Trhy, výstavy, oslavy a chronologie libereckého školství

11.05.2020

Liberecká historie v kostce

LIBEREC

původně německy Reichenberg - tento název od roku 1352 až do 1945.
Protéká řeka Nisa, resp. její přítok Lužická Nisa, do města přitéká od Vratislavic nad Nisou, v centru mezi mostem Na Rybníčku a školou v Barvířské ulici se k ní připojuje Harcovský potok (této oblasti se říká Liberecké Benátky, protože domy stojí přímo u vody) a pak spolu odtékají bývalou textiláckou částí města mezi Barvířskou a Metelkovou ulicí k fotbalovému stadionu a dál směrem k Machnínu. Patronkou řeky je víla Nisa.
Liberecká přehrada - stojí na Harcovském potoku a postavena byla v letech 1902-1903, po velké povodni v roce 1897 .
Tramvaje jezdí v Liberci od roku 1897.

Textilní historie města

Liberec je tradiční průmyslové město, po staletí bylo považováno za středisko textilního průmyslu.Tradici zahájilo plátenictví - pěstoval se zde len.
Soukeníci přišli ze severu do Liberce v 16. století, a protože zpracovávali vlnu z redernských ovčínů, založili tradici vlnařského průmyslu ve městě. Koncem 16. století soukeníci založili ve městě barvírnu a valchu, což velmi přispělo ke kvalitě jejich sukna. To šlo dobře na odbyt a cech soukenický se stal velmi bohatým a váženým. Za třicetileté války (1618-1648) dodávali sukno valdštejnské armádě. Plátenictví tak zbylo na chudé horaly ve vsích v okolí Liberce. Skoro v každém domku ve městě se ručně vyráběly látky, posléze na pomezí 18. a 19. století vznikaly manufaktury, které v polovině 19. století převálcoval Johann Liebieg a jeho rozrůstající se závody (např. budova "Hůlky" na Papírovém náměstí byla takovou manufakturou). Z Liberce se díky textilnímu průmyslu stalo jedno z nejdůležitějších měst celého Rakousko-Uherska.
Po 2. světové válce a po znárodnění vznikla veliká továrna Textilana s 39 závody a 9 000 zaměstnanci. Textilana zkrachovala počátkem 21. století a její budovy byly z centra města postupně odstraněny. Slávu města coby centra textilního průmyslu dodnes připomíná řada domů po celém městě, mimo jiné vila továrníka Liebiega na Jablonecké ulici.

HISTORIE LIBERCE

V 11. či 12. století vznikla v údolí při brodu přes Harcovský potok - asi v místech dnešního terminálu MHD ve Fügnerově ulici - malá osada, která poskytovala kupcům, kteří putovali na zemské stezce spojující vnitrozemí s oblastmi severu nutné občerstvení. Osada s hostincem - v místech dnešního domu U Zeleného stromu a kovárnou, kde žili čeští osadníci spolu s německými kolonisty ,se jmenovala Habersdorf či Havlov. Zemská stezka stoupala do prudkého kopce, zhruba dnešní Moskevskou ulicí, kde se větvila na žitavskou a frýdlantskou.

Ve 13. stol. se rozšířilo osídlení do prostor dnešního náměstí Dr. E. Beneše. Tam založili němečtí osadníci z Lužice a Saska druhou ves - Reichenberg. Obě osady později splynuly, a tak vznikl Reichenberg - Liberec.

1352 - První písemná zmínka o Reichenbergu/Liberci se týká kostela a placení desátku.

Bibrštejnové

- první mocní majitelé Liberce, vlastnili panství téměř 300 let od r. 1278, kdy ho koupili od krále Přemysla Otakara II.

Za husitských válek stáli Bibrštejnové na straně císaře Zikmunda a přes Liberec se táhla vojska královská i hustitská. 6. 9. 1469 byl Liberec vypálen při bojích s vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Tehdejší osadu Reichenberg spravoval purkmistr a rychtář s konšely ze staré rychty na horním konci dnešní Pražské ulice, rynek vroubilo 24 dřevěných domů s podloubím a uprostřed byla studna, na konci Železné ulice - na samém konci města stávala vedle kostela dřevěná škola se zvonkem na střeše.

Redernové

- zakoupili frýdlantské panství i s Libercem po vymření Bibrštejnů r.1558.
Významně přispěli k rozvoji města.
- Dlážděné náměstí a hlavní ulice, nová škola a fara, rozvod pitné vody, vznik soukenického cechu - základ textilního průmyslu, výstavba kamenných staveb - kostel sv. Antonína, renesanční zámek, obecní pivovar, radnice (1599-1603 - tento letopočet v dlažbě na náměstí Dr. E. Beneše).
V roce1560 získal Liberec právo vařit pivo.
V roce 1577 císař Rudolf II. povýšil Liberec na město a udělil mu městský znak s redernovským znakem - stříbrné kolo na modrém poli - tento znak užívá město dodnes.
Od r. 1600 město spravovala Kateřina z Redernu roz. Šliková - mezi měšťany oblíbená - získala pro město právo obchodovat se solí, k zámku nechala přistvět kapli a přispěla na stavbu radnice.
Redernové opouštějí město i frýdlantské panství po bitvě na Bílé Hoře 1620.

Albrecht z Valdštejna

- slavný vévoda a vojevůdce získal frýdlantské a liberecké panství roku 1622, snažil se ze svého panství vytvořit hospodářskou základnu, aby mohl podnikat vojenské akce, liberečtí soukeníci oblékali celou Valdštejnovu armádu.
Odňal městu právo vařit pivo a zabavil pivovar i mlýn ve svůj prospěch, liberecká šlechta tak přišla o značnou část svých příjmů, nechal postavit Nové město - dnešní Sokolovské náměstí, jeho podobu dodnes připomínají Valdštejnské domky ve Větrné uličce.

Gallasové (později Clam Gallasové)

- získali panství jako odměnu za podíl na odstranění Valdštejna (zvražděn r. 1634 v Chebu)

Období třicetileté války (1618 - 1648) znamenalo pro Liberec drancování, požáry, hlad a smrt. Švédská i saská (tedy domácí královská) vojska město drancovala. Švédům se z města nechtělo ani po podpisu vestfálského míru (1648). Po válce následovala násilná rekatolizace, která donutila mnoho protestantských rodin k přestěhování do Lužice a Saska.
1680 - morová epidemie - za městem byl zřízen tzv. morový hřbitov, na němž byl později postaven kostel sv. Kříže (dnes Malé náměstí). Útrapy vyústily v řadu tvrdě potlačených povstání poddaných. Gallase panství příliš nezajímalo a nechávali ho spravovat panskými úředníky. Christian Platz z Ehrentalu - ve funkci správce 32 let, zakládal nové vsi - Nový Harcov (1683), Nové Pavlovice (1691), Janův Důl (1704), do nichž nechával násilím přesídlovat poddané. Uložil řemeslníkům řadu pro ně nevýhodných povinností, zavedl policejní hodiny od 21:00, zakázal shromažďování a vypracoval systém pokut za porušování povinností měšťanů. Gallasové mu za dobré služby udělili jako léno statek Vítkov u Chrastavy. Jeho rakev byla později uložena do kostela sv. Kříže v Liberci. Nenáviděný hejtman se objevuje v celé řadě pověstí, v nichž za trest běhá v podobě černého psa po lesích okolo Liberce nebo rozřezává pilou bukové kmeny v lesích u Oldřichova v Hájích.

18. století

přineslo Liberci rozkvět, počet obyvatel se ztrojnásobil, ve městě působilo na 800 soukeníků - zlatá éra libereckého soukenictví.

I přes válku v roce 1757 mezi vojsky císařovny Marie Terezie a pruskou armádou a následný tyfus se město hospodářsky rozvíjelo a rostlo - byl postaven kostel sv. Kříže (1753-56), došlo k rozšíření a přestavbě zámku, z této doby pochází i mnoho dosud dochovaných klasicistních domů (např. domy na nám. Českých bratří nebo Dům U Zeleného stromu v Moskevské ulici). Vznikaly nové čtvrti - tzv. Filipovo město kolem dnešního Nerudova náměstí a Kristiánov v těsné blízkosti zámku. Na dnešním Nerudově náměstí stála střelnice a později lazaret pro raněné z prusko-rakouské bitvy r. 1757, mrtví vojáci byli pohřbívání přímo na náměstí.
Vznikají manufaktury a první textilní podnikatelé si stavějí nákladné domy - Schulzův faktorský dům (dnešní Chráněnka) Na Rybníčku, dům obchodníka se suknem Krauseho na Benešově náměstí u ústí do Pražské ulice, Bergerův dům na ul. 8. března - J. G. Berger se zasloužil o vznik barvírny a bělidla v nedaleké Stráži nad Nisou a stal se majitelem první C. k. privilegované manufaktury v Liberci.

19. století

také proběhlo v Liberci ve znamení textilního průmyslu.

