Historie Liberce do roku 1918
V bitvě u Liberce 1757
zahynulo nebo bylo zraněno 25 rakouských a 30 pruských důstojníků, 849 rakouských a 625 pruských vojínů. Pruští ranění byli ošetřování na libereckém zámku a okolních budovách. Těla prostých vojáků byla pohřbena v hromadných hrobech na úbočí Ještědu, důstojníci v Liberci.
Prušáci přitáhli od Žitavy přes Chrastavu, na obrázku Kratzau, rakušáci bránili Liberec, Raichenberg, a pak táhli ústup směr české vnitrozemí. Hlavní část boje proběhl v oblasti Ostašov- Karlov a dolů ke korytu Nisy.Z toho se dá usoudit že červeno-modrá jsou Prušáci a červeno-bílá jsou Rakušáci. (komentář Čert Fon Luciferus)
Prusko – rakouská válka a Chrastava roku 1866
Pokud mohu něco svým věrným čtenářům doporučit, pak je to regionální literatura. Mít ve svém nočním stolku, tudíž vždy po ruce, knížky útlé, co do počtu stran, a o to bohatší obsahem, je opravdu to nejlepší, co můžete pro svou dobrou pohodu udělat. V mém stolku teď leží Ivan Talián a jeho příběhy z Mníšku pod Brdy, Jiří Náhlovský a jeho Chrastava v Prusko-rakouské válce r. 1866. Ta poslední, protože je to pár minut z Jablonce a Liberce, zaujme především Severočechy. Mne zaujala v pasážích, kdy si chrastavští Němci uvědomili, že jsou sice také Němci jako Prušáci, ale víc než Němci jsou vlastně příslušníky českého království, součásti Rakouska.
Kolikrát se jen ti naši sudetští Němci museli v posledních 150 letech rozhodovat, kam vlastně patří. Tehdy, v šestašedesátém, se rozhodli správně. Horší to bylo v roce 1918 a v roce 1938…
Vraťme se ale do Chrastavy Jiřího Náhlovského v létě roku 1866. V blízkém Hrádku nad Nisou nechal starosta Franz Stoy odstranit všechny ukazatele až za obec Donín, aby pruské vojáky zmátl. Totéž učinili obyvatelé Řasnice u Frýdlantu v Čechách. V dokumentech mimo jiné autor dohledal minutový itinerář srážky Prusů a Rakušanů 23. června 1866 u Bedřichovky, konkrétně na rozcestí polní cesty z Machnína na Bedřichovku, hodinu a půl po poledni.
Zajímavé je, že všechny eskadrony na obou stranách vedli do boje nositelé šlechtických titulů, dvě hrabata a svobodní páni. Samí husaři, zelení a bílí. Vše se odehrávalo mezi hospodou U města Hamburku až po dům Polejových. Co překvapilo nejvíc bylo to, že srážku sledovalo také množství civilních obyvatel, takže z pruské strany mohl nastat dojem, že na výšinách před Libercem stojí i nepřátelská pěchota. Přítomny byly také děti a až na zásah rakouských důstojníků bylo toto shromáždění rozpuštěno. Z postavení u Karlova pod Ještědem vyrazil rytmistr 1. třídy hrabě Felix Chamaré et Harbuval s polovinou 4. eskadrony k Andělské hoře. Z Chrastavy vyrazil výpadový oddíl na Liberec. Velel mu podplukovník, svobodný pán Treusch von Buttlar-Brandenfeld.
Nejhorší byly rekvizice. Zmoklí, nachlazení, hladoví a nevyspalí Prušáci byli k chrastavským a bělokosteleckým nesmírně brutální. Chtěli všechno a neplatili. Nebylo to jen seno. Chtěli chleba, máslo, maso a pivo.
Některé červnové dny byly velice teplé. Vojáci s plnou polní se potili a o nějakém koupání nebylo ani řeči. Důsledkem byl výskyt různých plísní, vyrážek, střevních problémů. Válka měla i zajímavé okamžiky. To je patrné i z toho, koho ubytoval sedlák Anton Ditrich z Nové vsi č. p. 95. Byl to velitel 2. gardového dragonského pluku plukovník Karl von Redern, pravnuk rodiny Redernů, která vlastnila toto území a jehož "kolo" má Liberec ve svém městském znaku dodnes.
Respekt budily kolony hulánů s dlouhými píkami a nekonečné kolony dělostřelectva postupující od Chrastavy k Liberci. Nejvíc měla Chrastava na kahánku, když několik příslušníků 1. pomořanského granátnického pluku se opilo tak, že nejevili známky života. Mělo se za to, že je chrastavští otrávili. Nakonec se opilci probrali a Chrastava přežila.
Pruský král Wilhelm I. (1797 – 1888) projížděl Chrastavou 30. června vlakem do Liberce, kde se na čas usadil v Clam-Gallasově zámku. 4. srpna téhož roku Wilhelm I. s doprovodem projížděl Chrastavou opět. Ani tentokrát nikdo nesměl na chrastavské nádraží. Každá válka je smutná a přináší do rodin vojáků smrt. Válka šestašedesátého se dotkla značné části našeho území, Čechů i Němců, kteří zde žili.
