Historie Liberce do roku 1918 

24.08.2022

V bitvě u Liberce 1757

zahynulo nebo bylo zraněno 25 rakouských a 30 pruských důstojníků, 849 rakouských a 625 pruských vojínů. Pruští ranění byli ošetřování na libereckém zámku a okolních budovách. Těla prostých vojáků byla pohřbena v hromadných hrobech na úbočí Ještědu, důstojníci v Liberci.

Pruská vojska se po svém vítězství přesunula k Praze, kterou oblehla a z Čech byla přinucena se stáhnout až po bitvě u Kolína (18.6.). Prostor bitvy je dnes zastavěn, střet připomíná název ulice Na Bojišti. Někdejší pomník u kostela v Janově Dole se do dnešních dní nezachoval.(autor příspěvku Karel Krenk)
Heleďte, já teda nevím, ale nepřehánějí to už ty švédský turisti trochu? No dobře, popisek říká: V roce 1645 vzali radnici útokem Švédi.
Heleďte, já teda nevím, ale nepřehánějí to už ty švédský turisti trochu? No dobře, popisek říká: V roce 1645 vzali radnici útokem Švédi.
Cililink, cililink, půjde Franz ven? Bylo mu tehdy 6 let.
Cililink, cililink, půjde Franz ven? Bylo mu tehdy 6 let.

Josef Gottfried Herrmann - Historie města Reichenberg se zvláštní pozorností na průmyslový rozvoj, 1860

autor příspěvku Petr Ruprecht.
Novoměstské náměstí (dnešní Sokolovské) roku 1861, Kaple božího hrobu ani Brownův mariánský (morový) sloup ještě nejsou v zahradě Kostela Nalezení sv. Kříže, a arciděkanský kostel teprve čeká na špičatou čepici. Navíc je vpravo Veverkova kašna. Modely domů vlevo najdete v Severočeském muzeu.
Novoměstské náměstí (dnešní Sokolovské) roku 1861, Kaple božího hrobu ani Brownův mariánský (morový) sloup ještě nejsou v zahradě Kostela Nalezení sv. Kříže, a arciděkanský kostel teprve čeká na špičatou čepici. Navíc je vpravo Veverkova kašna. Modely domů vlevo najdete v Severočeském muzeu.
Staroměstské náměstí roku 1861, původní radnice s kašnou.
Staroměstské náměstí roku 1861, původní radnice s kašnou.
V knize z roku 1860: Liberec před 100 lety...
V knize z roku 1860: Liberec před 100 lety...

Přeloženo přímo googlem ze stránky Hornorakouské novinky | OÖN | Nachrichten.at

a já to sem dal hlavně pro zažrané liberečáky, většinou tvrdící, jak to za němců stálo naprd a pak ještě pro zažrané komunisty z podobných důvodů. Takhle nás nyní vnímají rakušané.............