Johannes Liebieg přišel do Liberce coby šestnáctiletý tovaryš roku 1818 a už za deset let se stal majitelem manufaktury v Josefínině údolí, kterou později mnohonásobně rozšířil a učinil ji základním závodem svých severočeských podniků (později Textilana) a z Liberce se stalo centrum textilního průmyslu celého Rakousko-Uherska. Roku 1868 získal titul barona a byl povýšen do šlechtického stavu, zemřel roku 1869 a byl pohřben ve své liberecké hrobce na hřbitově na Tržním náměstí (budoucí Zahrada libereckých vzpomínek)po Johanově smrti vede Liebiegovo impérium jeho syn Heinrich, vášnivý sběratel umění a vnuk Theodor Liebieg, který měl zálibu v automobilech - jeho automobil Prezident byl vůbec prvním svého druhu v Čechách. Liebiegové se výrazně podepsali na tváři dnešního Liberce.1850 se stal Liberec samosprávným statutárním městem, je sem zavedena pošta, železnice a telegraf, Liberec se pyšní i první plynárnou v Čechách, bohužel se město rozvíjí pouze po stránce průmyslové, je plné továren a komínů, chybí veřejné kamenné stavby sloužící k reprezentaci města1866 - Liberec byl zasažen prusko-rakouskou válkou - přešla přes něj rakouská i pruská vojska cestou na hlavní bojovou linii na Trutnovsku, ve městě se odehrály drobné půtky (např. na Dlouhých Mostech), jejichž oběti z obou stran leží na hřbitově v Budyšínské ulici, kde mají také svůj památník (dnešní lapidárium - budoucí Zahrada libereckých vzpomínek).
Dochází k přestavbě centra bohatého města - vzniká nová honosná radnice, divadlo, pošta, budova kavárny Pošta a stará synagoga, v ulicích se objevily tramvaje, elektrické lampy, staví se školy, nemocnice, kasárna, lázně, muzeum, budova Obchodní a živnostenské komory, vzniká reprezentativní vilová čtvrť kolem Masarykovy třídy a lesík s botanickou zahradou a zookoutkem, v Lidových sadech vznikají odpočinková místa včetně budovy kulturního centra a plicního sanatoria. Budovy vznikaly v historizujících slozích, dominuje neorenesance.
1866 - navštívil město císař František Josef I., přijel pak ještě r. 1891, kdy zde na něj byl spáchán neúspěšný atentát
1906 - velkolepá Výstava českých Němců, která měla dokumentovat sílu německy hovořících obyvatel, z té doby pocházejí i některé vily nad přehradou v dnešní Klášterní ulici

1. světová válka (1914-1918)

- zastavila rozkvět města

v Ostašově vznikl velký zajatecký tábor pro více než 40 tisíc ruských a italských válečných zajatců (Liberec měl v té době cca 35 tisíc obyvatel)
1918 po vzniku samostatného Československa (28. 10.) vyhlásili sudetští Němci rakouskou provincii Deutschböhmen s hlavním městem Liberec, jakýsi stát ve státě, který zanikl už v prosinci 1918

Období mezi válkami (1918-1938) bylo složité, kromě hospodářské krize ve 30. letech se vyostřují i národnostní vztahy mezi Čechy a Němci. V té době bylo v Liberci pouze 15% Čechů. O uklidnění vztahů se zasloužil starosta Carl Kostka zvolený roku 1929, který usiloval o dobré soužití obou národností, podporoval stavbu např. stavbu českých škol. Mezitím ale Německo ovládli nacisté, kteří nakonec uštvali i demokrata Kostku.

moderní stavby - Palác Dunaj (1928), kavárna Nisa (dříve Winkler 1929), budova Baťa (1932), obch. Dům Brouk a Babka (1936)
1935 - Sudetoněmecká strana SdP vyhrála volby, jejím předákem byl Konrád Henlein (1898-1945), rodák z Vratislavic
1938 - Mnichovská dohoda, Sudety připadly Třetí říši a veškeré české obyvatelstvo bylo vyhnáno do vnitrozemí, o Křišťálové noci (9.10. 1938) byla vypálena židovská synagoga. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy a sídlem místodržícího Konrada Henleina - v prosinci 1938 přijel Hitler

2. sv. válka město výrazně nezasáhla

9. května 1945 bylo město osvobozeno Rudou armádou a velitelem města se stal pplk. Rumjancev, je po něm pojmenována ulice, během dvou let byli z Liberce odsunuti Němci, do města se vraceli uprchlíci z roku 1938 a přicházeli noví osídlenci moc převzali komunisté, obecní samospráva byla nahrazena systémem národních výborů a zanikl tak i liberecký magistrát (zřízený na konci 18. století)
1949-1960 je Liberec krajským městem Libereckého kraje, r. 1960 vznikl Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labembudovalo se pohraničí a docházelo k ničení drobných památek
v 50. a 60. letech došlo k asanaci starolibereckých domků v části Starého Města

srpen 1968

Libercem projížděla okupační vojska Varšavské smlouvy, Liberec se zdvihl na odpor - jeden z největších mimo Prahu, zahynulo 9 nevinných obětí, jejichž jména jsou napsaná na památníku v podobě tankového pásu na zdi radnice od libereckého výtvarníka Jiřího Gdovína,jeden z okupačních tanků tehdy poškodil jeden z domů na nám. Dr. E. Beneše. V Liberci byl náhodou i pozdější prezident Václav Havel.
70. a 80. léta 20. století přinesla rozvoj hlavně okrajových částí města, rostl počet obyvatel díky nově budovaným sídlištím - Kunratická, Broumovská, Rochlice, město do jisté míry zasáhl i hroutící se ekosystém v Jizerských horách, které trpěly produkcí tepelných elektráren v sousedním Německu a Polsku

období po listopadu 1989

Liberec zahájil privatizaci městského majetku získaného poválečnou konfiskací, ze získaných peněz došlo k mohutným rekonstrukcím v centru města, mj. znovuvybudování tramvajových tratí, zánik textilního a rozvoj automobilového průmyslu, vznik nového odvětví průmyslu - nanotechnologií, rozvoj města v oblasti kultury, sportu, průmyslu i obchodu, roste počet obyvatel - na konci roku 2009 už má Liberec přes 100 000 obyvatel.

(zdroj Statutární město Liberec)

Z knihy Čechy, Vítězslav Šimák, 1905, obrazová část Karel Liebscher (archiv Petr Ruprecht)

Vzpomínkový list na Liberecký festival písní 14. - 15.8. 1864 (dvoubarevná litografie, tisk Heinrich T. Stiepel)

Německého festivalu písní řízeného místním sbormistrem Florianem Schmidtem se zúčastnilo na 70 sborů (některé i ze Saska a Pruska) se 2000 zpěváky. Město se na slávu dobře připravilo a postavilo zvláštní halu, které bylo nanejvýš třeba, neboť vytrvalý déšť mimořádné akci vůbec nepřál. Také Liberečané vyzdobili své domy.
Za pozornost stojí poznámka Jana Nerudy otištěné v Hlasu III (14.8.1864), reagující břitce na jeden z ohlasů: ".....Dnešní noviny přinášejí zprávu pode jménem Neobyčejná rychlost: Parní vozy a telegraf získaly století našemu pověst neobyčejné rychlosti. K čemu dříve třeba bylo dní, měsíců, ba i let, vykoná se nyní za několik okamžiků, hodin, dní. To však všecko není ještě ničím proti rychlosti Liberečanů. V této metropoli národní " snášenlivosti " odbývati budou dne 14. a 15. t. m. velkou německou slavnost a již vyšlo tiskem vyobrazení slavnostního průvodu se vším příslušenstvím, jako okrášlení domů, máchání klobouky, házení kytek atd. Zpráva ta je jenom skromná lokálka, cituji ji přesto doslovně, aby bylo vidět, jak nesprávně se u nás věci a události posuzují - neboť to mně nikdo nevymluví, že zmínka o rychlosti je pouhou ironií. Což je, prosím vás, na tom, zhotoví-li se obraz před slavností, nebo po ní? Němci mají, jak sami praví, poměry pevné, konsolidované, mají program veškerého činění nezvratný, oni musí třeba na deset let tedy napřed vědít, jak slavnost dopadne, jak se klobouk povznese a jak kytka padne. Tomu se nemůže nikdo smát! Učme se od sousedů svých v ohledu tom, což hlavního, nebuďme naivní, sice se nám usedlí sousedé vysmějí......"

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Trh na Novoměstském (Sokolovském) náměstí počátkem 20.století
Trh na Novoměstském (Sokolovském) náměstí počátkem 20.století
Zeleninový trh Na Bídě na konci 30.let 20.století
Zeleninový trh Na Bídě na konci 30.let 20.století

Trh na Bídě

14.9.1909

(litografie Richard Teschner)

V Liberci se konalo několik druhů pravidelných trhů, jež se řídily převzatým pražským řádem.
Až od 6.5. 1851 byl zaveden vlastní tržní pořádek pro malé trhy a 1.5. 1854 I pro ostatní. Malý trh se konal denně, týdenní a obilní každý týden v pondělí a ve čtvrtek a termíny jarmarků stanovovala privilegia a okresní nařízení (bylo jich celkem pět:
1.od pondělí po Bílé neděli,
2.od pondělí před Vítem,
3.po svátku Marie,
4.v pondělí a úterý po třetí neděli v říjnu
5.v ponděli a úterý před adventem, 2. a 3. trvaly 8 dní).
Pak se přidaly dva trhy s vlnou na Staroměstském náměstí a dva s dobytkem, pro něž bylo určeno místo u Frýdlantské ulice, zvané Hvězda. Od roku 1873 byly trhy na vlnu a také dobytčí s koňským sloučeny s jarmarkem, ale trvaly jen jeden den. Zároveň bylo prodeji dobytka vykázáno místo na Gründlu, odkud se musel po zahájení stavby divadla (1881) přemístit do dnešní Šamánkovy ulice, odkud ho vytlačila nová škola (Obchodní akademie) na Bídu a nakonec skončil v Pastýřské ulici (1892).
Obilní trh se odbýval na Staroměstském a Novoměstském náměstí, a když se kryl s jarmarkem, byl přesunut na Soukenné náměstí a do Široké ulice. Jeho trvání označovaly prapory v Pražské a Moskevské ulici. Jakmile byly staženy, muselo se přestat s prodejem. Kamenické a keramické zboží bylo nabízeno na hrnčířském trhu v ulici 5.května .
Doba velkých jarmarků, jež byly událostí pro celé široké okolí, ale nenávratně končila. Nové poměry signalizoval i příkaz o přechodu měr a vah na metrickou soustavu (1876). Tradiční způsob obchodování se surovinami se natolik přežil, že se to promítlo i do nového tržního pořádku, platného od roku 1891: trhy na vlnu a obilí byly zrušeny a z výročních zůstal jen první a čtvrtý, ale zkráceny na dva dny.
Také dobytek se prodával jen dvakrát do roka. Poplatky byly zvýšeny, ale u výročních trhů byli místní obchodníci zvýhodněni nižší sazbou. Od roku 1895 se uvažovalo o zrušení zbývajících dvou jarmarků, které se ale pořádaly dál, i když ztratily svůj původní význam.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Jarmark na Tržním náměstí 28.4.1924