Knížky, jako J. Náhlovského "Chrastava v Prusko-rakouské válce r. 1866" nás nejen vrací tam, kam naše paměť už nesahá, ale pokud ji budeme číst s chutí, nebudeme jistě zklamáni. To je regionální historie v živém a citlivém podání zodpovědného autora.
Egon Wiener
zdroj:https://www.nasliberec.cz/2016/06/19/prusko-rakouska-valka-a-chrastava-roku-1866/?fbclid=IwAR0aKKxy6KwI4efG_1MRMfFbZO2TfCkoUwmudRpzyucXE_e_5mVJ4pboPI4
Kavalérie brání Liberec: zapomenutá bitva roku 1866
V létě 1866 proběhly na Liberecku jedny z prvních bojů mezi pruskými invazními silami a c.k. armádou. Dvojice dnes prakticky neznámých bitev je o to kurióznější, že se jednalo o jezdecké střety. Místa jejich konání lze v terénu dodnes přesně lokalizovat.
Je 23. června 1866, právě svítá. Začíná první den prusko - rakouské války o moc v Německém spolku. Ještě za ranní mlhy se dává do pochodu 1. pruská armáda, aby zahájila další, podle zdrojů z internetu historicky už 32 invazi Germánů do Čech. Dvěma rameny překračují německé jednotky české hranice a přes Chrastavu (7. pěší divize) a horské sedlo Oldřichov v Hájích (6. divize, hranice překročila u Srbské) míří na Liberec. Vstříc jim vyráží od Smržovky 5. eskadrona 9. husarského pluku 1. lehké jezdecké divize, která má podpořit pěší brigádu generála Ignáce von Fratricsevics. Po poradě v Růžodolu je vyslána pětičlenná jízdní hlídka pod velením rytmistra I. třídy Carl Zaitseka von Egbell (jeho rod pocházel z Moravy, on sám se narodil 24. 5. 1838 na Slovensku). Kolem poledne projíždí kolem textilky a kostela ve Stráži nad Nisou, kde potkávají sedláka se žebřiňákem. Zaitsek ho zastavuje: "Dobrý den hospodáři. Nepotkal jste nějaké Prusy?" Vesničan přikývne. "Dvacet nebo třicet Prušáků na koních. Stojí na druhé straně lesa, u Oldřichova."
Pod vlivem této zprávy vysílá důstojník desátníka a další tři jezdce dál na průzkum vstříc agresorovi. "Pojedete na Krásnou Studánku a dál k Oldřichovu, kam až to půjde. Zjistěte síly a rozmístění nepřítele." Sám ujíždí zpět pro posily a záhy naráží na svou 1. četu. Jejímu veliteli dává rozkaz: "Vezměte svou četu a vydejte se za nimi. Posílíte je, kdyby se něco semlelo." Pak pokračuje na velitelství von Fratricsevicsovi brigády, aby získal další posily pro průzkum bojem. Jenže starý generál je opatrný. "Rozumím vám," pokýval hlavou generál, kterého už den předtím Zaitsek marně žádal o svolení k diverznímu výpadu na pruské území. "Ale vy máte pouze monitorovat pohyby nepřítele, ne vyhledávat souboje! Až se šarvátka zvrtne ve větší střet, bude na mně, abych za vás tahal uhlíky z ohně. Chcete, abych vás podpořil? Ale kdo podpoří mně? Směřují k nám dvě pruské divize. Chcete se jim postavit do cesty? Pokud nebudeme smeteni jako drobky ze stolu, tak nás obklíčí z více stran a odříznou cestu k ústupu." To už Zaitsek vybuchuje: "Pane generále, také já cítím odpovědnost za své muže, i když jich mám svěřeno podstatně méně, než vy. Právě proto vás naléhavě žádám o posily! Naložte se mnou, jak uznáte za vhodné. Jen prosím nenechte kvůli mně trpět mé muže. Možná teď zoufale bojují o život!" Generál nakonec souhlasí s vysláním další čety.
