Vodní toky v dolním centru

Projekt na regulaci Nisy byl podán prvně roku 1857, propracované řešení vzniklo ale až po povodni 1897. To už byly při stavbě mostů zregulovány dílčí úseky (např mezi ulicí 1.máje a Orlí). Objemný projekt regulace toku v hranicích města o celkové délce 3,4 km obdržel roku 1903 vodoprávní schválení, ale ještě 5 let trvalo dohadování ohledně státního a zemského příspěvku. První část prací byla ukončena se zdržením zaviněným nedostatkem státních subvencí roku 1915. Zahrnovala mj. vyzdění břehů pod Keilovým vrchem až k mostu v Jungmanově ulici. Odtud až za most v Chrastavské ulici k dnešnímu hřišti Slovanu byly břehy jenom zešikmeny a z části obloženy lomovým kamenem. Památkou na meandrovitý tok zůstala jen hranice mezi druhou a třetí městskou čtvrtí, sledující ještě několik desetiletí po napřímení toku průběh původního koryta. Práce pokračovaly dál po válce a roku 1927 byly z celkové délky hotovy asi dvě třetiny. Na snímcích vidíme záplavu Na Bídě a okolí jezu v místech dnešního Krajského úřadu, od nehož vedl náhon ulicí U Splavu do nádrže na Soukenném náměstí.
Kromě Nisy byl regulován v několika etapách i Harcovský potok. Regulace Jizerského potoka, přijatá vodoprávně roku 1898, se uskutečňovala po malých etapách do roku 1927.

(Zdroj Kniha o Liberci)

Františkovská ulice

v roce 1929

Představu o zástavbě ulice ještě po první světové válce dává přízemní domek (čp.230 III) v popředí. Původně dřevěný domek, postavený zde roku 1826 soukeníkem I. Waltzmannem, přestavěl na zděný další soukeník J.Löffer (1850). Poslední nájemník F.Čmelík byl vystěhován v roce 1929 a dům byl ještě v témže roce zbourán. Na jeho místě se pak zřídil vstup do závodu Tefa, dnešní Preciosy.
Vedlejší třípodlažní, původně obytný dům s obchody v přízemí (čp. 262-III) byl postaven roku 1917 stavitelem Alfredem Hübnerem pro továrníka Bruno Fritsche. Předtím zde stál dřevěný domek, který dostal roku 1802 zděnou podobu, nelišící se příliš od sousedního stavení. V roce 1907 ho vykoupilo město v souvislosti s regulací Nisy. Dnes zde má kanceláře provoz závodu 03 podniku Preciosa, a.s., výroba bižuterních kamenů, jehož hlavní pozdně secesní objekt vyčnívá úplně vpravo za sloupem tramvajové troleje.
Podniku patří i dům čp. 73 - III, přeměněný na ordinaci závodního lékaře, z něhož vidíme na pravém okraji snímku vystupovat roh.

(Zdroj Kniha o Liberci, rok 1996)

V sedmdesátých letech měla Preciosa reklamu v podobě KOČKY na domě ve Františkovské ulici .

Demuthova továrna (litografie, 1862)

Příslušníci rodu Demuthů patřili mezi přední liberecké podnikatele. Anton Bernard Demuth, první šéf v roce 1808 založené obchodní firmy Anton Demuth a synové, převzal po smrti tchána Gottfrieda Hölzera (1826) velkou část jeho klientely a vedl obchod tak úspěšně, že mohl roku 1835 koupit patnáct let starý rochlický mlýn (čp.60) Franze Simona a zavést tu tovární výrobu suken, na niž získal po jedenácti letech c.k. zemské privilegium. Naproti dnes už bývalému kinu Lípa pak postavil na místě 4 domů továrnu na jemná sukna (1842), kterou po deseti letech rozšířil do podoby zachycené na obrázku. Hlavní, na sebe navazující objekty (čp.112-III, 113-III) stojí podél přepadu z Harcovského potoka, který vede těsně za nimi k Nise.
Býval zde sklad, třídírna vlny, prádelna, tkalcovna a dekatovací dílna vybavená parním strojem (16 HP). Další přestavbu provedl v roce 1870 Anton Ferdinand Miksch a roku 1909 bylo průčelí do náměstí seříznuto.
Nalevo na rohu Hrazené ulice je dům čp. 76 - III s bytem majitele, kancelářemi a vzorkovnou. Roku 1908 ho koupil Bohdan Zeliský a přeměnil na obchodní dům.
Byla zde i Česká banka (od roku 1911) a vývěsky tu měly i některé české spolky (Výrobní družstvo dělníků krejčovských, Klub českých turistů, Sportovní klub Liberec, Sokol, Česká beseda ad...). Na pravém okraji obrázku je zachycena hasičská zbrojnice postavená nad Harcovským potokem.
Anton Demuth st. rozšířil podnik přikoupením rochlické přádelny (1856) a staré cechovní barvírny (1857). Jeho syn dostal za zásluhy o povznesení průmyslu rytířský kříž (1886).

(Zdroj Kniha o Liberci)

Na dalším kolorovaném snímku z archivu Jany Ducháčkové je regulace Harcovského potoka v roce 1928, v pozadí snimku je bývalá Demulthova továrna s již seŕíznutým průčelím. Dnes v této budově sídlí Equa Bank.

