Léčebný ústav

Okolí Lidových sadů se postupně přetvářelo na významnou rekreační oblast.

Vhodných podmínek využili i majitelé léčebných a ubytovacích zařízení. Přímo u městského parku umístil Max Brey své sanatorium, naproti restauraci Lidové sady byla roku 1904 postavena zotavovna a ve stráni pod Libereckou výšinou si Heinrich Liebieg vybudoval Lesní vilu, dnes Wolkerovo sanatorium. Na zrod oddychového území v Lidových sadech působil také vliv celoevropského hnutí návratu k přírodě, která zde již sama o sobě poskytovala jedinečné rekreační možnosti. Procházky po parcích nebo jizerskohorských stráních protkaných pohodlnými lesními stezkami, vybavených odpočívadly s lavičkami a upravenými prameny čisté horské vody - to vše zpříjemňovalo pobyt návštěvníků i pacientů.

První, kdo těchto možností ve větší míře využil, byl podnikavý nájemce hostince Obecní dům na Staroměstském náměstí Emil Sieber. Ten zde roku 1874 postavil rozlehlou zahradní restauraci pro 2000 hostí, jíž dal honosný název Belvedere, přestože ji tvořilo pouze několik přízemních objektů téměř provizorního vzhledu, obklopených zahradou obrácenou k jižní straně. K poslechu tu vyhrávala místní kapela Přátel hudby, vedená kapelníkem Šindelářem. Významný byl II. listopad 1897, kdy sem dorazily první vozy prodloužené tramvajové linky ze zastávky Městský lesík (dnes Botanická zahrada).

Neobyčejný rozmach a změny prodělal tento oddychový prostor na počátku 20. století. Belvedere odkoupilo město a na jeho místě rozhodlo postavit výstavnou restauraci Lidové sady, která se měla stát jakýmsi srdcem celého rekreačního komplexu. Tomu měly odpovídat i dimenze sálu a zahradní restaurace. Byla vypsána architektonická soutěž, z níž vyšel vítězně liberecký stavitel Adolf Horn. Konečný projekt ale nakonec vypracoval norimberský architekt Jakob Schmeissner, pracující tehdy pro Liebiegy. Hornovi potom bylo svěřeno už jenom provedení samotné stavby (1900-1901). Architektura poměrně členité budovy nese znaky romantismu a secese. Věž vysoká 32 m byla otevřena pro veřejnost ještě počátkem padesátých let. Po rekonstrukci bude znovu zpřístupněna. Provozovatelem je od roku 1952 Park kultury a oddechu, který přistavěl na severní straně přízemní dílenský komplex s tramvajovou čekárnou.

K atraktivnosti Lidových sadů přispěl okolní lesopark s různými odpočívadly, studánkami, množstvím výletních restaurací apod. Začínalo tu několik výletních tras pečlivě udržovaných a značených agilním členy početného Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory (Deutscher Gebirgsverein fůr das Jeschkenund Isergebirge).

Jako památka na činnost spolku se dosud zachoval například rozcestník na cestě z Lidových sadů na Českou chalupu (zvané dříve Anenská cesta) ve tvaru tříbokého kamenného pylonu stojící několik desítek metrů nad dětským koutkem. Jinou připomínkou tehdejších služeb pro turisty je meteorologická budka u konečné tramvaje.
Části Liberce okolo dnešní zoologické zahrady a restaurace Lidové sady patřily původně Ruprechticím a teprve roku 1850 byly přičleněny k Harcovu. Byly původně souvisle zalesněny až do údolí Jizerského potoka a k dnešní Jizerské cestě. Pro nedostatek veřejné zeleně uvnitř Liberce, kde byly navíc všechny volné plochy využívány k sušení obarvených látek, se tyto zalesněné končiny protékané čistými potoky staly už v druhé polovině 19. století vyhledávaným místem pro odpočinek. Osluněné jižní svahy brzy přilákaly i řadu bohatých stavebníků, kteří si zde začali budovat výstavné vily zejména podél dnešní Alšovy a Wolkerovy ulice a později i u Jizerské cesty do Rudolfova. Nad ní si v roce 1901 postavil bohatý drážďanský obchodník přepychové letní sídlo, které nazval Rollberghof (čp. 250-XV bývalé rekreační středisko Orion). Členitá, romanticky pojatá budova navržená libereckým stavitelem Ernstem Scháferem, připomíná horský tyrolský statek. Další výstavný obytný dům si nechal postavit roku 1915 na konci Alšovy ulice továrník Robert Priebsch (čp. 913-I, bývalý rozhlas). Skupina architektonicky zajímavých budov, napodobujících švýcarské stavby, vznikla v třicátých letech pod Wolkerovým sanatoriem a také kolem dnešní Alšovy ulice.

(zdroj textu: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996 )