(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Budova státních úřadů v Liberci

Někdejší sídlo okresního úřadu čp. 750-III (bývalá budova Skloexportu) představovalo největší státní zakázku v meziválečném Liberci. Poněvadž se po roce 1918 v Liberci nenašla vhodná budova, československé úřady hledaly pozemek pro novostavbu. Zakoupit se ho podařilo pro obstrukce ze strany místních nacionalistů až v roce 1925 od firmy Liebieg. Zpracováním projektu na rohové parcele v místech styku Žitavské ulice a třídy 1. máje byl v roce 1928 pověřen František Vahala. Výslednou stavbu provedlo konsorcium, složené ze dvou německých (Josef Bayer & Co., Karl Hocke) a dvou českých (Otakar Pavlů, František Zejdl) stavebních firem, zvolených tak, aby se zamezilo případným výtkám, že stát podporuje pouze české stavitele a naopak. Pětipodlažní puristický objekt s nepřehlédnutelnými klasicizujícími reminiscencemi má hlavní vchod z třídy 1. máje. Vahala ho umístil do nápaditě koncipovaného uskakujícího nároží s předsazeným schodištěm a výrazným arkýřem. V celkové koncepci budovy byl kladen důraz na monumentalitu a reprezentativní účin, neboť měla deklarovat silné postavení centrální vlády mladé republiky v "německém" městě. Význam objektu potrhuje i jeho umístění na lukrativní parcele naproti nádraží, při ústí hlavní urbanistické osy města. Nápadným prvkem prosté fasády je parter, zdůrazněný pilastry s překladem a upravený coby podnož (čímž bylo docíleno vyrovnání svažujícího se pozemku s novostavbou), sloužící k obchodním účelům. V suterénu se nacházelo vedle provozních prostorů (kotelna, uhelné sklepy) rozsáhlé skladiště celní správy, obchody, v přízemí byl situován poštovní a celní úřad a skladiště firmy Liebieg. První patro pak bylo vyhrazeno finančnímu ředitelství, druhé úřadovně okresní správy politické, třetí berní správě, čtvrté živnostenskému inspektorátu a v podkroví prádelna, žehlírna, půdy k bytům a archívy úřadů, sídlících v budově. Zadní trakt obrácený k dnešní pobočce magistrátu a autobusovému náměstí obsahovalo byty určené pro zaměstnance jednotlivých úřadů. Centrální prostor budovy tvoří prosklená dvorana. Technickým unikátem je dochovaný (a stále funkční) prvorepublikový výtah typu páternoster.

Průmyslová čtvrť pod nádražím v druhé polovině 19.století

Po napojení Liberce na železniční síť se stal Liberec - III Jeřáb nejen nejprůmyslovější části města, ale i jeho vstupní branou. Z dopravního hlediska si uchoval svoji důležitost dodnes. Podívejme se, jak se zejména rozmach průmyslového podnikání odrazil ve druhé polovině 19. století ve stavebním rozvoji v různých částech této čtvrti. Nejvíce budov výrobního charakteru vzniklo v místě, kde se nacházely podmáčené plochy po tzv. starém rybníku. Tyto plochy byly z hlediska zakládání staveb méně vhodné. Město zde po roce 1850 získalo od Clam-Gallasů část pozemků, které byly od roku 1856 rozparcelovány na stavební místa. V roce 1861 byl pro tuto část povolen regulační plán a od roku 1870 se začalo stavět. Postupným odprodejem další půdy různým podnikatelům tady vyrostlo do devadesátých let 19.století dolní průmyslové centrum zvané "Fabriksviertel" (tovární čtvrť), které se stalo postupně od osmdesátých let trvale součástí Liberce III. Čnělo v ní k nebi nejvíce komínů v Liberci a připomínalo anglický "Manchester". Na starý název této části "Teich ", upomínal až do roku 1945 hostinec "Zum alten Teiche" zřízený mezi lety 1882/1887 v čp. 374 - III na konci dnešní Tatranské ulice. V roce 1890 byl se založením dnešní Košické ulice postaven přes Nisu nový dřevěný most. Zahájením provozu nové trati Česká Lípa - Liberec byla v roce 1900 dána v užívání odbočka z dnešních libereckého vnějšího nádraží do nákladního nádraží Ústecko-Teplické dráhy (čp.411 - IV), které bylo umístěno v blízkosti hranic s touto částí Liberce III. Byl po něm nazván i nedaleký hostinec "Zum Aussig Teplitzer Bahnhof" (čp. 418 - III).