Radnice Liberec / Reichenberg - postavena podle vídeňského vzoru. Maxi Böhm a mnoho dalších skvělých herců odstartovalo svou kariéru ve městě.
Bild: Liberec
Vzpomínku na "Vídeň severu", která se dnes jmenuje Liberec, udržel herec a kabaretiér Maxi Böhm. Severočeské město stále nese mnoho stop starého Rakouska.
Málokdo v Rakousku - kromě potomků bývalých německy mluvících obyvatel - by ještě znal severočeské město Reichenberg, kdyby Maxi Böhm, herec, kabaretiér a "prezident vtipů", který zemřel v roce 1982, znal ne zpopularizovat formuli "Tady v Reichenbergu" v 70. letech 20. století. V televizním seriálu "Hallo - Hotel Sacher ... Portier!" Bohm toho použil, aby představil své podivné a podivné poznámky, když mluvil s hlavním vrátným, kterého hraje autor série Fritz Eckhardt.
Město nedaleko německo-polské hranice je dnes známé pod českým názvem Liberec a žije v něm něco málo přes 100 000 obyvatel. Historické centrum města bylo od konce komunismu v roce 1989 rekonstruováno. V roce 2005 se zánikem textilky Textilana, která již nemohla obstát v nízkonákladové asijské konkurenci, skončila stoletá tradice soukenictví. Nyní mají ještě Škodovku LIAZ a slaví stále větší úspěchy s cestovním ruchem.
Důležitá část atrakcí města má co do činění s Rakouskem, přesněji řečeno: Rakousko-Uherskem. Reichenberg / Liberec patřil do roku 1918 podunajské monarchii. Zatímco sklářský a bižuterní průmysl se soustředil v okolí, například v nedalekém Gablonzu, Reichenberg se stal v 19. století centrem textilního průmyslu. Textilní závody podnikatelské rodiny Liebiegů z Braunau byly největší v monarchii. Liebiegové byli také sociálními průkopníky, kteří zdarma poskytli staveniště pro 150 dělnických domů. Obytnou kolonii a řadu honosných vil lze dodnes vidět jako svědky rozmachu.
Urození statkáři a bohatí měšťané umožnili, že se brzy druhé největší město v Čechách stalo "Vídní severu". Vídeňský architekt Franz von Neumann nechal naplánovat radnici s 65 metrů vysokou hlavní věží, která vypadá jako menší kopie vídeňské radnice a uvnitř ukazuje řemeslnou zručnost regionu: umělecky zpracovaná okna z olovnatého skla, honosné stropní a nástěnné malby . Další dva špičkoví vídeňští architekti, dvojice Fellner & Helmer, nechali postavit městské divadlo, které tak trochu připomíná Vídeňskou státní operu. Malíř Gustav Klimt a jeho bratr navrhli hlavní oponu.
A to nás přivádí zpět k Maxi Böhmovi a jeho profesionálním kolegům. Protože Böhm čerpal svou legendu o Reichenbergovi z vlastní zkušenosti. V letech 1938 a 1939 zde byl angažován jako mladý herec. Své první krůčky zde i v jiných českých divadlech podniklo mnoho divadelních a filmových velikánů. Hans Moser měl své první angažmá v Reichenbergu v roce 1897, Paul Hörbiger debutoval v roce 1919 jako "Zwirn" v "Lumpazivagabundus". Jeho bratr Attila ho následoval. Vystoupila zde i operní hvězda Leo Slezak.
Německé město do roku 1945
Na konci války mluvil Reichenberg z 90 procent německy. V době nacistické okupace Československa bylo město, které bylo nadprůměrně loajální k Hitlerovi, součástí Německé říše. Benešovým dekretem 108 začalo v květnu 1945 vyvlastňování a vyhnání, z nichž některé se zvrhly ve vražedné excesy. Češi z chudých nebo bombardovaných oblastí byli přesídleni. Od roku 1989 Liberec usiloval o smíření (i prostřednictvím partnerství).
Dnes je Liberec známý nejen svým starým městem, ale také 1000 metrů vysokými Jizerskými a Jeschkenskými horami, které nabízejí ideální podmínky pro cyklistické a pěší túry, pro sjezdové lyžování a běžky - za příznivé ceny. Na vrcholu Jeschken stojí horský hotel, který je pravděpodobně unikátní svou futuristickou formou a je také televizní stanicí. (autor příspěvku Jaroslav Vondra)

Dvě popravy v Liberci v roce 1897:


Josef Kögler a Bernhard Krusche "Rodák z Jablonce nad Nisou Josef Kögler byl popraven v březnu 1897 v Liberci. Jeho případ nebyl o nic méně mediálně sledovaný než ten Hoffmannův a osobnost Köglera byla ještě mnohem barvitější. Kögler byl původně kamenický dělník, pak se nicméně začal potulovat po Čechách i po Dolních Rakousích. Shromažďoval kolem sebe různá pochybná individua a společně kradli a loupili. Podle všeho také vraždili - Köglerovi se sice před soudem podařilo dokázat jen jednu vraždu, ale to především kvůli časovému odstupu. V novinách se v jeho případě psalo o šesti až třinácti vraždách, Wohlschlager uvádí sedm.

Z Köglera se postupně stala loupežnická legenda severu Čech, jeho fotografie byla vystavena na veřejných místech a do pátrání po něm se zapojilo i vojsko. Köglera tato štvanice přestala brzy bavit, zanechal zbytek tlupy svému osudu a uprchl za hranice. Dostal se až do Francie, kde se nechal naverbovat do cizineckých legií. S nimi pak strávil dva roky v afrických koloniích. Náhoda tomu chtěla, že byl poznán a vydán přes několik zemí k potrestání do Liberce. Podle Wohlschlagera jej poznali čeští nováčci u legie.