Od roku 1871 byly výroční trhy omezeny jen na dva v roce, a to v pondělí a úterý po Bílé sobotě a po třetí sobotě v říjnu. Sloužilo jim i dnešní Tržní, tehdy Lipské náměstí. Nabídka drobných výrobců, prodávajících textil, odevní a módní doplňky, hračky, sklo, bižuterii a různé potřeby pro domácnost, byla vítaným zpestřením pro obyvatele města. Na své si přišly i děti, jimž se nabízely rozmanité sladkosti, hlavně oblíbený turecký med. K pochoutkám patřily okurky-rychlokvašky, prodávané s lákem přímo ze sudu, zdejší specialitu představovala houska naplněná zavináčem či jinou kyselou rybou.
V roce 1928 se na radnici diskutovalo o tom, mají-li být trhy zachovány, ale návrh neprošel. První výroční trh po osvobození se na náměstí pojmenovaném po Rudé armádě konal ve dnech 29.-30.dubna 1946. Později byly ale přece jen zrušeny.
Stálá městská tržnice (Markthalle), kde se nabízelo hlavně ovoce a zelenina, byla od roku 1918 v labyrintu zadních traktů domů mezi ulicemi 5.května a Palachovou, v místech dnešních vodotrysků a bývalé Blumenstockovy továrny. Provoz byl celoroční od 17 do 19 hodin. Na prostranství při ulici Na Bídě prodávali ovoce a zeleninu převážně trhovci z obcí za Ještědem. 

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Městská tržnice

v roce 1992

V květnu 1946 byly obnoveny týdenní trhy na Tržním náměstí (vždy ve středu a v sobotu) a do roku 1965 fungovala tržnice okolo tzv.blumenštoku. prodávalo se i jinde a v paměti máme ještě tržnici v Kostelní uličce, zrušenou počátkem 90.let. (a v posledních letech obnovenou). Tzv. zimní tržnice byla otevřena v pavilonu G na LVT (1982). Od roku 1984 sloužila zobrazená tržnice, projektovaná městským stavebním úřadem, vklíněná za dlouhý panelový dům v Revoluční ulici. S uvolněním soukromého podnikání vzrostl i počet nejrůznějších stánků ve všech koutech města.
Do zboření staré továrny v Blažkově ulici existoval vedle obchodního domu tři roky doslova pravý asijský bazar vietnamských prodejců. Stánky městské tržnice, zbudované koncem osmdesátých let při Františkovské ulici, se na podzim 1995 přesunuly blíž, na plochy po bývalém autobusové nádraží Na Rybníčku, kde je dnes Billa. Na ústřední krytou tržnici Liberec dosud čeká.
V současné době máme tržnici každý čtvrtek opět v prostoru u " vodotrysků " a samozřejmě v hlavné kromě neděle též v prostoru u OC Forum.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

1923
1923
20.léta
20.léta
1928
1928

Zábavný park Prátr

Zpestřením libereckých veletrhů byl od roku 1923 Prátr mezi Budyšínskou a Durychovou ulicí.
Původně se zde nacházel rybník a veřejné koupaliště, zrušené roku 1893. Po jeho zasypání využívaly prostranství pouťové atrakce. Během války tu zajatci postavili pár dřevěných baráku pro pracovní tábor.
V nich našel po osvobození nakrátko útočiště Junák, ale už v říjnu sem byly svezeny zbytky stavebního materiálu po zrušených firmách a pro místo se vžil název obecní dvůr. Později patřil Stavombinátu. V roce 1991 zde vzniklo parkoviště, se sociálním zařízením, bistrem a myčkou aut, které opět využívaly lunaparky a cirkusy.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Dnes zde stojí Albert hypermarket

20.léta
20.léta
21.5.1922
21.5.1922
Uvítací portál pro návštěvníky původních výstavních trhů (viz jedno z videí) před budovou nádraží #Liberec #Reichenberg
Uvítací portál pro návštěvníky původních výstavních trhů (viz jedno z videí) před budovou nádraží #Liberec #Reichenberg

Symbolem Libereckých trhů


se staly výstavní reklamní panely ve tvarů obrovských magnetů. Jeden stával pravidelně před nádražím a za noci ho osvětlovalo na tisíc žárovek. Podobným se vcházelo i do libereckého zábavního parku Prátr.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Nedaleko libereckého výstaviště byl otevřen zábavný park Prátr, patřící šest let nerozlučně k Liberecký veletrhům. Během druhé světové války tu zajatci postavili dřevěné baráky pro pracovní tábor. V nich po osvobození krátkou dobu působil Junák, ale ještě v říjnu 1945 se areál proměnil na skladiště stavebního materiálu. Teprve v roce 1991 zde vzniklo parkoviště se sociálním zařízením, bistrem a myčku aut, zbývající část opět využívaly lunaparky a cirkusy .
Nedaleko libereckého výstaviště byl otevřen zábavný park Prátr, patřící šest let nerozlučně k Liberecký veletrhům. Během druhé světové války tu zajatci postavili dřevěné baráky pro pracovní tábor. V nich po osvobození krátkou dobu působil Junák, ale ještě v říjnu 1945 se areál proměnil na skladiště stavebního materiálu. Teprve v roce 1991 zde vzniklo parkoviště se sociálním zařízením, bistrem a myčku aut, zbývající část opět využívaly lunaparky a cirkusy .
Reichenberg während in Messe. Liberec během veletrhu. Pohled k nádraží, reklamní oblouk znázorňuje magnet, který přitahuje návštěvníky do Liberce. Pohlednice prošlá poštou v roce 1922. (archiv Kamil Syrovátka)
Reichenberg während in Messe. Liberec během veletrhu. Pohled k nádraží, reklamní oblouk znázorňuje magnet, který přitahuje návštěvníky do Liberce. Pohlednice prošlá poštou v roce 1922. (archiv Kamil Syrovátka)

LIBERECKÉ VÝSTAVNÍ TRHY

V létě roku 1920 se konaly první Liberecké veletrhy. Slavná značka "LVT" slaví 100 let.

Byl to šok. Nikdo s tím příliš nepočítal. Ale bylo to tak. V srpnu roku 1920 se konal první ročník Libereckých trhů a podívat se na průmyslové výrobky přišlo neuvěřitelných pětatřicet tisíc lidí. "Obrovský úspěch," hlásaly místní noviny. Trhy probíhaly od čtrnáctého do dvaadvacátého srpna 1920. V těchto dnech to je tedy přesně devadesát let, kdy se Liberec poprvé stal místem pravidelných průmyslových výstav. Vznikly veletrhy, o kterých se dnes mluví jako o fenoménu města.
"Liberec chtěl následovat Prahu a Lipsko a stát se dalším místem, kde by se konaly veletrhy. To se ukázalo jako správné," říká Jan Mohr z oddělení užitého umění Severočeského muzea v Liberci.
První ročník byl podle něj zlomový. Velký úspěch vedl k tomu, že se na dnešní Masarykově třídě začalo téměř záhy budovat
V čele s Liebigem
Na zrodu Libereckých veletrhů se - jako na mnoha dalších věcech v Liberci - podíleli Liebigové. Theodor Liebig se stal předsedou spolku Reichenberger Messe - Liberecké veletrhy, který vznikl už půl roku po první světové válce. Právě tento spolek pak předválečné liberecké veletrhy pořádal.
Už ve dvacátých letech minulého století došlo k obrovskému rozmachu. Rok co rok přijíždělo stále více lidí. V roce 1928 jich bylo šedesát tisíc. "S pýchou se psalo, že se jedná o třetí největší a vůbec o nejvýznamnější textilní veletrh v Evropě," připomínají autoři Knihy o Liberci.
Průvody pod magnety
Neopakovatelnou atmosféru předválečných veletrhů umocňovaly slavnostní průvody městem. "Procházely pod obrovskými reklamními panely ve tvaru magnetu, vysokými až šestnáct metrů a osvětlenými v noci tisícem žárovek," zaznamenali historici.
Největší z těchto panelů stával u vlakového nádraží, u budovy, kde později býval Skloexport. Večer se vedle něj promítaly "reklamní světelné plakáty na plátně, vábící stovky diváků". Další "magnety" stály naproti radnici, před divadlem a u vchodu do takzvaného Prátru a staly se symbolem libereckých veletrhů.
První veletrh v roce 1920 zaznamenal takový úspěch, že se spolek vedený Theodorem Liebigem rozhodl vytvořit specializované výstaviště. V něm se konal hned následující ročník veletrhu, který zaznamenal ještě pronikavější úspěch. Více než tři tisíce vystavovatelů mělo k dispozici celkem sedmnáct objektů, z toho tři fungl nové výstavní haly.
Rekord předválečných libereckých veletrhů vytvořil jejich devátý ročník v roce 1928. Za týden jeho trvání zhlédlo průmyslovou výstavu šedesát tisíc lidí. "Mimořádně zdařilý a všestranně dokonalý," glorifikovaly úspěch veletrhů tehdejší noviny.
Předválečné liberecké veletrhy skončily svým devatenáctým ročníkem v roce 1938, dalšímu rozvoji a pokračování zabránila válka. Ostatně ještě v témže roce vystoupil v největším výstavním pavilonu Adolf Hitler. K dvaceti tisícům lidí tu pronesl později často citovaný projev na téma výchova a převýchova.
Hned po válce dochází v Liberci k návratu zašlé veletržní slávy. Začalo to výstavou Budujeme osvobozené kraje v roce 1946, na kterou se sjely desetitisíce lidí z celé republiky. Bylo jasné, že veletržní potenciál Liberce je stále živý.
Hned následující rok proto vzniklo družstvo Severočeské výstavní trhy, které uspořádalo první ročník stejnojmenných veletrhů - SVT. Od roku 1948 se ale kvůli změnám ve státě staly veletrhy spíše symbolem socializace a znárodnění. SVT navíc neměly dlouhého trvání, vydržely jen do roku 1951.
Zájezdy JZD
Pak se výstavní a veletržní život v Liberci odmlčel. A brány výstaviště se znovu otevřely v červnu 1956, kdy začaly Liberecké výstavní trhy místního hospodářství a výrobních družstev, uspořádané ve třech pavilonech. Tak začala novodobá historie fenoménu LVT.
Počet návštěvníků vzrůstal každým rokem o sto tisíc. "Bylo zvláštní, odkud se tolik lidí bralo. Dokonce sem jezdily zájezdy JZD, což mě vždycky udivovalo, protože veletrhy se konaly v době žní," vzpomíná na fenomén Liberce historik umění Oldřich Palata.
Z LVT se podle něj stala výkladní skříň tehdejšího režimu. "Výrobci oblečení tu představovali své nejnovější kolekce, konaly se tu módní přehlídky, jaké jinde nebyly, jezdili sem koncertovat tehdejší hvězdy české kultury, třeba Matuška, Štědrý, Chladil, Simonová," popisuje Palata.
Z toho, co se ukazovalo na vyhlášených LVT, se ale jen máloco dostalo později do běžného prodeje. "Fabriky příliš nechtěly měnit zaběhnutou výrobu. To, co na LVT představily, ve velkém mnohdy ani dělat nezačaly."
Přesto se tam občas dalo pořídit něco zajímavého. "Měla jsem z LVT kalhoty, ale za pár dní v nich chodila půlka města," vzpomíná Jiřina Bílková z Liberce.
Vždy první den veletrhů stály před vchodem na výstaviště fronty. Ale nejdřív šli dovnitř tehdejší papalášové, ti si vybrali z nejlepšího a až pak mohli dovnitř obyčejní lidé. Těch ale bylo třeba tři sta tisíc.
Fenomén, který není
Fenomén LVT slaví devadesát devět let, z jeho slávy ale nezůstalo téměř nic. "Kreslil jsem pro veletrhy třeba pavilon A. Kde je mu dneska konec? Není, zbourali ho," říká zklamaně liberecký architekt Otakar Binar, který se mnoho let po sobě podílel především na přípravě interiérů veletrhů.
Osud výstaviště je dnes nejistý. Vlastní jej Liberecký kraj, který si z jeho využitím neví rady. Z fenoménu města zůstala jen vzpomínka (zdroj E15.cz)

