdružení inženýrů a architektů v Liberci - byl oficiálně založen v roce 1967 Otakarem Binarem, Karlem Hubáčkem a Miroslavem Masákem. V tvořivém a svobodném prostředí realizovali architektonické projekty, které přerůstaly hranice Československé socialistické republiky. V podobně otevřené atmosféře byla založena v roce 1968 i Školka. Na základě mezinárodního sympozia architektů, které uspořádali v Liberci v roce 1966, a pozdějších návštěv architektonických škol v Anglii vznikl prostor, kde mohli novopečení absolventi architektury tvořit realizovatelné projekty. "Školka byl způsob postgraduálního studia při konkrétní práci." Díky vstřícnosti primátora Moulise a dalších vznikla v opuštěném hostinci Na Jedlové pod pamětníkovým vedením "komuna" talentovaných architektů, která je dodnes jedinečným, samostatným ateliérem. "SIAL a Školka jsou dnes v podstatě legendou československé architektury. Říká se, že centrem poválečné architektury nebyla ani Praha, ani Brno, ale Liberec."

Srpen 1968 a osobní důsledky

Když v roce 1964 vyhrál Miroslav Masák s Otakarem Binarem a Ludmilou Švarcovou soutěž na scénář k Expu 67 v Montrealu, bylo z toho ze všech stran velké pozdvižení. Nakonec se po různých tlacích realizace vzdali, ale něco dobrého z toho přece jen vzešlo. K psaní scénáře v pozdější fázi přibrali také Václava Havla a vzniklo z toho přátelství na celý život. Náhoda tomu chtěla, že 20. srpna 1968 byl Havel ještě s Janem Třískou na návštěvě u pamětníka. Havel v reakci na události napsal následujícího dne první Provolání občanům a i na základě této aktivity se všichni tři dostali do středu dění v Liberci. "Z radnice nás vyloženě vyzvali, abychom šli k nim na radnici." Následující týden vytvořili v Liberci tzv. Středisko odporu - Havel psal texty a pracoval v rozhlase, Tříska mluvil z ještě nedokončeného, ale funkčního vysílače na Ještědu a pamětník koordinoval jednotlivé kroky přímo na radnici. "Do Liberce se Poláci nedostali, vjížděli jen Rusáci z NDR, ani Němci se neodvážili přijet do bývalého protektorátu." A jak pamětník dodává, za všechny ty mrtvé v prvních dnech v Liberci tak mohla jen Rudá armáda. Nechtěli se však mstít či škodit. "Cílem naší práce bylo to, aby nebylo příliš obětí."

Důsledky protiokupačních aktivit i přátelství s Václavem Havlem na sebe nenechaly dlouho čekat. "Vztahy s Vaškem mi přitížily, přitížilo mi i to, že jsme se angažovali na radnici, a v roce 1971, kdy probíhaly prověrky, nabídli mi možnost, abych odvolal. Když jsem odmítl, mělo to důsledky v práci i ve veřejném životě." Ještě krátce po srpnu 1968 dostal pamětník děkovný dopis za svou činnost přímo od tajemníka ÚV KSČ, ale již brzy převzaly otěže normalizační kádry. Miroslav Masák přišel o pas, o svou pozici v zaměstnání, snížil se mu plat a přišel o mnoho odborných i čestných funkcí včetně členství v předsednictvu Českého svazu architektů. Přišel i o vedení ve Školce, ale ta fungovala dál a pamětník ji i nadále neformálně vedl.

Z Máje na Hrádeček

V rámci normalizačních prověrek byl samostatný ateliér SIAL zahrnut zpátky do Stavoprojektu. "Naštěstí nás nechali pohromadě jako jeden ateliér." A i když zpočátku nebyli ani připouštěni do žádných soutěží, po čase jejich odborné kvality převážily a dostali se i k významnějším architektonickým realizacím. V této temné normalizační době se v roce 1975 pamětník paradoxně dostal ke své dnes asi nejslavnější realizaci - obchodnímu domu Máj. V době jeho výstavby se samozřejmě neustále pohyboval v Praze, a tak mohl také hned druhý den po požáru Veletržního paláce nabídnout své odborné služby a následně se ujal jeho rekonstrukce. "Zasloužili jsme se o zachování Veletržáku, protože Kapek, tehdy městský tajemník KSČ, byl naprosto rozhodnutý, že barák se po požáru musí zbourat."

Dál se samozřejmě scházel s přáteli disidenty a pravidelně se účastnil koncertů a večírků na Hrádečku. "My jsme většinou končili nahatí, lezli jsme po stromech a říkali jsme tomu splývání s přírodou. Ale co mělo velký význam, byly takzvané Vaškovy špalky" - více než hodinové filozofické úvahy, ve kterých sobě i ostatním tříbil smysl pro etiku, politiku i myšlení. Byl samozřejmě pod neustálou kontrolou StB, a "pyšnil se" dokonce svým osobním vyšetřovatelem kpt. Poštou, ale jejich neustálou přítomnost bral s nadhledem. "Ty výslechy byly blbý, ale víceméně korektní." Zvládl i soud ohledně využití služebního vozu v soukromém zájmu. Když v polovině osmdesátých let na Hrádečku vyzvedával od Olgy Havlové balík do vězení pro Václava Havla, zatkla jej místní policie. Naštěstí "to byli trutnovští esenbáci, takoví troubové", na pamětníka nic nenašli, a tak mu přišili jen ten služební automobil. V této době se také aktivněji projevoval ve skupinách architektů vyjadřujících odlišné názory od tehdejšího establishmentu - "Kruh nezávislé inteligence, v Brně Otevřený dialog, Obecní dům... Ve všem jsem hrál nějakou roli." Vše se ale obešlo bez vážných důsledků v zaměstnání či v zesílení přímého nátlaku od StB. A situace se nezhoršila ani po dceřině emigraci v roce 1987.

Na Hrad

Hned 18. listopadu 1989 pamětník připravoval v Liberci s kolegy protest, ve kterém chtěli vyjádřit nesouhlas se zásahem na Národní třídě. "V pondělí mi ale zavolala Olga Havlová, že mám být v úterý 21. listopadu v Mánesu, kde se má poprvé sejít skupina lidí, která má vytvořit Koordinační centrum Občanského fóra." Dalších akcí se tedy v Liberci neúčastnil a následně jen udržoval kontakt mezi Libercem a Prahou. Od úplného začátku byl v nejužší skupině vůdců sametové revoluce. Účastnil se setkání Občanského fóra v Galerii Mladých, kam se ustavující skupina přesunula z protějšího Mánesu po zásahu StB. Do volby Václava Havla prezidentem byl členem Koordinačního centra OF. Byl jedním ze tří účastníků delegace, která vyjednávala se zástupci armády o zklidnění situace. Byl přítomen i situaci, kdy tehdejší vůdci, Václavové Havel a Malý, chtěli pro celkové vysílení odstoupit z vedení. "O tom se dnes nikde nemluví. To byla kritická chvíle celého Listopadu! Kdyby to oba ti pánové vzdali, kam by to potom celé šlo?" Vnitřně cítili, že nemohou jen bořit, ale je třeba, aby nabídli alternativy. Pod Vavrouškovou taktovkou tak vznikla programová skupina, která nabídla vizi další budoucnosti. Ve výsledném textu Co chceme se pamětník podílel zejména na ideových vizích školství a kultury. I když se málem nechtěně připletl i do první porevoluční vlády, o zásluhy ani přímý podíl na moci nestál. "Já jsem byl samozřejmě na balkoně při té první demonstraci, protože tam nás byla hrstka, ale pak přicházeli lidi, kteří měli co říct, chtěli něco říct a chtěli být vidět a cpali se na ty tribuny, ale k těm já jsem nepatřil."

Po zvolení Václava Havla prezidentem od něj dostal příležitost uplatnit své profesní schopnosti a stal se jeho poradcem i jakýmsi hradním architektem. "Vašek rád kreslil, tak mi vždycky nakreslil tři kolečka a rád opakoval, že mám tři okruhy práce. Ten vnější, to byla republika a otázky jejího územního rozvoje. Střední kruh, to byla Praha a vnitřní kruh byl Hrad." Miroslav Masák strávil na Pražském hradě po boku Václava Havla více než čtyři roky, ve kterých se zasloužil o řadu realizací včetně rekonstrukce nádvoří, zahrad a většiny prezidentských interiérů, ale pro jeho invenční mysl začínalo být brzy těsno. "Poměry na Hradě se časem znormalizovaly a už mne to přestávalo bavit, tak jsme se dohodli, že odejdu." Pamětník zůstal u architektury a své zkušenosti napřel především do pedagogické činnosti, když jako profesor následujících deset let působil na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně.

Ohlíží-li se dnes trochu zpátky, je to více v reflexi současného stavu architektonického vývoje než z nějaké osobní nespokojenosti. "Domy se bourají. To je v pořádku. Ale když se bourá, je třeba říci proč a co místo toho. To, co se například postavilo místo obchodního domu Ještěd, to je špatná architektura." A zatímco "Bořek Šípek tomu Hradu moc neublížil", k trpkosti z dnešního vývoje na Hradě už pamětník neměl daleko. "Tak jak my jsme Hrad s Václavem otevírali, tak se dnes zavírá." Jako by přes jeho vysoké zdi proniklo skrze přístup k urbanismu a architektuře i něco ze společenského smýšlení. Jako by Miroslav Masák tesal ze svých životních zkušeností memento, dodává: "Architektura se společností bezprostředně souvisí."

(zdroj: https://www.pametnaroda.cz/cs/masak-miroslav-1932

Přebírání čestného doktorátu na VUT Brno, Brno, 2006
Přebírání čestného doktorátu na VUT Brno, Brno, 2006
Na Hrádečku - zleva Andrej Krob, Václav Havel, Miroslav Masák a Jarka Sloupová, Vlčice, 1967
Na Hrádečku - zleva Andrej Krob, Václav Havel, Miroslav Masák a Jarka Sloupová, Vlčice, 1967
Odstoupení z prezidentské funkce - zleva Václav Havel, Alexandr Vondra, Eda Kriseová, Tomki Němec, Miroslav Masák, Věra Čáslavská, ??, Pavel Tigrid, Luboš Dobrovský, Praha, 17. 7. 1992
Odstoupení z prezidentské funkce - zleva Václav Havel, Alexandr Vondra, Eda Kriseová, Tomki Němec, Miroslav Masák, Věra Čáslavská, ??, Pavel Tigrid, Luboš Dobrovský, Praha, 17. 7. 1992
Václav Havel a Miroslav Masák, Wachau, 2004
Václav Havel a Miroslav Masák, Wachau, 2004
Setkání členů Koordinačního centra Občanského fóra v Galerii Mladých (dnes Galerie u Řečických), zleva Miroslav Masák, Stanislav Milota, Václav Havel, Petr Pospíchal, Ladislav Hanzl, ??, Jiří Bartoška, Praha, 21. 11. 1989
Setkání členů Koordinačního centra Občanského fóra v Galerii Mladých (dnes Galerie u Řečických), zleva Miroslav Masák, Stanislav Milota, Václav Havel, Petr Pospíchal, Ladislav Hanzl, ??, Jiří Bartoška, Praha, 21. 11. 1989
Konference architektů v SIALu, Liberec, 1974
Konference architektů v SIALu, Liberec, 1974
Vyhlášení stavby století - zleva Zdeněk Patrman, Karel Hubáček, Miroslav Masák, duben 2000
Vyhlášení stavby století - zleva Zdeněk Patrman, Karel Hubáček, Miroslav Masák, duben 2000
SIAL - Kosovská konference, 80. léta
SIAL - Kosovská konference, 80. léta

Petr Šimr

Petr Šimr v roce 2022
Petr Šimr v roce 2022
Svatební foto rodičů Petra Šimra, rok 1944
Svatební foto rodičů Petra Šimra, rok 1944
Pamětníkova matka Elly Köhler na svatebním fotu z roku 1944
Pamětníkova matka Elly Köhler na svatebním fotu z roku 1944
Svatba matky s druhým manželem Helmutem Gruschlem, rok 1963
Svatba matky s druhým manželem Helmutem Gruschlem, rok 1963
Parta kamarádů bigbíťáků v roce 1966, Petr Šimr dole druhý zprava, nad ním jeho bratr
Parta kamarádů bigbíťáků v roce 1966, Petr Šimr dole druhý zprava, nad ním jeho bratr
Na vojně krátce před odchodem do civilu, rok 1968, Petr Šimr vpravo
Na vojně krátce před odchodem do civilu, rok 1968, Petr Šimr vpravo
Petr Šimr po návratu z vojny, rok 1968-1969
Petr Šimr po návratu z vojny, rok 1968-1969
Fotokniha Petra Šimra z návštěvy Západního Berlína v roce 1986
Fotokniha Petra Šimra z návštěvy Západního Berlína v roce 1986
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, u berlínské zdi
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, u berlínské zdi
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka u FAMU
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka u FAMU
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - pietní místo na Národní třídě
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - pietní místo na Národní třídě
Petr Šimr se narodil 27. února 1947 v Liberci do smíšeného česko-německého manželství. Jeho rodiče se seznámili ještě za války v Drážďanech a vzali se navzdory nevoli úřadů i německé rodiny Petrovy matky. Brzy po narození dvou synů se rozvedli a matka se rozhodla v Čechách zůstat i přes těžké existenční podmínky. Postupně obnovila kontakt s rodinou v Drážďanech a vzájemně se navštěvovali. Během šedesátých let Petra a jeho vrstevníky okouzlila rock'n'rollová hudba a popkultura pronikající ze Západu. Komunisté Petrovi neumožnili složit závěrečné zkoušky na zemědělském učilišti, když si odmítl ostříhat delší vlasy. Po účasti na koncertu Johnnyho Hallydaye jej vyslýchala Státní bezpečnost a předčasně ho odvedli na vojnu. Působil na slovenském vojenském letišti Sliač, kde prožil také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V souvislosti s těmito událostmi jeho otec podlehl infarktu. Po vojně Petr Šimr nastoupil jako řidič do libereckého dopravního podniku. Byl svědkem tamních protestů u příležitosti prvního výročí okupace. V roce 1972 se oženil s manželkou Marií a poté se jim narodil syn. Touha zaznamenat počátky rodinného života ho přivedla k fotografii, jíž se posléze věnoval systematicky. S kolegy založil fotoklub při dopravním podniku a počátkem osmdesátých let vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci. V roce 1984 nastoupil jako řidič Naivního divadla a s divadelníky vyjížděl i na turné do západních zemí. Navštívil Francii či Západní Berlín. Během sametové revoluce převážel důležité dokumenty - plakáty, fotografie nebo prohlášení - mezi Prahou a Libercem. Po změně režimu se živil jako fotograf na volné noze, pracoval pro regionální deníky a pořádal vlastní výstavy. V roce 2022 žije v Liberci.
Dvůr domu v ulici Na Bídě, kde Petr Šimr (vlevo) trávil dětství s bratrem (uprostřed) a kamarády
Dvůr domu v ulici Na Bídě, kde Petr Šimr (vlevo) trávil dětství s bratrem (uprostřed) a kamarády
Petr Šimr v mládí, rok cca 1965-1966
Petr Šimr v mládí, rok cca 1965-1966
 Na vojně ve slovenském Sliači, rok 1967-1968, pamětník uprostřed S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr Šimr vpravo dole S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr
Na vojně ve slovenském Sliači, rok 1967-1968, pamětník uprostřed S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr Šimr vpravo dole S kamarády na vojně ve slovenském Sliači (1967-1968), Petr
Sovětská letadla ve Sliači během okupace v srpnu 1968
Sovětská letadla ve Sliači během okupace v srpnu 1968
S kamarády hudebníky v roce 1966, Petr Šimr vlevo, dále Míra Němec a Jirka Kavan z kapely The Kings
S kamarády hudebníky v roce 1966, Petr Šimr vlevo, dále Míra Němec a Jirka Kavan z kapely The Kings
Rodinné vylomeniny, Petr Šimr s manželkou a synem kolem roku 1976-1977
Rodinné vylomeniny, Petr Šimr s manželkou a synem kolem roku 1976-1977
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, berlínská zeď
Návštěva Západního Berlína v roce 1986, berlínská zeď
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - Václavské náměstí
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - Václavské náměstí
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - manifestující u Reduty
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - manifestující u Reduty
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka na fakultě žurnalistiky
Fotografie Petra Šimra z pražského dění v listopadu 1989 - stávka na fakultě žurnalistiky

Petra Šimra a jeho kamarády v mládí okouzlila bigbítová hudba. Svým životním stylem i svým obdivem k západní popkultuře se protivili komunistickému režimu. Petra jeho dlouhé, "máničkovské" vlasy stály možnost dokončit zemědělské učiliště. Kvůli účasti na libereckém koncertu Johnnyho Hallydaye, po němž propukly nepokoje, v roce 1966 pak musel předčasně odejít na vojnu.

Na vojenském letišti Sliač sledoval v srpnu 1968 vpád sovětských okupačních jednotek. V rodném Liberci jeho otec podlehl den po obsazení Liberce sovětskou armádou infarktu. Srdce mu selhalo v práci, odkud jej vezla sanitka do nemocnice. Kvůli nepřetržité koloně vojenských vozidel však nestihli zdravotníci přijet včas a zachránit jeho otci život.

Sedmdesátá léta přinesla do pamětníkova života změnu, založil rodinu a propadl kouzlu fotografie. Fotoaparátem se mu podařilo zachytit například druhou stranu berlínské zdi, když se jako řidič Naivního divadla vydal na turné do Západního Berlína, v osmdesátých letech se podíval také do Francie.

Během sametové revoluce už měl plné ruce práce s převozem důležitých dokumentů mezi pražskými a libereckými divadly. Vydobytá svoboda Petru Šimrovi umožnila živit se naplno fotografií.

Rodiče se vzali navzdory říšským úřadům

Petr Šimr se narodil 27. února 1947 v Liberci. Jeho rodiče Ervín Šimr a Elly Köhler se potkali za války o pár let dříve v Drážďanech. Sňatek Němky s Čechem představoval pro nacistické úřady problém a snoubence odrazovala i německá rodina Petrovy matky. Přesto ke svatbě v roce 1944 došlo. Pamětníkova matka následkem toho musela nastoupit jako totálně nasazená do továrny na bomby.

Rodiče žili zpočátku v Drážďanech a ke konci druhé světové války zde zažili masivní spojenecké bombardování. Jedna z bomb přímo zasáhla dům, v němž bydleli. "Rodiče měli úkryt ve sklepech a naštěstí se tam nacházeli v momentě zásahu. Otec tam téměř oslepl, prach se mu dostal do očí, a když se dostali ven, musela ho matka vodit. Přežili celé bombardování a i to, jak Drážďany hořely," popisuje pamětník.

Po skončení války se rozhodli Šimrovi ze zdevastovaných Drážďan odejít do Čech a usídlili se nakonec v Liberci. Pro matku to ovšem představovalo další útrapy. V pohraničí probíhal odsun Němců a po ulicích se proháněly násilnické Revoluční gardy, bála se tak kdekoliv promluvit svým rodným jazykem a z domu téměř vůbec nevycházela.

Matce nepřidalo ani otcovo záletnictví, které nakonec vedlo k rozpadu manželství. "Úřady potvrdily to, čím vyhrožoval otec, a sice že by matka mohla odejít zpátky do Německa, ale bez dětí. Když psala svému tátovi a ptala se, jestli se může vrátit domů, tak jí odpověděl, ať přijde, ale sama. Měla tak silný mateřský pud a zodpovědnost vůči nám dětem, že nakonec zůstala tady," říká Petr Šimr.

Matka se česky učila velmi lopotně

Matka se dvěma syny se tak ocitla zcela osamocená. Přestěhovali se do domu v ulici Na Bídě, kde Petr s bratrem prožili dětství. Jejich maminka pracovala jako uklízečka v sirotčinci, peněz moc nevydělávala, ale rodina vyloženou nouzí netrpěla. V Liberci stále žila početná německá menšina, která držela při sobě, a tak matce v tíživých situacích pomáhala starší německá sousedka.

"Postupem času se matka propracovala jako uklízečka do kojeneckého ústavu na Husovce a učila se česky, aby si zajistila lepší život. Nešlo jí to vždy dobře, slova komolila a vytvářela vlastní variace. Nakonec si ale udělala kurz na zdravotní sestru, aby mohla sloužit u dětí a mít víc peněz."

Časem se také zlepšily vztahy s německou rodinou. Petrův dědeček na přelomu padesátých a šedesátých let přijel dvakrát na návštěvu do Liberce a matka s oběma syny vycestovala zase do Drážďan. Cesta za hranice socialistického státu v době, kdy ještě neexistovaly ani výjezdní doložky, představovala zdlouhavý byrokratický proces. Přesto jej matka vícekrát podstupovala, a tak mohla být také se svým otcem v jeho posledních dnech.

Prostě se bavili, zbláznili se do Kings

Začátkem šedesátých let se matka Petra Šimra podruhé vdala, za libereckého rodáka Helmuta Guschla, který mluvil dobře česky i německy. Pro oba syny tou dobou však začínal už docela jiný život. V rádiu se poprvé objevovaly písně divadla Semafor s prvky rock'n'rollu, rádi poslouchali také Radio Luxembourg, díky němuž do tehdejšího Československa pronikala západní populární hudba.

První kontakt s živým bigbítem zažíval Petr Šimr s kamarády v Kulturním domě Gustava Klimenta ve Smržovce, kde hrávala liberecká kapela The Kings písně od Beatles nebo Rolling Stones. "Pro mě osobně bylo něco neuvěřitelného slyšet takovou hudbu. Z Liberce jezdila na pravidelné koncerty velká parta. Kolovaly o nás zvěsti, že jsme zmlátili průvodčího a vyhodili ho z vlaku. Nebyla to pravda, prostě jsme se akorát bavili a byli jsme hlučnější," vzpomíná pamětník.

Režim označoval tyto mladé lidi hanlivě jako máničky, především kvůli jejich delším vlasům. Příslušnost ke kultuře, která se komunistům příčila, měla pro Petra Šimra ale i mnohem zásadnější dopady. Na zemědělském učilišti jej komise vyzvala, aby si ostříhal vlasy, jinak ho nepřipustí k závěrečným zkouškám.

"Sebral jsem se a sedl jsem si vedle holičství na náměstí. Pamatuji si, že bylo krásně, svítilo sluníčko. Seděl jsem a přemýšlel. Říkal jsem si, že to není možný. Nevěřil jsem tomu. Vrátil jsem se před komisi a odpověděl jsem jim, že musí brát do úvahy to, co mám v hlavě, ne na hlavě. Tak mě vyhodili. Bohužel, taková byla doba. Nelitoval jsem svého rozhodnutí."

Po koncertě Johnnyho Hallydaye se strhla rvačka

V roce 1966 se Petr Šimr spolu s mnohými mladými lidmi vydal na koncert francouzské rock'n'rollové hvězdy Johnnyho Hallydaye v amfiteátru v Lidových sadech. "Všecko bylo vynikající. Na chvíli to narušili lidi, kteří prý nedostali vstupenky, tak nahoře v lese vyvrátili plot a nabíhali dovnitř. Byli tam provokatéři, kteří ke konci házeli kelímky s pískem a trávou na pódium. Hallyday potom odešel z pódia. Viděl jsem, že se schyluje k něčemu, u čeho nechci být."

Petr Šimr s některými kamarády odešel do nedaleké hospody zapít velký hudební zážitek. Záhy se však směrem od Lidových sadů trousily hloučky uřícených a umazaných návštěvníků. Po koncertu se totiž strhla velká bitka vyprovokovaná policisty, která měla své následky.

Příslušníci Státní bezpečnosti (StB) během koncertu natáčeli film, o nějž se později opírali během rozsáhlého vyšetřování. Pár dní po skončení koncertu přijeli do vratislavického Bytexu i pro Petra Šimra a jeho bratra. Pamětníka vyslýchali policisté dvakrát.

"Samozřejmě na mě nic neměli. Na filmovém záznamu StB jsem se jenom bavil v hloučku kluků, kteří se pak bitky zúčastnili. Ale nedělal jsem žádné výtržnosti. Skončilo to pro mě tak, že mě v devatenácti letech zrychleně poslali na vojnu. Někteří kluci skončili v kriminále, někteří dostali podmínky," popisuje pamětník.

