Naivní divadlo a divadlo Ypsilon

23.04.2021
zdroj: https://www.naivnidivadlo.cz/cs/o-divadle
zdroj: https://www.naivnidivadlo.cz/cs/o-divadle

Hotel Union (počátek 19.století)

Dům čp. 32 - IV, připomínaný poprvé roku 1620, byl několikrát přestavován, zejména na počátku 19.století, kdy v něm byla zřízena hospoda Reichenberger Hof (Liberecký dvůr).
V roce 1863 ho získalo několik "vážených měšťanů, jak uvádí kronikář, a na jeho místě vyrostl třípodlažní reprezentační hotel Union. Podle průvodce z roku 1902 měl 44 pokojů, velký sál, restauraci, café-salon, letní verandu a kuželník, který tehdy nechyběl u žádné lepší restaurace. V roce 1900 odkoupilo hotel město a po devíti letech sem z radnice přestěhovalo knihovnu a přírodovědné muzeum. Z bývalého hotelu se tak stal jakýsi osvětový dům.
Zůstal jím, s příslušnou proměnou, i po druhé světové válce, kdy tu byla nejprve otevřena česká veřejná knihovna, po roce 1948 přejmenovaná na Ústřední městskou knihovnu V. Kopeckého. Přízemí využívalo Divadlo hudby a poezie. Od roku 1965 zde působilo Severočeské loutkové divadlo a Studio Ypsilon. Divadelní provoz si vyžádal různé stavební úpravy hlavně sálku pro 180 návštěvníků, jeviště a přízemí. Když se nepodařilo uskutečnit velkolepý záměr dostavby, zadaptovaly se pro pomocné provozy sousední domy čp.56 a 59 - IV a využít byl také prostor mezi divadlem a Pražskou ulicí.

(zdroj Kniha o Liberci )

Loutkárna ,dilny (archiv Jany Ducháčkové)
Loutkárna ,dilny (archiv Jany Ducháčkové)
1961  (archiv Jany Ducháčkové)
1961 (archiv Jany Ducháčkové)
Režisér (a herec) Pavel Polák v inscenaci Motanice
Režisér (a herec) Pavel Polák v inscenaci Motanice
Turandot ukrutnice
Turandot ukrutnice
Ze života hmyzu
Ze života hmyzu
Bezhlavý rytíř
Bezhlavý rytíř
Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla
Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla
Pohádka o Raškovi
Pohádka o Raškovi
O beránkovi, který spadl z nebe
O beránkovi, který spadl z nebe

HISTORIE NAIVNÍHO DIVADLA LIBEREC

Naivní divadlo Liberec bylo založeno v roce 1949 (zprvu pod názvem Ústřední loutkové divadlo, záhy přejmenované na Krajskou loutkovou scénu, od roku 1961 Severočeské loutkové divadlo, v roce 1968 získalo svůj dnešní název) jako jedno z prvních profesionálních loutkových divadel v bývalém Československu. Přestože se jeho tvorba přirozeným vývojem ubírala různými směry, v podvědomí diváků i odborníků se zapisuje jako velmi kvalitní české loutkové divadlo již šedesát let.

Ve svém raném období dosáhlo divadlo vrcholu roku 1959 díky hře Tajemství zlatého klíčku autorky E. Borisové v režii J. Filipi , výtvarnicí byla A. Mytysková. V 60. letech, v době působení režiséra a scénografa J. Schmida, kterého přivedl tehdejší ředitel F. Sokol, se inscenace Naivního divadla vzdalují popisu, otevírají se dětské fantazii, vlastní imaginaci a práci v týmu. Mezi nejoblíbenější a nejúspěšnější produkce té doby patřila inscenace Poklad baby Mračenice od L. Dvorského (1963) a Taškáři O. Augusty (1968).