Prvním z několika velkých průmyslových podniků byla plynárna v dnešní Nitranské ulici čp. 348 - III, která sloužila až do roku 1958. Byla postavena v letech 1858 - 1859 a uvedena do provozu krátce před zavedením železniční dopravy v Liberci, kdy dodala první plyn do 214 pouličních lamp. Později k ní přibyly objekty čp. 381 (zbourán, dnes v tomto místě nová stavba v areálu firmy RWE), čp.560, v roce 1912 nově přestavěná budova čp. 603 a roku 1913 vodárenská věž, zbořená v roce 1980. Od roku 1909 patřila plynárna městu.

pokračování příště.........

(zdroj Jiří Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby, 2016)

Průmyslová čtvrť pod nádražím v druhé polovině 19.století a v první polovině 20.století .....2.část

V této části Liberce III postupně přibývaly další objekty, většinou záměřené na textilní výrobu. Nejstarší byla továrna Ferdinanda Felgenhauera v dnešní Kladenské ulici (čp. 372 - III) postavena kolem roku 1870, kterou jeho potomci provozovali do konce první světové války. Textilní výrobou se zabývala od roku 1901 firma Ludwig Back v čp. 407 - III v dnešní Mrštíkově ulici, v níž byla od roku 1884 původně koželužna. Patřil k ní objekt čp. 380 a později roku 1901 tovární budova čp. 555. V roce 1909 ji koupil Emil Deutsch a zřídil v ní mechanickou tkalcovnu, kterou vlastnil do roku 1921. Továrnu na sukno (čp.471 a čp.472 - III) v dnešní Košické ulici postavili v roce 1890 bratří Robert a Heinrich Grunerové a firma Robert Gruner zde působila patrně do roku 1918. K nejvýznamnějším průmyslovým zařízením patřila firma Neumann & Bürren, od r. 1902 C. Neumann & Söhne, která si nechala v Nitranské ulici podle projektu z roku 1885 postavil mechanickou tkalcovnu (čp. 415 - III, dnes po přestavbě Babylon). V roce 1884 si postavil v dnešní ulici U Nisy Wenzel Jantsch přádelnu a apretovnu v čp. 410 a v čp 411 - III barvírnu na sukno. Budovy koupila roku 1909 firma Wenzel F. Tschörner a provozovala v nich výrobu sukna až do roku 1945. V čp. 398 - III v dnešní Nitranské ulici a v čp. 244 U Nisy měla tkalcovny od roku 1886 do roku 1945 firma Herminghaus & Co. (dnes součást Babylonu). Známá byla firma Aubin, Protzen & Co, která si krátce po roce 1882 postavila továrnu na koberce v Mrštíkově ulici (čp. 399). V roce 1912 se rozšířila o objekt čp 638 - III a roku 1913 o čp. 579. Výroba koberců zde trvala až do počátku druhé světové války. Továrnu na výrobu mýdla si vystavěla dnešní Tatranské ulici (čp. 391 - III) před rokem 1882 firma Josef C. Meissner a vlastnila ji do roku 1945. K velkým strojírenským podnikům monarchie patřila firma Esser & Schneider (později Paul Schneider) působící od roku 1883 v Mrštíkově ulici v objektu čp. 404 - III se slévárnou až do roku 1945.

(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby, 2016)

Pohled z věže plynárny na křižovatku dnešní Děvínské a Mrštíkovy ulice před sto lety.