Čekající

V Liberci stojí dosud továrny, které čekají na své objevení. Jedním z takových objektů je Demuthova továrna na třídě 1. máje. Je prakticky jedinou dochovanou tovární budovou v centru Liberce, která si zároveň alespoň zčásti nese nádech prvopočátků průmyslové výroby. Stojí v bloku domů mezi ulicemi 1. máje, Barvířskou a Hrazenou. Továrnu nechala postavit firma Anton Demuth, který patřil do první generace továrníků-obchodníků. Společnost založil Anton Bernard Demuth již v roce 1808 a v roce 1826 převzal i klientelu svého tchána Gottfriede Mölera patřícího do stejné skupiny obchodních a továrních pionýrů. V roce 1835 koupil rochlický mlýn, který přestavěl na dodnes existující továrnu stojící nedaleko Poštovního náměstí. A v roce 1842 konečně nechal postavit další tovární blok v samém centru Liberce. V roce 1852 je továrna na třídě 1. máje dále rozšířena. Další přestavba proběhla pod dohledem architekta Antona Ferdinanda Miksche v roce 1870. Zaříznutí jedné budovy tak, aby vyhovovala uliční linii, proběhlo v roce 1909. Objekt s dochovanou empírovou hlavní budovou je dnes nenápadně schován ve vnitřním bloku. Pouze mladší zešikmená část z roku 1909 je obrácena do ulice a málokdo z kolemjdoucích tuší vnitřní průmyslový prostor. O tom, že je to bývalá Demuthova továrna ví a tuší snad jen odborníci a vzdělaná veřejnost. Nenápadnost továrny je dána její velikostí, která nepřesáhla hmotu ostatních budov. Původní dvůr dnes tvoří blok nevýrazných domů, ale bližší pohled odhalí původní fasádu, kterou lze spatřit v Anschiringerově albu továren. Trojúhelníkový empírový štít je sice narušen dostavbou "kumbálu" strojovny výtahu, ale stále nese i kulaté okno štítových hodin. I další detaily vypovídají jediné: Spolu se Schmidtovou továrnou na Papírovém náměstí se jedná o snad o nejzachovalejší tovární objekt z první poloviny 19. století v Liberci. A čeká na své objevení. (autor Ivan Rous, 2013)

Liberecká kina

Z první republiky zdědil poválečný Liberec celkem devět kin. K 1. květnu 1948 dostala jména podle hlavních měst spřátelených států:
z Adrie se stala Moskva,
z Kapitolu Varšava,
ze Zdaru Sofia,
ze Slavie v Rochlici Praha a z Času Bělehrad, který byl poté, co se Jugoslávie rozhodla jít vlastní politickou cestou, změněn na Lípa.
Posledním klasickým biografem, který v Liberci vznikl, byl Máj, jenž už žádné jméno hlavního města nenesl. Otevřen byl v roce 1975 ve společenském středisku Centrum na Králově Háji.

Prázdné, tiché a opuštěné. Tak slavilo v roce 2014 liberecké kino Lípa stoleté výročí, ale po letech chátrání v roce 2020 rozkvetla, z bývalého kina v Liberci je luxusní klub

Liberecký biograf Kammerspiele, dnešní kino Lípa, před sto lety slavnostně uvítal první diváky. Významné výročí neslaví v nejlepší kondici: momentálně je biograf zavřený. Skončil v tichu a zapomnění a nikdo neví, jaký bude jeho další osud.

Zatímco dřív byla kina (a divadla) téměř jediným centrem kulturního dění, dnes si může vybrat kdokoliv zábavu podle libosti u televize či internetu. A definitivní smrtící ránu do vazu klasickým biografům, Lípu nevyjímaje, zasadila multikina.

Filmový klub v Liberci, který dříve program v Lípě spravoval, odsud odešel před necelými dvěma lety.

"Opustili jsme kino poté, co jsme se s městem nedohodli na podpoře. Přesunuli jsme se a nyní promítáme ve vratislavickém kulturním centru 101010," uvedla za Filmový klub Martina Šumová.

Technické vybavení nicméně v biografu zůstalo. "Všechno tam je," potvrdila Šumová. "Ozvučení bylo sice naše, ale dohodli jsme se s městem, že jej tam zatím necháme. Vůbec netuším, jaké má s kinem město záměry."

Město žádné záměry momentálně nemá. "Liberec prodal budovu, kde je kino Lípa, v roce 1998 s tím, že patnáct let má privilegium provozovat kino. Patnáct let uplynulo, tudíž město nemá s kinem žádné plány. Ale gratulujeme k výročí, i když jak víme, doba kamenným biografům nepřeje. Stačí starosti s jedním klasickým kinem, Varšavou," uvedl náměstek liberecké primátorky Kamil Jan Svoboda.

Kino začalo fungovat 31. ledna 1914 coby Komorní kino, německy Kammerspiele. Ať už se jmenovalo Čas, Bělehrad nebo Lípa, mířily sem rok co rok tisíce diváků.

V době, kdy do města roku 2008 vstoupilo první multikino v obchodním centru Nisa a přetáhlo biografům většinu diváků, hledalo kino Lípa cestu v promítání nekomerčních snímků pro náročné diváky. Dlouho to bohužel nevydrželo.

"Hráli jsme filmy, které nedávala multikina, protože nebyly komerčně zajímavé. Poslední dobou se i návštěvnost mírně zvýšila, lidé jakoby tušili konec kina. Program byl jistě zajímavý jak třeba pro důchodce, tak večer pro klubové publikum. Do budoucna bychom ale stejně měli problém, chyběla nám digitální technologie. A distributoři končí s výrobou pětatřicítkových kopií," řekl tehdy vedoucí Filmového klubu v Liberci Miroslav Randák.

Kino s názvem Lípa už přitom měl Liberec za první republiky; jmenoval se tak biograf v družstevním Lidovém domě ve Šlikově ulici. Bylo to společenské a kulturní centrum českých obyvatel Růžodolu a Rochlice.

V tamní Lípě se proto hrály především české filmy: v roce 1935 bylo z 52 filmů 32 domácí produkce. Po válce už ale k obnově kina nedošlo.

Autor: Jan Mikulička, rok 2014

Lípa po letech chátrání v roce 2020 rozkvetla, z bývalého kina v Liberci je luxusní klub

Řady tvrdých sedaček jsou pryč, promítací plátno nahradila obří LED obrazovka a místo stánku s popcornem stojí jeden ze tří bohatě vybavených barových pultů. Bývalé Kino Lípa v Liberci dostalo injekci živé vody v podobě 15 milionů korun a stal se z něj moderní hudební Klub Lípa.

Za proměnou ošuntělého biografu na luxusní podnik stojí dvojice libereckých podnikatelů Martin Hřebík a Jan Fanta, kteří již několik barů a diskoték provozují.

