Hostina obrů

11.02.2020

Hostina obrů je mediální označení pro umělecké dílo Zastávka sochaře Davida Černého na liberecké autobusové zastávce Sokolská u zdi. Nachází se v centru Liberce mezi Divadlem F. X. Šaldy a Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci. Zastávka je na velmi frekventované silnici v průběžném jízdním pruhu v mírném svahu, kdy silnice odbočující vpravo ze Sokolské ulice stoupá na křižovatku za mostem mezi ulicí z náměstí Dr. Edvarda Beneše a Rumjancevovou ulicí.

David Černý o svém díle řekl: "Cílem stolu v nadživotní velikosti je křižovatku zpomalit, proměnit ho v místo zasutých vzpomínek. Zátiší na desce stolu připomíná přerušenou hostinu, od které musela jakási rodina bronzových obrů náhle odejít. Pro nás, rasu malých a uspěchaných lidí, zbylo jen místo pod stolem, v prostoru tajných her, o kterých ti ostatní neměli ani ponětí... Je to místo nejen k zastavení autobusu, ale i zastavení lidí a přemýšlení," dodal autor. Po slavnostním odhalení plastiky o ní novináři psali jako o Hostině obrů, což kritizoval David Černý jako "zavádějící název". "Není to žádná hostina, je to prostě zastávka - autobusová i časová. Jsou na ní předměty, které vnímám jako atributy Liberce," řekl. Zastávka má podle něj rušné místo v centru města zpomalit, je i místem zasutých vzpomínek.

Plastika s typickým zeleným povrchem patinovaného bronzu odkazuje na symboly z minulosti a současnosti Libereckého kraje. Předměty připomínají česko-německo-židovskou minulost Liberecka. Prostor díla je na chodníku orámován tmavší dlažbou do tvaru obdélníku.

Základ uměleckého díla tvoří velký bronzový stůl připomínající typické dřevěné stoly oblíbené na Liberecku v 19. století. Historický nábytek inspiroval i pět židlí pod stolem. Kousek od stolu je koš na odpadky ve tvaru obří konzervy s pootevřeným víčkem, které nese typické stopy otvíráku. Vedle koše vystupuje z kamenné zdi část papírového tácku s libereckými párky, opět z bronzu a ve velkém provedení. Na druhé straně od židlí je na žulových kamenech jízdní řád v ozdobném bronzovém rámečku, který připomíná čtyři větve stromu s ozdobou nahoře a odkazuje na tradiční myslivost v kraji. V březnu 2019 jezdily ze Zastávky u zdi autobusy č. 14, 18, 25 a 34 mířící do Ruprechtic, Růžodolu, průmyslové zóny Jih a do Bedřichova. Na prostřeném stolu s ubrusem (tradice textilního průmyslu) se nachází povalený poškozený židovský svícen menora, který připomíná pronásledování židovského obyvatelstva a vypálení staré synagogy 11. listopadu 1938. Stará synagoga stála nedaleko od Zastávky u zdi. V současné době na místě Staré synagogy stojí Nová synagoga (Stavba smíření).

Na stole stojí dále pivní půllitr, historická lahev od piva s porcelánovou zátkou, na které uvádí německý nápis, že pochází z frýdlantského zámeckého pivovaru. Uprostřed stolu je na podnosu hlava s brýlemi, do které jsou zapíchnuté vidlička a nůž. Po noži leze velká bronzová moucha. Další mouchy sedí na masožravé rostlině a přední straně ubrusu, který splývá ze stolu. Mouchy mají na hlavě přilby vojáků wehrmachtu.

Na celém uměleckém díle je právě uříznutá hlava tím, co vzbuzuje největší nevoli a dohady. Marek Řeháček uvádí ve své knize Liberecké zajímavosti, kniha první, že David Černý připsal na prezentaci projektu, že se jedná o "mouchu na noži v Konrádově hlavě", což Liberečanům připomíná Konrada Henleina, který se narodil v blízkých Vratislavicích nad Nisou.

Na tradici sklářského průmyslu odkazuje skleněná váza a chloubu liberecké botanické zahrady - unikátní sbírku masožravých rostlin - zastupuje mucholapka podivná, která je do vázy zasazena. Kousek od ní je krabička od cigaret a historický německý pivní džbán kriegel s uchem a cínovým víčkem.

(zdroj: Wikipedia)

Marek Řeháček v knize Liberecké zajímavosti, kniha první cituje z webové prezentace Davida Černého k jeho dílu: "Rušná křižovatka zaříznutá do okolního členitého terénu. Auta a lidé tu jen projíždějí nebo procházejí, zastávka autobusu tu má tak málo místa, že ji není skoro vidět. Není to příjemné místo na čekání, každý chce co nejrychleji nastoupit a jet. Snad každý si z raného dětství pamatuje na okamžik, kdy se octl pod jídelním stolem. V přítmí mezi čtyřma nohama jsme se najednou ocitli v novém, nikým nenavštěvovaném světě, který byl bezpečný, intimní, oddělený od ostatního prostoru pokoje. Zvuky tu byly tlumeny splývajícím ubrusem, kdosi neznámý na spodní stranu desky načmáral tajemná znamení a zanechal zatvrdlé žvýkačky. Čekající cestující jsou zataženi do hry na Alenku v říši divů, okolo projíždějící v autech znejistí a kontrolují, nesedí-li ve šlapacím autíčku.
foto Radka Lankašová
foto Radka Lankašová

Rodina (Pletence milenců)

Štefan Nejeschleba, 1989, beton, Ruprechtická ulice, Liberec