Mezitím 1. jízdní četa, tvořená zkušenými mazáky z nedávné skončené dánské války daleko vpředu, míří přes Stráž k lesu na východ od obce. Projede dnešní Studáneckou ulicí, když mezi stromy zahlédnou asi třicítku pruských jezdců. Jedná se o 2. četu 5. eskadrony 2. braniborského dragounskému pluku. Prušáci se obrací a začínají prchat, ale když se rakouská jízda pustí do jejich pronásledování, záhy narazí na hlavní voj pruské jízdy a karta se obrací. Nyní musí zase pro změnu ustupovat Rakušané. Část pruské přesily se je navíc snaží napadnout z levého boku. V kritickém okamžiku se ale na scéně objevuje rytmistr Zaitsek, který přijíždí přes Stráž po silnici stoupající do Krásné Studánky. Důstojník je daleko v čele své jednotky, jeho muži už překonali hřebínek a začali klesat, když tu mezerou mezi domem č. 80 a č. 81 (dnes č.p. 498) zahlédne z protějšího svahu zalesněného hřebene ujíždět několik desítek jezdců. Jsou to jeho muži s Prušáky v patách. Zaitsek nezaváhá ani na okamžik. Dává pokyn schovat se podél stěny stodoly u domu č. 81, a jakmile je z druhé strany nemovitosti minou nejen jejich zle tísnění kamarádi, ale i poslední pruský kavalerista, dává své třicítce jezdců povel k útoku. Rakouská jízda napadá Němce zboku a zezadu. Překvapení je dokonalé. Část jezdců se dokonce sráží, několik rakouských husarů padá z koní, ale ihned znovu naskakují do sedel. Vojín Stelle dokonce ze země strhává ze sedla kolem něj projíždějícího Němce a na jeho koni pronásleduje teď opět prchajícího nepřítele. Ten je totiž tísněn z obou stran, nejen Zaitsekovými jezdci, ale i dosud pronásledovanými jízdními průzkumníky a 1. četou. Prušáci prchají zpět ke Krásné Studánce, ale rytmistr Zaitsek dostihuje jejich velitele, poručíka von Haugwitz. Šavlí mu rozsekne hruď.
Boj se přesouvá na pole mezi Stráží a Krásnou Studánkou. Zaitsekovi podřízení se vrhají na překvapené Němce a houfně je pobíjejí a zajímají. Ale Martova přízeň se opět obrací. Prusům na pokrají debaklu totiž přijíždí na pomoc další tři čety braniborských dragounů. I přes přesilu 2:1 se ale Zaitsekovi muži bijí jako lvi a tak přesila Němců po chvilce zmateně obrací na ústup. Když je Zaitsek a jeho husaři ale pronásledují, ozve se proti nim od prvních stromů lesa (kudy dnes vedou dvě linie lehkého opevnění, postaveného shodou okolností Československem jako potvrzení toho, že se dějiny opakují a Německo je nepoučitelné) silná palba pruské lehké pěchoty, konkrétně 3. mysliveckého braniborského pluku. Jeho vojáci jsou totiž vyzbrojeni nepřekonatelným pruským triumfem v této válce, první sériově zavedenou zadovkou u evropských armád. Husaři, z nichž řada je zraněných, se raději obrací a cválají zpět ke Stráži. Na hřebenu je tam očekává generál Fratricsevics s dalšími posilami, které nakonec starý válečník vede do bitvy sám osobně. Boj je ale u konce. (Za schopné velení a statečnost pak generál navrhne Zaitseka k vyznamenání a ten jej opravdu dostane). Zaitsekovi husaři drží frontu na linii Stráž - Krásná Studánka až do večera. Na křídlech se ale německá přesila valí dál jako lavina. Noc tak kavaleristi tráví už v Dlouhém Mostě.
Ráno 24. června opět panuje všude mlha, která se začala rozpouštěn až k poledni. I když jsou Zaitsekovi muži unaveni bojem, nejsou na rozdíl od pěšáků v první linii vystřídáni. Dostávají jen něco posil, slabé části 6. a 1. eskadrony, dohromady jen asi 300 jezdců. Z boku, v předpolí a v týlu střeží kromě nich posice na hřebenu u Dlouhého Mostu ještě část 10. husarského pluku. Doráží i štáb 9. jízdního pluku, v jehož sestavě je i Zaizsekův přítel major Panz. Ještě před zahájením dalších bojů se ale vlastní nešikovností postřelí velitel husarů, plukovník Coloman Hunyady de Kéthely. Když se kolem 12 hodiny začíná mlha zvedat, zjistí rakouští kavaléristé, že proti jejich pozicím pochoduje masa německé pěchoty. Přesto se husaři rozhodnou pro útok, aby postup Prusů aspoň zpomalili. Jako první zaútočí 1. eskadrona, zajišťovaná zezadu oslabenou Zaitsekovou 5. eskadronou. Ze silnice od Doubí po nich začnou Němci pálit, z malé průzkumné hlídky je ihned polovina mužů mrtvá. Na místě tak zahynou kavaléristi Süttö a Horváth. Husar Michael Garanz jako zázrakem zůstává nezraněn, vrací se podat hlášení a okamžitě žádá o povolení znovu proti Němcům zaútočit. Jeho nadšení strhne velitele 4. čety 1. eskadrony nadporučíka Schlesingera k okamžité akci. Vyrazí se svými muži vpřed a napadne pruské hulány na návrší za dnešním pomníkem padlých kavaléristů. Po krátkém boji se Prusové před obávanou rakouskou jízdou dávají na ústup. Pod palbou pěchoty se zadovkami musí ale kavaleristi znovu brzy zatroubit k ústupu.