"Impulsem byl pro nás konec oblíbeného klubu Huť v Lidových sadech. Věděli jsme, že lidé budou hledat alternativu. Chtěli jsme nabídnout zábavu v prostředí, které doposud v Liberci nebylo," vysvětluje Hřebík. Podle něj se tak z Lípy stal nejmodernější klub na sever od Prahy.

Hřebík přiznává, že přestavba 106 let staré budovy nebyla laciná. "Nákup bývalého kina stál 10 milionů, rekonstrukce zhruba 15 milionů."

A je to vidět. Hlavnímu sálu dominuje obří obrazovka, její sestřičky lemují chodby a pánové je najdou dokonce nad pisoáry. V interiéru nechybí kilometry diodových pásů, nábytek na míru nebo nápadité lustry.

Dělníci se propadli do trezoru banky

Spoustu nákladných věcí však návštěvníci vůbec neuvidí. "Z kina zůstala v podstatě jenom skořápka. Všechno je nově udělané. Museli jsme i lít podlahy, aby se nepropadly," popisuje majitel a zmiňuje horké chvilky, které při rekonstrukci nastaly.

"Stavební práce po předchozích majitelích byly dost zfušované. Několikrát jsme se propadli do trezoru banky, která sídlí pod námi. Jindy praskla voda a natekla do hracích přístrojů sousedního kasína." Přestavba trvala zhruba rok a majitelé se kvůli ní museli zadlužit.

"Podnikáme deset let a nikdy jsme se nezadlužili. Ale tady už to nešlo, tak jsme si museli půjčit," přibližuje Hřebík. Když měl klub zkraje jara otvírat, přišla koronakrize. Hřebík s Fantou tak ze dne na den museli zavřít všechny podniky. "Jsme bez peněz. Jak firma, tak i já osobně. Musel jsem prodat nějaké nemovitosti, auto...," stýská si Hřebík.

Přesto věří, že právě Lípa může jeho podnikání znovu nastartovat. "Rozhodně to není jen nová diskotéka, jak si možná spousta lidí myslí. Pochopitelně taneční party tu budou, ale vedle toho chceme přinášet i živé koncerty mnoha žánrů. Prostor nabídneme i regionálním kapelám, uvažujeme o standup comedy večerech," vypočítává Hřebík.

Díky moderní technice ale klub může posloužit i ke konání besed, přednášek, workshopů nebo menších konferencí.

Ven neunikne ani hlásek

Především koncerty a taneční party můžou vyvolávat otázku, zda se hluk nebude šířit do okolí. "Už před těmi 106 lety to tak dokonale postavili, že ven není slyšet vůbec nic. A to tady máme aparaturu za milion," ubezpečuje Hřebík. Protihluková skla najdou návštěvníci i uvnitř klubu. Oddělují velký sál od malého. Ten se nachází v místě bývalé promítací místnosti a člověk z něj má podobný výhled jako promítač za časů největší slávy kina.

Klub Lípa přivítá první návštěvníky v pátek večer. Za sebou už ale má zatěžkávací zkoušku, při které se jako hlavní hvězda představil populární zpěvák Sebastian.

"Je to tu hezké, zvuk mi přijde dobrý. Tak doufám, že se klukům bude dařit, přeji jim to," vzkazuje majitelům liberecký rodák.

Autor: Jan Pešek

Nároží ulic Jánské a Nádražní (dnes třída 1.máje) počátkem 20.století a v současnosti

Před budovou banky stávala až do roku 1957 hospoda Starý Liberec (čp. 67 - III), původně obytný domek z roku 1801. Když ho koupila Česká beseda v roce 1864, aby si na jeho místě vybudovala svůj stánek, byla její žádost z regulačních důvodů zamítnuta a domek po dvou letech určen k demolici. Přesto odolal a roku 1870 v něm byla otevřena zmíněná hospoda.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Zaniklá Švédská ulice a okolí (třída1. máje a Jánská ulice)

1985 (archiv Boveraclubu)

Budova Rakouského úvěrového ústavu pro obchod a živnost na třídě 1.máje (před rokem 1918)

Souběžně s rozvojem průmyslu, obchodu a stavebním rozmachem se v celém Liberci rozvíjelo i peněžnictví.

Nejstarším peněžním ústavem byla liberecká spořitelna, která byla založena 19.12.1853. První banka zde byla založena až v roce 1872 a po přelomu století se začaly objevovat i další filiálky velkých bank. Architektonicky nejvýznamnější je modernisticky pojatý bankovní palác (čp. 79 - III), otevřený v roce 1913 na dnešní třídě 1.máje jako filiálky Rakouského úvěrového ústavu pro obchod a průmysl (V roce 1919 zde byla pobočka České eskomptní banky a Úvěrového ústavu v Praze, za druhé světové války Drážďánská banka. Po válce ji vlastnilo město, pak byla sídlem OV KSČ, redakce novin Vpřed a dalších organizací a po roce 1989 zde sídlí Česká obchodní banka)

(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb - Městská čtvrť v proměnách doby, 2016 )

Proměna uličky U Nisy (14.10.1978 , 1986)

Dnes již neexistující Švédská ulice spojovala třídu 1.máje s Náchodskou ulicí. Její zástavbu ukončovaly u mostu přes Nisu dva objekty obchodního domu Müller (čp. 86 a 88 - IV).
Byly postaveny v roce 1888 a novorenesanční podobu jim dal stavitel Paul Wagler. Po roce 1945 dostal obchodní dům pojmenování Ještěd, které pak bylo přeneseno na novou stavbu opodál. Po rozšíření mostu přes Nisu (1958) se stal nárožní dům nepříjemnou dopravní překážkou, a proto v něm byl proražen průchod. Oba uvedené domy musely spolu s dalšími ustoupit novému Domu kultury (projekt arch. Pavel Vaneček, dokončen 1985).