1964 (foto Vilém Boháč)
1964 (foto Vilém Boháč)
LVT v roce 1959 (archiv Pavel Šubrt)
LVT v roce 1959 (archiv Pavel Šubrt)
archiv Jiřího Jana Kolnera
archiv Jiřího Jana Kolnera
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
Lákadlem na LVT byly i módní přehlídky
Lákadlem na LVT byly i módní přehlídky
LVT 1963. (archiv Luboše Mencla)
LVT 1963. (archiv Luboše Mencla)
archiv J.Hůlky
archiv J.Hůlky
LVT 1974 (archiv Milena Petráčková)
LVT 1974 (archiv Milena Petráčková)
1977 (zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 – 2000)
1977 (zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 – 2000)
archiv Pavel Fejfar‎
archiv Pavel Fejfar‎
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
archiv Boveraclubu
archiv Boveraclubu
zdroj Čarověník Egona Wienera
zdroj Čarověník Egona Wienera

Proměny výstaviště

První pohlednice zachycuje první tři pavilony, postavené v roce 1921,které uzavíraly výstavní nádvoří.
O osm let později k nim přibyl čtvrtý, na opačné straně Gorkého ulice, jež tehdy probíhala výstavištěm.
Z původních hal se do dnešních dnů zachovala ta nejbližší,ovšem po několika úpravách ve značně pozměněném stavu.
Největší hala,která sloužila také sportovním účelům, a za okupace také nacistickým srazům,, byla stržena v roce 1993.
Na prostranství mezi pavilony se soustředily expozice menších vystavovatelů, které byly po veletrhu opět rozehraný.
Detailní záběr ukazuje stánky ústecké a řasnické firmy a vedle dokonce výtah hornorůžodolského podniku Jung&Rachel.

Vysoký poutač z výstavy Budujeme osvobozené kraje, realizovaný roku 1946 podle návrhu architekta Svatopluka Technika, sloužil i při několika ročnících Severočeských výstavních trhů.

Na konci padesátých let a především v letech šedesátých se Kiberecké výstavní trhy staly přehlídkou textilní výroby, odívání a módy s celostátním dosahem.
Měly představovat jakousi výkladní skříň, prezentující úspěchy československého spotřebního průmyslu.
Za nedostatkovým zbožím putovaly na LVT každý rok statisíce návštěvníků ze všech končin země.
Z dob první republiky pocházející výstavní haly byly z počátku jen upraveny a dostaly kolem nádvoří přístavbu podloubí.
Výstavbou pavilonu B v roce 1960 začalo rozšiřování výstavních prostor a na začátku devadesátých let už nezbylo z původního výstaviště prakticky vůbec nic.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Výstava 1925
Výstava 1925
Pavilon libereckého výstaviště krátce po dokončení v roce 1946. (Liberec:Reichenberg-architektura na severu Čech) (archiv Všichni Čermáci)
Pavilon libereckého výstaviště krátce po dokončení v roce 1946. (Liberec:Reichenberg-architektura na severu Čech) (archiv Všichni Čermáci)
LVT v roce 1959 (archiv Pavel Šubrt)
LVT v roce 1959 (archiv Pavel Šubrt)
Casino 2020 - smutný pohled na kdysi slavnou hospodu.  Dolů se chodilo na pivko, nahoru na populární diskotéku.  Foto: Liberecká drbna (Všichni Čermáci)
Casino 2020 - smutný pohled na kdysi slavnou hospodu. Dolů se chodilo na pivko, nahoru na populární diskotéku. Foto: Liberecká drbna (Všichni Čermáci)
archiv Jiřího Jana Kolnera
archiv Jiřího Jana Kolnera
Horská dráha...Tržní náměstí...v místech,kde je teď bazén (archiv Luboš Mencl)
Horská dráha...Tržní náměstí...v místech,kde je teď bazén (archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
(archiv Luboš Mencl)
archiv Jiřího Jana Kolnera
archiv Jiřího Jana Kolnera
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
(zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
zdroj Čarověník Egona Wienera
zdroj Čarověník Egona Wienera

První Liberecké reklamní týdny v roce 1934

V Liberci se od 11. do 18. listopadu 1934 konala reklamní výstava pod heslem: Koupě umožňuje práci, práce vytváří chléb ". Ojedinělý velký výstavní podnik měl především podpořit řemesla a obchod v době hospodářské krize. Celé město bylo vyzdobeno, přes 360 firem soutěžilo o nejlepší prodejní výlohy. Libercem procházely velké slavnostní průvody. Na snímku vidíme v popředí alegorický vůz liberecké elektrárny, propagující sporáky, trouby, vysavače a další zboží. Součástí reklamních týdnů se staly různé výstavy, divadelní premiéry a pestré večery pod záštitou libereckých novin Reichenberger Zeitung. Velký divácký úspěch měla vystoupení tanečních souborů z Vídně a Berlína. Výstava a s ní spojené zábavy a atrakce přilákaly značný počet diváků z okolí i z daleka, kteří se tak mohli přesvědčit o přitažlivosti libereckého obchodu.

(Zdroj Kniha o Liberci)

archiv Jiří Jan Kolner‎
archiv Jiří Jan Kolner‎

Půjde to i bez Němců, řekli si v Liberci před 70 lety a udělali výstavu


Srpen 1946. Bylo po válce. Vzduch voněl létem a mírem, poražení Němci houfně opouštěli Sudety a do pohraničí mířily na jejich místa davy českých osídlenců. Noví obyvatelé putovali i do Liberce, města s dlouhou veletržní a výstavní tradicí.

V novodobé české historii města na ni navázala výstava Budujeme osvobozené kraje, jejímž úkolem bylo zpropagovat pohraničí a nalákat do něj co nejvíce lidí. Konala se na výstavišti a začala přesně před sedmdesáti lety, v srpnu 1946.

Pohraničí se totiž i rok po válce potýkalo s nedostatečným doosídlením. Často se psalo o nepostradatelnosti Němců, také obnovit výrobu v továrnách se dařilo jen poměrně ztuha.

"Cílem výstavy bylo přispět k oživení průmyslu v pohraničí, přivést sem nové pracovníky a napomoci budovatelským snahám," potvrzuje liberecký památkář a historik umění Jaroslav Zeman.

Hlavní iniciativu na pořádání výstavy měla Obchodní a živnostenská komora v Liberci (později po Únoru zrušená komunisty) v čele s architektem a libereckým patriotem Františkem Zejdlem.

"Výstava s celorepublikovým dosahem měla masivní propagační kampaň a její ambice dokládá i celková plocha výstaviště, úctyhodných čtyři a půl tisíce metrů čtverečných," vypráví Zeman.

Čtyři expozice, různá témata

Ideový koncept spočíval v rozdělení expozic do čtyř samostatných celků. "Ten, který byl umístěný v pavilonu A, nesl název Stát nás vede, v pavilonu B My v pohraničí, v pavilonu C Budujeme u nás a v pavilonu D Naše výroba," zmínil Zeman. Zmíněné celky zastřešovala sjednocující myšlenka, vyjádřená emotivním názvem výstavy.