Brzy jsou Prajzové už jen 100 kroků od linie rakouské jízdy. Navzdory tomu vydává velitel 9. husarského pluku plukovník Nicolaus Pejascevicz von Veröcze svým seřazeným liniím povel k útoku. A to přesto, že těsně předtím dostává z velitelství brigády rozkaz kvůli silné přesile nepřítele nepostupovat. V čele svých mužů, následován pobočníky a členy štábu, stejně jako ostatními veliteli, rytmistry 1. třídy Stockau a Zaitsekem, vyráží do útoku. Zatímco hlavní síly útočí přímo přes návrší (tedy kolem dnešního pomníku), Zaitsek vede zteč vpravo a okamžitě se tak dostává do hlubokého údolí. Nad sebou slyší výstřely a ryk bitvy. Protože je ale určen jako záloha, stále čeká. Nahoře nad ním, jen pár metrů od něj, zatím pruské salvy srážejí z koně jeho kamaráda a náčelníka štábu majora Ponz von Panz, který se tak stává historicky vůbec prvním padlým c.k. důstojníkem v této válce. Jeho smrt a téměř okamžité své vlastní dvojnásobné probodnutí píkou (zbraň podobná starému oštěpu) popisuje rytmistr Stockau takto: ". Přijížděli jsme k pruským hulánům, a ještě než jsme se s nimi srazili, dostali jsme pěchotní palbu zleva (tj. od silnice k Minkovicím, resp. Doubí) Když jsem se tam ohlédl, viděla jsem majora von Panze klesat ze sedla. Vzápětí jsem zpozoroval na vrávoravém pohybu svého koně a toku krve, která mu vytryskla z krku a prsou, že je raněný… Potom jsem odrazil jednu nepřátelskou píku, pak ucítil bolest, trhnutí (následkem vpichu a zpětného vytažení hrotu píky) a vzápětí mě opouštělo vědomí…"
Zaitsekovi muži mezitím na koních těžce překonávají strmý svah a zapojují se do bitvy. K Zaitsekově korouhvi ale brzy přijíždí velitel rakouských kavaleristů plukovník Pejacsevics a přikazuje mu shromáždit všechny husary a vyvést je zpět z bitvy. Po smrti majora Panze a zranění rytmistra Stockau zůstal totiž jediným vyšším důstojníkem. Rakušané se stahují zpět za návrší, z dosahu stále silnějších pruských jednotek. Po chvíli se zde objevuje Stockau, kterého z bitevní vřavy zachránil strážmistr Malovaný. Dal mu dokonce vlastního koně. I přes hlasitý odpor musí Stockau předat velení a je odsunut do týlu k lékaři.
Prudkým, i když nepříliš úspěšným útokem 9. c.k. husarského jízdního pluku byl sice postup Prusů zadržen, ale jen na malou chvíli. Rakušané museli ještě ten den od Liberce ustoupit. Už o dva dny později, 26. června, statečný Zaitsek a jeho muži, mezi kterými bylo nemálo Čechů a Moravanů, znovu bojovat proti přesile Němců v obranné bitvě u zámku Sychrov. Štěstí se ho však - na rozdíl od mnohých svých kamarádů i podřízených- drželo nejen zde, ale i 29. 6. u Jičína, 3. července u strašné řeže u Sadové (známější jako bitva u Hradce Králové) a pak při generálním ústupu c.k.armády na Moravu. Svůj poslední boj v této válce rytmistr I. třídy von Zaitsek vybojoval 10. července u Polné.
zdroj: https://www.securitymagazin.cz/historie/kavalerie-brani-liberec-zapomenuta-bitva-roku-1866-1404058535.html
Josef Gottfried Herrmann - Historie města Reichenberg se zvláštní pozorností na průmyslový rozvoj, 1860
autor příspěvku Petr Ruprecht.
Přeloženo přímo googlem ze stránky Hornorakouské novinky | OÖN | Nachrichten.at
a já to sem dal hlavně pro zažrané liberečáky, většinou tvrdící, jak to za němců stálo naprd a pak ještě pro zažrané komunisty z podobných důvodů. Takhle nás nyní vnímají rakušané.............
Bild: Liberec
Vzpomínku na "Vídeň severu", která se dnes jmenuje Liberec, udržel herec a kabaretiér Maxi Böhm. Severočeské město stále nese mnoho stop starého Rakouska.
Málokdo v Rakousku - kromě potomků bývalých německy mluvících obyvatel - by ještě znal severočeské město Reichenberg, kdyby Maxi Böhm, herec, kabaretiér a "prezident vtipů", který zemřel v roce 1982, znal ne zpopularizovat formuli "Tady v Reichenbergu" v 70. letech 20. století. V televizním seriálu "Hallo - Hotel Sacher ... Portier!" Bohm toho použil, aby představil své podivné a podivné poznámky, když mluvil s hlavním vrátným, kterého hraje autor série Fritz Eckhardt.
Město nedaleko německo-polské hranice je dnes známé pod českým názvem Liberec a žije v něm něco málo přes 100 000 obyvatel. Historické centrum města bylo od konce komunismu v roce 1989 rekonstruováno. V roce 2005 se zánikem textilky Textilana, která již nemohla obstát v nízkonákladové asijské konkurenci, skončila stoletá tradice soukenictví. Nyní mají ještě Škodovku LIAZ a slaví stále větší úspěchy s cestovním ruchem.