(zdroj R.Karpaš a kolektiv Kniha o Liberci, 1996)

Trafika v nádražní ulici v 30.letech minulého století

Anna Nováková před svou trafikou, vklíněnou mezi nárožní dům ulice Na Rybníčku a dům č.28 v ulici 1.máje. Okolí je zachyceno na druhé fotografii, prodejna je ovšem zasunuta za frontou domů vlevo. Dnes v těchto místech stojí banka. Na rubu svého snímku si poznamenala, že trafiku získala 25.4.1924, 4.října 1938 se musela odstěhovat do Turnova ,kde vedla jinou trafiku od 15.7.1939 jinou trafiku. Původní otevřela znovu 1.prosince 1945 a do důchodu odešla 1.října 1955. Na stánku jsou vystaveny vedle pohlednic také noviny a časopisy: Kriegsgefangene, Freigeist, Proletář, Univerzální zpravodaj, Erzähler, Der grade Michel a Die Woche.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Rozšiřování dnešní třídy 1.máje

Zástavby u mostu přes Nisu tvořila dlouho nepříjemné dopravní hrdlo, dobře patrné na prvním snimku. Na druhém je odstraněna největší překážka, do vozovky vystupující hotel National na nároží ulice Na Rybníčku (1953) a proti němu, při odbočce ulice U Nisy, je další uvolněná plocha po zbořeném domě čp.84-III. O stísněnosti tohoto prostoru svědčí i to, že do vozovky v Tatranské ulici mohly tramvaje odbočovat jen ve směru k nádraží. Dvoukolejná odbočka, jak ji známe dnes, byla vybudována až roku 1959. To už bylo po demolicí bývalé Herknerovy továrny (1957), z níž vidíme nárožní věžovitou nástavbu, a rozšíření mostu přes Nisu (1958) (zdroj Kniha o Liberci)

Třída 1.máje

V šedesátých letech začala masivní bytová výstavba panelových sídlišť. V roce 1964 začala velkoryse pojatá přestavba prostoru mezi ulicemi Na Rybníčku, 1.máje, Vaňurovou a Františkovskou, označovaná jako sídliště Pod nádražím. Vyrostla nejprve skupina čtyř třináctipodlažních věžáků lemujících třídu 1
máje v dostatečném odstupu od vozovky (čp. 56, čp. 64, čp. 62 a čp. 48 - III). Znamenala plošnou likvidaci velké části staré zástavby a místo ní zde byly do sedmdesátých let rozmístěny další řadové šesti až osmipodlažní domy (čp. 813 , čp. 820, čp. 89, čp. 91, čp. 208, čp. 163, čp. 165 - III) včetně mateřské školy, jeslí a pavilonu služeb (čp. 836, čp. 849 - III). Zůstalo tu zachováno pouze několik starých objektů. Těžba uranu se projevila velkými investičními stavbami také v Liberci. Pod nádražím vyrostla v roce 1966 - 1967 budova ředitelství Geologického průzkumu( tzv. "Uran"), kde byla v přízemí zřízena prodejna potravin a později bufet (čp. 108 - III), dnes je v něm umístěn odbor sociální péče Magistrátu města Liberec).
Také jižní část třídy 1.máje změnila v sedmdesátých letech 20.století svůj vzhled. Na místě již dříve zbořených domů byla postavena v letech 1976 - 1978 budova pozemních staveb (čp. 97 - III, dnes je v části objektu umístěn Finanční úřad a sídlí tu řada dalších objektů), navazující na hotel Imperial.
V roce 1979 zanikla odstavná tramvajová kolej u nádraží, poslední zbytek původní stanice z roku 1897.
Na konci osmdesátých let měl být na třídě 1.máje zbořen celý blok s kinem Lípa a na volné ploše mělo vzniknout náměstí tzv. dolní centrum s budovou KSČ, kulturním domem a obchodním domem Ještěd. Naštěstí byl postaven v letech 1986 - 1989 na místě dvou domů čp. 77 a 78 - III pouze Dům politické výchovy (čp. 870 - III), provozně napojený na sídlo OV KSČ (čp. 79). Byl posledním domem postaveným v Liberci III před listopadem 1989. (Po roce 1989 se stal majetkem města a byl přidělen Státní jazykové škole, která se léta tísnila v několika malých místnostech v Pražské ulici (čp. 21). Dnes slouží pro potřeby Technické univerzity v Liberci .)

(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby, 2016)

Palac City v ulici U Jezu

Státní výzkumný ústav textilní (SVÚT) byl založen roku 1962

dodatek Pavla Šípka:

Původní SVÚT v Liberci sídlilo v Náchodské ulici, textilní provoz byl U Nisy 17(nynější Babylon), později na Zdeňka Nedlého 80(Horáková - Dnes Urban sport) teprve po kolaudaci výškové budovy v roce 1975 se výzkumák přestěhoval, mimo mokrého provozu na Horákové a textilních provozů U Nisy, do nové budovy. SVÚT patřilo pod MP ČR, v roce 1990 vznikl státní podniku. V roce 1992 vzniklo SVUTs.r.o. za účelem privatizace s.p. V roce 1998 bylo SVÚT rozděleno rozhodnutím vlády ČR na část pro KÚ Libereckého kraje a část pro privatizaci, čtyřpodlažní budova navazující na výşkovou budovu a budova U Nisy 17 byla námi zprivatizována v roce 1998.