Wohlschlager měl původně v Liberci bydlet v České Besedě, ale protože vlak z Prahy nabral několikahodinové zpoždění a do Liberce dojel až ve dvě hodiny ráno, musel se poohlédnout po něčem jiném. Do hotelu "Deutsches Haus" nechtěl, v hotelu "Union" měli obsazeno, a tak skončil v hotelu "Zur Eiche". Když ale druhý den šel do České Besedy na oběd, shromáždilo se venku 50 až 70 lidí, kteří upřeně hleděli dovnitř. Hostinskému řekli, že u něj má sedět pražský popravčí. Hostinský se ale spletl, zaměřil se na jakéhosi pána s polovičním cylindrem, s nímž pak odešel i dav. Pánovi se nicméně omyl podařilo brzy vysvětlit a asi dvacet lidí, převážně "dítek školních", našlo pravého Wohlschlagera, za nímž potom kráčeli ve špalíru. Wohlschlager si s tímto mlčenlivým zástupem došel k truhláři, k holiči i k uzenáři. Šibenice na káře směřující do budovy soudu přivábila další zvědavce. Večer přijelo mnoho novinářů z Prahy a ze Žitavy a zase hledali kata v Besedě. Ten pravý ale ležel v posteli na jiném hotelu, a tak pronásledovali zmateného cukráře z Lovosic.

Kata Kögler velmi zaujal, stejně jako už předtím porotu, soudní znalce i vězeňskou stráž. Neustále sršel vtipem a smál se na celé kolo, soudní proces pojímal jako divadelní jeviště. Wohlschlager i po desítkách let litoval, že ho nešel spoutat osobně, protože se tím připravil o pořádnou dávku šibeničního humoru, a Köglerův obrázek i ve stáří občas vytáhl ze šuplíku a vzpomínal na tohoto pozoruhodného muže. Při samotné popravě pak měl prý co dělat, aby se nerozesmál. Všichni přitom tvrdili, že Köglerova veselost nebyla hraná. Duchovní, který s pochmurným výrazem odříkával modlitby, vedle něj působil jako člověk, co si spletl dveře. Humor a odvaha zkrátka Köglera neopustily ani na šibenici.

Den před popravou trávil Kögler družným rozhovorem s dozorci, svým obhájcem a knězem. Dával do placu samé morbidní žertíky a hlášky. V podvečer za ním přišla na návštěvu přišla jeho žena a desetiletý, podle speciální přílohy Libereckých novin (Reichenberg Zeitung) věnované Köglerově popravě, velmi hezký syn (sám Kögler byl popisován jako tmavý a hezký muž). S nimi se Kögler asi hodinu srdečně loučil, údajně se zde neubránil slzám. Pak se vyzpovídal páteru Moritzovi a dal si přinést večeři: řízek s bramborem a švestkový kompot. Vše s chutí snědl, vypil několik sklenic piva. Byl stále v dobré náladě, za noc vykouřil 15 doutníků nejrůznějších značek a vypil několik hrnků černé kávy. V noci chtěl další pivo, ale nedostal jej kvůli blížícímu se svatému přijímání. Ráno se ve vězeňské kapli zúčastnil mše a P. Moritz mu podal svaté přijímání.

Ten den v Liberci hustě pršelo, budovu soudu obléhala armáda deštníků a držitelé vstupenek, úřední osoby a novináři se tísnili v chodbičce na malý vězeňský dvůr. Wohlschlagerovi a jeho pomocníkům nicméně utvořili rozestup, hned za nimi šli vojáci, kteří zatlačovali dav dál od šibenice. Protože Wohlschlager připravoval šibenici, Köglera šli spoutat jeho pomocníci. Kögler jim vesele popřál dobrý den a nadále vtipkoval. Na popraviště šel pevným krokem, ve tváři byl růžový, ne bledý, a stále se usmíval. Když prezident soudu přečetl rozsudek a formálně předal Köglera katovi, Kögler se drobně uklonil a řekl: "Děkuji vám, jsem rád, že to se mnou skončí." K Wohlschlagerovi se otočil se slovy: "Těší mne velice, pane Wohlschlagere, prosím, dělejte rychle, aby to dlouho netrvalo - jedna, dvě a hotovo!" Wohlschlager vzpomínal, že mu zacukaly koutky.