Důležitá část atrakcí města má co do činění s Rakouskem, přesněji řečeno: Rakousko-Uherskem. Reichenberg / Liberec patřil do roku 1918 podunajské monarchii. Zatímco sklářský a bižuterní průmysl se soustředil v okolí, například v nedalekém Gablonzu, Reichenberg se stal v 19. století centrem textilního průmyslu. Textilní závody podnikatelské rodiny Liebiegů z Braunau byly největší v monarchii. Liebiegové byli také sociálními průkopníky, kteří zdarma poskytli staveniště pro 150 dělnických domů. Obytnou kolonii a řadu honosných vil lze dodnes vidět jako svědky rozmachu.
Urození statkáři a bohatí měšťané umožnili, že se brzy druhé největší město v Čechách stalo "Vídní severu". Vídeňský architekt Franz von Neumann nechal naplánovat radnici s 65 metrů vysokou hlavní věží, která vypadá jako menší kopie vídeňské radnice a uvnitř ukazuje řemeslnou zručnost regionu: umělecky zpracovaná okna z olovnatého skla, honosné stropní a nástěnné malby . Další dva špičkoví vídeňští architekti, dvojice Fellner & Helmer, nechali postavit městské divadlo, které tak trochu připomíná Vídeňskou státní operu. Malíř Gustav Klimt a jeho bratr navrhli hlavní oponu.
A to nás přivádí zpět k Maxi Böhmovi a jeho profesionálním kolegům. Protože Böhm čerpal svou legendu o Reichenbergovi z vlastní zkušenosti. V letech 1938 a 1939 zde byl angažován jako mladý herec. Své první krůčky zde i v jiných českých divadlech podniklo mnoho divadelních a filmových velikánů. Hans Moser měl své první angažmá v Reichenbergu v roce 1897, Paul Hörbiger debutoval v roce 1919 jako "Zwirn" v "Lumpazivagabundus". Jeho bratr Attila ho následoval. Vystoupila zde i operní hvězda Leo Slezak.
Německé město do roku 1945
Na konci války mluvil Reichenberg z 90 procent německy. V době nacistické okupace Československa bylo město, které bylo nadprůměrně loajální k Hitlerovi, součástí Německé říše. Benešovým dekretem 108 začalo v květnu 1945 vyvlastňování a vyhnání, z nichž některé se zvrhly ve vražedné excesy. Češi z chudých nebo bombardovaných oblastí byli přesídleni. Od roku 1989 Liberec usiloval o smíření (i prostřednictvím partnerství).
Dnes je Liberec známý nejen svým starým městem, ale také 1000 metrů vysokými Jizerskými a Jeschkenskými horami, které nabízejí ideální podmínky pro cyklistické a pěší túry, pro sjezdové lyžování a běžky - za příznivé ceny. Na vrcholu Jeschken stojí horský hotel, který je pravděpodobně unikátní svou futuristickou formou a je také televizní stanicí. (autor příspěvku Jaroslav Vondra)
Dvě popravy v Liberci v roce 1897:
Josef Kögler a Bernhard Krusche "Rodák z Jablonce nad Nisou Josef Kögler byl popraven v březnu 1897 v Liberci. Jeho případ nebyl o nic méně mediálně sledovaný než ten Hoffmannův a osobnost Köglera byla ještě mnohem barvitější. Kögler byl původně kamenický dělník, pak se nicméně začal potulovat po Čechách i po Dolních Rakousích. Shromažďoval kolem sebe různá pochybná individua a společně kradli a loupili. Podle všeho také vraždili - Köglerovi se sice před soudem podařilo dokázat jen jednu vraždu, ale to především kvůli časovému odstupu. V novinách se v jeho případě psalo o šesti až třinácti vraždách, Wohlschlager uvádí sedm.
Z Köglera se postupně stala loupežnická legenda severu Čech, jeho fotografie byla vystavena na veřejných místech a do pátrání po něm se zapojilo i vojsko. Köglera tato štvanice přestala brzy bavit, zanechal zbytek tlupy svému osudu a uprchl za hranice. Dostal se až do Francie, kde se nechal naverbovat do cizineckých legií. S nimi pak strávil dva roky v afrických koloniích. Náhoda tomu chtěla, že byl poznán a vydán přes několik zemí k potrestání do Liberce. Podle Wohlschlagera jej poznali čeští nováčci u legie.