V letech 2000-04 proběhla konverze budovy pro potřeby Krajského úřadu. K ní byla přizvána architektonická kancelář SIAL pod vedením Karla Novotného. Ačkoliv budova SVÚT není památkově chráněna, jedná se o citlivou rekonstrukci zachovávající mašinistický zjev budovy (vyjádřený mostním pouzdrem pro vzduchotechniku nad střešní terasou) a dělení pater kordonovou římsou. Skleněná okna mezi římsami byla kvůli energetickým úsporám nahrazena kvalitnějšími, změnil se také vstup do budovy. Největší zásah se projevil v dispozicích a interiéru budovy.
V roce 2009 prošel generální opravou také páternoster z roku 1971, který je se svou výškou 56,8m a 16 stanicemi nejvyšším výtahem s nepřetržitým pohybem v ČR. Výtah tvoří systém 35 dřevěných kabin v ocelovém rámu zavěšený na dvou masivních řetězových smyčkách. Poháněný je přes převodovky elektromotorem. Kabiny jsou určeny maximálně pro dvě osoby a pohybují se stálou rychlostí 0,3 metru za sekundu. Nosnost plně zatíženého výtahu je 5600 kilogramů. Za hodinu může liberecký páternoster přepravit z jednoho nástupního místa až 480 lidí. (zdroj archiweb, foto z knihy Jiří Křížek - Liberecký mrakodrap)

Ulice U Besedy (30.létá 20.století)

Ulice U Besedy, původně zvaná Školní, vznikla až po vybudování školy v Orlí ulici (1873). Vlevo vidíme spadat do Nisy zadní trakty nárožního domu čp. 147 - III, využívané firmou Gustav Pfohl, prodej barev, laků a štětců (založena 1927). Na pravé straně stojí před budovou školy novorenesanční vila stavitele Ferdinanda Scholze z roku 1885 (čp. 414 - III, dnes SIAL).

(zdroj Kniha o Liberci)

Původní a secesně přestavěný národní dům

(26.3 1904 a 1915, 1912 a 10.1.1943)

Roku 1887 koupila Česká beseda od paní Kateřiny Jakobové dům čp.143-III, obrácený průčelím do ulice Na Rybníčku. Postavil ho v roce 1810 soukeník Filip Jakob. Kromě České besedy zde našly útočiště další spolky, jejichž vývěsní tabule jsou upevněny na průčelí. Na snímku se vlevo rýsuje vysoký boční štít sousedního nárožního domu čp.141-III, vpravo část přístavby se sálem z roku 1888. Uprostřed v dlouhém kabátě a s holí V. Šamánek. Na druhém obrázku je průčelí Národního domu České besedy obrácené na opačnou stranu do ulice U Besedy v původní secesní podobě z roku 1904. V nižší levé části je sál, v pravé, ukončené štítem, hotel.
Třeti obrázek znázorňuje původní secesní vzhled ve své době nejhezčího sálu v Liberci, dějiště většiny kulturních a společenských událostí českých obyvatel Liberce od roku 1905, kdy byl zahájen provoz hotelu.
Za druhé světové války byl sál značně necitlivě upraven pro potřeby SA. Čtvrtý snímek zachycuje jedno z mnoha shromáždění. Po osvobození přinesla Stráž severu zprávu, že rošt topení České besedy byl plný granátů, hlavic pancéřových pěstí a talířových min dobře zakrytých uhlím. V květnu 1945 prosloužily tyto prostory kanceláři Národní pomoci pro lidi postižené válkou.

(zdroj Kniha o Liberci)

Ulice Na Zápraží před rokem 1917

Pohled z oken České Besedy na komplex továrních budov mezi ohbím Nisy a dnešními ulicemi Na Zápraží a U Besedy. Místo sloužilo původně k sušení látek a ještě na plánu z roku 1858 je úplně bez domů s označením Tuchrahmenpkatz. Později bylo zastavěno několika převážně průmyslovými objekty, z nichž největší byla barvírna, prádelny vlny a úpravna Otto Stadlera (později dílny divadla F.X.Šaldy, které však byly přesunuty do Americké ulice), kterou převzal Hermann Kramer. Za první republiky byly přestavěny dílny na druhé straně ukice Na Zápraží. Vlevo vystupuje roh školy v Orlí ulici.

(zdroj Kniha o Liberci, 1996)

Roh ulic Oldřichovy a Na Rybníčku v 30.letech 20.století.

Domy v místech někdejšího autobusového nádraží, v současné době Billa.

Dnes stojí už jen citlivě zrenovovaný nejvzdálenější dům čp. 387-III. (zdroj Kniha o Liberci)

Chrudimská ulice

Koňský potah v dnes již neexistující Chrudimské ulici (parkoviště u Billy Na Rybníčku) ve 30.letech

(zdroj kniha o Liberci)

Ulice Na Skoku a Chrudimská

(srpen 1909, 22.6.1911)

Obě uličky probíhaly paralelně mezi nynějšími ulicemi Františkovskou a Oldřichovou.
V šedesátých letech zmizely při výstavbě sídliště.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Budova Uran v roce 1966

Těžba uranu se projevila velkými investičními stavbami také v Liberci. Pod nádražím vyrostla budova ředitelství Geologického průzkumu a na opačné straně kolejí dvě velká sídliště pro pracovníky uranového průmyslu: Františkov s 972 byty a brzy po něm Gagarinova s 749 byty. Rehabilitaci sloužil pětadvacetimetrový bazén v areálu františkovské školy.

(zdroj Karpaš - Stalo se na severu Čech 1900 - 2000)

Zdroj: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/pamatka-1945-socha-liberec.A171011_143555_liberec-zpravy_jape?zdroj=vyhledavani

Měla skončit v drti, památku na rok 1945 zachránili na poslední chvíli

12. října 2017 6:26

V Krásné Studánce znovuodhalili rozměrný monument ke čtyřicátému výročí osvobození Československa, který dříve stával v parčíku naproti libereckému nádraží. Přitom moc nechybělo a pískovcová plastika mohla skončit někde v zavážce.

Jako poplatnou době socialismu ji po roce 1989 z původního, poměrně exponovaného místa odstranili a nakonec skončila ve sběrném dvoře technických služeb.

Tam ji objevili nadšenci ze Spolku za estetiku veřejného prostoru, jenž systematicky mapuje a popularizuje normalizační výtvarné umění v ulicích (nejen) krajského města.

"Technické služby na jaře nabízely možnost odvézt si artefakty ze sběrného dvora zadarmo. Když jsme se tam vypravili, tohle dílo tam leželo. Říkali jsme si: To je ohromný monument, ten si nikdo nevezme. Nakonec nás ale někdo předběhl a zamluvil si jej s tím, že si ho odveze," vyprávěl člen spolku Jindřich Gubiš.