O režii i výtvarnou stránku obou těchto představení se postaral J. Schmid. Jméno J.Schmida bylo (a dosud je) spojeno s činností S T U D I A Y P S I L O N, které v rámci Naivního divadla působilo v letech 1968-1978.

Koncem 70. let a během dalšího desetiletí krystalizuje křehká poetika hříček pro děti z mateřských škol režiséra P. Poláka. Ty daly základ i libereckému festivalu MATEŘINKA, který si svým zaměřením na tvorbu profesionálních loutkových divadel pro děti předškolního věku vybudoval významné mezinárodní renomé. Z mnoha inscenací té doby patří k nejznámějším Motanice K. Čukovského (1974) a dvě inscenace textů J. Vodňanského Šla barvička na procházku (1978) a Potkal klauna potkal kloun (1981) – všechny ve výtvarném hávu P. Kalfuse a v režii P. Poláka.

Po odchodu Studia Ypsilon do Prahy okouzluje a rozesmává mládež i dospělé publikum hudebně - komediální styl inscenací režisérky M. Schartové, pro něž je charakteristický úsměvný náhled nad daným tématem. Z řady povedených děl tohoto období lze zmínit inscenace O věrném milování Aucassina a Nicoletty (1981, výtvarník I. Antoš), Turandot ukrutnice v úpravě I. Peřinové (1982, výtvarník P. Kalfus) či Ze života hmyzu – též v úpravě I. Peřinové (1989, výtvarník J. Milfajt).

Od počátku devadesátých let je ředitelem Naivního divadla Liberec S. Doubrava. Divadlo nemá svého stálého režiséra, ale spolupracuje s hostujícími profesionály z jiných loutkových a činoherních divadel. Ve svém uměleckém snažení se opírá o vyzrálý herecký soubor a především o původní díla dramaturgyně a autorky I. Peřinové.

K nejúspěšnějším produkcím Naivního divadla v průběhu devadesátých let patřily právě inscenace her I. Peřinové, které vytvořil tým hostujících plzeňských umělců: režisér T. Dvořák, výtvarník I. Nesveda a skladatel J. Koptík. Jedná se o čistě iluzivní inscenace Bezhlavý rytíř (1993), Alibaba a čtyřicet loupežníků (1994) a Alína aneb Petřín v jiném dílu světa (1996) a Zvířecí divadlo (1999), které mělo premiéru u příležitosti 50. výročí Naivního divadla.

Nepřehlédnutelným počinem období po roce 2000 se stala inscenace pražského režiséra M. Dočekala a výtvarníka P. Matáska, Bouře (2002), kterou tvůrci navázali na spolupráci s NDL při realizaci Erbenovy Kytice (1998). Shakespearova Bouře byla roku 2004 úspěšně uvedena na světovém festivalu konaném v rámci kongresu UNIMA v chorvatské Rijece.

Pod řadou inscenací NDL z počátku nového tisíciletí jsou rovněž podepsány "hrající režisérky - režírující herečky", M. Homolová a M. Sýkorová. S novým dramaturgem, V. Peřinou, který roku 2003 vystřídal I. Peřinovou, se zasloužili o oživení studiového prostoru NDL (například koláž textů českého básníka I. Wernische ... a jiný Bedřich ... (2003)).

K nejoceňovanějším inscenacím v historii NDL patří Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005), v režii Tomáše Dvořáka. Autorka textu, Iva Peřinová, byla za svou hru mj. nominována na výroční Cenu Alfréda Radoka, inscenaci natočila Česká televize a NDL ji dokonce opakovaně uvedlo i na jevišti historické budovy Národního divadla. O pět let později se stejný tvůrčí tým úspěšně utkal s loutkovou interpretací slavného baletu P. I. Čajkovského – Labutí jezírko (2009).