Wohlschlager měl původně v Liberci bydlet v České Besedě, ale protože vlak z Prahy nabral několikahodinové zpoždění a do Liberce dojel až ve dvě hodiny ráno, musel se poohlédnout po něčem jiném. Do hotelu "Deutsches Haus" nechtěl, v hotelu "Union" měli obsazeno, a tak skončil v hotelu "Zur Eiche". Když ale druhý den šel do České Besedy na oběd, shromáždilo se venku 50 až 70 lidí, kteří upřeně hleděli dovnitř. Hostinskému řekli, že u něj má sedět pražský popravčí. Hostinský se ale spletl, zaměřil se na jakéhosi pána s polovičním cylindrem, s nímž pak odešel i dav. Pánovi se nicméně omyl podařilo brzy vysvětlit a asi dvacet lidí, převážně "dítek školních", našlo pravého Wohlschlagera, za nímž potom kráčeli ve špalíru. Wohlschlager si s tímto mlčenlivým zástupem došel k truhláři, k holiči i k uzenáři. Šibenice na káře směřující do budovy soudu přivábila další zvědavce. Večer přijelo mnoho novinářů z Prahy a ze Žitavy a zase hledali kata v Besedě. Ten pravý ale ležel v posteli na jiném hotelu, a tak pronásledovali zmateného cukráře z Lovosic.
Kata Kögler velmi zaujal, stejně jako už předtím porotu, soudní znalce i vězeňskou stráž. Neustále sršel vtipem a smál se na celé kolo, soudní proces pojímal jako divadelní jeviště. Wohlschlager i po desítkách let litoval, že ho nešel spoutat osobně, protože se tím připravil o pořádnou dávku šibeničního humoru, a Köglerův obrázek i ve stáří občas vytáhl ze šuplíku a vzpomínal na tohoto pozoruhodného muže. Při samotné popravě pak měl prý co dělat, aby se nerozesmál. Všichni přitom tvrdili, že Köglerova veselost nebyla hraná. Duchovní, který s pochmurným výrazem odříkával modlitby, vedle něj působil jako člověk, co si spletl dveře. Humor a odvaha zkrátka Köglera neopustily ani na šibenici.
Den před popravou trávil Kögler družným rozhovorem s dozorci, svým obhájcem a knězem. Dával do placu samé morbidní žertíky a hlášky. V podvečer za ním přišla na návštěvu přišla jeho žena a desetiletý, podle speciální přílohy Libereckých novin (Reichenberg Zeitung) věnované Köglerově popravě, velmi hezký syn (sám Kögler byl popisován jako tmavý a hezký muž). S nimi se Kögler asi hodinu srdečně loučil, údajně se zde neubránil slzám. Pak se vyzpovídal páteru Moritzovi a dal si přinést večeři: řízek s bramborem a švestkový kompot. Vše s chutí snědl, vypil několik sklenic piva. Byl stále v dobré náladě, za noc vykouřil 15 doutníků nejrůznějších značek a vypil několik hrnků černé kávy. V noci chtěl další pivo, ale nedostal jej kvůli blížícímu se svatému přijímání. Ráno se ve vězeňské kapli zúčastnil mše a P. Moritz mu podal svaté přijímání.
Ten den v Liberci hustě pršelo, budovu soudu obléhala armáda deštníků a držitelé vstupenek, úřední osoby a novináři se tísnili v chodbičce na malý vězeňský dvůr. Wohlschlagerovi a jeho pomocníkům nicméně utvořili rozestup, hned za nimi šli vojáci, kteří zatlačovali dav dál od šibenice. Protože Wohlschlager připravoval šibenici, Köglera šli spoutat jeho pomocníci. Kögler jim vesele popřál dobrý den a nadále vtipkoval. Na popraviště šel pevným krokem, ve tváři byl růžový, ne bledý, a stále se usmíval. Když prezident soudu přečetl rozsudek a formálně předal Köglera katovi, Kögler se drobně uklonil a řekl: "Děkuji vám, jsem rád, že to se mnou skončí." K Wohlschlagerovi se otočil se slovy: "Těší mne velice, pane Wohlschlagere, prosím, dělejte rychle, aby to dlouho netrvalo - jedna, dvě a hotovo!" Wohlschlager vzpomínal, že mu zacukaly koutky.
Chtěl ještě něco říct, ale byl urychleně vyzdvižen a vydal jen udivené "aha". Když už byl nahoře, z plna hrdla se stejnou bujarostí zakřičel: "Sbohem pánové, ať žije císař František Josef!" Připravení bubeníci začali hned bubnovat, protože očekávali urážku. Ale Kögler nezamýšlel nikoho urážet ani v poslední chvíli. Wohlschlager Köglerovi zlomil vaz, ale vězeňský lékař po dvou minutách zjistil, že srdce ještě tluče. Po dalších dvou minutách byl veselý vrah mrtvý. Na tváři měl podle Wohlschlagera prázdný, ale nikterak nepřirozený výraz. Mrtvola visela na šibenici ještě dvě hodiny, přestože pršelo. Kapala z ní voda, když ji ukládali do rakve. Wohlschlagera Kögler natolik zaujal, že se na něj šel vyptávat žalářníka. Ten mu dal jeho fotografii a vyprávěl humorné historky, které s ním zažil během jeho čekání na smrt. Odsouzence jako byl Kögler Wohlschlager nepotkal nikdy předtím, ani potom. Uvažoval, jestli jeho odvaha neměla co dělat se službou v koloniích.