Vše ale bylo jinak. "Uběhlo pár měsíců a ozval se Michal Vinař z odboru ekologie a veřejného prostoru libereckého magistrátu. Prohlásil, že lidi, kteří si chtěli monument odvézt, nemají techniku. Zburcovali jsme známé a během pěti minut jsme volali, že dílo bereme," zavzpomínal.

Výrazně pomohl mecenáš spolku, krásnostudánecký kovář Stanislav Vašátko. S jeho podporou se podařilo dílo převézt a poopravit, poskytl také svůj pozemek k jeho umístění. "Až bude jaro, chceme plastiku zrepasovat pořádně, aby byla dostatečně reprezentativní," podotkl Gubiš.

Autorem díla byl nedávno zesnulý významný liberecký výtvarník Štefan Nejeschleba. Vdově Janě Žákové se iniciativa spolku náramně zalíbila. "Jsem nadšená," vyznala se. "Členové spolku do obnovy díla vložili spoustu práce a myslím, že moc mladých by něco takového neudělalo."

Spolek zachránil i Kvetoucí lampu

K odhalení sochy si Spolek za estetiku veřejného prostoru zvolil šestý říjnový den. "Není to náhoda," upozornil Gubiš.

Březnová návštěva sběrného dvora technických služeb na okraji Liberce přinesla ještě jednu zachráněnou plastiku. Členové spolku zachránili zbědované dílo, označované jako Kvetoucí lampa. Podobných bylo před lety v Liberci hned několik: na Králově Háji, v Dolním Hanychově a Rochlici.

"V tuto chvíli dílo repasujeme a příští rok bychom jej chtěli odhalit. Nechceme prozrazovat kde, ale bude to blíž centru Liberce," naznačil Gubiš.

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Budova státních úřadů v Liberci

Někdejší sídlo okresního úřadu čp. 750-III (bývalá budova Skloexportu) představovalo největší státní zakázku v meziválečném Liberci. Poněvadž se po roce 1918 v Liberci nenašla vhodná budova, československé úřady hledaly pozemek pro novostavbu. Zakoupit se ho podařilo pro obstrukce ze strany místních nacionalistů až v roce 1925 od firmy Liebieg. Zpracováním projektu na rohové parcele v místech styku Žitavské ulice a třídy 1. máje byl v roce 1928 pověřen František Vahala. Výslednou stavbu provedlo konsorcium, složené ze dvou německých (Josef Bayer & Co., Karl Hocke) a dvou českých (Otakar Pavlů, František Zejdl) stavebních firem, zvolených tak, aby se zamezilo případným výtkám, že stát podporuje pouze české stavitele a naopak. Pětipodlažní puristický objekt s nepřehlédnutelnými klasicizujícími reminiscencemi má hlavní vchod z třídy 1. máje. Vahala ho umístil do nápaditě koncipovaného uskakujícího nároží s předsazeným schodištěm a výrazným arkýřem. V celkové koncepci budovy byl kladen důraz na monumentalitu a reprezentativní účin, neboť měla deklarovat silné postavení centrální vlády mladé republiky v "německém" městě. Význam objektu potrhuje i jeho umístění na lukrativní parcele naproti nádraží, při ústí hlavní urbanistické osy města. Nápadným prvkem prosté fasády je parter, zdůrazněný pilastry s překladem a upravený coby podnož (čímž bylo docíleno vyrovnání svažujícího se pozemku s novostavbou), sloužící k obchodním účelům. V suterénu se nacházelo vedle provozních prostorů (kotelna, uhelné sklepy) rozsáhlé skladiště celní správy, obchody, v přízemí byl situován poštovní a celní úřad a skladiště firmy Liebieg. První patro pak bylo vyhrazeno finančnímu ředitelství, druhé úřadovně okresní správy politické, třetí berní správě, čtvrté živnostenskému inspektorátu a v podkroví prádelna, žehlírna, půdy k bytům a archívy úřadů, sídlících v budově. Zadní trakt obrácený k dnešní pobočce magistrátu a autobusovému náměstí obsahovalo byty určené pro zaměstnance jednotlivých úřadů. Centrální prostor budovy tvoří prosklená dvorana. Technickým unikátem je dochovaný (a stále funkční) prvorepublikový výtah typu páternoster.

Průmyslová čtvrť pod nádražím v druhé polovině 19.století

Po napojení Liberce na železniční síť se stal Liberec - III Jeřáb nejen nejprůmyslovější části města, ale i jeho vstupní branou. Z dopravního hlediska si uchoval svoji důležitost dodnes. Podívejme se, jak se zejména rozmach průmyslového podnikání odrazil ve druhé polovině 19. století ve stavebním rozvoji v různých částech této čtvrti. Nejvíce budov výrobního charakteru vzniklo v místě, kde se nacházely podmáčené plochy po tzv. starém rybníku. Tyto plochy byly z hlediska zakládání staveb méně vhodné. Město zde po roce 1850 získalo od Clam-Gallasů část pozemků, které byly od roku 1856 rozparcelovány na stavební místa. V roce 1861 byl pro tuto část povolen regulační plán a od roku 1870 se začalo stavět. Postupným odprodejem další půdy různým podnikatelům tady vyrostlo do devadesátých let 19.století dolní průmyslové centrum zvané "Fabriksviertel" (tovární čtvrť), které se stalo postupně od osmdesátých let trvale součástí Liberce III. Čnělo v ní k nebi nejvíce komínů v Liberci a připomínalo anglický "Manchester". Na starý název této části "Teich ", upomínal až do roku 1945 hostinec "Zum alten Teiche" zřízený mezi lety 1882/1887 v čp. 374 - III na konci dnešní Tatranské ulice. V roce 1890 byl se založením dnešní Košické ulice postaven přes Nisu nový dřevěný most. Zahájením provozu nové trati Česká Lípa - Liberec byla v roce 1900 dána v užívání odbočka z dnešních libereckého vnějšího nádraží do nákladního nádraží Ústecko-Teplické dráhy (čp.411 - IV), které bylo umístěno v blízkosti hranic s touto částí Liberce III. Byl po něm nazván i nedaleký hostinec "Zum Aussig Teplitzer Bahnhof" (čp. 418 - III).