Vedle osvědčených a zkušených režisérů však NDL pravidelně zve ke spolupráci také mladé tvůrce. V NDL začínala svou profesní dráhu řada dnes již etablovaných režisérů (J. Jirků, M. Tichý, J. Adámek, P. Vodička, J. Vašíček a další), z nichž se mnozí do NDL opakovaně vracejí. P. Vodička v NDL nastudoval v letech 2004-2008 triptych oceňovaných komedií s historickou tématikou (Cena festivalu České divadlo za inscenaci Tristan a Isolda (2004)). Netradičně výtvarně koncipovaná inscenace M. Tichého, Pohádka o Raškovi (2008), si vysloužila dvě z šesti udělovaných cen na jubilejním 20. ročníku festivalu Mateřinka a cenu Erik za nejlepší loutkářskou inscenaci v ČR v sezóně 2008/2009.

Dlouhodobě úspěšná je rovněž spolupráce režisérky M. Homolové a autora a dramaturga V. Peřiny při tvorbě pro nejmenší diváky (Písmenková polívka (2005), Hrnečku, vař! (2007) a další.) Jejich inscenace Budulínek (2012) byla - vedle řady dalších ocenění - vyhlášena nejlepší českou loutkovou inscenací roku. Podobně velký ohlas si vysloužil i další počin tohoto týmu, O beránkovi, který spadl z nebe (2014). Nonverbální inscenace určená dětem od 2 let byla mj. nominována na Cenu divadelní kritiky v kategorii Inscenace roku, což je v konkurenci velkých činoherních divadel z celé ČR nesmírný úspěch. Cenou ERIK za nejinspirativnější českou loutkovou inscenaci roku i Cenou Divadelních novin se může pochlubit i další studiová inscenace Michaely Homolové Čechy leží u moře (2016). V rámci tvorby pro dospělé publikum pro změnu zazářil studiový experiment Filipa Homoly Jsou místa oblíbená tmou... (2017), který - vedle řady jiných ocenění - obdržel prestižní Cenu divadelní kritiky v kategorii Scénografie roku (Kamil Bělohlávek).

Všechny zmíněné studiové inscenace - v čele s jazykově univerzálně srozumitelným Beránkem - byly pozvány na řadu prestižních českých i zahraničních divadelních festivalů.

Na nich je Naivní divadlo pravidelným hostem, neboť podniká četné cesty nejen do většiny evropských zemí, ale představilo se také v Japonsku, Číně, Hong Kongu, na Tchaj-wanu, v USA, v Kanadě, Mexiku, Indii, Izraeli, Koreji či v Pakistánu.

Od počátku 90 let , do konce roku 2020, byl dlouholetým ředitelem Naivního divadla Liberec Stanislav Doubrava. Od roku 2021 je novou ředitelkou Kateřina Pavlů a uměleckou šéfkou Michaela Homolová.

Moskevská ulice v roce 1906 a 2020
Moskevská ulice v roce 1906 a 2020
Moskevská ulice v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Moskevská ulice v roce 1906 a 2001 (zdroj Karel Čveráček / Jan Mohr – Liberec mezi vzpomínkou a přítomností)
Trochu poničený model dostavby je uložen v Naivním divadle. Pohled na nároží Moskevské a Jezdecké (viz dál). Architektura měla být dost podobná obchodnímu domu Ještěd (i zde měl být použit atmofix a copilit).
Trochu poničený model dostavby je uložen v Naivním divadle. Pohled na nároží Moskevské a Jezdecké (viz dál). Architektura měla být dost podobná obchodnímu domu Ještěd (i zde měl být použit atmofix a copilit).
Situace z projektu. K existujícím stavbám měl přibýt druhý sál s foyerem a hlavním vchodem z Pražské a na parcele do Jezdecké sklady a technické zázemí
Situace z projektu. K existujícím stavbám měl přibýt druhý sál s foyerem a hlavním vchodem z Pražské a na parcele do Jezdecké sklady a technické zázemí
Červeně dnešní divadlo s novým jevištěm, růžově existující dům č. 18 s dnešním zázemím, který měl ustoupit Hubáčkově novostavbě.
Červeně dnešní divadlo s novým jevištěm, růžově existující dům č. 18 s dnešním zázemím, který měl ustoupit Hubáčkově novostavbě.
Ještě celkový pohled na model, vpředu vlevo Pražská (Brouk a Babka, nad tím průčelí nového sálu s hlavním vstupem pod ním - dnes je zde dům s červenými lamelami).
Ještě celkový pohled na model, vpředu vlevo Pražská (Brouk a Babka, nad tím průčelí nového sálu s hlavním vstupem pod ním - dnes je zde dům s červenými lamelami).
Projekt - průčelí do Pražské (vpravo Brouk a Babka).
Projekt - průčelí do Pražské (vpravo Brouk a Babka).