Popravu Bernharda Kruscheho opět v Liberci už v dubnu 1897 pokládal Wohlschlager za nejrozporuplnější ve své kariéře. Trest smrti v jeho případě považoval za neadekvátně přísný. Krusche byl zloděj, vybral si prosperující obchod se střižním zbožím, o jehož majitelce Arnoštce Emlerové se vědělo, že je zámožná. Podle Kruscheho výpovědi namířil na Emlerovou zbraň, aby mu vydala peníze z pokladny, jenže ona se začala bránit, po zbrani chňapla a Krusche vystřelil. Rána byla smrtelná. Pak vypáčil pokladnu, vybral peníze a utekl. Po sdělení, že mu císař milost neudělil, Krusche propukl v usedavý pláč. Návštěva bratra, který mu pouze chladně vyčetl, co provedl, jeho náladu nezlepšila.
Krusche trávil poslední noc s knězem, chtěl jen kávu a cigarety. Soucit vůči němu měl i prezident soudu, který mu nechal poslat víno, aby se trochu otupil. Wohlschlager své pomocníky speciálně instruoval, aby si počínali co nejrychleji a způsobili Kruschemu co nejméně utrpení. Za minutu a půl lékař konstatoval smrt. Popravě v soudním dvoře přihlíželo podle Wohlschlagera asi 150 osob: právníci, lékaři, důstojníci, vojenský oddíl a novináři. Kruscheho poslední slova byla: "Žijte všichni blaze". Kat byl rozpačitý. "Nechci říci, že si nezasloužil svého trestu, ale jak pro něho, tak i pro veřejné svědomí byla by bývala spíše na místě milost, než provaz. Krusche byl by se jistě polepšil," napsal."
)
UZAVŘENÉ ÚZEMÍ - NĚMECKÉ ČECHY
Už roku 1848 se zrodila idea uzavřené, od ostatních částí Čech ohraničené německé oblasti s vlastní samosprávou - tzv. Německé Čechy (Deutschböhmen). Od počátku sedmdesátých let se požadavek ohraničených německých okresů objevoval už jako trvalá součást programu většiny českých Němců ve sporu o úřední řeč. Češi žádali, aby při jednání s úřady kdekoli v Čechách mohli používat češtinu. Němci naopak trvali na tom, že v převážně německých oblastech má být jediným uznávaným jazykem němčina. Stremayrova nařízení (1880) umožňovala podávat žádosti také v českém jazyce. Proti tomu však podalo několik desítek převážně německých obcí včetně Liberce protest a celá záležitost došla tak daleko, že vláda byla nucena nakonec odstoupit.
Politické
názory na postavení Němců v Čechách a jejich nárok na ohraničené území
vyložil ve studi Administrativní rozdělení Čech a hlasování v kuriích do
zemského sněmu vydané roku 1884 liberecký advokát a právní poradce
zdejších průmyslníků Josef Turnwald. Výsledkem bylo jeho zvolení do
zemského sněmu za Liberec, kde předložil celý soubor návrhů na
osamostanění Německých Čech. Tomuto úsilí se věnoval až do své smrti v
březnu 1929.
Roku
1889 se městské kolegium usneslo, že magistrát nebude nadále přijímat
ani písemná, ani ústní podání v českém jazyce. Místodržitelství sice
prohlásilo toto nařízení za neplatné (ale až po deseti letech), ovšem
magistrát toho nedbal.
Při tzv. punktačních jednáních (leden 1890) část českých olitiků (staročeši) v zásadě uznala princip "uzavřeného" a národnostně ohraničeného území německých oblastí. Česká veřejnost však dohodu rázně odmítla, což vedlo k politické porážce staročechů i vyhrocení národního napětí. To propuklo naplno po 5. dubnu 1897, kdy tzv. Badeniho jazvková nařízení zakotvila dvojjazyčnost ve všech úřadech. Služební úřední jazyk zůstal beze změny, jen vyřizování a projednávání spisů mělo probíhat v tom jazvce, v němž bylo podáno. Tedy nic víc, než aby Češi mohli v Čechách podávat žádosti na úřadech česky a dostali českou odpověď. Následovala bouřlivá vlna německého odporu a demonstrací, přestal fungovat 1 parlament. Na 2. květen svolala Deutsche Volkspartei do liberecké tělocvičny dvoutisícový manifestační Volkstag, na němž bylo usneseno klást "bezohledný odpor znásilňování Němců" Za nemalé podpory ze sousedního Německa pak čeští Němci vyvinuli takový tlak, že donutili Badeniho vládu k odstoupení (28. 11. 1897). Na protest proti tomu propukly několikadenní pouliční akce českých nacionalistů proti Němcům. Stalo se tak hlavně v Praze, kde muselo být vyhlášeno stanné právo. V odvetu proběhly protičeské výtržnosti a noční pochody v Liberci 1 na jiných místech pohraničí. Prosincové nacionální střety patřily k největším před první světovou válkou. Reakce libereckých představitelů na pražské události nejenže nepřinesla uklidnění, ale přispěla naopak k vyhrocení celého problému, který posunula do vyšší roviny. Městské zastupitelstvo se totiž na svém zasedání 16. prosince 1897 usneslo požadovat "úplné rozdělení Čech" a vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen s vlastním "hlavním městem, jímž by měl být Liberec" Zároveň bylo rozhodnuto svolat Den měst. Tak se 29. května následujícího roku sešli zástupci německých komunit a rozhodli o vytvoření městského svazu, jehož sídlem se stal Liberec. Kroky nacionálně orientované radnice k uskutečnění dávného snu o vytvoření metropole německých Čech se začaly konkretizovat. Neskrývané uspokojení německých nacionalistů nad pádem Badeniho vlády bvlo postupně vystřídáno značným vystřízlivěním. Jejich požadavky byly příliš nereálné, a protože i nová úřednická vláda musela vzít v úvahu nároky české strany, nemohla už Němcům obnovit v plném rozsahu staré privilegované postavení, Rozdělila Čechy do tří Jazykových oblastí - české, smíšené a německé. Němci si ale vynutili odvolání i těchto nařízení a nepřijali ani jeden z několika dalších pokusů řešit jazykovou otázku. Pět německých stran pak vyhlásilo tzv. svatodušní program (21.5. 1899), obsahující minimální národněpolitické požadavky včetně celistvého Rakouska, odmítnutí státoprávních aspirací a jazykových nařízení, který se měl stát základnou národnostní politiky i pro ostatní strany.