Hukot letadel zněl při okupaci jinak

Povinná vojenská služba odvedla Petra Šimra na opačný konec republiky, do slovenského Sliače. Přidělili ho tam na vojenské letiště, kde strávil více než dva roky. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil pamětník právě zde.

"Probudil mě hukot letadla. Bylo mi to divný, věděl jsem, že to nejsou naše letadla. Měl jsem ty zvuky po dvou letech služby pod kůží. Šel jsem na snídani, ostatní zůstali ležet. Nikde nikdo. Jdu a najednou na mě někdo z okna zakřičel: Pospěš si, nebo ti to Rusáci sežerou!"

Kolem strategického letiště nejprve opatrně kroužila sovětská letadla. Poté nedaleko provedli výsadek frontoví vojáci a odpoledne už dorazily mohutné transportní letouny vezoucí těžkou bojovou techniku i logistiku. Českoslovenští velitelé se vytratili, celý den probíhaly vojenské schůze a porady.

Do přímého kontaktu s okupanty se podle Petra Šimra českoslovenští branci ve Sliači dostávali velmi málo, Sověti se drželi stranou. On sám ale doprovázel strážné patroly ke střídání a dostával se do těsné blízkosti okupantů na druhé, zabrané straně letiště.

Situace byla napjatá a k eskalaci stačilo málo. Někteří horkokrevnější Čechoslováci dokonce požadovali přístup ke zbraním, aby se mohli invazi vojsk Varšavské smlouvy bránit, ale nakonec k tomu nedošlo. "Všichni s tím nesouhlasili, byli naštvaní, byla to nedefinovatelná směs pocitů smutku a bezradnosti. Časem se to usazovalo a emoce se klidnily. Já jsem aspoň věděl, že za dva měsíce půjdu domů," hodnotí situaci Petr Šimr.

Zprávy z Liberce chodily se zpožděním

Se zpožděním se k němu dostávaly informace o tom, co se během okupace dělo v jeho rodném Liberci. Došlo k ostrému střetu sovětských vojsk s protestujícími lidmi, okupanti spustili střelbu do davu, při níž zemřelo šest lidí a několik desítek utrpělo zranění.

O den později pamětníkova otce zasáhl v práci infarkt, když se údajně rozčílil nad probíhající okupací. Sanitka ho vezla do liberecké nemocnice, ale cestu jí zahradila proudící vojenská kolona. Zdravotníci se tak nedokázali včas dostat do nemocnice, aby Ervínu Šimrovi zachránili život.

"Dostal jsem parte na vojnu v den, kdy se už konal pohřeb. Nic tehdy nefungovalo. Ale mě by ani z kasáren nepustili, brácha tam byl prvním rokem a toho by taky nepustili."

O rok později to v ulicích znovu vřelo

O rok později už Petr Šimr pracoval jako řidič autobusu v libereckém dopravním podniku. Na výročí okupace ovšem příliš lidí po městě nesvezl, protože mnoho jich chodilo v protestních průvodech od dnešní ulice Milady Horákové až před libereckou radnici, kde došlo před rokem ke krveprolití.

"Kolem oběda jsem odstavil autobus a šel se podívat na náměstí. Viděl jsem, jak už uklízeli věnce, které tam lidé dávali u bočních dveří radnice zastřeleným. Esenbáci vytlačovali lidi z náměstí, přijížděly vojenské náklaďáky, tentokrát použili už i naši armádu. Všechny příchody k radnici uzavřeli," líčí pamětník.

Střety mezi protestujícími a milicionáři se odehrály i v okolí rozestavěného obchodního domu Ještěd. Lidé ze staveniště brali dlažební kostky a vrhali je proti represivním silám. To už ale Petr Šimr po předčasném konci směny mířil za svojí partnerkou. Druhý den nad ránem se vracel domů.

"Bydleli jsme v Blažkově ulici. Doma o mě měli strach, protože v domě slyšeli velký rachot. Chodba byla podupaná od hlíny a povalovaly se tam dlažební kostky. Jak milice získávaly převahu nad demonstranty, tak se lidé schovávali po barácích, které se tehdy nezamykaly."

Protesty v roce 1969 už však nedokázaly zvrátit vývoj v Československu. Nastala normalizační sedmdesátá léta, která přinesla do života Petra Šimra zase zcela nový směr.

Chtěl dokumentovat rodinný život

V roce 1972 se oženil s partnerkou Marií a o rok později se jim narodil syn Petr. Právě nový rodinný život přivedl pamětníka k fotografování. "Žena už měla malinký bříško, tak jsem se rozhodl, že koupím foťák a budu to dokumentovat. Před svatbou jsem z druhý ruky pořídil Zenit od kamaráda, který mě později naučil vyvolávat filmy. Tak jsem se dostal k fotografování," vzpomíná.

Později v dopravním podniku navázal kontakt s kolegy, kteří se fotografováním rovněž zabývali, a společně založili u odborového hnutí fotografický klub. Petrův zájem se prohloubil natolik, že počátkem osmdesátých let vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci. Nadále pracoval v libereckém dopravním podniku. Potkával se zde i s Reném Matouškem, signatářem Charty 77 a výrazným libereckým odpůrcem komunistického režimu.

Jako soukromý fotograf zachycoval například proslulé Liberecké výstavní trhy (LVT). "Trhy měly vynikající pověst. Komunisti je pokládali za výkladní skříň socialismu. Dokázali sem dovézt originální džíny ze Západu, které se hned vyprodaly, a další věci, které potom už nikde nebyly k sehnání," přibližuje Petr Šimr fenomén LVT.

Ocitl se na druhé straně berlínské zdi

Práce za volantem přeplněných autobusů pamětníkovi postupně přerostla přes hlavu. Díky kontaktům z fotografické a umělecké sféry získal v roce 1984 místo řidiče v libereckém Naivním divadle. O rok později už se s ansámblem vydal na turné do Francie.

Během týdenního pobytu u Lille narazil Petr Šimr na československého emigranta, který se k divadelnímu zájezdu horlivě přidružil. Herci se stranili v obavě, že jde o agenta Státní bezpečnosti. Pamětník se s ním však dal do řeči a jeho prostřednictvím se dostal do kontaktu s Francouzi.

"Ptali se, proč si od komunistů necháváme ten útlak líbit, proč nejdeme do ulic. Odpověděl jsem jim, že jakmile vyjdeme do ulic, přijedou na nás ruský tanky. A pak jsem si nebyl jistej, jestli jsem o tom měl mluvit nahlas. Tenkrát stačilo málo, aby komunisti člověka skřípli. Ale to mi všechno docházelo až později, když jsem se dozvídal, co všechno dokázali s lidmi dělat," přiznává pamětník.

Žádné problémy však po návratu do Československa neměl a brzy se s divadlem chystal na další turné, tentokrát do Západního Berlína. Když se hrála představení, měl Petr Šimr hodně volného času na procházky po městě. Navštívil Postupimské náměstí, Checkpoint Charlie a s fotoaparátem se procházel podél berlínské zdi, jež oddělovala svobodnou západní část města od totalitního východního sektoru.

"Nad tím, že bych na Západě zůstal, jsem přemýšlel. Ale jenom chvíli. Říkal jsem si: Ty blbče, máš doma manželku, máš syna, mámu, bráchu. Už jsem měl povědomí o tom, že rodina trpí, když někdo uteče. A taky jsem k tomu neměl odvahu. Byla to kombinace zodpovědnosti i strachu," vysvětluje pamětník.

V Karlíně stála policejní auta s vidlicemi

Když v listopadu 1989 bourala sametová revoluce vládu KSČ, Petr Šimr už s ničím neváhal. Připojil se ke kolegům z Naivního divadla a mezi Prahou a Libercem převáželi dokumenty, které bylo třeba rozšířit mezi lidi. Jednalo se o různé plakáty, fotografie ze zásahu na Národní třídě, proslovy, prohlášení a výzvy ke stávkám.

Cesty mezi Prahou a Libercem nebyly vždy bezpečné. Na okraji hlavního města stály policejní hlídky připravené zatýkat a zabavovat šířené materiály. "V Karlíně jsme také narazili na seřazená policejní auta s vidlicemi proti demonstrantům. Nejspíš tam čekala na rozkaz, jestli mají vlítnout na Václavák, kde se demonstrovalo každý den," upozorňuje pamětník.

Petr Šimr měl příležitost zachytit na fotografiích pražské ulice v období sametové revoluce i stěžejní místa, kde se odehrávala. Ocitl se také blízko vypjatých zákulisních jednání s představiteli tehdejší moci a na o poznání poklidnějších sešlostech například v Divadle Na zábradlí.

Objevila se moc peněz

Vývoj po roce 1989 nepřinesl pouze politické a společenské změny, ale i ekonomické. Petr Šimr věděl, že Naivní divadlo si dlouhodobě nebude moci dovolit vlastního řidiče a dva přepravní vozy. Po roce 1991 tak chvíli pracoval u soukromé dopravní společnosti, jejíž majitel však řidičům odpíral diety.

"Politické restrikce sice zmizely, ale objevily se jiné věci. Objevila se moc peněz a moc lidí, kteří měli žaludek na to stát se bohatýma. Nestalo se tak normální cestou. Lidé se chovají podle toho, jaké jim dá společnost možnosti, platilo to za komunistů a platí to i dnes. Myslím si, že to tak funguje i jinde na světě," hodnotí pamětník.

Sám se nakonec rozhodl odejít na volnou nohou a živit se fotografováním. Pracoval pro okresní noviny Region a později přešel do Libereckého dne, vlastněného německými mediálními investory. Jeho fotografie byly často spjaté s událostmi libereckého regionu, zdokumentoval například bourání OD Ještěd nebo ničivé povodně v roce 2010. Své dílo také vícekrát vystavoval.

Před mnohými "rozhodujícími okamžiky", jak je definuje zakladatel fotožurnalistiky Henri Cartier-Bresson, Petr Šimr nestál pouze jako fotograf, ale i jako člověk a občan. "Nějakým způsobem jsem se snažil být svůj, ale tak, aby to nebylo na úkor mých nejbližších. Platilo to před rokem 1989 a platí to i doposud," říká pamětník.

(zdroj:https://www.pametnaroda.cz/cs/simr-petr-20220202-0 )

foto Petr Šimr
foto Petr Šimr
průlchoiv pod Imperiálem (foto Petr Šimr)
průlchoiv pod Imperiálem (foto Petr Šimr)
...liberecký permoník 1979.. (foto Petr Šimr) Litr mléka, pár rohlíků a jel. Pracoval pro několik firem. Nikdo mu nestačil, co dokázal za den vykopat! Říkalo se mu i Krtek, jmenoval se pan Cerman, byl bohatý, na Gagarince měl údajně dceru Inku a ta od něho dostávala před revolucí bony!.Když seděl někde na pivu choval se prý slušně a když ho prý někdo zval na poměření sil tak nechtěl a když do něj někdo pořád ryl tak mu přej stačila jedna facka a ten druhý usnul na zemi...
...liberecký permoník 1979.. (foto Petr Šimr) Litr mléka, pár rohlíků a jel. Pracoval pro několik firem. Nikdo mu nestačil, co dokázal za den vykopat! Říkalo se mu i Krtek, jmenoval se pan Cerman, byl bohatý, na Gagarince měl údajně dceru Inku a ta od něho dostávala před revolucí bony!.Když seděl někde na pivu choval se prý slušně a když ho prý někdo zval na poměření sil tak nechtěl a když do něj někdo pořád ryl tak mu přej stačila jedna facka a ten druhý usnul na zemi...
Roman Karpaš v roce 2020
Roman Karpaš v roce 2020
Jako dítě u vánočního stromku
Jako dítě u vánočního stromku
Otec Rudolf Karpaš se svým synem Romanem Karpašem
Otec Rudolf Karpaš se svým synem Romanem Karpašem
Matka Bohumila Karpašová, rozená Kosinová, se svým synem Romanem Karpašem
Matka Bohumila Karpašová, rozená Kosinová, se svým synem Romanem Karpašem
Roman Karpaš na své první školní fotografii
Roman Karpaš na své první školní fotografii
Fotografie z tanečních
Fotografie z tanečních
Roman Karpaš, 1989
Roman Karpaš, 1989
Při tvorbě publikace Kniha o Liberci
Při tvorbě publikace Kniha o Liberci
Při práci, cca 1990
Při práci, cca 1990
V grafickém ateliéru
V grafickém ateliéru
Roman Karpaš při prezentaci publikace Kniha o Liberci
Roman Karpaš při prezentaci publikace Kniha o Liberci

Kniha o Liberci byla poprvé vydána v roce 1996, o osm let později pak přišlo druhé rozšířené vydání. Je potěšující, že zájem obyvatel Liberce trval nadále, takže nakonec došlo i díky podpoře radnice na vydání třetí. Kniha se tak rozrostla o dalších více než sedmdesát stran zachycujících hlavní události až do roku 2020. Autorem rozšířeného textu je osoba nejpovolanější - liberecký kronikář Jan Hnělička. Vydavatelem je tentokrát nakladatelství Roman Karpaš RK, jehož majitel inicioval, zčásti napsal a uspořádal už první vydání. Nová část knihy vás provede posledními dvaceti lety ve vývoji města, které byly opravdu bohaté na události a Liberec se během nich stal v některých ohledech bohatší a krásnější. První kapitola shrnuje přehledně turbulentní politický vývoj na komunální úrovni, v němž proběhlo tolik změn, že si je běžný občan už ani nedokáže všechny vybavit. Další kapitoly se věnují průmyslu, stavebnictví, dopravě, obchodu, zdravotnictví a sociálním věcem. Knihu klasicky uzavírá pojednání o kultuře a školství se zvláštními kapitolami o zoologické a botanické zahradě. Úplný konec je věnován sportu, ochraně přírody a liberecké dominantě a symbolu města - Ještědu. Na rozdíl od předchozích vydání je součástí publikace také rozsáhlé anglické a německé resumé. (zdroj:  https://obchod.knihyfryc.cz )

Mgr. Roman Karpaš (* 1951 )

Cesta k Velké knize o Liberci začala sabotáží politického školení

  • narozen 30. října 1951 v Liberci

  • vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

  • od roku 1973 působil jako učitel základní školy v ulici Vrchlického v Liberci

  • od roku 1978 ředitelem Malé výtvarné síně v Liberci

  • v roce 1988 se stal výtvarným redaktorem Severočeského nakladatelství

  • po roce 1990 se stal redaktorem nakladatelství Dialog

  • v roce 1994 publikoval Knihu o Liberci

  • je autorem a editorem zeměpisných a historických publikací

  • Kreslíř, grafik, ilustrátor, typograf, nakladatel, amatérský historik a nemálo dalších přídomků charakterizuje osobnost Romana Karpaše. Původně vystudovaného učitele odvedlo od školní katedry to, že sabotoval politické školení. Za trest ho přeložili z Liberce až k hranici s Polskem a jeho učitelská kariéra záhy skončila.

    Liberecký patriot působil v osmdesátých letech 20. století jako ředitel Malé výstavní síně, liberecké galerie založené v roce 1975. Před rokem 1989 okusil při cestě za uměním do Francie estébácké špiclování. Později se věnoval editorství a nakladatelství. Pod jeho rukama vzniklo velké množství knih pojednávajících o přírodě a historii severních Čech. Mezi nejznámější patří výpravná historická publikace Kniha o Liberci. "To je takový můj miláček," říká Roman Karpaš.

    V srpnu 1968 jim Jugoslávci dávali peníze

    Roman Karpaš se narodil 30. října 1951 v Liberci. Jeho otec Rudolf Karpaš se živil jako drobný živnostník výmalbou pokojů. Když zrovna neměl mnoho zakázek, vyměnil neomítnutou zeď za prázdné malířské plátno. V padesátých letech musel, stejně jako většina dalších podnikatelů, svou živnost pod dlouhodobým tlakem ukončit. Dál pracoval jako malíř pokojů, už ale v mnohem méně svobodných podmínkách. Byl to on, kdo inspiroval Romana Karpaše v jeho pozdější cestě k výtvarnému umění.

    S rodinou navštívil Roman Karpaš brzy po ukončení základní školy Bulharsko. Bylo to v srpnu roku 1968, kdy do jeho vlasti vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy. "První věc, co mě napadla, byla, že musím okamžitě domů, že tady nic nezmůžu," vzpomíná. Stejné dojmy sdíleli nejspíš i ostatní, protože se celý zájezd ještě před termínem ukončení dovolené vydal zpátky do Československa přes Jugoslávii. Tam jim místní dávali peníze, aby prý nějak přežili. Dál vedla cesta přes Rakousko, které projeli bez zastávky. "Vedoucí zájezdu se strašně bál někde zastavit, že by tam někoho z té své skupiny ztratil. Že by se nevrátil," vysvětluje pamětník.

    Neúčast na politickém školení ho stála učitelské místo

    Roman Karpaš nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Hned první práci získal v základní škole ve Vrchlického ulici v Liberci. Škola měla po prázdninách otevírat úplně poprvé a Roman se těšil, že z ní udělá vzorovou školu pro výtvarnou výchovu, zaplněnou pracemi dětí.

    Přestože nakonec dostal k výuce pouze matematiku, založil zde výtvarný kroužek a snažil se postupně k práci "výtvarkáře" propracovat. Měl štěstí na dobré žáky. Ve vztahu k vedení ale narazil. Ředitele školy místo výtvarné úrovně studentských děl zajímala především četnost politických hesel a stranická zapálenost nástěnek. "V tom jsem mu sice vyhověl, ale i jinak to s ním bylo strašné," vzpomíná Roman Karpaš. Spor vyvrcholil, když se mladý učitel rozhodl místo dvoudenního politického školení věnovat čas potřebnému dovybavení pracoviště. "Kabinet byl úplně nezařízený, třeba na geometrii jsme si museli půjčovat věci z druhé školy," dodává.

    Někdy v této době za ním přišel zakladatel Malé výstavní síně, Karel Čtveráček, s otázkou, jestli by se po něm vedení instituce neujal. Roman Karpaš práci s dětmi miloval a svých plánů na nové škole se nechtěl vzdát. Měl v plánu odmítnout. Změnu ale přinesl konec roku. "Díky tomu, že jsem se neúčastnil těch školících věcí, tak jsem napsal vysvědčení a ze dne na den jsem šupajdil do Hrádku nad Nisou. Přeložili mě tam z hodiny na hodinu," upozorňuje. Hned druhý den se proto vydal za Karlem Čtveráčkem, aby mu řekl, že místo přijímá. Po půl roce výuky v Hrádku nad Nisou se práce učitele natrvalo vzdal.

    Být dobrým výtvarníkem a komunistou se neslučovalo

    V činnosti Malé výstavní síně navázal na práci svého předchůdce, snažil se nabízet prostor těm umělcům, kteří to neměli v podmínkách normalizovaného Československa snadné. "Vždycky, když jsem udělal nějakou výstavu, která by mohla narazit, vysvětlil jsem jim, proč to děláme. Prostě dával jsem jim argumenty, kdyby se někdo ozval," uvádí pamětník. Komise v Liberci byla vstřícná. Katalogy po výstavě už ale musely projít schválením krajské komise v Ústí nad Labem, kde byl přístup naprosto odlišný a často práci v galerii ztěžoval: "Třeba jsme pečlivě vytvořili katalog. Ten na ministerstvu schválili, ale muselo se to schvalovat ještě v Ústí v kraji. A těm se to nelíbilo. Tak muselo následovat znova kolečko přes ministerstvo. Oni si mysleli, že všemu rozumí," vzpomíná pamětník.

    Pokud to šlo, snažil se politicky angažovaným výstavám vyhnout. Když už k něčemu takovému musel přistoupit, udělal výstavu po svém. Nabízet výtvarný prostor kvalitním zkušeným umělcům často nešlo. Ty už režim odepsal. Aby zachoval uměleckou úroveň galerie, oslovoval proto raději mladé výtvarníky, kteří do uměleckého světa teprve vstupovali. "Bylo celkem jasné, že jenom ti nejhorší výtvarníci byli v komunistické straně. Být dobrým výtvarníkem a komunistou se neslučovalo", uvažuje.

    Vedle práce v Malé výstavní síni navštěvoval také pravidelná setkání výtvarníků a literátů. Stejně jako v galerii, ani zde politika příliš nerezonovala. "Výtvarné umění je do značné míry individuální záležitost. My jsme byli taková trošku uzavřená společnost lidí, kteří měli rádi moderní umění, setkávali se a povídali si o tom."

    V těchto skrytých podmínkách si poprvé vyzkoušel editorskou práci, když inicioval vydání neoficiální sbírky literárních prací nazvané Proměny. Pro mnohé talentované umělce a budoucí spisovatele to byla vůbec první příležitost svobodně psát a vidět své dílo vytištěné.

    Cesta do Francie jako návnada ke spolupráci?

    Přestože svět umění nezná mezí, prozkoumávat mezinárodní trendy bylo pro československé umělce těžké. Ukázky děl zahraničních autorů mohli vidět pouze v katalogizovaných reprodukcích, nebo na nepříliš častých oficiálních výstavách. Když se tedy Romanu Karpašovi a jeho manželce Márii v roce 1984 naskytla možnost třítýdenní návštěvy Paříže a okolí, neváhali a jeli. "Byly to dva různé světy," vzpomíná pamětník na hraniční přejezd. Všude stáli ozbrojení muži. Hranici oddělovaly ostnaté dráty. "Márii hrozně bolel žlučník, hned jak jsme se dostali za hranice, tak ji to přešlo," dodává.

    Ve Francii trávili každý svůj den v některé místní galerii a konečně objevili šíři umění za hranicemi. "Tam to došlo dokonce tak daleko, že jsem si říkal, že to je úplný nesmysl, abych já něco výtvarného vytvářel. Tam toho bylo jak sena všude kolem," vzpomíná.

    Nadšení jim přesto kazil neustálý pocit dohledu. "Nám přišlo, že ta Francie je prošpikovaná nějakými estébáky, kteří vás tam sledují," popisuje Roman Karpaš. Byly to zvláštní obavy jedněch z druhých. Když manželé Karpašovi vystupovali z vlaku v Grenoblu, kam je pozvali známí, oslovil je zezadu kdosi česky: "Vy jste Češi, že? A jak jste jeli? Jeli jste načerno?"

    A dál se doptával na cestu i na Liberec. Bylo poznat, že je ze stejného kraje. Okamžitě vycítili, že něco není v pořádku. Jindy se stali podezřelými oni. Dostali nečekaně pozvánku na výstavu Henri Rousseaua do Louvru s obrazem z pražské Národní galerie. Pamětník vzpomíná: "Potkal jsem tam na výstavě ředitele Národní galerie, pana Kotalíka. Tak jsem se ho na něco ptal, on se úplně vyděsil, vůbec mi neodpověděl a začal mi vykládat, že tam ten pražský obraz vůbec nechtěli dávat. Myslel si, že jsem nějaký špicl."

    Strach zažívali i po cestě zpátky. Ve Francii poprvé narazili na publikaci o Slovenském národním povstání psanou objektivně, bez umělého vyzdvihování zásluh komunistů. Kniha je nadchla, na převoz přes hranice se jim ale zdála až příliš otevřená: "My jsme se ji po večerech učili zpaměti a před hranicemi jsme ji spláchli do záchodu," popisuje Roman Karpaš. Báli se, že by je komunisté ven už nikdy nepustili.

    Přesto museli nakonec úvahám, zda dát přednost opakovanému výjezdu do ciziny, nebo vlastnímu svědomí, čelit. Po návratu dostala Mária Karpašová předvolání na výslech Státní bezpečnosti (StB), kde jí nabídli spolupráce při pravidelných cestách do zahraničí. Odmítla a manželé se už do sametové revoluce znovu o získání povolení k výjezdu nepokusili. Pochopili, že cesta byla návnadou Státní bezpečnosti k pozdější spolupráci.

    Nové možnosti tvůrčí práce

    Při své práci v Malé výstavní síni se Roman Karpaš několikrát dostal do pracovního kontaktu se sousedním Severočeským nakladatelstvím. Naučil se tím základům typografické práce. Brzy obdržel od nakladatelství drobné zakázky a po uvolnění místa výtvarného redaktora v roce 1988 také placené místo. Ačkoli mohl pracovat v Severočeském nakladatelství jen do jeho rozpadu po sametové revoluci, říká, že zde získal "opravdové ostruhy v redaktorské práci".