Chtěl ještě něco říct, ale byl urychleně vyzdvižen a vydal jen udivené "aha". Když už byl nahoře, z plna hrdla se stejnou bujarostí zakřičel: "Sbohem pánové, ať žije císař František Josef!" Připravení bubeníci začali hned bubnovat, protože očekávali urážku. Ale Kögler nezamýšlel nikoho urážet ani v poslední chvíli. Wohlschlager Köglerovi zlomil vaz, ale vězeňský lékař po dvou minutách zjistil, že srdce ještě tluče. Po dalších dvou minutách byl veselý vrah mrtvý. Na tváři měl podle Wohlschlagera prázdný, ale nikterak nepřirozený výraz. Mrtvola visela na šibenici ještě dvě hodiny, přestože pršelo. Kapala z ní voda, když ji ukládali do rakve. Wohlschlagera Kögler natolik zaujal, že se na něj šel vyptávat žalářníka. Ten mu dal jeho fotografii a vyprávěl humorné historky, které s ním zažil během jeho čekání na smrt. Odsouzence jako byl Kögler Wohlschlager nepotkal nikdy předtím, ani potom. Uvažoval, jestli jeho odvaha neměla co dělat se službou v koloniích.

Popravu Bernharda Kruscheho opět v Liberci už v dubnu 1897 pokládal Wohlschlager za nejrozporuplnější ve své kariéře. Trest smrti v jeho případě považoval za neadekvátně přísný. Krusche byl zloděj, vybral si prosperující obchod se střižním zbožím, o jehož majitelce Arnoštce Emlerové se vědělo, že je zámožná. Podle Kruscheho výpovědi namířil na Emlerovou zbraň, aby mu vydala peníze z pokladny, jenže ona se začala bránit, po zbrani chňapla a Krusche vystřelil. Rána byla smrtelná. Pak vypáčil pokladnu, vybral peníze a utekl. Po sdělení, že mu císař milost neudělil, Krusche propukl v usedavý pláč. Návštěva bratra, který mu pouze chladně vyčetl, co provedl, jeho náladu nezlepšila.

Krusche trávil poslední noc s knězem, chtěl jen kávu a cigarety. Soucit vůči němu měl i prezident soudu, který mu nechal poslat víno, aby se trochu otupil. Wohlschlager své pomocníky speciálně instruoval, aby si počínali co nejrychleji a způsobili Kruschemu co nejméně utrpení. Za minutu a půl lékař konstatoval smrt. Popravě v soudním dvoře přihlíželo podle Wohlschlagera asi 150 osob: právníci, lékaři, důstojníci, vojenský oddíl a novináři. Kruscheho poslední slova byla: "Žijte všichni blaze". Kat byl rozpačitý. "Nechci říci, že si nezasloužil svého trestu, ale jak pro něho, tak i pro veřejné svědomí byla by bývala spíše na místě milost, než provaz. Krusche byl by se jistě polepšil," napsal."

(zdroj:   https://nociupije.wordpress.com/2021/02/24/ten-co-lidi-vesi-ii/?fbclid=IwAR3uk27zZnFS0RdIft_BOe_Yk2-pbRpim10c8Khgz729eETzaZvnAePfiN4

 )
 
NÁVŠTĚVA CÍSAŘE V LIBERCI (21. 6. 1906)  Při své třetí návštěvě Liberce přijal císař František Josef I. přímo na náměstí před radnicí hold starostů a dalších zástupců převážně německých měst a okresů v Čechách.
NÁVŠTĚVA CÍSAŘE V LIBERCI (21. 6. 1906) Při své třetí návštěvě Liberce přijal císař František Josef I. přímo na náměstí před radnicí hold starostů a dalších zástupců převážně německých měst a okresů v Čechách.