Ani
česká politická reprezentace nesouhlasila s dalšími, pro ni stále
nepříznivějšími a oklešťovanými jazykovými návrhy a oplácela stejnou
mincí. Několika vládám po sobě se nepodařilo přimět obě stranv ke
kompromisu. Už v září 1900 vedly obstrukce k rozpuštění říšské rady
(parlamentu). Rozpory vyústily ve vleklou národnostní krizi, jež se
přenesla i do nově zvoleného zemského sněmu (zahájen 15.9.1908), jehož
činnost tím byla natolik ochromena, že musel být rozpuštěn a nahrazen
zemskou správní komisí (26. 7. 1913).
Mezitím
předložili roku 1902 němečtí poslanci vládě návrh na uspořádání
národnostních poměrů rozdělením Čech na kraje podřízené přímo Vídni, což
by fakticky znamenalo splnění dávného požadavku autonomie severních
Čech, tedy jejich nezávislost na českých zemských institucích (sněmu,
zemskému výboru a dokonce 1 místodržitelství). Vláda návrh přijala, ale
jednání ve sněmovně opět uvízla ve slepé uličce. Neprošel ani další
obměněný návrh na zřízení krajských vlád, který se projednával roku
1909.
Co
se nedařilo formou zákona, začalo se ponenáhlu realizovat cestou praxe.
Vláda začala pozvolna a zdánlivě přirozeným služebnim postupem
odstraňovat z pohraničí české úředníky a soudce a nahrazovat je Němci.
To pozvedávalo jejich sebevědomí natolik, že neomalenost některých
šovinistů překračovala všechny meze. K všeobecnému bojkotu Čechů a všeho
českého se hodil každý prostředek. Případ, kdv byli v ulicích Liberce
napadeni Češi za to, že mezi sebou mluvili česky (14.11.1909), vůbec
nebyl ojedinělý.
Představitelé
města aspirujícího na přídomek krajské či vládní, samozřejmě udělali
vše pro podporu ideje uzavřeného území. Na druhém Dnu měst (1.6.1908)
požadovalo několik desítek starostů z pohraničí důsledné prosazování
jazykového rozdělení Čech a rozhodlo o zřízení městské kanceláře v
Liberci.
Idea Deutschböhmen se prosadila za války, kdy situace nahrávala stoupencům německého separatismu. O Velikonocích 1916 se sešel sjezd rakouských Němců, žádajících, aby se v uzavřeném území stala němčina jedinou jednací řečí bez ohledu na místa, kde měli Češi převahu. Po mnoha jednáních vydala v květnu 1918 Seidlerova vláda nařízení o zavedení krajských vlád. Dlouholetý sen českých Němců na roztržení zemí českého království se zdál být naplněn. Bylo ale ještě potřeba vyhrát válku. Namísto vítězství však přišel rozpad monarchie a vznik ČSR. Navzdory tomu vyhlásili Němci v severočeském pohraničí nezávislou rakouskou provinch Deutschböhmen, existující něco přes měsíc. Už jen pohled na mapu potvrdí fantastičnost koncepce samostatnosti Německých Čech. Ovšem jejich připojení k sousednímu Německu už tak nereálně nevypadalo. Tímto směrem se také ubíralo uvažování těch českých Němců, kteří se rozhodli nést staronovou myšlenku uzavřeného území dál. Další pokus o realizování této ideje o dvacet let později přinesl velké utrpení oběma národnostem a skončil zcela logicky definitivním rozchodem - vysídlením Němců z Čech.
(zdroj:R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
Ruský zajatecký tábor v Liberci
autor příspěvku Petr Ruprecht
(zdroj: https://scholarworks.wmich.edu/)