V pavilonu A se tak nalézala expozice centrálních úřadů, pavilon C patřil samosprávě třinácti pohraničních měst a osídlovacímu úřadu, v pavilonu D vystavovalo zboží dvaapadesát podniků.

"Expozice hlavního ideového pavilonu B byla pojednána podle principu klasického dramatu: v prvé části podávala obraz o životě v pohraničí a jeho specifikách, v druhé konfrontovala mnohdy protichůdné potřeby a v poslední předkládala možná řešení," uvádějí autoři Knihy o Liberci.

Dominantu celého areálu tvořil dvacet metrů vysoký poutač, jehož tři stupně s daty 1432, 1918 a 1945 symbolizovaly vzestup našich národů. Jeho základ tvořila rozevřená kniha s nápisem Vláda věcí tvých se k tobě navrátila, lide český.

Byla to první velká výstava v poválečné republice a měla proto mimořádný ohlas. Liberec se stal dějištěm řady doprovodných akcí: konal se národopisný a letecký den, první motocyklový závod na libereckém okruhu kolem přehrady, konference Svazu osvobozených politických vězňů, sjezd stavitelů, lékařů, odborářů i manifestační sjezdy čtyř politických stran.

Do Liberce přijel i Klement Gottwald

"Liberec navštívili prakticky všichni členové vlády včetně jejího předsedy Klementa Gottwalda. Delegaci pořadatelů přijal prezident Edvard Beneš, který nad výstavou převzal záštitu," uvádí Kniha o Liberci.

Pro uspořádání takto mamutí akce musel výstavní areál ale napřed projít rozsáhlými úpravami. Podle projektu architekta Svatopluka Technika byly adaptovány pavilony, vyklizen a zarovnán terén.

Jako památka na výstavu také dodnes stojí vstupní budova s pokladnami, kancelářemi a restaurací s krytou vyhlídkovou terasou. "V současné době bohužel tato krásná budova tiše chátrá a její další osud je značně nejistý," stýská si ředitel Severočeského muzea v Liberci Jiří Křížek.

Průčelí směrem do Masarykovy ulice tvořilo moderně pojaté průčelí se třinácti nakloněnými žerděmi, na kterých měly viset vlajky všech zúčastněných měst. Pozice vlajek měla jasný účel. "Zatímco stožáry pro státní vlajku u vstupu stojí svisle, vzpřímeně, skloněné žerdě vlajek měst vyjadřují podřízenost měst státnímu celku," formuloval tehdy svůj záměr architekt Svatopluk Technik.Výstava měla původně trvat do září, pro velký zájem byla prodloužena až do října. Neskončila však přesto očekávaným ziskem, nýbrž schodkem tři miliony korun. Přesto splnila svůj účel a pomohla obnovit tradici pozdějších Libereckých výstavních trhů.

Autor: Jan Mikulička

Pavilon A byl otevřen v roce 1975
Pavilon A byl otevřen v roce 1975
Pavilon A LVT v roce 2003
Pavilon A LVT v roce 2003
Pavilon A LVT v roce 2003
Pavilon A LVT v roce 2003
Pavilon A LVT v roce 2003
Pavilon A LVT v roce 2003
Pavilon A LVT - je libo do velkého sálu (přímo), nebo domalého (vpravo)?
Pavilon A LVT - je libo do velkého sálu (přímo), nebo domalého (vpravo)?
Pavilon A LVT - výhled na muzeum z velkého sálu
Pavilon A LVT - výhled na muzeum z velkého sálu
Pavilon A LVT - tady se tančilo...
Pavilon A LVT - tady se tančilo...
Pavilon A LVT - tady se tančilo...
Pavilon A LVT - tady se tančilo...
Pavilon A LVT - tady se tančilo...
Pavilon A LVT - tady se tančilo...

Pavilon A v roce 2003


Vzpomínáte si ještě na Pavilon A Libereckých výstavních trhů? Já ho mám spojený hlavně se středoškolskými plesy. Vyšťoural jsem ze svého archivu snímky z roku 2003, kdy někdejší chloubě zdejšího výstaviště zbýval už jen krátký čas... Tak tedy vzpomínejte se mnou. (autor článku Tomáš Hruš)

Pavilon A LVT - vchod
Pavilon A LVT - vchod
Pavilon A LVT - bar
Pavilon A LVT - bar
Pavilon A LVT - úniková cesta
Pavilon A LVT - úniková cesta
Pavilon A LVT - úniková cesta
Pavilon A LVT - úniková cesta
Pavilon A LVT - schodiště
Pavilon A LVT - schodiště
Pavilon A LVT - velký sál
Pavilon A LVT - velký sál
Pavilon A LVT - schodiště ve velkém sále
Pavilon A LVT - schodiště ve velkém sále
Pavilon A LVT - výhled z velkého sálu
Pavilon A LVT - výhled z velkého sálu

📣Přesně před 100 lety (1920) se konaly první Liberecké výstavní trhy📣

Lávka u muzea, estrády v amfiteátru, LVT řezy, fronty na koberce a záclony.... každý Liberečan má nějakou vzpomínku, jakou máte vy❤️ ?

Reichenberger Messe - Liberecké veletrhy poprvé proběhly od čtrnáctého do dvaadvacátého srpna 1920. Za jejich zrodem stál Theodor Liebig.
Hned po válce, v roce 1946, jsou obnoveny trhy v Liberci pod názvem Budujeme osvobozené kraje a hned následující rok vzniklo družstvo Severočeské výstavní trhy, které stálo na zacátku slavných Libereckých výstavních trhů.  (archiv město Liberec)

archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Jiřího Jana Kolnera
archiv Jiřího Jana Kolnera
členové správy výstavy
členové správy výstavy
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Tato hlavní budova (pavilóny) co vidíte na pohlednici, stávala na mistě, kde nyní stojí Technická univerzita. (archiv Jiří Jan Kolner)
Tato hlavní budova (pavilóny) co vidíte na pohlednici, stávala na mistě, kde nyní stojí Technická univerzita. (archiv Jiří Jan Kolner)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner

Výstava českých Němců

v Liberci

Výstava českých Němců v Liberci (17.5. - 30.10. 1906) prezentovala výsledky kulturního a hospodářského úsilí německých firem a organizací v Čechách. Velkoryse a možná až velikášsky pojatá akce měla být jakousi odpovědí na úspěšnou Všeobecnou zemskou výstavu v Praze (1891), na níž nakonec Němci odmítli účast. Při zahájení byl přítomen arcivévoda Ferdinand Karel a ve dnech 21. - 24.6. císař František Josef I. Vystavovalo se ve 25 skupinách, počínaje těžbou nerostů přes řemeslnou produkci až k průmyslovým odvětvím a zemědělství a stavebnictví ,školství, zdravotní péči a sportu.
Před ústředním průmyslovým pavilonem stál model kašny se sochou od Franze Metznera ,realizované později před radnicí (od roku 1926). V domě umění se konala přehlídka německých umělců z Čech a Dům města Liberce nabízel rozsáhlou kulturně historickou expozici. Řada podniků si postavila vlastní pavilony (např. vratislavický pivovar ). Výstavní areál se rozkládal podél dnešní Husovy ulice a zabíral celý pravý břeh přehrady. K branám výstaviště vedla jen pro tento účel vybudovaná a pouze po dobu trvání fungující odbočka tramvajové linky ze Šaldova náměstí. Záměr vybudovat při této příležitosti tramvajové spojení mezi Libercem a Jabloncem zmařili představitelé železnice, kteří v něm pravém spatřovali velkou konkurenci. Návrh byl realizován až o půl století později ,v roce 1954.
Výstava splnila svůj cíl - upevnit sebevědomí českých Němců a dát signál o jejich průmyslovém potenciálu. Po finanční stránce ale skončila deficitem. Zdá se, že při organizaci převládly politické záměry a s vložením prostředků se nehospodařilo s dlouhodobějším výhledem tak, aby přinesly víc i samotnému městu. Vždyť z celé výstavy zbyly pouhé tři domy. Ironií zůstává, že na projekt galerie, plánované nedaleko zhořelého Domu umění, pak už město nikdy nenašlo prostředky. Nepočítalo se dokonce ani s opakováním menších průmyslových výstav. Na ty si Liberec musel počkat do roku 1920. Tehdy však organizátoři neopomněli zdůraznit, že navazují na tradici, která začala rokem 1906.

Ústřední budovu završenou kopulí, k níž se po obou stranách přimykaly haly seskupené do mírného oblouku, navrhl hlavní architekt výstavy, vídeňský profesor Max Fabiani. V nice středového pavilonu našla umístění kruhová kašna sochaře Franze Metznera, v té době profesora vídeňské uměleckoprůmyslové školy a významného představitele německých umělců v Čechách. Metznerův návrh převedl do štuku pražský sochař Jakob Kozourek. Teprve po dvaceti letech byla kašna realizována v kameni a bronzu a osazena na náměstí před radnicí.

Na třetím obrázku je vzorová pekárna Společenstva pekařů. Potravinářský průmysl měl na výstavě nejenom významné zastoupení, ale podílel se také velkou částkou na financování celé akce.

Hned na počátku výstaviště vyrostl Dům města Liberce. Budova navržená architektem Rudolfem Scholzem a postavená na půdorysu ve tvaru písmene "L" s nárožní kupolí poskytla přístřeší expozici představující dějiny Liberce ostatních měst zúčastněných na výstavě. Ze sbírek Vlastněného muzea byla instalována světnice libereckého soukeníka a veřejnost zde také poprvé spatřila mimořádně hodnotnou sbírku obrazů, kterou odkázal městu Heinrich Liebieg.

Pivovary byly na výstavě zastoupeny největším počtem pavilonů. Nejrozsáhlejší a dobře viditelný ze všech stran patřil Plzeňskému pivovaru. Vlevo do snímků č.5 zasahuje podlouhlá budova s kopulí, patřící pavilonu umění. Poskytla přístřeší expozici současných německých malířů, grafiků a sochařů pocházejících z Čech.