UZAVŘENÉ ÚZEMÍ - NĚMECKÉ ČECHY


Už roku 1848 se zrodila idea uzavřené, od ostatních částí Čech ohraničené německé oblasti s vlastní samosprávou - tzv. Německé Čechy (Deutschböhmen). Od počátku sedmdesátých let se požadavek ohraničených německých okresů objevoval už jako trvalá součást programu většiny českých Němců ve sporu o úřední řeč. Češi žádali, aby při jednání s úřady kdekoli v Čechách mohli používat češtinu. Němci naopak trvali na tom, že v převážně německých oblastech má být jediným uznávaným jazykem němčina. Stremayrova nařízení (1880) umožňovala podávat žádosti také v českém jazyce. Proti tomu však podalo několik desítek převážně německých obcí včetně Liberce protest a celá záležitost došla tak daleko, že vláda byla nucena nakonec odstoupit.

Politické názory na postavení Němců v Čechách a jejich nárok na ohraničené území vyložil ve studi Administrativní rozdělení Čech a hlasování v kuriích do zemského sněmu vydané roku 1884 liberecký advokát a právní poradce zdejších průmyslníků Josef Turnwald. Výsledkem bylo jeho zvolení do zemského sněmu za Liberec, kde předložil celý soubor návrhů na osamostanění Německých Čech. Tomuto úsilí se věnoval až do své smrti v březnu 1929.

Roku 1889 se městské kolegium usneslo, že magistrát nebude nadále přijímat ani písemná, ani ústní podání v českém jazyce. Místodržitelství sice prohlásilo toto nařízení za neplatné (ale až po deseti letech), ovšem magistrát toho nedbal.

Při tzv. punktačních jednáních (leden 1890) část českých olitiků (staročeši) v zásadě uznala princip "uzavřeného" a národnostně ohraničeného území německých oblastí. Česká veřejnost však dohodu rázně odmítla, což vedlo k politické porážce staročechů i vyhrocení národního napětí. To propuklo naplno po 5. dubnu 1897, kdy tzv. Badeniho jazvková nařízení zakotvila dvojjazyčnost ve všech úřadech. Služební úřední jazyk zůstal beze změny, jen vyřizování a projednávání spisů mělo probíhat v tom jazvce, v němž bylo podáno. Tedy nic víc, než aby Češi mohli v Čechách podávat žádosti na úřadech česky a dostali českou odpověď. Následovala bouřlivá vlna německého odporu a demonstrací, přestal fungovat 1 parlament. Na 2. květen svolala Deutsche Volkspartei do liberecké tělocvičny dvoutisícový manifestační Volkstag, na němž bylo usneseno klást "bezohledný odpor znásilňování Němců" Za nemalé podpory ze sousedního Německa pak čeští Němci vyvinuli takový tlak, že donutili Badeniho vládu k odstoupení (28. 11. 1897). Na protest proti tomu propukly několikadenní pouliční akce českých nacionalistů proti Němcům. Stalo se tak hlavně v Praze, kde muselo být vyhlášeno stanné právo. V odvetu proběhly protičeské výtržnosti a noční pochody v Liberci 1 na jiných místech pohraničí. Prosincové nacionální střety patřily k největším před první světovou válkou. Reakce libereckých představitelů na pražské události nejenže nepřinesla uklidnění, ale přispěla naopak k vyhrocení celého problému, který posunula do vyšší roviny. Městské zastupitelstvo se totiž na svém zasedání 16. prosince 1897 usneslo požadovat "úplné rozdělení Čech" a vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen s vlastním "hlavním městem, jímž by měl být Liberec" Zároveň bylo rozhodnuto svolat Den měst. Tak se 29. května následujícího roku sešli zástupci německých komunit a rozhodli o vytvoření městského svazu, jehož sídlem se stal Liberec. Kroky nacionálně orientované radnice k uskutečnění dávného snu o vytvoření metropole německých Čech se začaly konkretizovat. Neskrývané uspokojení německých nacionalistů nad pádem Badeniho vlády bvlo postupně vystřídáno značným vystřízlivěním. Jejich požadavky byly příliš nereálné, a protože i nová úřednická vláda musela vzít v úvahu nároky české strany, nemohla už Němcům obnovit v plném rozsahu staré privilegované postavení, Rozdělila Čechy do tří Jazykových oblastí - české, smíšené a německé. Němci si ale vynutili odvolání i těchto nařízení a nepřijali ani jeden z několika dalších pokusů řešit jazykovou otázku. Pět německých stran pak vyhlásilo tzv. svatodušní program (21.5. 1899), obsahující minimální národněpolitické požadavky včetně celistvého Rakouska, odmítnutí státoprávních aspirací a jazykových nařízení, který se měl stát základnou národnostní politiky i pro ostatní strany.