Vlevo přízemní objekty tramvajových garáží a za nimi část elektrárny, uprostřed budovy továrny na koberce Aubin Protzen (čp.287, 526-III). V okolních ulicích se nacházelo více než deset dalších továren a řada menších dílen. Největším podnikem byly textilky C.Neumann a Herminghaus a spol (Zdroj Liberec III - Jeřáb)

FIRMA C. NEUMANN (Nitranská čp. 415 - III)

(Neumann & Bürren, od r. 1902 C. Neumann & Söhne)

Tato firma se zabývala výrobou polovlněných podšívkových látek. Ta byla na začátku 19. století anglickým monopolem a teprve po mnoha těžkostech se výrobcům a upravovačům z porýnského Wuppertalu podařilo napodobit hedvábný lesk anglických látek. Začali je pak vyrábět a rozšiřovat pod obchodními názvy Zanela nebo Italiaklot. V Liberci začal s výrobou podšívkových látek tzv. listrů na třiceti stavech Peter Carl Neumann (1864), který si pronajal halu a zřídil pobočku mateřského podniku v Porýní. Od počátku roku 1866 přizval za společníka Carla Bůhrera, a když zjistili, že monarchie poskytuje dobré podmínky pro odbyt, založili v květnu 1869 firmu. Začínali s padesáti stavy v bývalé Hirschmannově továrně v Nákladní ulici, po třech letech už měli první stovku stavů. Roku 1882 přešel podnik pod firmu C. Neumann a synové a přestěhoval se do vlastních objektů v dnešní Nitranské ulici čp. 7' III. Velký rozvoj výroby zaznamenal začátkem století, kdy počet stavů dosáhl jednoho tisíce. V roce 1920 byla zakoupena místní soukenka firmy Gruner a její stavy přemístěny do hlavního závodu. Protože liberecký podnik nevlastnil barevnu a úpravnu, byla roku 1931 zakoupena vlnařská barevna firmy E. A. Hůbner a přeměněna na hedvábnickou barevnu, jež ovšem kapacitně stále nedostačovala. Tuzemský export a vývoz z poboček v Maďarsku a na Balkáně zajišťoval liberecký závod. Obchodovalo se hlavně s přízemi, dalším artiklem zůstaly polovlněné podšívkové látky (Serge), mohérové a listrové látky na pláště do deště. V roce 1932 měl liberecký závod 1100 zaměstnanců a barevna dalších 100. Byla to jedna z největších specializovaných továren na tyto látky na kontinentě. Měla kompletní výrobu tkanin z umělého hedvábí, speciální pánské podšívky se vyráběly na 730 stavech. Zhotovovaly se zde i krejčovské žíněnky a v provozu bylo i 30 soukenických stavů. V roce 1923 byly k dvěma obytným domům továrny s 20 byty na Monstrančním vrchu přikoupeny 4 další domy podle návrhu švýcarského architekta Pfitznera pro 20 rodin a roku 1928 bylo započato se stavbou dalších dvou domů podle návrhu žitavských architektů Löweho a Wentiga. Ještě v roce 1944 dala firma k dispozici výrobní plochu 4000 m² pro válečnou výrobu.

Po prvním znárodnění (1946) vznikl n. p. Tkalcovny hedvábí a potom n. p. Henap s ředitelstvím v Praze, pod nějž přešla kromě firmy C. Neumann a synové i sousední firma Herminghaus & Co., která měla tkalcovny od roku 1886 do roku 1945 v čp. 398 - III v dnešní Nitranské ulici a v čp. 244 - III v ulici U Nisy.

Pro velký nedostatek surovin se výroba zaměřovala především na kvantitu, méně již na kvalitu. Do roku 1948 nebyla v závodě instalována žádná nová technika. Teprve když vznikl n. p. Silka (1949), byl po roce závod modernizován 320 nástavnými tkacími automaty Hrdina. V šedesátých letech se zde vyráběly nitě mirlan. V roce 1965 se liberecký závod stal součástí n. p. Hedva Moravská Třebová a po několika letech byla zahájena modernizace tkalcovny stavy Růti, kterých bylo do roku 1973 nainstalováno na 330.

V roce 1990 proběhla privatizace. V roce1996 došlo k zániku společnosti Hedva Liberec, v roce 1997 proběhla změna vlastníka a začátek revitalizace a v roce 1998 bylo slavnostně otevřeno CENTRUM BABYLON. a.s.

(zdroj: R Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996, Jiří Bock - Liberec III - Městská ctvrť v proměnách doby, 2016, Centrum Babylon)

Myšlenka vybudování jedinečného zábavního komplexu vznikla už v roce 1996. K její realizaci se nabízela textilní továrna Hedva, v té době opuštěná a zchátralá budova o rozloze více než 30 000 m2. Díky její lokalizaci a pěší dostupnosti z centra města byla jasnou volbou pro přestavbu v "továrnu na zážitky" pro mládež i rodiny s dětmi, návštěvníky místní i zahraniční. Během tří let vznikala hrubá stavba nové liberecké dominanty, která byla postupně utvářena do finální podoby.