Prvním z několika velkých průmyslových podniků byla plynárna v dnešní Nitranské ulici čp. 348 - III, která sloužila až do roku 1958. Byla postavena v letech 1858 - 1859 a uvedena do provozu krátce před zavedením železniční dopravy v Liberci, kdy dodala první plyn do 214 pouličních lamp. Později k ní přibyly objekty čp. 381 (zbourán, dnes v tomto místě nová stavba v areálu firmy RWE), čp.560, v roce 1912 nově přestavěná budova čp. 603 a roku 1913 vodárenská věž, zbořená v roce 1980. Od roku 1909 patřila plynárna městu.

pokračování příště.........

(zdroj Jiří Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby, 2016)

Průmyslová čtvrť pod nádražím v druhé polovině 19.století a v první polovině 20.století .....2.část

V této části Liberce III postupně přibývaly další objekty, většinou záměřené na textilní výrobu. Nejstarší byla továrna Ferdinanda Felgenhauera v dnešní Kladenské ulici (čp. 372 - III) postavena kolem roku 1870, kterou jeho potomci provozovali do konce první světové války. Textilní výrobou se zabývala od roku 1901 firma Ludwig Back v čp. 407 - III v dnešní Mrštíkově ulici, v níž byla od roku 1884 původně koželužna. Patřil k ní objekt čp. 380 a později roku 1901 tovární budova čp. 555. V roce 1909 ji koupil Emil Deutsch a zřídil v ní mechanickou tkalcovnu, kterou vlastnil do roku 1921. Továrnu na sukno (čp.471 a čp.472 - III) v dnešní Košické ulici postavili v roce 1890 bratří Robert a Heinrich Grunerové a firma Robert Gruner zde působila patrně do roku 1918. K nejvýznamnějším průmyslovým zařízením patřila firma Neumann & Bürren, od r. 1902 C. Neumann & Söhne, která si nechala v Nitranské ulici podle projektu z roku 1885 postavil mechanickou tkalcovnu (čp. 415 - III, dnes po přestavbě Babylon). V roce 1884 si postavil v dnešní ulici U Nisy Wenzel Jantsch přádelnu a apretovnu v čp. 410 a v čp 411 - III barvírnu na sukno. Budovy koupila roku 1909 firma Wenzel F. Tschörner a provozovala v nich výrobu sukna až do roku 1945. V čp. 398 - III v dnešní Nitranské ulici a v čp. 244 U Nisy měla tkalcovny od roku 1886 do roku 1945 firma Herminghaus & Co. (dnes součást Babylonu). Známá byla firma Aubin, Protzen & Co, která si krátce po roce 1882 postavila továrnu na koberce v Mrštíkově ulici (čp. 399). V roce 1912 se rozšířila o objekt čp 638 - III a roku 1913 o čp. 579. Výroba koberců zde trvala až do počátku druhé světové války. Továrnu na výrobu mýdla si vystavěla dnešní Tatranské ulici (čp. 391 - III) před rokem 1882 firma Josef C. Meissner a vlastnila ji do roku 1945. K velkým strojírenským podnikům monarchie patřila firma Esser & Schneider (později Paul Schneider) působící od roku 1883 v Mrštíkově ulici v objektu čp. 404 - III se slévárnou až do roku 1945.

(zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby, 2016)

Pohled z věže plynárny na křižovatku dnešní Děvínské a Mrštíkovy ulice před sto lety.

Vlevo přízemní objekty tramvajových garáží a za nimi část elektrárny, uprostřed budovy továrny na koberce Aubin Protzen (čp.287, 526-III). V okolních ulicích se nacházelo více než deset dalších továren a řada menších dílen. Největším podnikem byly textilky C.Neumann a Herminghaus a spol (Zdroj Liberec III - Jeřáb)

Benzínové čerpací stanice (30.léta)

Neustále rostoucí automobilový provoz vyžadoval další služby. Od druhé poloviny dvacátých let rostl v Liberci počet nové zřizovaných benzínových čerpacích stanic. Jedna z prvních byla postavena roku 1926 v Horním Růžodole firmou American Petroleum Company of Czechoslovakia, od níž převzala veškeré benzínové obchody a projekty firma Vacuum Oil Company, a.s., Praha. V roce 1929 zřídila a.s. Fistag Praha před harcovským hostincem U slunce v dnešní ulici Svobody další pumpu, postavenou libereckou firmou Robert a Ernst Peukerovi. Tatáž společnost zřídila čerpací stanici ve Starých Pracovnících (22.1.1930). Roku 1931 začala prodávat benzin firma Naphtacompanie, a.s. Praha, v Harcově nedaleko hostince U města Zhořelci. Služby nabízela i řada dalších stanic. Jednu z nich, na rohu dnešních ulic M.Horákové A Košické, vidíme na snímku.
Na dolní fotografii je čerpací a servisní stanice na libereckém veletrhu 1934.

(zdroj R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

Žitavská ulice

Děkuji Michal Bednář za bleskurychlé určení a přikládám srovnávací aktuální foto!!! Měl bych tu opět jednu fotografii od americké fotožurnalistky Margaret Bourke-White (první fotografka známého časopisu LIFE). Jedná se o méně známé foto z její velké série fotografií, které pořídila roku 1938 při své návštěvě Liberce. Popisek k fotografii ve volném překladu zní: "* Obyvatelé Liberce stojí na nákladním voze, tak aby dobře viděli příjezd A.H. do města dne 2.12.1938*". Poznal by někdo kde tato fotografie byla pořízena? Ještě bych rád poprosil místní lidové politology, aby se zdrželi svých fundovaných komentářů, ale raději nám pomohli určit přesnou lokaci místa. (autor článku Hans Oldskull)