Ani česká politická reprezentace nesouhlasila s dalšími, pro ni stále nepříznivějšími a oklešťovanými jazykovými návrhy a oplácela stejnou mincí. Několika vládám po sobě se nepodařilo přimět obě stranv ke kompromisu. Už v září 1900 vedly obstrukce k rozpuštění říšské rady (parlamentu). Rozpory vyústily ve vleklou národnostní krizi, jež se přenesla i do nově zvoleného zemského sněmu (zahájen 15.9.1908), jehož činnost tím byla natolik ochromena, že musel být rozpuštěn a nahrazen zemskou správní komisí (26. 7. 1913).

Mezitím předložili roku 1902 němečtí poslanci vládě návrh na uspořádání národnostních poměrů rozdělením Čech na kraje podřízené přímo Vídni, což by fakticky znamenalo splnění dávného požadavku autonomie severních Čech, tedy jejich nezávislost na českých zemských institucích (sněmu, zemskému výboru a dokonce 1 místodržitelství). Vláda návrh přijala, ale jednání ve sněmovně opět uvízla ve slepé uličce. Neprošel ani další obměněný návrh na zřízení krajských vlád, který se projednával roku 1909.

Co se nedařilo formou zákona, začalo se ponenáhlu realizovat cestou praxe. Vláda začala pozvolna a zdánlivě přirozeným služebnim postupem odstraňovat z pohraničí české úředníky a soudce a nahrazovat je Němci. To pozvedávalo jejich sebevědomí natolik, že neomalenost některých šovinistů překračovala všechny meze. K všeobecnému bojkotu Čechů a všeho českého se hodil každý prostředek. Případ, kdv byli v ulicích Liberce napadeni Češi za to, že mezi sebou mluvili česky (14.11.1909), vůbec nebyl ojedinělý.

Představitelé města aspirujícího na přídomek krajské či vládní, samozřejmě udělali vše pro podporu ideje uzavřeného území. Na druhém Dnu měst (1.6.1908) požadovalo několik desítek starostů z pohraničí důsledné prosazování jazykového rozdělení Čech a rozhodlo o zřízení městské kanceláře v Liberci.

Idea Deutschböhmen se prosadila za války, kdy situace nahrávala stoupencům německého separatismu. O Velikonocích 1916 se sešel sjezd rakouských Němců, žádajících, aby se v uzavřeném území stala němčina jedinou jednací řečí bez ohledu na místa, kde měli Češi převahu. Po mnoha jednáních vydala v květnu 1918 Seidlerova vláda nařízení o zavedení krajských vlád. Dlouholetý sen českých Němců na roztržení zemí českého království se zdál být naplněn. Bylo ale ještě potřeba vyhrát válku. Namísto vítězství však přišel rozpad monarchie a vznik ČSR. Navzdory tomu vyhlásili Němci v severočeském pohraničí nezávislou rakouskou provinch Deutschböhmen, existující něco přes měsíc. Už jen pohled na mapu potvrdí fantastičnost koncepce samostatnosti Německých Čech. Ovšem jejich připojení k sousednímu Německu už tak nereálně nevypadalo. Tímto směrem se také ubíralo uvažování těch českých Němců, kteří se rozhodli nést staronovou myšlenku uzavřeného území dál. Další pokus o realizování této ideje o dvacet let později přinesl velké utrpení oběma národnostem a skončil zcela logicky definitivním rozchodem - vysídlením Němců z Čech.