Pohled na východní část areálu zachycuje menší pavilony roztroušené kolem ústřední výstavní tepny, dnešní Husovy třídy. Proti Jizerským horám se vypínala vysoká nakašírovaná horská stěna, pod níž se rozkládala malá alpská vesnička. Návštěvníci zde mohli spatřit i kopii Liberecké boudy, kterou zbudoval a provozoval agilní liberecký alpinistický spolek v tyrolských horách nad Cortinou D' Ampezzo.

Výstava nesložila jen prezentaci firem a vzdělávacím účelům . Byla samozřejmě i velkou turistickou atrakcí, k jejímuž věhlasu přispěla řada originálních akcí a zábavních podniků. Jen namátkou připomeňme třeba sudánskou karavanu - divadlo pod širým nebem se šedesáti aktéry na koních. oslech a velbloudech, kteří předváděli několikrát denně scénu přepadení poutníků.
Nemohl samozřejmě chybět ani kulečník, patřící neodmyslitelně vybavení restauračních a spolkových místností té doby. Zvlášť oblíbená byla vodní dráha vedoucí dolů ze svahu nad údolní přehradou, po níž se sjíždělo ve člunech. Promenádni pobřežní cesta ji křížila romanticky pojatým můstkem.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Hlavní pavilon výstavy (zdroj Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970, archiv L.Janků)
Hlavní pavilon výstavy (zdroj Ze starého Liberce 1352 - 1945 z roku 1970, archiv L.Janků)
archiv J.Hůlka
archiv J.Hůlka
(archiv J.Hůlka)
(archiv J.Hůlka)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
(archiv Jiří Jan Kolner)
(archiv Jiří Jan Kolner)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
(archiv Jiří Jan Kolner)
(archiv Jiří Jan Kolner)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Výstaviště o 440 tisících čtverečních metrech vyrostlo během roku nad přehradou.Výstavba začala v srpnu 1904 a bourání 1907.Když se v roce 1906 otevíraly brány čerstvě dokončeného rozsáhlého výstaviště nad novou libereckou přehradou, netušili organizátoři Německočeské výstavy Liberec 1906 [Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906], že se bude jednat o největší výstavní aktivitu města, která nenajde svého pokračovatele. I přes mnohaletou tradici LVT - Libereckých výstavních trhů -, jejichž historie spadá do počátku dvacátých let 20. století, nebyla obdobná přehlídka ve městě pod Ještědem znovu zorganizována. (autor příspěvku Luboš Mencl)
archiv Jany Zahurancové
archiv Jany Zahurancové
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
maketa Reichenberger Hütte , která je v Tyrolsku (archiv Jiří Jan Kolner)
maketa Reichenberger Hütte , která je v Tyrolsku (archiv Jiří Jan Kolner)
Nastávající námořní bitva mezi Čechy a Němci na přehradě. Německá "Kaiserliche marine " zde utrpěla drtivou porážku a jejích lodě se dodnes válejí na dně přehrady. 😁😁😁
Nastávající námořní bitva mezi Čechy a Němci na přehradě. Německá "Kaiserliche marine " zde utrpěla drtivou porážku a jejích lodě se dodnes válejí na dně přehrady. 😁😁😁
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Jablonecký pivovar (archiv Jiří Jan Kolner)
Jablonecký pivovar (archiv Jiří Jan Kolner)
interier pavilonu Jabloneckého pivovaru (archiv Petr Ruprecht)
interier pavilonu Jabloneckého pivovaru (archiv Petr Ruprecht)
pavilon jabloneckého pivovaru (archiv Petr Ruprecht)
pavilon jabloneckého pivovaru (archiv Petr Ruprecht)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
Pohlednice odeslána 12.9. 1920 (archiv Jiří Jan Kolner)
Pohlednice odeslána 12.9. 1920 (archiv Jiří Jan Kolner)

Truc českých Němců: obří výstava 1906

V roce 1906 si čeští Němci zvedli sebevědomí na vzdorovýstavě v Liberci. Trumfla výhradně českou zemskou výstavu v Praze v roce 1891-

Hlavní vstup na Německo - českou výstavu v roce 1906 a speciální výstavní tramvajová linka 

Hlavní vstup se nacházel před dnešní základní školou na Husově ulici. Jeho podobu stejně jako architektonické řešení celého areálu navrhl profesor vídeňské techniky Max Fabiani. Koleje výstavní tramvajové linky končily těsně před osmnáctimetrovou dřevěnou pagodou v popředí. Bílý pavilon vystupující za ní je restaurace plzeňského pivovaru, helmicová střecha vpravo patří slavnostní hale s vratislavickou pivnici, kde se večer po otevření konalo shromáždění s tabulí pro tisíc hostů. Z vyobrazených objektů dnes stojí jen na levém okraji zachycená vila čp.742 - I, která ale nebyla součástí výstaviště.

Na druhém snímku je vůz linky Nádraží - Výstaviště v dnešní Husově ulici před domem čp.680 - I naproti vchodu do nemocnice, zbořeném v roce 1993. Nový úsek trati mezi Šaldovým náměstím a konečnou stanicí nacházející se před dnešní ZŠ na Husově třídě měřil 730 metrů a sloužil pouze po dobu výstavy. Pro zajištění přepravy musely být půjčeny tři motorové a čtyři vlečné vozy z Jablonce nad Nisou.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Slavnostně vyzdobená brána na třídě 1.máje k výstavě Deutschböhmische Ausstellung v roce 1906 (zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)
Slavnostně vyzdobená brána na třídě 1.máje k výstavě Deutschböhmische Ausstellung v roce 1906 (zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)

Humorné koláže 1905 - 1906

Námořní flotila na Liberecké přehradě


Přehrada poskytla velkolepé Výstavě českých Němců v roce 1906 překrásný přírodní rámec.
Ve vodě končila dlouhá skluzavka, na hladině pluly loďky a dobové zprávy hovoří i o námořní bitvě lodních modelů.
Zda to vypadalo skutečně jako na pohlednici, však nemůžeme zaručit.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

(archiv Jiří Jan Kolner)
(archiv Jiří Jan Kolner)
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Jiří Jan Kolner
archiv Boveraclubu
archiv Boveraclubu
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla

Návštěva Císaře Františka Josefa I. v roce 1906


archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla
archiv Luboše Mencla

Červen 1906

Do Liberce přijel císař František Josef I., aby zhlédl Výstavu českých Němců. Jeho návštěva Ginzkeyovy továrny ve Vratislavicích ale nedopadla dobře. Císař odmítl koberec se svým vytkaným portrétem se slovy, že po sobě nenechá nikoho šlapat. S tím padlo i povýšení I. Ginzkeye do šlechtického stavu. Na závěr návštěvy zavítal císař 24.6. také do Jablonce, kde byl na hlavním náměstí, zvaném Staré tržiště, přijat reprezentací města .Navštívil kostel sv.Anny ,Střelnici, Turnhalle, uměleckoprůmyslové školu a další instituce a sídla význačných podniků, např. firem Gebrüder Jägr a Gebrüder Mahla. Z Jablonce nad Nisou. odjel do Rychnova, kde návštěvu ukončil.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Přehlídky, slavnosti, vojenské parády 1908

Některé pohlednice ani montáž lidí neskrývaly. To je případ přehlídky artilerie 25.8. 1906 návštěvy Císaře Františka Josefa I. nebo vojenské hudby před kasárnami.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Tryzna za TGM 21.9.1937

Dne 14.9.1937 zemřel první prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk. K uctění jeho památky se po celém státě konaly smuteční vzpomínky. Městská rada s libereckou posádkou uspořádala tryznu v prostorách tzv. Starého výstaviště (dnes areál TU). Velký počet účastníků vyslechl chorál, pak plk. Werner přečetl rozkazy prezidenta Beneše a ministra národní obrany Františka Machníka. Německý projev přednesl E. Mayer, český školský inspektor Silvestr Brynda.
Na smutečním zasedání městské rady promluvil k památce TGM německý starosta Kostka a česky radní Kögler. Také obecní zastupitelstva a organizace ve Vesci, Horním Růžodole, Rochlici a jinde zorganizovaly smuteční schůze. Sociální demokraté spolu s DTJ uspořádali v Lidovém domě tryznu. V hostinci U Votočků uctili památku prezidenta- osvoboditelé sokolové, legionáři a příslušníci italské domobrany. V českém tisku se objevila kritika, že Reichenberger Zeitung na titulní straně s obrazovou přílohou z 22.9. misto snímku z pohřbu prezidenta otiskl uvítání Mussoliniho v Berlíně.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Oslavy osvobození (9.5.1946)