    V roce 1989 se oba manželé zapojili do revolučního dění. Účastnili se demonstrací před libereckou radnicí i setkání v Naivním divadle. Mária Karpašová se stala předsedkyní Občanského fóra v muzeu. Pro Romana Karpaše znamenala sametová revoluce především možnost proniknout víc do veřejného dění. Nová doba mu navíc přinesla otevřené možnosti tvůrčí práce.

    Po zrušení Severočeského nakladatelství přešel do nově vzniklého nakladatelství Dialog, později začal pracovat na volné noze. Výzvou se mu stala tvorba rozměrné Knihy o Liberci. Počátkem devadesátých let v libereckém muzeu vznikla myšlenka na vydání ideologicky nezkreslené studie o dějinách Liberce. Dlouho se nenašel nikdo, kdo by se práce chopil. Roman Karpaš si tedy vzal úkol za svůj.

    Kniha o Liberci tu chyběla

    "Najednou se mohlo psát, jak to skutečně bylo. Do té doby nic podobného nevznikalo," vzpomíná. S dalšími šedesáti autory dal během tří let dohromady monumentální, téměř tisícistránkové dílo. Často museli dohledávat historická fakta, která starší literatura neobsahovala.

    "Co komunisté dělali? Vybírali fakta, která se jim hodila do krámu, a opentlili to svými bláboly," vysvětluje Roman Karpaš a doplňuje vlastní zkušenost: "Zjistil jsem, že v padesátých letech vycházely na Frýdlantsku noviny. 'Konečně mám něco o Frýdlantsku,' řekl jsem si. Celé jsem to prošel a nevytěžil jsem z toho ani řádek. Byly to jen fráze, fráze, fráze."

    Když přišel s vytvořeným rukopisem k vedoucímu nakladatelství, nesetkal se s velkou důvěrou. Objemná kniha na vlastivědné téma, jejíž cena by se pro zaplacení nákladů musela pohybovat kolem dvou tisíc korun, nepůsobila jako komerčně výhodný projekt. Autor musel slíbit, že sám sežene alespoň tisíc zákazníků, kteří si ji koupí.

    "Psal jsem takové dost zoufalé dopisy, že jsou tady tři roky práce na úžasné knize, a že jestli si ji lidi neobjednají, tak skončí v šuplíku." Podařilo se. Kniha vyšla a téměř okamžitě ji čtenáři rozebrali. Cítili, že jim něco takového v minulých letech chybělo. Po deseti letech se Kniha o Liberci dočkala druhého vydání s podobným úspěchem.

    V autorské a nakladatelské činnosti pokračoval Roman Karpaš dál. Pod jeho rukama vznikly knihy věnující se Jizerským horám, historickým pohlednicím a mnohému dalšímu. Vedle toho nepřestal pořádat výstavy a podporovat rozvoj umění, především v rodném Liberci.

    (zdroj:https://www.pametnaroda.cz/cs/karpas-roman-1951?fbclid=IwAR3Hwu-iNiZIBUc7vb_03NIqY04qbvCRCV852EbroI8-gMQo-Xkq-wC4JII )

    Ladislav Hampl - Bydlel.na Králově Háji
    Ladislav Hampl - Bydlel.na Králově Háji
    Kamil Halbich - Bydlel v hokejce a do školy chodil do Ruprechtic (Ahojky Lenka)
    Kamil Halbich - Bydlel v hokejce a do školy chodil do Ruprechtic (Ahojky Lenka)
    Miroslava Pleštilová - Chodila do Vratislavic do školy, A také do Frýdlantu na gymnázium 3
    Miroslava Pleštilová - Chodila do Vratislavic do školy, A také do Frýdlantu na gymnázium 3
    David Švehlík - chodil do školky u soudu, Jeho tatínek byl veliký fešák a byl hercem v divadle F.X.Šaldy, než odešel do Prahy. (Vladimíra Tržická)
    David Švehlík - chodil do školky u soudu, Jeho tatínek byl veliký fešák a byl hercem v divadle F.X.Šaldy, než odešel do Prahy. (Vladimíra Tržická)
    Nicol Lenertová
    Nicol Lenertová
    Jiří Klem
    Jiří Klem

    další slavní liberečtí rodáci

    (autor příspěvku Luboš Mencl)

    Oldřich Kaiser - chodil do školy v Barvířské, měli jsme stejného třídního učitele jako on  matikáře p.Sýkoru a on nám kolikrát vypravoval jaký byl Olda číslo a bavič třídy, prostě to má v krvi. Jinak bydlel v Matoušově ulici úplně první vysoký panelák od nádraží  (Šárka linhartová)
    Oldřich Kaiser - chodil do školy v Barvířské, měli jsme stejného třídního učitele jako on matikáře p.Sýkoru a on nám kolikrát vypravoval jaký byl Olda číslo a bavič třídy, prostě to má v krvi. Jinak bydlel v Matoušově ulici úplně první vysoký panelák od nádraží (Šárka linhartová)
    Pavel Liška -  Pavel chodil na textilní. Byl ve 4 ťaku s maturitou. když jsem ja chodila do v prváku . Ten rok byla revoluce.. Krasný časy.. ❤️. Pavel měl nádherný, dlouhý, černý, kudrnatý vlasy. Nosil bílou košili a kožený kalhoty , byla jsem z něj paf ... ❤️ Né jen já 🤣 - Raducza Krchov  Na základku chodil na Jabloňovku
    Pavel Liška - Pavel chodil na textilní. Byl ve 4 ťaku s maturitou. když jsem ja chodila do v prváku . Ten rok byla revoluce.. Krasný časy.. ❤️. Pavel měl nádherný, dlouhý, černý, kudrnatý vlasy. Nosil bílou košili a kožený kalhoty , byla jsem z něj paf ... ❤️ Né jen já 🤣 - Raducza Krchov Na základku chodil na Jabloňovku
    Petr Jeništa - Bydlel Na Rudě
    Petr Jeništa - Bydlel Na Rudě
    Petr Halberstadt - Chodil na ZŠ ve Mníšku, nadaný student na SPŠT Liberec !
    Petr Halberstadt - Chodil na ZŠ ve Mníšku, nadaný student na SPŠT Liberec !
    Stanislava Bartošová - Chodila do stejné školy jako já, jen o pár tříd výše. Byl to Růžodol 1 (Dana Rosková)
    Stanislava Bartošová - Chodila do stejné školy jako já, jen o pár tříd výše. Byl to Růžodol 1 (Dana Rosková)
    Olga Lounová - Chodila na gymnázium F. X. Šaldy
    Olga Lounová - Chodila na gymnázium F. X. Šaldy
    Hana Ulrichová -  se tady jenom narodila.
    Hana Ulrichová - se tady jenom narodila.
    Dagmar Bláhová
    Dagmar Bláhová
    Karel Zima  (Celá jeho rodina, jak maminka, tak sestra, která má úzasné květinářství ve Vratislavicích - komentář Adie Hrustinczová)
    Karel Zima (Celá jeho rodina, jak maminka, tak sestra, která má úzasné květinářství ve Vratislavicích - komentář Adie Hrustinczová)

    Jindřich Jehlička

    Čas od času se tu zmiňují lidé. A nemusí to být nutně historické postavy a továrníci sto let nazpět. Mně třeba (nejen tady) chybí výraznější připomínka paní Koškové, která s manželem a dalšími okolo "tanečně odkojila a společensky vychovala řadu z nás".Ale dnes já osobně připomenu někoho jiného, v souvislosti s před chvílí zmíněnou základní školou ZŠ Ještědská v Dolním Hanychově. Stačí říct v podstatě jen jméno - Kuba. Neodmyslitelný jezevčík, katamarán, kytara a jasně - pionýr. No a? Byl to fér človíček, od kterého jste mohli dostat pohlavek (a věděli jste za co), ale taky vás po letech sám od sebe pozdravil na ulici a pamatoval si. Takže to třeba berte jako měsíc připomínky učitelů, vychovatelů, těch, kteří vás něco naučili. A já od Kuby těch pár akordů, zvyk hodně nakrátko ostříhaných nehtů a vzpomínek mám. A že jsem taky za uši dostal - jednou. (autor příspěvku Petr Ruprecht)

    Panu učiteli s láskou. Bývalí žáci poděkovali městu za Jindřicha Jehličku

    Pan učitel Jindřich Jehlička byl pro mne vzorem a ovlivnil mé směřování na celý život. Takové vyznání napsalo několik bývalých žáků ZŠ Ještědská v Liberci vedení města. Primátorka učiteli jejich poděkování tento týden osobně tlumočila.

    V někom z dětí zanechalo nesmazatelnou stopu zpívání ve sboru Kokrháček, někdo měl raději vodácký kroužek či hru na kytaru, jiný třeba francouzštinu. Všechny tyto zájmové kroužky vedl a dosud na ZŠ Ještědská v Liberci vede učitel Jindřich Jehlička.

    Hned několik jeho bývalých žáků, dnes dospělých lidí, se písemně svěřilo primátorce města Martině Rosenbergové a náměstkovi pro školství a kulturu Kamilu Janu Svobodovi, jak hlubokou stopu v nich učitel Jehlička zanechal. Primátorka proto pozvala Jindřicha Jehličku tento týden na radnici, aby mu za jeho práci při výchově mladých lidí poděkovala, a vyřídila mu i vyznání jeho někdejších žáků.

    "Málokdy nám píší lidé jen proto, aby někoho nebo něco pochválili. Proto mi udělalo velkou radost, když na radnici přišlo několik dopisů najednou s vyznáním panu učiteli Jehličkovi. Ráda jsem ho přivítala na radnici a poděkovala mu za jeho dlouholetou pedagogickou činnost, za jeho obdivuhodný výchovný vliv, který na děti má," řekla primátorka Martina Rosenbergová. Jak doplnila, bez podpory a zázemí školy by ovšem nemohl učitel v tolika různorodých kroužcích děti vést a rozvíjet v nich jejich schopnosti a talent.

    "Perfektní zázemí učiteli Jehličkovi po celou dobu jeho působení vytvářely hlavně bývalé ředitelky Čeřovská a Medvedíková. Od nich se dočkal dlouholeté podpory a uznání," podotkla primátorka. "Vážím si toho, že jsem Jindřicha Jehličku poznala osobně. Tak velké srdce, a přitom tak obrovská skromnost, to už se dnes jen tak nevidí," dodala.

    Na radnici napsali své poděkování lidé, kteří nastupovali do školy jako prvňáčci před bezmála čtvrt stoletím. Podrobně popisovali, co všechno jako svěřenci učitele Jehličky zažili, co se naučili a jak je kroužky formovaly. Jedna z bývalých žákyň napsala, jak se těší, až její malý syn nastoupí do stejné základní školy a že bude navštěvovat stejné kroužky jako kdysi ona sama. "V profesním i soukromém životě mi mockrát pomohl, proto si ho moc vážím. Je pro mě velkým vzorem," uvedla o svém učiteli mladá maminka.

    O tom, jak učitel Jehlička před mnoha lety ovlivnil i výběr jejich profese, napsali například dva hudebníci orchestru Divadla F. X. Šaldy. "Hudba se stala mou životní volbou," zdůraznil fagotista orchestru.

    Jeho kolegyně hobojistka doplnila, že Jindřich Jehlička jí byl vždy velkou motivací a oporou. "Díky mimovýukovým činnostem dostalo šanci mnoho nadaných, ale i obyčejných dětí, které v těchto činnostech nalezly směřování svého života a přátele na celý život," připomněla. Někteří z těch, které Jindřich Jehlička kdysi vedl ve svých kroužcích, se dnes sami věnují dětem jako pedagogové nebo instruktoři.

    31.01.2013 Text: Zuzana Minstrová, foto: Jan Král

    Karel Hubáček

    "Raději se dívám, než mluvím."

    Doc. Ing. arch. Karel Hubáček, Dr. h. c. je jedním z nejuznávanějších architektů současnosti. Svým dílem, které spojuje estetiku i techniku se zařadil mezi nejvýznamnější české architekty poválečného období a svojí skromností a odvahou inspiroval celou generaci architektů, kteří spolu s ním pracovali v architektonickém studiu SIAL. V České republice je dosud jediným architektem, který získal od Mezinárodní unie architektů prestižní Perretovu cenu a to za své nejznámější dílo - Televizní vysílač na Ještědu.

    Ze života

    1924 - narozen v Praze

    1943 - maturoval na Státním čs. reálném gymnásiu v Praze - Michli

    1943-1945 - nasazen na nucené práce v Německu, odkud se vrátil do Prahy a na obrněném vlaku se zúčastnil Pražského povstání v květnu 1945

    1945-1949 - studoval na ČVUT v Praze - Fakulta architektury a pozemního stavitelství

    1951-1968 - přestěhoval se do Liberce, začal pracovat v Krajském projektovém ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Liberci (později Stavoprojekt Liberec)

    1969-1971 - spoluzakládá a vede nezávislé architektonické sdružení SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec) a Školku SIAL

    1990-2000 - ředitel ateliéru SIAL (od r. 1991 nese název SIAL architekti a inženýři spol. s r. o.)

    1994-1997- vedoucí katedry architektury na FA TUL Liberec

    1995 - docentura na VŠUP Praha

    2011 - zemřel v Liberci

    Významná díla

    1953 - LIAZ Mnichovo Hradiště a LIAZ Rýnovice

    1960 - montovaný rodinný dům v libereckých Lidových sadech

    1963 - Kino v Doksech (s Vlastislavem Kolářem a Františkem Dvořákem)

    1973 - Vysílač a hotel na Ještědu u Liberce (se statiky Zdeňkem Zachařem a Zdeňkem Patrmanem, interiéry restaurace a hotelu řešil Otakar Binar)

    1977 - vodárenská vyrovnávací věž v Praze - Dívčích hradech (se Zdeňkem Patrmanem)

    1977 - radiový vysílač v jemenském Adenu (s Daliborem Vokáčem a Zdeňkem Patrmanem)

    1979 - Meteorologická věž v Praze - Libuši

    1979 - Obchodní dům Ještěd v Liberci (s Miroslavem Masákem)

    1986 - Dům kultury s koncertní síní v Teplicích (kolonáda Otakar Binar)

    1994 - přestavba brněnského Divadla Husa na provázku (hlavní autor Václav Králíček, spoluautor Jiří Hakulín)

    1999 - Divadlo Disk na Starém Městě v Praze (s Jiřím Hakulínem) a řada dalších staveb.

    Ocenění, čestné tituly

    Za svoji tvorbu získal architekt Hubáček řadu ocenění i poct. K těm nejvýznamnějším patří:

    1969 - Cena Auguste Perreta (Le Prix Auguste Perret 1969), udělená Mezinárodní unií architektů za "Televizní vysílač" na Ještědu

    1989 - Zlatá medaile za Dům kultury v Teplicích, Grand Prix prezidenta Bulharska, Unie architektů a Interarch 1989 v kategorii světových kulturních staveb na světovém bienále Interarch v Sofii

    1993 - titul Čestný doktor technických věd udělený ČVUT v Praze za celoživotní architektonické dílo

    1994 - Čestný občan města Liberce

    1996 - Herderova cena (Herder-Preis) udělená Vídeňskou univerzitou

    1996 - Grand Prix 95, cena osobnostem české architektury udělovaná Obcí architektů ČR

    2000 - Stavba 20. století, za Ještěd (uděluje Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR a BVV)

    2001 - Medaile za zásluhy II. stupně, udělená prezidentem České republiky Václavem Havlem

    2005 - Pocta České komory architektů za celoživotní dílo a za morálně pevné postoje

    2006 - Pocta hejtmana Libereckého kraje.

    2016 - Čestné občanství hlavního města Prahy udělené in memoriam

    Takto svou tvorbu Karel Hubáček charakterizoval v roce 1993 ve své habilitační přednášce k docentuře:

    "Po celou dobu svého snažení o projektování jsem usiloval o dosažení architektonického výrazu pomocí vhodné konstrukce, která je podle mne formotvorným prvkem, nejenom podpůrným prostředkem k dosažení cíle. Je rovnoprávnou a nosnou veličinou architektonického díla i inspirační součástí architektonického myšlení. Spolurozhoduje o úspěchu tvorby. Stejně jako úcta k místu, které svojí prací na dlouhou dobu poznamenáme. Prostředí svojí myšlenkou nepřevyšuji, ale dotvářím."

    I v tisku bylo zveřejněno mnoho článků o tomto významném architektovi, dovolujeme si citovat z článku "Otec Ještědu" Václava Hnátka v Mf Dnes v roce 2014:

    Konstrukce Ještědu kombinuje ocel, beton a plastové hmoty. Naprosto splňuje závazek, který si Hubáček dal, tedy projektovat stavby, které by mohly "morálně přežít i delší dobu, aniž by urážely vkus příštích generací". Obdivoval funkcionalismus, ale dokázal jeho vliv posunout dál.

    (zdroj: https://stavbaroku.lk/karel-hubacek

     )

    Co o sobě řekl: "Od roku 1961 do 2006 zeměměřič, od té doby důchodce, kecající do všeho. Můj sen býval být tulákem, ale často jsem musel předstírat, že jsem spořádaný člověk. Ač nerad, přistoupil jsem na označení turista. Hodně jsem nachodil i naběhal pro zdraví, takže jsem si zničil klouby a teď s bídou vylezu na kolo. Hodně jsem zlobil, jak mi přibyla léta i kila, pokouším se dělat hodného stařečka, moc se mi to nevede."

    Václav Víšek projel celou Českou republiku a vytvořil spoustu úžasných srovnávaček ve velkém množství měst, městeček a vesnic


    Václav Víšek

    nejen výborně vytvářel srovnávací fotografie, ale o svých cestách nádherně vyprávěl. Toto například napsal o své cestě do Liberce:


    Začít vytvářet srovnávací fotky ve velkém městě je jiné, než v malých hnízdech. Výhodou je, že vždycky se něco najde, nevýhodou orientace v neznámém prostoru. Po Českých Budějovicích, kdy jsem převzal srovnávačky místního fotografa, což mě dodnes mrzí, měl jsem jít svou cestou anebo se Buějicům vyhnout, jsem se rozhodoval mezi Libercem a Hradcem Králové. Proč jsem vybral Hradec, už nevím, mávnul jsem rukou, na jaře Hradec, na podzim Liberec. Dopadlo to jinak, na město pod Ještědem došlo až v pozdním jaru letošním.

    Rodiče si pořídili v mém dětství pozemek s bouračkou po odsunutých Němcích, tak jsem na Liberecku trávil prázdniny, táta si tam léčil nemožnost účastnit se politického života, ano, s komunisty se nekamarádil. Když došlo k rozmísťování absolventů zeměměřické průmyslovky, na severu chyběli obyvatelé, hodně nás sem spadlo.
    3.července 1961 jsem dostal do občanky štempl, že jsem pracovník Ústavu geodézie a kartografie Liberec s působností v celém tehdejším Severočeském kraji. Všichni jsme museli mít razítko v občance, existovala jakási doba, po jejímž uplynutí se stalo chybějící razítko důvodem k soudnímu stíhání. V tom jedenašedesátém se rozhodovalo o rozmístění absolventů už ve škole. Nenechali nás tápat. I plat byl připravený, 985 Kčs hrubého, nemyslím za den, ale za měsíc.
    Po krátkém soudružském přivítání nás několik hned ten den odjelo do Ústí nad Labem. A tak, přetože jsem měl několik let v občanském průkazu razítko z Liberce, nostalgie mě chytá spíš v Ústí, tam proti nádraží je dům, dnes slouží jiným účelům, pokud mi vyjde čas, přes uličku V Jirchářích je vinotéka s žernoseckým vínem, dívám se na onen dům a pokud je nějaký posluchač, otravuju stařeckými výlevy. Jak to my věkovití umíme.
    A dost!
    Jsem v Liberci, který se díky soukromým autobusovým společnostem, jezdících po kvalitnějších silnicích, přiblížil Praze na hodinu a malý kousek. Posadím se do žlutého autobusu a než se kouknu do novin a vypiju kafe, vystupuju. Jen vzpomenu na dobu, kde jsme se stěhovali na prázdniny do naší chaloupky, ráno se vstávalo ve čtyry, abychom se ještě odpoledne dotloukli na místo osobním vlakem. Příplatek na rychlík činil 16 Kčs.
    V celém svém životě jsem Liberec potkával. Kdybych sepsal historky společenské, pracovní, sportovní, opilecké, jenom ty, na které jsem léty nezapomněl, šlo by o hodně nezáživný slovní doprovod ke srovnávacím fotkám.
    Vybral jsem si dálkový stokilometrový pochod Jizerskými horami, ten jsem měl hodně rád. Už neexistuje, co se týče publicity, nemohl se rovnat s Jizerskou padesátkou na lyžích.
    Hurá do Liberce!
    Reichenberg je významné město, jehož sláva léty vůbec neklesá. Budova nádraží mluví za vše. Následné dvě srovnávačky mám schované od loňska, tehdy jsem jenom přestupoval z autobusu na vlak a využil jsem volného času. Předpokládal jsem, že Liberec nafotím, pak budu vybírat. Letos zjara mě navštívily jakési nemoci, tak jsem se rozhodl zveřejnit všechno co mám. Co já vím, jestli za rok budu schopný chodit, fotit...

    Přesně před 56 lety, 25. března 1966, byla zahájena první výstava Josefa Sudka v Liberci. Výstavu hostilo Severočeské muzeum ve stejném sále, kde můžete zhlédnout současnou Sudkovu výstavu Sen o zahradě. Světoznámého fotografa tehdy zachytil v několika momentkách fotograf Jan Kabíček. Celou fotogalerii najdete na webu muzea bit.ly/3IvXM4R

    (zdroj: https://www.muzeumlb.cz )

    15. prosince 2021, zemřel ve veku 91 let emeritní arciděkan liberecký a kanovnik litomeřický, otec František Opletal, který sloužil v Liberci nejprve jako kaplan v letech 1963 - 1974 a posléze jako arciděkan v letech 1990 - 2010. V Liberci se musel ve značné míře věnovat opravám kostelů, například kostela svatého Kryštofa v Kryštofově Údolí, kostela svaté Kateřiny Alexandrijské ve Stráži nad Nisou, kostela Nalezení svatého Kríže v Liberci a kostela Panny Marie U Obrázku v Liberci-Ruprechticích, jakož i interiéru budovy arciděkanství, a započal rovněž generální opravu libereckého arciděkanského kostela sv. Antonína.

    (autor příspěvku Patrick Sébastien )

    Chadimová, Havel, Tříska
    Chadimová, Havel, Tříska

    Václav Havel v KVK v Liberci 2003.

    (archiv Petr Šimr)

    Dvě popravy v Liberci v roce 1897:


    Josef Kögler a Bernhard Krusche "Rodák z Jablonce nad Nisou Josef Kögler byl popraven v březnu 1897 v Liberci. Jeho případ nebyl o nic méně mediálně sledovaný než ten Hoffmannův a osobnost Köglera byla ještě mnohem barvitější. Kögler byl původně kamenický dělník, pak se nicméně začal potulovat po Čechách i po Dolních Rakousích. Shromažďoval kolem sebe různá pochybná individua a společně kradli a loupili. Podle všeho také vraždili - Köglerovi se sice před soudem podařilo dokázat jen jednu vraždu, ale to především kvůli časovému odstupu. V novinách se v jeho případě psalo o šesti až třinácti vraždách, Wohlschlager uvádí sedm.

    Z Köglera se postupně stala loupežnická legenda severu Čech, jeho fotografie byla vystavena na veřejných místech a do pátrání po něm se zapojilo i vojsko. Köglera tato štvanice přestala brzy bavit, zanechal zbytek tlupy svému osudu a uprchl za hranice. Dostal se až do Francie, kde se nechal naverbovat do cizineckých legií. S nimi pak strávil dva roky v afrických koloniích. Náhoda tomu chtěla, že byl poznán a vydán přes několik zemí k potrestání do Liberce. Podle Wohlschlagera jej poznali čeští nováčci u legie.