(zdroj:R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

                                 Ruský zajatecký tábor v Liberci

autor příspěvku Petr Ruprecht

(zdroj: https://scholarworks.wmich.edu/)

1915 Tato fotografie poskytuje celkový pohled na důstojnický zajatecký tábor. Rakušané ubytovali ruské vězně ve čtyřpodlažním hotelu uprostřed borovicových lesů (dnešní Sovova 584/2). Budova je přitom obklopena ostnatým drátem.
1915 Tato fotografie poskytuje celkový pohled na důstojnický zajatecký tábor. Rakušané ubytovali ruské vězně ve čtyřpodlažním hotelu uprostřed borovicových lesů (dnešní Sovova 584/2). Budova je přitom obklopena ostnatým drátem.
1915 Tábor pro řadové vojáky byl umístěn v Růžodole I vedle plovárny. Vězni v Reichenbergu měli možnost si zaplavat vedle zajateckého tábora. Rakušané postavili dřevěné stěny kolem pláže a do vody, aby snížili šance na útěk. Plavání bylo pro vězně vynikající činností, protože muži se mohli v horkých letních měsících očistit, zacvičit si a zchladit se.
1915 Tábor pro řadové vojáky byl umístěn v Růžodole I vedle plovárny. Vězni v Reichenbergu měli možnost si zaplavat vedle zajateckého tábora. Rakušané postavili dřevěné stěny kolem pláže a do vody, aby snížili šance na útěk. Plavání bylo pro vězně vynikající činností, protože muži se mohli v horkých letních měsících očistit, zacvičit si a zchladit se.
1915 Ruští vězni se připravují na jídlo mimo táborovou kuchyň a čekají na rozkaz rakouského poddůstojníka, aby začala distribuce polévky. Distribuce dávek byla prováděna na individuálním základě.
1915 Ruští vězni se připravují na jídlo mimo táborovou kuchyň a čekají na rozkaz rakouského poddůstojníka, aby začala distribuce polévky. Distribuce dávek byla prováděna na individuálním základě.
1915 Vězni se zotavují z ran nebo nemocí na nemocničním oddělení v Reichenbergu. Oddělení je čisté a udržované. Sanitáři stojí v zadní části místnosti. Všechna lůžka jsou plná pacientů.
1915 Vězni se zotavují z ran nebo nemocí na nemocničním oddělení v Reichenbergu. Oddělení je čisté a udržované. Sanitáři stojí v zadní části místnosti. Všechna lůžka jsou plná pacientů.
1917 Ruští vězni v Reichenbergu vystavují obsah truhly, kterou právě obdrželi od organizace pomoci válečným zajatcům YMCA ve Vídni. Každá truhla obsahovala hry – tombola, domino, šachy, dáma, Člověče, nezlob se (Mensch aergere dich nicht), hudební nástroje, knihy a ruské pravoslavné kříže. Komentáře
1917 Ruští vězni v Reichenbergu vystavují obsah truhly, kterou právě obdrželi od organizace pomoci válečným zajatcům YMCA ve Vídni. Každá truhla obsahovala hry – tombola, domino, šachy, dáma, Člověče, nezlob se (Mensch aergere dich nicht), hudební nástroje, knihy a ruské pravoslavné kříže. Komentáře
1918 Max Reiser, švýcarský tajemník YMCA, sedí uprostřed (v buřince) u stolu s ruskými válečnými zajatci ve vězeňské budově. Zdá se, že Reiser vězňům právě distribuoval knihy, kterých bylo v zajateckých táborech často nedostatek. Razítko cenzora věznice naznačuje, že cenzor fotografii schválil 17. dubna 1918.
1918 Max Reiser, švýcarský tajemník YMCA, sedí uprostřed (v buřince) u stolu s ruskými válečnými zajatci ve vězeňské budově. Zdá se, že Reiser vězňům právě distribuoval knihy, kterých bylo v zajateckých táborech často nedostatek. Razítko cenzora věznice naznačuje, že cenzor fotografii schválil 17. dubna 1918.
1918 Skupina ruských vězňů pózuje kolem stolu před kasárnami ve vězeňské budově. Max Rieser, švýcarský tajemník YMCA, pořídil fotografii na jaře roku 1918. Rakouský cenzor zajateckého tábora fotografii schválil v dubnu 1918, jak dokazuje razítko cenzora vpravo.
1918 Skupina ruských vězňů pózuje kolem stolu před kasárnami ve vězeňské budově. Max Rieser, švýcarský tajemník YMCA, pořídil fotografii na jaře roku 1918. Rakouský cenzor zajateckého tábora fotografii schválil v dubnu 1918, jak dokazuje razítko cenzora vpravo.