V předvečer prvního výročí osvobození prošel pětitisícový lampionový průvod, shromážděný na Husově třídě, kolem slavnostně osvětlené radnice na planinu u krematoria, kde vyhrávala vojenská hudba. Odtud byl dobrý výhled na Ještěd, kam směřovaly pochodňové štafety od Prahy a Frýdlantu a na jehož vrcholu úderem 23.hodiny zaplála velkolepá vatra s ohňostrojem.
Sváteční neděle začala vyzváněním zvonů a slavnostními bohoslužbami. Pak se dopoledne konalo shromáždění před radnicí, spojené s dekorováním členů SNB a odbojářů vyznamenáními.
Z náměstí vyzdobeného vlajkami ČSR, SSSR. Anglie a Jugoslávie se účastníci přesunuli na Husovu třídu, kde byla před školou umístěna tribuna, před níž pak defilovali účastníci vojenské přehlídky. Hned odpoledne se tudy ubíral dlouhý alegorický průvod, v jehož čele šel s představiteli města i zástupce sovětského velvyslanectví a velitel vojenské mise v ČSR plukovník Slezimov. Následovali zaměstnanci magistrátu, vojáci, legionáři z prvního i druhého odboje, partyzáni z Podještědí, mladí muži a dívky ze Svazu brannosti, sokolové, skauti, junáci, příslušníci SNB, ošetřovatelky Červeného kříže, železničáři, zástupci družstev a libereckých podniků a školní mládež. Dlouhý průvod zpestřovaly alegorické vozy, mezi nimi i jeden s karikaturami Hitlera. Kolem čtvrté hodiny dorazili poslední účastníci na stadion v Pavlovicích, kde se konal akt díkůvzdání Rudé armádě. Předseda krajské organizace Svazu přátel SSSR dr.Jakerle v úvodním projevu zdůraznil, že není sporu zásluhách všech spojenců na porážce fašismu, ale díky SSSR se náš stát liší od první republiky v národním, sociálním a hospodářském rázu a vytvořil se mohutný mírumilovný slovanský blok, jenž je zárukou pokojného života slovanských národů.
Ze slavnosti byly odeslány telegramy prezidentu Benešovi a generalissimu Stalinovi. Slavnostní den byl zakončen premiérou Dalibora v divadle a lidovou veselicí na Soukenném náměstí.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Liberec - Pavlovice - slavnosti 1947 (archiv J.Hůlky)
Liberec - Pavlovice - slavnosti 1947 (archiv J.Hůlky)

I tohle je historie města. Rok 1948

První z bombasticky oslavovaných svátků práce. Libercem procházel dvě hodiny pětstřicetitisícový dva s více než 180 alegorickými vozy. Naposledy zde byly neseny podobizny Dr.E.Beneše a J.B.Tita. Toho dne byly podle hlavních měst spřátelených lidově demokratických zemí přejmenovány liberecké biografy. Z Adrie se stala Moskva, z Kapitolu Varšava, ze Zdaru Sofie, ze Slavie v Rochlici Praha a z Času Bělehrad. Poslední kino bylo poté, co se Jugoslávie vydala vlastní cestou, nazváno Lípa.

(zdroj Roman Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Stalin a Liberec... Toto gigantické dílo bylo zhotoveno z liberecké žuly (lom Ruprechtice a Rochlice). Jenom knoflík byl velikosti bochníku chleba (archiv Jiří Jan Kolner)  ....................Stalinův pomník bylo žulové sousoší v Praze na Letné. Bylo postaveno na počest sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina v období poválečného kultu osobnosti. Stálo v letech 1955–1962. Bylo největším skupinovým sousoším v Evropě. Mohutná podsklepená terasa pomníku stojí na místě dosud, roku 1991 byl na ni umístěn metronom sochaře Vratislava Karla Nováka. Podle plánů z roku 1912 měl na místě vzniknout pomník zakladatelů Sokola Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Tento pomník ale nikdy nevznikl. Před započetím výstavby Stalinova pomníku se na místě nacházel nově postavený stadion fotbalového klubu SK Slavia Praha; kvůli výstavbě pomníku byl stadion prakticky ihned po dostavění zbořen. Stavba pomníku byla zahájena 22. prosince 1949 za účasti Antonína Zápotockého. Vlastní práce na sousoší začala ale až v únoru 1952 a celé pak bylo odhaleno pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“ po setmění 1. května 1955, tj. po smrti Stalina a nedlouho před Chruščovovou kritikou Stalinova kultu osobnosti.  Sochařem byl Otakar Švec, architekty Jiří Štursa a jeho manželka Vlasta Štursová, kteří řešili podstavec a okolí pomníku. Švec a Štursa před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta T. G. Masaryka v témže místě. Projekt umístil pomník na dobře viditelné místo nad letenské vyústění Čechova mostu. Byl ztvárněn jako řada za sebou stojících postav v čele s Josifem Stalinem; za ním stály postavy pracujících. Po Stalinově levé ruce to byli zástupci sovětského lidu (dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec) a po jeho pravé ruce pak zástupci lidu československého (dělník, rolnice, novátor a vojín). Dvě z postav měly konkrétní podoby, a to Julia Fučíka a Ivana Vladimiroviče Mičurina.  Pomník ze žlutobílých opracovaných žulových kvádrů stál na rozsáhlé železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů, zapuštěné do letenského svahu. Vlastní sousoší mělo rozměry: 15,5 m výšky, 12 m šířky a 22 m délky. V základech (7 metrů pod horní hranou podstavce) je zabudováno třiadvacet základních kamenů z nejrůznějších míst republiky (například část ze základů Staroměstské radnice, čedič z Řípu, onyx z Inovce, kámen z Ležáků, česká žula ze Skutče a také část nejstarší slovanské baziliky z Velehradu). Náklady na stavbu tohoto monumentu byly 140 miliónů tehdejších korun nových (po měnové reformě v roce 1953), spotřebováno bylo 17 tisíc tun materiálu. Po vystoupení Stalinova nástupce N. S. Chruščova, který odsoudil tzv. Stalinův kult osobnosti, českoslovenští komunisté rozhodli pomník zlikvidovat. Konečné rozhodnutí znělo monument zlikvidovat částečným odstřelem. Stalo se tak v listopadu roku 1962. Destrukční práce si vyžádaly 4,5 milionu korun, dlažební kostky a nepoužitelný materiál byl odvezen do slepého ramene Vltavy u Rohanského ostrova (některé kousky však dodnes zdobí sbírky kuriozit mnoha Pražanů). Svoji funkci tak plnil pouhých sedm let. Odstřelován byl několik týdnů; celá akce byla přísně střežena, bylo zakázáno oblast fotografovat, detonace však byly slyšet po celé Praze. (zdroj wikipedie)
Stalin a Liberec... Toto gigantické dílo bylo zhotoveno z liberecké žuly (lom Ruprechtice a Rochlice). Jenom knoflík byl velikosti bochníku chleba (archiv Jiří Jan Kolner) ....................Stalinův pomník bylo žulové sousoší v Praze na Letné. Bylo postaveno na počest sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina v období poválečného kultu osobnosti. Stálo v letech 1955–1962. Bylo největším skupinovým sousoším v Evropě. Mohutná podsklepená terasa pomníku stojí na místě dosud, roku 1991 byl na ni umístěn metronom sochaře Vratislava Karla Nováka. Podle plánů z roku 1912 měl na místě vzniknout pomník zakladatelů Sokola Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Tento pomník ale nikdy nevznikl. Před započetím výstavby Stalinova pomníku se na místě nacházel nově postavený stadion fotbalového klubu SK Slavia Praha; kvůli výstavbě pomníku byl stadion prakticky ihned po dostavění zbořen. Stavba pomníku byla zahájena 22. prosince 1949 za účasti Antonína Zápotockého. Vlastní práce na sousoší začala ale až v únoru 1952 a celé pak bylo odhaleno pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“ po setmění 1. května 1955, tj. po smrti Stalina a nedlouho před Chruščovovou kritikou Stalinova kultu osobnosti. Sochařem byl Otakar Švec, architekty Jiří Štursa a jeho manželka Vlasta Štursová, kteří řešili podstavec a okolí pomníku. Švec a Štursa před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta T. G. Masaryka v témže místě. Projekt umístil pomník na dobře viditelné místo nad letenské vyústění Čechova mostu. Byl ztvárněn jako řada za sebou stojících postav v čele s Josifem Stalinem; za ním stály postavy pracujících. Po Stalinově levé ruce to byli zástupci sovětského lidu (dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec) a po jeho pravé ruce pak zástupci lidu československého (dělník, rolnice, novátor a vojín). Dvě z postav měly konkrétní podoby, a to Julia Fučíka a Ivana Vladimiroviče Mičurina. Pomník ze žlutobílých opracovaných žulových kvádrů stál na rozsáhlé železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů, zapuštěné do letenského svahu. Vlastní sousoší mělo rozměry: 15,5 m výšky, 12 m šířky a 22 m délky. V základech (7 metrů pod horní hranou podstavce) je zabudováno třiadvacet základních kamenů z nejrůznějších míst republiky (například část ze základů Staroměstské radnice, čedič z Řípu, onyx z Inovce, kámen z Ležáků, česká žula ze Skutče a také část nejstarší slovanské baziliky z Velehradu). Náklady na stavbu tohoto monumentu byly 140 miliónů tehdejších korun nových (po měnové reformě v roce 1953), spotřebováno bylo 17 tisíc tun materiálu. Po vystoupení Stalinova nástupce N. S. Chruščova, který odsoudil tzv. Stalinův kult osobnosti, českoslovenští komunisté rozhodli pomník zlikvidovat. Konečné rozhodnutí znělo monument zlikvidovat částečným odstřelem. Stalo se tak v listopadu roku 1962. Destrukční práce si vyžádaly 4,5 milionu korun, dlažební kostky a nepoužitelný materiál byl odvezen do slepého ramene Vltavy u Rohanského ostrova (některé kousky však dodnes zdobí sbírky kuriozit mnoha Pražanů). Svoji funkci tak plnil pouhých sedm let. Odstřelován byl několik týdnů; celá akce byla přísně střežena, bylo zakázáno oblast fotografovat, detonace však byly slyšet po celé Praze. (zdroj wikipedie)