Hubáčkův nerealizovaný projekt dostavby Naivního divadla


Když mělo to Naivní výročí a když jsme to tu nedávno zmínili v komentáři k proluce v Pražské... Z Hubáčkova nerealizovaného projektu dostavby Naivního divadla se uskutečnila jen první etapa - oprava domu v Moskevské (původní hotel Union se sálem ve dvoře a s verandou na úzké parcele do Pražské) a stavba nového jeviště (při té hrálo divadlo dvě sezóny v České besedě a na zájezdech). Po odchodu Ypsilonky do Prahy už nebyl důvod pokračovat, v Pražské zůstaly nějakou dobu jen sklady a parcela do Jezdecké je prázdná dodnes... (další popisky u fotografií) (autor příspěvku Jiří Bláha)

Model, pohled vzhůru Moskevskou, vlevo průčelí do Jezdecké ulice.
Model, pohled vzhůru Moskevskou, vlevo průčelí do Jezdecké ulice.
Podobný pohled z nedávné doby - parcela na rohu Moskevské a Jezdecké je pořád prázdná.
Podobný pohled z nedávné doby - parcela na rohu Moskevské a Jezdecké je pořád prázdná.
Řez modelem. K existujícímu sálu (vlevo) s jevištěm (uprostřed) měl přibýt sál pro dospělé s foyerem v přízemí, kudy měl být do divadla hlavní vstup (z Pražské). Oba sály mělo být možné propojit a příležitostně hrát z jeviště na obě strany najednou. Vstup do sálů a východ měl být přes atrium uprostřed bloku.
Řez modelem. K existujícímu sálu (vlevo) s jevištěm (uprostřed) měl přibýt sál pro dospělé s foyerem v přízemí, kudy měl být do divadla hlavní vstup (z Pražské). Oba sály mělo být možné propojit a příležitostně hrát z jeviště na obě strany najednou. Vstup do sálů a východ měl být přes atrium uprostřed bloku.
Projekt - průčelí do Moskevské.
Projekt - průčelí do Moskevské.
Projekt - průčelí do Moskevské.
Projekt - průčelí do Moskevské.
inscenace divadla Ypsilon (zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
inscenace divadla Ypsilon (zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
interier Naivního divadla (zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)
interier Naivního divadla (zdroj: Zdeněk Košek - Severní Čechy, 1975)