Babylon odstartoval svoji éru slavnostním otevřením nákupního městečka v roce 1998. Během krátké doby byla otevřena diskotéka, gastronomické provozy a Lunapark - pouťové atrakce s dětským hradem pro nejmenší. Během následujících dvou let po nutných stavebních úpravách zahájil svůj provoz Aquapark - vodní svět se čtyřmi tobogány, skluzavkami, romantickými jeskyněmi i divokou řekou, to vše ve stylu antických lázní. Pro pohodlí a klid návštěvníků byl vybudován čtyřhvězdičkový WELLNESS HOTEL BABYLON s přímým vstupem do zábavní části, konání firemních a kulturních akcí přispěla výstavba sálu EXPO.

Ruku v ruce se zábavou přichází i nezbytná relaxace. Od roku 2007 nabízí CENTRUM BABYLON možnost odpočinku a péče o duši i tělo ve Wellness centru. Nový rozměr zábavy přineslo otevření zábavně naučného science centra iQPARK. Se svým heslem "Co si vyzkoušíš, tomu porozumíš" nabízí desítky nejrůznějších exponátů z oblasti fyziky či matematiky. Tím se okamžitě stal bodem zájmu pro nejrůznější školní výlety a exkurze.

Během několika následujících let prošla střediska inovací a modernizací. S rostoucím zájmem firemní klientely byla přistavěna kongresová část hotelu, která disponuje sály různých typů i velikostí. V současnosti hotel nabízí kapacitu téměř 1000 lůžek. Plocha více než 1000 m2 - nový kongresový prostor? Nikoliv, tak rozlehlé je nyní Wellness centrum, kde si můžete užít sauny, tepidárum, masáže, zábaly, vířivky, Sauna klub Afrikána pro soukromé akce... Co by mohlo být lepší pro fyzickou i duševní pohodu. Chtělo by to něco " více extra"? Co takhle 4D KINO, Laser shot, Bowling, Laser game, zrekonstruovaný Aquapark do stylu příběhů Julese Verna a k tomu jedinečná laserová show, první svého druhu v České republice... Na to jeden den stačit nebude...

Stejně jako je jméno Babylon spojeno se směsicí jazyků a národností, i pro ten liberecký je specifická všestrannost a pestrost, kterou jedni vítají a druzí zavrhují. Stále však bude Babylon místem, kam se lidé rádi vracejí pro jeho originalitu a nevšední atmosféru.

(zdroj: https://www.centrumbabylon.cz/ )

MENŠINOVÝ DŮM

Benzínové čerpací stanice (30.léta)

Neustále rostoucí automobilový provoz vyžadoval další služby. Od druhé poloviny dvacátých let rostl v Liberci počet nové zřizovaných benzínových čerpacích stanic. Jedna z prvních byla postavena roku 1926 v Horním Růžodole firmou American Petroleum Company of Czechoslovakia, od níž převzala veškeré benzínové obchody a projekty firma Vacuum Oil Company, a.s., Praha. V roce 1929 zřídila a.s. Fistag Praha před harcovským hostincem U slunce v dnešní ulici Svobody další pumpu, postavenou libereckou firmou Robert a Ernst Peukerovi. Tatáž společnost zřídila čerpací stanici ve Starých Pracovnících (22.1.1930). Roku 1931 začala prodávat benzin firma Naphtacompanie, a.s. Praha, v Harcově nedaleko hostince U města Zhořelci. Služby nabízela i řada dalších stanic. Jednu z nich, na rohu dnešních ulic M.Horákové A Košické, vidíme na snímku.
Na dolní fotografii je čerpací a servisní stanice na libereckém veletrhu 1934.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Nákladní ulice