Liberecké nádraží začátkem minulého století

Původní vzhled nádraží, postavené roku 1859 pro Pardubicko-libereckou a Žitavsko-libereckou dráhu je na poslednicích jen vzácně. Častější záběry na průčelí jsou až po přestavbě v roce 1906. Vzácné jsou rovněž pohlednice zachycující interiéry, nástupiště či kolejiště s vlakovými soupravami.
Trať z Pardubic do Liberec byla zprovozněna 1.května 1859.
Náklady na výstavbu nádraží částečně hradila i saská železnice, a to částkou 48 tisíc tolarů .
První vlak této společnosti přijel z Žitavy do Liberce 1.prosince téhož roku.
V roce 1875 přibylo spojení do Černous a v roce 1888 následovala trať do Jablonce nad Nisou.
Poslední trať z České Lípy do Liberce, postavená významnou společností Ústecko-teplické dráhy, byla zaústěna do nádraží až v roce 1903,přestože byla zprovozněna už v roce 1900.
Téměř 3 roky totiž končila bývalé stanici Růžodol a po spojení s centrem města sloužila tramvajová trať do Rochlice.
Železniční uzel i nádraží prodělaly celou řadu přestaveb, z nichž nejrozsáhlejší byla dokončena při příležitosti Výstavy českých Němců 1906.
Tehdy bylo nádraží rozšířeno, řada budov stržena a nahrazena novými.
Původní návrh vybudovat tunel pod tělesem dráhy, který by propojoval část tehdy ještě samostatných obcí jihozápadně od města, nebyl realizován.
Spojení musela i nadále postačit lávka pro pěší, která však byla úplně přestavěna a sloužila až do roku 1990.
Při přestavbě,na níž se podílely všechny železniční společnosti a která stála tehdy 5,6 miliónů korun, bylo zřízeno nové kolejiště a nástupiště . Vznikla nová budova, tzv.Ostrov, s rozsáhlým zázemím pro cestující, s dopravní kanceláří a restaurací s velkým sálem. Stavební úpravy neminuly ani původní budovu, kde byly zbudovány nové pokladny, úřední místnosti, policejní stanice, služební byty, obchody, holičství a prosperující restaurace s hostinskými pokoji.
Nádražní hostinec byl ve své době jedním z významných center kulturního i společenského života ve městě.
K nástupištím vedly podchody ,které slouží dodnes.
Severní křídlo budovy patřilo až do roku 1945 saské dráze, provozující na našem území jednu že svých tří železničních tras, s to dost frekventovanou trať z Žitavy do Liberce. 

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Dvůr liberecké mlékárny

(čp.392), která stávala na rohu dnešní Žitavské a Matoušovy ulice (rok 1895)

(Zdroj J.Bock - Liberec III - Jeřáb)

Město nechalo opravit dům u autobusáku. Vznikly tu sociální byty

autobusové nádraží a okolí - Vaňurova ulice a třída 1.máje v roce 1988 a 2020.

Bourání v Žitavské ulici

Dělnické pekárny v Liberci

Postavené v roce 1911 podle projektu vídeňských architektů Huba a Gessnera, byly družstevním podnikem pekařských dělníků. Snímek ji zachytil před podstatným rozšířením, které si koncem války vynutily dodávky chleba do zajateckého tábora. Za první republiky o ně sváděli boj komunisté se sociálními demokraty..

(Zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997)

Luční" mlýn, předchůdce Hirschmannova mlýna

Mlýn patřil ke starým průmyslovým objektům, který v roce 1857 získal pekař Anton Hirschmann.
V roce 1876 ho přestavěl na parní pohon (Dampfmühle) a provozoval v něm do roku 1893 pekárnu. Po jejím zrušení byla budova zvýšena o dvě poschodí, přibyla k ní vodní turbína a v roce 1897 sklad.
Po požáru v roce 1909 byl mlýn nově přestavěn.
Mlýn firmy A. Hirschmann si udržel po celou první republiku postavení největšího ze čtyř mlýnů na mouku na Liberecku. Potomci A. Hirschmanna a jejich příbuzní drželi firmu až do roku 1945.
(citace z knihy Jiřího Bocka: Liberec III Jeřáb - městská čtvrť v proměnách doby).

Dnes objekty patří společnosti Brookdale s.r.o. V citlivě zrekonstruovaném bývalém mlýně se nachází mimo jiné také restaurace.

škola Na Jeřábu (Kranichschule)

Liberecké jatky

v roce 1909

Za starých časů se prováděla v Liberci se souhlasem městské správy pouze soukromá porážka dobytka. Až roku 1878 podalo společenství řezníků žádost o zřízení veřejných městských jatek. Město poskytlo pro tyto účely objekty zrušené slévárny čp.420 - I ve Zhořelecké ulici (později Městský dvůr). Následujícího roku se tu porazilo 774 kusů velkého a 6108 kusů drobného dobytka. Prostory se ale zanedlouho ukázaly nevyhovující po stránce hygienické i provozní. Bylo proto rozhodnuto postavit nové specializované budovy jatek na nejižnějším cípu tehdejšího katastru Liberce, Na Jeřábu. Podle projektu R. Simona a Adolfa Kaulferse je v letech 1890-97 postavil Adolf Bürger. Závod zahrnuje osm objektů rozmístěných na obdélníkové parcele podél dnešní Americké ulice. Celému komplexu vévodí uprostřed věžovitá budova kotelny s vodojemem na vrcholu. Zajímavou ukázkou secesní architektury je také druhá základní stavba, objekt porážky a chladíren. K východní straně závodu byla přivedena železniční vlečka z nádraží Janův Důl. Vybavení bylo v době zahájení provozu jedno z nejlepších v Čechách. Kapacita jatek stačila dlouho pokrýt potřeby širokého okolí Liberce.
Na konci minulého století využíval značně zrekobstruované objekty Liberecký masný podnik, a.s. Provedl modernizaci, při níž bylo vzácně dbáno na zachování původní secesní architektury. Výhledově se uvažovalo o přebudování celého závodu tak, aby zabezpečoval komplexní masnou výrobu od porážky až po prodej vlastních výrobků.

Pozn. Članek byl psán v roce 1996 a bohužel dnes je situace úplně jiná, než se tehdy plánovalo.

(zdroj Kniha o Liberci)