    Wohlschlager měl původně v Liberci bydlet v České Besedě, ale protože vlak z Prahy nabral několikahodinové zpoždění a do Liberce dojel až ve dvě hodiny ráno, musel se poohlédnout po něčem jiném. Do hotelu "Deutsches Haus" nechtěl, v hotelu "Union" měli obsazeno, a tak skončil v hotelu "Zur Eiche". Když ale druhý den šel do České Besedy na oběd, shromáždilo se venku 50 až 70 lidí, kteří upřeně hleděli dovnitř. Hostinskému řekli, že u něj má sedět pražský popravčí. Hostinský se ale spletl, zaměřil se na jakéhosi pána s polovičním cylindrem, s nímž pak odešel i dav. Pánovi se nicméně omyl podařilo brzy vysvětlit a asi dvacet lidí, převážně "dítek školních", našlo pravého Wohlschlagera, za nímž potom kráčeli ve špalíru. Wohlschlager si s tímto mlčenlivým zástupem došel k truhláři, k holiči i k uzenáři. Šibenice na káře směřující do budovy soudu přivábila další zvědavce. Večer přijelo mnoho novinářů z Prahy a ze Žitavy a zase hledali kata v Besedě. Ten pravý ale ležel v posteli na jiném hotelu, a tak pronásledovali zmateného cukráře z Lovosic.

    Kata Kögler velmi zaujal, stejně jako už předtím porotu, soudní znalce i vězeňskou stráž. Neustále sršel vtipem a smál se na celé kolo, soudní proces pojímal jako divadelní jeviště. Wohlschlager i po desítkách let litoval, že ho nešel spoutat osobně, protože se tím připravil o pořádnou dávku šibeničního humoru, a Köglerův obrázek i ve stáří občas vytáhl ze šuplíku a vzpomínal na tohoto pozoruhodného muže. Při samotné popravě pak měl prý co dělat, aby se nerozesmál. Všichni přitom tvrdili, že Köglerova veselost nebyla hraná. Duchovní, který s pochmurným výrazem odříkával modlitby, vedle něj působil jako člověk, co si spletl dveře. Humor a odvaha zkrátka Köglera neopustily ani na šibenici.

    Den před popravou trávil Kögler družným rozhovorem s dozorci, svým obhájcem a knězem. Dával do placu samé morbidní žertíky a hlášky. V podvečer za ním přišla na návštěvu přišla jeho žena a desetiletý, podle speciální přílohy Libereckých novin (Reichenberg Zeitung) věnované Köglerově popravě, velmi hezký syn (sám Kögler byl popisován jako tmavý a hezký muž). S nimi se Kögler asi hodinu srdečně loučil, údajně se zde neubránil slzám. Pak se vyzpovídal páteru Moritzovi a dal si přinést večeři: řízek s bramborem a švestkový kompot. Vše s chutí snědl, vypil několik sklenic piva. Byl stále v dobré náladě, za noc vykouřil 15 doutníků nejrůznějších značek a vypil několik hrnků černé kávy. V noci chtěl další pivo, ale nedostal jej kvůli blížícímu se svatému přijímání. Ráno se ve vězeňské kapli zúčastnil mše a P. Moritz mu podal svaté přijímání.

    Ten den v Liberci hustě pršelo, budovu soudu obléhala armáda deštníků a držitelé vstupenek, úřední osoby a novináři se tísnili v chodbičce na malý vězeňský dvůr. Wohlschlagerovi a jeho pomocníkům nicméně utvořili rozestup, hned za nimi šli vojáci, kteří zatlačovali dav dál od šibenice. Protože Wohlschlager připravoval šibenici, Köglera šli spoutat jeho pomocníci. Kögler jim vesele popřál dobrý den a nadále vtipkoval. Na popraviště šel pevným krokem, ve tváři byl růžový, ne bledý, a stále se usmíval. Když prezident soudu přečetl rozsudek a formálně předal Köglera katovi, Kögler se drobně uklonil a řekl: "Děkuji vám, jsem rád, že to se mnou skončí." K Wohlschlagerovi se otočil se slovy: "Těší mne velice, pane Wohlschlagere, prosím, dělejte rychle, aby to dlouho netrvalo - jedna, dvě a hotovo!" Wohlschlager vzpomínal, že mu zacukaly koutky.

    Chtěl ještě něco říct, ale byl urychleně vyzdvižen a vydal jen udivené "aha". Když už byl nahoře, z plna hrdla se stejnou bujarostí zakřičel: "Sbohem pánové, ať žije císař František Josef!" Připravení bubeníci začali hned bubnovat, protože očekávali urážku. Ale Kögler nezamýšlel nikoho urážet ani v poslední chvíli. Wohlschlager Köglerovi zlomil vaz, ale vězeňský lékař po dvou minutách zjistil, že srdce ještě tluče. Po dalších dvou minutách byl veselý vrah mrtvý. Na tváři měl podle Wohlschlagera prázdný, ale nikterak nepřirozený výraz. Mrtvola visela na šibenici ještě dvě hodiny, přestože pršelo. Kapala z ní voda, když ji ukládali do rakve. Wohlschlagera Kögler natolik zaujal, že se na něj šel vyptávat žalářníka. Ten mu dal jeho fotografii a vyprávěl humorné historky, které s ním zažil během jeho čekání na smrt. Odsouzence jako byl Kögler Wohlschlager nepotkal nikdy předtím, ani potom. Uvažoval, jestli jeho odvaha neměla co dělat se službou v koloniích.

    Popravu Bernharda Kruscheho opět v Liberci už v dubnu 1897 pokládal Wohlschlager za nejrozporuplnější ve své kariéře. Trest smrti v jeho případě považoval za neadekvátně přísný. Krusche byl zloděj, vybral si prosperující obchod se střižním zbožím, o jehož majitelce Arnoštce Emlerové se vědělo, že je zámožná. Podle Kruscheho výpovědi namířil na Emlerovou zbraň, aby mu vydala peníze z pokladny, jenže ona se začala bránit, po zbrani chňapla a Krusche vystřelil. Rána byla smrtelná. Pak vypáčil pokladnu, vybral peníze a utekl. Po sdělení, že mu císař milost neudělil, Krusche propukl v usedavý pláč. Návštěva bratra, který mu pouze chladně vyčetl, co provedl, jeho náladu nezlepšila.

    Krusche trávil poslední noc s knězem, chtěl jen kávu a cigarety. Soucit vůči němu měl i prezident soudu, který mu nechal poslat víno, aby se trochu otupil. Wohlschlager své pomocníky speciálně instruoval, aby si počínali co nejrychleji a způsobili Kruschemu co nejméně utrpení. Za minutu a půl lékař konstatoval smrt. Popravě v soudním dvoře přihlíželo podle Wohlschlagera asi 150 osob: právníci, lékaři, důstojníci, vojenský oddíl a novináři. Kruscheho poslední slova byla: "Žijte všichni blaze". Kat byl rozpačitý. "Nechci říci, že si nezasloužil svého trestu, ale jak pro něho, tak i pro veřejné svědomí byla by bývala spíše na místě milost, než provaz. Krusche byl by se jistě polepšil," napsal."

    (zdroj:   https://nociupije.wordpress.com/2021/02/24/ten-co-lidi-vesi-ii/?fbclid=IwAR3uk27zZnFS0RdIft_BOe_Yk2-pbRpim10c8Khgz729eETzaZvnAePfiN4

     )
     
    NÁVŠTĚVA CÍSAŘE V LIBERCI (21. 6. 1906)  Při své třetí návštěvě Liberce přijal císař František Josef I. přímo na náměstí před radnicí hold starostů a dalších zástupců převážně německých měst a okresů v Čechách.
    NÁVŠTĚVA CÍSAŘE V LIBERCI (21. 6. 1906) Při své třetí návštěvě Liberce přijal císař František Josef I. přímo na náměstí před radnicí hold starostů a dalších zástupců převážně německých měst a okresů v Čechách.

    UZAVŘENÉ ÚZEMÍ - NĚMECKÉ ČECHY


    Už roku 1848 se zrodila idea uzavřené, od ostatních částí Čech ohraničené německé oblasti s vlastní samosprávou - tzv. Německé Čechy (Deutschböhmen). Od počátku sedmdesátých let se požadavek ohraničených německých okresů objevoval už jako trvalá součást programu většiny českých Němců ve sporu o úřední řeč. Češi žádali, aby při jednání s úřady kdekoli v Čechách mohli používat češtinu. Němci naopak trvali na tom, že v převážně německých oblastech má být jediným uznávaným jazykem němčina. Stremayrova nařízení (1880) umožňovala podávat žádosti také v českém jazyce. Proti tomu však podalo několik desítek převážně německých obcí včetně Liberce protest a celá záležitost došla tak daleko, že vláda byla nucena nakonec odstoupit.

    Politické názory na postavení Němců v Čechách a jejich nárok na ohraničené území vyložil ve studi Administrativní rozdělení Čech a hlasování v kuriích do zemského sněmu vydané roku 1884 liberecký advokát a právní poradce zdejších průmyslníků Josef Turnwald. Výsledkem bylo jeho zvolení do zemského sněmu za Liberec, kde předložil celý soubor návrhů na osamostanění Německých Čech. Tomuto úsilí se věnoval až do své smrti v březnu 1929.

    Roku 1889 se městské kolegium usneslo, že magistrát nebude nadále přijímat ani písemná, ani ústní podání v českém jazyce. Místodržitelství sice prohlásilo toto nařízení za neplatné (ale až po deseti letech), ovšem magistrát toho nedbal.

    Při tzv. punktačních jednáních (leden 1890) část českých olitiků (staročeši) v zásadě uznala princip "uzavřeného" a národnostně ohraničeného území německých oblastí. Česká veřejnost však dohodu rázně odmítla, což vedlo k politické porážce staročechů i vyhrocení národního napětí. To propuklo naplno po 5. dubnu 1897, kdy tzv. Badeniho jazvková nařízení zakotvila dvojjazyčnost ve všech úřadech. Služební úřední jazyk zůstal beze změny, jen vyřizování a projednávání spisů mělo probíhat v tom jazvce, v němž bylo podáno. Tedy nic víc, než aby Češi mohli v Čechách podávat žádosti na úřadech česky a dostali českou odpověď. Následovala bouřlivá vlna německého odporu a demonstrací, přestal fungovat 1 parlament. Na 2. květen svolala Deutsche Volkspartei do liberecké tělocvičny dvoutisícový manifestační Volkstag, na němž bylo usneseno klást "bezohledný odpor znásilňování Němců" Za nemalé podpory ze sousedního Německa pak čeští Němci vyvinuli takový tlak, že donutili Badeniho vládu k odstoupení (28. 11. 1897). Na protest proti tomu propukly několikadenní pouliční akce českých nacionalistů proti Němcům. Stalo se tak hlavně v Praze, kde muselo být vyhlášeno stanné právo. V odvetu proběhly protičeské výtržnosti a noční pochody v Liberci 1 na jiných místech pohraničí. Prosincové nacionální střety patřily k největším před první světovou válkou. Reakce libereckých představitelů na pražské události nejenže nepřinesla uklidnění, ale přispěla naopak k vyhrocení celého problému, který posunula do vyšší roviny. Městské zastupitelstvo se totiž na svém zasedání 16. prosince 1897 usneslo požadovat "úplné rozdělení Čech" a vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen s vlastním "hlavním městem, jímž by měl být Liberec" Zároveň bylo rozhodnuto svolat Den měst. Tak se 29. května následujícího roku sešli zástupci německých komunit a rozhodli o vytvoření městského svazu, jehož sídlem se stal Liberec. Kroky nacionálně orientované radnice k uskutečnění dávného snu o vytvoření metropole německých Čech se začaly konkretizovat. Neskrývané uspokojení německých nacionalistů nad pádem Badeniho vlády bvlo postupně vystřídáno značným vystřízlivěním. Jejich požadavky byly příliš nereálné, a protože i nová úřednická vláda musela vzít v úvahu nároky české strany, nemohla už Němcům obnovit v plném rozsahu staré privilegované postavení, Rozdělila Čechy do tří Jazykových oblastí - české, smíšené a německé. Němci si ale vynutili odvolání i těchto nařízení a nepřijali ani jeden z několika dalších pokusů řešit jazykovou otázku. Pět německých stran pak vyhlásilo tzv. svatodušní program (21.5. 1899), obsahující minimální národněpolitické požadavky včetně celistvého Rakouska, odmítnutí státoprávních aspirací a jazykových nařízení, který se měl stát základnou národnostní politiky i pro ostatní strany.

    Ani česká politická reprezentace nesouhlasila s dalšími, pro ni stále nepříznivějšími a oklešťovanými jazykovými návrhy a oplácela stejnou mincí. Několika vládám po sobě se nepodařilo přimět obě stranv ke kompromisu. Už v září 1900 vedly obstrukce k rozpuštění říšské rady (parlamentu). Rozpory vyústily ve vleklou národnostní krizi, jež se přenesla i do nově zvoleného zemského sněmu (zahájen 15.9.1908), jehož činnost tím byla natolik ochromena, že musel být rozpuštěn a nahrazen zemskou správní komisí (26. 7. 1913).

    Mezitím předložili roku 1902 němečtí poslanci vládě návrh na uspořádání národnostních poměrů rozdělením Čech na kraje podřízené přímo Vídni, což by fakticky znamenalo splnění dávného požadavku autonomie severních Čech, tedy jejich nezávislost na českých zemských institucích (sněmu, zemskému výboru a dokonce 1 místodržitelství). Vláda návrh přijala, ale jednání ve sněmovně opět uvízla ve slepé uličce. Neprošel ani další obměněný návrh na zřízení krajských vlád, který se projednával roku 1909.

    Co se nedařilo formou zákona, začalo se ponenáhlu realizovat cestou praxe. Vláda začala pozvolna a zdánlivě přirozeným služebnim postupem odstraňovat z pohraničí české úředníky a soudce a nahrazovat je Němci. To pozvedávalo jejich sebevědomí natolik, že neomalenost některých šovinistů překračovala všechny meze. K všeobecnému bojkotu Čechů a všeho českého se hodil každý prostředek. Případ, kdv byli v ulicích Liberce napadeni Češi za to, že mezi sebou mluvili česky (14.11.1909), vůbec nebyl ojedinělý.

    Představitelé města aspirujícího na přídomek krajské či vládní, samozřejmě udělali vše pro podporu ideje uzavřeného území. Na druhém Dnu měst (1.6.1908) požadovalo několik desítek starostů z pohraničí důsledné prosazování jazykového rozdělení Čech a rozhodlo o zřízení městské kanceláře v Liberci.

    Idea Deutschböhmen se prosadila za války, kdy situace nahrávala stoupencům německého separatismu. O Velikonocích 1916 se sešel sjezd rakouských Němců, žádajících, aby se v uzavřeném území stala němčina jedinou jednací řečí bez ohledu na místa, kde měli Češi převahu. Po mnoha jednáních vydala v květnu 1918 Seidlerova vláda nařízení o zavedení krajských vlád. Dlouholetý sen českých Němců na roztržení zemí českého království se zdál být naplněn. Bylo ale ještě potřeba vyhrát válku. Namísto vítězství však přišel rozpad monarchie a vznik ČSR. Navzdory tomu vyhlásili Němci v severočeském pohraničí nezávislou rakouskou provinch Deutschböhmen, existující něco přes měsíc. Už jen pohled na mapu potvrdí fantastičnost koncepce samostatnosti Německých Čech. Ovšem jejich připojení k sousednímu Německu už tak nereálně nevypadalo. Tímto směrem se také ubíralo uvažování těch českých Němců, kteří se rozhodli nést staronovou myšlenku uzavřeného území dál. Další pokus o realizování této ideje o dvacet let později přinesl velké utrpení oběma národnostem a skončil zcela logicky definitivním rozchodem - vysídlením Němců z Čech.

    (zdroj:R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

                                     Ruský zajatecký tábor v Liberci

    autor příspěvku Petr Ruprecht

    (zdroj: https://scholarworks.wmich.edu/)

    1915 Tato fotografie poskytuje celkový pohled na důstojnický zajatecký tábor. Rakušané ubytovali ruské vězně ve čtyřpodlažním hotelu uprostřed borovicových lesů (dnešní Sovova 584/2). Budova je přitom obklopena ostnatým drátem.
    1915 Tato fotografie poskytuje celkový pohled na důstojnický zajatecký tábor. Rakušané ubytovali ruské vězně ve čtyřpodlažním hotelu uprostřed borovicových lesů (dnešní Sovova 584/2). Budova je přitom obklopena ostnatým drátem.
    1915 Tábor pro řadové vojáky byl umístěn v Růžodole I vedle plovárny. Vězni v Reichenbergu měli možnost si zaplavat vedle zajateckého tábora. Rakušané postavili dřevěné stěny kolem pláže a do vody, aby snížili šance na útěk. Plavání bylo pro vězně vynikající činností, protože muži se mohli v horkých letních měsících očistit, zacvičit si a zchladit se.
    1915 Tábor pro řadové vojáky byl umístěn v Růžodole I vedle plovárny. Vězni v Reichenbergu měli možnost si zaplavat vedle zajateckého tábora. Rakušané postavili dřevěné stěny kolem pláže a do vody, aby snížili šance na útěk. Plavání bylo pro vězně vynikající činností, protože muži se mohli v horkých letních měsících očistit, zacvičit si a zchladit se.
    1915 Ruští vězni se připravují na jídlo mimo táborovou kuchyň a čekají na rozkaz rakouského poddůstojníka, aby začala distribuce polévky. Distribuce dávek byla prováděna na individuálním základě.
    1915 Ruští vězni se připravují na jídlo mimo táborovou kuchyň a čekají na rozkaz rakouského poddůstojníka, aby začala distribuce polévky. Distribuce dávek byla prováděna na individuálním základě.
    1915 Vězni se zotavují z ran nebo nemocí na nemocničním oddělení v Reichenbergu. Oddělení je čisté a udržované. Sanitáři stojí v zadní části místnosti. Všechna lůžka jsou plná pacientů.
    1915 Vězni se zotavují z ran nebo nemocí na nemocničním oddělení v Reichenbergu. Oddělení je čisté a udržované. Sanitáři stojí v zadní části místnosti. Všechna lůžka jsou plná pacientů.
    1917 Ruští vězni v Reichenbergu vystavují obsah truhly, kterou právě obdrželi od organizace pomoci válečným zajatcům YMCA ve Vídni. Každá truhla obsahovala hry – tombola, domino, šachy, dáma, Člověče, nezlob se (Mensch aergere dich nicht), hudební nástroje, knihy a ruské pravoslavné kříže. Komentáře
    1917 Ruští vězni v Reichenbergu vystavují obsah truhly, kterou právě obdrželi od organizace pomoci válečným zajatcům YMCA ve Vídni. Každá truhla obsahovala hry – tombola, domino, šachy, dáma, Člověče, nezlob se (Mensch aergere dich nicht), hudební nástroje, knihy a ruské pravoslavné kříže. Komentáře
    1918 Max Reiser, švýcarský tajemník YMCA, sedí uprostřed (v buřince) u stolu s ruskými válečnými zajatci ve vězeňské budově. Zdá se, že Reiser vězňům právě distribuoval knihy, kterých bylo v zajateckých táborech často nedostatek. Razítko cenzora věznice naznačuje, že cenzor fotografii schválil 17. dubna 1918.
    1918 Max Reiser, švýcarský tajemník YMCA, sedí uprostřed (v buřince) u stolu s ruskými válečnými zajatci ve vězeňské budově. Zdá se, že Reiser vězňům právě distribuoval knihy, kterých bylo v zajateckých táborech často nedostatek. Razítko cenzora věznice naznačuje, že cenzor fotografii schválil 17. dubna 1918.
    1918 Skupina ruských vězňů pózuje kolem stolu před kasárnami ve vězeňské budově. Max Rieser, švýcarský tajemník YMCA, pořídil fotografii na jaře roku 1918. Rakouský cenzor zajateckého tábora fotografii schválil v dubnu 1918, jak dokazuje razítko cenzora vpravo.
    1918 Skupina ruských vězňů pózuje kolem stolu před kasárnami ve vězeňské budově. Max Rieser, švýcarský tajemník YMCA, pořídil fotografii na jaře roku 1918. Rakouský cenzor zajateckého tábora fotografii schválil v dubnu 1918, jak dokazuje razítko cenzora vpravo.
    Zdroj: Archiv SML Liberec Autentický snímek zachycuje libereckou radnici v roce 1918 po obsazení armádou.
    Zdroj: Archiv SML Liberec Autentický snímek zachycuje libereckou radnici v roce 1918 po obsazení armádou.
    Další zajímavost z alba Adolfa Odrážky st. Liberec - Zborovské oslavy 2. března 1937.
    Další zajímavost z alba Adolfa Odrážky st. Liberec - Zborovské oslavy 2. března 1937.

    V německém Liberci vznik Československé republiky moc nevítali

    Liberec - Na většině českého území nadšeně slavili vlastní stát a strhávali znaky mocnářství. V převážně německém Liberci však vznik Československa příliš nevítali.

    Zatímco ve vnitrozemí jásaly u příležitosti vzniku samostatného Československa nadšené davy, před libereckou radnicí bylo prázdno. Pro většinu obyvatel převážně německého Liberce znamenal konec mocnářství prohru. "Na Liberecku skutečně nebylo masarykovské Československo příliš podporováno. Naopak, vznikla samostatná provincie Deutschböhmen, což byl takový poslední pokus sudetských Němců udržet si jakousi autonomii," potvrdil historik Jiří Křížek ze Severočeského muzea v Liberci.
    Provincie zabrala celé severočeské pohraničí a požadovala připojení k Rakousku. Vláda provincie s názvem Deutschböhmen sídlila v hotelu Zlatý lev. Vydávala vlastní bankovky a dokonce vytvořila vlastní ozbrojené jednotky Volkswehr a měšťanskou domobranu, které měly udržet pořádek a zabránit převzetí samosprávy města československými orgány.
    Oddíly neúřadovaly jen v samotném Liberci. Nedaleko Šámalovy chaty zajala garda Volkswehru dvoučlennou československou hlídku, u Rašovky zase spustila střelbu. Tentokrát ale měla navrch československá hlídka, Němce zadržela, odvezla do Českého Dubu, kde byl sepsán protokol, na jehož základě byly hlídky Deutsböhmen důsledně varovány před překračováním tzv. ještědské linie, kterou drželi čeští vojáci vyslaní na sever Čech k udržení pořádku.
    Původně měli dorazit do Liberce, ale před obavami, aby vznik nové republiky nebyl poznamenán v pohraničí krveprolitím, od záměru převzít město od německé městské rady se na rozkaz z Prahy zatím ustoupilo. Podle publikace s názvem Stalo se na severu Čech obsadila zatím ještědská fronta Křižany, Ještěd, Dlouhý Most a Proseč.
    Zatímco městská správa doufala, že se samostatná provincie udrží a pohraničí se nestane součástí nového státu Čechů a Slováků, podnikatelé a továrníci se na tyto snahy dívali poněkud rezervovaně. "Mnozí totiž měli ve vnitrozemí své podniky a filiálky. Složité vlastnické poměry dokresluje fakt, že například ve frýdlantské textilce Rolfs a spol. měli majetek jak tradiční spojenec německých nacionalistů Theodor Liebieg, tak i přední český politik Karel Kramář," uvádí zmiňovaná publikace.
    Až měsíc a půl po vyhlášení samostatného Československa, 16. prosince 1918, obsadila Liberec československá armáda a postupně došlo k převzetí státních úřadů. Poslední baštou byl liberecký magistrát, který se bránil do posledních sil. Česká strana hrozila, že vezme vzpurné radní jako rukojmí, Němci zase kontrovali výhrůžkou stávky německých dělníků.
    Po dni plném výhrůžek a protitahů nakonec starosta Liberce Bayer kapituloval a předal moc samosprávě nového státu. Brzy nato obsadila československá správa také Frýdlant. Do Nového Města pod Smrkem dorazili čeští legionáři bránit hranice nového státu s tehdejším Německem.
    Generální stávka německých dělníků už byl byl sice poslední záchvěv snah o zachování německého pohraničí , trvale však zasel nespokojenost a vyvrcholil příklonem k nové vlně nacionalismu, kterou ve 30. letech rozpoutal liberecký učitel a pozdější politik Konrad Henlein.
    Emoce nevládly jen v politických kruzích, ale i mezi šlechtou. Nový stát zrušil tituly a připravoval pozemkovou reformu, v rámci které v podstatě znárodnil majetek zdejších rodů. V rukou státu skončil například liberecký zámek Clam-Gallasů, národní správa obsadila Sychrov a další zámky v obavě, aby majitelé nevyvezli majetek do zahraničí.
    Lidé ale nežili jen politikou. Na podzim před sto lety zřídil Liberec první zoologickou zahradu u nás. O další prvenství se postaral téhož roku. V srpnu se tu dostavělo první krematorium v tehdejší monarchii. Za pamětní označují rok 1918 také v Českém Dubu, kde v listopadu zahájilo činnost podještědské národopisné muzeum.

    Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/v-nemeckem-liberci-vznik-ceskoslovenske-republiky-moc-nevitali-20181026.html?fbclid=IwAR1zUnQ_DAc634pcU76N0RQxh5DxzXq5ZA79Gh9NNxS-LIvg4tPvTVv4rzs

    Návštěva prezidenta Dr. Edvarda Beneše 19. srpna 1936 v Liberci (85 let)

    Z projevu:

    ... V této zemi žijí vedle sebe Češi a Němci od staletí. Ve válkách husitských a ve válce třicetileté, jež způsobily posuny v osídlení obou národů u nás, šlo více o otázky náboženské a sociální, méně o otázky národnostní. Teprve XIX. století přineslo k nám s vývojem ideje národní národnostní zápas v moderním smyslu toho slova. Vedle ideových, politických kampaní byl to především posiční boj o duše. Bylo by zajímavé zjistit, jaký výsledek měl tento boj v jednotlivých periodách. Sotva se mýlím, tvrdím-li, že v posledních desítiletích počet skutečně počeštěných anebo poněmčených není takový, že by z něho mohly být vyvozovány nějaké dalekosáhlé závěry pro celkové posice obou národů u nás. Národnostní spory na ethnické hranici jsou přirozené a nevyhnutelné, ale oba naše národy jsou dnes tak vyspělé, že se odnárodnit nedají. Vzájemný poměr mocenský mezi oběma národy může se měnit jen v periodách hodně dlouhých a dnes to půjde jen přirozenou měnou obyvatelstva, danou sociologickými zákony a přirozenými poměry demokratickými v tomto státě. A na to boj politický nemá a nemůže mít téměř žádný vliv. To je moje první konstatování a z toho závěr: Pracujme spolu politicky a hospodářsky, národnostní boje nepřepínejme, držme je v rozumných mezích a v rozumných formách! Spolužití Čechů a Němců v našich zemích je vskutku "eine Schicksalsgemeinschaft". A je tedy jen otázka, chceme-li si toto osudové společenství navzájem usnadňovat či ztrpčovat. Odpověď nemůže být pochybná. Odpovědnost za to, jak budeme spolu vycházet, mají národové oba. Vím, že náhlý obrat není možný, že bude potřebí úporné práce a trpělivosti: Chci být jako hlava státu prostředníkem mezi oběma stranami a pomahačem obou, jak je mou státní povinností. Mám k tomu dost pevné vůle a domnívám se i dost objektivity. Cítím se hlavou celého státu, cítím se mezi vámi doma tak, jako bych byl v Praze, a je mou touhou vzbudit i ve vás pocit, že jsem váš. Jen takovou vzájemnou důvěrou se zbavíme rozčilování, které otravuje náš život veřejný i soukromý, a budeme se moci věnovat své práci. Výsledek uvidíme brzy v rostoucím blahobytu obou stran... Nevěřte, že jdeme do války, a že nastanou u nás a kolem nás nějaké změny. Kdo tak mluví, je buď panikář, nebo má nedobré cíle osobní a politické. Já sice nevylučuji možnost konfliktů, ale ty za prvé nejsou ani fatalitou a nutností, ani nejsou aktuální nebo blízké, a za druhé jsme i my i naši přátelé připraveni bránit stát do posledního dechu tak, že by takový konflikt žádnému útočníku nic nepřinesl. A právě proto se jim dá zabránit... (autor příspěvku Petr Ruprecht)

    Z archivu liberecké státní policie

    Předvolební kampaň Sudetoněmecké strany v květnu 1938

    Parlamentní volby v Československu v roce 1935 přinesly jasné vítězství Sudetoněmecké straně (Sudetendeu­tsche Partei/für das Karpathengebiet: Karpathendeutsche Partei/- SdP), Konrada Henleina (1898-1945), která se stala ziskem 1249530 hlasů (15,18 % z odevzdaných) nejsilnějším politickým seskupením v republice a počtem mandátů (44) druhým nejsilnějším v parlamentu (první byla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu s 1176593, resp. 14,29 % hlasů a 45 mandáty). Henlein získal zhruba dvě třetiny německých hlasů v ČSR.Anšlus Rakouska v březnu 1938 měl zásadní dopad i na sudetské Němce. SdP zahájila agresivní propagandistickou kampaň, v jejímž důsledku se s ní 23. března sjednotila německá agrární strana (Bund der Landwirte, politische Partei des christlichdeu­tschen Landvolkes - BdL) a o dva dny později i němečtí křesťanští sociálové (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei - DCV). To byl v podstatě konec neoaktivistické politiky, kterou nadále reprezentovala již jen osamocená německá sociální demokracie (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik - DSAP), jež však pod tlakem událostí odešla z vládní koalice. SdP zároveň vyhlásila masivní nábor a počet jejích členů se mezi dubnem a květnem 1938 zvedl o 500 tisíc na 1,3 milionu, což byl na meziválečné československé politické scéně jev zcela nevídaný. Dne 24. dubna 1938 na sjezdu v Karlových Varech přijala osmibodové programové prohlášení, jímž se otevřeně přihlásila k nacionálnímu socialismu.V průběhu května se začínaly množit zprávy o chystaném napadení Československa nacistickým Německem, které čs. zpravodajcům potvrdil i agent A54 neboli Paul Thümmel (1902-1945). Podle něj měly být v pohraničí příslušníky SdP prvního dne obecních voleb, tedy 22. května 1938, vyvolány nepokoje, což se mělo stát záminkou k tomu, aby německá armáda překročila čs. hranice. Když v říšskoněmeckém rozhlasovém vysílání zaznělo heslo "Altvater" avizované Thümmelem, bylo v noci z 20. na 21. května 1938 rozhodnuto přijmout "zvýšená opatření na obranu republiky" a povolat na mimořádné cvičení jeden ročník nejmladších záloh (tzn. vojáky, kteří vykonali prezenční službu v roce 1937, pět ročníků specialistů a záložníky zařazené ke Stráži obrany státu. "Květnová mobilizace", jak bývají většinou tato opatření nepřesně označována, proběhla velmi úspěšně a prokázala připravenost čs. armády na obrannou válku.Jedním z vnitropolitických důsledků přijatých opatření mělo být i zajištění klidného průběhu obecních voleb (původně se měly konat na jaře 1937), jejichž termín již nebylo možné dále odkládat (poslední obecní volby proběhly v roce 1932). To se ovšem podařilo jen částečně. Jak již bylo uvedeno, německé obyvatelstvo v pohraničních oblastech bylo už od března "masírováno" henleinovskou propagandou, která se v období před volbami ještě vystupňovala. Především v řadě menších obcí byla podána pouze kandidátka SdP, což v praxi znamenalo, že se volby nekonaly a všechny mandáty na radnicích převzali henleinovci.Jedním z nejdůležitějších míst českého pohraničí, v němž se chystaly volby, byl Liberec, vnímaný již před rokem 1918 jako "hlavní město" českých Němců. V severočeské metropoli však žila také silná česká menšina a dalo se předpokládat, že ani německá levice mezi dělníky po krizi pomalu ožívajících průmyslových podniků neztratila všechny své pozice. Od roku 1929 libereckou radnici řídil senátor Carl Kostka (1870-1957), předseda Německé demokratické svobodomyslné strany (Deutsche Demokratische Freiheitspartei - DDFP), která byla ve volbách v roce 1935 součástí Sudetoněmeckého volebního bloku. Na nátlak henleinovců však ze svého úřadu v polovině dubna 1938 odstoupil.Na klid a pořádek v Liberci dohlížela státní policie, v jejímž čele stál od července 1935 policejní ředitel, vládní rada JUDr. Stanislav Benda. Jmenování tohoto dnes neprávem zapomenutého muže na tak důležitou funkci mělo své opodstatnění. Benda patřil již od vzniku republiky k nejdůslednějším a také nejúspěšnějším bojovníkům proti pravicovým i levicovým extremistům a různým separatistickým a iredentistickým hnutím, směřujícím proti integritě československého státu.Právě na příkaz JUDr. Bendy byla v květnu 1938 pro potřeby policie pořízena fotografická dokumentace předvolební kampaně SdP v libereckých ulicích. Neznámý policejní úředník napsal na rub fotografií adresu a jméno majitele bytu nebo domu, který vybočoval svou "výzdobou" z běžného standardu.Volby v Liberci skončily drtivým vítězstvím henleinovců. SdP získala 33 ze 42 mandátů. Sjednocené české strany však zaznamenaly úspěch a obsadily šest mandátů. Němečtí sociální demokraté získali dva a KSČ jeden. Celkově tak SdP obdržela více než 90 % německých hlasů. O nej­aktivnějších henleinovcích však měla liberecká policie i díky obecním volbám spolehlivý přehled a řadu z nich po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 internovala.Kolekci osmi desítek fotografií z května 1938 u sebe Benda v dramatických pomnichovských dnech spolu s jinými dokumenty uschoval a ty bezpečně přečkaly celou válku. V roce 1953 se jich po jeho zatčení zmocnila StB. Následně se staly součástí fondu č. 522 Studijního ústavu ministerstva vnitra. V šedesátých letech 20. století byly tyto materiály jako osobní fond JUDr. Stanislava Bendy předány do tehdejšího Státního ústředního archivu, dnešního Národního archivu ČR, kde jsou deponovány dosud.

    JUDr. Stanislav Benda (1886-1956)

    Narodil se 14. listopadu 1886 v Němčičkách v okrese Hustopeče. Po maturitě v roce 1907 začal studovat na Právnické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde v roce 1913 také získal doktorát práv. Následně nastoupil službu v rakousko-uherské armádě a za 1. světové války byl důstojníkem vojenské justice. Sloužil na ruské, italské a balkánské frontě (mj. např. v Albánii). Okamžitě po 28. říjnu 1918 vstoupil do služeb nového státu a ještě jako voják odešel na Slovensko. Po demobilizaci získal místo u policie. Nejprve byl zařazen u policejního ředitelství v Košicích, kde se podílel na boji proti maďarské, ale i polské iredentě. Následně byl přeložen do Bratislavy a po náhlé smrti policejního ředitele JUDr. Jaroslava Klímy v roce 1927 se stal jeho nástupcem. Již v té době se nebál velmi ostře zakročit proti politikům zneužívajícím demokratický právní řád ČSR. Měl hlavní podíl na zatčení a odsouzení Vojtecha Tuky, představitele radikálně protičeskoslovenského křídla Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĹS), za protistátní činnost. Počátkem 30. let působil v Praze, kde patřil k zastáncům tvrdého postupu proti provokacím komunistů, zneužívajících bídy všeobecné hospodářské krize. Své pověsti dostál i v Liberci - v říjnu 1937 byl z jeho příkazu zatčen architekt Heinrich Rutha (1897-1937), jeden z nejvlivnějších politiků SdP a blízký spolupracovník Konrada Henleina. Rutha byl sice obviněn z homosexuálních styků s mladistvými, policie však v jeho bytě zabavila i řadu dokumentů, které jí umožnily pochopit taktiku SdP. Velmi tvrdě také postupoval proti příslušníkům (do 17. května 1938 ilegální) Freiwilliger Schutzdienst (Dobrovolná ochranná služba), tedy tzv. ordnerům, terorizujícím své politické odpůrce.Nacisté ani komunisté mu to nikdy nezapomněli. Na své nové působiště, kterým se po Mnichovu stala Olomouc, dostával z Liberce výhružné anonymní dopisy a v lednu 1939 byl časopisem Der Stürmer označen za "bílého Žida". Již druhý den po okupaci, 16. března 1939, byl postaven mimo službu. Koncem války se zapojil do odbojové činnosti v rámci jedné ze skupin ilegální organizace "Rada tří". Po válce se jej jeho komunističtí odpůrci v novém Sboru národní bezpečnosti pokusili očernit, ale tento pokus jim nevyšel a Benda se vrátil do čela libereckého policejního ředitelství.Ihned po únoru 1948 však byl "vyakčněn" a 29. ledna 1953 zatčen. Důvodem byla původně zpravodajská činnost proti SSSR a KSČ, kterou měl z titulu své funkce vést v letech první republiky. Tato "trestná činnost" však nemohla ani v rámci zmanipulovaného procesu stačit k odsouzení, takže žaloba podaná Krajskou prokuraturou v Praze téměř rok po jeho zatčení, 12. ledna 1954, účelově vinila Bendu z toho, že v době okupace prozradil nacistům během zhruba čtyř desítek výslechů, k nimž byl v průběhu šesti let předvolán, řadu závažných informací o fungování předválečné čs. policie a o agentech pro ni pracujících. Tím se měl dopustit vojenské zrady. I takové obvinění však bylo neudržitelné, vzhledem k tomu, že jeho činnost byla již po válce velmi podrobně prošetřována a nebylo v ní shledáno naprosto nic závadného.Podle toho vypadalo také soudní přelíčení. Zatímco v hlavním líčení před prvoinstančním Krajským soudem v Praze byl dne 5. února 1954 uznán vinným v plném rozsahu a odsouzen na 15 let do vězení, dále k propadnutí poloviny majetku, ztrátě čestných práv občanských na 10 let a povinnosti uhradit náklady trestního řízení, v odvolacím líčení, které se konalo u Nejvyššího soudu v Praze přesně o tři měsíce později, byl rozsudek pro řadu procesních opomenutí a nejasností zrušen a vrácen k novému projednání. O Bendově odsouzení však již bylo zřejmě rozhodnuto, takže dne 20. srpna 1954 byl Krajským soudem v Praze opět uznán vinným ze zrady a znovu odsouzen ke stejnému trestu. Tentokrát již Nejvyšší soud jeho výrok dne 20. října 1954 potvrdil.Na základě návrhu Bendovy manželky a synů byl Krajským soudem v Praze dne 9. prosince 1968 rozsudek nad JUDr. Stanislavem Bendou jako nezákonný zcela zrušen. On sám se však své rehabilitace již nedožil. Zemřel ve výkonu trestu, na Štědrý den roku 1956, krátce poté, co "oslavil" 70. narozeniny.

    Zdroj: ABS, f. Vyšetřovací spisy - Centrála (MV-V), vyšetřovací spis a. č. V-604 MV

    (zdroj: Hvězda československých paní a dívek, 1935)
    (zdroj: Hvězda československých paní a dívek, 1935)
    Vypálení synagogy v Liberci, 11. 11. 1938
    Vypálení synagogy v Liberci, 11. 11. 1938

    Liberec a smutný rok 1938

    archiv Josef Kutílek

    vypálená synagoga 11. listopadu 1938 v ranních hodinách
    vypálená synagoga 11. listopadu 1938 v ranních hodinách
    Čížková ulice 1937 (archiv L.Mencl)( Firma Blasi byla likérka)
    Čížková ulice 1937 (archiv L.Mencl)( Firma Blasi byla likérka)
    archiv J.Hůlka
    archiv J.Hůlka
    Čížková ulice 1937 (archiv J.Beneš)
    Čížková ulice 1937 (archiv J.Beneš)
    1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
    1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
    1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
    1937 - Tohle je v současnosti zastavěné - univerzitní kampus (J.Beneš)
    Fotka "Mladoboleslavsko zdraví statečné protifašisty v sudetech" je pro mě, Mladoboleslaváka velmi zajímavá. Bohužel nevím, ze které knížky tahle fotka pochází, ani kdy, při jaké příležitosti, byla v Liberci či okolí pořízena. Každopádně v létě 1938 nést takovýto transparent v českém pohraničí, tzv. sudetech, to byla již docela odvaha. (archiv J.Beneš)
    Fotka "Mladoboleslavsko zdraví statečné protifašisty v sudetech" je pro mě, Mladoboleslaváka velmi zajímavá. Bohužel nevím, ze které knížky tahle fotka pochází, ani kdy, při jaké příležitosti, byla v Liberci či okolí pořízena. Každopádně v létě 1938 nést takovýto transparent v českém pohraničí, tzv. sudetech, to byla již docela odvaha. (archiv J.Beneš)
    Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg(Petr Ruprecht)
    Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg(Petr Ruprecht)
    J.Mikulička: domě v pozadí dodnes sídlí stejné obchody, což je v Liberci po tolika letech naprostá výjimka. Vlevo měl papírnictví známý vydavatel pohlednic Anton Hein a vpravo sídlil obchod s kávou a čajem, jehož původní interiér se zachoval do současné doby (v Liberci naprosté unikum).
    J.Mikulička: domě v pozadí dodnes sídlí stejné obchody, což je v Liberci po tolika letech naprostá výjimka. Vlevo měl papírnictví známý vydavatel pohlednic Anton Hein a vpravo sídlil obchod s kávou a čajem, jehož původní interiér se zachoval do současné doby (v Liberci naprosté unikum).
    Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
    Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
    Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
    Demonstrace na Staroměstském náměstí (dnes náměstí Dr.E.Beneše) 4.4.1938 (foto Margaret Bourke - Whiteová)
    1938 (archiv T.Majer)
    1938 (archiv T.Majer)
    Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg (Petr Ruprecht)
    Fotografie, které jste zatím neviděli, nebo jen v mizerném rozlišení, převážně z archivu Margaret Bourke-White (demonstrace 4. 4. 1938). https://artsandculture.google.com/search?q=reichenberg (Petr Ruprecht)

    Je 11. září 1938.

    V našem pohraničí není dobré být v té době Čechem, Židem či antifašistou. Teror posledních měsíců spěje do své závěrečné fáze.
    Cheb. Na 2 000 henleinovců napadlo ve městě účastníky srazu Svazu čs. motoristů, který se konal u divadla na náměstí. Při bitkách bylo zraněno pět českých civilistů a 23 zasahujících státních policistů. Strážmistr Václav Brůžek byl s těžkým zraněním převezen do nemocnice v Plzni. Zraněni byli dále štábní strážmistr August Fing, Josef Scholze a Jaroslav Čmelák, praporčíci Jan Anton, Václav Frous, Rudolf Kratochvíl, Václav Wagner, strážníci Václav Čedík, Václav Hrubý, Antonín Löfelmann, Josef Dolanský, Josef Cink, Pavel Wolf, Bedřich Sklenář, Jaroslav Hovorník, Vojtěch Švajgr a civilní strážníci František Topinka, Jaroslav Konejl, Rudolf Veselý, Eduard Rödl, František Stoček a František Křivánek.

    Liberec v 19.00 hod. Na demonstraci na Soukenickém náměstí se sešlo přes 2 000 henleinovců, kteří později zaútočili kameny proti kordonu policistů. Kameny létaly i u policejní stanice. Po setmění se henleinovci rozprchli a výsledkem jejich řádění byli zranění liberečtí státní policisté. Strážníka Ottu Černíka odvezl sanitní vůz v bezvědomí s otřesem mozku do nemocnice, strážníci Stanislav Bláha, František Kratochvíl, Václav Pavlovec, Václav Svoboda, Bohumil Šípek, Alois Suchánek, Karel Hikl, prap. Karel Korecký a velitel policejní asistence mjr. Čeněk Košťál utrpěli lehká zranění.

    To nejhorší teprve přijde po 12. září, kdy budou mrtví a ranění, zavlečení a vyhnaní. (autor Jaroslav Beneš)

    Z tehdy velmi vypjaté doby bych sem přeci jen dal jednu takovou úsměvnou fotografii z odkazu (jistě, musíme si odmyslet polštář SdP) (Petr Ruprecht)
    Z tehdy velmi vypjaté doby bych sem přeci jen dal jednu takovou úsměvnou fotografii z odkazu (jistě, musíme si odmyslet polštář SdP) (Petr Ruprecht)
    Ačkoliv se Mnichovská dohoda datuje 29. září 1938, byla, pokud vím, podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938. A nedovedu si to ráno před 83 lety v Liberci představit... Snímky jsou pouze ilustrační.  (archiv P.Ruprecht)
    Ačkoliv se Mnichovská dohoda datuje 29. září 1938, byla, pokud vím, podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938. A nedovedu si to ráno před 83 lety v Liberci představit... Snímky jsou pouze ilustrační. (archiv P.Ruprecht)

    Liberec v roce 1938

    Oslavy prvního máje byly zároveň měřením sil mezi demokraty a fašisty. Průvod českých a německých antifašistů prošel od nádraží na Sokolské náměstí, kde proběhla manifestace pod heslem Pro obranu demokracie a republiky, pro lepší život pracujícího lidu, pro přátelské soužití všech národností, za práci a chléb, mír a svobodu. Heileinovské oslavy na prostranství bývalého výstaviště byly mohutnější (účast asi 33 000 lidí). Heinlein se tehdy vyslovil pro odtržení pohraničí.

    Jeden z mnoha průvodu Heinleinovy SdP, které zažil v létě LIBEREC. Na snímku v Pražské ulici.

    Kde jinde než v Liberci - teď místodržitelském městě - mohla proběhnout slavnost vplynutí SdP do NSDAP. A tak 6.11. Předal Konrád Heinlein v hale libereckého výstaviště vlajku SdP Rudolfu Hessovi a tím symbolicky ukončil činnost své strany. Převod členstva už tak jednoduchý nebyl, neboť výměna legitimací neprobíhala automaticky - provázely ji jakési " stranické prověrky ".