Děkuji Michal Bednář za bleskurychlé určení a přikládám srovnávací aktuální foto!!! Měl bych tu opět jednu fotografii od americké fotožurnalistky Margaret Bourke-White (první fotografka známého časopisu LIFE). Jedná se o méně známé foto z její velké série fotografií, které pořídila roku 1938 při své návštěvě Liberce. Popisek k fotografii ve volném překladu zní: "* Obyvatelé Liberce stojí na nákladním voze, tak aby dobře viděli příjezd A.H. do města dne 2.12.1938*". Poznal by někdo kde tato fotografie byla pořízena? Ještě bych rád poprosil místní lidové politology, aby se zdrželi svých fundovaných komentářů, ale raději nám pomohli určit přesnou lokaci místa. (autor článku Hans Oldskull)

Liberecké nádraží začátkem minulého století

Původní vzhled nádraží, postavené roku 1859 pro Pardubicko-libereckou a Žitavsko-libereckou dráhu je na poslednicích jen vzácně. Častější záběry na průčelí jsou až po přestavbě v roce 1906. Vzácné jsou rovněž pohlednice zachycující interiéry, nástupiště či kolejiště s vlakovými soupravami.
Trať z Pardubic do Liberec byla zprovozněna 1.května 1859.
Náklady na výstavbu nádraží částečně hradila i saská železnice, a to částkou 48 tisíc tolarů .
První vlak této společnosti přijel z Žitavy do Liberce 1.prosince téhož roku.
V roce 1875 přibylo spojení do Černous a v roce 1888 následovala trať do Jablonce nad Nisou.
Poslední trať z České Lípy do Liberce, postavená významnou společností Ústecko-teplické dráhy, byla zaústěna do nádraží až v roce 1903,přestože byla zprovozněna už v roce 1900.
Téměř 3 roky totiž končila bývalé stanici Růžodol a po spojení s centrem města sloužila tramvajová trať do Rochlice.
Železniční uzel i nádraží prodělaly celou řadu přestaveb, z nichž nejrozsáhlejší byla dokončena při příležitosti Výstavy českých Němců 1906.
Tehdy bylo nádraží rozšířeno, řada budov stržena a nahrazena novými.
Původní návrh vybudovat tunel pod tělesem dráhy, který by propojoval část tehdy ještě samostatných obcí jihozápadně od města, nebyl realizován.
Spojení musela i nadále postačit lávka pro pěší, která však byla úplně přestavěna a sloužila až do roku 1990.
Při přestavbě,na níž se podílely všechny železniční společnosti a která stála tehdy 5,6 miliónů korun, bylo zřízeno nové kolejiště a nástupiště . Vznikla nová budova, tzv.Ostrov, s rozsáhlým zázemím pro cestující, s dopravní kanceláří a restaurací s velkým sálem. Stavební úpravy neminuly ani původní budovu, kde byly zbudovány nové pokladny, úřední místnosti, policejní stanice, služební byty, obchody, holičství a prosperující restaurace s hostinskými pokoji.
Nádražní hostinec byl ve své době jedním z významných center kulturního i společenského života ve městě.
K nástupištím vedly podchody ,které slouží dodnes.
Severní křídlo budovy patřilo až do roku 1945 saské dráze, provozující na našem území jednu že svých tří železničních tras, s to dost frekventovanou trať z Žitavy do Liberce. 

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Čtvrt století staré zátiší z libereckého pátého nástupiště jsem již před časem zveřejnil v "železniční" skupině, ale tu patrně většina z vás nesleduje...
Schválně - kdo si pamatuje na legendární nápis "PŘECHOD POUZE PRO ZAMĚSTNANCE STANICE ČSD A POŠTY" (a na příslušníky OSOŽ vybírající pokuty)? (autor Miroslav Fogl)

26. -27.10.2008.

Když tady řešíte lávku/podchod, tak se musím vyjádřit. Každopádně se měla postavit náhrada před zbouráním a ne nás nechat chodit téměř 20 let přes koleje! Nebýt toho povedeného MS, tak by asi žádná náhrada nebyla. Podchod se stavěl na poslední chvíli, protože snílkové na radnici očekávali davy návštěvníků od vlaků z Polska a Německa, jak proudí k pekárnám, kde na ně měly čekat autobusy, které je dovezou až k můstkům. (jiří Holeček)

Tunely

(archiv Petr Ruprecht)

Město nechalo opravit dům u autobusáku. Vznikly tu sociální byty

autobusové nádraží a okolí - Vaňurova ulice a třída 1.máje v roce 1988 a 2020.

Autobusové nádraží ČSAD ve Vaňurově ulici v roce 1970.