STUDIO YPSILON

vzniklo v roce 1963 jako skupina mladých tvůrčích divadelních pracovníků a v letech 1969 – 1978 bylo stálým souborem Naivního divadla v Liberci. Studio mělo výrazný experimentální charakter a osobitou poetiku, vycházející ze životního pocitu současného mladého člověka a jeho nazírání na svět. Řadilo se k předním malým scénám a zastávalo svérázné místo v československém divadelnictví. Metodou jeho práce byla kolektivní improvizace a kolektivní sebehra.
Repertoár Studia Ypsilon byl žánrově bohatý: od kolektivních improvizací bez předem stanoveného tématu (s vařením pokrmu na jevišti) k zábavně naučnému divadlu faktu (Encyklopedické heslo XX. Století, Depeše a jiné na kolečkách) nebo k "nehratelným" dramatickým textům (Touha chycená za ocas, Láska k bližnímu), přes hudebně dramatické divadlo (Carmen nejen podle Bizeta, Mamzelle Nitouche, Žebrácká opera), výrazná představení ruských a sovětských autorů (Věčný manžel, Dvanáct křesel) i inscenace, které prostřednictvím ypsilonkovské poetiky zpřítomňovaly některé tituly z českého a světového klasického odkazu (Potopa světa, Mackbeth, Ubu králem), až po hry z vlastní autorské dílny – Třináct vůní, O tom jak ona, Michelangelo Buonarroti, Život a smrt Karla Hynka Máchy, Kovář Stelzig. Tyto hry napsal Jan Schmid, zakladatel souboru, ale také jeho režisér a umělecký vedoucí. Herectví Studia Ypsilon bylo syntetické (s důrazem na hudebně-akustické výrazové prvky), autorské a projektovalo se montážním střihovým způsobem. Svéráznou složkou repertoáru Studia byly improvizované programy, které měly charakter hledání a zkoušení (Takzvaný večer na přidanou, Večery pod lampou).
Od vzniku Ypsilonky až do jejího odchodu do Prahy se mohli liberečtí diváci průběžně setkávat s Jitkou Novákovou, Karlem Novákem, Zuzanou Schmidovou, Janou Synkovou, Luďkem Sobotou, Petrem Popelkou, Janem Valou, Jiřím Wimmrem, Marií Durnovou, Kateřinou Lírovou, Jiřím Lábusem, Václavem Helšusem, Rostislavem Novákem, Bronislavem Poloczkem, Ondřejem Havelkou, samozřejmě i s Janem Schmidem, Miroslavem Kořínkem a řadou dalších herců a hostů. V roce 1978 se Studio Ypsilon přesouvá do Prahy, kde pod vedením Jana Schmida působí dodnes.

Z textu Dr. Františka Sokola (NDL 1949-1979)

Skupina Honáci ve foyeru divadla Ypsilon v roce 1973 Moje maličkost ve tmavé vestě. (archiv Zdeněk Morávek)
Skupina Honáci ve foyeru divadla Ypsilon v roce 1973 Moje maličkost ve tmavé vestě. (archiv Zdeněk Morávek)

Naivní divadlo v Liberci připravilo u příležitosti 60. výročí založení Studia Ypsilon výstavu plakátů Jana Schmida. A Český rozhlas Liberec připravil k tomuto výročí seriál, kterým si počátky Ypsilonky v Liberci připomene očima pamětníků.

zdroj: https://www.naivnidivadlo.cz/cs/studio-ypsilon

Spektrum

Studiem Ypsilon v minulosti prošlo či s ním je i dále různě spjato mnoho výrazných uměleckých osobností: z (nejen) herců např. Karel Novák, Zuzana Schmidová, Jitka Nováková, Miloš Bílek, Eva Zapletalová, Bohuslav Maršík, Vojtěch Ron, Jan Vala, Dagmar Bláhová, Josef Fučík, Martin Kadeřávek, Luděk Sobota, Petr Popelka, Bronislav Poloczek, Marie Durnová, Rostislav Novák, Pavel Havránek, Jiří Wimmer, Petr Kratochvíl, Ada Kohuth, Julek Neumann, Ondřej Havelka, Oldřich Kaiser, Nika Brettschneiderová, Jan Panenka, Milada (Janderová) Kratochvílová, Ladislav Gerendáš, Miloš Nesvadba, Vlastimil Peška, Světlana Nálepková, Kateřina Lírová, Miroslav Vladyka, Luboš Zajíček, Luba Skořepová, Jiří Schmitzer, Vladimír Kratina, Ivana Chýlková, Lenka Termerová, Jan Vondráček, Jana Sováková, Martin Myšička, Jan Stříbrný, Jiří Laštovka, Lenka Novotná, Jitka Schneiderová, Vendulka Kafková, Josef Zíma, Mikuláš Čížek, Barbora Vyskočilová a mnozí další, rovněž divadelní kritik, teoretik i dramaturg Zdeněk Hořínek nebo historik umění Bohumil Nuska.