Odhalení Stalinova pomníku 6.5.1955

Jednou z prvních iniciativ složeného poúnorového Svazu bojovníků za svobodu byli vybudování pomníku J.V.Stalinovi. V rámci oslav jeho sedmdesátých narozenin se konalo slavnostní poklepání na základní kámen (18.12.1949).V prostorách krajského výborů Svazu československo-sovětského přátelství na Soukenném náměstí (čp.157-II), zřízeném v bývalém automatu, byla pak 6.května 1950 zahájena výstava deseti návrhů z celostátní soutěže na pomníky generalissima včetně několika architektonických řešení. Návštěvníci hodnotili modely anketním lístkem. Peněžní sbírka probíhající v celém kraji přesáhla v květnu 1950 dva miliony korun. Výbor pro postavení pomníku pak vybral návrh Josefa Malejovského, oceněný při celostátním rozhodování 2.cenou (22 12.1950). Socha J.V.Stalina, vytesaná z broumovského pískovce, měla výšku 4,50 m. Úpravu okolního prostranství před dolními kasárnami navrhl architekt Josef Straník z Prahy. Pomník odhalil 7.10.1951 předseda KNV Liberec Jan Jelínek a jménem města ho převzala do péče předsedkyně MěstNV Emílie Knotková. Hlavní projev k 20 000 účastníků předseda NS Zdeněk Fierlinger.
Socha byla snesena teprve za druhé vlny kritiky kultu osobnosti po XXII. sjezdu KSSS v říjnu 1961. Po několik let ležela v ruprechtickém kostele, než skončila rozbitá na zavážce. Její místo zaujala nejprve plastika Žena s ratolestí libereckého sochaře Jiřího Seiferta (dnes v Lidových sadech) a potom socha vojáka odhalena 9.května 1974, na ploché pískovcové desky byly vytesány nápisy na oslavu osvobození: Tobruk, Dukla, Sokolovo, Lidice, Ležáky, Terezín, Dunkerque, 9.květen a Slovenské národní povstání, které v roce 1966 vytesal Jiří Seifert (na fotografii z 80.let). Socha byla v roce 1995 přemístěna na vojenský hřbitov.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv Luboše Mencla (1963)
archiv Luboše Mencla (1963)
archiv Luboše Mencla (1978)
archiv Luboše Mencla (1978)
archiv Luboše Mencla (1978)
archiv Luboše Mencla (1978)

1.máj v |Liberci


archiv Karla Vlacha
archiv Karla Vlacha
archiv M.Podolský
archiv M.Podolský
Husova ulice (archiv Pavel Šubrt)
Husova ulice (archiv Pavel Šubrt)
 (archiv Pavel Šubrt)
(archiv Pavel Šubrt)
archiv Luboše Mencla (1978)
archiv Luboše Mencla (1978)
Průvod na 1. máje v ulici Fügnerova v sedmdesátých letech 20. století
Průvod na 1. máje v ulici Fügnerova v sedmdesátých letech 20. století
archiv Boveraclubu
archiv Boveraclubu
archiv Boveraclubu
archiv Boveraclubu
archiv Boveraclubu
archiv Boveraclubu
1.máj z archivu Boveraclubu
1.máj z archivu Boveraclubu
(archiv Jany Ducháčkové)
(archiv Jany Ducháčkové)
Bruno právě vyhodil do povětří dům i se svou neoblíbenou vychovatelkou
Bruno právě vyhodil do povětří dům i se svou neoblíbenou vychovatelkou
Major otřesen po výbuchu u jeho auta, které zasáhl Bruno svou miniaturní raketou V2, se potácí do vily, aby úspěšného střelce a geniálního matematika potrestal.
Major otřesen po výbuchu u jeho auta, které zasáhl Bruno svou miniaturní raketou V2, se potácí do vily, aby úspěšného střelce a geniálního matematika potrestal.
Gestapo si jede pro Bruna.
Gestapo si jede pro Bruna.
Gestapo jede pro Bruna. Znalci Liberce vědí, že do vily Českého Rozhlasu se jede na druhou stranu :)
Gestapo jede pro Bruna. Znalci Liberce vědí, že do vily Českého Rozhlasu se jede na druhou stranu :)

Blbec z Xeenemünde v Liberci

Film z roku 1962 a porovnání se současností

(V Liberci se v roce 1962 natáčel film Blbec z Xeenemünde. V Hlavní roli geniálního blbce se představil Václav Sloup. Liberec si zahrál německé město za druhé světové války. Foto: Filmová Místa, Petr Ruprecht a Malý Ptica)

Musím říct, že až dnes jsem shlédl tento film. Točilo se v Alšově, Na Ladech nebo třeba pod mostem v Sokolské ulici. Tahle tragikomedie ale zanechala ve více lidech něco hlubšího. Hlavní roli - geniálního blbce Bruna (českého Rain Mana) - si zahrál mladý Václav Sloup. Původně to vzít nechtěl, ale dokopal ho k tomu jeho profesor. A zavařil mu - jak ve vztazích, tak na filmovém plátně. Kdekdo si ho s blbcem ztotožnil na další desítky let. Maminka Václava Sloupa prý 14 dní po shlédnutí filmu nevycházela na ulici, jak se styděla za postavu, kterou hrál. V čem je film tak "výjimečný"? Děj vám může připadat blbý, ale není. Navíc je závěr dosti brutální, a v ničem si scénář nezadal ani (pardon za přirovnání) s takovým Vyšším principem. Naštěstí si herec Jan Pivec (major wehrmachtu) vydupal závěr jaksi "mimo kameru" (myslím, že ve své knize hovoří o tomto jako o svém posledním filmu). Ale ještě k tomu ději. Technickou hračkou ve filmu je střela V-1, jejíž maketky si blbec Bruno odpaluje, a likviduje tak lidi, které nenávidí. Trefuje vcelku přesně (až na scénu ke konci), zatímco jeho otec nemůže přijít na správné zaměřování reálných střel. Proč to píšu - pokračovatelem V-1 byly pilotem řízené střely V-1 Reichenberg, které se naštěstí nikdy neujaly, protože představovaly sebevražednou misi (pilotovi by se nikdy nepodařilo vyskočit). A věc další - i když filmové velitelství Němců leželo jinde, při průjezdu okolo mostu v Sokolské jsem si uvědomil, že tady někde byla prováděna pěkná zvěrstva. Gestapo se tu pohybovalo mezi domem vedle knihovny, budovou hotelu Reichshof a dalšími. Jsou tu také známky podzemních chodeb a krytů a probíhaly tu v podstatě do konce války popravy...  (autor komentáře Petr Ruprecht)


Na Ladech dnes
Na Ladech dnes
Jde o vilu, ve které sídlil Český rozhlas
Jde o vilu, ve které sídlil Český rozhlas

komplet snímků z filmu Křehké vztahy z roku 1979,

který se točil v Liberci s plejádou známých herců. Kromě onoho bytu a jatek ukazuje tři perličky - obchod 1. máje naproti bývalému OD Ještěd, a dva dětmi milované obchody v 5. květnu (pro mě po dlouhé době jediná možnost, jak vidět aspoň výlohy a původní vchody). (autor příspěvku Petr Ruprecht)

u řeznictví pod podloubím
u řeznictví pod podloubím
Činžáky naproti jatkám (Americká ulice)
Činžáky naproti jatkám (Americká ulice)
Soukenné náměstí a tehdejší OZ
Soukenné náměstí a tehdejší OZ
restaurace Březová álej
restaurace Březová álej
Liberecký pěvecký sbor Ještěd v roce 1907. (archiv Katka Tanaka Procházková)
Liberecký pěvecký sbor Ještěd v roce 1907. (archiv Katka Tanaka Procházková)

Liberecký pěvecký sbor Ještěd v roce 1907 a 2019


Liberecký pěvecký sbor Ještěd v roce 2019. (archiv Katka Tanaka Procházková)
Liberecký pěvecký sbor Ještěd v roce 2019. (archiv Katka Tanaka Procházková)
1. Celostátní spartakiáda 1955 v Praze Slavnostní průvod dospělých Kraj LIBEREC  (archiv Jitky Horušické)
1. Celostátní spartakiáda 1955 v Praze Slavnostní průvod dospělých Kraj LIBEREC (archiv Jitky Horušické)

Československá spartakiáda na libereckém stadionu v roce 1980. (archiv L.Janků)

zdroj Čarověník Egona Wienera
zdroj Čarověník Egona Wienera

Přehledná chronologie libereckého školství, 1744 - 1918

Tu jsem si za dlouhých karanténních večerů dovolil sepsat trochu toho kratochvilného čtení a prohlížení na téma, ke kterému má vztah tak nějak každý. Všichni jsme chodili do školy a do nějaké konkrétní liberecké školy asi většina z nás tady ve skupině. Navíc jsem tu zahlédl rostoucí množství fotek školních budov a k nim probíhajících diskusí, tak třeba to moje album bude k věci.

Předem se omlouvám těm, kdo tady svou alma mater nenajdou. Můj přehled končí rokem 1918, protože pak už těch škol bylo moc a to album by neúnosně nabobtnalo. Rovněž o školách, které byly historicky přespolní (Pavlovice, Ruprechtice, Rochlice, Růžodol atd.), tu bohužel není nic, protože jsem čerpal z pramenů, vztahujících se k Liberci před první válkou. Upřímně, i v rámci Liberce jsem vynechával některé efemerní ústavy krátkého trvání.

Fotky nejsou moje, spíš jsem je tak porůznu ponakrad po internetu a od ostatních uživatelů tady ve skupině. Smyslem tedy není představit tu nové obrázky, ale spíš ty existující nějak logicky uspořádat a doplnit komentářem, aby lépe zapadly do svého historického kontextu. Cílem bylo sledovat spíš instituce než budovy, ale občas se to zvrtlo a je to spíš o budovách.

Autor článku Tomáš Cvrček

(zdroj - František Patočka - Liberec kdysi a dnes)
(zdroj - František Patočka - Liberec kdysi a dnes)

Perokresby - Franta Patočka 100x Liberec.

František Patočka Narozen - 10. března 1909 v Lomnici nad Popelkou. Zemřel - 30. června 1996 v Liberci. Akademický malíř, grafik, ilustrátor a pedagog. Studoval u F. Kysely na UMPRUM v Praze, věnoval se malbě, kresbě a grafice, zachycoval především zákoutí Lomnice a jejího okolí.

(zdroj foto - archiv Milda Domino)


(zdroj - František Patočka - Liberec kdysi a dnes)
(zdroj - František Patočka - Liberec kdysi a dnes)