    Křišťálová noc z 10. na 11.11. a nacisty vypálená židovská synagoga

    2.12. byla slavnostně osvícená radnice na počest příjezdu Adolfa Hitlera a uvítací špacír s pochodněmi . Führerovým příjezdem vyvrcholila řada návštěv nacistických pohlavárů v Liberci. (zdroj Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

    Triumfální jízda A. Hitlera z Berlína přes Reichenberg (Liberec) do Prahy, vykonaná 15. října 1938, byla obyvatelstvem přijata velmi vstřícně. Češi i Němci s ulehčením oslavovali dohody o smíření, protože hrozící válka byla odvrácena v poslední minutě do té doby nepříznivého vývoje. Spolupráce národů a pokojný život bez otřesů je pro prosté obyvatele vždy přijatelnější než jakákoliv válečná konfrontace. Oba vůdci proto byli oslavováni až nekriticky. V každém případě A. Hitlera již nikdy později obyvatelstvo našeho státu tak vřele neuvítalo.  Autor: Jiří Macoun, Technet.cz
    Triumfální jízda A. Hitlera z Berlína přes Reichenberg (Liberec) do Prahy, vykonaná 15. října 1938, byla obyvatelstvem přijata velmi vstřícně. Češi i Němci s ulehčením oslavovali dohody o smíření, protože hrozící válka byla odvrácena v poslední minutě do té doby nepříznivého vývoje. Spolupráce národů a pokojný život bez otřesů je pro prosté obyvatele vždy přijatelnější než jakákoliv válečná konfrontace. Oba vůdci proto byli oslavováni až nekriticky. V každém případě A. Hitlera již nikdy později obyvatelstvo našeho státu tak vřele neuvítalo. Autor: Jiří Macoun, Technet.cz
    eden z největších zločinců v dějinách lidstva Adolf Hitler si to kráčí 2.12.1938 před formací cti od vlakového nádraží Třídou 1. máje směrem k Rybníčku a dále asi až na radnici. (archiv Luboš Janků)
    eden z největších zločinců v dějinách lidstva Adolf Hitler si to kráčí 2.12.1938 před formací cti od vlakového nádraží Třídou 1. máje směrem k Rybníčku a dále asi až na radnici. (archiv Luboš Janků)
    archiv L.Mencl
    archiv L.Mencl
    archiv T.Majer
    archiv T.Majer
    2.12.1938 když Hitler navštívil v Liberci Henleina. Jinak nad Libercem létaly od roku 1930 LZ-127 Graf Zeppelin..na trase Berlín, Zhořelec, Žitava, Liberec, Jablonec, Turnov, Praha, Plzeň, Řezno
    2.12.1938 když Hitler navštívil v Liberci Henleina. Jinak nad Libercem létaly od roku 1930 LZ-127 Graf Zeppelin..na trase Berlín, Zhořelec, Žitava, Liberec, Jablonec, Turnov, Praha, Plzeň, Řezno
    archiv K.Vlach
    archiv K.Vlach
    Machnín
    Machnín
    archiv Karel Vlach
    archiv Karel Vlach
    3.12.1938 Hitler na návštěvě v Liberci (Photo by Popperfoto via Getty Images/Getty Images)
    3.12.1938 Hitler na návštěvě v Liberci (Photo by Popperfoto via Getty Images/Getty Images)
    4.12.1938 Wahl Sudetenland '38 - Verkündung der Wahlergebnisse in der Turnhalle von Reichenberg (Eingeschränkte Rechte für bestimmte redaktionelle Kunden in Deutschland. Limited rights for specific editorial clients in Germany.) Verkündung der Wahlergebnisse in derTurnhalle von Reichenberg, von links:Frau Henlein, Gauleiter Konrad Henlein,Kreisleiter Porsche, OberbürgermeisterRohn (Reichenberg), SA-ObersturmbannführerWenzel (Photo by ullstein bild/ullstein bild via Getty Images)
    4.12.1938 Wahl Sudetenland '38 - Verkündung der Wahlergebnisse in der Turnhalle von Reichenberg (Eingeschränkte Rechte für bestimmte redaktionelle Kunden in Deutschland. Limited rights for specific editorial clients in Germany.) Verkündung der Wahlergebnisse in derTurnhalle von Reichenberg, von links:Frau Henlein, Gauleiter Konrad Henlein,Kreisleiter Porsche, OberbürgermeisterRohn (Reichenberg), SA-ObersturmbannführerWenzel (Photo by ullstein bild/ullstein bild via Getty Images)
    archiv L.Mencl
    archiv L.Mencl
    1939 (archiv L.Beránek)
    1939 (archiv L.Beránek)
    archiv L. Mencl
    archiv L. Mencl
    12.10.1938 Imperial toho opravdu hodně pamatuje. Zdroj Wikimedia Commons. (archiv L.Mencl)
    12.10.1938 Imperial toho opravdu hodně pamatuje. Zdroj Wikimedia Commons. (archiv L.Mencl)

    Konrád Heinlein

    Mladičký Konrad Henlein (uprostřed) jako vojín v důstojnické škole (1916)  Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Mladičký Konrad Henlein (uprostřed) jako vojín v důstojnické škole (1916) Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    rychnovská tělocvična Konráda Heineina
    rychnovská tělocvična Konráda Heineina
    Rodina Konrada a Emmy Henleinových s jejich pěti dětmi  Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Rodina Konrada a Emmy Henleinových s jejich pěti dětmi Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Vilu v Husově ulici si nechal postavit Julius Hersch - liberecký velkoobchodník s látkami. Henlein ji získal na konci 30. let. Když se pak stal místodržícím Říšské župy Sudety, byla bývalá výletní kavárna naproti přeměněna na strážnici oddílu SS, který Henleinovo sídlo hlídal.
    Vilu v Husově ulici si nechal postavit Julius Hersch - liberecký velkoobchodník s látkami. Henlein ji získal na konci 30. let. Když se pak stal místodržícím Říšské župy Sudety, byla bývalá výletní kavárna naproti přeměněna na strážnici oddílu SS, který Henleinovo sídlo hlídal.
    Konrad Henlein  Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Konrad Henlein Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Nacisté v Sudetech, Konrad Henlein druhý zprava  Foto: Autor: Bundesarchiv, Bild 121-0009 / CC-BY-SA 3.0; Wikimedia Commons
    Nacisté v Sudetech, Konrad Henlein druhý zprava Foto: Autor: Bundesarchiv, Bild 121-0009 / CC-BY-SA 3.0; Wikimedia Commons
    Odpočinek při cestě po obsazeném pohraničí 3. října 1938. U oběda na louce u Chebu zprava generál Wilhelm Keitel, Konrad Henlein, Adolf Hitler.  Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Odpočinek při cestě po obsazeném pohraničí 3. října 1938. U oběda na louce u Chebu zprava generál Wilhelm Keitel, Konrad Henlein, Adolf Hitler. Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Poslední fotografie živého Henleina - s neznámými americkými vojáky (8. nebo 9. května 1945).  Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Poslední fotografie živého Henleina - s neznámými americkými vojáky (8. nebo 9. května 1945). Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Podřezal si žíly na zápěstích skly z rozbitých brýlí, nebo břitvou? Mrtvý Konrad Henlein 10. května 1945.  Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    Podřezal si žíly na zápěstích skly z rozbitých brýlí, nebo břitvou? Mrtvý Konrad Henlein 10. května 1945. Foto: Repro z knihy Konrad Henlein, život a smrt
    • Konrád Heinlein tělocvikářem nejen v Rychnově nad Nisou

    • Z tělocvikáře válečným zločincem.

    Světlo světa spatřil 6. května 1898 v tehdejším Maffersdorfu (dnešní Vratislavice nad Nisou, součást Liberce), kde se jeho otec oženil v roce 1895 s Češkou Hedvigou Dvořáčkovou, dcerou účetního. Konrad nezůstal jedináčkem, o tři roky později přibyla do rodiny dcera Margarethe.

    Německou obecnou školu začal navštěvovat ve Znojmě a měšťanku dokončil v Rychnově. V blízkém Jablonci nad Nisou potom absolvoval obchodní akademii. Měl možná nastoupit na úřednické místo v některé místní továrně - kdyby ovšem druhým rokem nezuřila světová válka.

    Do armády se v roce 1916 přihlásil dobrovolně. Hned po maturitě. Dotáhl to na praporčíka a velitele čety, když v listopadu 1917 padl na italské frontě do zajetí. Odváděli ho a vtom spustila rakouská artilérie palbu. Henlein byl zraněn střepinou - paradoxně nikoli nepřítelem. Léčil se v nemocnici ve Veroně a také na Sardinii. Válka pro něj skončila.

    Do Rychnova k rodičům se vrátil až v srpnu 1919. Monarchie už neexistovala. Válečný veterán byl frustrován poválečnou realitou jako mnoho jiných německých mužů. Československou republiku za svou nepřijal.

    Zato neměl problémy se zaměstnáním. Nejdříve nastoupil jako bankovní úředník v jablonecké České obchodní bance a zanedlouho přešel do místní filiálky Kreditanstalt der Deutschen. Ani tam ho však práce nebavila. Za stěnami bankovních kanceláří neviděl perspektivu, a tak před rodinou naznačoval, že odjede do Japonska, kde prý najímají bývalé důstojníky s bojovými zkušenostmi.

    Vystoupal až do čela turnerů

    Pak však tento mladý muž objevil jiný, zvláštní svět, kde našel sám sebe i přátele: Německý turnerský svaz (Deutscher Turnverband - DTV), což byla největší tělovýchovná organizace působící v tehdejším Československu. Už na podzim 1919 začal pracovat v místním turnerském spolku. Jako výborný i oblíbený cvičitel se vypracoval v roce 1923 do nejvyšší funkce tehdejší ještědsko-jizerské turnerské župy a pak se stal i členem celostátního výboru.

    Na podzim 1925 vyhrál Henlein konkurz na místo placeného cvičitele věhlasného Turnerského spolku Aš 1849, nejstaršího nejen v českých zemích, ale svého času i v Rakousku-Uhersku. Přátelé mu obstarali v novém působišti ubytování u Ferdinanda Geyera, majitele luxusní cukrárny a kavárny, kde se scházívala městská honorace.

    Geyerovi měli 21letou dceru Emmy. Mnoho let po válce jednomu Henleinovu životopisci řekla: "Už při druhém doprovázení jsme si přislíbili manželství." Vzali se v létě 1926. Po první dceři Gudrun (1927) se jim pak ještě narodila Ingrid (1930), syn Horst (1934) a dvojčata Gerhild a Ortrud (1939).

    I v Aši se stal sympatický cvičitel záhy velice oblíbeným. Postupoval i ve funkcích. V roce 1928 byl povolán do svazové turnerské rady (nejvyššího orgánu DTV), podílel se na projektu ústřední turnerské školy se sídlem v Aši, až byl v roce 1931 zvolen do nejvyšší funkce v celém DTV. Za šest ašských let se tak stal jednou z nejznámějších osobností sudetoněmeckého společenského života.

    Tehdy si Henleina začali blíže všímat představitelé sudetoněmecké nacistické strany (Německá nacionálně socialistická dělnická strana - DNSAP) i Německé nacionální strany (DNP). Obě byly odnožemi Hitlerovy NSDAP, otevřeně se hlásily k nacismu a odmítaly samu existenci Československa.

    Henlein: Frontu jsem založil sám

    Po nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu v lednu 1933 protistátní aktivity DNSAP i DNP ještě zesílily. V létě jim hrozilo, že československé úřady jejich činnost zastaví.

    Předáci DNSAP hledali cestu k politické záchraně. Zamýšleli vytvořit novou organizaci, formálně oddělenou od DNSAP, která měla zastupovat veškeré sudetoněmecké společenství bez rozdílu sociálních vrstev, stavů a tříd. Ve skutečnosti však měla hlavně poskytnout útočiště příslušníkům DNSAP a DNP pro případ úředního zákazu obou stran (což se 4. října 1933 nařízením československé vlády stalo).

    Mnoho přitom záleželo na volbě vůdce. Měl to být muž neznámý i známý, neangažovaný v DNSAP. Zároveň však takový, který bude nejen schopen dostát úkolu, ale bude požívat i v začátcích dostatek autority, a zároveň bude z hlediska nacismu spolehlivý a věrný.

    Nejdříve byl osloven rektor Německé univerzity v Praze Marian San Nicoló. Ten však dal přednost akademické kariéře. Pak se jako zázrakem objevila postava nejvyššího turnerského funkcionáře Konrada Henleina. Po několika zákulisních jednáních se zástupci obou ohrožených stran (ale především s vůdcem DNSAP Hansem Krebsem) nabídku přijal a k 1. říjnu 1933 byla založena Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF).

    Hned v prvním tiskovém prohlášení SHF se však pokrytecky zdůrazňovalo: "Se vší rozhodností musí být odmítnuto křivé obvinění, že SHF je krycí organizací pro DNSAP. Základní teze zveřejněné Konradem Henleinem jsou mnohočetně v rozporu se stanovisky právě oné strany, které měla SHF údajně vytvořit přístřeší."

    Také sám Henlein odmítal při svém prvním vystoupení spojitost Sudetoněmecké vlastenecké fronty s DNSAP a DNP, označoval SHF za nestranickou, projevil loajalitu k republice, hlásil se k sociální spravedlnosti a k tzv. křesťanskému německému světovému názoru.

    Popíral jakékoli vazby s funkcionáři inkriminovaných stran a tvrdil: "Moje láska k národu a vlasti, poznání, že blaho sudetoněmeckého kmene je neoddělitelně spojeno s blahem celého státu... pohnuly mě k tomu, abych sám, bez jakéhokoli ovlivňování, ba dokonce bez jakýchkoli rad od svých nejbližších přátel vydal svoji výzvu ke shromáždění všech sil, ochotných se podílet na výstavbě."

    Svaz kamarádů pronikal všude

    Toto i některá další Henleinova vystoupení napovídají tomu, že asi upřímně věřil ve své sjednotitelské poslání a nebyl v tomto období stoupencem nacionálně socialistického učení.

    V té době se například ve svém projevu v České Lípě (1934) veřejně vyslovoval proti nacismu: "My, sudetští Němci, musíme vždy zdůrazňovat - neboť je to naše zásadní přesvědčení - že jak fašismus, tak národní socialismus ztrácejí na hranicích vlastních států přirozené podmínky své existence... Fašismus a říšskoněmecký národní socialismus neboli tzv. hackenkreutzlerství nejsou zbožím vývozním."

    Proklamoval také, že se jeho hnutí "přiznává k demokraticko-republikánské formě Československa". Požadoval však "účelnou decentralizaci a posílení samosprávy". Od založení SHF si Henlein do vedení vybíral zejména své přátele ze spolku Kameradschaftsbund (Svaz kamarádů, KB), jehož členem byl od jeho vzniku (1926).

    Byla to pololegální elitní organizace (nikdy ne více než 300členná), spatřující svůj cíl nikoli v sobě samé, nýbrž v ideovém působení v jiných organizacích, do jejichž vedení plánovitě pronikali. Největšího vlivu dosáhl KB právě v početném Německém turnerském svazu.

    Svaz kamarádů se inspiroval myšlenkami spannismu (filozoficko-politický směr vídeňského profesora Othmara Spanna o stavovském státu jako modelu vládnutí a uspořádání společnosti). Spannovo učení se blížilo fašistickému, nacistické však nebylo.

    Obě ideologie stavěly na elitářském, protidemokratickém a "vůdcovském" pojetí vlády a na mimořádném poslání německého národa. Rozdíl mezi nimi byl například v chápání národa, který nacismus pojímal jako rasové, pokrevně dané společenství, zatímco Spann propagoval společenství duchovní. (V pozadí tohoto sporu bylo de facto uznávání či neuznávání Hitlera jako vůdce.)

    Ideologie spannismu zdůvodňovala existenci Sudetoněmců jako národního kmene, který má tak opodstatnění stát se stavem, a tedy jedním ze základních kamenů společnosti. Oproti tomu nacisté koncepci sudetoněmeckého kmene odmítali. Podle nich neexistoval a sudetští Němci byli součástí německého národa bez jakýchkoli zvláštností.

    I tento spor měl praktický dopad - jen v čele sudetoněmeckého kmene si mohli členové Svazu kamarádů uchovat své mocenské pozice. Bez něho by zmizeli v mase ovládané nacisty.

    Vyznání nacismu a Hitlerovi

    I když se v letech 1934 až 1935 snažila SHF navenek působit státotvorně a Henlein se verbálně hlásil k demokracii, československá policie věděla o jeho stycích s říšskými nacisty i o finanční podpoře, kterou poskytovalo Německo. Na jaře 1935 se vedla v tisku diskuse, zda činnost SHF nezakázat.

    Tehdy se za Henleina přimluvil prezident T. G. Masaryk a postavil se proti jejímu rozpuštění. SHF se dva týdny před parlamentními volbami musela přejmenovat a už jako Sudetoněmecká strana (SdP) je v květnu 1935 překvapivě vyhrála (v Českých zemích získala téměř 20 %, druzí agrárníci dostali 13 % hlasů).

    V létě 1936 přijal Henleina v Berlíně oficiálně Adolf Hitler a dal najevo, že ho uznává jako vůdce Němců v Československu. V samotné straně se ale šířily rozbroje mezi "kamarády" a radikálními nacisty. Druzí vyčítali prvním mandáty, funkce a další požitky. Cítili se odstrčeni a vytýkali Henleinovi, že nedodržuje ujednání při zakládání vlastenecké fronty.

    Samotný Henlein nepřijal křeslo poslance či senátora, aby se mohl prezentovat jako čistý vůdce svého lidu, který nemá s pražskou politikou nic společného. Nikterak však nemohl zabránit vývoji uvnitř SdP, v níž získávali stoupenci nacionálního socialismu stále větší pozice. Protože nechtěl ztratit vliv, přešel i on otevřeně na jejich stranu.

    Stalo se to nejpozději v listopadu 1937, kdy poslal Hitlerovi pověstné memorandum. Jeho Zpráva pro Vůdce a říšského kancléře o aktuálních otázkách německé politiky v Československé republice byla projevem oddanosti a osobním politickým vyznáním.

    "SdP musí skrývat své přiznání k nacionálnímu socialismu jako světovému názoru a politickému principu," vysvětloval Hitlerovi. "Jako strana v demokraticko-parlamentním systému Československa musela navenek... používat demokratickou terminologii a demokraticko-parlamentní metody. Neměla by proto nezasvěceným říšskoněmeckým kruhům připadat jako sporná a nespolehlivá.

    Spornost vnějšího obrazu SdP je prohlubována tou okolností, že SdP vnitřně po ničem jiném tak netouží jako po vtělení sudetoněmeckého území, ba celého česko-moravsko-slezského prostoru do Říše, ale navenek musí vystupovat za zachování Československa a integritu jeho hranic, a musí se pokoušet nastolovat reálně vyhlížející vnitropolitický cíl pro svůj politický boj."

    Úkol: nesplnitelné požadavky

    Na konci své Zprávy Henlein požádal, aby "sudetoněmecká otázka byla řízena přímo z Berlína". Plně se tím dal i se sudetskými Němci k dispozici nacismu.

    Po anšlusu Rakouska došlo 28. března 1938 k zásadní poradě Konrada Henleina a K. H. Franka u Adolfa Hitlera. Byla stanovena taktika, která určovala politiku SdP až do září 1938: "Žádat od čs. vlády vždy tolik, abychom nikdy nemohli být uspokojeni." Henleinova strana se tak s plným vědomím svého vůdčího představitele stala trojským koněm nacistického Německa, jehož cílem bylo rozbití Československa.

    Po Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 propukly mezi německým obyvatelstvem v pohraničí otevřené nepokoje. Vláda však pokus o puč rychle potlačila, SdP byla zakázána a na Henleina byl vydán zatykač. Uprchl do Německa, kde se postavil do čela sudetoněmeckých oddílů Freikorps, které podnikaly výpady do pohraničí.

    Do Aše se Henlein vrátil až po mnichovské dohodě 1. října 1938. Již jako Hitlerem jmenovaný říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti a spolu s ním se osobně účastnil vítězného průjezdu pohraničím.

    Když se v listopadu 1938 SdP sloučila s NSDAP a vznikla župa NSDAP Sudety, stal se Henlein jejím župním vedoucím. Po 15. březnu 1939 byl šéfem civilní správy okupačních vojsk a od 1. září 1939 pak stanul v čele nově zřízené župy Sudetenland jako říšský místodržící. Tuto funkci zastával až do posledních dnů druhé světové války.

    Ne střepy, ale břitva?

    V den svých 47. narozenin, 6. května 1945, jednal Henlein v sídle župního vedení v Liberci. Při poradě padlo rozhodnutí, že se pokusí na vlastní pěst vyjednávat s Američany. Na dotaz, co udělá, skončí-li jeho mise nezdarem, podle poválečného svědectví účastníka porady Hermanna Neuburga řekl: "Mám-li být zastřelen, tak nechť to udělají druzí. Já si rozhodně vlastní rukou na život nesáhnu."

    Ještě pozdě v noci odjel Henlein se čtyřmi muži doprovodu na jihozápad. Byl mezi nimi i jeho pobočník Hugo Umann, který teprve koncem šedesátých let minulého století podal svědectví o těchto posledních Henleinových dnech. Jeho podstatnou část využil Emil Hruška ve své publikaci Konrad Henlein, život a smrt, MBMSS-Start 2010.

    Podle Umannova líčení se dostali 7. května ráno do Chebu a další den se prý měli v Lokti setkat s velitelem americké armády. Na místě však zjistili, že sudetský gauleiter Američany nezajímá. Museli přestoupit do džípu a byli odvezeni do zajateckého tábora v Chebu. Po odděleném výslechu je přemístili 9. května dopoledne do jiného provizorního zajateckého tábora v Plzni.

    Noc prý trávili každý na jiném místě tábora. "Za ranního šera mě probudil hluk," vzpomínal Umann. "Slyšel jsem, jak někdo říká, že si kdosi podřezal tepny. Šel jsem na místo, kde jsem zanechal Konrada. Místo bylo prázdné, viděl jsem jen velkou krvavou skvrnu. Dozvěděl jsem se, že Konrad si prořízl obě tepny břitvou. Měli jsme totiž u sebe toaletní potřeby, které jsme si mohli vzít do tábora. Prý ještě dýchajícího Konrada odnesli na strážnici a odtud ho převezli do nemocnice."

    Umannovo svědectví je odlišnou verzí Henleinova odchodu ze života. Nikoli střepy z rozbitých brýlí, ale břitva.

    Prezident Masaryk Henleina "podržel"

    Na konci března 1935 poslal Konrad Henlein prezidentovi T. G. Masarykovi dlouhý telegram. Poukazoval na pověsti o nadcházejícím rozpuštění Sudetoněmecké vlastenecké fronty a "jménem zásad humanity a demokracie" protestoval proti metodám, jimiž se proti ní bojuje. "Jen zlá vůle" může prý vidět v jeho frontě "organizaci, která ohrožuje stát".

    Podle záznamu přednosty prezidentské kanceláře Josefa Schieszla komentoval Masaryk telegram slovy: "Zbytečně se dělají proti němu nešikovnosti... Je-li henleirnovců tolik, co budou dělat, když jim něco zakáží? Tož rozum! Vím, že se nesprávně postupuje. Ergo - já nebudu dělat takové hlouposti."

    Těsně před vypsáním parlamentních voleb se při dramatickém jednání vlády 4. dubna 1935 rozhodovalo o tom, zda se jich bude moci SHF účastnit. Všechny vládní strany kromě agrárníků byly pro rozpuštění. Nakonec se stala zvláštní věc. Vláda vyslala premiéra Jana Malypetra a ministra zahraničí Edvarda Beneše do Lán, aby požádali Masaryka o rozhodnutí.

    Jejich rozhovor nebyl zaprotokolován, ale Malypetr Masarykovo stanovisko interpretoval důvěrně jako rozhodné NE (prezident podpořil agrární stanovisko). Vláda tedy bez formálního rozhodnutí nechala SHF dále existovat, žádala jen zrušení slova "fronta". Henlein vyhověl a přejmenoval SHF na Sudetoněmeckou stranu. V květnových volbách získala nejvíce hlasů.

    Hruška klade několik otázek. Jak mohl mít zajatec u sebe břitvu navzdory přísným prohlídkám? Proč nebyl Umann v noci u svého pána, kterého vždy střežil? Co ještě kromě velké krvavé skvrny viděl? Byl svědkem čehosi, co staví Henleinovu smrt do jiného světla? Co oddaný Hugo Umann zamlčel?

    (zdroj: https://www.novinky.cz/historie/clanek/z-telocvikare-valecnym-zlocincem-pred-120-lety-se-narodil-konrad-henlein-13656 )

    Konrad Henlein dodnes platí pro Čechy za přívržence německého nacionálního socialismu hned od počátku a za rozbíječe Československa, jeho spolupracovníci ho považovali za slabého a přáteli ovlivnitelného šéfa. Konrad Henlein, zakladatel Sudetoněmecké vlastenecké fronty, z níž se pak překvapivě stala silná Sudetoněmecká strana, po připojení československého území k Německu župní vedoucí v Říšské župě Sudety, mistr politického přežívání, britský špion, možná i homosexuál, působí dodnes dojmem jednoho z málo výrazných funkcionářů.

    Čeští dějepisci jej považují od počátku za Hitlerova pochopa, zakukleného nacionálního socialistu, fanatického přívržence připojení pohraničních oblastí k Říši, vrcholného představitele německé páté kolony v ČSR, a zcela odmítají rozlišovat jednotlivá stadia jeho postoje vůči československému státu.

    V roce 1970 vyšly deníky protivníka Hitlera, majora německého Abwehru (německé vojenské rozvědky a kontrarozvědky) Helmutha Groscurtha, a naznačily, že v tradičním jednorozměrném nazírání na Henleina cosi nesouhlasí. Z Groscurthových záznamů plyne, že Henlein nijak neusiloval o připojení Sudet k Říši, ba obával se Hitlerovy agresivní politiky.

    To mezitím svým způsobem potvrdili i britští historikové, kteří našli v dokumentech z pozůstalosti britského plukovníka letectva Malcolma Christieho, bývalého nejlépe informovaného britského špiona v Berlíně, doklady o skryté spolupráci Henleina s britskou rozvědkou. Historik Donald Cameron z těchto dokumentů vyvodil, že Henleinovi ani v roce 1938 nešlo o rozbití Československa, nýbrž o možnost, stát se prvním německy hovořícím ministerským předsedou ČSR, který by vystupoval vůči Německu jako partner a nikoliv jako Hitlerův pochop vůči ČSR.

    Při posledních československých parlamentních volbách v roce 1935 Henleinova Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vyhrála volby a stala se vůbec nejsilnější politickou stranou v celém Československu. Navzdory drtivému a jednoznačnému volebnímu výsledku jej prezident nemohl pověřit sestavením vlády, protože se nenašel nikdo z politických aktérů, který by se odvážil s ním spolupracovat a tím se vystavit nedozírným útokům české šovinistické veřejnosti.

    Klišé o Henleinovi v posledních desetiletích značně narušily také rozsáhlé práce dvou německých historiků mladé generace Ralfa Gebela a Volkera Zimmermanna o sudetoněmecké regionální politice v období nacionálního socialismu.