Ze scénografů nutno připomenout Jaroslava Malinu a Miroslava Melenu, také Jana Schmida, dále Vratislava Habra, Pavla Nešlehu, Helenu Anýžovou, Jiřího Bendu, Irenu Greifovou, Šárku Havlíčkovou, Janu Břežkovou, Monu Hafsahl, Janu Sovákovou, Vladimíra Němečka, Petru Goldflamovou Štětinovou, Jana Bažanta, Maxima Velčovského, Nikolu Tempíra, Karla Čapka ad., (graficky spolupracovali též Adam Hoffmeister, Bohumil Franc, nyní Vladimír Vimr), dvorním scénografem je od roku 2016 dosud Ondřej Zicha.

Hudební stránce se v Ypsilonu vedle Karla Nováka a Miroslava Kořínka postupně věnují Marek Eben, Vladimír Kratina, Jiří Schmitzer, Jan Jiráň, Dominik Renč, Jiří Bulis, Svatopluk Jányš, Vratislav Šrámek, Ľubica Salamon-Čekovská, Zdeněk Dočekal ad.

V současnosti tvoří citlivě budovaný a generačně neustále obnovovaný soubor se širokým a spřízněným okruhem hostů: Jiří Lábus, Martin Dejdar, Jana Synková, Jaroslava Kretschmerová, Marek Eben, Miroslav Kořínek, Jan Jiráň, Pavel Nový, Lenka Loubalová, Petr Vacek, Václav Helšus, Zuzana Měsíčková, Oldřich Navrátil, Petr Vršek, Renata Rychlá, Daniel Šváb, Markéta Plánková, Jan Přeučil, Jana Šteflíčková, Ondřej Ruml, Arnošt Goldflam, Roman Janál, Michaela Šrůmová, Jana Šrejma Kačírková, Jiří Korn, Zuzana Kronerová, Lilian Malkina, Martin Janouš, Jakub Slach, Romana Sittová, Martin Bohadlo, Roman Mrázik, Maxime Mededa, Martin Šmíd, Jan Onder, Barbora (Popelková) Skočdopolová, Jiřina (Mencáková) Vacková, Andrej Polák, Dominik Renč, Tomáš Víšek, Jiří Štědroň, Petr Koura, Jitka Vrbová, Jitka Zelenková, František Uhlíř, Jan Noha, Petr Hasman, z nejmladších Lumíra Přichystalová, Paulína Labudová, Veronika Soumarová, Kryštof Mende, Kamila Kikinčuková, Jan Bradáč, Jan Večeřa, Miroslav Novotný a mnozí další.

Stále platí pravidlo pěstovat smysl pro věrohodnost a pokoušet se předbíhat svou dobu.

zdroj: https://www.ypsilonka.cz/o-divadle/historie

Hlava Medúzy
Hlava Medúzy

Legendární Ypsilonka slaví 60.let To je neuvěřitelné číslo divadla, které celou tu dobu neopustilo svou tvář alternativního, experimentálního, hudebního,...prostě "jiného" divadla. I já už jsem jeho součástí 37.let...To, co jsem v tom divadle zažil, co všechno mi přineslo je na několik životů!! A jsem šťastný, že jsem u toho byl, jsem a snad ještě budu. Vy, kteří jste o nás jen slyšeli, nebo si myslíte, že už nehrajeme, přijďte se podívat na výstavu Ypsilonka 60 do Galerie hlavního města Prahy v Revoluční ulici. A hned potom na některé naše představení. Studio Ypdilon, Spálená 16, Praha 1 @studio.ypsilon (autor příspěvku Martin Dejdar)