Tehdy denně vyjíždělo přes 200 spojů na 28 linkách, z toho 7 dálkových.

(zdroj Liberec slovem a obrazem 1945 - 1970)

Bourání v Žitavské ulici

Liberecká dělnická pekárna

Pekárna byla družstevním podnikem pekařských dělníků. Snímek ji zachytil před podstatným rozšířením, které si koncem války vynutily dodávky chleba do zajateckého tábora. Za první republiky o ni sváděli boj komunisté se sociálními demokraty..

Na začátku roku 1931 byla pekárna prodána soukromníkovi, další úpravy provedl roku 1934 Josef Zeppler. Po znárodnění se pekárna stala součástí n. p. Severočeské pekárny a cukrárny, provoz byl ukončen v roce 1992. Budovy jsou pronajímány, původní zařízení je z velké části zničeno.

(Zdroj: Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997 a   https://www.industrialnitopografie.cz    )

Luční" mlýn, předchůdce Hirschmannova mlýna

Mlýn patřil ke starým průmyslovým objektům, který v roce 1857 získal pekař Anton Hirschmann.
V roce 1876 ho přestavěl na parní pohon (Dampfmühle) a provozoval v něm do roku 1893 pekárnu. Po jejím zrušení byla budova zvýšena o dvě poschodí, přibyla k ní vodní turbína a v roce 1897 sklad.
Po požáru v roce 1909 byl mlýn nově přestavěn.
Mlýn firmy A. Hirschmann si udržel po celou první republiku postavení největšího ze čtyř mlýnů na mouku na Liberecku. Potomci A. Hirschmanna a jejich příbuzní drželi firmu až do roku 1945.
(citace z knihy Jiřího Bocka: Liberec III Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby).

Dnes objekty patří společnosti Brookdale s.r.o. V citlivě zrekonstruovaném bývalém mlýně se nachází mimo jiné také restaurace.

škola Na Jeřábu (Kranichschule)

Liberecké jatky

v roce 1909

Za starých časů se prováděla v Liberci se souhlasem městské správy pouze soukromá porážka dobytka. Až roku 1878 podalo společenství řezníků žádost o zřízení veřejných městských jatek. Město poskytlo pro tyto účely objekty zrušené slévárny čp.420 - I ve Zhořelecké ulici (později Městský dvůr). Následujícího roku se tu porazilo 774 kusů velkého a 6108 kusů drobného dobytka. Prostory se ale zanedlouho ukázaly nevyhovující po stránce hygienické i provozní. Bylo proto rozhodnuto postavit nové specializované budovy jatek na nejižnějším cípu tehdejšího katastru Liberce, Na Jeřábu. Podle projektu R. Simona a Adolfa Kaulferse je v letech 1890-97 postavil Adolf Bürger. Závod zahrnuje osm objektů rozmístěných na obdélníkové parcele podél dnešní Americké ulice. Celému komplexu vévodí uprostřed věžovitá budova kotelny s vodojemem na vrcholu. Zajímavou ukázkou secesní architektury je také druhá základní stavba, objekt porážky a chladíren. K východní straně závodu byla přivedena železniční vlečka z nádraží Janův Důl. Vybavení bylo v době zahájení provozu jedno z nejlepších v Čechách. Kapacita jatek stačila dlouho pokrýt potřeby širokého okolí Liberce.
Na konci minulého století využíval značně zrekobstruované objekty Liberecký masný podnik, a.s. Provedl modernizaci, při níž bylo vzácně dbáno na zachování původní secesní architektury. Výhledově se uvažovalo o přebudování celého závodu tak, aby zabezpečoval komplexní masnou výrobu od porážky až po prodej vlastních výrobků.

Pozn. Članek byl psán v roce 1996 a bohužel dnes je situace úplně jiná, než se tehdy plánovalo.

(zdroj Kniha o Liberci)

To mi připomíná jeden polský film, kdy rodina chce ze socialistického Polska poslat fotku příbuzným do USA, kam před válkou emigrovali. Tak také fotí barák, a do oken dají všechno, co mají, aby demonstrovali jak se mají dobře, i na televizor se najde místo .(Leoš Kobr)

Zlínská ulice 630/3 v roce 1922 a 2020

(archiv Jaroslav Hůlka )