    Henleinův životopis je příběh německo-českého antihrdiny - matka Hedvika, rozená Dvořáčková, byla Češka. Konrad Henlein uměl česky na úrovni češtiny z domácnosti. Byl absolventem obchodní akademie, bankovním úředníkem, později vedoucím Německého tělovýchovného svazu (Deutscher Turnverband), v němž pěstoval nový druh kamarádství, trampství zkříženého se skautingem (Wandervogel) a sudetoněmecké vlastenecké uvědomění. Usiloval o autonomii sudetských Němců v rámci ČSR, nebyl velkoněmecký nacionalista. Pro postavení politického vůdce byl v mnohém směru nevhodný, ale měl charisma a byl dostatečně chytrý a obratný, aby přestál útoky vůči své osobě od řady protivníků ve straně, od Gestapa, Sicherheitsdienstu a SS, kteří jej chtěli za všech okolností odstranit.

    Exkurs. Německá neuniformovaná Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei, Sipo) měla dvě složky: Kriminální policii (Kriminalpolizei, Kripo) a Tajnou státní policii (Geheime Staatspolizei, Gestapo). Uniformovaná policie byla nazývána Pořádkovou (Ordnungspolizei, Orpo). Sicherheitsdienst (SD, Bezpečnostní služba) měl za úkol politické zpravodajství, Abwehr byla špionážní a protišpionážní služba Wehrmachtu (podle názvu doslovně: Kontrarozvědka). Mezi SD a Abwehrem panovala řevnivost.

    V době zákazu nacionalistických sudetoněmeckých stran, Německé nacionálně socialistické dělnické strany (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) a Německé nacionální (národní) strany (Deutsche Nationalpartei, DNP) na podzim roku 1933 vystoupil Henlein, tehdy už celostátní vedoucí Německého tělovýchovného svazu, byť mimo něj neznámý, a veřejnou výzvou založil novou organizaci, shora zmíněnou Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF). Leccos nasvědčuje tomu, že Henlein vystoupil ve smyslu usnesení odstupujících funkcionářů obou zakázaných stran. Ale Henlein tehdy prohlašoval, že tak učinil zcela na základě vlastního rozhodnutí, a spojení s oněmi funkcionáři popíral. S ním tak činilo celé vedení nové Fronty. Tehdejší německý vyslanec v Praze Walter Koch konstatoval, že Henlein "údajně z vlastní iniciativy, ve skutečnosti nastrčený Svazem kamarádství", založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, která "měla být sběrnou nádrží pro masy náležející k rozpuštěným stranám (tj. DNSAP, DNP)".

    Vůdce DNSAP Hans Krebs, který se uchýlil do Říše, aby ušel dalšímu věznění, si příliš pozdě uvědomil, že svým souhlasem s ustavením Henleina do čela udělal kardinální chybu, protože Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), v roce 1935 přeměněná kvůli nadcházejícím volbám na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP), nehodlala sledovat říšskou politiku a dokonce prohloubila odstup vůči sudetoněmeckým nacistům uprchlým z ČSR do Říše. Henlein obratně využil zákonného tříletého zákazu pracovní činnosti funkcionářů zakázaných stran v ČSR k vyloučení nacistů z jakékoliv spolupráce s SdP. Na vedoucí posty v SdP prosadil své přátele a poradce ze Svazu kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání (Kameradschaftsbund für volks- und sozialpolitische Bildung, KB), spolku pravicových intelektuálů, odmítajících nacionální socialismus a vyznávajících představu stavovského státu podle učení vídeňského profesora Othmara Spanna.

    Spannovi přívrženci a žáci vyznávali kulturní nacionalismus, stavovský politický řád, organickou jednotu národního tělesa, ale zároveň autonomii jednotlivce, vůdčí úlohu německého národa, ale nikoliv jeho sjednocení v jedné říši, nýbrž zdůrazňovali význam a autonomii jednotlivých německých kmenů, z nichž jedním je i kmen sudetoněmecký, který si má v Československu vybudovat podmínky pro svůj život a rozkvět. Popírali tedy velkoněmeckou ideologii.

    Spannova ideologie Henleinovi dobře vyhovovala, zdůvodňovala různorodost různých německých kmenů, tedy i Sudetoněmců, jejich existenci jako národního kmenu, který má tak opodstatnění stát se stavem, tedy jedním ze základních kamenů společnosti. Nebyla ani trochu nakloněna říšským cílům jednotného velkoněmeckého státu a jednotné společnosti. Vedení SHF, později Sudetoněmecké strany, sestávalo s výjimkou K. H. Franka coby národního socialisty z přívrženců Spannova učení; zasazovalo se o bohatou a na základě vnitřního kulturního, duchovního formování členěnou společnost, usilovalo o německou hegemonii v německých sídelních územích v ČSR, nikoliv o německou říši v celé střední Evropě. Podle Spannových teorií měla vyvstat vedoucí vrstva státu z "přísné volby a systematické výchovy".

    Bylo-li na základě výše uvedeného Henleinovou maximou sudetoněmectví a nikoliv (velko)němectví, tak neměl logicky jinou možnost než hledat naplnění v rámci Československé republiky, včetně politických kompromisů s cílem tuto republiku přeformovat na demokratickém základě. Pro zajímavost: Henleinovo zemské vlastenectví se vztahovalo na Sudety, Frankovo na české země jako celek.

    Je známa celá řada výroků, kde Henlein vystupuje jako rozhodný zastánce sudetoněmecké existence v Československé republice, ovšem v republice s jiným národnostním režimem. Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF) v roce 1934 proklamovala jako cíl autonomii Sudetoněmců v rámci Československa, schválila "překonání stranických rozporů, vytvoření sudetoněmecké národní pospolitosti a odstranění sociální bídy s použitím myšlenky stavovského členění a aktivního spoluutváření státu jako rovní mezi rovnými, po důkladné výchově národa k věcné, reálné politice."

    Hlavní vedení SHF 24. 9. 1934 znovu jednoznačně potvrdilo autonomistické cíle, když pro nejbližší budoucnost stanovilo: "V návaznosti na programové prohlášení bude okamžitě zahájena školicí činnost a konání malých shromáždění, především školení funkcionářů. S konečnou platností skoncovat s velkoněmeckou idejí. Vymýtit představu, že by sudetoněmecké území mohlo být Hitlerem dobyto z Německa."

    Henlein 6. 10. 1934 v rozhovoru s deníkem Večer tvrdě odsoudil fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků, a zasazoval se za jednotu československého státu: "Ten, kdo poruší loyalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organisací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen... jest nesmyslné mysleti si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného."

    Na velkém shromáždění v České Lípě 21. 10. 1934 vystoupil Henlein s projevem, v němž se veřejně distancoval od nacionálního socialismu, zdůraznil svůj státotvorný postoj, kategoricky odmítl jakoukoli změnu rozsahu československého území, konstatoval nepřekonatelnou propast mezi svou stranou a nacionálními socialisty a prohlásil: "Navzdory zavržení liberalismu se nikdy nevzdáme liberality, to znamená bezvýhradného respektování práv osobnosti jako zásadního postoje při určování vztahů lidí obecně a vztahů mezi občany státu a úřady zvlášť. Ze všeho nejméně jsme ale ochotni zavrhnouti sebevědomé a zodpovědně jednající individuum jako konkrétního nositele společenského vývoje. Z tohoto konstatování vyplývají zásadní rozdíly, které nás odlišují od nacionálního socialismu." K. H. Frank jako jediný nacionální socialista z vedení SHF žádal onu pasáž distancující se od německého národního socialismu z Henleinova projevu vyškrtnout, ale neuspěl.

    Vedoucí pozice ve straně zaujímali bývalí členové KB, ale v celé řadě místních skupin byli v čele bývalí řadoví členové DNSAP, na které se tříletý zákaz politické činnosti nevztahoval. Po volbách v roce 1935 se pokusil Henlein bývalé členy DNSAP v SdP neutralizovat jejich cíleným rozptýlením ve stranických strukturách. Záměr se mu nezdařil.

    V prosinci 1935 přibyl Henlein jako host vysoce váženého Royal Institute of International Affairs (Královského institutu mezinárodních záležitostí) k přednášce o sudetoněmeckém problému do londýnského Chatam Housu. Jeho přednáška byla Brity posouzena jako skvělá. Kromě analýzy tehdejší situace v Československu v ní Henlein kritizoval německé velikášství, nedostatečné porozumění Němců vůči neněmeckým problémům a vyslovil se proti pangermanismu. Též zkritizoval Čechy za jejich chybné zacházení s národnostními menšinami, za jejich panslavistické tendence a postavil se záporně ke vzniku národních států v Evropě po první světové válce. Za svou londýnskou přednášku byl napaden říšskoněmeckým tiskem. Völkischer Beobachter po něm požadoval, aby se napříště nezabýval zahraniční politikou, především tehdy, týká-li se všeněmeckých záležitostí. Podle onoho listu vzbudil Henleinův postoj v Německu velkou nelibost, nejvíce prý říšské Němce pobouřil závěr jeho přednášky, kdy se explicitně distancoval od německého nacionálního socialismu.

    Sudetoněmecká strana pak zřídila v Londýně své zastupitelství, do jehož čela se později postavil Walter Brand, který tak na čas unikl vnitrostranickému náporu nacistů v SdP. Staral se o publicitu sudetoněmeckých záležitostí nejen ve Velké Británii, nýbrž organizoval přednášky sudetoněmeckých politiků ve Francii, Švýcarsku, Švédsku a v Maďarsku. K dispozici měl publikace a materiály v místních jazycích.

    Henleinovy výroky po připojení Sudet k Německé říši, odporující jeho dřívějším projevům, je nutno brát jako účelové, neboť byl v ohrožení ze strany Heydricha, SD a nacistů. Nejsou důkazem jeho příklonu k německému nacionálnímu socialismu v době předcházející jeho osudovému listu německému ministru zahraničí z listopadu 1937 a už vůbec ne jeho snahy o secesi Sudet od ČSR. Hitler totiž v té době nabízel ČSR dobré sousedské vztahy a v menšinové otázce, podobně jako v armádě či zahraniční politice, přenechával hlavní pozice tradičním konzervativcům, například Karlu Ernstovi Haushoferovi. Ten prosazoval pro ČSR model autonomie menšin a ještě na konci roku 1936 o ní tajně jednal s Benešem jeho syn Albrecht s Maxem Karlem von Trauttmansdorff z pověření samotného Hitlera. V roce 1937 Hitler ony umírněné aktivity zastavil a vydal se v otázce německé menšiny v ČSR radikálnější cestou.

    Spannistické vedení SdP se 16.-19. 3. 1936 zúčastnilo utajené konference Svazu pro společenskovědní vzdělání a výchovu (Bund für gesellschaftswissenschaftliche Bildung und Erziehung) v Heilbrunnu u Solnohradu (Salzburg) s říšskoněmeckými a rakouskými tradicionalisty, tedy s konzervativními nacionalisty. Hlavním tématem bylo vybudování federativní střední Evropy mimo Německou říši, bez národně socialistické ideologie a myšlenky velkoněmectví, udržet rozdílnost německých národnostních skupin (kmenů), například německého rakušanství, sudetoněmectví, nesplynout s ideou velkoněmectví. Cílem bylo vytvoření opravdové říše (wirkliches nebo wahres Reich), která by snížila riziko, že "mateřský národ, to jest říšští Němci, se soustředí na ryze státně národnostní úlohy nebo na čistě imperialistická mocenská řešení říšských otázek." Spannismus byl jasně v opozici proti velkoněmecké ideologii a konference se důsledně vyvarovala kontaktu s nacionálními socialisty a s osobami jim blízko stojícími - proto byl pozván Hans Steinacher, ale už ne Hermann Raschhofer. Henlein byl pak během roku zvolen za vůdce Svazu německých národnostních skupin (Bund der deutschen Volksgruppen) a také s tímto pověřením začal svou propagandistickou činnost v cizině, zejména ve Velké Británii. Z českých historiků se o tomto zasedání zmiňuje pouze Václav Kural a mimoděk tím vyvrací dogma ostatních českých historiků, že Henlein byl od počátku stoupenec Hitlera.

    Do roku 1935 přerostl počet členů SHF značně součet členů obou zrušených sudetoněmeckých nacionalistických stran. V dubnu 1935 byla SHF vládním výnosem přinucena stát se kvůli parlamentním volbám politickou stranou a přejmenovat se na Sudetoněmeckou stranu, SdP.

    Po mimořádném volebním úspěchu v parlamentních volbách roku 1935 - SdP se stala absolutním vítězem v celé republice (sic) před stranou agrární - si Henlein bezpochyby představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících, ale také na jejím zahraničněpolitickém přeorientování, jímž měla opustit zaměření na Malou dohodu, západní spojence, zejména pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, a posílit vazby k Německu. Henlein ale nenašel mezi československými politickými stranami takovou, která by s ním o politické spolupráci jednala. U některých politiků takový zájem existoval, zejména u bankéře Jaroslava Preisse a agrárníka Rudolfa Berana, ale ani ti se rozhodujícího kroku neodvážili, protože tím by vyvolali nedozírný agresivní odpor českých nacionalistů a prakticky celé české společnosti, který by je hrozil přinejmenším politicky znemožnit. Báječný volební úspěch SdP byl tím vlastně zcela znehodnocen, zůstal bez praktických důsledků. Nacisté ve straně mohli z tohoto fiaska obviňovat stranické vedení, tedy Henleina a jeho Svaz kamarádství. Tím také zdůvodňovali svoje útoky a postupný převrat ve straně v letech 1936-1937, nicméně se v nejvyšším vedení SdP až do jejího zrušení v říjnu 1938 vyskytoval pouze jediný nacista - Karl Hermann Frank. V březnu 1937 začal Henlein požadovat autonomii pro sudetské Němce v rámci ČSR.

    Dva faktory - odříznutí od jakéhokoliv vlivu v československé politice a vnitrostranický útok nacistů, který hrozil budoucím připojením k Říši - způsobily, že se československý autonomista Konrad Henlein z nutnosti vydal na cestu spolupráce s nacionálně socialistickou Třetí říší, spolupráce z jeho strany neupřímné. Kdyby tak neučinil, nemohl by hájit zájmy své vlasti, Sudet, které by po jeho odstranění z vedení SdP byly vydány na milost a nemilost Hitlerovi.

    Čím více získávala SdP sudetoněmecké voličstvo, tím více běsnil Krebs a ostatní nacisté z vedení dřívější DNSAP v říšskoněmeckém exilu. Když Henlein začal jednat s Prahou a odmítal se podřídit nátlaku z Říše, projednali exulanti v Berlíně chování Henleina s SS, SD a Reinhardem Heydrichem a usnesli se, že je třeba Kohena - židovský kryptonym (sic) pro Konrada Henleina u SD, mimoděk dobře dokumentující vztah oněch obou říšských složek k němu - a jeho pomocníky z řad KB z politiky vyřadit. V květnu 1936 došel SD k závěru, že Spannovo učení, neslučitelné s nacionálním socialismem, a převaha KB v sudetoněmeckém táboře ohrožuje zahraničně politickou koncepci Říše, protože autonomistická orientace má za cíl pošvýcarštění Sudetoněmců (a Československa) a že vedení SdP z řad KB tedy odcizuje Sudetoněmce nacionálně socialistickému režimu a ideji velkoněmectví.

    Volební propaganda SdP v parlamentních volbách v roce 1935 byla z větší části financována z Říše, na čemž se podílely Volksbund für das Deutschtum im Ausland (Národní svaz pro němectví v zahraničí), Auswärtiges Amt (německé ministerstvo zahraničí), Deutsche Arbeitsfront (Německá pracovní fronta) a Vierjahresplanbehörde (Úřad pro čtyřletý plán), čímž se via facti vytvořila závislost SdP na Německé říši. Ona finanční podpora se ale na veřejnosti nezdůrazňovala, říšské orgány se zatím nestaraly o ideologické otázky, domácí nacisté v SdP byli zatím zticha.

    Na jaře 1936, když bylo jasné, že báječné volební vítězství SdP v parlamentních volbách v roce 1935 nevedlo ke zmírnění odnárodňovacího tlaku ze strany Čechů, přešli nacionální socialisté v SdP v čele s K. H. Frankem v tisku a na stranických schůzích do útoku proti spannistickému vedení. Situace se jevila, hlavně ve srovnání s účinností národně socialistického režimu v Německu, jako neúspěch stávajícího vedení SdP a jeho spannovské ideologie Svazu kamarádství.

    V ideologické oblasti nacistům vadila spannistická představa národní pospolitosti coby "národního ducha" s vůdčí rolí "duševní elity", která jako "nejnacionalističtější skupina řídí stát", kdežto obyčejný člověk je méně kvalitní, tudíž "méně nacionalistický". Považovali tuto tezi za nebezpečné oslabení národní pospolitosti, ba za její podvracení uměle navozeným "třídním bojem shora". Za obzvlášť škodlivé měli, že "duševní elita" podrývá učení o rase coby podstatu němectví, rozděluje, štěpí a oslabuje německé (národní) hnutí, že Spannova koncepce "opravdového státu" je v protikladu k národně socialistické říši. Sicherheitsdienst (SD) pokládal spannismus za "stejně ohavný jako židovství" a vydal pro vlastní potřebu brožuru s názvem Der Spannkreis, Gefahren und Auswirkungen(Spannisté, nebezpečí a důsledky), v níž byl vyhodnocen a odsouzen vliv spannismu na Sudetoněmce. Zejména nebezpečnými podle oné brožury byly jejich ovlivnění "římským universalismem" (římským katolicismem) a jeho účinek spočívající v odcizování Sudetoněmců nacionálně socialistickému Německu. Proto má být veden "ostrý úder proti Svazu kamarádství (KB) a jeho předákům, kteří stranu (SdP) ovládli a vyřadili lidi z DNSAP (z československé Německé nacionálně socialistické dělnické strany)". O skutečnosti, že nacisté považovali spannisty, tj. celé nejvyšší vedení SdP s výjimkou K. H. Franka za své největší nepřátele hned po komunistech, necítí čeští historici potřebu se zmiňovat.

    Zejména agilní v této věci byl okruh kolem časopisů Aufbruch, tzv. Aufbruchkreis (Aufbruch je v této souvislosti obtížně přeložitelný výraz, nejspíše jako "vyražení k akci", "vyražení do útoku"), Bereitschaft (Pohotovost) a deníku Rumburger Zeitung (Rumburské noviny). Ony Rumburské noviny přitom úzce spolupracovaly s říšským Sicherheitsdienstem (SD). Předmětem jejich útoku bylo celé nejvyšší vedení SdP, tedy všichni bývalí členové KB (kromě nacisty K. H. Franka), především Heinrich Rutha, Walter Brand a Konrad Henlein. Tato akce byla iniciována nebo schválena z Říše, ale současně vycházela z osobních přesvědčení a potřeb rebelujících, hlavně Franka, jehož přímo vášnivé zasazování se o nacionální socialismus je známo už z raných porad vedení SHF v roce 1933. Síla nacistů značně vzrostla tím, že vypršely tři roky zákazu veřejné činnosti funkcionářů obou rozpuštěných stran, DNSAP a DNP, čímž se mohli bývalí funkcionáři těchto stran zcela legálně ucházet o stranické funkce v SdP.

    Na podzim 1936 zorganizovali nacisté první čistku v SdP, kterou se snažili vytlačit a vyřadit spannisty ze strany nebo alespoň ze stranických funkcí. Zároveň se stupňoval tlak na SdP z Německa, zejména prostřednictvím zmíněného Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland), který se dostal do podřízenosti SS, a Sudetoněmeckým dohledem (Sudetendeutsche Kontrollstelle) se sídlem v Drážďanech, který byl přímo orgánem Sicherheitsdienstu (SD).

    V polovině září 1937 došlo k prvnímu skutečnému jednání s československou vládou, s premiérem Milanem Hodžou. Vypadalo to, že jednání by mohla vést ke strukturní proměně republiky. Henlein žádal ochranu a zajištění sudetské vlasti, včetně stanovení národnostních hranic, národnostní samosprávu a odčinění bezpráví utrpěného od počátku československé republiky. V říjnu 1937 měla jednání pokračovat s konkrétními výsledky.

    Během roku 1937 proběhly další dvě vlny stranické očisty od spannistů, poslední z nich v říjnu. (Říšským nacistům to později ale nestačilo, po připojení Sudet k Říši nepřevzali automaticky členy SdP za členy NSDAP; tito museli o členství v NSDAP žádat a vyhověno bylo jen menší části.) Snaha nacistů dostat se do vedení SdP a vytlačit z něho bývalé členy KB způsobila Henleinovi velké nesnáze.

    Československá policie v té době nevědomky velmi pomohla říšským snahám o ovládnutí SdP - v říjnu 1937 zatkla nejbližšího poradce Henleinova a zakladatele KB Heinricha Ruthu pro podezření z homosexuality (v ČSR mezi válkami trestná), aniž měla zdání, jak velice se to SD hodilo. Sicherheitsdienst ale zdání měl, a velké, neboť příslušné udání pocházelo od něho. Rutha si 5. 11. 1937 ve vyšetřovací vazbě v České Lípě vzal život.

    Henlein se musel pod tlakem okolností vzdát i svého úzkého spolupracovníka z řad KB Waltera Branda, kterého poslal do Londýna vykonávat funkci sudetoněmeckého vyslance. K. H. Frank, důvěrník jak Abwehru, tak SD, se stal zástupcem Henleina v čele strany.

    21. 10. 1937 se SS, zkratka ze Schutzstaffel, v němčině femininum, česky Ochranný oddíl, postarala o svržení Henleinova největšího přívržence a ochránce Hanse Steinachera, vedoucího Národního svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland, VDA), poslala ho na nucenou dovolenou.

    Do SdP během roku 1937 vstoupilo 126 077 nových členů, současně však vystoupilo nebo bylo vyloučeno z SdP 30 270 stávajících členů (i nacistů), což dokresluje intenzitu sporů. Henlein si dokázal spočítat, že asi dlouho nezůstane v čele SdP, pokud okamžitě nezačne jednat.

    I další vnitrostátní události přispěly k následnému Henleinově osudovému kroku podstatným dílem. 17. 10. 1937 vyhlásil československý ministerský předseda Milan Hodža konání již vícekráte posunutých komunálních voleb na 22. 11. 1937, přičemž vláda zakázala předvolební veřejné akce. Týž den se Henleinův zástupce v SdP K. H. Frank obořil ve své řeči na krajském sjezdu SdP v Teplicích-Šanově (Teplitz-Schönau, dnes Teplice) na prezidenta Beneše, policie rozehnala účastníky sjezdu obušky a poslance československého Národního shromáždění K. H. Franka zbila. První rána pocházela od policisty. Henlein jen s námahou udržel spolustraníky na uzdě slibem, že předloží Benešovi ultimátum, ve kterém bude žádat, aby vyhlásil okamžitou autonomii pro sudetské Němce. Text ultimáta ale někdo poslal bez Henleinova vědomí do Německa, takže jeho text byl v Říši zveřejněn dříve, než jej Beneš četl. Vznikl mylný dojem, že Henlein spolupracuje s Německou říší proti Československu. Následkem toho s ním Beneš a Hodža odmítli jednat, chystané komunální volby byly odloženy.

    19. 11. 1937 tedy Henlein zahájil taktiku "útěku vpřed", učinil krok, který seriózní historici považují za zlomový. Poslal rozsáhlý, desetistránkový dopis německému ministru zahraničí Konstantinu von Neurath. Podrobně v něm vylíčil problémy a nesnáze německy mluvícího obyvatelstva v ČSR, popsal metody čechizace německých sídelních území, české ničení ekonomické a sociální existenční základny Sudetoněmců od konce první světové války, důsledky české kulturní a školské politiky, pozemkové reformy a před rokem vydaného zákona na obranu státu. Nezapomněl zdůraznit, že on a jeho strana (SdP) získali v posledních parlamentních volbách 70 % hlasů německy hovořícího obyvatelstva, čímž se cítí oprávněn hovořit za německou menšinu v ČSR. Dále Henlein v dopise dovodil, že ze zákona na obranu republiky vyplývající vojenská správa a v podstatě neomezená vojenská a státní moc nad sudetskými územími znemožňuje reálně a smysluplně se zasazovat o autonomii. Dále v dopise Henlein popsal svůj osobní přerod ze sudetoněmeckého vlastence v národního socialistu, líčil, jak sudetoněmecké hnutí bylo od svého počátku nacionálně socialistické, což se muselo skrývat. Henleinovo osobní přihlášení se a sudetoněmeckého hnutí od samého počátku k nacionálnímu socialismu bylo vymyšlené, pravda to nebyla. Dopis končil prosbou o poskytnutí "zásadních konzultací" s říšským vedením a vedením německých národnostních skupin v zahraničí v otázkách politiky Sudetoněmecké strany a o předložení dopisu Hitlerovi. V dopise není ani zmínka o připojení Sudet k Říši ani náznak prosby o německou intervenci.

    Navzdory Henleinovu dopisu německému ministru zahraničí sledovalo vedení SdP i nadále politiku odlišnou od říšské, nacionálně socialistické. Svědčí o tom událost z prosince 1937 a ledna 1938, kdy se SdP setkala s rakouskou vládou ve snaze domluvit vzájemnou spolupráci proti hrozícímu připojení k Říši. Vídeň navrhla konferenci o společné taktice v Tyrolsku, SdP s tím souhlasila, ale po zásahu z Berlína, kterému se to doneslo, z toho sešlo.

    Po svém vydání se na pospas politice Říše dopisem Neurathovi, ve kterém se přihlásil k německému národnímu socialismu, se Henlein snažil kompenzovat nejhorší důsledky své porážky a to pomocí Velké Británie a jejích tajných služeb. Svůj autonomistický koncept pro německy hovořící obyvatelstvo neopustil, doufal stále v dohodu s Prahou, nic mu nenahánělo větší hrůzu než eventualita násilného Hitlerova řešení, které by devastovalo jeho vlast, Sudety, jako první.

    Podruhé pozván odjel v červenci 1936 do Londýna, kde přednáškami šířil v britské politické veřejnosti pochopení pro sudetoněmecký problém a hledal kontakt k britským politikům. Dokonce zapřisáhlý odpůrce Němců a nepřítel Německa, hlavní poradce britské vlády sir Robert Vansittart nalezl zcela překvapivě v Henleinových názorech zalíbení a zprostředkoval setkání Henleina s plukovníkem letectva (group captain) Malcolmem Christiem, do jehož kompetence patřila špionáž proti Německu. Někteří zahraniční historici se domnívají, že to bylo opačně: Henlein byl britský špion pod řízením M. Christieho již předtím, než byl podruhé pozván do Londýna, a to způsobilo, že zarytý nepřítel Němectva R. Vansittart si jej oblíbil. Vansittartova přízeň vůči Henleinovi byla pro mnohé Angličany a československého vyslance v Londýně Jana Masaryka zcela nepochopitelná. O této okolnosti se z českých dějepisců zmiňuje pouze Antonín Klimek. Nicméně i on se snaží zlehčit závažnost Henleinovy špionáže ve prospěch Velké Británie.

    Malcolm Christie předával Vansittartovi o Hitlerových plánech nejpreciznější informace - o několik tříd přesnější, než měla Británie kdykoliv předtím. Jejich dodavatelem byl Henlein. O této Henleinově činnosti se dověděl (nebo byl jejím iniciátorem, která možnost je pravdivá, dodnes nevíme) šéf Abwehru Říšského ministerstva války (Reichskriegsministerium) a organizátor tajného odboje ve vedení Wehrmachtu, anglofil, admirál Wilhelm Canaris, Henleinův přítel již z doby, kdy Henlein s Abwehrem spolupracoval jako nasazený provokatér. Canaris, skrytý odpůrce národně socialistického režimu, jej v Berlíně chránil, neboť Henlein platil pro svůj autonomistický koncept Sudet za nepřítele nacionálně socialistické Německé říše. Henleina a jeho kontakt k britské tajné službě potřeboval kvůli skupině protiválečně naladěných vojáků a diplomatů, která zoufale hledala možnost, jak Hitlera v jeho expanzivním úsilí hrozícím válkou zastavit. Canarisův intimus, vedoucí oddělení Abwehru major Helmuth Groscurth, dostal pokyn nespouštět z Henleina oči a držet ho v požadovaném kursu.

    Henlein správně zvětřil změnu situace a v polovině září 1938 za kritické vnitrostátní situace z Československa uprchl, aby 1. 10. 1938 s německými jednotkami a Führerem A. Hitlerem vjel do "osvobozených" Sudet. Přitom nezapomněl spálit mosty za svou kamarádsky svazáckou minulostí v Kameradschaftsbundu s výjimkou spojení s Canarisem, které mu i nadále poskytovalo ochranu Wehrmachtu v mocenském boji.

    Po připojení Sudet k Říši se také vrátili všichni političtí exulanti z Říše, kovaní a spolehliví sudetští nacisté z DNSAP a DNP, aby se pokusili si s Henleinem vyrovnat účty, tedy odstranit ho a získat zase politickou moc. Podařilo se jim to jen zčásti, neboť Hitler si Henleina jako symbolickou postavu sudetských Němců vysoce cenil a jmenoval jej župním vedoucím nové Říšské župy Sudety. Zdálo se, že Henlein je nenapadnutelný. K enormnímu posílení jeho moci přispěla náhoda. Reformátoři z říšského ministerstva vnitra ve snaze odstranit věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a státním aparátem ve staré Říši, si zvolili Sudety pro svůj experiment s novou říšskou reformou a soustředili do rukou Henleina veškeré kompetenční pravomoci, státní i stranické, s výjimkou policie.

    Tím Henlein disponoval mocí jako žádný jiný říšský župní vedoucí (Gauleiter). Dokonce ji používal proti všemu, co přicházelo z říšského centra. Ale to mu nemohlo dlouho procházet, sudetské nacistické politické špičky čekaly na svou příležitost. Mělo ho varovat, že Führer nepřipustil samostatnou existenci SdP vedle NSDAP, nýbrž SdP do říšské NSDAP vtělil. Síť intrik kolem Henleina se začala stahovat. Především Heydrich, o kterém se Henlein podle svědectví jemu přiděleného důstojníka Abwehru Helmutha Groscurtha vyjadřoval v soukromí jako o zločinci, nechával SD shromažďovat přitěžující materiál proti němu a jeho spolupracovníkům z řad KB, který by ho zasáhl na nejcitlivějším místě, v oblasti, ve které byl již vyšetřován československou policií - v jeho kontaktech s bývalými členy KB označenými za homosexuály. Heydrich byl ve svých intrikách proti Henleinovi a řadě jeho spolupracovníků důsledný. Trvale se pokoušel stavět je za pomoci zpráv SD do nepříznivého světla, a tím ovlivňovat mimo jiné Himmlera.

    V lednu 1939 začala velká čistka Sicherheitsdienstu mezi bývalými členy Kameradschaftsbundu (Svazu kamarádství, KB) vedená Heydrichem. 31 osob, většinou Henleinových přátel z KB, se přiznalo k homosexualitě. Výslechy byly vedeny tak, aby se dalo z homosexuality obvinit co nejvíce osob z bývalých členů KB. Vše vyvrcholilo v tzv. drážďanských procesech, kde kolem tří stovek členů SdP v NSDAP a v Hitlerjugend (HJ), hlavně bývalých členů KB, bylo obviněno z homosexuality, odsouzeno k trestům na svobodě nebo veřejně znemožněno. Všem účastníkům drážďanských procesů, i členům NSDAP, a to nejen obžalovaným, bylo již tehdy jasné, že v procesech nejde o trestný čin homosexuality, nýbrž o politické cíle, o jejich vyloučení z politického života. Heydrich se postaral o velkou publicitu těchto afér, včetně vynesených vysokých trestů. Byla to nepřímá obžaloba Henleina, poselství, že příštím cílem stranické čistky bude on.

    Heydrichův útok v roce 1939 směřoval zejména proti nejbližším spolupracovníkům Henleina Walteru Brandovi, Wilhelmu Sebekovskému a Walteru Becherovi. Walter Brand se mu pokusil vyhnout dobrovolným přihlášením se do armády, ale 1. 7. 1939 byl i tam zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Drážďanech a pak odsouzen ve výše zmíněném zmanipulovaném procesu pro údajnou homosexualitu k 14 měsícům vězení nepodmíněně. V červenci 1940 byl předčasně propuštěn z vězení a ihned zavřen do koncentráku; pak v různých koncentračních táborech strávil coby vězeň celou válku. Druzí dva učinili stejně, ale odsouzeni a zavřeni nebyli, strávili válku na frontě.

    Heydrich byl nejzarputilejší a nejaktivnější odpůrce Svazu kamarádství, o čemž svědčí i jeho slova ze 4. 2. 1942: "Jak víte, jsem tím nejrozhodnějším odpůrcem stavovského systému v Říši. Jsem nejrozhodnějším odpůrcem Spannových teorií, celého stavovského členění: neboť stavovská idea Othmara Spanna, kterou právě v sudetském prostoru velmi výrazně zastával a propagoval Kameradschaftsbund, tahle idea stavovského členění má stále za cíl odpolitizovat německého člověka anebo člověka vůbec, a tudíž dát pak církvi možnost, aby tomuto nepolitickému člověku, stavovsky žijícímu jen pro svůj obor, pro své povolání, dala na církevní půdě volný průchod jeho činnosti podle jeho vlastních sklonů i všem věcem zaměstnávajícím jeho mysl. V důsledku toho jsem za všechen německý element úhlavním nepřítelem stavovského členění podle Othmara Spanna."

    Henlein se pokusil alespoň některých svých přátel u Hitlera zastat, ale vzdor tomu, že Hitler prakticky ve všem Henleina podporoval, zůstal v otázce obvinění z homosexuality neoblomný. Od tohoto okamžiku se Henlein začal čím dál více podřizovat vůli stranického vedení, později dokonce bez příčiny vyhodil i své osvědčené spolupracovníky. (Na rozdíl od K. H. Franka, který svůj odpor proti vedení NSDAP stupňoval - viz příslušná kapitola.) Přesto měl Henlein ještě přátele a pomocníky, kteří byli k němu loajálnější než on k nim. Snažili se ho vypiplat, dosáhli jistých úspěchů proti protivníkům, ale triumf se nedostavil - Henlein byl již zlomený muž, pouze už přežíval. Bez vůle se upnul k nacistickému systému a oportunisticky přispíval k jeho zločinům i pošetilým, naprosto nerealistickým plánům obrany v posledních dnech války, a skončil sebevraždou v zajateckém americkém táboře v Plzni v květnu 1945, podřezav si žíly skly z brýlí.  (autor článku Tomáš Krystlík)

    https://www.historieblog.cz/

    A jedna historicky smutná fotka z LIBERCE, potažmo libereckého nádraží a vyhnání ČECHŮ v roce 1938 Němci. (Color Fotočas)
    A jedna historicky smutná fotka z LIBERCE, potažmo libereckého nádraží a vyhnání ČECHŮ v roce 1938 Němci. (Color Fotočas)
    archiv T.Majer
    archiv T.Majer
    archiv Luboše Mencla
    archiv Luboše Mencla
    archiv Luboš Mencl
    archiv Luboš Mencl
    30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
    30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    Výcvik jednotek SA v Liberci 12.11.1938 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    Výcvik jednotek SA v Liberci 12.11.1938 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)

    Příchod německé armády do Liberce (8.10.1938)


    (zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

    archiv Luboš Mencl
    archiv Luboš Mencl
    30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
    30.7. 1939 (archiv M.Bezucha)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    Přísaha Wehrmannschaftu 26.11.1939 na libereckém výstavišti (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    Přísaha Wehrmannschaftu 26.11.1939 na libereckém výstavišti (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    Přísaha jednotek Volkssturmu v Liberci 12.11.1944 (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    (Zdroj: https://www.fontesnissae.cz/ archiv Jana Zahurancová)
    archiv Michal Alexa
    archiv Michal Alexa
    15.3.1939
    15.3.1939
    archiv Milan Šír st.
    archiv Milan Šír st.
    Hitlerovská vojska pochodují před libereckou radnicí v říjnu 1938|foto: ČTK
    Hitlerovská vojska pochodují před libereckou radnicí v říjnu 1938|foto: ČTK
    Plán nacistů na přestavbu Liberce|foto: Severočeské muzeum v Liberci
    Plán nacistů na přestavbu Liberce|foto: Severočeské muzeum v Liberci
    Takhle nacisté plánovali přestavbu Tržního náměstí v Liberci, mělo tam stát župní divadlo pro 1 400 lidí|foto: Státní okresní archiv Liberec
    Takhle nacisté plánovali přestavbu Tržního náměstí v Liberci, mělo tam stát župní divadlo pro 1 400 lidí|foto: Státní okresní archiv Liberec
    Původní podoba České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci
    Původní podoba České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci

    Liberec jako hlavní město Říšské župy Sudety. Nacistické představy o podobě města

    Jaké byly představy nacistů o Liberci, který se měl stát hlavním městem Říšské župy Sudety?
    Přestavěné nebo zbořené stovky domů v centru, místo nich široké bulváry a vysoké bloky budov, župní divadlo pro 1400 diváků. Takové dalekosáhlé plány měli Němci o budoucím hlavním městě Říšské župy Sudety, kterým se Liberec měl stát.

    Moderní široké bulváry s obrovskými bloky budov, kvůli kterým by byly zbořeny stovky domů v centru. Takové byly nacistické představy o podobě Liberce. A nešlo jen o představy, ale o konkrétní plány. Ze zápisů katastrálního úřadu z roku 1942, je patrné, že Liberec měl v německých plánech velký význam.

    Ambice nacistů byly jasné. Z Liberce se má stát hlavní město Říšské župy Sudety. Měl se splnit sen, o který se pokusili příznivci Deutschböhmen v roce 1918. Tyto vize předběhly i Mnichovskou dohodu z 30. září 1938, která zpečetila osud celistvého Československa a naopak naplnila sny nacionalistů a separatistů. Československo muselo do 10. října postoupit své pohraničí Německu. Po přechodném období, zákonem o členění sudetoněmeckého území, 15. 4. 1939 vznikl útvar Reichsgau Sudetenland (Říšská župa Sudety) v čele s Konrádem Henleinem jako říšským místodržícím.

    Vnitřní dávná a stále existující frustrace vedla k dalekosáhlým plánům a naprosto nereálným představám o Liberci. Z průmyslového a trochu špinavého a ošuntělého města se mělo stát Gauhauptstadt, hlavní město Říšské župy Sudety. Konrad Henlein informoval starostu Rohna v květnu 1939, že má v úmyslu přestavět Liberec v důstojné hlavní město župy a že se chce kvůli tomu spojit s Hitlerovým hlavním architektem Albertem Speerem.

    Velkolepé plány

    Ve hře se ocitl i takzvaný Velký Liberec a tentokrát nevyšla snaha naprázdno. Už 18. října 1938 byla starostou Rohnem svolána porada o problému a do 11. února 1939, za přispění Henleina i vládního prezidenta Hanse Krebse, bylo jasno. K 1. květnu 1939 se Liberec rozšířil o 13 obcí a stal se největším městem v Sudetské župě.

    Nejrychleji na nové podmínky po Mnichovské dohodě zareagovaly dopravní plánovací kanceláře. Napojení na Německo se mělo realizovat dálnicí, jejíž plány byly hotové do konce roku 1938 a podrobné stavební výkresy byly zpracovány do léta 1939. Úpravy se měly dotknout i vnitřního Liberce, avšak v součinnosti s návrhy na jeho přestavbu. Okrajové i vnitřní čtvrti měly doplnit sídliště v takzvaném Heimatstillu, v centru měly stovky domů ustoupit výstavné nacistické architektuře. V období 1938 až 1945 vznikaly návrhy na nová sídliště, ať už šlo o typickou družstevní výstavbu nebo o podnikové bydlení. Vznikly projekty velkých sídlišť pro "německého dělníka", plánovala se a realizovala družstevní sídliště v Liberci na Králově háji (Heimatstätte Sudetenland), v Rochlici, Ruprechticích, v okolí Winterovy ulice, v Horním Růžodole (Allod Eigenheim und Kleinsiedlung) a na mnoha dalších místech.

    Sídliště pro "německého dělníka"

    Výstavba těchto sídlišť s postupující válkou zamrzala, ale ojedinělé projekty vznikaly i v roce 1945. Například část projektu sídliště v Rochlici je datována 10. dubnem 1945. V první fázi industrializace se staví nové továrny, adaptují se stávající, vznikají velké projekty přestaveb celých měst a rozrůstá se výstavba obytných sídlišť vázaných na podniky. Vše se staví pro "německého dělníka". S postupující válkou, a především po bitvě u Stalingradu, se situace obrací a po roce 1941 se už začíná projevovat nedostatek kvalifikované síly. Pracovní zdroje směřují více do válečného průmyslu a objevuje se ve velkém fenomén táborů nucené práce.

    Župní divadlo

    Ideové projekty na přestavbu Liberce se zachovaly celkem tři, provedené do map 1:1500 a několik menších, které se týkali jednotlivých domů. Autoři byli architekti Karl Kerl a Hugo Jahnel (Zeman 2016). Vyhotoveny byly s největší pravděpodobností do roku 1942, kdy byly zaknihovány na katastrálním úřadě, a rozsah plánovaných změn je obrovský. Centrum mělo být kompletně přestavěno do podoby moderních širokých bulvárů s obrovskými bloky budov. Z některých bloků domů měly zůstat stát jen historicky cenné solitéry. Na Tržním náměstí, které mělo zcela změnit podobu, bylo plánováno župní divadlo, respektive hala vhodná pro shromáždění s kapacitou 1400 míst. Architekti divadla byli Friedrich Libb, Werry Roth, Erhard Schmidt a místní Karl Kerl. Změnami měly projít i okrajové části Liberce s tím, že rozsah výstavby byl srovnatelný s budoucí výstavbou socialistických sídlišť.

    Znovu však zasáhly do představ o vývoji Liberce události vážnější. Německé válečné úsilí znamenalo zastavení velkých projektů. Dálnice, nové silnice a tunely, stejně jako likvidace s následnou novou výstavbou bloků a čtvrtí, to vše se odsouvá do pozadí. Pokračuje stavba menších sídlišť a jednotlivých domů a pozornost se přesouvá k výstavbě hekticky válečné. Vznikají protiletecké kryty, roste počet táborů nucených prácí, narychlo se od poloviny války stěhují do Liberce podniky z říše. V lednu 1943 začal platit generální zákaz nové výstavby mimo výjimečných projektů důležitých pro válku. Už se nežádalo o stavební povolení, ale o výjimku ze stavebního zákazu. Docházelo i k absurdním situacím, kdy lidé se snažili ospravedlnit nejnemožnější stavby, jako třeba včelín, kdy argumentovali, že med je důležitý pro vojáky na frontě.

    Liberec opět dopadl neslavně. Z hlavního města Říšské župy Sudety se stalo poražené a zlomené město. Město, jehož obyvatelé měli odejít a naplnit ho měli jiní, přicházející ze všech koutů Československa.

    autoři: Jaroslav Hoření , Ivan Rous

    Plán na přestavbu České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci
    Plán na přestavbu České besedy v Liberci|foto: Severočeské muzeum v Liberci
    V roce 1942 popisoval ředitel podniků Johann Liebieg u. Co .(zjednod. Textilana) situaci textilního průmyslu.


    (...) několik sudetoněmeckých textilních firem vyčlenilo pro hospodářskou skupinu (míněno asi organizaci Hanse Kehrla) asi 3000 dělníků a centrální úřady v Berlíně "tuto zprávu nepochopily správně a objevila se vojenská komise, která energicky požadovala, aby tito lidé byli k dispozici pro zbrojní průmysl."
    (...) "textilní továrny byly opakovaně pročesávány a dělníci, kteří jsou jen z poloviny užiteční pro zbrojní průmysl, byli pro něj již dávno staženi"
    (...)"Sám jsem měl možnost navštívit mimo jiné zbrojní továrnu elektrotechnického průmyslu, která se nachází nedaleko Liberce (Elektromechanik G.m.b.H. ,Althabendorf), a to z důvodu zadávání subdodávek. Tato firma, která sem přišla až během války, zaměstnává téměř výhradně lidi, kteří byli odvedeni naším textilním průmyslem. Jsou to naše nejlepší, nejschopnější, mladé pracovnice, které, jak jsem se sám přesvědčil, jsou tam využívány k montážním pracím na montážní lince ve velkých halách. Jedná se o jednoduché úkoly, které by snadno zvládly naše starší, méně schopné ženy."
    A zbytek bude v knize Tábory a válečný průmysl (autor příspěvku Ivan Rous)
    Ideový plán dálnic na dnešním území ČR z roku 1940|foto: Ivan Rous
    Ideový plán dálnic na dnešním území ČR z roku 1940|foto: Ivan Rous
    Plán vedení dálnice z doby před odsouhlasením ještědského tunelu|foto: Ivan Rous
    Plán vedení dálnice z doby před odsouhlasením ještědského tunelu|foto: Ivan Rous
    Podrobný výkres části tzv. Hitlerovy dálnice u Liberce|foto: Ivan Rous
    Podrobný výkres části tzv. Hitlerovy dálnice u Liberce|foto: Ivan Rous

    Němci chtěli vést pod Ještědem tunel. Badatelé si dlouho mysleli, že jde o legendu

    Plány nacistického Německa na přestavbu Liberce zahrnovaly i rozsáhlé dopravní stavby včetně napojení města na dálniční síť. V cestě plánům ale stál Ještědsko-kozákovský hřbet, a proto se zrodil plán na silniční tunel pod Ještědem.

    Štětín-Liberec-Hradec Králové s poznámkou "ve výstavbě", Liberec-Vratislav s poznámkou "nutné" a Cheb-Liberec s poznámkou "podle návrhu s Ještědským tunelem plánované". To jsou tři části plánu dálničního napojení Liberce z roku 1941. Nejen tento dokument potvrzuje, že dálniční tunel pod Ještědem byl reálnou stavbou. Podrobnosti zjišťoval redaktor Jaroslav Hoření u Ivana Rouse ze Severočeského muzea v Liberci.

    "O tunelu jsme si dlouhá léta mysleli, že to to byly legendy, ale těch legend bylo spousta. Potom jsme od toho našli i nějaké dokumenty a dokonce i několik map. A jak se říká, na konci v těch záznamech je správné razítko," uvedl badatel Ivan Rous. Podle něj instituce, které o tunelu pod Ještědem tenkrát rozhodovaly, počítaly od roku 1941 s jeho výstavbou. Tunel se ale nikdy nerealizoval, protože byla zastavena stavba celé dálnice.

    "Ta dálnice byla vedená západně od Liberce, vlastně po úbočí Ještědského hřbetu. Ona se dostala celkem vysoko, a právě v tom obkroužení Javorníku, řekněme nad Hodkovicemi, by měla veliké problémy, aby se zase dostala z té vysoké nadmořské výšky. Liberecký inženýr Ulrich Huber navrhl prorážku Ještědského hřbetu," doplnil ivan Rous.

    Ulrich Huber patřil podle Rouse k významným inženýrským kapacitám té doby. "Podílel se na stavbě prvního železničního tunelu. Je to také autor projektu jizerskohorských přehrad, celého libereckého vodovodu a podobné stavby stavěl i v německém Lipsku nebo v Ostravě," přiblížil autora nápadu tunelu pod Ještědem liberecký historik.

    Vstup tunelu do masivu Ještědského hřbetu měl být někde u Panského lomu. "Máme dokonce teorii o tom, že v Panském lomu je sestřelená průzkumná štola, která měla původně sloužit pro ověření zásob vápence, který se tam těžil. Později ji nejspíš využili i kvůli tomu tunelu. Co nevíme, je, jestli to mělo být přímo v zářezu toho lomu," sdělil Ivan Rous. Dá se ale podle něj říct, že dálnice měla vstoupit do masivu hory právě někde u lomu, tunel měl být dlouhý přibližně 1,5 kilometru a u Padouchova měl vyrážet zpod Ještědského hřbetu ven.

    autoři: Jaroslav Hoření , reČRoL

    https://liberec.rozhlas.cz/nemci-chteli-vest-pod-jestedem-tunel-badatele-si-dlouho-mysleli-ze-jde-o-legendu-8209611?fbclid=IwAR0dARBL308JzGjJo4rKyQWvWOqHzk1ZgxWc1d6pzJRyg2VZLOMpvncyPsI

    Tunel měl začínat někde u Panského lomu, končit měl někde u Padouchova|foto: Ivan Rous
    Tunel měl začínat někde u Panského lomu, končit měl někde u Padouchova|foto: Ivan Rous